Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
--- rozečteno ---
Nananana.png
   Emile Zola 
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 
2018
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zlocinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 

Boris Pasternak

Ruský spisovatel (..a básník..za knihou Doktor Živago následuje i sbírka "Živagových" básní), nejznámější román "Doktor Živago", mimo Nobelovy ceny za literaturu zajímavostí též medaile za obranu Moskvy během 2. světové války. Pozn.: Tak konečně jsem se odhodlal, přečíst si román velké lásky z doby Revoluce.

doktor_zivago.png

Doktor Živago [40]

..a uměl vyjadřovat myšlenky v té formě, v níž člověka napadají v prvním okamžiku, dokud jsou živé a neztratí smysl.

„Příliš se ale teď rozmohly všelijaké kroužky a spolky. Každá stádnost je útočištěm netalentovaných, bez ohledu na to, zda je to věrnost Solovjovovi, Kantovi nebo Marxovi. Pravdu hledají jen osamělí jedinci, a ti se rozcházejí se všemi, kteří ji dost nemilují. Je na světě vůbec něco, co by si zasluhovalo věrnost? Takových věcí je velice málo.

„Tohle je metafyzika, holenku. To mi doktoři zakázali, žaludek mi to netráví.“..

Utkvělou, ve vzduchu zbloudilou vůni květin horko nehybně přibilo k záhonům.

Po té chvilce v mdlobách však mu bylo tak dobře, že se s tím pocitem lehkosti nechtěl rozloučit a bál se jej ztratit.

..pocit štěstí vyvolaný tím, že všechno, co se děje, neodehrává se pouze na zemi, do níž zahrabávají mrtvé, ale ještě kdesi jinde,..

Od té doby, co si uvědomoval sám sebe, nepřestával se divit, jak je možné, že člověk, který má stejné ruce a nohy, společný jazyk a zvyky, je jiný než ostatní,..

..a konverzovaly hlubokými skřípavými hlavy prošedivělé dámy z Petěrburgu, z kterých saze z lokomotivy a mastné pleťové krémy udělaly ohnivé cikánky. Když procházely kolem kupé Gordonových,..

Zdálo se, že krev není jeho krev, že nevytryskla z něho, ale že je to nějaký vnější doplněk, náplast nebo krůpěj přischlého bláta či snad mokrý březový lístek.

Co jí tak přikázat teď? – pomyslel si. Co by si přál nejvíc? Napadlo ho, ze všeho nejvíc by si přál spadnout někdy ještě jednou s Naďou do rybníka..

..bylo cítit počátek městské zimy, rozdupané javorové listí, roztálý sníh, čmoud z lokomotiv a teplý režný chléb, který pekli ve sklepě nádražního bufetu a právě vytáhli z pece. ..

V tom to ale všechno je, že člověka celá staletí pozvedala nad živočicha a unášela do výšin nikoli hůl, ale hudba: nepřemožitelná síla bezbranné pravdy, přitažlivost jejího příkladu.

Cítil, že nezbytně potřebuje ji, a tu neděli neměl možnost ji spatřit. Zmítal se po pokoji jak zvíře, nemohl se uklidnit.

Dívce lichotilo, že krásný, prošedivělý muž, který by mohl být jejím otcem, muž, kterému tleskají na schůzích a o němž se píše v novinách, utrácí peníze i čas kvůli ní, nazývá ji božstvem, vozí ji do divadel a na koncerty a že ji „duševně rozvíjí“, jak se říká.

Komarovského dvoření kdesi v kočáru za zády kočího nebo v soukromé dolní lóži před očima celého divadla ji uchvacovalo nepoznanou opovážlivostí a podněcovalo v ní probouzejícího se démona, aby výzvu opětoval.

Byl jejím prokletím, nenáviděla ho. Každý den se těmito myšlenkami obírala znova.

Lara nebyla nábožensky založená. V liturgii nevěřila. Ale občas, aby unesla život, potřebovala kráčet v doprovodu vnitřní hudby.

Sotva si Lara všimla, jaký na něho má vliv, podvědomě toho využívala.

Kam se poděla jejich dětská filozofie, co teď měl Jura dělat?

Vy se třeba obáváte, zda vstanete z mrtvých, ale vždyť se to stalo, když jste se narodila, toho jste si nevšimla.

A teď dávejte ještě lepší pozor. Člověk v druhých lidech – to je právě jeho duše. A tohle tedy jste – tím dýchalo, živilo se a zpíjelo celý život vaše vědomí. Vaší duší, vaší nesmrtelností, vaším životem v druhých.

Jura a Toňa k ní přiskočili oba zároveň. Stanuli u její postele těsně vedle sebe. Anna Ivanovna kašlala dál a uchopila jejich ruce a chvíli je držela spojené ve svých. Potom, když zas mohla promluvit a nadechnout se, řekla: „Jestli umřu, nelučte se. Vy dva jste stvořeni jeden pro druhého. Vezměte se.

Rozpolcenost vydávala Laru stále víc v plen citové vyprahlosti, z níž jí při vystřízlivění vstávaly vlasy na hlavě. Protikladnost nočního blouznění byla neobjasnitelná jako černá magie.

Nedávná scéna u Anny Ivanovny oba změnila. Doslova jako by prohlédli a podívali se jeden na druhého novýma očima. Toňa, ta stará kamarádka, ta srozumitelná, vysvětlení nevyžadující očividnost, se proměnila v to nejnedosažitelnější a nejsložitější ze všeho, co si Jura dokázal představit, proměnila se v ženu.

Teď ale poslouchal zádušní mši jak zvěst obracející se bezprostředně k němu a týkající se přímo jeho. Zaposlouchával se do těch slov a vyžadoval od nich smysl srozumitelně vyjádřený, jak to žádáme od všeho, a v jeho pocitu, že je dědicem vyšších sil země a nebe, kterým se klaněl jako velkým předchůdcům, nebylo nic, co by se podobalo nábožnosti.

V odpověď na spoušť, kterou způsobila smrt v té společnosti, pomalu kráčející vzadu, se mu s nepřemožitelností, s jakou voda točící se ve vírech míří a cílí do hlubiny, zachtělo snít a přemýšlet, rvát se s formami života, vytvářet krásu. Jako nikdy mu teď bylo jasné, že umění vždy a nepřetržitě je zaujato dvěma věcmi. Neústupně přemýšlí o smrti a neústupně tím vytváří život.

Vždycky v ní bylo něco výjimečného. Jak strašně, jak nenapravitelně jí ale zkazil život! Celý čas se trápila, bouřila a vzpírala ve snaze změnit osud po svém a začít novou existenci. Bude jí muset ve všem pomoct, pronajmout jí možná pokoj, v žádném případě se jí ani netknout, naopak, naprosto zmizet, ustoupit, uhnout z cesty, aby nevrhal vůbec žádný stín, poněvadž je jaká je, ještě by mohla znova něco provést. Kriste pane!

Té noci, dlouhé jak věčnost, poznal nedávný student Antipov, Stěpanida a Pěkná panenka, jak mu říkali kamarádi, vrchol blaženství i zoufalství. Jeho podezíravé dohady se střídaly s Lařinými přiznáními. Vyptával se a po každé Lařině odpovědi se mu svíralo srdce, jako by padal do propasti. Jeho zraněná fantazie novým odhalením nestačila.

Hovořili spolu až do rána. V Antipovově životě nebylo změny prudší a náhlejší než tato noc. Ráno vstal jako jiný člověk, skoro se divil, že má stejné jméno jako dřív.

Larise Fjodorovně byly mravy zapadlého města blízké, měla ráda místní inteligenci, která po seversku vyslovovala ruštinu na o a chodila ve válenkách a teplých kacabajkách z šedého flanelu, líbila se jí jejich naivní důvěřivost. Laru to táhlo k zemi, k prostým lidem.

Copak mu není jasné, že nemiluje jeho, ale svou svatou povinnost vůči němu, svůj ztělesněný ušlechtilý čin?

Náhle si uvědomila, že o to vůbec nejde. Neschopna postřehnout smysl detailů, postihla to hlavní. Vytušila, že si Patulja špatně vykládá její vztah k němu.

Občas, když se na něho Galiullin díval, byl ochoten odpřisáhnout, že v těžkém Antipovově pohledu, jak v otevřeném okně, vidí kohosi jiného, jakousi utkvělou myšlenku, možná stesk po dceři nebo tvář jeho ženy. Antipov se zdál jako očarovaný, jako z pohádky. A teď tedy zahynul a v Galiullinových rukou zůstaly jeho dokumenty a fotografie a tajemství jeho proměny.

Ubožák, který zemřel, byl řadový záložník Gimazetdin, důstojník křičící v lese – jeho syn, podporučík Galiullin, ošetřovatelka – Lara, Gordon a Živago – svědci, všichni tu byli spolu, všichni se tady sešli, a jedni se nepoznali, druzí se nikdy neznali, a jedno zůstalo utajené navždy, jiné zas čekalo na odhalení při jiné příležitosti, při novém setkání.

..a tragicky povýšený nad tu přízemnost.

„Svatá pravda,“ přerušil ho Gordon. „Teď ti povím něco o tom, co jsme dnes viděli. Ten kozák vysmívající se nebohému patriarchovi, podobně jako tisíce právě takových případů, je samozřejmě příklad nejsprostší nízkosti, o jejímž původu se nefilozofuje, ale za jakou se dává po hubě, to je jasná věc.

Právě jsi řekl, že fakt je nesmyslný, dokud do něho nevložíme smysl.

Proč se na mě rozzlobil? pomyslela si Lara a udiveně pohlédla na toho nenápadného, tuctového člověka s ohrnutým nosem.

Našel tam všechno v tom nejbohémštějším nepořádku.

Ó jak člověk občas touží uniknout z toho nechutně nadneseného, jalového mlácení prázdné slámy, jak se mu chce prchnout k mlčenlivosti přírody, do katoržnické zamlklosti dlouhé, houževnaté práce, do němoty tvrdého spánku, opravdové hudby a tichého doteku srdce, oněmělého z přemíry něhy.

Noc byla plná tichých, tajemných zvuků. Vedle v chodbě kapala voda z umyvadla – pravidelně, v těžkých kapkách. Pod oknem bylo slyšet šeptání. Tam, kde začínaly zahrady, zaléval kdosi na záhonech okurky, přeléval vodu z vědra do vědra a rachotil řetězy, jak ji vytahoval ze studně. Všechny květiny na světě voněly najednou, jako by země přes den upadla do bezvědomí a teď těmi vůněmi přicházela k sobě.

..napínaly nitě neviditelného soucitu,..

„Ale – vykašlete se na koberce a porcelán, ať to všechno čert veme. To přece nestojí za rozčilování! Ano, ano, moc mě mrzí, že jsme se včera neviděli. Byl jsem ve výborné náladě. Byl bych vám vysvětlil celou nebeskou mechaniku, odpověděl na všecky ty zatracené otázky!

Nečekaně rozechvělý hlas prozradil jeho vzrušení. Larisa Fjodorovna přestala na okamžik žehlit, udiveně a vážně na něho pohlédla. Zmátlo ho to a zapomněl, o čem mluvil.

Hlas doktora opět zradil. Mávl rukou a s pocitem nenapravitelné trapnosti vstal a přešel k oknu.

Byl strašlivě rozrušený, ale hrdost mu nedovolila dát najevo strach a příliš spěchat.

Nebylo to jeho vlastní, obvyklé, vším starým připravené pojetí nového, ale bezděčná, nezvratná, realitou předepsaná novost, náhlá jak šok.

„To je naivní,“ říkal Pogorevšich. „To, čemu vy říkáte rozklad, je právě normální jev, jako ten váš vychvalovaný a milovaný řád. Tenhle chaos – to je zákonitá a předběžná část mnohem širšího tvořivého plánu. Společnost se ještě dost nerozložila. Je třeba, aby se rozpadla definitivně, a pak nastupující revoluční vláda všechny ty kusy vystaví na naprosto jiných základech.“..

..a děti si v něm hrály na loupežníky, schovávaly se pod stoly, pomazávaly se opáleným korkem a převlékaly se za maškary.

Přátelé podivně ztratili lesk. Nikdo si neuchoval vlastní osobnost a vlastní názory. V jeho vzpomínkách byli mnohem výraznější. Zřejmě je dřív přeceňoval.

Je malicherné rýt se v příčinách kyklopských událostí. Nemají je. To domácí hádky mají svou genezi, a potom, když jeden druhého vykrákají za vlasy a rozbijí nádobí, už se nedopátrají, kdo začal první. Ale to opravdu velké je bez principu, jako vesmír. Zjeví se pojednou tváří v tvář, aniž vzniklo, jako by to existovalo odevždy nebo jako by to spadlo z nebe.

Zbláznil by se nebýt běžných maličkostí, práce a starostí.

Tak se neoctl ani mezi těmi, ani mezi oněmi, od jednoho břehu odrazil, u druhého nepřistál.

Rozvoněla se nadrobno rozřezaná polena, sušící se kolem kamen: hořkým, v hrdle škrábajícím pachem smrkové kůry a vlhkým čerstvým jehličím, voňavým jak toaletní voda.

Nevstávaje z podřepu a obraceje polena v kamnech maličkým pohrabáčem, rozmlouval Jurij Andrejevič nahlas sám se sebou: „Velkolepá chirurgie! Naráz mistrovsky vyříznout staré zhnisané vředy! Prostě bez okolků odsoudit věkovitou nespravedlnost, která si zvykla na to, že se jí lidé klaněli, šoupali před ní nohama a krčili se.

..a nikterak ho nešetřili, ale s mefistofelským úšklebkem s ním rozmlouvali jako s chyceným zlodějem.

Hlavou si vzala Pašku, ale srdcem ne, a od té doby je cvok.

Začal se uzdravovat. Zpočátku jako pomatený nehledal souvislosti mezi věcmi, všechno připouštěl, nic si nepamatoval, ničemu se nedivil.

Na sto honů zaváněli petrolejem, kterým jim vydatně namazali kotníky, zápěstí a krky, aby nechytili tyfové vši.

Když ho revoluce probudila, usoudil, že se splňuje jeho odvěký sen o samostatném životě, o anarchistické existenci na nějakém osamělém dvorci, kde by byl živ jen z práce vlastních rukou, bez závislosti na komkoli a závazků ke komukoli.

Říká se přece – svět se hne, kam se síla napře.

Okolní krajina v sobě měla cosi uzavřeného, nedořečeného.

..ehká práce jim přinášela jen uspokojení.

„No, no, jen se moc nerozpřahuj! Dáš pryč ty ruce, babo bláznivá! Co po mně chceš?“ „Abys chcípla – to chci, hnido zapařená, kočko prašivá, kušno nestydatá!“..

My tři – vy, Toňa a já – tvoříme v dnešní době s mnoha dalšími jeden svět a lišíme se od sebe pouze tím, do jaké míry jej chápeme.

..v té chaotické formě, která se vůbec nesrovnává s naším svědomím.

Nebo už toho viděli tolik, že okorali vůči všemu?

Aniž věděl proč, bylo mu ihned jasné, že tento člověk je dokonalé ztělesnění vůle.

A k tomu, aby činil dobro, scházela jeho zásadovosti bezzásadovost srdce,..

Blahoslavený muž, který nic neslyší, nic nevidí! Dostane peníze a občas i po držce, jak říkával otec.

Odvěké tíhnutí člověka k půdě. Sen o tom, že se lze uživit vlastníma rukama.“..

Vždyť to ale je historická nevyhnutelnost.

Copak nechápete zákonitost lidového hněvu, touhu žít spravedlivě, hledat pravdu? Nebo se vám zdá, že zásadního zlomu se dalo dosáhnout v dumě, parlamentární cestou, a že bylo možné obejít se bez diktatury?“..

Když člověku useknou hlavu, pro vlasy nepláče.

Nynější ženu nazýval „druhoženkou“ a o první mluvil jako o „nebožtičce“, říkal, že to byla medová ženská, bílý cherubín.

Jaké štěstí pracovat pro sebe a pro rodinu od svítání do soumraku, zbudovat si střechu nad hlavou, obdělávat půdu se starostí o obživu, vytvářet si svůj svět jako Robinson, napodobovat Stvořitele při stvoření vesmíru a po vzoru vlastní matky přivádět sám sebe znova a znova na svět!

Do suchého písku jsme uložili zásoby mrkve.

Topíme v peci a já, odedávna vyhlášený topič, na ni dohlížím, abych včas uzavřel záklopku a neuteklo mi teplo. Když nějaký nedohořelý kus dřeva škrtí dobrý tah, vyběhnu s ním – ještě se z něho kouří – před práh a odhodím ho co nejdál do sněhu. Sypou se z něho jiskry a letí vzduchem jak planoucí pochodeň, ozáří okraj spícího černého parku s bílými čtverci palouků a syčí a zhasíná, když dopadne do závěje.

Vždycky se mi zdálo, že každé početí je neposkvrněné, že v tomto dogmatu, vztahujícím se k Matce boží, je vyjádřena obecná idea mateřství. Každá rodící žena je obklopena týmž přísvitem osamělosti a opuštěnosti, ponechána svému osudu.

Přítomnost umění na stránkách Zločinu a trestu námi otřese víc než Raskolnikovův zločin. Umění prehistorické, egyptské, řecké, naše – je pravděpodobně v průběhu mnoha tisíciletí stále totéž, je to umění setrvávající v jednotném čísle. Je to nějaká myšlenka, nějaké tvrzení o životě, pro svou všeobjímající univerzálnost nerozložitelné na jednotlivá slova, a když se zrnko této síly připojí ke složení nějaké složitější směsi, podíl umění převáží význam všeho ostatního a promění se v jádro, duši a základ zobrazeného.“..

Jen mimochodem o snech. Panuje názor, že v noci se nám zpravidla zdává o tom, co na nás ve dne, v bdělém stavu, učinilo nejsilnější dojem. Já jsem však pozoroval pravý opak. Všiml jsem si nejednou, že právě věci, které jsme ve dne sotva postřehli, které nebyly úplně jasné, slova řečená bez důrazu a zapadlá bez povšimnutí, vracejí se v noci proměněná v tělo a krev a stávají se náměty snů, jako by žádala odškodnění za to, že jsme jich ve dne nedbali.“..

„Jasná, mrazivá noc. Všechno je nezvykle zřetelné a kompaktní. Země, vzduch, měsíc i hvězdy jsou k sobě přikovány, přinýtovány mrazem.

Zázračné je vždy jenom to obyčejné, když se toho dotkne ruka génia.

Z celé ruské literatury mám teď nejraději ruskou prostotu Puškinovu a Čechovovu, jejich ostýchavé opomíjení tak halasných věcí, jako jsou nejzazší cíle lidstva a jejich vlastní spasení.

Gogol, Tolstoj a Dostojevskij se připravovali na smrt, znepokojovali se, hledali smysl a bilancovali, ale tihle byli až do konce zaujati běžnými detaily uměleckého poslání..

Aby se obrnil proti pokušení pokukovat po ní, postavil si židli ke stolu bokem, téměř zády k ostatním čtenářům, a ponořil se do svých knih. Jednu držel v ruce před sebou a druhou měl otevřenou na kolenou. Myšlenky se mu však přesto toulaly za devaterými horami, daleko od toho, co četl. Bez jakékoliv souvislosti s nimi si náhle uvědomil, že hlas, který jedné zimní noci uslyšel ve snu ve Varykinu, byl hlas Antipovové. Tento objev ho ohromil, a přestože tím vzbudil pozornost svého okolí, prudce přestavil židli na dřívější místo, tak aby ze svého místa na Antipovovou viděl a mohl ji pozorovat.

Jurij Andrejevič si ověřoval a potvrzoval své staré dojmy z Meljuzejeva. Nechce, aby se líbila, myslel si, nechce být krásná, nechce okouzlovat. Opovrhuje touto stránkou ženské povahy a jako by se sama trestala za to, že je tak krásná. A tato pyšná nevraživost k sobě samé zdesateronásobuje její neodolatelnost.

Teď byl v domě se sochami městský výbor strany a na zeď jeho šikmých, z kopce se svažujících a snižujících se základů, kde v dřívějších dobách vylepovali divadelní a cirkusové plakáty, vyvěšovali teď dekrety a vládní výnosy.

Čekal jsem, že uvidím žoldáka, sprostého kata nebo revolučního maniaka, utiskovatele, ale nepozoroval jsem u něho ani jedno, ani druhé. To je dobře, když člověk nesplní vaše očekávání, když neodpovídá představě, kterou jsme si o něm předem utvořili. Příslušnost k typu znamená konec člověka, jeho odsouzení. Když ho nelze; nikam zařadit, když není typický, má už polovinu toho, co set na něm požaduje. Je osvobozený sám od sebe, špetky nesmrtelnosti už dosáhl.“..

Představitelé revoluční svévole nejsou strašní jakožto zločinci, ale jako mechanismy bez řízení, jako vykolejené lokomotivy.

„To je mi líto. Svým vyprávěním jste ve mně k němu probudil sympatie. Ale vy jste se změnil. Dřív jste neposuzoval revoluci tak příkře a podrážděně.“ „To je právě to, Lariso Fjodorovno, že všechno má své meze. Za tu dobu už bylo načase k něčemu dospět. Jenže se ukázalo, že inspirátoři revoluce se cítí ve svém živlu jedině v chaosu přeměn a přesunů, že překousnou všechno, jen když to má měřítko celé zeměkoule.

Viděla jsem v dětství bídu a dřinu zblízka. Proto také je můj vztah k revoluci jiný než váš. Mám k ní blíž. Mnohé z ní dovedu dobře pochopit.

To přece jen ve špatných knížkách jsou smrtelníci rozděleni na dva tábory a nemají spolu nic společného. Ve skutečnosti je ale všechno tak propletené! Jaký beznadějný ubožák by člověk musel být, aby hrál v životě jen jednu roli, zastával jen jedno místo ve společnosti a znamenal vždy jedno a totéž?

„Tohle je má dcera Kátěnka. Věnujte jí svou přízeň.“..

Nemám ráda tu jejich ironii, s níž si sami dodávají odvahy, tu jejich všední chudobu pojmů a krotkou fantazii. To irituje – jako hovory starců o stáří a nemocných o nemoci. Nemám pravdu?“..

Dávno už si s Antipovovou tykal, říkal jí Laro a ona jemu – Živago. Jurij Andrejevič podváděl Toňu a tajil před ní věci stále závažnější a neodpustitelnější. Bylo to něco neslýchaného. Miloval Toňu, přímo ji zbožňoval. Její klid a duševní rovnováha mu byly dražší než cokoliv jiného. Hájil by její čest tělem i duší, víc než její vlastní otec a než ona sama. Bránil by její uraženou hrdost, rozsápal by jejího hanobitele vlastníma rukama. Teď ale byl tím hanobitelem on sám. Doma, v kruhu blízkých, se cítil jako neusvědčený zločinec. O ničem nevěděli a jejich obvyklá přívětivost ho ničila.

Zpronevěřil se Toně, když dal přednost někomu jinému? Ne, nikoho si nevybíral, neporovnával. Ideje „volné lásky“, slova jako „cit má svá práva a nedá si je vzít“ mu byla cizí. Mluvit a přemýšlet o takových věcech mu připadalo hanebné. V životě netrhal „květy rozkoše“, nepočítal se mezi polobohy a nadlidí, nevyžadoval pro sebe žádné zvláštní výsady a privileje. Klesal pod tíhou špatného svědomí. Co bude dál? – ptával se někdy sám sebe, a když nenacházel odpověď, doufal v cosi neuskutečnitelného, v zásah nějakých nepředvídaných okolností, které přinesou rozřešení. Teď tomu ale tak nebylo.

Pověděl jí dnes ráno o svém přání svěřit se se vším Toně, a že se nebudou moci dál scházet, ale teď měl pocit, jako by jí to řekl příliš zaobaleně a pramálo rozhodně.

„Souhlasím s míněním většiny,“ prohlásil hřímavým basem Vdovičenko. „Mám-li se vyjádřit poeticky, pak tedy: občanské instrukce musejí vyrůstat zdola, na demokratických základech, jako zasazené mladé stromky, které se ujaly. Nelze je zatloukat shora jako kůly do plotu. V tom byla chyba jakobínské diktatury, proto byl konvent rozdrcen stoupenci thermidoru.“..

Všechno, co říkáte o vztazích vojáka lidové armády k soudruhům, k lidem slabým a bezbranným, k ženě, k idejím morální čistoty a cti – to je přece málem totéž, co kdysi hlásala duchoborecká občina, je to druh tolstojovství, sen o důstojné existenci člověka, jímž bylo skrznaskrz prodchnuto moje chlapectví. Já bych se snad měl takovým věcem vysmívat?

Toužil po spánku tak urputně a tolik si jej přál, že snad právě to ho tak brzo probudilo. Přímé příčiny působí pouze v mezích úměrnosti. Jakékoliv extrémy přinášejí opačný výsledek. Vědomí, které příliš dlouho postrádalo klid a odpočinek, horečně pracovalo naprázdno.

Děti byly příliš malé na to, aby je útrapy výrazněji poznamenaly, ale z matčiny tváře protrpěná úzkost a nebezpečí setřely veškerou živost a ponechaly v ní jen strohé pravidelné rysy, rty sevřené jak nitka, napjatou nehybnost utrpení připraveného k sebeobraně.

„To se podívejme! Odeženem ten smutek. Pověz mi třetí trápení!“ „Já žádné třetí nemám. To je všechno – kráva a muž.“ „No ty jsi ale šťastná, matičko! Podívejme, jak tě Bůh miluje.

Vzpomněl si na Lařiny dlouhé bílé ruce, oblé a štědré,..

Ještě víc než souznění duší spojovala je propast, oddělující je od ostatního světa.

Dobře se pamatuji na dětství. Zažila jsem ještě dobu, kdy platily ideály pokojného minulého století. Bylo obvyklé svěřovat se hlasu rozumu. To, co člověku napovídalo svědomí, pokládali za přirozené a nutné. Usmrcení člověka rukou jeho bližního byla vzácnost, cosi neobyčejného, událost, která se vymykala z řádu. Vraždy, jak jsme se domnívali, se vyskytovaly pouze v tragédiích, v románech ze světa špiónů a v novinách, v kronice událostí, ale nikoliv v obyčejném životě. A pojednou přišel ten skok z poklidné, nevinné pravidelnosti, skok do krve a nářků, do všeobecného zešílení a zdivočení každodenního a neustálého, skok do uzákoněného a vychvalovaného zabíjení.

Nemám ráda díla věnovaná výlučně filozofii. Podle mne musí být filozofie kořením umění a života. Zabývat se jen filozofií je právě tak podivné jako jíst samotný křen. Ostatně, promiň, jen jsem tě těmihle hloupostmi rozptýlila.“..

„Atmosféra houstne,“ říkala Lara. „Doba, kdy nám nehrozilo nebezpečí, minula. Docela určitě nás zatknou, tebe i mě. Co pak bude s Kátěnkou? Jsem matka. Musím tomu neštěstí předejít a něco si vymyslet. Musím mít pro ten případ připravené řešení. Při tomhle pomyšlení ztrácím rozum.“ „Tak si to rozmysleme. Jak bychom si pomohli? Je v našich silách předejít tomuto úderu? To je totiž osudová věc.“..

Píšu to, ale sama nevěřím, že by se takové štěstí mohlo uskutečnit. Celé mé soužení plyne z toho, že já tě mám ráda, a ty mě ne.

Já tě ale miluji. Ach, jak tě miluji, kdyby sis to jen uměl představit! Miluji všechno zvláštní na tobě, všechno dobré i zlé, všechny tvoje všední vlastnosti, drahé v tom neobvyklém spojení, tvář zduchovnělou vnitřním jasem, která by se bez toho možná zdála nehezká, tvůj talent a rozum, který jako by zaujal místo dočista chybějící vůle. To všechno je mi drahé a neznám člověka lepšího, než jsi ty.

Saša vyrostl, krásy nepřebral, ale je z něho velký, statný chlapec a při vzpomínce na tebe vždycky hořce, bezútěšně pláče. Víc už nemůžu. Srdce mi puká žalem. Buď sbohem. Dovol, ať tě pokřižuji na celé to nekonečné rozloučení, na ty zkoušky, na tu nejistotu, na celou tvou dlouhou, velice temnou cestu. Z ničeho tě neviním, ani jednu výčitku neuslyšíš, zařiď si svůj život tak, jak chceš, jen když ti bude dobře.

Přirozeně k němu cítíš odpor. Přemoz se ale, prosím tě pěkně. Zůstaň tady.“..

Promiňte mi tu smělost, ale vy dva se k sobě hrozně hodíte. Jste nanejvýš harmonický pár.“..

A znova a ještě jednou, odpusť mi tu rozháranost, která se dere z mých slov. Tak rád bych s tebou mluvil bez toho hloupého patosu! Vždyť my ale skutečně nemáme na vybranou. Říkej si tomu jak chceš, ale zkáza nám opravdu klepe na dveře. Naše dny jsou sečteny. Využijme jich podle své vůle. Utratíme je na loučení se životem, na poslední setkání před rozlukou. Rozloučíme se se vším, co nám bylo drahé, s našimi vžitými pojmy, s životem, o jakém jsme snili, i s tím, co nám přikazovalo svědomí, rozloučíme se s nadějemi, rozloučíme se jeden s druhým. Řekneme si ještě jednou naše tajná noční slova, nezměrná a tichá jak název asijského oceánu. Není to náhoda, že stojíš i u konce mého života, můj utajený, odpíraný miláčku, pod nebem válek a povstání, ty, která ses kdysi pod idylickým nebem dětství právě tak vynořila u jeho počátku. Tenkrát v noci, když jsi ještě chodila do gymnázia a nosila kávovou studentskou uniformu, v přítmí, za přepážkou hotelového pokoje, byla jsi už docela stejná jako teď a právě tak překvapivě krásná. Později v životě jsem se často pokoušel definovat a pojmenovat to kouzelné světlo, které jsi ve mně tehdy roznítila, ten postupně blednoucí paprsek a doznívající zvuk, prostupující od té doby celý můj život. Staly se klíčem, který mi díky tobě odmykal na světě všechno ostatní. Když ses jako stín v studentském stejnokroji vynořila z temného výklenku hotelového pokoje, já, chlapec, který o tobě nic nevěděl, jsem veškerou trýzní té síly, kterou jsi ve mně vyvolala, pochopil: tohle štíhlé, hubené děvčátko je vrchovatě – jako elektřinou – nabito veškerou ženskostí, jakou si lze na světě představit. Jestliže přistoupím až k ní nebo dotknu-li se jí prstem, jiskra ozáří místnost a buď mě na místě zabije, nebo mě na celý život zelektrizuje magneticky toužící, naříkající tíhou a smutkem. Byl jsem pojednou plný bludných slz, všechno ve mně jiskřilo a plakalo. K smrti mi bylo líto sebe, chlapce, a ještě víc mi bylo líto tebe, dívky. Celá má bytost žasla a ptala se: jestli je takhle bolestné milovat a pohlcovat elektřinu, oč bolestnější ještě asi je být ženou, být tou elektřinou a lásku vzbuzovat. Vidíš, nakonec jsem to přece vyslovil. Člověk by z toho zešílel. A já jsem toho plný.“..

A opět, jako kdysi, zůstal Jurij Andrejevič stát jako přibitý na prahu pracovny, nadšený její prostorností a plný obdivu nad širokým a pohodlným pracovním stolem u okna. A znova ho napadlo, jak asi takový neokázalý komfort člověka přímo pobádá k trpělivé, plodné práci.

„Co ale tedy chceš? Co chceš, abych udělal?“ „Sama nevím, co ti na to mám říct. Musíš mě pořád držet v područí. Ustavičně mi připomínej, že jsem tvá otrokyně, která tě slepě miluje a o ničem nepřemýšlí. Ach, něco ti chci říct. Naši blízcí, z tvé i mé strany, jsou tisíckrát lepší než my. Ale copak na tom záleží? Dar lásky je jako každý jiný dar. Může být třeba i velký, ale bez požehnání se neprojeví. A nás jako by naučili líbat se v nebi a pak nás jako děti poslali žít sem do stejné doby, abychom si tu schopnost jeden na druhém ověřili. Je to jako nějaký spletenec nerozlišenosti, kde už nejsou ani strany, ani žádné stupně, kde není vznešené ani nízké, každá bytost je stejně drahá, všechno přináší radost, všechno se proměnilo v duši. Ale v téhle divoké, ustavičně číhající něze je cosi dětsky nezkroceného, nepřípustného. Je to svévolný, destruktivní živel, ohrožující klid v domě. Mou povinností je bát se ho a nedůvěřovat mu.“ Objímala ho kolem krku a nakonec řekla přemáhajíc slzy: „Pochop, že jsme každý v jiné situaci. Ty máš křídla, aby ses na nich vznášel nad oblaky, kdežto já, žena, abych se přitiskla k zemi a chránila jimi ptáčátko před nebezpečím.“..

„V našem tuláckém životě je skutečně cosi falešného a horečnatého. Máš svatou pravdu. My jsme si to ale nevymysleli.

Jurij Andrejevič nosil dříví a vodu, pokračoval v nedokončené prohlídce domu, při níž stále dělal nějaké nové objevy, a pomáhal Laře, zaměstnané od rána domácími pracemi, které jako by nebraly konce. Jejich ruce se znovu setkávaly při nejpilnější práci a zůstávaly jedna v druhé; upouštěli přenášené a zvednuté břemeno na podlahu dřív, než je donesli k cíli, odzbrojeni vlnou šálivé, nepřekonatelné něhy. Znova jim všechno padalo z rukou a zapomínali na celý svět.

Lara sama nevěděla, co chce. Byla by teď dala půl života za to, aby oba nebyli tak chaoticky svobodní a chtě nechtě se podřizovali jakkoliv přísnému, ale jednou provždy ustálenému řádu, aby chodili do zaměstnání, aby měli povinnosti, aby se dalo žít rozumně a spořádaně.

Ačkoliv byl ještě den a plné světlo, doktor měl pocit, jako by pozdě večer stál v temném, neproniknutelném lese svého života. Taková tíha na něj doléhala, takový stesk ho přemáhal. A mladý měsíc, téměř ve výši jeho tváře, planul před ním jako předzvěst rozloučení, jako obraz osamělosti.

Hoře zbystřilo vnímavost Jurije Andrejeviče. Postřehoval všechno mnohem ostřeji než jindy. Celé okolí dostávalo rysy vzácné jedinečnosti, dokonce i vzduch.

Války, revoluce, carové, Robespierrové – to jsou jejich přirození strůjci, zdroje jejich kvasu. Revoluce dělají lidé aktivní, odříkaví fanatici, géniové sebezapření, kteří svrhnou řád v několika hodinách nebo dnech. Převraty trvají týdny, když dlouho, tak léta, ale potom se lidé celá desetiletí, celá staletí klanějí jak svátosti duchu odříkání, který k převratu vedl.

Pojednou Strelnikov začal mluvit o revoluci. „To všechno není pro vás. Vy to nemůžete pochopit. Vás vychovávali jinak. Existoval svět městských periférií, svět železničních tratí a kasáren pro dělníky. Špína, málo místa, nouze, pohrdání pracujícím člověkem, zhanobení ženy. Existovala rozesmátá beztrestná prostota maminčiných mazlíčků, monarchistických studentů v pláštích s bílou podšívkou a kupčíků. Žertem nebo výbuchem přezíravého vzteku se vypořádávali se slzami a stížnostmi okradených, uražených a podvedených. Co to bylo za olympanství parazitů, pozoruhodných jedině tím, že si z ničeho nedělali hlavu, nic nehledali, nic světu nedali a nedokázali! My jsme ale život přijali jako vojenské tažení, kameny jsme přenášeli kvůli těm, které jsme měli rádi. A třebaže jsme jim nepřinesli nic než hoře, neublížili jsme jim ani v nejmenším, poněvadž se z nás stali ještě větší mučedníci než oni.

Chodíval jsem do toho domu a potkával jsem ji tam. Byla tenkrát ještě dívka, skoro dítě, ale z její tváře, z jejích očí se už dala vyčíst soustředěná myšlenka, neklid století. Všechna témata doby, všechny její síly a křivdy, všechny její pohnutky, všechna její nastřádaná msta a pýcha byly vepsány v její tváři a v jejím držení těla, ve směsi její dívčí ostýchavosti a smělého půvabu. Století bylo možno obžalovat jejím jménem, jejími ústy. Uznejte sám, to přece není žádná maličkost. V tom je jisté předurčení, jisté vyznamenání. Něco takového bylo třeba vlastnit od přírody, bylo třeba mít na to právo.“..

Kvůli té dívce jsem vstoupil na univerzitu, kvůli ní jsem se stal učitelem a odjel kantořit do Jurjatina, kde jsem to tehdy ještě neznal. Spolykal jsem fůru knih a osvojil si spoustu vědomostí, abych jí byl užitečný a mohl jí prospět, kdyby potřebovala mou pomoc. Odešel jsem do války, abych si ji po třech letech manželství znova získal a abych pak, po válce a po návratu ze zajetí, využil toho, že mě považovali za mrtvého, a mohl se pod cizím, vymyšleným jménem cele věnovat revoluci, abych beze zbytku pomstil všechno, co ona vytrpěla, abych nadobro smyl ty smutné vzpomínky, aby už nebylo návratu k minulosti, aby Tverské a Jamské třídy přestaly existovat.

„Říkám, jestli si umíte představit, jak jste jí byl drahý, dražší nad všechno na světě?“ „Jak jste na to přišel?“ „Sama mi to řekla.“ „Ona? Vám?“ „Ano.“ „Promiňte. Chápu, že je to nesplnitelná prosba, ale jestli to nepřekračuje meze slušnosti, jestli je to ve vašich silách, rozpomeňte se, prosím vás, pokud možno přesně, co vám tehdy říkala.“ „S největší radostí. Prohlásila o vás, že jste příkladný člověk a že se s nikým takovým jako vy už nikdy nesetkala. Že jste jedinečný ve své upřímnosti – a také řekla, že kdyby se nevím kde ještě jednou vynořila vidina domu, který s vámi kdysi sdílela, po kolenou by se připlazila k jeho prahu odkudkoliv, kdyby byla na konci světa.“..

Po chvíli mlčení Strelnikov přistoupil k Juriji Andrejeviči. Chytil ho za ruce, přitiskl si je na prsa a pokračoval se stejným spěchem jako předtím. „Odpusťte, je mi jasné, že se dotýkám čehosi drahého a skrytého v hloubi duše.

Zbývá dovyprávět nepříliš složitý příběh Jurije Andrejeviče, osm či devět posledních let jeho života, ve kterých stále víc rezignoval a chátral, ztrácel lékařské znalosti i návyky a promarňoval spisovatelské, na krátký čas se ze stavu deprese probíral, dodával si odvahy, vracel se k činnosti a pak, po nedlouhém vzplanutí, znova upadal do vleklé lhostejnosti k sobě samému a ke všemu na světě. V těch letech se značně zhoršila jeho dávná srdeční choroba, jejíž diagnózu sám na sobě stanovil už dřív, ale o jejíž vážnosti neměl tušení.

Na nesklizených polích se žito nebylo s to udržet v přezrálých klasech, drolilo se a sypalo se z nich.

Stále víc ho přitahovaly očividné a jasně prokazatelné pravdy, které hlásala revoluce. Doktorova ne zcela srozumitelná a obrazná řeč jevila se mu jako hlas bludu, odsouzeného, vědomého si své slabosti, a proto vyhýbavého.

Právě stereotypnost toho, co Dudorov říkal a cítil, Gordona neobyčejně dojímala.

Je to nemoc současné doby. Myslím, že její příčiny jsou morální povahy. Od obrovské většiny z nás se vyžaduje ustavičné, na systém povýšené pokrytectví. Člověk nemůže bez úhony na zdraví hlásat opak toho, co cítí, horovat pro to, co nemá rád, mít radost z toho, co mu přináší neštěstí. Naše nervová soustava, to nejsou prázdná slova, není to výmysl. Je to z vláken složené fyzické tělo. Naše duše zaujímá místo v prostoru a je v nás uložena jak zuby v ústech. Nelze ji donekonečna beztrestně znásilňovat. Bylo pro mne těžké, Innokentiji, poslouchat tvoje vyprávění o vyhnanství, o tom, jak jsi tam vyzrál a jak tě vyhnanství převychovalo.

Přemýšlel o tom, jak se několik existencí rozvíjí vedle sebe, jak se jedna vedle druhé pohybuje s různou rychlostí, o případech, kdy čísi osud předběhne v životě osud druhého,..

První velké kapky deště dopadly na chodník, na dláždění i na dámu. Poryv prašného větru se přehnal korunami stromů, narážeje listím o listí, a začal rvát dámě klobouk a zvedat jí sukně, ale pojednou se utišil. Doktor pocítil, že se o něho pokoušejí mdloby. Přemáhaje slabost vstal ze sedadla, začal trhat nahoru a dolů řemenem okenního rámu a snažil se ve voze otevřít okno. Veškeré úsilí však bylo bezvýsledné. Lidé na doktora křičeli, že rám je k veřeji přišroubován napevno, ale jak zápasil se záchvatem, štvaný zároveň jakýmsi neklidem, nenapadlo ho, že by křik mohl platit jemu, a nevnímal jej. Pokračoval v pokusech a znova třemi pohyby – nahoru, dolů a k sobě – škubl rámem a pojednou ucítil nezvyklou, neodčinitelnou vnitřní bolest a uvědomil si, že v sobě cosi strhl, že provedl něco osudného a že je všemu konec. V té chvíli se vůz dal do pohybu, ale popojel po Presné jen malý kousek a znovu zůstal stát.

Dovolíte mi, abych se k tomu ještě jednou vrátila a vyptala se vás na všechny detaily? V téhle historii je mi drahá každá maličkost. A teď toho nejsem schopna, nemám pravdu? Jsem příliš rozrušená. Potřebuji chvíli mlčet, vydechnout si, dát si dohromady myšlenky.

A pamatujte si: nikdy, za žádných okolností si člověk nemá zoufat. Doufat a jednat – to je naše povinnost v neštěstí.

Svěsila hlavu a ponořila se do dohadů, meditací a vzpomínek. Ztratila se v nich a utonula, jako by se na čas, na několik hodin přenesla do nějakého budoucího období svého života, o němž dosud nevěděla, zda se ho dožije, a které ji činilo o desítky let starší, dělalo z ní stařenu. Ponořila se do myšlenek, jako by padla do největší hlubiny, až na dno svého neštěstí. Už nezbyl nikdo. Jeden zemřel. Druhý se sám zabil. A naživu zůstal jenom ten, kterého patřilo zabít, na kterého se pokusila spáchat atentát, ale netrefila, ten cizí, bezvýznamný parazit, který proměnil její život v řetěz přestupků, o nichž sama ani nevěděla.

A napínala paměť, aby si vybavila ten vánoční rozhovor s Pašenkou, ale nemohla si vzpomenout na nic kromě svíčky planoucí na okně a kruhu kolem ní, roztálého v ledovém škraloupu na skle. Mohla si pomyslet, že mrtvý, který tady teď leží na stole, viděl to světýlko z ulice, když projížděl kolem, a že si svíčky povšiml? Že plamen, spatřený zvenčí – „Planula svíce na stole, svíce tam plála“ – znamenal pro jeho život počátek předurčení?

Horoucí poznání, které nevycházelo z rozumu a které sugerovali jeden druhému. Instinktivní, bezprostřední.

Nemilovali se z nevyhnutelnosti, ne proto, že je „sežehla vášeň“, jak se to falešně líčí. Milovali jeden druhého proto, že tomu chtělo vše kolem nich: země pod nohama, nebe nad jejich hlavami, oblaka i stromy.

..k blahobytné existenci na univerzitě, uprostřed knih, peněz a všemožného pohodlí, zdála se válka očistnou bouří, proudem čerstvého vzduchu, závanem vykoupení.

Pamatuju, že byl takovej větrnej podzimní den, vítr lomcoval střechou a porážel lidi, lokomotivy do kopce nevyjely, vítr foukal proti nim.

..dodal: „To už se v historii stalo několikrát. To, co bylo koncipováno ideálně a ušlechtile, postupně zhrublo a zhmotnilo se. Tak se z Řecka stal Řím, tak se z ruského osvícenství stala ruská revoluce. Jen si vem Blokův verš ‚My, děti strašlivých let Ruska‘, a hned vidíš rozdíl epoch.

Abba, otče, tento hořký kalich aspoň dnes odejmi ode mne.

..z vonné mrvy stoupá ojíněný doušek vzduchu, blahodárný pach.

Vždyť i život je jen mžik, jenom rozplynutí nás všech ve všech ostatních, dar jim nabídnutý.

<2017-2018, ..konec mě rozsekal na kusy..nebo na malé kousíčky, poslední třetina z mého pohledu nejlepší, asi hlavně jejich rozhovory.>