Jarmila Loukotková

Jedna z nejlepších českých spisovatelek, hlavně historické betlerie.

Navzdrory básník zpívá [99]

Ach bože, kdybych studoval a svého mládí v době rušné se na dobré jen mravy dal, dnes měl bych dům a kutě slušné! Já však co dítko neposlušné jen utíkal jsem ze školy… Teď píšu v nouze chvíli krušné, až srdce z toho rozbolí.

Přináší do ulic kamenných domů a dozrávajícího podzimu van jarního větru a borového jehličí.

..přikázání sice velí „cti otce svého“, ale proč by to konečně bylo přikázání, kdyby to bylo tak samozřejmé?

..jíním drobninkých kapiček třísní chrámové stupně a do oblaku neviditelnosti skrývá kostelní věže,..

Svět vědy, teologie, přísně vztyčených ukazováků a nervózně zkrabatělých čel, svět lysých lbí, peskování, pravidel, autority a nevětraných, zatuchlých knihoven, plných prachu a molů.

Anglický Jiří Šestý je slabomyslný hňup a tenkrát, když se přijel ukázat do Paříže, mu nebylo ještě ani deset let. To však pánům profesorům nevadilo, lízali mu paty. Báli se o svá teplá místečka a milostivému pokynutí cizáckého vladařského skrčka dali přednost před ctí a vlastí.

Zde Sua Amplitudo, Dignissimus, Honorandus, Venerabilis* (* Jeho Důstojnost, nejváženější, ctěný, ctihodný.) rektor každým rokem nakupuje pergamen.

Po široké cestě jdu, jak je zvykem mládí, zapomínám ctnostně žít, k hříchu mě to svádí; více nežli po spáse po rozkoši toužím – pro duši jsem mrtev již, zato tělu sloužím.

Písnička jí letí vstříc, babicí nosaté s chudičkým drdůlkem na temeni, a burácí jí kolem uší jako výsměch její vdovské scvrklosti – bývala kdysi švarná, ale kdo si to ještě pamatuje?

Všechny verše jsou Z Písní žáků darebáků.)..

Hřbitov des Saints Innocents, hřbitov Mláďátek.

..zřím, jak je čas i nečas bílí, jen kostra zbývá pohozená. Jich titul červi uchvátili: zde laik ni mistr nemá jména. Teď umřeli – Bůh duše chraň! Jsou zetlelí, jak těl je řád, ať paní nebo hradní pán, ať byli zvyklí hodovat z mis rýže, krémů, holoubat. Teď popel, prach jsou jejich kosti, už nemohou se bát ni smát. Kéž Ježíš hříchů všech je zprostí!“..

,Ach tak… Ale… ale… víte… umění, to je nesmírná bázeň v člověku… Tak… A pokorná pýcha…“..

Nedočkavě se těšíval na návštěvu u pátera Viléma: na dlouhou chodbu, která vedla z domu do kláštera, na přísné a zahloubané tváře mnichů, jak se občas vynořili z některých dveří, rychlým krokem přepluli chodbu a ve svých tmavých kutnách zase zapadli do jiných dveří, jako kdyby to vklouzla myš do díry;..

..zůstal při tom, že si svou náklonnost k mladé vdově doznal; dále nepokročil ani v myšlenkách, ani v projevech a spokojoval se tím, že se těšil na její pravidelné návštěvy, které vždy vychutnával jako labužník poslední doušek starého vína.

Ale byl moudrý muž, a tak se neutápěl v marnostech. Neboť lítost je marnost.

Byl bujný jako černé kůzle..

To ne. Básně se píší jen o hezkých a vznešených věcech, víš? Ošklivými se nezabývají.“..

„Zvoní-li básník hrany, tedy obvykle sám sobě,“ chmurně odvětí učenec.

Tam u toho domu s brašnářem pod podloubím se ovocnáři převrhla kára a jedna broskev se dokutálela až ke mně. Rychle jsem odkopl do strouhy. Když trhovec odjel, snědl jsem svoji největší pochoutku. Nic v životě předtím ani potom mi tak nechutnalo.

..spousty lidí, nakupených tak blízko sebe, a přece tak vzdálených myšlenkami, touhami, posláním.

..smrt vezme všecky bez výhrad.

Jak krásná je paní Ambra, myslí si student Villon, ano, je nesmírně krásná, třebaže by kdejaký školometský mazal mohl říci, že by se k portrétování nehodila, nebesky krásná je paní Ambra, to, co z ní dýše, je tak krásné, onen vnitřní svit, ztajený v pohledu, její rty, nalité krví, ach, jak šťastný je Robert d’Estouteville, že má tak nevšední ženu, v jejích očích cosi láká, jak nádherný obraz by to byl, kdyby jej provedl veliký a posvěcený umělec, kdyby zachytil na plátně zásvity v jejích zřítelnicích, měkkost jejího úsměvu,..

..a mnozí navazují na události, jež odpadly od stromu času už kdysi dávno a dávno.

Úroda a nadbytek věnčí město a lidé nadechli prchavou vůni květu štěstí,..

..a vychrtlí muži s bosýma nohama a divokými pohledy.

Mír, štěstí a láska pobývají v domě místodržitelově, pravá zbožnost a úcta k člověku, pokora před nekonečností lidského utrpení a vděk za pohodu, kterou Bůh obdařil tento starobylý dům. Radost z přelétavé chvíle spokojenosti a štěstí i vědomí mnohotvárnosti života a vrtkavosti všeho dobrého a pěkného sídlí v těchto komnatách: odtud ona štědrost, odtud ono pochopení s lidskou třtinou, odtud ono vyrovnání v zbožnosti a věčné spravedlnosti.

..já vím, že člověk nemůže mít, po čem prahne, a je to tak dobře, z nesplněné touhy člověk nejvíce dokáže.

..a jaká to je krása, pozorovat ženské ruce zabývající se vinným hroznem.

..není jediné básnické myšlenky v jeho duši..

Dívají se na sebe, jako kdyby se viděli poprvé, stále očarováni svým žárem, 54 stále rozdychtěni svou něhou; jejich láska se vznáší mezi nimi a kolem nich jako tajemný kruh věčnosti.

Stmívání jako kdyby bylo kouzelníkem; pod jeho dechem svět barev, vůní a hlasů mění tvářnost.

Dlouhé poletavé závoje, tak jemné jako chvění vzduchu nad obilným lánem.

Jeho mysl se obaluje tvrdou korou záští a červotoč vrtá a vrtá do tkáně jeho srdce.

„Tam pohovka, v ní páter otylý je, krb teple sálá v pokoj potemnělý, lne k jeho boku paní luzné šíje, tvář bílou má a účes přeumělý. Dnem nocí při víně dlí na posteli, ret líbá ret a líce smíchem žhnou a pro pohodlí oba nazí jsou. Tak škvírou ve dveřích zřím jejich vnady. Znám proti smutku radu příjemnou: žít v nádheře, toť poklad nad poklady!“..

Odkudsi z ulice zalehne do komnaty popěvek: O učení nedbejme, příjemné je neznát nic, v mládí se jen starejme, radostí kde urvat víc. O vážné však dbáti věci pro staré je akorát; mladým lidem sluší přeci neustále laškovat.*..

Kdo se to valí jako potok, jako řeky, jejichž vody sebou zmítají? J E R E M I Á Š 4 6 / 7..

Krčma. Její svérázný pach. Její rozverný hluk.

..třetí kostka se ještě neohrabaně kutálí, už zpomaluje běh, už už se zarazí, všechny oči ji napjatě sledují, teď stojí na hraně a ukáže tři, jistě ukáže tři, ano, převalila se třemi černými body vzhůru a hráč radostně výskne, když vtom kostka ještě jednou kobrtne, překulí se a vycení šest škodolibých puntíků. Teď výskají spoluhráči, třikrát stejné číslo, největší prohra, klop, Coline, vysázej groše!

Teď výskají spoluhráči, třikrát stejné číslo, největší prohra, klop, Coline, vysázej groše!

Jen opilec dále blábolí u své číše: „Bylo mi s ní dobře, stála za hřích, ale za pantofel už mi nestojí. Říká se, že vznik života je zázrak, ale já myslím, uf, že zázrak je, když z toho ten život nevznikne. Každá ženská je jako kořenáč s mokrou hlínou, a když –“..

„Nevidíš přece, jak vypadám.“ „Vidím tě zcela jasně. Ale co nevidět se změníš. Vlasy pryč, svěžest tatam, víra mrtvá, jizva na ústech a kosti potažené kůží. Jen to srdce hoří dál, dál až do věčnosti. A počkej, počkej…“ Gabriela je netrpělivá, jako kdyby ji přerušovali, ale všichni naopak poslouchají se zatajeným dechem.

,Ale to hlavní si pamatuj: musíš svítit, je určeno, abys svítil, nedovol, aby tě nechali jen blikat.

O tři roky později se nelibost změnila v nenávist. Tenkrát pařížský místodržitel nejen uvěznil, ale k smrti odsoudil dva studenty. Přes protesty vysokého učení je oběsili. Univerzita vyhlásila nad Paříží interdikt, učebny se zavřely, žáci se vyvalili do ulic a vedli si tak, že tehdejší místodržitel musil rektora na kolenou odprosit, vlastnoručně oba viselce sejmout a políbit na ústa na důkaz, že z nich snímá hanbu, do níž je uvrhl. Potom obě těla slavnostně pohřbili. Od té doby si však studenty znechutili i Pařížané pro jejich kousky, kterými tehdy ohrožovali město – a biřici od těch časů hledí na univerzitu jako na veřejného nepřítele.

Z kašny u vedlejšího domu odkapává voda do nádrže. Vydává pisklavý a trochu směšný zvuk. Jinak klid. Pohroužíš-li se na chvíli do toho ticha, do čeřící se tmy, do lezavého, vlhkého chladu, dáš-li se na okamžik prostoupit ovzduším a náladou spící; ulice, sevře se ti srdce neznámou úzkostí a marně se rozhlížíš, neuzříš-li někde osamělého chodce, neuslyšíš-li něčí kroky, něčí zakašlání nebo aspoň zavrčení psa nebo vrzání dřevěných schodů. Leč nic z toho ti nedolehne k sluchu, nic pohybujícího se a živého neupoutá tvůj zrak, pouze krůpěj z kašny kape do nádrže, kvik, kvik, a ty si připadáš sám a opuštěný, kvik, kvik, odkapávání ještě naopak zvyšuje ticho a dojem mrtvolné strnulosti, kvik, kvik, jsi sám a opuštěný, ponechaný napospas neznámým mocnostem velkého města a chladu, pronikavému chladu svítání.

Tiché je dnešní pařížské svítání, vkradl se lehký opar mlhy do ulic a vsakuje ozvuk kročejů;..

Zima a nepohostinnost čiší od zdí domů.

Filip Charmoye chvíli mlčí. Pak řekne temně: „Skutek… teprve dovrším.“ Bůh mě učinil hříšným a zlým, myslí si a těžce usedá. Nemůže po mně chtít milosrdenství.

V protivenstvích naděje každého nechť sytí, že zas po všech trampotách radost bude míti. Z P Í S N Í Ž Á K Ů D A R E B Á K Ů..

Páter Vilém ho přeruší pohybem ruky. „Stačí. Nechtěl jsem se do tebe vloupat. Chtěl jsem jen nahlédnout. Nebudeme o tom už mluvit.“..

..jen její mateřské srdce se tetelilo jako vylekaný pták.

O úhradě nebudeme vůbec uvažovat. Budu rád, když budu mít u sebe aspoň jeho.“ Aspoň jeho, když ne vás. Tak to páter myslil. Leč žena neporozuměla.

Budu rád, když budu mít u sebe aspoň jeho.“ Aspoň jeho, když ne vás. Tak to páter myslil. Leč žena neporozuměla.

Nakonec už neslyšel nic než tlukot vlastního srdce, jež jako probuzený pták tepalo křídly za oněmi spěchajícími kroky. Náhle se usmál – a jeho úsměv byl mírný a šťastný.

Jsem chudičká a stáří hlodá ve mně,..

Prská vám ta svíčka, vy si moc sliníte prsty, když ji zhasínáte.

V jizbě je světlo a František už nevidí déšť. Jen slyší, jak šumí a stéká podél okna. Zpěvy mnichů ustaly. Ticho se rozlévá jizbou a sládne teplem z krbu. Plamen svíčky prská a vytahuje se do délky. Těžké a mastné krůpěje loje skapávají po těle svíce a vrší se na ní v hrbolatý útvar. Nestvůrný Františkův stín poskakuje po stěnách a po stropě. Stránky rozevřené knihy se žlutě kmitají šerem.

(*Ve starofrancouzštině Villon znamená šibeničník.)..

V téhle historii se kola roztočí, až se zavaří…..

Když zmateš to, máš nesmyslilo a vnějšno s niterném sis spletl. Já takých nemocionálen plno jsem v Aristotelnu kdys četl.

Když tak v duchu pohlížím na koloběh žití, jak se špatní radují, dobří bolest cítí, jak i věrnost vymírá, čest jak posměch klidí, myslím si, že neřídí nikdo kroky lidí. Z PÍSNÍ ŽÁKŮ DAREBÁKŮ..

..jehož modrá zapadlá očka sledují scénu, jako by se tu odehrávala nějaká náramná čertovina.

..vyplazené jazyky oběšenců, polepené roji černých much..

Hle, před sebou máš život a vše, co ti může poskytnout pěkného i zlého: ber si plnými hrstmi, co se ti líbí, rvi to nenasytně a užívej toho k své potěše a nečekej, až přijde to zlé a učiní konec všemu. Zmocni se všeho, čeho lze dosáhnout, a nesmiřitelně pronásleduj každého, kdo ti v tom brání, a nejvíc soč proti těm, kdo jsou příčinou tolika zlého v životě, příčinou toho zla, jež nepřináší příroda sama.

„Jsem sama doma…“ František si uvědomuje, že tu je příležitost. Ale pouze příležitost, a to se mu zdá málo.

Neb stará baba v ceně padá – toť peníz, který neplatí.

..pak zlíbá tě jen kněžská brada – toť peníz, který neplatí.

Ne starou bábu láska žádá, toť peníz, který neplatí.

Že k ničemu jsem, stará kláda – toť peníz, který neplatí.

..vždyť hlad a nouze sžíravá vždy buřičskými sklony žije, zná chrlit slova rýpavá: když neřekne, vždy myslí si je.“..

..zpola vítězný úsměv, zpola odevzdaná pokora..

Co jsou všichni obchodníci jiného než podvodníci? Ať koupí či prodávají, ošidit v úmyslu mají.

..vzlétne za ním z kroužku univerzitánů posměšek: Komu v měšci zvoní, tomu se každý kloní!

Villon nechápavě hledí na Ambru. Proboha, co ji na tom uvádí ve vytržení? Oči jí září a ve tváři se jí zračí nekonečné blaženství. Připadá mu, že to je zcela jiná Ambra, než kterou miloval, zcela nový člověk, tak vzdálený a podivný. Zahledí se na ni pozorně a zdá se mu, že se i tělesně změnila: je jakoby unavená, možno říci otupělá, již není tak štíhlá a v pase a ve sklonu její hlavy tkví cosi trpitelského. František si uvědomuje, že podlehla stejné změně jako všechny ženy, kterým se narodilo dítě: celý široký svět pro ně přestal existovat a život se zúžil do toho balíku křiku a mokra.

..jsem nejbědnější mezi všemi, zdráv Bůh buď s Kristem Ježíšem! Jak žije kdo, to jedno je mi.

..přestože otec Ovidia bil, aby toho veršování nechal.

Září a radují se, jak se dovede radovat jen mládí: celou bytostí a vlastně z ničeho.

Či dokonce za městem upalovali čarodějnici nebo věšeli penězokaza.

Avšak král si dobře pamatuje, že právě univerzita svým slovem kdysi přistrčila na hranici Pannu orleánskou, jež ho v Remeši korunovala; a že to byla univerzita, která ho před lety zavrhla a v Paříži přivítala anglického Jindřicha.

Čirá a modře stříbrná noc vlaje do komnaty jako tancem rozvířený závoj a v jejím vonném mihotání..

..ale nedávná přítomnost boží se ještě chvěla v ovzduší a v jeho srdci.

„Nesnaž se o něco, co je proti tvé přirozenosti.

Vždyť chroptím, vyprahlá mám ústa a kašlu jako starý mnich, jsou chrchly bílá vata hustá, to jest, že lásky trpký smích se sveze po všech vadách mých, jak herku vyloučí mě z řady. Můj hlas – hlas starců sípavých… A přec jsem ještě kozlík mladý.

Jitro otevřelo oči do jasu a do vůně jasmínu a ospalý přídech oroseného kamene bloudí v lehké páře nad zemí.

Nemá však klid. Myšlenky se mu rozletují na všechny strany jako roj podrážděných včel.

..ztratil jsem vše, co podpírá lidský život.

Vždyť nelze tupit mnišský řád 154 a nelze se mu posmívati; jej třeba přijmout bez výhrad: kdo v církvi jsou, jsou všichni svatí.

Je posmutnělý, ačkoli by se měl radovat z jásavého dne svátečního; nemůže porozumět náladě kolem, nemůže se soustředit na bohoslužby, není s to setřást dumné představy.

Noci sálají teplem probarveným písněmi cvrčků,..

„Vzpomněla si na slova Páně, jimiž promluvil k rozlícenému Kainovi: Proč jsi se tak rozpálil hněvem? A proč jest opadla tvář tvá? Zdaliž nebudeš příjemný, budeš-li dobře činit? Pakli nebudeš dobře činiti, hřích ve dveřích leží – Hřích leží ve dveřích těch, kdo mě pronásledují. Oni dojdou odplaty. Pokorně nesla svůj přetěžký kříž křivolakými stezkami života a nepozvedla hlasu v zlořečení, neklesala pod ranami zkoušek svých a neumdlévala pod nárazy protivenství a strázní.“..

To je nějaký starý mazavka, fláma a holkař.

Snad nějaký Pařížan, který má doma přísnou ženu, a tak si časem vyhodí z kopýtka za městem.

Villon je v zajetí chvíle. Hlas neznámé ženy se mazlí a hřeje. A on je opuštěný.

„Dřív na milence vyzraje, pak dáma prchá, co jen stačí. Toť mzda, jež v lásce běžná je. Vždy žena muže v bláto stlačí, byť v polibcích je sebesladší. Kde psi jsou, koně, zbraně, žena – si muž jen zahromuje v pláči, strast velká – malé slasti cena.“..

Vždy žena muže v bláto stlačí, byť v polibcích je sebesladší.

Nedobře budu rozptylovat roztouženou ženu, mám-li takovou tíseň v srdci a ve svědomí.

Venku hoří teplé červnové odpoledne. Do noci a do spánku ještě nekonečně daleko.

..připadá mu, že je obětí čehosi, co nemůže pojmenovat a označit.

Celičká citlivá a vnímavá duše umělcova vyvrhuje v tom pláči svůj žal a hnus a tíseň a strach a omývá se a očišťuje pro dny, které přijdou a budou vyžadovat muže jako z kalené oceli. Pláče svým největším pláčem. Nikdy, ani jako dítě, neplakal tak bolestně a úpěnlivě jako dnes.

Vidí osobnost vyztuženou utrpením a propálenou láskou, osobnost přetavenou zkušenostmi, kalenou věděním, otesanou nenávistí a uhnětenou příkořím; osobnost, v jejíchž plamenných černých očích hoří všechny city divokého, pravdivého srdce.

Myšlenky a vzpomínky táhnou ukvapenými chorovody Františkovou hlavou,..

Políbení smrti na čele mě činí zajímavým.

Zůstávalas v hlubině mé bytosti,..

Protož jísti budou ovoce skutků svých a radami svými nasyceni budou.

Smrti, ty smířlivé vyvrcholení života, pojď,..

Neváhej, neboť utrhneš hrozen nalitý nejtrpčí a nejsladší šťávou.

Mám smrti snad se obávat, já, jenž jsem radost změnil v žal? Má radost dávno prchla v dál. Že radost? Jaká? Plýtvám slovy, to přece nikdo nevypoví… C H R É T I E N D E TR O Y E S..

Vzpomínám na ni rád, byla vzdělaná nejen v latině a v teologii, ale také v lásce – a to nakonec pro muže bývá nejdůležitější. Utekl jsem od ní jako kluk, třebaže mi s ní bylo dobře. Ale byl jsem jejím hostem. Vydržovala si mě. Byl by přišel den, kdy by se mě nabažila. A pak by řekla: můžeš jít.

Nezná slitování ani se šlechtickými dětmi, celé své žití zasvětil vyhlazování pánů, mstí se, bezohledně se mstí za otce a matku, protože je kdysi dal hrabě Blažej z Noget před jeho dětskýma očima umrskat k smrti, když se opovážili postavit v čelo nespokojených vydíraných sedláků.

Nejspanilejší panny z měšťanských rodin mu padají do náruče jako na podzim listí,..

..sladká, pomalá a lenivá jako proud tekoucího medu,..

Polovinu jich uvařili ve vřelém oleji, neboť takový trest stíhá padělatele peněz. Ze zbylých nejméně provinilé oběsili, druhé rozlámali kolem, zbytek roztrhali koňmi. Toho, jenž prozradil nejvíc, pustili na svobodu.

A všecku tíhu nevyřčeného jsem cítil na sobě..

„Vy zbloudilci jak smyslů zbavení, vy zvrhlíci a lotři bez svědomí, vy bez rozumu, plni mámení a na duchu i smyslech, v srdci chromí,..

Město Chartres se krčí v krajině, jako by čekalo šlehnutí božího biče.

..a zjevila se mi snad z vůle lásky, aby si můj život odpočal.“..

Ale lidé ho nevšímavě míjejí a nikdo nemá tušení, co se děje v jeho znovuzrozeném nitru.

Příliš neklidné a bouřlivé dny jsem žil, nemohl jsem, nebylo pohody ducha.

Tu Villon pochopil, že vznešený Robert d’Estouteville, pařížský místodržitel a velitel stráží – i se všemi ostatními tituly, které mu patří a kterými se honosí – není než ubohá, malinká dušička hokynářská.

Kateřina sebevědomě hledí do zrcadla. Letní vůně zahrady zalétá do síně otevřeným oknem a oblévá její žádoucí krásu.

..a vůně ze zahrady houstnou v pozdním odpoledni, kdy vzduch, zlatý sluncem, začíná nepatrně červenat blížícím se podvečerem.

..a já to proto nemohu dnes udělat. Dnes já nemohu – a zítra už ona nebude chtít, bude se bránit přede mnou jako před Filipem i před Noelem, nepochybuji, že je panna… zatracený Régnier, jak to o ní řekl? Dal bych krk na to, že je panna, a hlavu na to, že je děvka, tak nějak to řekl, ale proč mě to právě nyní napadá?

Však jednou pel tvůj setře stáří mor, I opadáš jak růže navečer, Leč já se budu smát, jsem drsný tvor – Leč ne, rmut klesne do ňader: stár budu též… jak tetřev schlíplých per.

Jsi panna, ale málokterá děvka od Borové šišky toho zažila tolik co ty. Všecko je nesmysl, hloupost. K čemu je panna jako ty? Lepší je ta nevěstka, ta aspoň není pokrytecká.

Panna, coura, pokrytecká, rozmazlená krasavice, od pláče opuchlá, šeredná čarodějnice, vše jedno, světice a běhna, pro něho počátek a konec všech věcí.

Co naplat, lepší peklo s Kateřinou než smírný klid bez ní.

Vy myslíte, že nezaplete se s učněm mladá učednice? Že nezhřeší s ním? Ale jděte! Ta pro hřích spíš dá upálit se, než žila by jak poustevnice. Ať černá nebo blondýnka, je ženská vždy jen rozkošnice. Jak šťasten, kdo se vymyká!

Jsme poznamenáni jeden druhým,..

Myšlenka dělá umělce.“..

..a božstva lásky vzývám v pláči, kéž proboha mi dopřejí, ať mě má vášeň neuvláčí.

Jen hrála si jak s bloudem se mnou a pro vše našla název nový: hned popel zvala moukou jemnou a hnůj – prý klobouk sametový; že rzivá smeť jsou vzácné kovy a půlka že je třetí díl.

..však také tři paní povstaly současně, vždyť ženy přitahuje, co jim srdce rozechvívá neznámým děsem.

červ nahý jsem, byť oděn hedvábím. V mém smíchu pláč a marnost v čekání,..

..jsem boháč tím, jak strádám den co den;..

..jak půvabně ledabylý!

..a celou bytostí vychutnává pocit bezpečí, tak slavně vydobytého.

„Nic od vás neočekávám,“ řekne mu odevzdaně. „Nejlepší cesta, jak všecko získat,“ odpoví jí vesele.

Kdyby nebyl otrlý a životem vycepovaný psanec, možná, že by zaslzel také.

Před odsouzence se staví kněz. Tiše k němu promlouvá a podává mu kříž. Régnier kolísavě pokleká a kříž líbá. Když předkloní hlavu, aby kříž políbil, Villon spatří jeho šíji a zátylek. Představí si, co se s tímto hrdlem stane za chvíli. Ztratí dech. Vtom už také Régnier zvedne hlavu. Spatří surové dřevo šibenice. Vymaní se z poblouznění náboženských zpěvů. Octne se ve skutečnosti. Uvědomí si, že jeho život končí.

Ale v její mateřštině 321 pozbývaly vůně, příchuti i barvy, a tak si je znovu a znovu opakovala v temných délkách francouzských slov.

„To jste právě vhodně nevybrala.“ „Zřejmě jsem učinila to, čeho jsem se chtěla nejvíce vystříhat: dotkla jsem se vás.“..

Myslí na Františka; to ji poněkud zahřívá. Také si letmo vzpomene na Boha a prosí ho za odpuštění, že pokouší osud a protiví se jeho vůli. Ale láska je mocnější než poslušnost k Bohu, pro ni by podstoupila smrt i věčné zatracení.

Jak, Smrti, žehrám na tvůj soud! Mou lásku vzalas, ukrutnice, a málo máš, chceš ještě více, vždyť také mne chceš zasáhnout. Sil nemám zmáhat žití proud. Cos měla proti slabé dívce, Smrti? V dvou tělech jeden cit měl žhnout. Když zhynul jeden, druhý mřít chce či bez života dožít plytce jak obraz, jenž má vyblednout, Smrti!

Jazyk drzý, jazyk lstivý, jedovatý jazyk lživý nechť je uťat u kořene, za trest vržen do plamene. Z P Í S N Í Ž Á K Ů D A R E B Á K Ů..

Sotva se objevili první mrtví se známými nádory v podpaždí a ve slabinách, zpráva o děsivé nemoci zachvátila celé město a s ní přízračný strach. Lidé se stále jen prohlíželi, nevzdouvají se jim po těle osudné boule, pozorovali se, nezakalují-li se jim oči, zpytovali se, nepřepadá-li je závrať či nejeví-li se nechutenství. A věru že velký počet těch, kteří se chvěli o život a za noci se s výkřikem probouzeli ze spaní a s rozžatou svící utíkali k zrcadlu a hledali na sobě neblahá znamení smrti, jedné závratné chvíle ono znamení našli: zprvu nenápadné zarůžovělé místečko, jako by tam byla bleška kousla. Může někdo vylíčit hrůzu těch lidí? Nejdříve chtěli ještě věřit, doufali, že to opravdu je pouze pupínek od hmyzu, že do večera sejde. Leč pupínek nescházel, ba naopak se naduřoval a bobtnal a červenal a stále prudčeji svědivě bolel, hlava třeštila, nohy opile vrávoraly a žaludek začal vracet, co se mu dalo. Tu lidé už uvěřit museli. Zoufalství se stalo jejich pánem: někteří se s křikem vyřítili na ulici a utíkali městem a řvali strachem a bolestí, až někde vysílením padli, zchváceně oddychovali a tiše sténali; po chvíli odpočinku si opět uvědomili svůj osud a s novým pláčem se rozběhli ulicemi, lidé před nimi s děsem uskakovali do domů a ubožáci běželi dále bez pomoci a bez odpočinku: když sklesli vyčerpáním před některým stavením, obyvatelé se vyhrnuli ven a klacky štvali chudáky od svého obydlí. Jiní se vrhli na kolena a vzývali Boha a Pannu Marii a všechny světce, ale nikdo ze vzývaných neměl buď tolik moci, nebo tolik soucitu, aby jim pomohl; členové vlastní rodiny vyháněli takové odsouzence z domů nebo je zavřeli do jedné komůrky, aby v ní trpěli a dotrpěli – mrtvolu pak vyhodili oknem do ulice, až tudy pojede umrlčák, 327 aby ji sebral. Káry s mrtvolami projížděly městem celé dny i celé noci.

Přitom si pomyslil, že ostře tesaná tvář Jana Vlka povážlivě zvarhaněla věkem..

Pán k hříšníkům je shovívavý, jen zatvrzelé stíhá trestem.

..kdy cizokrajné květy v druhém nádvoří se ještě prudčeji rozvoněly..

Nechybělo mu nic, a proto nebyl s životem spokojen.

Naklání hlavu a dotkne se jejího kolena, zášleh nebeské slasti mu osvítí srdce. Mlčení, báseň, krásná žena a těžký čaloun, jeho záhyby mohou skrývat lůžko… Nikoli, student zapuzuje myšlenky na hřích, Ambra je jméno vůně a lásky a odříkání, jméno lásky cudné a plané, jež smí pouze vzývat, ale ne brát nadarmo.

Nemůže odvrátit zrak od jejích očí, bývaly zelenavé, ale za dobu jeho vyhnanství se přetavily do žluta a chytře a svůdně se lesknou jako oči tulivé kočky. Hněte jí tělo, jako sochař hněte své dílo, jsi má a teprve mnou, teprve mýma rukama nabudeš svého konečného tvaru…..

Nejprotivnější v jeho vězení mu je tvář dozorcova, ta plochá, bezvýrazná tvář člověka, který otupěl osudem a zaměstnáním.

Co mi po králích. Já mám co činit se smrtí, a ta je panovníkem nejmocnějším.

Poslední slova se mu však zaryjí do duše příšernou pravdou: S plným vědomím umírám. Rdousivá vlna strachu sevře hrdlo. V nohou pocítí takovou slabost, že se musí posadit. Sevření hrůzy se stahuje.

Proč by člověk pociťoval strach před něčím, co by bylo hotové, nezměnitelné a bezvýchodné? Můj strach je moje největší naděje, opakuje si houževnatě. A v této myšlence pociťuje úlevu. Vyhýbá se vzít na radu rozum, poněvadž by ho nařkl z bláhovosti. S touto myšlenkou také usne.

..každým vážen a nikým nemilován, jako modla, vydlabaná do červenavého třešňového dřeva.

Když nejhorší útrapy pominou a může soustředit myšlenky, je zhnusen sám sebou, jak se tak válí ve špíně, a ta se na něho lepí a obaluje ho, jako vepř v bahně si připadá, ne jako člověk s duší, jež patří Bohu.

Zná jen svou bídu, ale už na ni nemyslí, už jen jako zvíře ji všemi smysly vnímá, ale nerozvažuje o ní, nežertuje o ní, nepřemýšlí o jejím pokračování a jejích konečných následcích, nepřemítá, jak by se dala změnit nebo zmírnit – toliko jako bezduchý tvor ji pudově konstatuje.

Nebuďte směšní, vědci a nevěřící. Snad není osudu; jistě není vlivu hvězd; pochybná je pravda věštby; věříme, že není nadpozemské vůle; připusťme, že není ani Boha. Ale kdo popře náhodu? Kdo vyvrátí shodu okolností? Což není náš život náhodou?

Přehlížená a odsuzovaná náhodo, které jen laciný umělec použije k rozuzlení díla k výsměchu Moudrých, ty jediná dovedeš opravdu zasáhnout, když člověkova vůle a rozum už nemohou činit nic.

Zachvěje se vzrušením. Slyší srdce prudce bít. V hrudi ho zabolí něhou. Ulekl se, jak jeho cit je dosud živý.

Kde jsou mí druzi výteční, jež rád jsem vyhledával kdysi, tak dvorní a tak výřeční, tak v činech, v slovech velkorysí? Jich kosti s popelem se mísí, neb většina jich nežije. Ti nechať v ráji pohoví si, Bůh toho spas, jenž přežil je!

..a on náhle mlčí, nechápe, čím se tak dobře baví, čemu se smějí. Nemá, co by mluvil. Z planého tlachání vyrostl. A přece nemůže uprostřed radostné večeře začít hovořit o tom, že svět je jen velikým kolbištěm pro turnaj mezi panstvem a lidem a všichni chudí že jsou oběti panské nadvlády. Znechutil by je. A neporozuměli by mu. On k tomu poznání dospěl trnitou cestou, domyslil se k jádru jako odsouzenec čekající na smrt, kdy nekonečné hodiny strachu nutí k přemýšlení, k jakému se toto bezstarostné mládí nemůže dopracovat.

..kdykoli vzpomenu na noc, v níž tolik jsem drahého nechal, kanou mi z očí i nyní bohaté krůpěje slz. O V I D I U S..

Kdož smíte žít, vy lidé, bratři, dál, teď nemějte k nám srdce necitlivá: neb za soucit, jenž k ubohým vás jal, Bůh v soudný den též slitování mívá. Nás viselců pět šest se tady kývá: jsou schránky těl, pár příliš tučných břich, už zhlodány v změť cárů prohnilých; a popel, prach se stává z našich kostí. Ne abyste z té zkázy měli smích! Spíš přejte nám, kéž Bůh nás hříchů zprostí. Že bratřími vás odsouzenec zval, nám nesmíte vmést slova pohrdlivá, ač zemřít dal nám soudní tribunál – ne všichni moudří jsou, to už tak bývá. Tak omluv nás, kdo zříš, co z nás tu zbývá, i Ježíši a Panně v nebesích, kéž s milostí nás soudí i náš hřích, kéž uchrání nás pekelníků zlostí. My mrtvi jsme, lpí prázdno na duších; spíš přejte nám, kéž Bůh nás hříchů zprostí. Déšť nasál nás a liják omýval a úpal zas nás v černo vysoušívá; houf krkavců nám oči vykloval, rve obočí i vous ta cháska chtivá; nás vozívá hra vichrů dovádivá hned sem, hned tam, jak vítr do nás dých, že neznáme, co mír je zesnulých. Děr od ptáků jak v náprstku v nás dosti. Vy chraňte se jít v našich šlépějích, spíš přejte nám, kéž Bůh nás hříchů zprostí. Slyš, Ježíši: vším vládneš z rukou svých, nuž ostříhej nás od pout ďábelských, 438 ať úradků všech pekelných jsme prosti. Teď, lidé, dost je šprýmů výsměšných, spíš přejte nám, kéž Bůh nás hříchů zprostí.

Nemyslete si, že jsem to nějak sáhodlouze rozbíral. Napsal jsem to zcela stručně. V několika větách. Rozumíte? Tak, aby to křiklavé bezpráví bilo do očí v těch několika větách. Tím se dosáhne otřásajícího dojmu. Dlouhé výklady by pravdu jen zbytečně zastíraly a zatemňovaly.

Kanovník se chatrně usmál. „Buď si překvapen, ale když říkám nad tímto světem, nemyslím tím ani Boha, ani nebe. Je tu ještě cosi jiného, co je nad světem, ale co tu zůstává a trvá a co od věků do věků vytváří životy lidí přímým působením. Nevím, zda mi rozumíš. S Bohem a nebem nebo peklem si to každý člověk po smrti vyřídí sám a je jednou provždy konec a nikdo dole o tom nic neví a nikoho tady dole to nijak nepoznamená. To, co mám na mysli já, nás obrábí a vytepává bez ohledu na to, je-li rydlo zlaté nebo rezavé.“..

„Nuž uchopme se číše a nechme mudrování: neb jaký prospěch kyne, když starostmi se trápíš? Co o zítřku my víme? Je temný pro nás život. Kdo chce, ať jen si hloubá a louská svoje strasti! My vesele pijme víno!“..

Druhá ruka mužova najde místo v ženiných vlasech. Žena nepláče. Po tolika letech je zase opravdu šťastna. Saje štěstí dlouhými doušky a každým nervem svého těla. Není času, není myšlenek.

<2020>