Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
2021
Zpráva o třetí planetězprava_o_treti_planete.png
   Arthur C. Clark 
Pět neděl v balónupet_nedel_v_balonu.png
   Jules Verne 
Sapienssapiens.png
   Yuval Harari 
Kilometr 19kilometr_19.png
   Eduard Fiker 
Smrt si jde pro slavnésmrt_si_jde_pro_slavne.png
   Jan Bauer 
Temné světelné rokytemne_svetelne_roky.png
   Brian Aldiss 
Zlatá čtyřkazlata_ctyrka.png
   Eduard Fiker 
Série C-Lserie_c-l.png
   Eduard Fiker 
Nonstopnonstop.png
   Brian Aldiss 
Podivná úmrtípodivna_umrti.png
   Jan Bauer 
Další doteky dějindalsi_doteky_dejin.png
   Karel Pacner 
Vládce mořských hlubinvladce_morskych_hlubin.png
   J. M. Troska 
Farářův konecfararuv_konec.png
   Josef Škvorecký 
Ostrov doktora Moreauaostrov_doktora_moreaua.png
   H.G.Wells 
Velké špionážní operacevelke_spionazni_operace.png
   Karel Pacner 
Válka světůvalka_svetu.png
   H.G.Wells 
Velké polární výpravyvelke_polarni_vypravy.png
   Miroslav Martínek 
Říjnový kůňrijnovy_kun.png
   Colleen McCullough 
Hamlethamlet.png
   William Shakespeare 
Pád Cařihradupad_carihradu.png
   Mika Waltari 
Povídky z druhé kapsypovidky_z_druhe_kapsy.png
   Karel Čapek 
U Veliké řekyu_velike_reky.png
   Eduard Štorch 
Povídky z jedné kapsypovidky_z_jedne_kapsy.png
   Karel Čapek 
Stroj časustroj_casu.png
   H.G.Wells 
Osada Havranůosada_havranu.png
   Eduard Štorch 
Lovci mamutůlovci_mamutu.png
   Eduard Štorch 
Mementomemento.png
   Radek John 
2020
Navzdrory básník zpívánavzdory_basnik_zpiva.png
   Jarmila Loukotková 
Dívka, která si hrála s ohněmdivka_ktera_si_hrala_s_ohnem.png
   Stieg Larsson 
Dva proti říšidva_proti_risi.png
   Jiří Šulc 
Anthropoid kontra Heydrichanthropoind_kontra_heydrich.png
   Miloslav Jenšík 
Keltův senkeltuv_sen.png
   Llosa M. Vargas 
62.armáda v bojích o Stalingrad62_armada_v_bojich_o_stalingrad.png
   Kokunov, Stupov 
Výbor z díla I.vybor_z_dila_1.png
   C.G.Jung 
Caesarcaesar.png
   Colleen McCullough 
Problém tří tělesproblem_tri_teles.png
   Liou Cch-sin 
Nesmrtelnostnesmrtelnost.png
   Milan Kundera 
Caesarovy Římankycaesarovy_rimanky.png
   Colleen McCullough 
My děti ze stanice ZOOmy_deti_ze_stanice_zoo.png
   Christiane Felscherinow 
Posledních 100 dnůposlednich_100_dnu.png
   Karel Richter 
2061: Třetí vesmírná odyssea2061_treti_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Dneska už se tomu smějudneska_uz_se_tomu_smeju.png
   Adina Mandlová 
Z Lenigradu do Berlínaz_leningradu_do_berlina.png
   Nikolaj N. Nikulin 
Muži pod ochranoumuzi_pod_ochranou.png
   Robert Merle 
Egypťan Sinuhetegyptan_sinuhet.png
   Mika Waltari 
Smrt je mým řemeslemsmrt_je_mym_remeslem.png
   Robert Merle 
Přízeň fortunyprizen_fortuny.png
   Colleen McCullough 
Hitlerovi bojovnícíhitlerovi_bojovnici.png
   Guido Knopp 
České milenky nacistůceske_milenky_nacistu.png
   Václav Miko 
Exodusexodus.png
   Leon Uris 
Logan`s Runlogans_run.png
   William Nolan 
Pandemiepandemie.png
   Riddle A.G. 
Stalingrad-peklo na Volzestalingrad_peklo_na_volze.png
   Guido Knopp 
Dunaduna.png
   Frank Herbert 
Kronika ohlášené smrtikronika_ohlasene_smrti.png
   Gabriel García Márquez 
Město a hvězdyrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 

Jan Bauer


smrt_si_jde_pro_slavne.png

Smrt si jde pro slavné [122]

„Aequat omnes cinis, impares nascimur, pares morimur“ (Smrt všechno srovnává, nerovní se rodíme, rovni umíráme), napsal na počátku našeho letopočtu velký římský filosof a moralista Seneca.

..a tímto způsobem vést druhé k poznání. Podle Sokrata byla cílem lidského života blaženost. Ta však podle něj nespočívala v majetku a přepychu, nýbrž ve vědění a moudrosti.

Podle Sokrata byla cílem lidského života blaženost. Ta však podle něj nespočívala v majetku a přepychu, nýbrž ve vědění a moudrosti.

Sókratés byl významným kritikem athénské demokracie: výběr představitelů města losem označoval za naprostou hloupost a netajil se názorem, který bychom s chutí podepsali i dnes, že totiž spousta demokratických politiku bohapustě žvaní.

Athénská demokracie neznala soudce z povolání, rozsudky vynášeli sami občané.

Sokrates si proto třicátý den po vynesení rozsudku nechal přinést číši obsahující šťávu z jedovaté rostliny bolehlavu plamatého. Jeho plody a semena obsahují jed koniin, alkaloid propylpiperidin, jehož účinky se dají přirovnat k působení obávaného jedu kurare. K usmrcení člověka stačí množství jediného gramu. Konec životních funkcí se dostavuje po půlhodině a je provázen postupným ochrnutím. Smrt nastává zadušením.

Však také Kassius Dión o ní napsal tato oceňující slova: „Byla krásná a vyzařoval z ní půvab mládí. Měla okouzlující hlas a byla výtečnou společnicí. Není divu, že si snadno podmaňovala každého – i muže pokročilého věku a sytého lásky.“ Římský diktátor dokonale ztratil hlavu, zamiloval se do Kleopatry a prohlásil ji spoluvládkyní Egypta.

..a měsíc, kdy se narodil, Quintilis (červenec) byl přejmenován podle jeho rodinného jména na Julius.

Den před atentátem večeřel v domě svého zástupce Marka Lepida. Zcela náhodou přišla řeč na to, jaká smrt je nejlepší. Caesar se přiznal, že by dal přednost „rychlé, nečekané smrti“.

Kleopatřin prvorozený syn, sedmnáctiletý Ptolemaios Caesar, byl chycen na egyptských hranicích a Octavianus ho dal bez milosti popravit. Dalšího Caesarova dědice přece nemohl potřebovat.

Nero, který podle jedné verze zapálil město sám, obvinil ze žhářství tehdy nepříliš známou židovskou sektu křesťan..

..slavné španělské poutní místo Santiago de Compostela, kde je údajně pochován apoštol Jakub.

Byl však Ladislav Pohrobek skutečně otráven? Pověsti tohoto druhu podpořilo i dvojí vyzdvižení panovníkova těla z královské hrobky v katedrále sv. Víta, a to v letech 1472 a 1589. Mrtvola krále, ačkoliv nebyla balzamována, vypadala pozoruhodně zachovale, jako by byla mumifikována. A to by svědčilo pro otravu arzenikem, protože prvek arzén dokáže ničit mikroby podporující rozklad organických látek.

Definitivní verdikt vynesl po 528 letech antropolog profesor MUDr. Emanuel Vlček. V roce 1985 zkoumal kosterní pozůstatky českého a uherského krále Ladislava Pohrobka a jejich snímky pořízené pomocí počítačové tomografie přinesly překvapující, ba přímo senzační zjištění. Dejme však slovo přímo profesoru Vlčkovi: „Ladislav Pohrobek zemřel na jednu z forem leukémie. Šlo o zhoubnou krevní chorobu bílé řady krvinek, kterou klinici označují jako hemoblastózu a patolog jako hemoblaston. Příznaky této nemoci bývají neurčité, takřka chřipkovité, jsou spojeny s celkovou slabostí a bolestmi v kostech. U pacienta dochází ke zduření uzlin a před smrtí mohou na těle vzniknout tak zvané petechie a podkožní hematomy, krevní výrony v podobě tmavých skvrn. A tyto skvrny nalezli ranhojiči na králově těle. Smrt nastává buď krvácením do mozku, nebo srdečním selháním… Choroba má rychlý průběh a může být, jak říkáme, nemá, takže nemocný o ní do poslední chvíle nemá potuchy. Po ruce jsou nezvratné důkazy. Rentgenologicky je celá kostra v plochých a dlouhých kostech prostoupena zhoubnými ložisky, pronikajícími ze středu kostí na jejich povrch. Došlo k přestavbě kostní tkáně, jejímu prořídnutí a vzniku mnohočetných defektů…“ Po dlouhé době se tak podařilo objasnit jednu ze záhad českých dějin. Co víc, byla očištěna památka husitského krále Jiřího z Poděbrad.

Do historie i do románů z nich vstoupili především nebezpečný Cesare Borgia, v němž cynický Machiavelli spatřoval ztělesnění svého ideálu vladaře, a okouzlující a přitom zcela zkažená Lukrécie.

V roce 1510 dobyla expedice, respektive přímo vojenská výprava Affonsa d’Albuquerque přístavní pevnost Góa v Indii a učinila ji nejdůležitějším portugalským střediskem v oblasti Indického oceánu. O rok později se Portugalci zmocnili malajské Malakky a ocitli se tak v bezprostředním kontaktu ze zdroji tolik ceněného orientálního koření. Od této chvíle už nebyli závislí na spoustě prostředníků, kteří kontrolovali cestu obchodních karavan po souši, naopak sami začali na koření vydělávat. V následujících letech dováželi do Evropy ročně 7000 tun koření, z toho asi 2500 tun představoval pepř, tehdy základní konzervační činidlo a dochucovadlo evropských jídel.

Jediný italský účastník plavby Antonio Pigafetta popsal ve svém deníku zoufalé podmínky, v nichž se výprava nalézala: (…) „Abychom nezemřeli hlady, jedli jsme nakonec také kusy hovězí kůže, jimiž bylo potaženo velké ráhno, aby chránily lana před rozedřením. Tyto kusy kůže byly po léta vydány dešti, slunci a větru, a tak ztvrdly jako kámen, že jsme je vždycky museli po čtyři až pět dní máčet v moři, aby trochu změkly. Potom jsme je postavili chvíli na oheň a tak jsme je pak pojídali.“

Teprve 6. září 1522 doplul žalostný zbytek původní výpravy – pouhých osmnáct mužů – do španělského přístavu San Lúcar, odkud se před takřka třemi lety vydal Magellan na cestu. První historická plavba kolem světa skončila. Zcela bezděčně přitom prokázala, že Země se také točí kolem své osy a to směrem od východu k západu. Zatímco podle Pigafettova deníku byla teprve středa, na pevnině už měli čtvrtek. Mořeplavci, kteří pluli ve směru otáčení Zeměkoule, tedy získali den navíc. Navzdory obrovským ztrátám na životech včetně samotného Magellana byla výprava obchodně úspěšná. Vždyť jediný koráb, který se vrátil, Victoria, přivezl ve svých útrobách z Moluk asi 26 tun drahocenného koření. Kapitánovi del Canovi za to udělil císař Karel V. příznačný erb – dvě zkřížené skořicové tyčinky s muškátovými oříšky a hřebíčkem.

Skutečnost, že byl nucen zaměnit protestantskou víru za katolickou nevedla u mladičkého Viléma k vypjatému náboženskému fanatismu, jak tomu bývalo v podobných případech obvyklé, ale naopak k náboženské vlažnosti a tolerantnosti. Sám později, když stanul v čele nizozemských protestantských stavů, o své náboženské orientaci napsal: „Přiznávám, že jsem nikdy nepociťoval nenávist k přívržencům nové víry. Vždyť jsem v ní byl od kolébky vychován. Můj otec v ní žil a zemřel, když zrušil církevní zlořády na svých panstvích. Komu by se tedy zdálo podivné, že tato nauka, která byla tak hluboko zaseta v mém srdci a vyhnala tak silné kořeny, nesla pak ovoce, když přišla její doba? Neboť po dlouhá léta jsem vyrůstal v císařově okolí. Jakmile jsem dosáhl mužného věku, byl jsem zahrnut důležitými úřady a úkoly. Tehdy jsem měl více v hlavě zbraně, lov a jiný výcvik, jak se to ostatně patří pro mladé pány, než to, co slouží ke spáse. Mám však dosti důvodů k tomu, abych poděkoval Bohu, jenž nechtěl, aby ono svaté sémě bylo ve mně udušeno.“

Tehdejší anglická občanská válka byla ve své podstatě obdobou třicetileté války na kontinentu, byla tedy válkou náboženskou. Nešlo v ní však o konflikt katolíků a protestantů, nýbrž o střetnutí anglikánské státní víry, zavedené králem Jindřichem VIII., a puritánského náboženství vzešlého z odkazu ženevského náboženského reformátora Jana Kalvína.

V armádě parlamentu se tehdy svou odvahou a vojenským nadáním zvláště vyznamenal drobný statkář z Huntigdonu a přísný puritán, který většinu svých znalostí vyčetl ze Starého zákona, Oliver Cromwell, budoucí diktátor Anglie.

Ráno 30. ledna 1649 Karel I. požádal svého komorníka o teplou košili navíc. S hořkým pousmáním k tomu poznamenal: „V tom sychravém počasí bych se třeba zachvěl zimou a někdo by si to pak vyložil jako projev strachu. Nechvěji se před smrtí.“

Královo tělo bylo pak nabalzamováno a v otevřené rakvi přeneseno do Svatojakubského paláce, kde ho hlídala ozbrojená stráž. Krátce před půlnocí se u mrtvoly objevil Oliver Cromwel. Chvíli zde zamyšleně postál a spíše pro sebe si prý tiše zamumlal: „Krutá nutnost.“

Jestliže František Josef byl bytostným založením typický konzervativec, Ferdinand Maxmilián instinktivně tíhl k liberalismu. Jestliže František Josef byl neoblíbeným sucharem, Ferdinand Maxmilián měl dar získávat si lidi vstřícným a příjemným vystupováním. Odlišoval se i podobou, postrádal výraznou habsburskou bradu i jejich odulý spodní ret. Rozdílnost mezi oběma bratry byla tak * nápadná, že se někteří badatelé domnívají, že jeho skutečným otcem nebyl poněkud prostoduchý arcivévoda František Karel, ale Napoleon II. řečený Orlík, syn slavného francouzského císaře. Orlík, jak známo, žil po otcově porážce na vídeňském dvoře jako František Karel Josef, vévoda zákupský. Zde se velmi sblížil s duchaplnou, energickou a půvabnou manželkou arcivévody Žofií Frederikou z rodu bavorských Wittelsbachů. Právě Ferdinand Maxmilián narozený v roce 1832 měl být plodem jejich tajné lásky.

Tři roky po kvapném odjezdu z Milána se osudem zklamanému Ferdinandu Maxmiliánovi ozval francouzský císař Napoleon III. a zcela nečekaně mu nabídl korunu mexického císaře. Tato středoamerická země byla už řadu let zmítána vlnami občanských válek. O divokosti poměrů svědčí i to, že od vyhlášení nezávislosti v roce 1821 se zde ve funkci prezidenta vystřídalo 32 mužů, přičemž jen v roce 1855 rovnou čtyři. Sousední Spojené státy z této neklidné bývalé španělské kolonie čas od času „ukously“ kus území. Po Kalifornii, Arizoně, části Utahu a Novém Mexiku to byl také Texas.

Dodejme, že někdejší mexická císařovna už svého manžela nikdy nespatřila a nakonec zemřela jako pomatená a šílená žena až v roce 1927 v belgickém zámku Bouchout, kde byla doživotně internována.

„Grigorij Jefimovič je mužik, člověk z lidu. Vaše Výsosti učiní dobře, když mu budou naslouchat, neboť skrze něho promlouvá hlas ruské půdy… Vím o jeho hříších, je jich mnoho a jsou ohavné. V hloubi srdce má však ukrytu takovou vášeň pokání a tak samozřejmou důvěru v boží slitování, že bych se téměř zaručil za jeho věčné spasení. Pokaždé, když se kaje, je čistý jako dítě vykoupané při křtu ve svěcené vodě. Je zřejmé, že ho Bůh povolal, aby byl jedním z jeho vyvolených.“ Těmito slovy doporučil v roce 1905 petrohradský pravoslavný biskup Theofan carským manželům Mikuláši II. a Alexandře Fjodorovně „božího muže“ Rasputina.

Už od dob cara Ivana Hrozného se těšili zvláštní úctě různí pomatení, blázniví, „jurodiví“ světci a poustevníci, kteří, jak lidé věřili, měli nejblíže k Bohu. I nejznámější moskevský chrám nese jméno jednoho takového individua – Vasilije Blaženého, o němž je známo, že nejraději vystupoval úplně nahý, tedy oděný „v bílé roucho věčného života“.

Záhadou ovšem je, jakým způsobem se britská královna Viktorie stala přenašečkou hemofilie, když se v celém hannoverském rodě ani v předcházejícím královském rodě stuartovském tato choroba neobjevila. Britský historik A N. Wilson přišel nedávno s šokujícím zjištěním, že Viktorie nebyla dcerou Edvarda, vévody z Kentu a mladšího bratra britského krále Viléma IV., ale byla prý nemanželská. Jejím skutečným otcem byl údajně sir John Conroy, v jehož rodině se hemofilie prokazatelně objevovala.

Pověrčivá carevna Alexandra Fjodorovna však brzy zjistila ještě jednu věc. V Rasputinově přítomnosti ustávaly bolesti jejího syna.

„Divotvorce“ zřejmě tušil, že se stane obětí vraždy. Ještě před tím, než se nechal odvézt do Jusupovova paláce, napsal carovi dopis. Uvedl v něm, že: (…) „pokud způsobí mou smrt Tví příbuzní, pak nikdo z Tvé rodiny, žádné z Tvých dětí… nezůstane naživu déle než dva roky. Pobije je ruský národ…“ Jeho slova se podivuhodně naplnila. V následujícím roce smetla Mikuláše II. a Alexandru Fjodorovnu revoluce a v červenci 1918 bolševici celou carskou rodinu popravili.

Vladimír s Osipem založili literární revui Umění Komuny, později uměleckou skupinu Levá fronta umění, zkratkou LEF, jak byl také nazván jejich nový umělecký časopis. Tehdy se už Majakovskij stal proslulým jako tribun revoluce a patřil k nejvydávanějším novým sovětským básníkům. V roce 1923 ho sovětská vláda ocenila přidělením na svou dobu komfortního bytu v centru Moskvy, kam se za ním přistěhovali Brikovi. Vladimír psal verše a maloval agitační plakáty, Osip rozvíjel teorie o socialistickém umění sloužícím lidu a Lili se střídavě milovala s jedním a pak s druhým, ale zároveň udržovala styky s novými bolševickými hodnostáři. „Nejsme spoutáni jedni s druhými, nejsme měšťáci, jsme komunisté,“ tvrdil Osip Brik.

„Měl sklon k prudké vášnivé lásce,“ svěřila se později Jakovlevová. „Nikdy jsem se nesetkala s mužem, který dovedl tolik milovat.“

Jenže básníkovy city byly poněkud přelétavé. Při natáčení nového sovětského filmu, na němž se podíleli i Brikovi, poznal mladou herečku Veroniku Polonskou a okamžitě propadl kouzlu její krásy. V říjnu 1929 se dozvěděl krutou zvěst, že „jeho“ Taťána se zatím v Paříži provdala za jiného. Navzdory svému novému vztahu s Veronikou se Majakovskij po této zprávě doslova zhroutil. „Mám zlomené srdce,“ postěžoval si se slzami v očích.

V bytě našli dopis na rozloučenou datovaný už 12. dubna 1930, tedy dva dny před tím, než se Majakovskij zastřelil: „Všem! Z toho, že umírám, neobviňujte nikoho, a prosím nepomlouvejte. Nebožtík to měl hrozně nerad. Maminko, sestry a soudruzi, odpusťte – to není způsob, jiným to neradím, ale já nemám jiné východisko. Lili, milujme. Soudružko vládo, moje rodina – to je Lili Briková, maminka, sestry a Veronika Vitoldovna Polonská. Zajistíš-li jim snesitelný život – díky. Započaté verše dejte Brikovým – vyznají se v nich. Jak se říká, incident skončen. Loďka lásky ztroskotala o život. Jsem s životem vyrovnán a zbytečný je součet vzájemných trampot, trpkostí a psot. Buďte šťastni! V. M.“

V této souvislosti stojí za připomenutí zajímavý rozhovor, který se odehrál asi týden před osudnou událostí. Naděžda se tehdy svěřila jedné přítelkyni, že se s ní brzy stane něco hrozného. Prý je od narození prokletá, protože je Stalinova dcera i manželka zároveň. Jak je to možné? V roce 1900 se Stalin v gruzínském Tiflisu (nynější Tbilisi) seznámil s ruským bolševikem Sergejem Allilujevem a jeho velmi půvabnou manželkou Olgou. Jejich manželství nikdy příliš neklapalo a Olga, černovlasá krasavice s kapkou cikánské krve, si s nevěrou nedělala žádné problémy. Devět měsíců poté, co k nim začal docházet Stalin, tehdy si tak ovšem ještě neříkal a byl pouze Džugašvili, se Allilujevovým narodila dcera Naděžda. Stalin si tyto okolnosti jistě sám dobře pamatoval. V jedné z častých hádek s Naďou se prý podřekl: „Kdo ví, jestli nejsi moje dcera.“ Jeho manželky se tu hluboce dotklo a domnívala se, že je prokletá. Zřejmě nechtěla žít s vědomím, že je sourozencem vlastních dětí, a raději zvolila dobrovolný odchod. Bylo tomu opravdu tak?

Kirov se jako většina bolševických vůdců oblékal velmi skromně. Většinou nosil placatou dělnickou kšiltovku, vojenskou rubašku a kožené holínky. Zato jeho rozlehlý leningradský byt byl vybaven tehdy nejnovějšími vymoženostmi techniky, například americkou lednicí, kterých bylo do SSSR tehdy dovezeno jen deset, dále americkým gramorádiem a také dvěma natahovacími gramofony. V nových funkcích si Kirov počínal velmi nesmlouvavě. Na adresu komunistů, kteří si dovolili protestovat proti potlačování tzv. buržoazních živlů, prohlásil: „To jsou vši v naší straně, vyvrhelové, placení zahraniční agenti, odpad a slizké zmije. Musí být bez milosti vymýceni!“ Na jeho příkaz pak tajná policie – GPU zatkla 19 leningradských stranických funkcionářů. Skutečnost, že nedaleko Leningradu probíhala sovětsko-finská hranice stačila k tomu, aby byli odsouzeni a zastřeleni jako „finští špioni“.

V roce 1937 byl ve Španělsku zavražděn Trockého tajemník Čech Ervín Wolf.

Ve chvíli, když se Trockij sklonil nad článkem, Mercader vytáhl cepín a udeřil s ním revolucionáře do hlavy. Jednašedesátiletý muž se kupodivu hned nezhroutil. Atentátník později vypověděl: „Křičel, že na to nezapomenu do konce života… Ještě dnes mi ten křik zní v uších. Viděl jsem, jak Trockij vyskočil jako šílenec. Vrhl se na mě a kousl mě do ruky. Začali jsme se prát. Nikdy bych neřekl, že měl tolik síly. Nakonec jsem ho odstrčil od sebe tak, že padl na podlahu…“

Propuštěn byl až v roce 1960 a hned před bránou vězení ho čekala černá Tatra 603 československého velvyslanectví, která ho okamžitě odvezla na letiště. Přes Havanu byl pak Trockého vrah dopraven do Prahy, kde ho na letišti uvítal tehdejší ministr vnitra Rudolf Barák. Pro Ramóna Mercadera byla připravena vila ministerstva vnitra v Jevanech, kde ho přísně střežili a dovolili mu, aby se stýkal jen s omezeným okruhem lidí. Často ho navštěvoval ministr Barák, který s ním hovořil bud rusky, nebo prostřednictvím tlumočníka Španělsky. Později Mercadera přestěhovali do Prahy do jedné z vil v Korunovační ulici v blízkosti rezidence sovětského velvyslance. Po zhruba ročním pobytu v Československu odletěl Mercader do Moskvy, kde bez jakékoliv publicity obdržel Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu.

V roce 1961 přišel maršál Lin Piao s návrhem na sestavení knížky Maových citátů, které se měli vojáci učit nazpaměť a posilovat tak svoje politické uvědomění. Proslulá Rudá knížka spatřila světlo světa o tři roky později a stala se biblí celé jedné generace Číňanů a symbolem čínské kulturní revoluce.

Takřka miliarda Číňanů neměla ani nejmenší tušení, že Velký kormidelník umírá. Každé ráno všichni vítali nový den skandováním hesla: „Ať žije předseda Mao deset tisíc let!“

Na velmistra lóže Propaganda 2 Luccia Gelliho, muže s temnou minulostí příslušníka SS i agenta CIA, byla napojena podezřelá Banka Ambrosiano, která později zkrachovala. Jan Pavel I. měl prý před svou smrtí kritizovat podivné transakce mezi tímto finančním ústavem a vatikánskou bankou IOR vedenou americkým arcibiskupem Paulem Marcinkusem. Údajně měly být při nich propírány „černé“ peníze z kriminální činnosti, především z prodeje drog. Je možné, že se papeži jeho otevřenost a odvaha nevyplatily? Ostatně nebyl by jedinou obětí té podivné hry. Vždyť prezidenta zmíněné Banky Ambrosiano Roberta Calviho nalezli v červnu 1982 oběšeného za nevyjasněných okolností pod jedním z londýnských mostů.

To její dcera Marie Antoinetta, manželka francouzského krále Ludvíka XVI., svrženého a popraveného revolucí, když ji vedli ke gilotině, omylem šlápla svým vysokým podpatkem na nohu katovi. Zachovala klid a pronesla tato svá poslední slova: „Promiňte, pane. Neudělala jsem to schválně.“

<2021>