Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
2021
Zpráva o třetí planetězprava_o_treti_planete.png
   Arthur C. Clark 
Pět neděl v balónupet_nedel_v_balonu.png
   Jules Verne 
Sapienssapiens.png
   Yuval Harari 
Kilometr 19kilometr_19.png
   Eduard Fiker 
Smrt si jde pro slavnésmrt_si_jde_pro_slavne.png
   Jan Bauer 
Temné světelné rokytemne_svetelne_roky.png
   Brian Aldiss 
Zlatá čtyřkazlata_ctyrka.png
   Eduard Fiker 
Série C-Lserie_c-l.png
   Eduard Fiker 
Nonstopnonstop.png
   Brian Aldiss 
Podivná úmrtípodivna_umrti.png
   Jan Bauer 
Další doteky dějindalsi_doteky_dejin.png
   Karel Pacner 
Vládce mořských hlubinvladce_morskych_hlubin.png
   J. M. Troska 
Farářův konecfararuv_konec.png
   Josef Škvorecký 
Ostrov doktora Moreauaostrov_doktora_moreaua.png
   H.G.Wells 
Velké špionážní operacevelke_spionazni_operace.png
   Karel Pacner 
Válka světůvalka_svetu.png
   H.G.Wells 
Velké polární výpravyvelke_polarni_vypravy.png
   Miroslav Martínek 
Říjnový kůňrijnovy_kun.png
   Colleen McCullough 
Hamlethamlet.png
   William Shakespeare 
Pád Cařihradupad_carihradu.png
   Mika Waltari 
Povídky z druhé kapsypovidky_z_druhe_kapsy.png
   Karel Čapek 
U Veliké řekyu_velike_reky.png
   Eduard Štorch 
Povídky z jedné kapsypovidky_z_jedne_kapsy.png
   Karel Čapek 
Stroj časustroj_casu.png
   H.G.Wells 
Osada Havranůosada_havranu.png
   Eduard Štorch 
Lovci mamutůlovci_mamutu.png
   Eduard Štorch 
Mementomemento.png
   Radek John 
2020
Navzdrory básník zpívánavzdory_basnik_zpiva.png
   Jarmila Loukotková 
Dívka, která si hrála s ohněmdivka_ktera_si_hrala_s_ohnem.png
   Stieg Larsson 
Dva proti říšidva_proti_risi.png
   Jiří Šulc 
Anthropoid kontra Heydrichanthropoind_kontra_heydrich.png
   Miloslav Jenšík 
Keltův senkeltuv_sen.png
   Llosa M. Vargas 
62.armáda v bojích o Stalingrad62_armada_v_bojich_o_stalingrad.png
   Kokunov, Stupov 
Výbor z díla I.vybor_z_dila_1.png
   C.G.Jung 
Caesarcaesar.png
   Colleen McCullough 
Problém tří tělesproblem_tri_teles.png
   Liou Cch-sin 
Nesmrtelnostnesmrtelnost.png
   Milan Kundera 
Caesarovy Římankycaesarovy_rimanky.png
   Colleen McCullough 
My děti ze stanice ZOOmy_deti_ze_stanice_zoo.png
   Christiane Felscherinow 
Posledních 100 dnůposlednich_100_dnu.png
   Karel Richter 
2061: Třetí vesmírná odyssea2061_treti_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Dneska už se tomu smějudneska_uz_se_tomu_smeju.png
   Adina Mandlová 
Z Lenigradu do Berlínaz_leningradu_do_berlina.png
   Nikolaj N. Nikulin 
Muži pod ochranoumuzi_pod_ochranou.png
   Robert Merle 
Egypťan Sinuhetegyptan_sinuhet.png
   Mika Waltari 
Smrt je mým řemeslemsmrt_je_mym_remeslem.png
   Robert Merle 
Přízeň fortunyprizen_fortuny.png
   Colleen McCullough 
Hitlerovi bojovnícíhitlerovi_bojovnici.png
   Guido Knopp 
České milenky nacistůceske_milenky_nacistu.png
   Václav Miko 
Exodusexodus.png
   Leon Uris 
Logan`s Runlogans_run.png
   William Nolan 
Pandemiepandemie.png
   Riddle A.G. 
Stalingrad-peklo na Volzestalingrad_peklo_na_volze.png
   Guido Knopp 
Dunaduna.png
   Frank Herbert 
Kronika ohlášené smrtikronika_ohlasene_smrti.png
   Gabriel García Márquez 
Město a hvězdyrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 
pad_carihradu.png

Pád Cařihradu [107]

Stál jsem v postranní chrámové lodi, vedle šedivého pilíře - dotkl jsem se kamene dlaní a cítil jsem, že je mokrý, jako kdyby se zrosil bolestivým chladným potem.

..let. Toho večera jsem prodal své knihy a šaty, rozdělil peníze mezi chudé a uprchl z Florencie.

Pohlédla na mě a chod času se zastavil, slunce přerušilo svůj oběh země, minulost se slila s budoucností a nebylo jiného než právě té chvíle, jediné chvíle života, již těsný čas nemohl strhnout s sebou.

Ženy pro mne představovaly jen tělo a nenáviděl jsem vše, co mne tělesně svazovalo.

Mé nadšení bylo tak prudké, že nebylo ani možno pomyslet na pozemskou žádost. Zdálo se mi, že se mé tělo rozechvělo ve stejné míře, jako když jsem v Athoských horách viděl poustevnické přístřešky svatých mnichů ve světle lamp, prozařujících noční tmu jako nebeské světlo.

Zhluboka vzdechla, a jako by zadržovala dech, dlouze a tázavě pronesla: “Jsi latinec.” “Jak si přeješ,” přisvědčil jsem.

Poznali jsme se vzájemně podle očí.

..již dost jsem přečetl, abych pochopil bezmocnost vědění.

..jako ona silou zemětřesení zjizvila mé srdce?

“Všechno je bezvýznamné. Život, vědění, myšlení i víra. Vše se jen vznítí, mocně vzplane a pak vyhasne. Buďme dva dospělí lidé, kteří se zázrakem poznali podle svých očí a nyní mohou spolu otevřeně hovořit. Nepřišel jsem se s tebou přít...

Konečně jsem položil ruku na její ramena a řekl: “Všechno je bezvýznamné. Život, vědění, myšlení i víra. Vše se jen vznítí, mocně vzplane a pak vyhasne. Buďme dva dospělí lidé, kteří se zázrakem poznali podle svých očí a nyní mohou spolu otevřeně hovořit. Nepřišel jsem se s tebou přít...

Mé tváře byly jako vosková tabulka, na níž život kreslil pilně, hluboko vrývaje.

Celý život, tak dlouho, jak jen vzpomínám, jsem toužil dostat se ze Západu na Východ. Má krev, původ, všechno mne sem táhlo.

“Nepřijímal jsem svá dobrodružství jako utrpení, bral jsem je jako život.

“Vyprávíš mi překvapivé věci a neřekla bych to do tebe,” vydechla a zastavila se náhle ve tmě, zkoumavě si mne prohlížejíc. “Nemohu již rozpoznat rysy tvé tváře. Vane od tebe chlad. Je mi, jako by se démon nebo anděl procházel vedle mne...

“Seznámil jsem se i s takovým učením,” řekl jsem, “které tvrdí, že na zemi stále žijí andělé uprostřed lidí. Mnozí z nich ani nevědí, že jsou anděly, ale duch nad nimi bdí. Je možno je rozeznat a rozlišit od druhých, jestliže známe andělská znamení a jestliže anděl se zrodil do lidské podoby a zapomněl na svůj původ. Mnoho vládců využilo pro své dobro tajné síly andělů zrozených do lidské podoby...

Narodil jsem se do opuštěnosti a opuštěn i zemřu. To je výsledek mého vědění...

Nesnažil jsem se ji políbit ani na tvář, ani na ústa. Nechtěl jsem se jí dotknout tím, co je jen tělesné.

Neznám je. Nepřiblížím se k jejich srdcím. Považují mne za cizince. I jejich letopočet je jiný. Žijí v roce 6960 od stvoření světa. Turci zase v roce 856 od útěku svého Proroka. Jaký nesmyslný svět! Nebo jsem ve svém srdci příliš latincem?

“Nestaral jsem se o výdaje na jídlo” řekl jsem překvapeně. “Právo chudých je živit se drobty spadlými ze stolu bohatých. Vyživuj z mého stolu třeba celé příbuzenstvo, dokud budu tvým pánem. Nepřikládám penězům velkou cenu. Brzy přijde chvíle, kdy peníze a majetek ztratí na významu. Před smrtí jsme si všichni rovni a před Božím soudem není rozdílu ani mezi komárem a slonem...

..protože v Cařihradě chudí jsou nepředstavitelně chudí a bohatí zase nepředstavitelně bohatí.

Slova se mi zarazila v hrdle a kolena podlomila, klesl jsem před ní a položil svůj obličej na její klín. Radostí a nadšením jsem se rozplakal. Plachým pohybem se dotkla rukou mé hlavy a pohladila mě po vlasech.

Její oči měly barvu zlatohnědých květů..

“Tvé ruce jsou tak teplé,” řekla a natočila hlavu k jemnému políbení mé ruky. “Máš ruce ranhojiče...

Upřímná slova mi stáhla hrdlo. Pravda byla daleko jednodušší.

“Církev,” řekl jsem a máchl bezmocně rukou. “Kristova církev žije přece v srdcích lidu! Světská církev je jen slupkou, přehozem, obrazem.

Proměna tužeb uváděla lidi vždy do něčeho nového.

“A co ty?” optala se. “Přišel jsem, abych padl na hradbách Cařihradu - pro všechno to, co je za námi a co žádná moc světa nemůže uvést do původního stavu. Přichází nová doba. Nechci mít nic spoleného s tím, co přijde...

Začal jsem opět s procvičováním myšlení. Ale co s tím, když srdce je neklidné. Domyslel jsem a rozhodl se. Pro Boží jsoucno není hranic. Bůh je! Jaký je a jak působí - to rozum nemůže vysvětlit. Nadšení je pouze tělesné. Do extáze se může kdokoli dostat půstem či duchovními cviky. Co je ale člověku platno, když jeho tělo vzplane jako lampa? Je přece jen upoután do hranic času a prostoru. O Bohu nemůžeme říci, kdo je, a ani ne čím není, domnívá se mystická teologie. Slova jsou omezená a přitom nevystačující jako všechno, co pochází z člověka. Když popírám Boha, vyznávám jej, když Boha doznávám, popírám jej. To je dokonalá prázdnota srdce.

Láska je jen opojení a zmámení, co vyvře. Nakonec zůstane trpkost a hořkost srdce. Soustavně jsem zmámen, stále jsem v moci opojení jen proto, že vím, že bydlí ve stejném městě a dívá se na stejný kus nebe. Vzdal jsem se, abych se vzdával po celý život. Ale ani odevzdání nemá hranic.

Jaro, jen jaro již očekávám - své poslední jaro.

Čekání sužuje. Proto je nádherné čekat, když je na co. Čekám s nadšením - očekávám smrt.

Bože, tvrdý zkušiteli, tvrdě jsi mne uchopil do své dlaně!

Smrt srdce - smrt ducha.

Jejím požitkem byl chlad a zkušenost. Při ní mě stlačoval pocit smrti, i když jsem tehdy ještě nevěděl, co to znamená. Smrt srdce - smrt ducha. Říkala, že jsem sofista. Často opakovala, že filozofům ponechá měření sfér vesmíru - teologům počítání křídel serafů - mystikům půst a sebetrýznění, které i nebesa otvírá. A sama, dodávala, prožívá nekonečnost, která jí stačí v krátkém okamžiku ve vymezeném místě jejího těla!

..a tvé ruce byly od práce ztvrdlé jak prkna.

..odvětil a připil tak nadšeně, že si chrstl víno za límec.

Proč mne soužíš, proč mne neuvolníš ze své vůle?

“Proč jsi přišel sem do města?” obvinila mě, “proč jsi nezůstal u su1tána? Proč mne soužíš, proč mne neuvolníš ze své vůle? To je ostudné - včera jsem byla radostná a jistá a dnes jsem nemohoucí. Nohy mne vedou, kam nechci. A ty? Latinec, ženatý muž, dobrodruh. Přivádíš mne k hněvu na sebe. K čemu je mé vzorné vychování,” naříkala, “tak málo užitečné je mé vzdělání, rod, hrdost, majetek! Jsem v tvé moci jako otrokyně. Stydím se za každý krok, který mne k tobě přivedl. A ty ses mne ani nedotkl,” vinila mne, “přesto je má krev plna temného varu. Temnota mého těla se ve mně vzpouzí - dříve jsem byla čirá, dříve jsem byla čistá. Nyní již vůbec nevím, co jsem a co chci! Nůž do tvých prsou a jed do tvého poháru!” vzkřikla. “Lépe, kdybys nežil! To jsem ti přišla říci...

Ale není lásky bez těla, není lásky bez touhy.

Jednou, již dávno jsem se oddělil od Bratrstva svobodných duší,” vyprávěl jsem ve tmě. “Jejich úsilí bylo jak těsný krunýř. Jejich nesnášenlivost byla ještě nezměrnější než hašteřivost mnichů a biskupů. Když jsem od nich odešel, probudil jsem se jednoho časného rána za zpěvu slavíka pod starou lípou u hřbitovní zdi. Zeď byla pomalovaná tancem smrti. Když jsem se probudil, utkvěl můj pohled především na smrtce. Ta vedla do tance biskupa, vedla do tance císaře. Vedla do tance kupce. Vedla do tance krásné ženy. Za zpěvu slavíka, za rána plného rosy, poblíž dravého Rýna. V té chvílí jsem měl vidění. Toho rána jsem se stal bratrem smrti a nebál jsem se jí více.

Miluji to vše srdcem naplněným žalem, beznadějnou láskou.

Bylo mi, jako by něco ve mně puklo, mocněji než kdy předtím. Zrála ve mně touha zabíjet. Tento pocit jsem ještě nikdy předtím nezažil. Přišlo to - spolu s láskou. Zemětřesení lásky ve mně otřáslo vším skrytým. Ne, nepoznával jsem se!

Znala mne lépe než já. To bylo neuvěřitelné. Vyprchala ze mne všechna síla, když se dotkla mé ruky.

Prudce uchopila klepadlo a třikrát udeřila do dveří. Tak zazní jednou hlína, třemi údery na víko nejcennější rakve.

Ne, neseskočím dolů po hlavě na dlažbu náměstí. Spokojím se, že jsem člověk. Spokojím se s pouty otroctví, času a místa. Jak by mohl otrok cokoli vlastnit? Nepřeji si nic vlastnit. Mé vědění je omezené, tak i má slova, jedinou jistotou je má nejistota.

Když se po soužení a nesmírném pokušení uklidnila má mysl, rozlilo se mé srdce do Boží nekonečnosti. Co noha nohu mine a s pomalým tlukotem srdce jsem sestupoval dolů, a abych si navykl na polohu..

Snad jsem se změnil, snad jsem zářil. Snad bych dokázal konat nadpřirozené skutky, uzdravovat nemocné, pohybem ruky oživovat umírající. Ale nepotřeboval jsem nic činit, abych si dokázal, kdo jsem. Přesvědčování se, dokazování si sebe sama je pochybné. Nejistota a pochybnost jsou lidské. Nepochybovat jsem. V tom jsem byl rovný andělům. Ale vrátil jsem se zpět z nespoutanosti do pout času a prostoru. Ani otroctví mi od té chvíle nebylo přítěží, nýbrž darem.

A dal se do sbírání, lezl po podlaze a já mu svící posvítil, aby ani jeden kámen nezůstal skryt jeho zraku. Rozhekal se, ale řekl: “Vůbec mi nepomáhej, toto sbírání je pro mé údy sladším požitkem než dobývání nejkrásnější ženy.” Dal jsem mu i červený kožený váček. Shrnul opatrně do něj drahokamy, konečně povstal, pevně ovázal otvor a váček uložil na prsa.

Několika loky vyprázdnil i ty největší poháry.

Jeho liknavost a bezmezné chvástání; jímž zakrýval zkušenosti a chytrou vážnost, mne nejdřívé dráždily. Potom jsem začal nahlížet na věci jeho býčíma měděnýma očima.

Kdyby - všechno by mohlo být jiné.” “Jen člověk bez vůle si představuje, co by bylo či co by mohlo být,” namítl Giustiniani. “Vůle člověka je mu osudem.

“Jestliže je člověk, je novým člověkem, člověkem, před nímž se ještě nikdo nenarodil. Začíná novou dobu, která vychovává jiné lidi než dříve, jemu podobné - vládce země, vládce tmy, kteří ze vzdoru a pýchy opovrhli nebem a ovládli zemi. Nevěří ničemu, co si nedokáží svým zrakem a rozumem. Ve svém srdci neuznávají žádné lidské ani božské zákony, protože účel je jejich jediným zákonem. Žár i chlad pekla vynášejí na povrch země a nutí jimi přírodu, aby jim sloužila. Neobávají se nekonečnosti moře ani výše nebes. A když si podmaní zemi a moře, zhotoví si ve své zdivočelosti křídla, aby vzlétli na hvězdy a podrobili je, aby sloužily jejich vůli. Mehmed je prvním z těchto lidí. Jak myslíš, že bys mu mohl odporovat?..

“A jaký je osud západních zemí?” naléhal. “Promiň mi, pane, ale jsem zvědavý, aby se mé srdce mohlo přihotovit.” “Tělo bez duše,” řekl jsem, “život bez naděje, lidské otroctví, tak beznadějné otroctví, kdy otrok neví, že je otrokem. Bohatství bez radosti, nádhera bez schopnosti požívat. Smrt duše!..

Ale lid se neradoval. Naopak, jako by hluboká předtucha ohromila zástupy, jako by teprve teď pochopili, že je válka. Ztěžka se dýchal syrý noční vítr. Kdo s mečem zachází, mečem i zajde. A nevinní zaniknou spolu s viníky!

Potom mi ukázala obrázky z mládí. Viděl jsem, jaká byla, a konečně jsem ji pochopil. Bůh rozbil její štěstí a připoutal ji k peklu jejího těla.

Časem si uvědomila, že mě vůbec nezná - a to ji bolelo. Často si mě dlouze prohlížela. Její rozum byl z dob jejího utrpení vybroušen, jako ostří nože. Jím jsme často ranili svá srdce.

Pokaždé, když jsem si představoval, že jsem se konečně dostal na svobodu, ocitl jsem se v novém vězení. Nyní zbývá již jediné vězení - vězení mého těla - vězení mého vědění, vůle a srdce. Vím ale, že se brzy i z toho osvobodím.

Jediným skutečným hříchem je zrada všeho, co člověk ví a zná. Od všeho jsem se oprostil, nejsem nic.

..jsem ti chtěl ukázat, že vše, co jsi dosud jen měla a o čem sis myslela, že ti patří, je jen představa a nejistota. Nic bys neztratila, kdyby ses toho vzdala.

Lid nevěří odpadlíkům. Jeho tupé nadšení pro prvotní víru je stále horlivější.

Má řecká krev nevěří ničemu, co není jasně odhaleno. Krev pochybovačná, krev pokroucené cesty tisícileté politiky. Den ode dne ze mne odpadává latinství jako cár po cáru z ošuntělých šatů. Jsem syn svého otce. Krev se navrací zpět do svého domova.

Z jeho vlhkých očí vyzařovala melancholie starých řeckých rodů.

“Čas zestárl,” přisvědčil. “Doba zázraků je pryč. Bůh se již nevměšuje, ale dosvědčuje naše myšlení a konání...

Přikázal jsem mu, aby ránu vypláchl starým vínem, sesbíral pavučiny a plíseň na ochranu před zanícením rány.

Copak nejsem člověk? Jsem skutečně anděl, i když v otroctví svých pout to nemohu pochopit anebo si přiznat pravdu?

Ale zemřu, obklopen hyacintovou vůní tvých lící. V tom mi nemůžeš zabránit.

..pro slávu křesťanstva a čest Boží.

Byl zvědavý. “Jsi skutečně nezranitelný, máš u sebe nějaké zaklínadlo? Nechal ses očarovat nebo máš ve své mošně nějaké prostředky? Všechny prostředky jsou účinné, pokud jim člověk důvěřuje...

“Na to jsem myslel i já sám,” nadchl se Giustiniani. “Nemohu pochopit, že by dílo člověka, zakletého do slabosti těla a dědičného hříchu, mohlo být tak špatné, že by vedlo k věčnému zatracení. A to ještě na tak hrozném místě, jako je peklo, jak souhlasně líčí duchovní i básníci...

Je všechno pouze ze země a z člověka? Nebo je země a člověk jen pouhým stínem a odrazem nebes?..

“Snad, když jsme opustili někonečnost, zákony racionální logiky ztrácejí svoji sílu. Ale i kdyby to byl chybný závěr, doktor Kusánský chtěl jen tímto srovnáním dokázat, že konečnost a nekonečnost nejsou protiklady. Na základě toho došel po namáhavém duševním boji v Patrasu k poznání, které se rovná zjevení, že protiklady vlastně neexistují. Toto jeho poznání převrací všechno dosavadní myšlení a mně naznačuje, že žijeme již ve večerních červáncích.

“Jestliže stůl je černý, nemůže být zároveň bílý, to byl základ dosavadního myšlení. Žádný učenec se neodvážil postoupit dále z obavy, že by se dostal do šera. Ale vedle mozku uznává doktor Kusánský rozum a intuici. Zjevením poznal vztah mezi protiklady. Je to coincidentia oppositorum. Nad rozumem, ale v našem vnímání se všechny střetávající se protiklady setkávají a slévají se vzájemně v jednu plnou skutečnost. V nejvyšší skutečnosti - v Boží skutečnosti se jas spojí s temnotou a temnota s jasem, světlo s tmou, pozemskost s nebesy, člověk s Bohem, konečnost s nekonečností. A budou jedno...

“Svět se rozšiřuje donekonečna,” pokračoval jsem vytrvale. “Všechno dosavadní myšlení bylo jen nekonečné a bezútěšné opakování předešlého, až z lidského vědění byla vylisována všechna šťáva a zůstala pouze neživá dutina. V ohraničeném světě mělo nebe a peklo své rozměry - míry, brány a hradby. Křídla nesčetných serafů mohla starostlivě klesat. Ale poznáním doktora Kusánského ztrácejí všechny rozměry svůj význam. Může se o nich uvažovat jen ve vzájemných vztazích, nepomíjivý svět není možno jimi změřit. Nejlepší učenci všech dob tušili tuto pravdu za slovy, rozměry a písmeny, ale museli nahlížet na Aristotelova tvrzení jako na nepřekročitelnou mez. Doktor Kusánský se odvážil toto překročit. Po jeho poznání nebude existovat žádná křídová čára, nýbrž vše bude volné. Všechno je volné,” opakoval jsem. “Chápeš, Giustiniani? Právo a bezpráví, pravda a lež, dobro a zlo se vzájemně nevylučují. Není již bezpodmínečného práva nebo bezpodmínečného zla, bezpodmínečné pravdy ani bezpodmínečné lži. Všechno je v pomíjivém světě jen ve vzájemném vztahu a sjednocuje se v nepomíjitelnosti. Rozumíš tedy, proč poznání doktora Kusánského mě udeřilo jako meč do srdce, i když uplynuly roky, nežli jsem dokázal si plně uvědomit jeho neohroženost?” Giustiniani si hladil svůj rudý vous, měl oteklá víčka nad svýma býčíma očima. “Pomátl jsi moul prostou mysl,” tvrdil.

Stejným způsobem může člověk vycvičeným duchem splynout s nekonečnem, splynout s Bohem. Pythagoras to již věděl. Znali to již mniši v Athoských horách. A mystikové všech dob. Bůh je skryt jak v těch nejmenších částečkách, tak v těch největších. Tato zkušenost nastává v lidském těle, když duch umlká a splývá s božskou pravdou.

V hranicích pomíjitelnosti a konečnosti člověku není nic nemožné,” ujišťoval jsem znovu. “Může vyplout na západ a dostane se na východ, může si sám zhotovit křídla a vznést se ke hvězdám, může spoultat přírodní síly, aby mu sloužily. Může vychovávat a vzdělávat lidi, jimž nebylo darováno poznání, aby mu jako otroci sloužili, tak jako sultán vychovává janičáry. Pravda a lež jsou mu rovnocenné, Dobrým je pro něj to, co mu slouží, a zlým, co stojí proti jeho úmyslům. Takový člověk musí dosáhnout světské moci. Vábení je neodplatelné - když člověk okusí moc, volí mezi konečnou pravdou a Boží pravdou, mezi dočasným a nekonečným. Toto poznání se prostřednictvím váženého doktora Kusánského stane filozofií, netušíc nic zlého,” vykládal jsem dále. “Když toto poznání přeroste ve vědění, rozšíří se po celém světě. Je před námi doba zmatků, anarchie a svobody člověka - doba temna. Žijeme na sklonku křesťanství, Giovanni Giustiniani. Po nás se rozprostře nad Evropou noc. Výběr je volný. Nevzdělanci budou vládnout, až lidé zapomenou na věčnost a nekonečno a uvěří jen dočasnému a spokojí se s tím, Boží milost se po kapkách vytratí z nekonečnosti do časnosti a Kristus tedy zemřel zbytečně na kříži. Vytáhli jsme si dobrý los, Giustiniani,” uzavřel jsem, “zvolili jsme si svobodu, svopodu zemřít na hradbách Cařihradu.

Zbývá jen tlak, tlak těla, tlak srdce.

..a oddaná melancholie se mu vrátila do obličeje..

Ale stejně bezmocná jsou i čísla. Jsou páteří myšlení, zbavena všeho osobního. Mohou ale vyjadřovat jen dočasné vztahy do konečnosti. Nekonečnost a nepomíjícno nedokáží vyjádřit. Není čísel bez lidí, boží jsoucno čísla nedokáží sestrojit.

Z vrcholu Konstantinova sloupu jsem shlížel na město. Zašlá nádhera! Srdce Východu i Západu tlukoucí již posledními vysílenými údery.

Tak hlubokou a bezútěšnou beznaděj jsem nezažil ještě nikdy.

Ale i řečtí kněží se smějí ženit a nechat si narůst vous.

Naděje, již jsem si neodvážil přiznat, zažehla mou mysl jak plamen svíce dlaň.

Potom jsem se rozechvěl a vytryskly mi slzy. Tak hrozné byly má beznaděj, touha i pochybnost. Nyní ze mne vše vytrysklo. Bylo mi čtyřicet let. Na prahu podzimu života. Pláčem jsem se zalykal jako dítě, které se probudí v bezpečí domova.

Když jsem se já rozechvěl, přestala se chvět ona. Její oči zářily zlatě, byly hrdé a zvídavé. Přejela mi po tvářích konečky prstů a prohlížela si je potom, divíc se, že zvlhly. “Copak tě souží, Jane Angele?” zeptala se.

Jak nádherně, řeřavě jsme oba prožívali vzájemný hněv, vědouce, že jeden ani druhý nemluvíme pravdu.

Nedostávalo se mi slov, jen jsem na ni hleděl. Cítil jsem, že jsem rozzářen jak za dnů mládí.

Když má tisíciletá říše jednou padnout, ať padne se ctí.

“Sultán Murad nedůvěřoval moci,” vykládal jsem. “Podle něho vládce je jen slepec, který má vést ostatní slepce, je předmětem vyvíjející se síly a narůstajících tlaků a nedokáže vést ani usměrňovat události. Požíval krásu života, ženy, verše básníků, víno. Ve dnech stáří se často procházel s růží v ruce, hlavu zmámenou vínem, strnulý, protože krása se mu změnila v nicotu. Domníval se, že je pouhou prstí země. Věřil, že celý vesmír je zrnkem prachu, které se ztratí ve víru prázdnoty. Proto se věnoval modlitbám, vážil si učitelů islámu, budoval mešity a vývařovny pro chudé a v Drinopoli založil univerzitu. Jeho současníci ho považují za zbožného muže a za budovatele říše. Ale on, jenž byl chválen za státnické umění a za svá vítězství, se vždy jen melancholicky usmál.

Šípky dozrávaly a spočívaly povadle rudohnědé v křoví. Vzduch byl prosycen podzimem. Chtěl, abych hovořil. Mluvil jsem o konečnu a nekonečnu, o smrti a nesmrtelnosti, až přesycen pozvedl ruku a opakoval slova Slepého básníka: Viděl jsem, jak se muži scházejí, aby se dohodli o věcech, jejichž pravdivost zůstane navždy v hádankách. Věnovali tomu dlouhá léta v nedělích a o sabatech. Ale vše bylo jen oheň, jenž se zažehne jednou a prudce šlehá, dokud sžíravý plamen nezhasne. Sultán Murad pozvedl omrzele ruku a odmítl jako Slepý básník uznat jen bytí a nebytí. Odmítl další namáhavé myšlení.

Ano, je chytrý,” pokračoval jsem zastřeným hlasem, “má pravdu. Není možno říci, že utrpení a smrt jednoho člověka je lepší než smrt sta, tisíce, deseti tisíc ani sta tisíc lidí. Čísla jsou jen dočasná měřítka, počtářské umění. Ale v utrpení a ve své smrti je měřítkem i mírou člověk, v němž spočívá veškerenstvo. Proto mohl Kristus svým utrpením a svou smrtí vykoupit hříchy všeho světa. V Kristově světě je jedno, zda meč dopadne na jednoho Řeka nebo na sto, na dvě stě tisíc. Počty a čísla mají význam jen pro toho, kdo chce vládnout v ohraničeném světě. Pro něho jsou jen čísla ve vztahu k jiným číslům, ne lidi!..

Je v tobě touha doby, touha všech uchovaných beznadějí dočasnosti.

Co mě to napadá! Cožpak nemohu již důvěřovat žádnému člověku? Proč musím pochybovat o každém úmyslu!

Když jsem se zřekla svého domova, svých zvyků, rodiny a výchovy, jsem zdravější a šťastnější než kdy jindy. Chutná mi jíst. Tak nádherně jsem ještě nikdy nevdechovala van větru.

“Mám v úctě tvé tělo,” řekl jsem prudce. “Právě proto!” obvinila mě. Příliš si vážíš mého těla. Bojíš se znesvěcení, neodvážíš se mě dotknout...

Pohlédl jsem na ni. “Jsi mým hříchem.

Červeň se jí rozlila i po krku. “Snad i já tě miluji, kdykoli na tebe pohlédnu,” doznala.

..protože každý mluvíme o něčem jiném. Ty po způsobu mužů hovoříš o principech, kdežto já jako praktická žena hovořím jen o tom, jak vše zařídit, abychom nenarazili na pořádek a dobré zvyky více, než je nutné...

V našem sporu byl půvab i dráždivost.

Rty i tváře si červeně nalíčila a oční koutky a obočí natřela tmavou modří.

Jakmile jsem byl znaven marným úsilím, otevřela oči, odstrčila mě pryč a řekla vítězně: “Hle, alespoň tě mohu soužit, když nic jiného!..

Chvějící se rukou si upravovala vedle zrcadla oděv u krku, vlasy i obličej. “Nemysli si o mně, že jsem tak nezkušená, že se mě můžeš dotýkat, jak chceš,” řekla se vzdorným úsměvem. “Toho omylu jsem se dopustila na začátku a mohl sis se mnou pohrávat jak se strunami harfy. Nyní jsem já na řadě, abych si s tebou pohrávala. Uvidíme, jak dloho to vydržíš.

Byla úplně vyměněná. I její hlas byl plný zloby a výsměchu. Rozechvěl jsem se. Nedokázal jsem promluvit. Jen jsem na ni hleděl. Pohlédla na mě koketně přes rameno. Bílý, bledý krk. Vysoké modré oblouky obočí. Hlava jak květ, vystupující z úkrytu drahocenných šatů. V dlaních jsem cítil hyacintovou vůni jejích tváří. “Nepoznávám tě již!” “Ani já se nepoznávám,” přisvědčila, pokračujíc okamžitě ve své upřímnosti. “Netušila jsem, že se ve mně skrývá tolik žádosti! Zřejmě jsi ze mne udělal ženu, pane Jeane Angií.” Pokročila kupředu, rukou se uchopila mých vlasů a řádně mi potřepala hlavou a políbila mě na ústa, držíc mě stále za vlasy, “Sám jsi mě takovou udělal - probouzíš ve mně všechny zlé vlastnosti. Ale mé probuzení není nepříjemné. Sama se toužím poznat...

..i když zryla svými slovy úmyslně křížem krážem mé srdce.

A já chudák jsem s ní cítil, jako by byla částí mne.

Den byl omamně nádhern..

“Ať je mi Bůh milostiv, že jsem se zapletl do sítě ženy, jako jsi ty!” zvolal jsem znaveně a beznadějně.

Bouchl jsem se pěstí do prsou, vytrhl si hrst vlasů z hlavy. “Proč jsem se narodil do tohoto prokletého světa!” vzkřikl jsem hořce. “Proč nesmím žít, jak bych chtěl, podle svého svědomí!

..v temných komnatách Blachern je pohřbeno mnoho tajemství.

Zůstává už jen poslední vězení, poslední hradby. Bezútěšné vězení vlastního těla.

Má řecká krev ve mně vře. Když nemůže dosáhnout světské moci, touží po věčné nepomíjitelnosti - místo po zemské pravdě po pravdě Boží.

Po celý život jsem nesnášel fanatismus a nesnášenlivost. Nyní naplňuje fanatismus mé srdce jako zářivý oheň.

..pociťoval jsem spíše závist vůči jejich plamennému mládí, které neztrpčila ještě žádná filozofie.

“Stavíš věci na hlavu jako pravý Řek,” zavzdychal..

“Jestliže oni byli moudří, ba moudřejší než my,’” opáčil jsem, “proč jim nedůvěřuješ a nekráčíš podle jejich příkladu? Co je člověku platné, kdyby celý svět získal, ale své duši uškodil?” Grant na mě pohlédl neklidnýma zkoumavýma očima. Jeho měkký vous je smolně tmavý a oči bděním a přemýšlením zúžené. Je krásný a vzbuzuje úctu.

Jen nezkušený voják je bez bázně. Ale hrdinstvím není nebojácnost. Je jím překonávání strachu...

Napřáhl ruku v paprscích slunce, jako by chtěl pohoupat ve vzduchu poletující částečky prachu. “Nevidíš? - z těch částeček prachu hledí na nebe panenské oči, jejichž úsměv již někdy dávno smrt uhasila. V těch částečkách prachu tančí srdce, žaludek a mozek nějaké filozofie. Za tisíc let snad i já pozdravím jako ta částečka cizince, jemuž bude zpod nohou stoupat prach na cařihradských ulicích - v tom smyslu tvé vědění a mé vědění mají stejnou cenu. Dovol mi tedy podržet si své myšlení, aniž bys jím opovrhoval. Jak můžeš vědět, že já ve svém srdci neopovrhuji tvým myšlením?..

“Máš pravdu,” přikývl jsem. “To je právě ta hrozná svoboda člověka. Prométheova svoboda, dědičný hřích!” S úsměvem mi položil ruku na rameno a povzdechl: “Běda tobě, Řekovi...

Vím a znám, znám to podle sebe, jak zoufalá válka změní člověka a rozerve jej vnitřně až do základů. Tělesná únava, trvalý strach, ospalost dráždí člověka, že se dostane pod moc zmámení, že již není zodpovědný ani za své skutky, ani za své myšlení jako dříve. Věří nesmyslným zvěstem. Mlčící se rozpovídá. Radostí poskakuje, když nějaký Turek s šípem v hrdle padne na obličej. Válka je nebezpečné omámení. Vzestupy i pády po něm jsou příkré, změny naděje a beznaděje nekonečné. V okamžiku se duševní stav jednoho zmocní druhého a celá skupina a celé město potom následuje poslušně okamžitou změnu mysli - jen zkušení vojáci si mohou uchovat chladnou hlavu.

“Krev se nikdy nezmýlí. Krev se vždy vrátí tam, odkud vytryskla. I kdyby pouť byla sebedelší. I kdyby krev putovala z těla do těla. Jednou se přece jen vrátí zpět...

Nechť je najde nějaký cizinec, až náš prach zavíří vzduchem...

Před Varnou jsem na vlastní oči viděl uherské jezdce, jak zle nakládali s bulharskými pravoslavnými kněžími, jak podpalovali jejich kostely, ačkoli křižácká armáda byla sesbírána právě proto, aby je osvobodila ze sultánovy nadvlády.

Nemohl jsem se na něho hněvat. Je otcem Anny Notaras. Hladově jsem hledal v jeho obličeji drahocenné rysy dcery.

Přišla - sama - ze své vůle - Anna Notaras. Má láska. Poznal jsem ji podle jejích kroků, podle jejího dechu.

Když mě tak popletla a přivedla k pokornému doznání, bránila mi, zadržela moji ruku a odmítla po ženském způsobu: “Ne, ne, buďme rozumní!..

Svými ústy jsem do jejích vlíbal všechnu svou touhu, hlad, vědomí hořkosti.

Je mi čtyřicet. Mnoho jsem již zkusil. Měl bych tedy být trpělivý. Ale příliš miluji! Nezmohu se na jedinou pořádnou myšlenku, když mě tak zlobně dráždí. Má nespavost, vzrušení, tužba, naděje, váhání, to vše vyvěrá ve žhavou touhu.

..miloval jsem ji právě takovou, jaká je - její náladovost jsem miloval.

Bezhlasně se mi rozesmála do ucha a zašeptala: “Tak jednoduché, tak snadné a tak samo od sebe jasné je všechno. Ty si vše tak ztěžuješ a znesnadňuješ.

Odešla, a já spal. Bylo to tak lepší. Ale věděl jsem, že se s ní opět sejdu. Radostnější, volnější než kdy jindy jsem si šel obstarat jídlo a najedl jsem se dosyta. Ani jsem si neoblékl brnění, ani si nepřipjal meč. Jako prostý latinec jsem se odebral do kláštera Pantokratora. pokorně jako poutník.

Ponořil jsem se do mystické pravdy srdce.

Smrt srdce - odloučení se od Boha do lidské osamocenosti, do bezútěšné osamocenosti těla.

Prohřešení proti zákonu se člověku odpouští, protože je jen člověk. Jen odpadnutí od Boha se neodpouští, jestliže člověk ví o pravdě, neboť má svobodu volit.

“Pane,” řekl Manuel, kroutě pokorně mokrým hadrem ve svých dlaních, až špinavá voda crčela do vědra. “Měl jsem právě v úmyslu tě jít hledat. Je to skutečně tvůj záměr, aby se tato tvrdošíjná žena přestěhovala sem a vše tu přeházela? Mám nemocná kolena a záda mě bolí. Bylo nám přece tak dobře, když v domě nebyla žádná žena...

Když mně je předával, pátravě se na mě zahleděl a řekl mi: “Nevyznám se v tobě. Ale duch mi praví, že nic se nepřihodí samo pro sebe. Jestliže je tomu tak, nechť je to pro dobro víry a našeho města.” Z jeho slov jsem vycítil dusné ujištění, že nic se neudá z mé vlastní vůle. Krok za krokem jako náměsíčný následuji cestu osudu naznačenou mi proroctvím, poté, co jsem uprchl ze sultánova tábora do Cařihradu. Jak jinak bych mezi všemi ženami, které jsem kdy ve světě potkal, spatřil právě Annu Notaras a poznal ji podle očí?

Probudil jsem se ve svém domě. Spala nahá vedle mě. Její smrtelné tělo se podobalo zlatu a slonové kosti zároveň. Především byla tak krásná a neposkvrněná, že při pohledu na ni jsem nemohl ani polknout. Láska ve mně zahořela. Vše ve mně žhnulo, když jsem ji spatřil. Nikdy jsem nepocítil smrt tak blízko vedle sebe, jako když jsem hleděl na její spící tělo. Ani tehdy, když jsem se v mládí probudil za slavičího zpěvu, kdy smrt tančila vedle mne na hřbitovní zdi. Všechno je tak prosté a samozřejmé. Se staženým hrdlem jsem si uvědomil, že nedokonalost člověka spočívá jen v těle, neboť Bůh stvořil člověka mužem a ženou. Bylo mi čtyřicet let. Měl bych to již všechno znát. Ale nevěděl jsem o tom. Miloval jsem. Slepě, bezútěšně!

Je to velký, nemotorný muž a soustavně pomrkává očima. Jeho slovní zásoba je tak malá, že za každým druhým slovem musí zaklít, aby zakryl rozpaky.

“Mnoho kuchařů najednou polévku vždy zkazí,” prohlásil. “Jestliže se něco podniká, je třeba to udělat hned a zamíchat do věci co možná nejméně lidí.

Ve svém srdci mám strach. Mám strach ze svého myšlení. Ve víru války nezůstane uchráněna zkalení ani ta nejchladnější úvaha.

Dostal jsem se do svého domu. Když jsem ji sevřel do náruče, opadla ze mne na okamžik všechna pouta času a místa.

Otřela si obličej a potřásla hlavou. “Žiješ, existuješ,” řekla tiše. “Chci tvé živé tělo, ne tvou umírající náruč. I když v ostudě, i když v chudobě, přese všechno s tebou.” “Jdi do domu svého otce! jdi, kam si přeješ! Netoužím po ženě, která tak hovoří, když na hradbách je prolévána řecká krev!” “Mluvím jen podle rozumu,” odpověděla.

Myslím, že Notaras byl v této chvíli upřímný, protože řecký duch se ve chvíli nadšení zapálí pro šlechetnost a sebezapření.

..přičemž Lukáš Notaras napřáhl svoji pravici k bratrskému objetí jak s baílem Minottem, tak s Giustinianim. Nechť je stará zloba a nedůvěra pohřbena, neboť každá strana nasadila již své životy na záchranu města z tureckých rukou. Myslím, že Notaras byl v této chvíli upřímný, protože řecký duch se ve chvíli nadšení zapálí pro šlechetnost a sebezapření.

V noci vyla na jihu děla. Hvězdy shlížely bez přestání z nebes na zem. Krása země dýchala v těle vedle mě, s temným pohledem v očích. Každý vzdech rozžíral pouta času a místa, stále hlouběji se zařezávající do mých údů.

Císař poděkoval srdečně za jeho ušlechtilou nabídku a řekl: “Přísahal jsem již a složil své účty. Dobrý pastýř postaví před ovce vždy sebe.

Je snadné přemýšlet, je snadné psát, když je člověk sám. Snad je i lehké zemřít, když člověk stojí na hradbách osamocen a kolem bubnuje smrt.

Byly doby, kdy jsem si skutečně myslel, že žijí mezi lidmi andělé, aniž co tuší o svém původu, ale přesto se tajemněji oddělují od ostatních lidí.

Prokousával jsem se po celý život z jednoho zajetí do druhého. Je její náruč posledním zajetím, z něhož se musím osvobodit?

Obloha a země, všechny barvy, prach a krev, všechno to bylo nevyslovitelně krásné v mých živoucích očích, na smrt nemocných.

..do uší stejně bezúčelně jako psí štěkot. V tom okamžiku jsem prvně okusil Boha. Při onemocnění morem.

V tom okamžiku jsem prvně okusil Boha. Při onemocnění morem.

Ale má zkušenost nevzbudila ve mně žádné nadšení ani potěšení, nýbrž jen nevýslovnou stísněnost, protože jsem člověk, jiskra, již Boží vítr odvane z jedné temnoty do druhé. V té chvíli postrádalo mé srdce nevýslovný klid zapomenutí, mocnější nežli mé bolavé a znavené tělo. Ale zapomenutí není.

Když jsem mu vyčítal jeho jednání, zachmuřil se a bránil se: “Každý je sám sobě bližním.

Ne, nemohl jsem to pochopit; Zdálo se mi, že sním. Snad jsem již zemřel. Snad mě dělová koule tak rychle roznesla, že jsem nezpozoroval, že jsem zemřel, a má duše stálé dlí na povrchu země, hnána pozemskými touhami. Snad jsem se zbytečně znepokojoval? Všechno bylo tak jednoduché, tak snadné.

Sklonila svoji hlavu a obvinila mě: “Chceš mě tedy jen do postele? Nic jiného nechceš? Jsem ti jen tělem?” “Sama sis to přála,” odpověděl jsem s narůstající zlobou.

Cítil jsem, že jsem ji ztratil do nenávratna, vyjasněním jsem vychladl.

“Dobře tedy, ty prokletý latinče! Nesetkáme se již. Od tohoto okamžiku se modlím za tvoji smrt, abych se tě zbavila! A když se s tebou setkám, s tvým tělem, pošlapám je, abych tě už neviděla!” S jejími kletbami v uších jsem vyšel ze dveří a oblékl si s chvějícíma se rukama přilbici na hlavu.

Žoldnéři závistivě říkají: “Máš štěstí, Jeane Angi.” Ne, není to žádné štěstí. Vím jen trpčeji než dříve, že nikdo nezemře, dokud nepřijde jeho chvíle.

“Odkud jste vzali odvahu k návratu zpět, na smrt?” zeptal jsem se. Pohlédli na mě v údivu svými zjizvenými obličeji a jedním hlasem odpověděli: “Jsme námořníci Benátek.” Snad to stačilo na odpověď. Ať jsou Benátky jako královna moře sebevíc hamižné, kruté a lstivé, vychovávají své chlapce na život a na smrt ke cti republiky.

Je přece jen člověk a sám o sobě je slaboch.

..a půst začíná opět za ranního rozbřesku, kdy se již černá nit rozezná od bílé.

Ani ona nepromluvila. Ve tmě jsme jen dýchali vedle sebe a naše ruce se dotýkaly. V našich žilách bolestně proudila živá krev, bezhlasá zvěst o blízkosti člověka. Tak bylo dobře. Tak bylo nejlépe. Tak jsme si vzájemně rozuměli. Slova by jen všechno roztříštila. Tak jednoduché, tak jasné samo od sebe, tak malé, chudé a bezmocné. Horká ruka v noční tmě, vzduch prosycen vlhkou hnilobnou vůní. Nad hroby, nad smrtí jsme si vzájemně napřáhli ruku porozumění. V mém srdci se vzepjala modlitba k nepochopitelnému mystériu, k nepochopitelnému Bohu: dovol mi ještě jednou se zrodit na zem, abych se mohl setkat s jejíma živýma očima. Netoužím již po nepomíjitelnosti, jen po pomíjitelném. Po horké ruce, která odpouštějící a prosící za odpuštění se napřáhla v temnu smrti, aby se setkala s mou rukou.

Kdo si zachová svůj živoi, zaživa umírá. Peklo se sneslo na naši zemi. Peklo je již v člověku, takže člověk hoří zaživa, i když jeho tělo je nespalitelné...

“Bože, nepochopitelný, ve mně i nade mnou, buď mi milostiv, abych ve svém srdci nikdy nikoho neodsuzoval, jen sebe, jen sebe.

V mlze, snášející se na město jak slzy bolesti, jsem se modlil v hloubi srdce: “Bože, nepochopitelný, ve mně i nade mnou, buď mi milostiv, abych ve svém srdci nikdy nikoho neodsuzoval, jen sebe, jen sebe.

Uprostřed mlhy, za dunění tureckých děl se zklidnilo mé srdce a cítil jsem opět jen zdánlivou pravdu ve stínu věcí a událostí. Uvnitř své chvějící se zkušenosti jsem si opět uvědomil pozemské události, připoutané k věcem jen podle představ lidského rozumu a jen životem zdánlivě měněné v rozumné, v mezích lidského chápání. V Boží přítomnosti události do sebe vzájemně zapadají. Zjevilo se mi, že člověk v Božím okamžiku prožívá všechna období i všechny životy. Tisíce bolestných zrození a tisíce hořkých smrtí se stýkají v jediném okamžiku. Ale zároveň je to chvíle milosti, nepochopitelné milosti, chvíle nepochopitelného uvolnění.

Každý jedná podle svého vědomí. I Lukáš Notaras. I Gennadios. I císař Konstantin. I Giovanni Giustiniani.

Vše je tak krásné, tak zářné, tak vyrovnaně klidné. Nikdy jsem necítil papír tak čistě hladký pod svými prsty. Nikdy mi pero nečrtalo tak krásně. Nikdy nebyl inkoust tak černý v mých očích. Jako by mé smysly byly vydrážděny, abych vnímal vše světleji než dříve. Smrtelné tak ještě jednou zakusí marnou krásu živého.

Obtočila své nahé paže kolem mého krku a řekla: “Neboj se děl, milý, ani já se nebojím. Má ústa jsou ti pramenem. Pij z nich! Mé tělo je chlebem, nasyť se jím! Požívej mě, tak jako já požívám tebe. Život nám bezpřestání zaniká jak hořící nit. Smrt je dlouhá a láska bez těla je prázdná...

..ale vzápětí se hořce rozplakala, vrhla se ke mně, objala mě holými pažemi a líbala mě na ústa, tváře a vdechovala mi svůj dech do obličeje.

Naše slzy se smísily, vysál jsem z jejích tváří a úst jejich hořkost. Všechna marnost se v mém srdci spalovala jak žhavé železo.

Vše má svůj čas. I lidské zmámení. I blízkost člověka. Ale každý plamen jednou dohoří a nastane hrozivá chvíle procitnutí. Nechtěl jsem se nově probudit do nového vězení.

Něžně položil svoji ruku na krk Anny Notaras a řekl jí vyčítavě: “Uvědom si, že jsi strávila bezpečně noc vedle mého prokletého latince a přijímala jsi teplo z latincova boku. Hranice církví nesahají až do nebes. Kristovo tělo a krev zůstávají Kristovým tělem a krví a kterýkoliv chléb a víno jsou posvěceny, shromáždí-li se dva nebo tři upřímného srdce, aby je požívali na jeho památku. Odpusťme dnešního večera všem svým nepřátelům, ať jsou našim srdcím odpuštěny i naše hříchy...

Do brumlajícího sboru se přimísili i latinci, vyznávajíce své hříchy. Vyznání víry četl metropolita a vynechal urážející dodatek - a ze Syna. Latincům četl jejich vyznání víry latinský biskup Leonard.

Ale nad městem jasně prozařovaly z temné oblohy hvězdy. Naplňovaly nás hvězdné myšlenky a ve světle hvězd se naše těla připravovala na odpoutání z pozemské schránky, aby se mohla vrátit zpět ke hvězdám. Proto si připadám tak nevýslovně lehký. Proto má Anna Notaras tak pozemskou zář ve svých hnědých očích.

Když jsme se rozcházeli, objal mě a pravil: “Nejsi nesnášenlivý a nenutíš nikdy nikoho do vlastního přesvědčení. Proto jsem se naučil mít tě rád, Jeane Angi. Zachovej si svoji hvězdu. Já se spokojím s černým tělem. Jednou budeme na sebe hledět z hlíny moudřejším zrakem než nyní...

Tuto noc nikdo nikoho neobviňuje, všechny přečiny jsou zapomenut..

Hvězda mého těla touží této bezhříšné noci po Boží pravdě. Ale mé pozemské tělo sténá po blízkosti Anny Notaras - ve čtyřiceti letech, kdy jsem již myslel, že nadešel podzim mého života - Anno, má milá, odpusť mi všechno zlé. jehož jsem se vůči tobě dopustil!

Guacchardiniovi bratři se skutečně dostali do přístavu i po vítězství Turků a zachránili se na latinských lodích, jmenovali se Paulus, Antonius a Troilus a nejstarší z nich ještě nedovršil ani třicátý rok života. Neměli nic ani proti Řekům, ani proti latincům. Nechť zůstanou jejich jména zachována!

Odvážejí s sebou novou dobu. Dobu lidské žádostivosti a smrti srdce.

Když sultán odjel do ležení, vrátil jsem. se ke Kerkoportě a pohřbil tělo Anny Notaras do otvoru v hradbě, vyraženého kamennou koulí. Na lepší a čestnější hrob jsem nemohl přijít. Pomyslel jsem i na to, že její hnědé oči jednou vzkvetou v tmavé květy, hledící na město od zřícených hradeb.

Chlapec se usmíval. Když derviš odešel, vyrazil dvakrát zlomeným hlasem: “Matko! matko!” “Co říká?” vyhrkla Khariklea. “Má tě za svoji matku.” Kharikieu roztřásl ještě hlubší vzlykot a zvolala: “Já jsem v životě neměla chlapce, když žádný muž o mne nestál. Ale když mě za matku považuje, nemohu se mu přece odtrhnout a zklamat jeho důvěru, snad to není hřích!” Líbala chlapcovu ruku, přitiskla svůj obličej k jeho tvářím a překvapivě něžným hlasem šeptala, do jeho uší teplá laskavá slova, jako by chtěla vydat všechnu něhu, skrytou ve svém srdci.

<2021>