Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Autoři - knihy
Jonathan Littellaskave_bohyne.png
   Laskavé bohyně 
Aldous Huxleybrany_vnimani.png
   Konec civilizace, Brány vnímání 
Henry Millerobratnik_raka.png
   Obratník Raka 
Brian Aldisshelikonie_jaro.png
   Helikonie jaro 
Emile Zolanana.png
   Nana 
Andy Weirmartan.png
   Marťan 
Jeff Lindsaydexter.png
   Dexter (I) 
Arthur C. Clarkmesicni_prach.png
   Měsíční prach 
Jan Bauerdejiny_psal_sex.png
   Dějiny psal sex 
Fjodor Michajlovič Dostojevskijnezna.png
   Něžná 
Charles Bukowskilaska_je_pes.png
   Láska je pes, Všechny řitě světa i ta má 
George Orwellorwell_1984.png
   1984 
Jorge Luis Borgesobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Obecné dějiny hanebnosti 
Boris Pasternakdoktor_zivago.png
   Doktor Živago 
Milan Kunderasmesne_lasky.png
   Směšné lásky 
Franz Werfelpisen_o_bernadete.png
   Píseň o Bernadetě 
Karel Marxkomunisticky_manifest.png
   Komunistický manifest 
Albert Hofmanmlsd_me_problemove_dite.png
   LSD - mé problémové dítě 
Umberto Ecojmeno_ruze.png
   Jméno růže 
Mika Waltarijeho_kralovstvi.png
   Jeho království 
Thomas Mannkouzelny_vrch.png
   Kouzelný vrch 
Arthur Schopenhauersvet_jako_vule_a_predstava.png
   Svět jako vůle a představa 
Kateřina Tučkovázidkovske_bohyne.png
   Žídkovské bohyně 
Stanislaw Lemsolaris.png
   Solaris 
Isaac Asimovja_robot.png
   Já, robot 
John Greykacirstvi.png
   Kacířství 
Irviw D. Yalomlaska_a_jeji_kat.png
   Láska a její kat 
John Ashberry
    
Mikuláš Kusánský
    
Seznamte se, východní filozofie
    

Boris Pasternak

Ruský spisovatel (..a básník), nejznámější román "Doktor Živago", mimo Nobelovy ceny za literaturu zajímavostí též medaile za obranu Moskvy během 2. světové války. Pozn.: Tak konečně jsem se odhodlal, přečíst si román velké lásky z doby Revoluce.

doktor_zivago.png

Doktor Živago

..a uměl vyjadřovat myšlenky v té formě, v niž člověka napadají v prvním okamžiku, dokud jsou živé a neztratí smysl.

"Příliš se ale teď rozmohly všelijaké kroužky a spolky. Každá stádnost je útočištěm netalentovaných, bez ohledu na to, zda je to věrnost Solovjovovi, Kantovi nebo Marxovi. Pravdu hledají jen osamělí jedinci, a ti se rozcházejí se všemi, kteří ji dost nemilují. Je na světě vůbec něco, co by si zasluhovalo věrnost ? Takových věcí je velice málo."

Utkvělou, ve vzduchu zbloudilou vůni květin horko nehybně přibilo k záhonům.

..po té chvilce v mdlobách však mu bylo tak dobře, že se s tím pocitem lehkosti nechtěl rozloučit a bál se jej ztratit.

Co ji tak přikázat teď ? - pomyslel si. Co by si přál nejvíc ? Napadlo ho, ze všeho nejvíc by si přál spadnout někdy ještě jednou s Naďou do rybníka..

Bylo cítit počátek městské zimy, rozdupané javorové listí, roztálý sníh, čmoud z lokomotiv a teplý režný chléb, který pekli ve sklepě nádražního bufetu a právě vytáhli z pece.

Cítil, že nezbytně potřebuje ji, a tu neděli neměl možnost ji spatřit. Zmítal se po pokoji jak zvíře, nemohl se uklidnit.

Byl jejím prokletím, nenáviděla ho. Každý den se těmito myšlenkami obírala znova.

Lara nebyla nábožensky založená. V liturgii nevěřila. Ale občas, aby unesla život, potřebovala kráčet v doprovodu vnitřní hudby.

Sotva si Lara všimla, jaký na něho má vliv, podvědomě toho využívala.

"Vy se třeba obáváte, zda vstanete z mrtvých, ale vždyť se to stalo, když jste se narodila, toho jste si nevšimla."

Rozpolcenost vydávala Laru stále víc v plen citové vyprahlosti, z níž ji při vystřízlivění vstávaly vlasy na hlavě. Protikladnost nočního blouznění byla neobjasnitelná jako černá magie.

Teď ale poslouchal zádušní mši jak zvěst obracející se bezprostředně k němu a týkající se přímo jeho. Zaposlouchával se do těch slov a vyžadoval od nich smysl srozumitelně vyjádřený, jak to žádáme od všeho, a v jeho pocitu, že je dědicem vyšších sil země a nebe, kterým se klaněl jako velkým předchůdcům, nebylo nic, co by se podobalo nábožnosti.

V odpověď na spoušť, kterou způsobila smrt v té společnosti, pomalu kráčející vzadu, se mu s nepřemožitelností, s jakou voda točící se ve vírech míří a cílí do hlubiny, zachtělo snít a přemýšlet, rvát se s formami života, vytvářet krásu.Jako nikdy mu teď bylo jasné, že umění vždy a nepřetržitě je zaujato dvěma věcmi. Neústupně přemýšlí o smrti a neústupně vytváří život.

Té noci, dlouhé jak věčnost, poznal nedávný student Antipov, Stěpanida a Pěkná panenka, jak mu říkali kamarádi, vrchol blaženství i zoufalství. Je podezíravé dohady se střídaly s Lařinými přiznáními. Vyptával se a po každé Lařině odpovědi se mu svíralo srdce, jako by padal do propasti. Jeho zraněná fantazie novým odhalením nestačila.

Larise Fjodorovně byly mravy zapadlého města blízké, měla ráda místní inteligenci, která po seversku vyslovovala ruština na o a chodila ve válenkách a teplých kacabajkách z šedého flanelu, líbila se jí jejich naivní důvěřivost. Laru to táhlo k zemi, k prostým lidem.

Náhle si uvědomila, že o to vůbec nejde. Neschopna postřehnout smysl detailů, postihla to hlavní.Vytušila, že si Patulja špatně vykládá její vztah k němu.

Občas, když se na něho Galiullin díval, byl ochoten odpřisáhnout, že v těžkém Antipovově pohledu,jak v otevřeném okně, vidí kohosi jiného, jakousi utkvělou myšlenku, možná stesk po dceři nebo tvář jeho ženy. Antipov se zdál jako očarovaný, jako z pohádky. A teď tedy zahynul v Galiullinových rukou zůstaly jeho dokumenty a fotografie a tajemství jeho proměny.

..a tragicky povýšený nad tu přízemnost.

Právě jsi řekl, že fakt je nesmyslný, dokud do něho nevložíme smysl.

Proč se na mě rozzlobil ? pomyslela si Lara a udiveně pohlédla na toho nenápadného, tuctového člověka s ohrnutým nosem.

Ó jak člověk občas touží uniknout z toho nechutně nadneseného, jalového mlácení prázdné slámy, jak se mu chce prchnout k mlčenlivosti přírody, do katoržnické zamlklosti dlouhé, houževnaté práce, do němoty tvrdého spánku,opravdové hudby a tichého doteku srdce, oněmělého z přemíry něhy.

Noc byla tichých, tajemných zvuků. Vedle v chodbě kapala voda z umyvadla - pravidelně, v těžkých kapkách.Pod oknem bylo slyšet šeptání. Tam, kde začínaly zahrady, zaléval kdosi na záhonech okurky, přeléval vodu z vědra do vědra a rachotil řetězy, jak ji vytahoval ze studně. Všechny květiny na světě voněly najednou,jako by země přes den upadla do bezvědomí a teď těmi vůněmi přicházela k sobě.

..napínaly nitě neviditelného soucitu.

Přátelé podivně ztratili lesk. Nikdo si neuchoval vlastní osobnost a vlastní názory. V jeho vzpomínkách byli mnohem výraznější. Zřejmě je dřív přeceňoval.

<2017>