Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 
2019
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
tajemny_etrusk.png

Tajemný Etrusk [55]

Já, Lars Turms, nesmrtelný, jsem se probudil do jara a viděl jsem, jak země rozpukla v zeleň.

..nepocítil jsem pýchu nad svým vlastnictvím. Jak by mohl nesmrtelný cokoli vlastnit? Ze spousty vzácných předmětů vzal jsem nejprostší hliněnou číšku. Po mnohých letech jsem vysypal její obsah na dlaň a počítal kamínky. Jsou to kamínky mého života.

..jsem napřáhl do prázdna a pozdravil bohy: “Sbohem, můj čase. Velký věk bohů skončil a druhý začíná. Novými činy, novými způsoby, novými myšlenkami.”..

A vzpomenu-li si tehdy, pak si vezmu ze spousty pokladů svého hrobu nejprostší hliněnou nádobku. Vyklopím kamínky na dlaň, stisknu je, kámen o kámen, a budu vzpomínat na svůj zašlý život.

Potom jsem si přikryl tvář a plakal. Já, Turms, nesmrtelný, plakal jsem poslední slzy svého smrtelného těla, touže z hloubi duše, abych opět žil svůj život.

Mé hmotné tělo mne už nemátlo. Místo něho vyrostlo mi v očích okřídlené světelné tělo mé ochránkyně, krásnější než nejkrásnější tělo lidské. Přiblížila se ke mně živá v podobě pozemšťanky, usedla na kraj mého lože a melancholicky se na mne usmála. Řekl jsem: “Dotkni se mne rukou, abych tě konečně poznal. Jen po tobě toužím, když jsem se již unavil touhou po všem pozemském.” “Ne, ne,” řekla. “Ještě mne neznáš, ale jednou se to přece jen stane. Kohokoli jsi miloval na zemi, mne jsi v něm miloval. My oba, ty a já, jsme neoddělitelní, třebaže každý sám, až konečně jednou tě budu moci obejmout a odnést na svých mocných křídlech.” “Netoužím po tvých mocných perutích,” řekl jsem. “Po tobě toužím. Po tvém dotyku toužím. Tebe chci obejmout. Ne-li v tomto životě, pak někdy v budoucnu tě přiměji, abys přijala pozemské tělo, abych tě mohl najít svýma lidskýma očima. Jen proto se chci jednou vrátit.” Dotkla se štíhlými konečky prstů mého hrdla a pravila: “Jaký jsi ty strašný lhář, Turmsi.” Pohlédl jsem na její neposkvrněnou krásu. Byla podobna člověku a byla podobna ohni. Rozpálil jsem se, hledě na ni. “Pověz mi konečně své jméno, abych tě znal,” prosil jsem. “Jaká je v tobě touha po vládě,” obviňovala mne s úsměvem. “I kdybys mé jméno znal, přece bys mne neovládal. Ale neboj se. Zašeptám ti své jméno do ucha, až tě konečně obejmu. Velice se však obávám, že je zapomeneš, než se opět vzbudíš s duněním nesmrtelnosti v uších.” “Nechci zapomenout,” pravil jsem. Řekla: “I dřív jsi zapomenul.” Více jsem nemohl odporovat. Natáhl jsem rozpálené paže, abych ji obejmul, ale sevřely jen prázdnotu, třebaže jsem ji měl stále živě před sebou.

Avšak zapomenout jsme nemohl. Hovořil jsem opět s tou, jež zůstávala skrytá vedle mne a chránila mne věrně svými křídly. “Přiznávám,” řekl jsem, “přiznávám. Všecky činy mého života, k nimž jsem se rozhodl z vlastní vůle, všecky ony činy byly špatné, škodily mně i jiným. Jen když jsem tě sledoval, sám nevěda proč, jako ten, jenž chodí v snách, podařilo se mi bez omylů činit dobro. Avšak kdo jsem já, Turms, a proč jsem takový, to bych chtěl ještě sám pro sebe zjistit. Ze své vůle a nikoli z tvé, abych nezapomněl.”..

Všecko tuhne, všecko kostnatí, všecko stárne. A není nic smutnějšího než stárnoucí, vyvětrávající vědění. Lidské omylné vědění místo poznání božského. Mnohému se může člověk naučit, ale to není vědění. Pravé vědění má svůj jediný zdroj v přirozené jistotě a v božském poznání.

Mohu říci jen to, že se něco uchovává ve věcech, jež lidé milovali a dlouho používali a k nimž se pojí dobré či zlé činy. Něco, co je více než sama věc.

Byl bych se měl hrozit zloby bohů pro mou vinu. Místo toho však se mne zmocnila jasná jistota a vědomí, že jsem nad vší vinou. Blesky mne pozdravovaly jako svého syna, křižujíce se a rozvětvujíce se nade mnou. Bouřný vichr mne pozdravoval jako svého syna. Horské údolí znělo mi na pozdrav rytmickým duněním. Ze stráni padaly obloukem balvany, slavnostně mne pozdravujíce. Tehdy jsem poprvé poznal sám sebe. Nic zlého se mi nemohlo stát. Nic mi nemohlo uškodit.

“Musíme se společně poradit,” prohlásili. “Ale ty se neboj. Věštírna tě osvobodila. Nejsi obyčejný člověk, jinak by Pýthia nebyla upadla do svého svatého zanícení jen při pohledu na tebe. Nicméně její slova nezaznamenáme, protože je nepronesla sedíc na posvátné trojnožce. Ale zapamatujeme si je.”..

Ukázal jsem prstem na jeho jizvu a zeptal jsem se: “Jsi vojákem?” Odpověděl hrdě: “Jsem ze Sparty.” Podíval jsem se na něho ještě zvědavěji, neboť on byl první Lakedaimonec, jehož jsem poznal. Avšak nebyl drsný a necitlivý, jak se říká, že jsou Sparťané vychováváni. Věděl jsem, že jeho město nemá hradby, neboť jedinou hradbou Sparty jsou její muži, a vychloubají se tím.

Oblékli jsme se mlčky na břehu hučícího potoka. Pod námi temnělo kulaté delfské údolí. Vrchy fialově žhly. Cítil jsem malátnost údů. Byl jsem čistý, živý a silný. V srdci se mi vznítilo přátelství k tomuto neznámému Dórieovi, jenž se mnou závodil, aniž se zeptal, kdo a co jsem.

Dórieus pozvedl v hrůze svou dlaň, aby zabránil mým slovům. “Nevěříš ve věštby?” zeptal se. “Snad se nerouháš bohu! To s tebou nechci nic mít.” “Nestrachuj se,” bránil jsem se. “Všecky věci mají dvě strany, tu, kterou vidíme, a tu, kterou nevidíme. My Iónové se rádi posmíváme bohům a vypravujeme o nich necudné historky. Ale to nám nebrání, abychom jim horoucně nesloužili a neobětovali. Pochybuji o pozemské stránce věštírny, ale to mi nebrání, abych ji neuznával a nepodrobil se jejímu rozsudku, i kdyby mne to stálo život. V něco člověk věřit musí.”..

Všeho příčinou je zkaženost mladých, lehkomyslné mravy a pohrdání. Avšak my proti tomu nic nezmůžeme, když iónští mudrci dělají, co jen mohou, aby zničili víru v bohy. Také Hérakleitos je rouhač. Když jsme ho žádali o pomoc, vyzval nás, abychom šli a oběsili se. Učí, že vše pochází z ohně a do ohně se navrátí po schodišti vedoucím nahoru a dolů. Jeho výuky se dostalo tomuto Turmsi, a nevěříme, že by byl zapálil chrám lydské Kybely, kdyby mu byl Hérakleitos neustále nemluvil o ohni.

V Korinthu cizinec nepotřebuje pohostinných přátel, neboť pro cizince jsou tam domy, v nichž si zaplatí stravu i nocování. A cizinec se tam neoceňuje či nepodceňuje podle své tváře, či obleku nebo barvy pleti, nýbrž o jeho vážnosti rozhoduje v očích tamějších obyvatelů váha měšce, v němž chová své peníze. Zdá se mi, že většina Korinthských žije bez jakéhokoli poctivého prostředku k živobytí, ale myslí pouze na to, jak přimět cizince, aby utratili své peníze co nejrychleji.

Kdykoli jsem psal, já Turms, rozkousával jsem listy vavřínu a vzpomínal na Delfy. Kápl jsem si kapku růžové vody na ruku a dýchal opět vzduch Korinthu. Uschlé chaluhy jsem mnul prsty, abych si opět připomněl Dórieovo kopí zaražené do shnilého oblého boku lodi na břehu moře. Nyní si vkládám do úst zrnko soli a ochutnávám jazykem železnou příchuť ostří meče.

Na lodích nebyly ozdoby ani podoby bohů, ale byly pevné, úzké a vhodné pro moře a zdaleka byly cítit smolou a dehtem.

Odpověděli: “Jsme z města Fókaie, chudí a neslavní, a našim velitelem je Dionýsios, krutý a nemilosrdný, jehož bychom zabili, kdybychom se toho odvážili.” Ale když to říkali, smáli se na celé kolo a šklebili se a jídlo jim chutnalo,..

“To je jen po mém vojenském rozumu,” odpověděl Dórieus. “Za plat či bez něho, na tom nezáleží, ale budu raději bojovat na lodi, jejíž vesla se pohybují podle rytmu udávaného velitelem, než na lodi, jejíž mužstvo si volí nebo vyhazuje velitele, jak samo chce.

Odvedl mne stranou, poučil mne a řekl: “Jsou řídké okamžiky probuzení a vzpomínání těch, kteří putují z těla do těla. Protože jsem tě poznal podle tvých očí, radím ti, ačkoli v tomto životě nejsi ještě zasvěcen. Když putuješ jako stín podsvětím, pociťuješ strašlivou žízeň. Překonej ji a vyhýbej se pramenu, jejž potkáš a k němuž se mnozí sklání, aby se napili. To je pramen zapomnění. Avšak v podsvětí je také pramen rozpomínání. Zasvěcení jej dovedou najít, ale tobě neodhalím toto mystérium, jen ti o něm říkám.”..

Dionýsios mi položil paži na rameno a řekl: “Člověku je život snadnější, nezná-li tajemství bohů, ať podsvětních či nebeských.” Pod jeho živým dotekem jsem pocítil, že mé údy jsou živé. Zachvěl jsem se celým tělem a osvobodil se od kouzla. Pocítil jsem drsnost písku pod nohama, vůni mořské pláně v nočním větru, chuť oleje v ústech. Avšak poprvé jsem pochyboval o své pochybnosti.

Ani nevím, proč pláči. Nemyslím, že pro porážku Iónie. Ani kvůli sobě. Pláči a vzpomínám na zakouřený vzduch, rydlo a voskovou tabulku, ironii a moudrost svého učitele. Říkal, že v člověku samém je cesta nejdelší, hranice sebe sama nikdo nedosáhne. Jistěže proto pláči.”..

Kdybys byl obyčejný lodník, vyléčil bych tvůj pláč hned několika ranami zauzleným lanem.

A můj spánek byl hluboký jako smrt a ve snu přišla ke mně má okřídlená světelná ochránkyně nahých údů, usmívajíc se kouzelným úsměvem. Ale sotvaže jsem ji chtěl obejmout, rozplynula se a zmizela z mých rukou jako stín.

Ostatní necháme v chrámu Asklépiově, aby tam snili své sny.”..

Ale v životě se člověk protluče jen vlastními silami. Nesmrtelní mě nechytnou za vlasy a nevytáhnou na palubu, jestliže sám ležím bez síly v temnotách na dně lodi. Sám se musím namáhat, i kdybych se měl dostat nahoru jen pomocí zubů. Nežádám od nich víc než od sebe.”..

Proto myslím, že všecky přísahy jsou zbytečné, protože povaha lidská je měnlivá a nikdo napřed neví, co bude chtít.

Neléčíme za peníze, ale abychom pěstovali božskou schopnost, kterou dal Asklépios nám, svým dědicům. To přísaháme ve jménu oka, ruky a nosu, ve jménu jehly a nože.”..

“Učení lékaři se bojí o svou kůži,” řekl jsem. “To je pochopitelné, neboť jestli meč propíchne jejich kůži, pak jejich těžce nabytá učenost vyteče zároveň s životem.

“Nechceš se s nikým rozloučit?” zeptal jsem se překvapen tou unáhleností. “Nevezmeš si své věci, šaty?” “Když odcházím, odcházím z tohoto místa pouze s holýma rukama,” řekl. “Jinak odchod nic neznamená. Ovšemže by bylo užitečné, kdybych si vzal svou skříňku s léky, ale obávám se; že by mi bránili v odchodu, ačkoli nejsem zde ještě pevně vázán.”..

“Dobrovolně nebo násilím, to jsou jen slova. Mně se přihodí jen to, co se mi přihodit má, a tomu nemohu zabránit.”..

Ne, proto nejděte se mnou, jsou zde i jiní siláci, jako spartský Dórieus, jehož jmenují jako prvního, protože si marnivě zakládá na svém původu.

Mikón hladil léčivými konečky svých prstů zlehka Dórieovy spánky a pravil: “Já raději zapomenu jméno svého otce a nechci se vychloubat místem, kde jsem zrozen. Vždyť každý se zrodí právě tehdy a právě tam, kde je mu určeno, a sám na to nemá žádný vliv. Pouze bohové řídí jeho návrat a zrození.”..

Dionýsios natahoval krk jako vůl, vraštěl obočí a nakonec se zeptal, předstíraje povolnost, má-li ještě někdo něco, co by jemu, veliteli, dobrého poradil.

Proto se nerouhám nesmrtelným a nezvedám ruku pro věc, která je stejně nejistá a předem nevyzpytatelná, jako ostatně i všecky pozemské věci.”..

Byl jsem otřesen tím, že mi nic nepředstíral. Vždyť i ten nejrouhavější člověk si uchovává někde v koutku srdce trošku úcty k oběti. “Nevěříš opravdu v bohy?” zeptal jsem se. Dionýsios odpověděl vyhýbavě: “Věřím, co věřím, ale to vím, že bych nebyl dostal západní vítr, i kdybych byl hodil do moře sto náhrdelníků, kdyby mořská znamení mi už dříve nebyla ukázala, že západní vítr přijde.”..

Muži se tahali vzrušením za vousy, zírali zářícíma očima na ženy, jež plačíce podpíraly jedna druhou. Ale Dionýsios se smál a poznamenal: “Pamatujte si taky, moji chrabří válečníci, že za každou radost se musí platit. Každý, kdo ztráví ten krátký čas ukájením své dětinské vášně, místo aby jako rozumný muž pomáhal snášet kořist, ztratí svou část kořisti. Volba je svobodná, jako ji měl Héraklés. Ukázala mu úzkou cestu vedoucí k dobrému a cestu širokou vedoucí ke zlému.” Tak veliká byla chamtivost Fókajců, i touha po kořisti, že jen někteří z nich se vrhli na ženy. Ostatní se rozptýlili po korábu.

Dionýsios vyčítal Dórieovi jeho lenost. Dórieus prohlásil, že bojuje jen proti ozbrojeným mužům. Čím význačnější protivník, tím lépe. Ale pobíjení bezbranných a plenění se nehodí k jeho důstojnosti.

“Samozřejmě, že zabiji také bezbranného, je-li to nutná oběť, jak se někdy stává, když je člověk v úzkých. Ale pak se musí pokropit vodou, ozdobit věncem hlava oběti a potřít čelo popelem. Také ženu dovedu znásilnit, když je dobrého rodu a i jinak hodna toho, abych ji obejmul.”..

Když jsem se probral, dal mi Mikón napít vína a podpíral mi hlavu paží. Dórieus se na mne díval s údivem, ba Dionýsios vypadal dokonce přestrašeně, snad proto, že ničemu nerozuměl. Ještě před chvílí bylo nebe bez mráčků, teď změnilo barvu a na západě se zdvihl modročerný mrak a blížil se tak rychle jako tisícihlavé stádo obrovských vraníků s vlajícími hřívami. Dionýsios zařval, aby zvedli plachty, zároveň jsme zaslechli dusot cválajících kopyt, moře zčernalo a začalo se pěnit a blesky zajiskřily nad námi.

Tanec žhnul v mých údech a z hrdla mi vycházela slova, kterým jsem nerozuměl. Teprve když se bouře začala tišit, dopadl jsem na palubu, úplně vyčerpán. Mikón přišel ke mně, objal mi ramena a řekl: “Turmsi, ať jsi kdokoliv, tušil jsem, že tě znám, jako tys mě hned poznal.

Kdežto Míkóna jsem poznal jako sobě podobného a všecko v něm mne k němu táhlo. “Nechápu,” opakoval jsem dotýkaje se prstem jeho čela. “Kdo vlastně jsi?”..

Rozhořčil jsem se nad jeho nesmyslnými slovy, krev mi hučela v hlavě a volal jsem: “Proč mluvíš nesmysly, Dionýsie, víš dobře, že nevěříš v nic, ani v Poseidóna.” Dionýsios se opatrně podíval kolem, uklidnil se a zašeptal: “Snad v nic nevěřím, jak říkáš, ale opatrnosti není nazbyt.

Byla to Afrodíté plavců a nejmocnější Afrodíté východního moře a Foiničané jí sloužili jakožto Aštartě, takže se v jediné podobě zjevovala bohyně východu i západu.

..a jak známo, je Afrodíté v hněvu ze všech bohyň nejvynalézavější a nejrozmarnější.

Ale Dionýsiova neslýchaná odvaha byla naší nejlepší ochranou.

“Nic takového jsem nezakusil za celý svůj čtyřicetiletý život,” sípal vyčerpaně. “Myslel jsem, že znám hodně, ale nic jsem neznal a věřím už v neviditelnou zlatou síť Afrodíty, do níž dostane snadno i nejsilnějšího muže.”..

Ještě dodal: “Věděl jsem, že postem, týráním těla a bděním - jak to činí zasvěcení - se může zakusit boží přítomnost a vidět neviditelné. Ale nevěděl jsem, že také v extázi orgasmu lze vidět neviditelné, minulé i budoucí. Afrodíté je moudřejší bohyně, než jsem si myslíval, přes všecku svou lehkomyslnost. Snad právě její rozmarnost a lehkomyslnost je ta nejvyšší moudrost.”..

Dionýsios obětoval oběti díkůvzdání, vylil víno do moře a jako největší obět usekl foinickému bohu nohy a hodil je do vln, řka: “Už tě nepotřebuji, bože, ať jsi kdokoli, protože tyhle vody ty neznáš.”..

Vůně země a trávy, i jen pouhý její dotyk, byla nám lahodná a měkoučká po zápachu na lodích a po jejich tvrdých prknech.

Dionýsios poručil, aby drželi hubu a důvěřovali jemu.

Usmála se na nás, smolné oči jí zazářily a pokračovala: “Sama jsem již stará a nevzhledná, ale buďte bez starosti, mám zkušenosti a nedbám na lidské předsudky. Vím dobře, co oblaží muže po obtížné plavbě a nemyslím, že vás zklamu.”..

Skýthové považují za projev největší úcty, když přivedou svou ženu hostu na noc až k loži.

A teď mi nezbývá než naříkat nad svým věkem a nad vráskami svých tváří, neboť bych ti ochotně prokázala pohostinství, po němž toužíš.”..

“Ó běda lidské zlobě a strašlivé nevděčnosti! Každý měříte druhé, ba i mne, podle vlastní zkažené mysli!”..

..je právě doba novu a to mne tíží až k zemi.

Dórieus řekl trpce, že se tohoto dne poučil, že němá manželka je opravdu nejlepší dar, který mohou bohové muži dopřát.

..ale nepřichází v úvahu, aby se odstěhovala do cizího domu a žila s cizincem. Tím by slušná dívka ztratila pověst a dostala by se do seznamu lehkonohých, takže by si ji žádný poctivý muž nechtěl vzít za ženu.

Měl jsi dát pozor na holubičí pírko, které nás zavedlo do tohoto domu. Uvízli jsme v Afrodítiných sítích. Právě to, že se dostalo tohle děvče mně do cesty, je pouhá Afrodítina léčka, aby mne spoutala. Když konečně po dlouhém bloudění mám příležitost k nerušenému přemýšlení a jsem na prahu božského poznání! Ale zlatovlasá nesnese, aby muž myslel na jiné věci, chce, aby se zabýval stále jen těmi, které se jí týkají.

A nechápu tebe, Mikóne, ani tebe, Turmsi, obcujete jen s dívkami nízkého původu, vedeni pouhou tělesnou vášní. Sami teď vidíte, co z toho vzejde. Tanakil je jemná žena a ani ve snu ji nenapadne žádat víc, než může skutečně dostat.”..

Aura se naučila rychle mluvit řecky a Mikón používal již po měsíci v rozmluvě s tchánem a tchyní hojně sikulštiny, neboť není lepšího učitele než žena muži a muž ženě, když společně žijí. A v manželství je to i důležité, aby se totiž mohli muž i žena dostatečně dobře spolu hádat.

Když jsem slyšel, jak mezi sebou spolu mluví svou řečí, bylo mi, jako bych ji byl slyšel ve snu a mohl všemu rozumět, jen kdybych překročil jakýsi nevysvětlitelný práh.

Vypravoval: “Máme dvanáct měst spojených ve spolku, ale každé město má své zvyky, zákony a vládu, a nejsme nijak zavázáni nepřijmout mrav druhých. Máme dvanáct usměvavých bohů a dvanáct světových stran, abychom poznávali budoucnost. Dvanáct ptáků a dvanáct laloků jater, jež určují náš život. Dvanáct čar na ruce a na dvanáct období se dělí náš život. Chceš vědět ještě víc?”..

Etrusk řekl: “Dostaneš kaditelnici bez peněz a bez ceny. Dávám ti ji darem.” Trochu jsem ztratil důvěru a zeptal jsem se: “Proč mi dáváš dary? Ani nevím, budu-li mít pro tebe vhodný dar na oplátku.” V té chvíli zvážněl, sklonil hlavu, přikryl levou rukou oko, pozvedl pravou ruku a pravil: “Pro tvou tvář ti to dávám jako dar, nežádaje nic na oplátku.

Silná vůně fialek naplnila síň. Stříkl kapku z číše na podlahu a řekl: “Piji tuto číši na počest tvé bohyně. Na hlavě má korunu v podobě hradby se stínkami. Její znamení je břečťanový list. Je to bohyně zdí, ale zdi těla se před ní zhroutí.”..

Ze zdvořilosti jsem vyprázdnil svou číši a podotkl: “Nevím, ode mne je-li moudré pit s tebou víno. Tvé víno s fialkovou vůní mi omámí hlavu. Beztak jsem zpozoroval, že již nedovedu pít víno umírněně jako vzdělaný člověk. Dvakrát jsem již v tomto městě pil tak nenasytně, až jsem se docela opil a tančil lascívní kozlí tanec, a nakonec jsem si nic z toho nepamatoval.” Pravil: “Poděkuj tedy vínu. Vždyť jsi šťastný člověk, můžeš-li vrazit svou úzkost do vína.

Ale radím ti: Neodhaluj se nikomu, ani se nepyšni svým rodem, přijdeš-li někdy do naší země, jak si to myslím. Budeš poznán v pravý čas. Sám musíš kráčet, jako bys měl oči zavázány. Nevol svou cestu podle své hlavy. Bohové tě povedou, jak si oni budou přát. Více ti nemohu říci, protože více nevím.”..

Krinippos povzdechl: “Ach, jak rád bych už zemřel! Ale nemohu přece myslet jen na svou vlastní radost. Starost o Himeru naplňuje mi srdce a nemohu pomyslet na to, že zanechám vládu nezkušenému synovi.

..varoval mne Mikón: “Ta Kýdippé je děvče bez srdce a v tomto věku chce vyzkoušet svou moc nad kterýmkoli mužem. Nepokoušej se o ni! Za prvé by se ti to nepodařilo, neboť její ctižádost je nezměrná. Ale horší by bylo, kdybys měl u ní štěstí, protože by ti to přineslo jen utrpení a nakonec by tě dal Krinippos zabít jako obtížnou mouchu.” Avšak o tak zázračně krásné dívce jsem si nemohl myslet nic zlého a její nevinná marnivost mi byla jen dětinskou touhou po dětinském svádění.

řekla chladně: “Vezmi si svou drachmu. Myslím, že jsem udělala dobrý obchod. Děd měl pravdu. Věděl dobře, kam muži chtějí vkládat ruce, ale zmýlil se ve mně. Nijak jsem se necítila zesláblá a poctivě řečeno zdál se mi tvůj polibek stejný, jako bych políbila vlhkou tlamu telete. Neuraz se, že to říkám tak otevřeně.” Byla chytřejší než já a vlastně jsem nic tím políbením nezískal, jen zbytečný oheň v údech a dluh u Larse Alsira za vzácný náhrdelník. To by mě bylo mělo poučit, ale místo toho jsem si schoval stříbrňák s kohoutem na památku a zachvíval jsem se, kdykoli jsem jej vzal do rukou.

Moji obchodníci nakoupili v přímořských městech nejkrásnější atické kratéry darem pro můj hrob. Pro mou radost, v díkůvzdání za to, že jsem byl. A nikdo z nich netuší, že dary pro mne již nic neznamenají. Jen nejprostší hliněná nádobka. Jen hrstka kamínků.

Poznal jsem již ve vlastním hrdle nejhroznější žízeň k zemi připoutaného, jenž bez ohledu na vědění je nutkán vždy znovu pít ze studně zapomnění.

V každém období svého života člověk pomalu dospěje, až se najednou zarazí a zjistí, že si stěží vzpomíná a poznává své dřívější já.

“Zřejmě tě bohyně chtěla k sobě přivést. Buď bez starosti. Určitě se ti zjeví. Kdo váže, musí obvazy i uvolnit.”..

..úsměv bolestné rozkoše,..

“Odnesme ji do chrámu a považujme ji za šťastnou, protože její hranice se postaví ze stříbrného topolu poblíž bohynina pramene a její vlasy se uchovají v obětní urně v chrámu jako vlasy všech, kteří zemřeli láskou.”..

Dívčiny rodiče budou považovat za čest, že jejich dcera zemřela v Eryku. Přicházejí sem občas lidé nevyléčitelně nemocní nevyléčitelným utrpením lásky. Mnozí z nich vypijí makový nápoj nebo si otevřou žíly poblíž pramene, aby jejich popel se zachoval zde v chrámě.”..

Byl jsem tak lehký, že jsem nohama jen hladil zem, spěchaje za knězem do jeho příbytku.

Kdybych si hodně namáhal paměť, určitě bych věděl, kde jsem a koho držím v náručí. Ale nechce se mi. Jsem v této chvíli šťasten.

Ale její rty jsou chladné pod mými. Její srdce nebuší proti mému.

Vzal jsem ji za ruce a poprosil: “Mluvme rozumně jako lidé. Jsi přece člověk, můj bližní. Co se stalo?

Objal jsem ji kolem ramenou a přitáhl k sobě. Její tělo bylo nepoddajné, neodpovídalo.

Najednou přitiskla obličej k mému krku, dala se do hořkého pláče a štkala: “Nehněvej se na mne, jsem-li trapná. Doba novu na mne působí, že jsem takhle divná. Obyčejně pokorně udělám to, co se ode mne žádá. Ale teď si stavím hlavu.”..

Políbil jsem ji násilím, až se mi musela podrobit a dýchala do mne svůj žár.

“Chci se znovu setkat s onou chrámovou ženou,” žádal jsem. “Co nejdříve a raději za denního světla a mezi čtyřma očima.” “To se nesmí,” namítala Tanakil. “Kromě toho je to jen laciná nádoba, kterou bohyně plní vínem, chce-li. Nádoby se vyměňují, ale víno bohyně zůstává totéž. Ona nemá moci. Je to jen bohyní vyškolená otrokyně.”..

Každičká její myšlenka se zračila okamžitě v její proměnlivé, rozmarné tváři.

“Jsem Turms, z blesku zrozený, pán bouří,” pravil jsem. “Duchové vzduchu mne poslouchají.” “Někdy,” přiměl mě můj přirozený rozum dodat. “Když je ve mně moje síla.”..

Slituj se, Turmsi, vezmi kámen a rozpůl mi lebku a vyjmi ten roj včel, který v ní šumí a ruší moje přemítání.”..

Líce mi ztuhly zlobou a obviňoval jsem ji: “Ještě před chvílí jsi přísahala sama a v jejím jménu, radostí plačíc jsi přísahala, že nemůžeš beze mne žít.” Arsinoé se urazila, šoupla nohou a hleděla k zemi. “Před chvílí bylo před chvílí,” řekla, “ale teď je teď.

Díval jsem se na ni a nevěřil svým očím. Zeptal jsem se: “Jak můžeš myslet, Arsinoé, na slunečníky, když město je ve zříceninách a ty sama jsi pro mne otázkou života a smrti?” Zamrkala na mne šelmovsky očima a pronesla: “Ale, Turmsi, vždyť jsem přece žena. To jsi nepochopil? Ne-li, pak se musíš mnohému ještě učit.”..

Z hloubi studny se špatně vylézá.”..

Vrávoral jsem k prameni, vrhl se na tvář a modlil se: “Ty z pěny zrozená, pro svůj věčný pramen, vyleč mne z utrpení mé lásky. Tys ji vznítila, jen ty sama ji můžeš uhasit.”..

“Ale jednou tě obejmu a odnesu tě na silných perutích svých paží.”..

Usmála se podivuhodným úsměvem. Až mě bodlo u srdce. “Jsem tvá ochránkyně,” pravila. “Znám tě a jsem k tobě připoutána. Nevzývej pozemské bohy. Nevzdávej se do jejich moci. Sám jsi nesmrtelný, odvážíš-li se jen to přiznat.”..

Jsem v tobě a tvou podstatou až do posledního okamžiku, dokud mne nepoznáš a dokud ti nevylíbám z úst tvůj pozemský dech.

Budeš-li se muset vrátit, vrátím se s tebou. Neboť kolikrát se napiješ ze studny zapomnění, tolikrát se musím s tebou navrátit. Občas tě proto silně nenávidím, Turmsi.” “Nemluv tak,” prosil jsem. “Jinak změknu.

Noc byla tak zcela bez hnutí, že se plamen při chůzi ani nezachvěl.

Jeho hlas zněl zase ve vysoké poloze: “Ačkoli nejsi smrtelný, je tvoje prosba přece neslýchaná. Odkud víš, neznámý, že ona žena půjde s tebou dobrovolně? Kdo by se zřekl bohyně pro cizince? Ne, ne, nevíš, co mluvíš.” “A také nechce,” poznamenal jsem pobaveně. “Ale tady vůbec nejde o to, zda chce ona či ty, ale zda chci já.”..

Zaradoval se. “Avšak ty,” řekl, “ty nebudeš mít klidného dne po celý svůj život. Nemyslím jen to, že všecka města karthaginská a sicilská budou slídit po tvé stopě. Ne, myslím, že dostaneš od ní žihadlo do těla. Třebaže nejsi ze smrtelných, máš přece tělo a ona bude nejhorším utrpením tvého těla.” Chechtal se a hladil si vousy a zlomyslně si mě prohlížel. “Opravdu nevíš, oč prosíš,” opakoval ještě jednou. “Bohyně si tě omotala svými sítěmi. Propálí ti maso až do srdce, že si budeš přát být mrtev.”..

Dobit jako rozmáčklá švestka ujišťoval jsem ji, že ji miluji víc než co jiného na světě.

Zcela znaven jsem jí neodporoval:..

Neodvážil jsem se již otevřít ústa, protože všecko, co jsem pronesl, bylo špatné a nesprávné.

Venku se naše koně rozřehtali radostí a také osli hýkali a běželi dolů z kopce po stáčející se poutní cestě.

..rolníci rozsévali zrní do prsti a země se pestřila květy.

Avšak když bylo povstání potlačeno, byl vlastní krajan, jako ostatně vždycky, horší a nemilosrdnější než cizinec.

Vypili jsme pohár nejlepšího Tanakilina vína na památku Mílétu, Dórieus a já, ale přesto jsme si vlasy neustřihli. To by bylo přílišné předstírání.

“Přestaň, přestaň,” prosil Dionýsios dobromyslně. “Jsem opravdu prostý muž, nerozumím hlubokému smyslu tvých slov.

Dórieus se mi nemohl podívat do očí. “Snad spolu mluvíte o jiných věcech,” poznamenal nesměle. “Nechtěli jsme tě uvádět do rozpaků. Arsinoé přemýšlí i za tebe.”..

Arsinoé se lehce usmála docela novým úsměvem, který jsem ještě nikdy neviděl, Dionýsios si najednou otřel oči a zavrtěl prudce svou beraní hlavou. “Jediná věc, kterou mi má matka-otrokyně vštěpovala do paměti, hýčkajíc mne ve své hubené náruči, byla, abych nikdy nevěřil námořníkům. Já zase jsem se ve svém pohnutém životě naučil, že se nemůže důvěřovat ani jediné ženě. Snadněji uchová muž své tajemství, bude-li je vykřikovat veřejně uprostřed tržiště v době trhu, než když je pošeptá do ucha ženy ve tmě mezi čtyřmi kamennými stěnami. Avšak když se tak na mne díváš smutnýma očima, milá kněžko, podléhám pochybným svodům, že ty bys mohla být výjimkou mezi ženami.”..

“Mužná krása je tak řídká,” pokračovala Arsinoé jako očarovaná. “Tak řídká a zvláštní, různorodá. Někdo má za krásného křehkého mladíka. Já nikdy. Ne, mně se líbí muž, jehož údy jsou veliké a pevné jako kmeny, muž, na jehož kadeřavou bradu se může žena vrhnout a pověsit, a jeho mocná hlava se ani nezakývá, muž, jehož oči jsou obrovské a lesklé jako oči nejkrásnějšího býka. Ten se mi líbí. Ó, Dionýsie, mám v úctě tvou slávu, ale více obdivuji tebe, protože se mi zdáš nejkrásnějším mužem, kterého jsem kdy viděla.” Zornice se jí rozšířily a jako nevědomky natáhla štíhlý prst a dotkla se Dionýsiových kruhů visících z uší, až zazvonily. Dionýsios sebou trhl, jako by ho pohladila rákoska. “Ve jménu Poseidóna,” pravil temně. Jeho velká pěst se pozvedla, jako by chtěla dopadnout na líce Arsinoiny, ale pak se ovládl, otočil se na lehátku na druhou stranu, až zapraskalo, a seskočil na nohy. “Hovno,” klel. “Hovno a ještě jednou hovno. Nevěřím ani slovu.”..

Zvážněla a řekla docela jiným tónem: “Turmsi, jsem snad člověk kolísající, vím. Ale jsem přece žena. Snad si nemůžeš být mnou ve všem jist, když já sama si jista nejsem.

Jako muž víš přece, že je lepší i trpká pravda než sladká lež.

Vstal jsem tak prudce, že jsem se málem překotil do nádrže. “Budiž, Dóriee,” stiskl jsem zuby a dodal: “Nijak se na tebe pro to nehněvám, ani ti to nemám za zlé. Jen v tom nepokračuj.” Utekl jsem prolévaje horké slzy, věda, že již nikdy nikomu na celém světě nemohu věřit, nejméně ze všech milé Arsinoé. Tohoto hořkého poznání dojde jednou v životě každý, nespokojí-li se být jenom volem nebo beranem. To patří k životu a k lidskému údělu stejně nerozlučně jako popel ke chlebu a slzící oči k rýmě.

Hleděl jsem do jejího jasného obličeje, hladov po naději. Z mých očí pak četla zlou potřebu věřit,..

“Budiž. Nemohu již dál zápasit o naši lásku, když stále věříš jiným víc než mně. Již mi neříkej ani slova. Je konec. Sbohem, Turmsi. Zítra se vrátím do Eryku.” Co jsem na to mohl říci? Ano, co jiného jsem mohl udělat než se vrhnout na zem a žadonit o odpuštění? Pronikla mi do krve a nemohl jsem se jí zbavit. Vyletěli jsme opět na ramena oslepujícího oblaku a odtud bylo všecko na zemi docela maličké, lživé a falešné.

Dionýsios se smál našemu výrazu a řekl pádně: “Muž, který strčí svou pracku do včelího hnízda pro plástev medu, ví, co dělá. Stejně dobře jste věděli i vy, co děláte, když jste se připojili ke mně.”..

..řekl, že si nemyslí, že se ti stane cokoli zlého, ale jsi připoután k zemi, tak to řekl, a dodal, že se nikterak nediví, když mě uviděl.

Odstrčila mne, abych již šel, ale její oči zářily vítězstvím, když se zas položila a přitáhla k sobě kočku.

Jarní noc kolem nás vzdychala,..

Ale neplakal jsem myslím pro Himeru, nýbrž pro své zotročení. Až teprve když mne Dionýsios požádal o vítr, pochopil jsem slova Larse Alsira, jež řekl Arsinoé, totiž že jsem připoután k zemi. Arsinoé mne táhla k zemi, pletla myšlenky, zatemňovala mou mysl a z bezvýznamných věcí udělala důležité. Když jsem myslel na vzývání větru, cítil jsem v těle nesmírnou tíhu. Moje síla ze mne zmizela s Arsinoé.

Nebyl jsem nic jiného než země a tělo, nevěřil jsem, že mne blesk posvětil.

Arsinoé se dala znovu do hlasitého pláče a pravila: “Ó, Dionýsie, to tě tak hrozně rozrušuji? Ochotně se dám hodit do moře, uděláš-li to těmato svýma silnýma rukama.” Zarazila se rozjímajíc a pak dodala: “Nicméně nevěřím, že bys mě hodil do moře, kdybys opravdu se mě těmato svýma, tak nádherně chlupatýma rukama dotkl!”..

I já jsem se vmísil do hovoru a řekl jsem: “Neřeknu, kdo je, nejkrásnější, třebaže to vím nejlépe. Ba i vy to víte. Proto se pokoušíte utěšit se vínem a planým povídáním.”..

“Sen je bratrem smrti, bolest člověka sestrou, lidské slzy moře jsou.

Tyrrhénové jsou nejlepší kujci železa na světě, dělají z něho dokonce i hrnce. Nebyl bych uvěřil, kdybych nebyl viděl na vlastní oči, že obyčejní chudáci si vaří jídlo v železných hrncích. Tak jsou bohatí. Mají na severu svého ostrova nevyčerpatelné železné doly. Jejich ruda je červenější než kdekoli jinde. Obyčejný štít se neubrání meči, který seká měď.”..

Teď však jsem najednou pocítil, jak mne opouští tíha zemské hlíny. Moje síla se ve mně zrodila jako plamen v lampě. Nebyl jsem již podoben jiným lidem, ale věřil jsem v sebe a ve svou sílu.

Pobřežní oblázky a silně vonící tráva..

Dionýsios nadával velice rozhněván a přesvědčen, že takoví hlupáci se nemohli zrodit ve Fókaji, ale že to jistě nějaký potulný Abdéřan se vloudil k jejich matkám a jako dědictví jim zanechal tupou hlavu.

Lars Tular vztyčil hlavu, změřil si ho opovržlivě a řekl: “Slyším již bouřné dunění návratu a tvůj hlas je jako vzdálené pípání ptáčka. Jsem Lars. Nepotřebuji omývání a zasvěcování. Vědění bylo ve mně již při mém zrodu.”..

Jen jsem zhluboka vzdychl a zmlkl. Podívala se na mne, rozesmála se a zvolala: “Hleďme Turmse, přece se něčemu naučil! Když mlčíš, tak tě miluji víc, než když útočíš a vedeš hádky. Pojď a napij se se mnou bohynina vína, jež nám nabízí kněz.”..

Zahořkl jsem jejím vítězstvím za úplňkové noci v chrámu panormské bohyně. Podrobila si mne jako člověka v zástupu lidí. Nemohl jsem ji opustit, ačkoli pouhý její dotyk mi byl utrpením.

Mikón řekl: “Nás s ním pojí nevyhnutelnost, protože jinak nemůžeme. Ale jsem tou nevyhnutelností znechucen, cítím svůj věk a moře zlomilo mé síly.”..

Nevyhnutelnost mne uzavírá do svého železného kruhu. Všemi póry cítím, že jsem ztroskotal jako člověk.”..

Ale říkal jsem si, že je to stejně dobrý prostředek vyzkoušet sám sebe jako kterýkoli jiný.

Průběh každého boje je nejistý. Uklouznutí nohy, zaběhlé kopí, chvilka zaváhání, to všecko v rozhodujícím okamžiku změní průběh boje.

Arsinoé, jež si vážila mužnosti ve všech jejích projevech,..

Tak byli nějakou chvíli smutní a vážní, ale pak se rozhodli, že se o budoucnost nebudou starat a že se opijí, protože nic jiného dělat nemohou.

Jenže Dórieus nedbal příliš o pozemské zboží..

Nepřátelským otrokům se mohou třeba vypíchnout oči nebo zkroutit kolena na stranu, aby nemohli utéci, ale nic horšího se jim nestává.

Člověk rád věří tomu, co si přeje.

Mikón i já jsme je sledovali až k západní bráně, obdivujíce Dionýsiovu lstivost. Ten věděl, že nemůže nic ztratit, a vzdoroval bohům s nezměřitelnou drzostí.

Toto vše jsem vyprávěl o Dionýsiovi a o jeho mužích, protože jeho činy jsou hodny zaznamenání. A vyjmenoval bych i těch třiatřicet mužů, ale nevzpomínám si na jména všech.

Za zimních dnů v Segestě jsem poznal, co je to tíseň. Časem rostla víc a víc a tížila mne, že jsem nemohl skoro vydechnout. Nedovedu vysvětlit, z čeho pocházela. Bylo mi, jako bych byl vězněn uprostřed zdí, jež se pořád zvyšovaly. Ale myslím, že jsem nebyl vězněm vnějších okolností, jako spíše vězněm sebe sama. Něco se ve mně zauzlilo a nedovedl jsem to rozvázat.

Drtila mne zase úzkost, když jsem jí odpovídal: “Někdy bych si i já přál, abych tě méně miloval. Než jsem tě poznal, tak jsem se rád a hodně smával, a nestaral jsem se o budoucnost. S tebou rostly mé starosti a radosti slábly. Ani se teď nedovedu usmát. Tuším, že se stane něco hrozného.”..

Holčička zavrtěla hlavou, pozvedla svou tvář ke mně a zeptala se: “Kdybych byla krásnější, vzal bys mne do náruče a pečoval bys o mne? Chce se mi tolik plakat.” Její hubená tvář mě dojala. Pohladil jsem ji a pravil: “Vezmu tě do náruče a utěším tě, chceš-li. Sám jsem nešťasten, třebaže mám ženu a syna, nebo snad právě proto.” Vyzvedl jsem ji do náruče. Přitiskla mi uplakaný obličej na hrud, stočila paže kolem krku, hluboce vzdychla a řekla: “Tak je mi dobře. Nikdo mě nikdy nevzal do náruče od té doby, co maminka zemřela. Mám tě ráda víc než Dóriea i než toho tlustého Mikóna,..

Tanakil se ke mně obrátila a s pronikajícím pohledem mi radila: “Kdybys byl moudrý, Turmsi, vzal bys tento svícen a rozdrtil jím Arsinoé hlavu. Ušetřil by sis mnohá trápení. Ale je zbytečné se o tom bavit. Co hodláš dělat, Turmsi?” “Ano, co hodláš udělat, Turmsi?” opakovala Arsinoé po svém.

Najednou se zlomila a přestala se ovládat. Uhodila se pěstí přes ústa, až j í slonovinové zuby praskly a krev se jí řinula z úzkých rtů. Vyplivla zuby i krev z úst, drápala si hruď nehty a křičela: “Nemáte ponětí, jak může milovat zestárlá žena. Tak hrozné prokletí nikomu nepřeji. Spíše jsem dopustila, aby zemřel, než aby mne opustil.” Její synové poodešli, rozechvěni tím strašným zármutkem.

V té chvíli jsem se octl jakoby venku mimo sebe a odtud jsem na všecko hleděl a úsměv mnou proběhl. Již jsem neviděl nikoho, ani Tanakil, ani její syny, ani Mikóna či Arsinoé s dítětem. Neodvratně se posunul můj pohled ke kamínku na podlaze. Sehnul jsem se pro něj, aniž jsem si uvědomil, co dělám. Pro obyčejný, nepatrný kamínek, jejž někdo přinesl na noze dovnitř, jak by se tam jinak mohl objevit. Sebral jsem jej tedy ze země, aniž jsem si uvědomil, že zase skončila jedna epocha mého života a jiná se počíná. Nedovedu objasnit, proč jsem to učinil. Jen jsem se musel sehnout a vzít ten kamínek.

Ještě jednou tisknu já, nesmrtelný Turms, prachobyčejný kamínek v dlani a divím se, odkud se vzal právě v té chvíli u Dórieova smrtelného lože. Nepřineslo jej zemětřesení, ani z malovaného stropu nespadl. A nyní si myslím, že není nemožné, aby se neobjevil z ničeho nic, z prázdna, přede mnou. Není totiž takové prázdno, jak se domníváme. Jen ti, kteří jsou připoutáni k zemi svými pudy, si myslí, že je jakési prázdno, ačkoli kolem nás jsou jiné světy.

Víc o Tanakil nemám co říci a Dórieovy smrti nelituji.

Vidoucí těžko vykládá slepému, jak vidí.

Tento posvátný nápoj vařili sikanští kněží a náčelníci za tajných obřadů z jedovatých bobulí, z hub a kořenů, jež nasbírali podle měsíčních fází v různých ročních obdobích. Pili jej, aby se dostali do styku s podsvětím a s mrtvými, od nichž žádali rady.

Sáhla si na vlasy a zeptala se skromně: “Jsem ošklivější než dříve?” Podíval jsem se na ni. S nahými rameny, jejichž úběl zvyšovala čerň vlasů, se mi zdála naopak krásnější než dříve. Z červených bobulí si navlékla náhrdelník a měsíční kámen, jediný uchovaný šperk, zářil jí mezi prsy. Srdce se mi vzdulo nad tím pohledem. A řekl jsem: “Jsi krásnější, Arsinoé, než kdykoli dříve. Není ženy, která by se ti podobala. Pokaždé jsi pro mne nedotknutou ženou, kdykoli tě obejmu. Miluji tě.” Arsinoé se protáhla, zasněně se usmála a přiznala: “Snad i já tě miluji, jakkoli jsi nemožný.

Také říkal, že jsou Sikani chytřejší, než vypadají. Nechtěli se naučit žádnou cizí řeč, bojíce se, že by upadli v otroctví, kdyby uměli jinou řeč než svou vlastní.

Jednou řekl: “Tento svět, v němž žijeme a existujeme, není jediný, ale jsou i jiné světy, jež se vzájemně dotýkají.” Usmál se a tvrdil: “Bylo řečeno, že je jich sto osmdesát tři a jsou uspořádány do rovnostranného trojúhelníka. Každá jeho strana má po šedesáti světech a navíc na každém vrcholu je po jednom světu.”..

Pýthagorejec přikryl si líce paží, aby skryl před námi své slzy. Konečně se opět ovládl a poznamenal: “Kdyby všecko bylo opravdu tak jednoduché, zřejmé a krásné, jak učil Pýthagorás před svou smrtí, byl by snadný i život a moudrost. Avšak to není pravda. Nejsem zločinec a pýthagorejci mne nezavrhli. Opustil jsem je sám, když jsem přišel k názoru, že všecko je nesmyslné. Krásný je rovnostranný trojúhelník. Ještě krásněji vypadá rovnostranný čtyřúhelník. Ale již tento prostý tvar je proklet, neboť vztah jeho úhlopříčky a strany se nedá vyjádřit žádným číslem. Může jej totiž počítat člověk po celý svůj život a číslo nikdy nekončí. K tak strašnému vědění vede prostá a krásná nauka o číslech.

Svěřím ti ještě svůj jediný poznatek, který již dlouho ve mně tajně zraje a praskl jako puchýř. Pravda i lež jsou zcela lhostejné, když člověk neví, co je pravda a co je lež. Přežvykuj si to v zubech, jsi-li odvážný, až se zase jednou položíš v touze ke své krásné Arsinoé.”..

Poučil mne, jak netušeným způsobem může člověk trpět.

“To je chvíle vyjasnění, Turmsi. Natolik jsem lékařem, že vím, jak jsem nemocen, či spíše snad, jak mne pomalu otrávil opojný nápoj Sikanů. Žiji jako v blažené mlze a nerozeznávám skutečné od neskutečného. Možná že se světy dotýkají navzájem či do sebe zapadají, takže lze chvílemi žít ve dvou světech zároveň.”..

Oběma rukama mi tiskl ruku a ujišťoval mě: “To je veliký poznatek, Turmsi. Tobě jej svěřuji. Analýza cíle čí účelu je jenom omyl v myšlení. Naše myšlení je jako krunýř, jenž nás svírá a spoutává do tohoto viditelného světa, aniž je schopno nás chránit. Účel je jen představa, jako když běžíme ze všech sil k cíli, jenž není. Není zapotřebí žádného účelu. Myšlení nás jen klame, když jej tvoří. Je jen uskutečnění. Pochopí-li to člověk, pak se osvobodí z moci bohů.”..

Také jsem se naučil, jak si silnější může za vyčerpávající lovecké výpravy propíchnout žílu na paži a dát slabšímu vypít krev a tak ho zachránit. I já jsem tak jednou učinil, ačkoli mi jsou Sikani cizí. Od té doby mne považovali za pokrevního, neboť se moje krev smísila s jejich, ale nepatřil jsem k jejich kmeni, ačkoli jsem mohl dát svou krev za ně, na jejich obranu.

Ale akragantský překupník se nafoukl jako žába a chlubil se dál: “Nechť si ochraňuje Dáreios národy, jež se oblékají do kalhot a sklánějí se a líbají prach před ním. Mohl porazit bohatstvím zjemnělou Iónii, ale mateřskou zemi zpevněnou kopími a meči všech Řeků barbarovi jezdci a šípy nemohou zdolat. Vždyť i Athény zkažené lidovou vládou dokázaly nad ním zvítězit. Kdyby Peršané spatřili bojovou hradbu Lakedaimonských, zahodili by jistě zbraně a hrůzou by popadali na zem.”..

Hanna si hladila roztržitě hruď, zastavila ruku na srdci a doznala: “Tak je, Turmsi, lež pálí v srdci a já znám tu bolest.” Ale potom se podivně usmála, naklonila hlavu a vydechla: “Ach; jak je lahodná lež, která pálí v mém srdci kvůli tobě, Turmsi!”..

Když jsem se vzpamatoval z té hrůzy, rozechvěl jsem se radostí tak, že jsem již neusnul. Vyšel jsem si tedy do lesa.

Prodej mu jakoukoli veteš, pokud mi zaplatí za zprostředkování. Neumí smlouvat a není hříchem ho oklamat. Je to zhýčkanec a neví, jak rozházet peníze.”..

“Žijeme novou epochu,” odpověděl. “Nechme příběhy o bozích kecalům. Iónští mudrci znají víc. Král králů slouží pouze ohni jako bohu. Z ohně všecko povstalo a v oheň se všecko navrátí. Ale samozřejmě má král králů v úctě bohy národů, jimž vládne, a posílá dary do jejich chrámů.”..

Xenodotos se na mne uctivě zahleděl a doznal: “Jsi učený muž a mnoho víš. Byl bych rád poznal Hérakleita z Efesu, o němž jsi se právě zmínil, ale prý zanevřel na svět a stáhl se do hor a pojídá tam byliny. Král králů mu dal napsat dopis a prosil ho o přesné vysvětlení jeho učení. Dopisu však Hérakleitos nedbal, jen posla kamenoval a příšerně mečel a ani si nevzal poslané dary. Král králů se nerozhněval chováním Hérakleitovým, naopak řekl o sobě, že čím je starší a čím lépe poznal učené lidi, tím více se chce i jemu mečet a jíst trávu.”..

Připomněl jsem si svou okřídlenou ochránkyni s ohňovým tělem. Zdálo se mi, jako by byla v té chvíli na dosah ruky. Srdce mi přeplnil žár, natáhl jsem paži, abych ji objal. A tu, na pomezí snu a bdění, jsem ucítil dotyk úzkých prstů na nahém rameni. Věděl jsem, že mi dala své znamení, i když jsem ji neviděl, ježto jsem nebyl připraven. Nic lahodnějšího jsem nezažil, jako byl tento dotek jejích prstů na mém rameni. Byl jako oheň.

Tyrrhén se zachmuřil a řekl: “Ano, ano. To bylo naše město a postavili jsme v něm most přes řeku. Ale teď bydlí ve městě směsice národů a před dvacíti lety vyhnali posledního krále z etruského rodu Tarquiniů. Také lidé špatné pověsti a zločinci se utíkají do Říma, jenž jim poskytuje azyl. Jeho zvyky jsou hrubé, zákony přísné a všecko, co se naučili o bozích, to se naučili za vlády našich králů.”..

Vlasy na šíji se mi naježily, když jsem si připomněl své znamení. “Národ vlčice, co tím myslíš?” zeptal jsem se. Vyprávěl: “Mají pověst, že město založili dva bratři. Byli dvojčata a jejich matka byla panna posvátného ohně z města výše nad řekou. Dívku prý oplodnil bůh války, jehož potkala, když šla pro vodu k prameni. Lukumo onoho města dal vložit novorozeňata do košíku z vrbového proutí a vhodit do rozvodněné řeky. Košík byl unášen až k patě kopce. Tam odnesla vlčice chlapce do svého doupěte a kojila je společně s vlastními mláďaty.

Xenodotos odporoval: “Nejsem takový pochybovač, jak si myslíš. Viděl jsem perské mágy dokázat zázračné věci. Přesvědčili mě, že život je boj mezi dobrými a zlými mocnostmi, boj sil a duchů. Ormuzd je den a Ahriman noc, a ti bojují spolu, až se vše zase vrátí do ohně.”..

Rozesmáli jsme se oba, ale Xenodotos mrkl po temném lese, položil si ruku před ústa a řekl: “Přesto nepopírám nebeské a pozemské duchy. Dobře vím, že jsou žertovní bohové, z nichž stydne člověku krev v žilách.”..

Zastavila se, aby se nadechla. Hleděl jsem na ni novýma očima, necítě již přání ji obejmout. Její tvář byla zlobou tvrdá jako kámen, hlas ječivý, černé kadeře se jí stáčely jako hadi na ramenou. Zlé kouzlo mne zaplavilo, jako bych byl pohlédl do tváře Gorgóny. Přejel jsem si rukou oči, abych je zahnal.

A potvrdila mi, že má pravdu tak palčivě krásně, že má rozkoš byla blíže bolesti než kdykoli jindy, a věděl jsem, že ji miluji, ať udělala cokoli, a právě proto, že byla taková, jaká byla, a nemohla být jiná. Nakonec rozhodila paže nad hlavou a dýchala mi horce do úst. Ochabla docela, a nestýskala si na drsnost lože z rákosu, jen zašeptala: “Turmsi, ach Turmsi, v lásce jsi podoben bohu a není skvělejšího muže nad tebe.”..

Ani na Arsinoé jsem se nehněval, protože ona byla, jaká byla, a proti tomu jsem nic nezmohl.

Když si Arsinoé uvědomila, že mnou nepohne, klesla na lavici a propukla v hořký pláč. Její slzy nebyly lživé, neboť svého syna milovala vášnivěji než vlčice svá mláďata. Měla v sobě více ženského než kterákoli žena, již jsem kdy poznal, a i v této věci.

Ani to nemám Dórieovi za zlé, protože jsi taková, jaká jsi, a ani on proti tobě nic nezmohl, Arsinoé. Kterýpak muž by ti mohl klást odpor, když ty chceš?”..

Neboť když se jednou nádoba rozbije, nepomůže nářek ani zloba, ale nejlépe je sebrat střepy a udělat z nich, co lze.

..a má láska je víc utrpení než štěstí.

Kdo si postaví dům, je jeho otrokem. Kdo obdělává půdu, je jejím otrokem.

Koupali jsme se tedy ve třech. Požitek z horké vody a z vůně dobrých mastí nás osvěžil, až jsme vesele žertovali. Xenodotos se díval raději na mne než na Arsinoé. Ze zdvořilosti však vychvaloval její krásu, prý by nikdy neuvěřil, že porodila někdy děti, a tvrdil, že na dvoře v Súsách není mnoho žen, jež by mohly soupeřit s Arsinoé.

Opojená přísahala ve jménu bohyně, že raději mne opustí, než aby plula se mnou do Říma. Ačkoli její přísaha za mnoho nestála, pochopil jsem, že již dávno se zabývala tím rozhodnutím. Nyní viděla, že jsem se nepolekal jejích hrozeb, a tím se ještě více rozzlobila a křičela: “Od této chvíle se rozcházíme. Nepokoušej se přijít do mého lože. Mám dost tvé kyselé tváře a nenávidím tvé barbarsky tvrdé paže. Je mi na zvracení.”..

I ve hněvu jsem cítil chvění a horkost z její blízkosti a nevěděl jsem, jak budu bez ní žít. V Panormu jsme strávili hodně dní. A ona se nepokořila, ani já jsem k ní nevešel. Vzněcujíc mou touhu, chtěla mě obměkčit, ale zle se zklamala, když ani ve chvíli rozloučení jsem se nepokusil ji obejmout. Kdybych ji byl objal, byl bych se octl zase v její moci, to jsem věděl. Proto jsem se ovládal.

Dotkl jsem se jejího nahého ramena a řekl hořce: “Nemyslel j sem, že hned první večer budeš kvůli mně plakat. Z toho vidíš, jaký jsem. Dopustil jsem se na tobě křivdy a zničil tvou možnost se vdát. Chápu dobře, proč pláčeš.” Ale Hanna se ke mně přitiskla a šeptala: “Ach, proto nepláči. Naopak jen z čisté radosti, žes chtěl ke mně vejít. A také nepláči nad ztraceným pokladem. Vždyť jsem jej šetřila jen pro tebe, i když bylo dost jiných chtivců. A nemám, co bych tobě jiného dala.”..

Vstala, aby se očistila, a i já se očistil. Její tváře stále ještě hořely a žíly bily na hrdle. Uspala mne a zahřívala svým tělem.

A již jsem se nepodíval zpátky za sebe, nehledal jsem očima hory země Eryx nyní, když jsem plul konečně ze Sicílie. Díval jsem se jen kupředu a k severu.

Barbarskost římských mravů myslím zobrazuje nejlépe to, že uložili skutečnou starost o most veleknězi, kdežto Etruskové tím titulem mysleli na stavitele mostu mezi lidmi a bohy. A dřevěný most byl pouze vnější znak mostu neviditelného. Římané totiž chápali všecko, co se naučili od Etrusků, doslovně.

Ale okamžitě se ovládl, potřásl s podivem hlavou a opravil se: “Ne, ne, nemůžeš být Calpurnií. Byla by to již stařena, kdyby ještě žila. Avšak v tvém měnivém obličeji vidím všecky ženy, jež kdy mnou v životě otřásly.

Sehnul hlavu a nadšení v něm vyhaslo. Pokorně pravil: “Je-li tomu tak a chceš-li to, pak ti je ovšem vyjevím. Ale v posledních dnech jsem mnoho nejedl. Hrachová polévka by mě posílila a kapka vína by potěšila mysl starého člověka. Neměj mě nicméně za obtížného žebráka, jestliže ti odkrývám svou bídu.” Slíbil jsem mu: “Buď bez starosti, starče. Zaplatím ti za tvou námahu. Ani nesluší mé důstojnosti, abych cokoli přijal zdarma. Sám jsem ten, kdo dává dary.”..

..až nakonec byl v mých očích prastarý jako dub.

Já se modlím k bohům zahaleným.” Augur varoval: “O nich nemluv nahlas. Stačí, že o nich víš. Nikdo je nemůže poznat. Ani sami bohové.” Pravil jsem: “Země je nepoutá. Ani čas, ani místo. Působí na bohy a ovládají je, jako bohové působí na lidi a ovládají lidi.” “Nemluv,” opakoval varování augur. “Jsou. To stačí.”..

“Kdepak, nejsi cizinec,” tvrdil. “Poznal jsem tě podle úsměvu.

Ti, kteří pocházeli mezi patricii - syny otce - z etruských rodů, byli římštější než sami Římané a svým chováním hleděli odstranit přirozenou nedůvěru lidu. Neboť by byli podezíráni jako první, že by si přáli návrat etruské královské rodiny do Říma.

Nikterak mne však nepotěšilo, když se mi pokorně poddávala na loži, ale jasně myslela přitom na zcela jiné věci. Vlastně byl bych měl být spokojen, neboť byla-li neklidná, pak způsobila celému okolí jen nepříjemnosti a škody. Trpce jsem si naříkal, když se to několikrát opakovalo. V odpověď mi Arsinoé namítla: “Och, Turmsi, nikdy nejsi spokojen s mým chováním. Přece ti ochotně dokazuji, že tě stále miluji, a dostaneš vždy, čeho si žádáš.

Ne, již nebudu více povídat o smíchu a napětí, hrůze a krutosti v cirku. Totéž se děje za všech dob, třebaže se formy mění. Musím pamatovat na to, abych to víc nepřipomínal.

Nejtemnější dny roku věnovali Římané bohu země Saturnovi, jenž byl pro ně tak starý a svatý, že se odvážili jen co nejopatrněji podepřít prohnilé dřevěné sloupy jeho chrámu. Byl starší než Jupiter na Capitoliu, jemuž postavil chrám jejich první král Romulus. Sami říkali, že byl Saturnus stejně starý jako země.

Ale Arsinoé pravila: “Tyto svátky nejsou pro mne nic nového. Mnohem divočejší svátky nejtemnějších dní v roce se slavily v Karthágu na počest Baalovu. Stále ještě mi zní v uších prudký rytmus bicích nástrojů a rolniček. Byla jsem tehdy ještě mladá a chodila do školy chrámu. Mladící byli tak rozvášněni, že si řezali po vzoru kněží ranky do kůže a bohatí kupci byli ochotni dát celá bohatství, domy a lodi ženě, která je potěší dle jejich libosti. Tyto římské slavnosti mi připadají krotké, porovnám-li je se svátky svého mládí.” Setkala se s mým pohledem a rychle se bránila: “Ne že bych toužila po dnech svých marných vzrušení. Moje vášeň opadla a pro tebe jsem ztratila všecka, čeho jsem dosáhla. Ale snad přece může člověk vzpomínat na své dávné radosti s povzdechem, když vyzrál v poklidnou ženu a spokojí-li se se svým údělem v bezpečném domě a s místem v loži neschopného muže?” Tou narážkou jsem si uvědomil, že jsem pouze hostěný přítel Tertia Valeria, a to ještě pouze její zásluhou. Ale radost z darů, sváteční chaos, ruch na ulicích, to všecko na ni účinkovalo, takže si mne ve tmě noci sama k sobě přitáhla. Cítil jsem v jejím těle bohyninu vášeň a zase jednou rozhodila bílé paže vzad a vdechovala do mých úst svůj horký dech.

Hladila zkoumavě mé údy, rozesmála se zvonivě a řekla: “Máš dokonalé tělo, opravdu, a hodí se k těm účelům tak výborně, že se mi zdá, jako by žilo nadarmo, radujíc se jenom z jedné ženy.” Zchladl jsem a poznamenal: “Dotýkej se vlastního těla, Arsinoé. Sama to víš. Je tvůj návrh hrozbou?” Arsinoé dala ruku na ústa a zívla. “Zbytečně zdrsněl tvůj hlas, Turmsi,” vyčítala.

Jen hlupák obrací svůj omyl ve ctnost a vychloubá se tím.

..jako kdysi v Eryku, když jsem kousl do fíku, který mi v ústech zhořknul.

Jejich chování urazilo mou ješitnost,..

Tak jsem se k němu připojil kráčeli jsme v pomalém taktu stáda po vyšlapané cestě do Vejí.

V duši se mi vyjasnilo, těžkomyslnost mne opustila.

Dívka mi se smíchem radila, co mám dělat, a vedla mi prsty. Dotek její opálené ruky mne rozechvěl nikoli vášní, ale blízkostí krásného mladého člověka. Divil jsem se měkkosti jejích dlaní. Vysvětlila mi smějíc se mé hlouposti, že to má z dojení a z tučného mléka.

Lidé, jež jsme potkávali cestou, byli jiní než v Římě. Obličeje měli podlouhlé, jemných rysů, krásně se usmívali. Jejich oděvy byly elegantně střižené i upravené. Nosili hodně šperků a krásné klobouky se stuhami květů.

Nepokoušel jsem se o známosti. Stačilo mi, že jsem žil v tomto krásném městě a že jsem dýchal jeho čerstvý vzduch. Všímal jsem si, jak se lidé na ulicích i na forech ukázněně chovají. Měl jsem požitek z toho, co jsem viděl, a začal jsem mít dojem, že Řím je vedle svého souseda naprosto barbarský. Myslím, že obyvatelé Vejí jsou téhož mínění, třebaže jsem je neslyšel mluvit o něm špatně. Byli a žili, jako by Řím vůbec neexistoval, když s ním uzavřeli smlouvu o neútočení na dvacet let. Ale ve výrazu a v úsměvu měli Vejané něco melancholického.

A nevím, co mě tak nevýslovně rozechvělo, když jsem hleděl na to jezero v lůně hor. Avšak jen šumění rákosin ve větru a vůně jezerní vody, jež byla docela jiná než slaný pach mořský, vzrušily mou mysl. Dýchal jsem prudce. Domníval jsem se, že jsem pouze pocestný, jenž touží vidět věci, které ještě nepoznal, ale mé srdce vědělo své.

Strážce mi ukázal hrob rodiny Tarchonů, když jsem mu řekl, že přicházím z Říma. Přestože Tarquiniovci vládli v Římě, považovali sami to zbohatlické město, smíšené ze všech možných pronárodů, za tak málo posvátné, že se dávali raději pochovávat v etruském městě.

Mými otázkami ztratil trpělivost, protože mu chyběla slova k vysvětlení čehosi, co jemu bylo přirozeně srozumitelné. “Lukumon je vládce vyvolený bohy,” řekl, rozčiluje se. “On se najde. On je poznán. Je nejvyšším knězem, nejvyšším soudcem a jeho moc lze dědit. Lukumonovi nikdo moc vzít nemůže, protože moc je jeho.”..

V prastarých a božských rodech se rodili lukumoni po sobě. Ale žijeme ve zkažené době. Lukumoni se rodí velice zřídka.”..

“Může žena být lukumonem?” ptal jsem se. “Ovšem,” řekl netrpělivě. “Stává se to málokdy, ale z božího rozmaru se může lukumon narodit jako žena. Jako tady, v Caere.”..

Slyšel jsem, ale nerozuměl. Poslouchal jsem obyčejnýma ušima a byl jsem spoután, abych žil mezi lidmi obyčejný život člověka. Avšak mnohokrát jsem kráčel nesnadnou cestou a vracel se k obrovským mohylám vydechujícím tajemnou moc.

Prohlížel jsem si urny chudých náhodou zároveň s prostými venkovskými manžely, kteří si vybírali schránku pro svou nebožku dceru. Zvolili si urnu, na jejíž poklici kokrhal kohout z plna hrdla. Když to viděli, usmáli se radostně a muž vylovil z kapsy označenou měděnou tyčku. Nesmlouval o cenu. Zeptal jsem se v údivu hrnčíře: “Proč nesmlouvá?” Prodavač s úsměvem zavrtěl hlavou a řekl: “O posvátné věci se nesmlouvá, cizinče.”..

Ukázal jsem na držátko v podobě kokrhajícího kohouta oslovil manžele a zeptal jsem se: “Proč jste si vybrali právě kohouta? Nehodí se kohout spíše ke svatbě?” Byli překvapeni mou otázkou, ukázali oba na kohouta a řekli: “Vždyť kokrhá!” “Co kokrhá?” zeptal jsem se stejně udiven. Podívali se na sebe a tajemně se pousmáli přes svůj smutek. Muž položil paži kolem pasu ženina a řekl mi jako nějakému hlupákovi: “Kohout kokrhá zmrtvýchvstání.” A odešli. Muž v jedné ruce opatrně choval urnu. Zůstal jsem stát jako bleskem zasažen, slzy v očích. Tak přímo, s tak podivnou jistotou a s naplněným věděním mi zasáhla ta slova srdce. Na toto si vzpomínám z Caere.

A nevím, jak lépe bych mohl vysvětlit veliký rozdíl mezi světem řeckým a etruským, než připomenu-li, že Řekovi znamená kohout symbol vášně, kdežto Etruskovi zmrtvýchvstání.

Uprchne-li otrok od Etruska, pak snáší onen pán svou ztrátu s úsměvem a řekne: “Ten muž nebyl zřejmě zrozen pro otroctví.” Nebo hledá vinu v příliš přísném dozorci a tak usoudí, že otrok není vinen.

že jednou, když jsem povstal z lehátka, jsem ucítil, jak můj váček s penězi ztěžkl. Nemohl jsem pochopit, jak se to stalo. Měšec mi visel přece stále na hrdle pod tunikou. Tušil jsem, že mi chtěl jemnocitný hostitel dát dar, poněvadž si myslel, že jsem chudý, když jsem uprchlík z Iónie.

Tarquinii bylo město malířů, jako Veii sochařů.

Na obraze leželi budoucí nebožtíci na několikanásobných žíněnkách na lehátku, opírajíce se levým loktem o vysoko vystlané podušky, oblečeni v slavnostní roucha, věnce na hlavě, věčně mladí, muž a žena, hledíce sobě do očí, ruku pozdviženu. Pod nimi vyskakovali delfíni na věčných vlnách.

V komoře hořelo více pochodní a v kadidelnici na vysokých nohách dýmající vonné koření mírnilo podivný pach kamene a kovovou příchuť barev.

Utrpení a posedlost až na hranice smrti,..

Již tehdy jsem ho poznal po tváři a po očích. On, Aruns, byl z těch, kteří se vracejí.

Pojď, brachu, opij se zase jednou do němoty s námi, potřebuji si vyčistit hlavu a zapudit marné myšlenky. Nakonec vyzvracím dočista všecek pozemský kal, abych mohl brát do rukou věci božské.”..

Jako střízlivý a cizinec jsem se velice styděl za to, že jsem vnikl uprostřed noci do domu náhodného známého, řekl jsem tedy Arunsově manželce své jméno a prosil za prominutí. “Nepoznal jsem ještě ženu, jako jsi ty,” pronesl jsem zdvořile. “Kterákoli jiná žena by manžela chytla, zpohlavkovala a vylila mu putnu vody na šíji. Jeho přátele by vyčastovala kletbami a vyprovodila je rázně, jakkoli se slaví vinobraní.” Vzdychla a vysvětlila mi dlouze: “Neznáš mého muže, Turne. My jsme již přes dvacet let svoji, tak ho znám. Nebyla to snadná léta, přiznám. Avšak rok od roku jsem mu lépe rozuměla, ačkoli slabší žena by si byla vzala svých pět švestek a odešla. Potřebuje mě. Měla jsem o něj velkou starost, několik týdnů totiž nevzal do úst ani kapku, jen diskutoval a vzdychal, chodil sem a tam, rozbíjel voskové tabulky a trhal vzácný papyrus s kresbami, jež ho neuspokojily. Už jsem se bála, že ztratí rozum. Teď mám po starosti a je mi lehko. Vždycky tak řádí, když se mu začínají obrazy vyjasňovat. Trvá to obvykle pár dní, nebo i týden. Ale potom se oblékne do své pracovní tuniky a běží ještě před rozedněním do hrobu, aby neztratil drahocennou chvilku. Není zlomyslný a nebije mě, jen strašně utrácí, hostí přátele na dluh a nedovolí nikomu, aby za něho platil. No, konečně to mnoho neznamená, protože Velthurové se o něho starají, dostane nový oděv a nesrovnatelné dary, když dokončí hrob.”..

Žena neurazila Arunse a jeho přátele a nenamíchala vody do vína. Naopak prostřela nám své nejkrásnější nádobí, dvouché kalíšky. I sobě nalila. “Tak je to nejlépe,” pravila zdravíc mne a usmívajíc se zkušeným úsměvem vědoucí ženy. “Léta mne naučila, že jde všecko lehčeji, opiji-li se já také. Tu již tolik nedbám o rozbité věci, o zničenou podlahu, ani o dveře, jež nám hosté někdy odnesou.”..

..výrobek řecké keramiky, neboť na dně se odhalil obrázek kozonohého satyra, jak táhne za sebou vzpouzející se nymfu.

Aruns překypoval láskou k celému světu. Využil jsem příležitosti a zeptal se ho: “Proč jsi namaloval koně modře, malíři?” Matnýma očima na mne hleděl, a poněkud tupě, ale rychle odvětil: “Protože jsem ho viděl modrého.” “Ale já jsem nikdy takového koně neviděl,” namítl jsem. Aruns se nepohněval, jen mrzutě zavrtěl hlavou a řekl: “To tě lituji, příteli.”..

V té chvíli se roztrhly podzimní clony mračen a slunce mi teple prosvitlo přímo do tváře. Vroucí zbožnost se do mne vlila z jeho něžných paprsků po tom marném spěchu.

“Hostina bohů,” zašeptal jsem, pociťuje drobné chvění, neboť moje srdce slabě rozumělo, ačkoli rozum mi nestačil k jejímu vysvětlení. “Nebo smrt lukumonova,” odpověděl Aruns. Chápal jsem, co myslí, ale jen v prchavé chvilce jasnozřivosti. A věděl jsem také, proč jsem se dostal k tomu, abych dosvědčil zrod obrazu. Avšak chvíle mého uvědomění minula. Vrátil jsem se na zem a do všednosti a do nitra hory.

Není třeba, abych vyprávěl o Arunsovi a jeho malování více. Před odchodem jsem poslal jeho dobré ženě drahocenný dar, ale jemu jsem neposlal nic, protože žádný dar nemůže odměnit to, co mi on ukázal.

Chladně jsem poznamenal, že jsem příležitostně jí posílal o sobě zprávy. Zároveň jsem slyšel, že se jí daří dobře a že je zdráva. O mne nemusela mít starosti. Avšak cítil jsem přitom její teplou paži a hladkou pleť ramene. Jak bych nebyl roztál! Vždyť to byla Arsinoé. Ať dělala či chtěla cokoli, mé vášně neubylo. V duchu jsem se divil, jak jsem mohl tak dlouho vydržet bez ní. Vyčetla mi z očí své vítězství, vzdychla zhluboka a slabounce zašeptala: “Ne, ne, Turmsi, nejdřív se vykoupej a najez a vezmi si čistý oděv.” Ale přestal jsem být Řekem a nedbal jsem o šat. Moje palla zůstala v atriu na podlaze, tunika na prahu Arsinoiny komnaty a rozbité boty jsem shodil z nohou pod její postel. Byla to Arsinoé, její nahota odpovídala mé, její objetí mému, její dech mému horkému dechu. Bohyně se usmívala svým rozmarným úsměvem, svýma temnýma očima, svůdná, okouzlující, nezapomenutelná. Tak chci na tebe vzpomínat, Arsinoé.

Vypadali nelidsky jako obludy či jako podivná krunýřovitá zvířata. I jejich kopí a meče byly bez ozdoby. Tento pohled na chladnokrevnou účelnost byl otřesnější než z přílbice poletující černá koňská hříva či šklebící se hlava na štítě hrdiny.

Její obyvatelé považovali dřinu za čest a dým tavicích jam začoudil malované štíty domů.

A zlatý prsten nosili na prvním kloubu ukazováčku, aby si připomínali stále, jak snadno lze bohatství ztratit.

Obklopovaly ho bouřemi zezelenalé duté bronzové obrazy, jež symbolicky představovaly dvanáct měst etruského spolku. Byly již tak staré, že některým rozbil blesk hlavu či roztavil prsty u nohou. Ale obrazy se nikdy neopravovaly. Tak se v nich zachovala historie největších neštěstí, hladových let, válek a morů každého města.

Stařec pozoroval můj vzrušený běh, usmíval se tajemným krásným úsměvem vědoucího a poznamenal, že není ještě tak naspěch.

..protože miloval všecko, co se vymykalo obvyklému, a pohrdal předsudky davu.

..ty, krásný hoste na zemi.

Kelti, jež jsem poznal ve Faesulách, se snadno uráželi, byli ihned hotovi k hádce a nebezpečni, když se opili. Ale jejich ženy byly krásné, zelených očí a červených vlasů. Ani pleť etruských žen nebyla tak čistě bílá jako jejich líce.

Žil jsem jako člověk mezi lidmi.

Má přítelkyně, ona žena klenutého obočí a olivové pleti, seděla vedle mne ve faesulském cirku pod podzimním nebem a vysvětlovala mi scénu s mužem, jenž v krvi padl k zemi, když se mu pes zakousl do hrdla, a upustil kyj z bezvládné ruky: “Člověk bojuje na tomto světě s pytlem na hlavě a slepý proti moci osudu,” pravila. “Jedině rozum je mu ku pomoci, jako kyj v ruce. Bohové jsou jediným držadlem na hrdle zuřivého osudu. Ale to držadlo je ošidné a kluzké. Lze je chytit jen náhodou, ačkoli se ví o jeho existenci. K tomu je potřebí odvahy, tápat po držadle před ostrými tesáky osudu, ale když je člověk jednou pevně zachytí, pak může nad osudem zvítězit.”..

“Turmsi, příteli, ano, bude nejlépe, budeš-li pokračovat v cestě, abych se k tobě příliš nepřipoutala. Obávám se však, že na tebe nikdy nezapomenu.”..

Spatřili jsme i stopy pustošení, avšak zelená tráva již milosrdně prorážela začernalými troskami.

“Trapné věci je lepší vyřídit hned a chytit býka za rohy,” odvětil poučně a obrátil se ke mně.

Arsinoé věděla, co chce. Zvolila-li bohatství, bezpečnost a důstojné postavení v Římě po boku přívětivého starce raději než mne, proč bych rušil její klid? Džbán byl rozbit a víno vyteklo.

Ve svém dojetí chtěl věřit, a věřil. Taková je lidská přirozenost.

Chápal jsem ji, i její potřebu lhaní a bezpečí.

“Přestaň,” řekl jsem. “Raději vypravuj, jak se odvažuješ přijít ke mně a do Subury ještě k tomu! Neobáváš se o svou pověst? Snad pamatuješ na to, že jsi ženou senátora?” “Ach ano,” zašeptala a očima mě obviňovala. “Ale čí vinou? Což jsi mne sám nenechal po celý rok bezbrannou na milost Tertiu Valeriovi? Byl jsi mnou znechucen a proto jsi mne vstrčil do náruče chlípného starce, aby ses mne zbavil.” “Ale Arsinoé,” zvolal jsem a spráskl ruce. “Jak můžeš tak hrozně všecko obrátit a lhát? Máš tu drzost obviňovat mne a přímo do očí z toho, co jsi sama lstivě vymyslela a chytře uskutečnila?” Uronila několik slz a hleděla na mne vlhkostí zářícíma očima. “Ó, Turmsi,” hlas se jí chvěl. “Jak zatrpklý a nespravedlivý jsi vůči mně. A zase se začínáš hádat, sotva po dlouhé době se konečně potkáme. Měla bych tě již znát, ale vždycky se spletu a představuji si tě dobrého.” Vzlykla a přivřela temně modře malovaná víčka. Prudce jsem oddychoval. Mačkal jsem ruce v pěst, abych se uklidnil, a nic jsem neříkal. Nyní položila Arsinoé dlaně k sobě, jako by prosila, a zeptala se: “Proč nic neříkáš, Turmsi? Proč jsi ke mně tak divně nevrlý, jako bys byl pro něco mrzutý? Pověz, vysvětli, můžeš-li.” Musím si přiznat, že celá moje bytost zaplesala jasnou radostí, sotva jsem ji spatřil, a srdce se mi zachvělo vzrušením, když jsem si uvědomil, že se kvůli mně tak nákladně upravila. Ale rozhodl jsem se, že bude lépe, bude-li moje srdce jako kámen a nepodlehnu-li její moci. Proto jsem se posadil na kraj lůžka, neboť i kolena se mi chvěla, a zeptal jsem se: “Co ode mne chceš, Arsinoé?”..

Tohle upřímné přiznání zlomilo led v mé mysli. Začali jsme se živě bavit jako kdysi. A smál jsem se s ní a znovu jsem si uvědomil, proč jsem ji tak miloval a stále ještě miluji, neboť jí podobné ženy není na světě. Bavila mne skvěle a i jí bylo se mnou dobře, protože na celém světě neměla muže, který by jí byl tak rozuměl jako já. A věděla také, že mi může plně důvěřovat. Čas plynul nepozorovaně, až se začalo stmívat.

Řád a kázeň římské armády nahlas obdivoval, když jsem mu o nich vyprávěl. Byl překvapen, že stát neplatí vojákům žold, ale že se občané sami vystrojují i vyzbrojují, kromě koní jezdeckého stavu, považujíce za své občanské právo i povinnost vést válku k prospěchu svého města, aniž za to dostanou byť i část kořisti.

Také ztloustl a jeho dřívější nadšená zvědavost se zaostřila v chladnokrevné posuzování věcí.

Stará otrokyně, jež se nejprve obávala prostoty svých jídel, se radostí rozplakala, když si ji dal Xenodotos zavolat a osobně jí poděkoval za její neporovnatelnou hostinu. Když jsem viděl, jak se choval elegantní muž světa k prostému člověku a jak si dovedl získat jeho srdce a potěšit ho, pochopil jsem lépe, že si dovedl získat i vysoké postavení, a začal jsem si vážit perských mravů.

V Efesu jsem našel azyl, Hérakleitos mne vychoval, ba i ve válce jsem byl po tři roky v Iónii. Také jsem šel s Dórieem, prolil krev a získal si jizvy pro Řeky. Avšak zkoumaje upřímně své srdce, pochopil jsem, že jsem se Řekům odcizil a již jsem je nemiloval. Byli výmluvní a přeháněli, podezíraví a nadšení, svárliví a nespolehliví, pletichářští a lstiví, při úspěchu vychloubační a v nepřízni osudu plačtiví. Ne, nemiloval jsem Řeky, ani jsem necítil povinnost být jim vděčen. Jejich města se navzájem požírala a nejlepší své muže nesnesli mezi sebou a raději je vyhnali. Jenom násilí tyranů drželo na uzdě jejich nevázanost a nekázeň v západních velikých městech. Čím více jsem pronikal do etruského života a čím více jejich měst jsem poznal, tím jsem byl dále od Řeků. Římanem jsem nebyl a od hellénismu jsem se odpoutal. Byl jsem cizincem na světě a nevěděl jsem, odkud pocházím.

Xenodotos přikývl a pravil: “Sám jsem Ióňan, ale poctivě řečeno, postrádám svůj perský oděv a perskou pravdu. Peršan drží své slovo a své druhy nezklame. Kdežto my Řekové ošálíme třeba i své bohy dvojsmyslnými sliby. Na světě skutečně nic není docela černé ani nic docela bílé.

Odpověděl jsem mu nikterak přívětivě: “Můj čin je záležitost mezi mnou a bohy. Lidem nepřísluší mi jej odpouštět.”..

Něco ve mně mi říkalo, že se váži k věci, jež se mne netýká, ale již příliš dlouho jsem vedl bezúčelný život, takže jsem toužil po významných činech.

Bděli jsme dlouho do noci a tu jsem vyprávěl Xenodotovi o Arsinoé. Při tom vyprávění jsem po ní zatoužil a viděl jsem ji takovou, jakou byla v našich nejkrásnějších chvílích. Xenodota však ženy nezajímaly, ačkoli přiznal, že Arsinoé byla nejpozoruhodnější žena, kterou kdy potkal.

Ten se pousmál starým krásným a melancholickým úsměvem Etrusků..

Za těch slavností se věnovalo dvanáct dní bohům, sedm poradám o věcech politiky vnitřní a tři dny řešením problémů vnějších.

Většina z nás se již nikdy domů nevrátila. Se ztuhlými koleny, se štíty bezmocně visícími na bezvládných pažích, s krví tryskající z přesekaných žil vzývali Etruskové své usměvavé bohy a klesali do objetí svých světelných ochránkyň.

Avšak v Hiulsově jednání jsem poznával příliš jasně Dóriea, jenž dostav psí korunu na svou hlavu, byl ochoten zříci se Dionýsia a jeho mužů. Vida, co se stalo, přestal jsem toužit po ochraně sikanských lesů. Vrátil jsem se co nejrychleji k Etruskům, abych sdílel s nimi jejich osud. Bylo mi, jako by mne unášela neviditelná křídla a uvolňovala mi cestu v shluku a chumáčích lidí, mezi hořícími stany, a nikdo mne neohrozil. Když jsem hleděl na tu hrůzu kolem a na to, jakou šelmou je člověk člověku, nemyslel jsem příliš na svůj vlastní život. Šel jsem jako v snách a z vyčerpanosti jsem měl vidění. Viděl jsem pobíhat duchy temnot při zemi, mezi bojujícími, a chlemtat jejich stékající krev a viděl jsem lidské duchy oddělovat se od svého těla, jedny zářící, druhé temné.

Hledej a najdeš. Klepej a bude ti otevřeno. I zavřenými dveřmi se jednou vrátíš. Tehdy si na mne vzpomeň.” Najednou řekla: “Ohlédni se.” Ohlédl jsem se, ale nic jsem nespatřil, ačkoli vyšlehlé plameny z ohně osvětlily šerý prostor. Zavrtěl jsem opět hlavou. Hierofila se velice podivila, položila mi dlaň na čelo a vyzvala mne: Podívej se opět. Vidíš ji? Bohyni? Vyšší a krásnější než kterákoli smrtelnice? Hledí na tebe a podává ti rámě. Na hlavě má korunu v podobě zdi. Je bohyní luny, ale i pramene. Bohyní pěny a laní, bohyní cypřišů a myrty.”..

..řekl: “Proti osudu bojuje marně i ten nejstatečnější. Snad ani bohové nevládnou nad osudem. Myslím ti, jejichž svatá jména i počet známe a jim obětujeme. Zahalení bohové, které neznáme, jsou nade vším, snad i nad osudem.”..

To způsobilo mnohé ztráty a neštěstí, protože Řekové si vážili více hellénství než zákonů hostinného přátelství a prozradili všecko, o čem se dozvěděli mateřské zemi.

To jsem již nemohl vydržet. Má hrůza se změnila v nenávist, vzýval jsem všecky bohy podsvětí a proklínal Arsinoé živou i mrtvou, protože se provinila tak hrozným zločinem proti mně a proti nevinné Hanně. Mé proklínání bylo zajisté příšerné, takže Mismé si přikryla uši. Nakonec se můj hněv proměnil v bolest a byl jsem si jist, že Hanna již dávno zemřela a mé dítě navěky zmizelo.

“Ach, Turmsi, jak jsem toužila po tobě a jak mnohou noc jsi přišel ve snu ke mně, když jsem sama bděla, zatímco sešlý stařec chrápal ve vedlejší komnatě. Ale musela jsem přece myslet na svou budoucnost. Hannin případ mi odhalil tvou ohromující lehkomyslnost, že jsem ti nemohla věřit. Neměla jsem přece nic jiného než svou pomíjející krásu. A takové zboží se musí prodat včas za nejdražší cenu.” Nemohl jsem jí odporovat, hledě na její zářící oči, rozmarná a krásná ústa, nos, líce. Musel jsem doznat: “Arsinoé, jsi stále krásná a v mých očích nejkrásnější žena na světě.” Arsinoé rozevřela svůj plášť, pozvedla obličej a přejela si rukou bradu. Dojata řekla: “Och, Turmsi, jak krásně lžeš. To již není pravda. Zestárla jsem a brzy mi bude padesát. Abych byla poctivá, jak si přeješ, jsem o deset let starší než ty, ačkoli mne bohyně zachovala o ta léta mladší. Ale ani ona mi nemůže pomoci, když skončilo mé měsíční obrozování. Každého večera si musím míchat mléko, med, ječnou mouku a cibulky narcisu v kašičku na obklad obličeje, abych se mohla ráno na něj podívat do zrcadla. Hrdlo mám vrásčité a brada tloustne, jakkoli ji poklepávám. Vždyť sám vidíš.”..

Divil jsem se jen tomu, jak jí dovolila její bohyně kvést tak dlouho a tak nádherně.

“Dej pozor, ať neolysáš, Arsinoé, když jsi omylem přísahala při svých vlasech.” Ale již jsem ji nechtěl více dráždit. Věděl jsem, že přísahala z milosrdenství ke mně, aby mne osvobodila od myšlenek na Hannu a na mou vinu. Z něhy ke mně přísahala křivě, hotova obětovat i své vlasy pro mne, neboť mne v hloubi svého srdce milovala. Či snad měla v úmyslu nosit zlatou paruku? Záchvěvům její mysli žádný muž neporozumí. “Budiž, jak si přeješ, Arsinoé,” rezignoval jsem nakonec. “Hanna se tedy utopila. Vina je na mně, nikoli na tobě. Ty se nemusíš obávat lemurů. Odpouštím ti. A dej i mně odpuštění, že jsem nebyl mužem podle tvé libosti a nedovedl jsem zabezpečit tvůj život. Pro naši lásku, zůstaň navždycky tak krásnou a planoucí, jako jsi teď a jakou jsem tě znal odjakživa, Arsinoé.” Její tvář se rozjasnila, vlasy zlatě zazářily a světlo bohyně z ní proudilo, jako by slunce bylo proniklo do temného žaláře. Ucítil jsem vůni růží a šafránu. Její pleť byla zas hladká a červená jako jablko a bílá jako sníh. Celý rozechvělý a zjihlý jsem v ní poznal její bohyni a radoval jsem se, že nebyla ve svém srdci zlá. Krutá, rozmarná, sobecká, prolhaná, byla přece odrazem pěny zrozené na této zemi. Horký dech vášně, něhy a lásky sálal z ní, až mé tělo ztuhlo v této chvíli, když jsem na ni beze slova hleděl. Ale nenatáhl jsem ruku, abych se jí dotkl. Ta doba byla již pryč a já jsem se osvobodil od jejího kouzla.

ířil jsem tedy k severu. Putoval jsem volnější než kdykoli předtím. Svlékl jsem ze sebe svůj bývalý život jako roztrhaný šat. Po nemoci jsem se cítil lehký a povznesen, jako bych měl okřídlené nohy. ..

Radostné očekávání mi hřálo srdce. Na nic jsem nemyslel. Po ničem netoužil. Věděl jsem, že putuji, abych našel sám sebe. Marné byly všecky předtuchy. Věděl jsem, že najdu, že pocítím vše v pravé chvíli. Tajný úradek vedl mé kroky, stejně jako hejna ptáků nade mnou, k severu.

Mé tělo se očistilo ze smrtelných jedů, činů i myšlenek, z úzkostí jitřivého rozumu. Byl jsem svoboden. Byl jsem šťasten. Blažen samotou jsem byl při svém putování.

Tam bylo moje město. Poznal jsem je. Tato země, zvlněná horami a kopci, nádherných, průsvitně se zrcadlících svahů, byla má.

V noci jsem se probudil hřměním hromů. Zvedl se vítr, pršel teplý déšť a blesky lítaly kolem dokola. Byl jsem ohlušen, a země se zatřásla pode mnou, když blesk uhodil do vrcholu posvátné hory. Ucítil jsem jeho vůni i vůni rozbitých balvanů.

Toto horké léto bylo nejšťastnější z mého života. Tápal jsem a ohmatával tajné a tajemné dveře svého nitra, abych je otevřel.

Polituj trpící, podepři slabé, uhoď drzost přes ústa, vytrhni chtivému váček s penězi, přiznej oráči zem, kterou obdělává, braň svůj lid proti lupičům a vrahům. To mi stačí jako vodítko pro vládce.

Potom bylo by mé celé jméno Lars Turms Larchna Porsenna, neboť má matka byla z prastarého rodu Larchnů. O ní se vyprávělo, že byla velmi krásná, ale také velmi melancholická žena, mnozí členové starých etruských rodů totiž podléhali snadno těžkomyslnosti. Můj otec byl z rodu mladšího a dravějšího. Teprve když si získal slávu ve válkách i poklady, představil se jako nápadník. Také mi vyprávěli, že mu matka již jako děvčátko, hrající si na břehu řeky s dětmi, hodila jablko.

Někdy přišlo osvícení, jindy závratná myšlenka, a byl jsem šťasten. Potom jsem zase pocítil tíhu svého těla a údů. Vůně mne obklopovaly v každé chvíli a ve dne v noci žhnula kadidla v kaditelnicích na vysokých nožkách. Nicméně jsem vnímal pach smrti ze svého těla. Sta1 jsem se citlivým, takže mi všecko bylo břemenem, co bylo ve mně jen tělesného a jenom lidského. Za úplňku přišla ke mně ve snu panenská bohyně divoká a plachá, hrozivých bledých tváří. Také z pěny zrozená přišla ve snu ke mně a sváděla mne zlatými vlasy a sněhobílými údy, aby mne připoutala k zemi a abych se spokojil s lidským údělem. Ale přesto to bylo nejšťastnější léto mého života, když jsem tápal o svém já, jež bylo více než země a tělo člověka.

Můžeš milovat ženy a uspokojovat své pudy až do vyčerpání. Tehdy také přijdou pravé sny a vidění.

Muž z Vollaterr pravil: “Pudy připraví člověku nejlahodnější vyčerpání. Pomáhají nám snést tento život, ba i za něj děkovat.

..jako jediné znamení veřejně připamatovávající tuto věc bylo dohodnuto rčení, jímž se veřejná koupě v Římě stávala pravoplatnou: toto je Porsennova půda, či toto je Porsennův dům, nebo toto je Porsennovo zboží. Řím přece - když jej dobyl - patřil Porsennovi se vším všudy, s poli, domy i s veškerým zbožím.” Vzpomněl jsem si, že jsem se sám divíval tomuto pozoruhodnému zvyku, jejž museli zachovávat v Římě při dražbách, aby koupě měla právní platnost.

Radost rozpukla ve mně a žádná starost mne nezasmušovala.

Soudcové neměli dost průkazných svědectví proti pastýři. My jsme jim ukázali místo, kam skryl svou kořist. Spustili ho do nečisté studně s vrbovým košem na hlavě, protože se neslitoval nad bezmocným mužem.

Pravili: “V každém člověku je sémě nesmrtelnosti. Avšak většina lidí se spokojuje zemí. Sémě zůstane neplodným a nikdy nevzklíčí. Škoda toho člověka, ale budiž mu dovolen ten úděl, s nímž se spokojí. Proč vnucovat nesmrtelnost tomu, jenž si jí nepřeje a ani neví, co by si s ní počal. Proč trápit nesmrtelností člověka, který se cítí prázdný, je-li jen den bez práce, a neví, co dělat, zůstane-li sám. Běda člověku!”..

Nepoutej se k malichernostem. Proto jsou zákony a zvyky, soudcové, kněží, věštci a velitelé. Raději se zavři do samoty. Zbytečně se nezříkej toho, co je ti milé a co tě zajímá. Je dosti těžké již jen zrodit se do vězení.

Volsinský starý lukumo mi položil ruku, jakoby na ochranu, kolem krku a řekl: “Pochybnost je tvé největší pokušení. Ve chvílích slabosti je každý z nás pokoušen, to jsme zakusili. Všecko se děje jako na vlnách. Jsou dny, kdy se tvá síla zvedne nejvýše a vyzařuješ jas a důvěru, aniž o sobě pochybuješ. To jsou požehnané dny. Ale vlna klesne a tvá síla spadne na její dno. Požehnané dny platíš zlými dny deprese beznaděje, v nichž všecko kolem tebe ztemní a nevěra se zmocní tvé mysli. Tehdy buď tichý, poddej se, pokoř. A čekej. Když je tvá slabost největší, je pokušení nejsilnější.”..

Ze zastřených nosítek vyvedl augur pannu a kráčel s ní k posvátnému kamennému lůžku uprostřed kruhu. Také panna byla nahá, ale měla vlněnou posvátnou stuhou zavázané oči. Byla to krásně rostlá, nedotknutá dívka. Augur rozvázal uzel stuhy na dívčině šíji a odkryl její tvář. Polekaná a červenajíc se rozhlédla se kolem a instinktivně si chtěla zakrýt svou nahotu. Mladíci se napřímili a jejich oči začaly zářit bojechtivostí. Až do hloubi srdce rozechvěn jsem v dívce poznal Mismé, ač jsem nejprve nemohl uvěřit svým očím.

Zůstal jsem tedy mlčky stát a hleděl na Mismé, až jsem se setkal s jejím pohledem. Usmála se na mne jasnýma očima. V jejím výrazu bylo cosi neodolatelně výsměšného a okouzlujícího, jakýsi záblesk z Arsinoé. Stejně krásná jako Arsinoé nebyla a její rovné tělo bylo ještě příliš dívčí a nevyspělé. Ale její prsy byly jako divoké klisničky, vlasy učesány do krásných loken, lýtka měla pružná, boky svůdně zaoblené a již se ani trochu nestyděla. Naopak jsem četl z toho záblesku jejích očí, že si uvědomila velmi dobře, jaké city vzbudila v oněch dvanácti mladících. Ne, o Mismé jsem se nemusel obávat. Byla dcerou své matky a věděla, kam směřuje hra.

Bohové se usmívali a já se usmíval s nimi, protože všecko byla lež. Mismé přece nebyla mou dcerou. To se jen myslelo. Myslím, že tehdy právě jsem pochopil, že ve světě lidí pravda či lež mnoho neznamenají. Všecko záleží na tom, co považuje člověk za pravdu. Bohové jsou nad pravdou a nad lží, nad správným i nad špatným.

Žádný z popudů lidských činů není jednoduchý, ale je jich vždycky mnoho a jsou svázány spolu, ačkoli si je člověk třeba neuvědomuje či nepřizná.

Míchal jsem zlatou vidličkou plovoucí kousky masa v omáčce. Nevypadaly nechutně. Ani vůně vycházející z mísy nebyla nepříjemná. “Co je to?” otázal jsem se. “Ježek,” odpověděli. “Ježek je nejstarší ze zvířat. Se zimou se schoulí do spánku a zapomene na čas. Zjara se probudí. Proto je ježek pokrmem bohů.”..

Křídla mé ochránkyně se chvěla hněvem a chápal jsem, že se zlobí. Byla velmi prudká. Bohyně Turan hleděla oválnýma očima na ni jako žena na jinou ženu a poznamenala: “Bezesporu je krásná, ta tvá okřídlená. Ale snad si nemyslíš, že může soupeřit se mnou? Jsem přece bohyně a stejně věčná jako země. Kdežto ona je jen nesmrtelná jako ty.” Bylo mi nevolno, ale hledě do zářivého obličeje své ochránkyně, cítil jsem, že je mi bližší než bohyně, a řekl jsem bez váhání: “Nemohu ji poslat pryč, přišla, aniž jsem ji zval.” Nápad mi projel jako blesk hlavou a můj hlas se zachvěl: “Snad někdo vyšší než vy mi ji poslal.” Nemohl jsem pokračovat ve své myšlence, neboť v téže chvíli rostl v mých očích nehybný přelud, větší než lidé i než bozi. Plášť chladného světla kryl jeho tvar, obinadla kryla jeho tvář. Byl to on, jejž ani bohové neznají, on, jehož jméno, ani věk nikdo nezná, ani lidé, ani bohové spoutaní zemi. Díval jsem se na jeho nehybný zjev uprostřed stanu a bohové na lehátku pohasli v stínu a moje ochránkyně mne přikryla křídly, vyjadřujíce tak, že jsme jedno ona a já. Pod ochranou jejích křídel jsem byl čirý jas.

Snad bude nádobka rozbita. Snad prach staletí pokryje podlahu mého hrobu. Snad i kamenný sarkofág s krásně vytesanými obrazy bude pryč a mé tělo zmizí jako prach ve spoustě zemského prachu. Ale prosté kamínky zůstanou.

Naposled chutnám chuť života v ječném bochánku opečeném v popelu a víno smíchané s pramenitou vodou. Ať přijdou potom bohové. Ale více než po nich toužím po své ochránkyni. Světelné tělo, ohňové tělo se rozprostře křídly nade mnou a vylíbá mi život z úst. V té chvíli konečně mi zašeptá své jméno a já ji budu znát. Proto vím, že zemru šťasten, žhnoucí jako jinoch, až ji sevru do náručí, poněvadž ji už budu znát. Její mocná křídla mne odnesou do nesmrtelnosti. Potom nastane mé spočinutí a zapomnění, lahodné, lahodné zapomnění. Na staletí, na tisíciletí, na tom nezáleží. Jednou se však vrátím, já, Turms nesmrtelný.

<2019>