Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
2021
Podivná úmrtípodivna_umrti.png
   Jan Bauer 
Další doteky dějindalsi_doteky_dejin.png
   Karel Pacner 
Vládce mořských hlubinvladce_morskych_hlubin.png
   J. M. Troska 
Farářův konecfararuv_konec.png
   Josef Škvorecký 
Ostrov doktora Moreauaostrov_doktora_moreaua.png
   H.G.Wells 
Velké špionážní operacevelke_spionazni_operace.png
   Karel Pacner 
Válka světůvalka_svetu.png
   H.G.Wells 
Velké polární výpravyvelke_polarni_vypravy.png
   Miroslav Martínek 
Říjnový kůňrijnovy_kun.png
   Colleen McCullough 
Hamlethamlet.png
   William Shakespeare 
Pád Cařihradupad_carihradu.png
   Mika Waltari 
Povídky z druhé kapsypovidky_z_druhe_kapsy.png
   Karel Čapek 
U Veliké řekyu_velike_reky.png
   Eduard Štorch 
Povídky z jedné kapsypovidky_z_jedne_kapsy.png
   Karel Čapek 
Stroj časustroj_casu.png
   H.G.Wells 
Osada Havranůosada_havranu.png
   Eduard Štorch 
Lovci mamutůlovci_mamutu.png
   Eduard Štorch 
Mementomemento.png
   Radek John 
2020
Navzdrory básník zpívánavzdory_basnik_zpiva.png
   Jarmila Loukotková 
Dívka, která si hrála s ohněmdivka_ktera_si_hrala_s_ohnem.png
   Stieg Larsson 
Dva proti říšidva_proti_risi.png
   Jiří Šulc 
Anthropoid kontra Heydrichanthropoind_kontra_heydrich.png
   Miloslav Jenšík 
Keltův senkeltuv_sen.png
   Llosa M. Vargas 
62.armáda v bojích o Stalingrad62_armada_v_bojich_o_stalingrad.png
   Kokunov, Stupov 
Výbor z díla I.vybor_z_dila_1.png
   C.G.Jung 
Caesarcaesar.png
   Colleen McCullough 
Problém tří tělesproblem_tri_teles.png
   Liou Cch-sin 
Nesmrtelnostnesmrtelnost.png
   Milan Kundera 
Caesarovy Římankycaesarovy_rimanky.png
   Colleen McCullough 
My děti ze stanice ZOOmy_deti_ze_stanice_zoo.png
   Christiane Felscherinow 
Posledních 100 dnůposlednich_100_dnu.png
   Karel Richter 
2061: Třetí vesmírná odyssea2061_treti_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Dneska už se tomu smějudneska_uz_se_tomu_smeju.png
   Adina Mandlová 
Z Lenigradu do Berlínaz_leningradu_do_berlina.png
   Nikolaj N. Nikulin 
Muži pod ochranoumuzi_pod_ochranou.png
   Robert Merle 
Egypťan Sinuhetegyptan_sinuhet.png
   Mika Waltari 
Smrt je mým řemeslemsmrt_je_mym_remeslem.png
   Robert Merle 
Přízeň fortunyprizen_fortuny.png
   Colleen McCullough 
Hitlerovi bojovnícíhitlerovi_bojovnici.png
   Guido Knopp 
České milenky nacistůceske_milenky_nacistu.png
   Václav Miko 
Exodusexodus.png
   Leon Uris 
Logan`s Runlogans_run.png
   William Nolan 
Pandemiepandemie.png
   Riddle A.G. 
Stalingrad-peklo na Volzestalingrad_peklo_na_volze.png
   Guido Knopp 
Dunaduna.png
   Frank Herbert 
Kronika ohlášené smrtikronika_ohlasene_smrti.png
   Gabriel García Márquez 
Město a hvězdyrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 

Jan Bauer


podivna_umrti.png

Podivná úmrtí [117]

Z údajných tří Svatoplukových synů známe dva – Mojmíra II., který se stal po otcově smrti vládcem Velké Moravy, a Svatopluka II., jenž dostal do správy údělné nitranské knížectví. V některých písemných pramenech však bývá zmiňován jako druhý jakýsi Preslav, prý syn druhé Svatoplukovy manželky Svatožizny. Tento Preslav údajně založil Bratislavu, původně nazývanou Preslavgrad, v latinských rukopisech uváděnou jako Brezalauspruc, a podle legend by měl být dokonce totožný se sv. Ivanem, bájným poustevníkem z lesů kolem Berounky.

Zvláštní na zkoumané lebce je kornoutovitý a nápadně dolů skloněný zevní zvukovod. Profesor Vlček upozorňuje na skutečnost, že podobně utvářený zvukovod má i lebka připisovaná prvnímu známému českému knížeti Bořivojovi. Vzhledem k tomu, že výskyt takového typu zvukovodu je velmi vzácný, v současné populaci je pouze tříprocentní, je taková shoda mimořádně nápadná. Dokonce by se z toho dalo usuzovat, že se jedná o dědičný znak. A ještě něco… Podle profesora Vlčka měli oba zesnulí stejnou krevní skupinu, a to skupinu B. Znamená to snad, že moravský král Svatopluk a český kníže Bořivoj byli příbuzní? Historik Velké Moravy Lubomír E. Havlík v tom spatřuje možné potvrzení hypotézy, že Bořivoj nebyl českého původu, ale přišel do Čech z Moravy jako Svatoplukem dosazený příbuzný. Možná to byl Svatoplukův mladší bratr nebo synovec! Znamená to snad, že Přemyslovci, jichž je Bořivoj nejstarším známým představitelem, pocházeli z rodu moravských vládců – Mojmírovců?

Takřka stejnými slovy popisuje vraždu i Kristiánova legenda. Také podle ní si Ludmila vyprosila od svých vrahů čas, aby se mohla pomodlit.

Jaromír, prostřední ze synů Boleslava II., byl nejprve vlastním bratrem Oldřichem zbaven zraku, a když se vzdal knížecího stolce ve prospěch svého synovce Břetislava I., byl zavražděn za více než podivných okolností. Podle Kosmovy kroniky prý předák Vršovců, jistý Kochan, „poslal svého kata, a když onen slepec (míněn Jaromír), sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu do útrob břišních.

Kdo to vlastně byli ti Vršovci? Patřil k nim Kochan, kterého Kosmas označuje za „zlosyna a člověka ze všech lidí nejhorších“, ale prý také Předslav-Prokop (asi 990-1053), světec, zakladatel a první opat sázavského kláštera. Vršovci jsou vedle Přemyslovců a Slavníkovců jednoznačně nejstarší český rod.

Vraťme se však ještě k Hájkově Kronice české. Do roku 730 je v ní totiž zařazena další podstatná zmínka o Vršovcích, která je tak trochu v rozporu s tím, co se uvádí o onom znamenitém hraběti Vršovském: „Muž jeden velmi silný z rodu ještě Lechova, bratra Čechova, knížete knížectví kouřimského a potom polského, jménem Vrš, na Libin (Hájek tím míní pozdější Vyšehrad) přišel a před kníže Přemysla a kněžnu Libuši předstoupiv žádal, aby mu dali své k tomu povolení, že by chtěl blíž od Libinu duom sobě a ves postaviti a tu že by se chtěl s svými bratřími a přáteli osaditi,… že by chtěl se vší svú čeledí knížeti a kněžně v každém skutku býti pomocníkem. Oni slyšíce jeho… dali k tomu své povolení a on stavěl, příbytku i vsi Vršovice jméno dal…“

Prokazatelně se však Vršovci skutečně objevují na scéně v době vlády knížete Boleslava II. řečeného Pobožný. Údajně to byli právě oni, kteří ubili cizoložnou ženu, jíž druhý pražský biskup svatý Vojtěch poskytl chrámový azyl, a následně pak přepadli Libici nad Cidlinou a vyvraždili celou rodinu Slavníkovců.

Ochotní udavači mu donesli, že Jaromíra má na svědomí Vršovec Kochan, a navíc tvrdili, že se chystá zabít i jeho. Břetislav I., jak píše Václav Hájek z Libočan ve své kronice, „bez meškání kázav jej chytiti, dal jemu nos uřezati a oči vylúpiti a potom do vody uvrci a jej tam pohřížiti, ale ne utopiti. Potom kázal jemu pupek vyřezati a k sloupu přibiti a jej okolo toho sloupu voditi tak dlúho, až sú všecka jeho střeva z něho vytažena.

Poláci sice zatím zase odtáhli domů, ale běsnící kníže si potřeboval vylít vztek a myslel jen na pomstu Mutinovi a všem Vršovcům. Údajně, jak nám sděluje Kosmas, prý vyhrožoval, „že celý ten rod mečem zhasí jako svítilnu“. Mutina měl zřejmě opravdu čisté svědomí. Jinak by přece nejel s Vackem knížeti v ústrety až na samé východní hranice Čech k hradu Litomyšl. Svatopluk se alespoň navenek tvářil při uvítání vlídně. Pouze nařídil, aby se na druhý den všichni předáci shromáždili na hradě Vraclav, nedaleko Vysokého Mýta. Dále nechrne vypravovat kronikáře Kosmase: „A když se dohromady sešli, jako lev, vypuštěný z klece na zápasiště, stojí, řve a se zježenou hřívou čeká na žrádlo, tak Svatopluk vstoupiv do jizby, usedl si uprostřed na lavičce u kamen, jsa hněvem více rozpálen než kamna sedmkrát rozpálená, a ohlédnuv se po všech, upřel divoké oči na Mutinu a hněvivá otevřel ústa k této řeči: Všem nám odporný rode a bohům protivné plémě, ničemní synové Vršovci, našeho rodu domácí nepřátelé!…“ Zároveň Svatopluk rozkázal svým katům, aby Mutinu, dva jeho syny a dva další vršovské předáky Vnislava a Damašu na místě popravili. Mutinovu příteli Neušovi se sice podařilo uprchnout a schovat se v houští před hradem, ale prozradila ho jeho červená suknice. Jak nás zpravuje Kosmas, „byl ihned chycen a zraku a mužství zbaven“. Pak Svatopluk nařídil, „aby byl celý ten rod bez rozdílu věku a beze všeho odkladu povražděn“. Dalšího předáka Vršovců Božeje zastihli přemyslovští vrazi na Libici, kde byl kastelánem. Svatoplukův pochop Krása nejdříve zabil jeho syna Bořutu a pak i samotného otce. Kosmas nám zanechal vskutku otřesné líčení toho, jak Svatoplukovi ozbrojenci řádili v Praze a likvidovali příslušníky rodu Vršovců: „…Jedni byli vedeni na tržiště a jako dobytek skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostně vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: Máti má, máti má!, až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem…“

Připomeňme si druhého pražského biskupa svatého Vojtěcha, který prý v dětství těžce onemocněl, zoufalí rodiče ho v kapli položili na oltář Panny Marie a složili slib, že pokud se uzdraví, bude se věnovat službě Bohu. Vojtěch se skutečně uzdravil a čekala ho církevní kariéra.

Podruhé byl zase stržen prudkým proudem řeky Visly, a teprve po drahné době ho ve vodě objevili a zachránili. Sám později vyprávěl, že v okamžicích, kdy tonul, spatřil náhle krásnou paní vznášející se nad vodami. Zřejmě se jednalo o Pannu Marii, která nad ním držela ochrannou ruku. Podobných mariánských zjevení zaznamenávají dějiny celou řadu. Je zvláštní, že nejčastějšími svědky bývají právě děti, které jsou sice někdy obdařeny nadměrnou fantazií, zato však bývají otevřenější a upřímnější. První zjevení Panny Marie, které katolická církev oficiálně uznala, se odehrálo v roce 1846 v La Salettě ve francouzských Alpách, kde se Bohorodička ukázala dvěma malým pasačkám krav Melanii Calvatové a Maxamin Giraudové. O dvanáct let později 11. února spatřila čtrnáctiletá Francouzka Bemadetta Sourbirousová v jeskyni na Masebileské skále v Lurdech podle vlastního vyjádření „něco bílého, co vypadalo jako postava ženy nebo dívky“. Teprve později, když se zjevení ještě několikrát opakovalo, bylo uznáno, že se jednalo o Pannu Marii, a uzdravující pramen, který se v této souvislosti v jeskyni objevil, založil slávu Lurd jako místa posvátných zázraků. Však zde církev eviduje 58 případů zázračných uzdravení.

Konečně všichni ti pozdější kritici křižáckých rytířů museli chtě nechtě přiznat i nesporné klady, které výpravy na záchranu Božího hrobu přinesly. Když už nic jiného, alespoň se jejich zásluhou Evropa seznámila s mnohem pestřejší a bohatší orientální kuchyní, osvojila si základní hygienické návyky, tedy naučila se znovu mýt, což po pádu Západořímské říše, budiž žalováno, zapomněla, začala používat arabské číslice, které se ukázaly jako praktičtější než římské, a také hrát karty a šachy, což byly zřejmě původně perské kratochvíle.

Zatímco první křížová výprava se obešla bez české účasti, druhé, vyhlášené tentokrát nikoliv papežem, ale svatým Bernardem z Clairvaux, se zúčastnil dokonce český kníže a budoucí druhý korunovaný král Vladislav II. Na cestu vyrazil v květnu 1147 spolu s francouzským králem Ludvíkem VI., římskoněmeckým Konrádem III. a dalšími vladaři, do Svaté země však vůbec nedorazil. Skončil v Konstantinopoli (dnešní Istanbul), kde se setkal s byzantským císařem Manuelem I. a na zpáteční cestě přes Kyjevskou Rus navázal přátelské styky s tamním knížetem Izjaslavem II. Mstislavičem.

A právě tehdy, v roce 1190 nebo 1191, se se skupinou francouzských nebo snad anglických rytířů vydal do Svaté země i český šlechtic Hroznata. Do Svaté země však nedorazil, ba dokonce se ani nezúčastnil žádného boje. Vyděsil ho totiž pouhý pohled na rozbouřené moře a představa, že by se měl po něm plavit na tehdejších křehkých a značně vratkých bárkách. Autorka knihy Za časů přemyslovských knížat Miroslava Moučková vylíčila celou záležitost s mimořádnou barvitostí: „Příboj se tříštil o pobřežní skaliska. Vlny se vzdouvaly a pohlcovaly jeho odvahu. V přístavu viděl ty ubohé skořápky. Moře jakoby se pochechtávalo jejich vratkosti. Stáhne je do hlubin jako předkrm pro příšery ukryté kdesi pod rozběsněnou hladinou. Přední český rytíř Hroznata cítil, jak se mu podlamují kolena a ruce svírají v bezmocné touze po záchraně. Vznešený původ, dvorské pocty a ohromný majetek náhle nic neznamenaly při pohledu na nekonečnou vlnící se stvůru. Pán rozlehlých pozemků podlehl mořské nemoci už na břehu…“ Strach z moře, snad způsobený děsivým zážitkem z dětství, kdy se topil ve Visle, přemohl veškeré Hroznatovo odhodlání. Jako šlechtic si však byl vědom, že svou cestu nemůže jen tak zrušit a vrátit se domů. Složil přece zbožný slib křižáka o tom, že vrátí Boží hrob do rukou křesťanů. Zbavit tohoto slibu ho mohl jen papež jako hlava katolické církve a zástupce Boha na zemi. Hroznata se tedy vydal do Říma, aby si u Svatého otce vymohl zrušení slibu. Tehdy právě zvolený papež Celestin III. usedl na svatopetrský stolec ve značně pokročilém věku, bylo mu pětaosmdesát let. A snad právě moudrost a rozšafnost stáří ho vedla k tomu, že měl pro Hroznatovu slabost pochopení. Zbavit ho však jeho slibu jen tak bez jakékoliv náhrady nemohl. Uložil mu proto, že musí v Čechách zbudovat klášter k poctě Panny Marie. Hroznata se tedy vrátil domů a nedaleko svého hradu Teplá založil mužský klášter. Podle letopisů Annales Chotiessoviensis prý položil základní kámen v roce 1193, sám vykopal základy a vynášel odtud na zádech koše hlíny. Někdy na přelomu let 1196 a 1197 byl už klášter hotov, alespoň tedy natolik, že mohl být obýván řeholníky, a přišlo sem ze Strahovského kláštera 12 bratru premonstrátů v čele s opatem jménem Jan.

Začtěme se znovu do Dalimilovy kroniky, jak viděli Korutancovo panování, vždyť nám neznámý autor zachycoval v této kronice vlastně jejich vlastní mínění: „Jindřich z Korutan pak českou zemi řídil. Byl to sice dobrák, ale trochu břídil… O zem nestará se, má veliký hřích, že ho nezajímá nic než vlastní břich…“

Neblahým incidentem, který rozpoutal vlnu rozhořčení po celém království, bylo 15. února 1309 přepadení cisterciáckého kláštera v Sedleci německými kutnohorskými měšťany, když zde právě nocovali královský podkomoří Jindřich z Lipé a jeho přátelé Jan z Vartemberka a Jan z Klingenberka. Všichni tři přední čeští velmoži byli spoutáni a odvlečeni do zajetí. Zároveň byl přitom zabit kutnohorský královský rychtář Jan z Rožmitálu, který v klášteře pobýval s nimi. Česká šlechta se troufalostí Kutnohorských cítila hluboce dotčena a uražena a naléhala na krále, aby nařídil propuštění zajatců. Korutanec se snažil vyhovět, ale měšťané nebrali jeho příkazy vážně.

Na zpáteční cestě z křížového tažení na Litvu v roce 1337 začal vidět na pravé oko stále hůře a hůře. Patrně se jednalo o zelený zákal, který se v nezdravém bažinatém prostředí dnešního východního Polska prudce zhoršoval. Francouzský lékař Barrot, spíš felčar a bylinkář než skutečný doktor medicíny, se ho pokoušel vyléčit mastmi obsahujícími dokonce rtuť a kafr. Pochopitelně králův zrak ještě více poškodil a Jan na pravé oko zcela oslepl. Panovník v záchvatu vzteku nařídil zašít neúspěšného léčitele do koženého pytle a hodit do řeky Odry, kde nešťastník utonul. O dva roky později začalo slábnout i Janovo levé oko. Král tentokrát povolal do Prahy věhlasného arabského lékaře Hadrata il Mallim Mahlaka ze Španělské Cordoby. Arab, poučen osudem svého předchůdce, si nejdříve nechal od Jana vystavit ochranný glejt, který mu měl zaručit bezpečný odchod z Lucemburkových služeb bez ohledu na výsledek léčení. Teprve pak se začal zabývat Janovým druhým okem. Ale jeho masti také nebyly nic platné. Janův syn Karel, tehdy moravský markrabě a budoucí císař, proto otce odvezl do francouzského Montpellieru, kde sídlila proslulá lékařská škola. Jenže ani tamní lékaři nedokázali Lucemburkův zrak zachránit. Rytířský král ke svému zoufalství zcela oslepl.

Jak vlastně zemřel český král Jan Lucemburský, spolehlivě nevíme. Druhý den dopoledne byla jeho zohavená a okradená mrtvola nalezena na bojišti a anglický král Eduard III. si prý podle kronikáře Beneše Krabice z Weitmile povzdechl, že „padla koruna rytířstva, nikdo nebyl podobným tomuto českému králi“.

Pražský kanovník a letopisec Pavel Žídek o Václavovi IV. přezíravě napsal, že „byl žráč a opilec“.

Styky Českého království s Anglií byly v tehdejší době velmi čilé, neboť v roce 1383 se sestra českého krále Václava IV. Anna provdala za anglického krále Richarda II. Právě zásluhou jejího doprovodu se k nám dostaly informace o Viklefovu učení. Kromě královniných dvořanů přinesli k nám Viklefovy spisy také čeští studenti, kteří Jeronýma předešli a na oxfordské univerzitě se vzdělávali.

V Oxfordu se Jeroným patrně sblížil s tehdejším studentem Petrem Paynem, který později odešel z Anglie do Čech, kde zdomácněl a v dalších desetiletích patřil k významným aktérům husitské revoluce.

Připomeňme si v této souvislosti, že zhruba ve stejné době navštívil Palestinu a Svatý hrob v doprovodu svého strýce, bohatého pražského měšťana Jana z Cách, budoucí vůdce husitů Prokop Holý.

Jeroným osobně zapojil do protiodpustkových bouří. Dokonce se neváhal účastnit rvaček a soubojů, které v Praze a po Čechách kvůli svatokupectví propukaly. V Hradci Králové s mečem v ruce spolu s několika pražskými studenty vnikl na faru a napadl dva kleriky nabízející odpustky slovy: „Ven, vy lháři, i s vašimi lžemi. Neboť váš papež je lhář, kacíř, lichvář a nemá žádné právo udělovat odpustky.“ V Praze zase sám chytil dva karmelitánské mnichy, kteří vyprovokovali rvačku, a předal je novoměstskému rychtáři k potrestání. Jak je vidět, byl tedy vskutku statečným mužem nejen slovy, ale i činy.

Tribun husitské revoluce a radikální kazatel Jan Želivský vstoupil na jeviště dějin na samém sklonku vlády českého krále Václava IV. Do té doby jsou jeho osudy zahaleny závojem dohadů a tajemství. Údajně se prý narodil kolem roku 1380 v Humpolci, byl mnichem řádu premonstrátů v klášteře v Želivi, odtud jeho jméno Želivský, a po roce 1416 působil jako farář v Jiřicích nedaleko svého rodiště.

V roce 1421 stanul kazatel od Panny Marie Sněžné dokonce v čele vojska pražanů a spolu s hejtmany Hynkem Krušinou z Lichtenburka, vítězem bitvy u Vyšehradu, a Divišem Bořkem z Miletínka, pro změnu budoucím vítězem osudné lipanské bitvy, vytáhl do východních Čech. Pražané nejdříve dobyli Český Brod, kde dal Želivský upálit osmnáct katolických kněží, a také mu padl do rukou někdejší novoměstský konšel Mikuláš Navara, který při vzpouře v červenci 1419 unikl vyhození z oken radnice. Tentokrát ho však smrt dostihla. Na Želivského příkaz byl rovněž upálen v zavřeném sudu.

..vstoupil do služeb krále Václava IV. Ostatně nebyl jediným účastníkem polského tažení s lapkovskou minulostí, který se tehdy objevil na královském dvoře. Dalším byl už zmíněný Žižka, s nímž se Roháč zřejmě velmi spřátelil a dokonce byli i příbuzní. Roháčův mladší bratr Ondřej, který později padl v bitvě u Malešova, se oženil s Žižkovou dcerou Kateřinou.

V červenci 1436 byla v Jihlavě konečně vyhlášena kompaktáta a Zikmund vydal českým stavům velké privilegium svobod, v němž nechyběla klauzule o tom, že nelze dopustit omezování svobody kalicha. Teprve pak učený staroměstský konšel Jan Velvar za husity prohlásil, že jsou ochotni přijmout Zikmunda za krále.

Důra, protože se první přiznala, byla natažena na žebřík a po výslechu útrpným právem jako první sťata. Ostatní byli popraveni na přelomu září a října 1571 v Blatné. Nejdříve, 30. září, přišla na řadu šafářka Voršila. Nejprve ji na náměstí za velkého zájmu místních zvědavců kat žhavými kleštěmi štípal všechny prsty na rukou a také palec pravé nohy. Poté ji v káře vyvezli za město na popraviště, kde jí ze zad řezali pruhy kůže. Teprve potom byla upálena na hranici. Po ní byla zaživa upálena i kuchařka Maruška. Následující den, 1. října, přišli na řadu Dulíkové a Marouškové. Matěje Marouška povalili na prkno a vrazili do něho rožeň, „a tak jest ten svůj konec hned tu vzal“. Rychtáře Petra Dulíka, iniciátora ohavné vraždy, svlékli katovi pomocníci donaha, připoutali k železnému rumpálu a pak ho pomalu opékali na ohni. Táborský kat Jíra ho přitom kropil a potíral vařící smůlou, kterou, jakmile se přiškvařila, zase struhadlem seškraboval. Po půlhodině tohoto nelidského utrpení rozkázal hejtman Bohuslav Malovec z Malovic, aby mučení skončili. Katovi pacholci hned pod Dulíka naházeli slámu a oheň zakrátko ukončil rychtářův život. Poté Ziku Marouška lámali kolem a nakonec jeho zmrzačené tělo do kola vpletli. Nakonec přišel na řadu Dulíkův syn Václav, který byl rozčtvrcen a spálen. Zmrzačená mrtvá těla obou Maroušků potom katovi pomocníci vystavili na blatenském popravišti všem pro výstrahu. Tak skončili pachatelé hrozného šamonického mordu.

„Kéž si nikdo nemyslí, že jsem žil nadarmo,“ prohlásil údajně Brahe před smrtí.

V srpnu 1619 prohlásil generální sněm zemí Koruny české císaře Ferdinanda II. za sesazeného z českého trůnu a zvolil jeho nástupcem vůdce německých kalvinistů kurfiřta Fridricha Falckého. Protestantští šlechtici přitom spoléhali na to, že je zetěm anglického krále Jakuba I. Mělo se však ukázat, že jejich politický odhad byl tuze špatný. Anglie hodila Čechy, stejně jako o několik století později, klidně přes palubu.

Když i pak odmítal promluvit, posypali ho hořícím peřím předem namočeným do oleje, pryskyřice a síry.

Kardinál František z Dietrichštejna později v dopise císařskému sekretáři do Vídně popsal nešťastníkovo utrpení následovně: „Jan Sarkander, farář holešovský, byl podroben mučení a (takřka) zbaven těla, neboť byl na celé hrudi, zádech a bocích tak krutě pálen, až se objevily kosti a vyhřezly vnitřnosti. Když při tomto neslýchaném násilí získal mučednickou palmu a podal nejvyšší příklad vzácné trpělivosti a stálosti, po třech týdnech navrátil svého ducha Bohu.“

Smrt dílem velkého, ale pouze 150 centimetrů vysokého skladatele Wolfganga Amadea Mozarta je dodnes obestřena závojem tajemství.

V polovině srpna 1791 se Mozart se svou manželkou Konstancí vydal do Prahy na korunovaci císaře Leopolda II. českým králem. V Praze byl tehdy přítomen i jeho konkurent, dvorní kapelník Antonio Salieri, který dirigoval hudbu při slavnostním příchodu panovnického páru do katedrály sv. Víta a všechny velké koncerty.

Zdejší číšník později vypravoval, že „Mozart byl neobyčejně bledý, napudrované světlé vlasy měl rozcuchané a cůpek nepořádně zapletený.“ Prý mu ani víno příliš nechutnalo a při jedné příležitosti si posteskl: „Cítím, že brzy bude dohráno. Přepadá mě chlad, který si nedovedu vysvětlit.“ Jako by v pouhých pětatřiceti letech tušil přicházet vlastní smrt! V polovině října se vydal do Badenu pro Konstanci. Viditelně mu nebylo dobře a neustále před ní omílal, že ho někdo otrávil. Své manželce říkal slova, z nichž ji doslova zamrazilo: „Já vím, že mi někdo podal aqua toffana a přesně předem vypočítal den mé smrti a na něj objednal rekviem. Skládám ho sám pro sebe.“

Organizování pohřbu se proto ujal přivolaný rodinný přítel, ředitel dvorní knihovny baron Gottfried van Swieten. Protože Mozartovi měli tehdy doma jen šedesát zlatých, navrhl vypravit pohřeb třetí třídy, tedy ten nejjednodušší, který stál zhruba dvanáct zlatých. Přitom Mozart rozhodně neměl malé příjmy. V posledních letech života dosahovaly jeho každoroční honoráře 3000 až 4000 zlatých. Jen při objednávce opery Dona Giovanniho mu byla v Praze vyplacena záloha ve výši 1000 zlatých, přičemž průměrný roční plat například univerzitního profesora tehdy představoval 300 zlatých. Jenže ani Wolfgang Amadeus, ani Konstance neuměli s penězi příliš hospodařit a v jejich domácnosti se všechny, byť sebevětší příjmy velmi rychle rozkutálely.

Zbývá tedy Salieri. Mohl tento ve Vídni žijící a uznávaný italský skladatel způsobit smrt svého kolegy a uměleckého soka? Možnou odpověď nabízí jeho vlastní doznání. Koncem roku 1823, tedy dvaatřicet let po Mozartově smrti, se prý bývalý dvorní kapelník Antonio Salieri, pobývající tehdy v ústavu pro duševně choré, přiznal k tomu, že Wolfganga Amadea otrávil jedem. Dokonce se měl v této souvislosti pokusit o sebevraždu. Tato informace se tehdy velice rychle rozšířila po Vídni, a dokonce o ní, najdeme zmínku v Beethovenových zápisnících. Bylo to však od Salieriho kajícné doznání viny před vlastní smrtí, nebo jen blábol nepříčetného třiasedmdesátiletého starce?

A pokud jde o anonymního zadavatele rekviem, jehož přízrak poznamenal závěr Mozartova života, nehledejme za ním nic tajemného. Ve skutečnosti byl tímto zadavatelem hrabě Franz von Walsegg, který si rekviem objednal pro svou manželku, zesnulou v únoru 1791. Aby si Mozarta zavázal, dokonce mu předem vyplatil zálohu, což marnotratný skladatel a jeho rozhazovačná manželka jen uvítali.

Ano, v duchcovském zámku napsal Casanova mimo jiné své proslulé Paměti, které mu zajistily věčnost a trvalé místo mezi předními světovými spisovateli.

Zajímavý je také Casanovův korespondenční konflikt s přítelem Johannem Ferdinandem Opitzem, císařsko-královským bankálním ředitelem v Čáslavi, tedy něco jako šéfem daňového úřadu. Tento příznivec osvícenství a také myšlenek Francouzské revoluce se v jednom dopise na Casanovu obrátil s prosbou, aby mu našel doklady k tomu, že jeho rodina Opitzových je spřízněna s italským rodem Degli Abizzi. Bibliotékář mu jízlivě odpověděl, že je to nesmysl a že Opitzovo jméno je nejspíš odvozené od českého slova „opice“. Uražený bankální ředitel mu odpověděl, že mu také nepodstrkuje, že jeho jméno Casanova může pocházet od českého „koza nová“. A rázem byl s přátelstvím dvou osvícených duchů konec.

Snad nejkrásnější poklonu složil světově slavnému milovníkovi a spisovateli jeho přítel a životopisec princ Charles de Ligne: „Casanova byl nejzábavnější originál, jakého jsem v životě spatřil. Byl to on, kdo vyslovil poučku, že žena má vždy jen ten věk, který má pro svého milence. Jeho nevyčerpatelné vzpomínky, jeho svěží a ještě mladistvá fantazie, jeho nadšení pro mne získaly moje srdce.“

Vždyť Graselové a jim podobní lotrové se dokonce stali literárními vzory. Friedrich Schiller podle nich napsal své Loupežníky a další velký spisovatel Karel Hynek Mácha zase stvořil Viléma, „strašného lesů pána“, v básnické skladbě Máj.

Jenže, jak známo, mrtví protestovat nemohou..

..které Havlíček sepsal právě v Brixenu, místě svého vyhnanství. Když vyslovíme pojem vyhnanství, většina z nás má představu trudného života kdesi v sibiřské pustině. Ale tehdejší rakouská monarchie měla daleko k brutalitě carského Ruska, natož pak Stalinova sovětského impéria. Brixen nebyl žádným internačním táborem, ale poklidným biskupským městem v kouzelné alpské krajině. Havlíček zde byl zpočátku ubytován v luxusním a po celém Rakousku vyhlášeném hostinci U slona, kde se neopomněl zastavit žádný z příslušníků habsburského panovnického rodu, pokud tudy náhodou projížděl. Českého novináře, který zde měl zajištěnou plnou penzi, uvítal sám majitel a zároveň zdejší poštmistr Friedrich Mayr. O jeho příjezdu referoval i místní list Tyrolský posel: „Známý spisovatel Karl Hawliczek, který po mnoho let pokračoval s politováníhodnou setrvačností písmem i slovem v rozhořčeném boji proti světské i církevní autoritě, byl kvůli svému obecně škodlivému vlivu hlavně na spodní vrstvy českého jazyka vykázán z Čech a za místo pobytu mu byl stanoven Brixen v Tyrolsku.“ Už cestou ujistil komisař Dedera Havlíčka, že za ním může manželka Julie s dcerou Zdenkou přijet a bydlet s ním.

Havlíčkova manželka se samozřejmě nemusela nijak starat o domácnost, nevařila, protože jim veškeré jídlo nosili z hostince U slona. Kromě toho dostával Havlíček od rakouského ministerstva vnitra ročně 500 zlatých, které mu byly vypláceny v pravidelných měsíčních splátkách, aniž musel cokoliv dělat. Spisovatel si však v jednom dopise povzdechl, že „naše příjmy… postačují na obyčejná vydání, ale ne na luxus…“ Abychom si udělali názorný obrázek o výši Havlíčkových příjmů, musíme dodat, že vyšší úředník na místodržitelství dostával ročně 500 až 700 zlatých, farář 300 až 400 zlatých, učitel na obecné škole v průměru 130 zlatých, továrenský dělník 100 až 200 zlatých a domácí tkadlec se musel spokojit s 50 až 100 zlatými. Havlíček s rodinou mohl tedy díky státní péči žít ve vyhnanství na značně nadprůměrné úrovni. Nebýt skutečnosti, že byl pod stálým policejním dozorem a policisté také sledovali veškerou jeho korespondenci, mohl by být pobyt v alpském prostředí příjemnou dlouhodobou dovolenou.

Janu Nepomukovi usnadnila rozhodování i svízelná rodinná situace, kdy otec neměl na vyplacení věna všech svých dcer, však také dvě z nich nakonec zůstaly do konce života svobodné.

Pozoruhodné je, že ještě téhož dne se opět pěšky vrátil z Budějovic přes Netolice do Prachatic. Znamená to tedy, že za jediný den ušel neuvěřitelnou vzdálenost zhruba 80 kilometrů. Bezděčně mě napadá, kdo by si dnes z fyzicky zdatnějších turistů troufal absolvovat takovou trasu?! Však tenhle neúnavný a nad jiné obětavý kněz vždycky všechno napomínání, že by se měl šetřit, odmítavě odbýval větou: „Jsem silný šumavský horal, to mně neuškodí!“

Z Českých Budějovic cestoval koněspřežkou do Lince a odtud dostavníkem do Mnichova a pak přes Štrasburk do Paříže. Francouzská metropole na Seině na něj neudělala příliš velký dojem, jak o tom svědčí jeho vlastní slova: „Ostatně se mi Paříž nelíbila tak jako Praha. Je sice snad třikrát větší než tato, ale tak krásnou a zdravou polohu jako Praha nemá a tolik kostelů, věží a paláců to se v Paříži nevidí… Kostely jsou většinou bez výzdoby a chudé, z nich ani jeden se mi nelíbil tak jako náš prachatický. Dokonce i chrám Notre Dame je hezčí na obrázku než ve skutečnosti…“

Kořeny těchto událostí spočívají možná už v princově neradostném dětství. Rudolf měl od narození velmi chatrné zdraví, byl velmi citlivý a bojácný a otec mu prý říkával „ty můj kryplíčku“.

Ve třiadvaceti letech se princ oženil z dynastického hlediska s přiměřenou nevěstou, nepříliš hezkou princeznou Stefanií, dcerou belgického krále Leopolda II. Když po dvou letech otěhotněla, upnul se Rudolf k představě, že se jim narodí syn. Už předem mu dal jméno českého světce Václava. „…Dávej velmi dobrý pozor na sebe a Václava,“ psal Stefanii nabádavě. „Buď moc opatrná a mysli na mě. Objímám Tě z celého srdce…“

V roce 1886 ho na vystoupení cikánského souboru z Bukoviny zaujala jistá ohnivá Marinka. Celý roztoužený ji vzkázal, že ji bude čekat v hotelu Sacher. Dívka skutečně přišla, vždyť pozvání následníka trůnu odolala málokterá, a Rudolf s ní strávil noc plnou vášní. Netušil, co si tím způsobí. Půvabná a temperamentní cikánečka ho totiž nakazila kapavkou. Lékaři se mu však báli sdělit skutečnou diagnózu a raději předepsali pobyt u moře. Rudolf se vydal na dalmatský ostrov Lokrum v Jaderském moři blízko Dubrovníku a zde přenesl chorobu také na svou manželku Stefanii. Samozřejmé i té doktoři zatajili skutečnou povahu nemoci. Nic netušící Rudolfova mladší sestra Maric Valerie o tom napsala do svého deníčku: „Stefanie několik dní po příjezdu na Lokrumu onemocněla zánětem pobřišnice. Chudák Rudolf…“

Někdy v té době si Rudolf obstaral lidskou lebku, kterou si položil na svůj psací stůl, a vedle ní míval revolver. Už tehdy si zřejmě pohrával s myšlenkami na sebevraždu. „Žijeme v zatuchlé době s pomalým tokem, ale kdo může říci, dokdy tomu tak bude,“ posteskl si princ v dopise svému příteli Morizi Szepsovi, vydavateli a šéfredaktorovi listu Neues Wiener Tagblatt.

Hraběnka Zoe Wassilko-Serecki, která jako příbuzná tehdejšího rakouského ministerského předsedy hraběte Eduarda Taaffeho zcela náhodou nahlédla do tajných úředních dokumentů, později ocitovala zprávu dvorní komise, která celý případ vyšetřovala. Podle ní prý „byl korunní princ strašně zřízený, mozek vystříknutý a zčásti ulpívající na stěnách. V ruce nebo vedle ruky byl nalezen revolver. Baronesa byla zasažena do krční tepny z boku. Proud sražené krve se táhl od jejích otevřených úst až k nohám.“ Hrabě Taaffe uschovával tyto dokumenty na svém zámku Nalžovy v západních Čechách. Bohužel zámek v roce 1929 vyhořel a při požáru vzaly za své také všechny archivované písemnosti.

Korunní princ Rudolf byl pohřben s veškerou tomu odpovídající pompou v rodové hrobce Habsburků v kapucínské kryptě ve Vídně, kdežto tělo Mary tajně odvezli ve fiakru do kláštera v Heiligenkreuzu. Zde ji bez jakýchkoliv obřadů pochovali v obyčejné dřevěné rakvi na hřbitově u zdi. Ve skutečnosti si oba přáli být pochováni společně. Romanticky založená Mary napsala před smrtí své sestře Haně: „Odcházíme oba blaženě na neznámý druhý břeh. Vzpomeň občas na mne, buď šťastná a provdej se jenom z lásky. Já to udělat nemohu, a protože se také nemohu ubránit lásce, jdu s ním…“

V roce 1907 vstoupil do Národní strany svobodomyslné, později České strany národně demokratické, a brzy v ní spolu s Karlem Kramářem zaujali vedoucí pozici.

Zato komunistické Rudé právo odpovědělo, že se „nestydí za to, býval-li kdysi v našich řadách hoch, který je ochoten dát pro myšlenku i vlastní život“. Jedním dechem přitom v úvodníku dodalo: „Systém musí být zničen, ne ministři.“

Vyšetřovatelé také vyslechli jako svědka jistého Josefa Peňáze, který s Eiselerem mluvil v létě roku 1922 o politice. Tehdy mu prý řekl: „Stojím na stanovisku teroru, byť ho i prováděla menšina proti většině, když je úkolem menšiny zabezpečit společenský řád. Vývojem nikam nedojdeme, zde je nutno provést činy. Žijeme v době revoluce a jest nutností v zájmu proletariátu odstranit všechny nepohodlné lidi, kteří brání uplatnění nového společenského řádu. Jinak to nepůjde, každá revoluce vyžaduje oběti. Co se dělá dnes v Rusku, bude muset nastoupiti i proletariát Československé republiky. Každý, kdo se postaví svaté věci v cestu, ví, že provádí trestný čin, a musí být odstraněn. Teror jest nutností.“ Když svědek Eislerovi namítl, že politická vražda je zločin, odvětil: „Já to schvaluji, pak-li to slouží věci proletariátu.“

Na svobodu byl Šoupal propuštěn až za protektorátu v roce 1943. Vrátil se do Německého Brodu a po válce si změnil jméno na Josef Pravda. Původně se chtěl jmenovat Josef Dněprostroj, ale úředníci na matrice mu to rozmluvili. Pod novým jménem se odstěhoval do Františkových Lázní, oženil se, stal se znovu členem KSČ a zemřel v roce 1959 v Ústí nad Labem. Na sklonku života se rozhodl sepsat své paměti. Tvrdil v nich, že s nápadem na atentát přišel zmiňovaný funkcionář Theodor Eisler. Pozdě v noci 29. září 1922 se prý sešla v jeho bytě komunistická buňka a její členové losovali, kdo vraždu provede. Los padl právě na něho, Josefa Šoupala, který byl z celé buňky nejmladší. Aby komunisté nebyli obviňováni z individuálního terorismu, musel prý na oko ze strany vystoupit. Cílem atentátu se měl původně stát vrchní ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss jako dobře známý symbol kapitálu. Když však byl 7. října Rašín znovu jmenován ministrem financí, stal se terčem atentátníka právě on.

<2021>