Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 
2020
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 

Gabriel García Márquez


sto_roku_samoty.png

Sto roků samoty [69]

Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě ani neměla jméno, a kdo o nich chtěl hovořit, musel na ně ukázat prstem.

Oba chlapci si na celý život zapamatovali, jak vznešené a slavnostně jejich otec usedl do čela stolu, roztřesen horečkou a zmožen dlouhým bděním a vlastní rozjitřenou představivostí, a odhalil jim svůj objev: “Země je kulatá jako pomeranč.” Úrsula ztratila trpělivost. “Jestli už musíš bláznit, blázni si sám,” rozkřikla se na něj.

Naléhali tak dlouho, až José Arcadio Buendía zaplatil třicet reálů a zavedl je doprostřed stanu, kde stál obrovský cikán s chlupatou hrudí a ostříhanou hlavou, s měděným kruhem v nose a těžkým železným řetězem na kotníku a střežil pirátskou truhlici. Odklopil víko a z truhly to studeně zavanulo. Uvnitř byl jenom obrovský průzračný valoun se spoustou jehliček, v kterých se večerní světlo lomilo do pestrobarevných hvězdic. José Arcadio Buendía si ho rozpačitě prohlížel, věděl však, že chlapci očekávají okamžité vysvětlení, a odvážil se zamumlat: “To je největší diamant na světě.” “Ne”, opravil ho cikán. “To je led.” José Arcadio Buendía nechápavě natáhl ruku k průzračnému balvanu, ale obr ho zadržel: “Dotknutí stojí pět reálů navíc,” řekl. José Arcadio Buendía zaplatil, položil ruku na ledový balvan a několik minut ji tam podržel; srdce mu překypovalo strachem, i radostí, jak se dotýkal onoho záhadného předmětu. Nevěděl, co na to říci, a zaplatil dalších deset reálů, aby ten zázračný zážitek dopřál i svým synům.

Byly to jen řeči, kterými si ulevovala; po pravdě byli totiž až do smrti spojeni pevnějším poutem než láskou: společnými výčitkami svědomí.

Slavili tedy svatbu s kapelou a ohňostroji. Trvala tři dny a od té chvíle by bývali žili Šťastné, kdyby Úrsulina matka dceru nevystrašila nejrůznějšími pochmurnými předpověďmi o jejím potomstvu, až dosáhla toho, že se Úrsula odmítla manželovi oddat. Ze strachu, aby ji hřmotný a umíněný manžel neznásilnil ve spánku, navlékala si na noc neumělé kalhoty, které jí matka ušila z plachtoviny a zesílila soustavou navzájem propletených řemenů, jež se vpředu zapínaly velikou železnou přezkou. Tak žili několik měsíců, José Arcadio Buendía se přes den staral o své cvičené kohouty a Úrsula sedávala u matčina rámu a vyšívala. Každou noc však spolu několik hodin zápasili, a roztoužená prudkost oněch potyček jako by se jim už stávala náhražkou za milostný styk, když obecné mínění vytušilo, že tu není něco v pořádku, a po vesnici se začalo proslýchat, že Úrsula je rok po svatbě pořád ještě panna, poněvadž její manžel je pohlavně nemohoucí. José Arcadio Buendía byl poslední, ke komu se to doneslo. “Tak vidíš, Úrsulo, co si lidé povídají,” řekl své ženě co možná nejklidněji. “Nech je, ať si mluví,” řekla Úrsula. “My přece víme, že to není pravda.” A tak se u nich ještě šest měsíců nic nezměnilo, až do oné osudné neděle, kdy kohout Josého Arcadia Buendíi zvítězil nad kohoutem Prudencia Aguilara. Poražený sok, rozzuřený a vydrážděný pohledem na krev svého ptáka, odstoupil několik kroků od Josého Arcadia Buendíi, aby všichni na zápasišti slyšeli, co mu teď poví. “Blahopřeju ti,” rozkřikl se. “Uvidíme, jestli aspoň tenhle kohout dokáže uspokojit tvou ženu.” José Arcadio Buendía poklidné zvedl svého kohouta. “Za okamžik jsem zpátky,” řekl všem a pak se obrátil na Prudencia Aguilara: “A ty si dojdi domů pro nějakou zbraň, poněvadž tě zabiju.” Deset minut nato se vrátil s mohutným oštěpem svého děda. Prudencio Aguilar na něho čekal u dveří zápasiště, kde se zatím shromáždilo půl vesnice. Neměl čas se bránit; oštěp Josého Arcadia Buendíi, vržený s býčí silou a se stejnou přesností, s jakou první Aureliano Buendía hubil v kraji jaguáry, mu pronikl hrdlem. Toho večera, zatímco na zápasišti bděli u nebožtíka, José Arcadio Buendía vešel do ložnice ve chvíli, kdy si jeho žena navlékala kalhoty cudnosti. Zamával jí oštěpem před očima a poručil jí: “Dej to dolů.” Úrsula se manželovu rozhodnutí nijak nezpěčovala. “Jestli se něco stane, bude to tvoje vina,” zamumlala. José Arcadio Buendía zarazil oštěp do hliněné podlahy. “Jestli máš rodit ještěrky, budeme mít ještěrky,” prohlásil. “Ale víc mrtvých už tu kvůli tobě nebude.” Byla krásná červnová noc, svěží a měsíčná, a oni byli vzhůru až do ranního rozbřesku a zmítali se po posteli, nevšímajíce si větru, který zanášel až do jejich ložnice pláč příbuzných Prudencia Aguilara.

Dlouhým čekáním jí zeslábla stehna, změkly jí prsy a odnaučila se něžnosti, ztřeštěné srdce jí vsak zůstalo.

José Arcadio ztratil svou dřívější otevřenost; jak byl předtím spiklenecký a sdílný, byl teď uzavřený a nepřátelský.

..a srdce se mu proměnilo v pramen něžných oplzlostí, jež proudily dívce do uší a hned jí zase vycházely z úst, převedeny do její řeči.

..i tentokrát se podrobila umíněnosti svého manžela, který se nedovedl smířit s představou, že by potomek z jeho krve měl zůstat na ulici,..

..a pytle z plachtoviny,který ustavičně chrastil, jako když kdáká slepice,a v kterém přinesla kosti svých rodičů.

A tak tu žili uprostřed kluzké skutečnosti,..

Oné noci nemohl spát a myslel na tu dívku, napůl roztouženě a napůl soucitné. Cítil neodolatelnou potřebu milovat ji a ochraňovat ji.

..a čmáral po papíře titěrnýma rukama, jejichž prsteny už dávno ztratily svůj někdejší lesk.

Obraz Remedios, soudcovy nejmladší, která ve svých devíti letech mohla být jeho dcerou, mu utkvěl kdesi v těle a zraňoval ho. Byla to tělesná bolest, která mu málem překážela při chůzi, asi jako kamínek v botě.

..na první pohled se zdála sdílná a srdečná, v jádru však byla samotářka a nikdo nevěděl, co se děje v jejím srdci. Vyrostla v krásné děvče s dlouhými a pevnými kostmi,..

..a podívala se na Amparo Moscotovou s výrazem bezmezné, bezpodmínečné vděčnosti a s mlčenlivým příslibem spojenectví až do smrti.

..nacházel ji vsak jedině v představách, jež zaplňovaly jeho vlastní strašlivou samotu.

Dům byl plný lásky.

Rebeca, Šílená zoufalstvím, o půlnoci vstala, Šla do zahrady a se sebevražednou dychtivostí polykala jednu hrst hlíny za druhou, žvýkala měkké dešťovky, lámala si zuby o hlemýždí ulity a plakala přitom bolestí a vztekem.

..našla Šestnáct navoněných dopisů, převázaných růžovými stužkami, žebroví listů a poupat, založené ve starých knížkách, a vysušené motýly, kteří se při prvním doteku proměnili v prach.

..kde bydlely osamělé ženy, páchnoucí po zvadlých květinách.

..ale znalejší světa, rozvážné upíjeli ze svých sklenic a každý měl na klíně ženu.

Dlouhým čekáním se jí nadělaly vrásky, prsy jí povisly a oheň v srdci vyhasl. Potmě našla Aureliana, položila mu ruku na břicho a s mateřskou něhou ho políbila na krk. “Chlapečku můj ubohý,” zašeptala. Aureliano se zachvěl.

Když zase vyplul na povrch, rozplakal se. Nejdřív to byly bezděčné přerývané vzlyky, které se pak proměnily v dravý proud, a Aureliano měl pocit, jako by se mu někde uvnitř provalil jakýsi bolestivý nádor. žena čekala a bříšky prstů ho hladila po hlavě, až se jeho tělo úplné zbavilo oné temné látky, jež mu nedopřála žít, a pak se zeptala: “Kdo to je?”..

Příští sobotu si José Arcadio Buendía vzal tmavý oblek, celuloidový límec a boty z jelenice,..

Brzy nabyl onoho zanedbaného vzhledu příznačného pro vegetariány.

Nevěsta ho přijímala v návštěvním pokoji se všemi dveřmi a okny dokořán, aby se vyhnula sebemenšímu podezření. Byla to zbytečná opatrnost, poněvadž Ital se choval tak uctivě, že nevzal ženu, která se během necelého roku měla stát jeho manželkou, dokonce ani za ruku.

Jediná Rebeca se trápila Amarantinými hrozbami. Znala povahu své sestry, znala její pýchu a děsila se hloubky její zášti.

..a na mladičkou, velice krásnou ženu s teplýma voňavýma rukama,..

..ve tváři zmučený výraz udusané hlíny.

Přinutili ji močit na horké cihly, aby si odvykla pomočovat se do postele.

..byl stařec zakalený svým nevděčným posláním. Měl unavenou kůži, pokrývající málem jen holé kosti, vystouplé kulaté břicho a ve tváři výraz starého anděla, pramenící spíš z prostoduchosti než z dobroty.

Postrádal vznětlivou povahu své snoubenky a věrnost danému slovu považoval za poklad, který nelze promrhat.

Nedokázala ze sebe vypravit ani slovo a žlábkem na páteři jí stékala stružka studeného potu.

Arcadio jí přejížděl bříšky prstů po kotnících, po lýtkách, a pak i po stehnech a mumlal přitom: “Ach sestřičko, ach sestřičko.” Rebeca musela vynaložit nadlidské úsilí, aby zůstala naživu, když ji ona vichřičná a přitom naprosto cílevědomá síla zvedla v pase, třemi Škubnutími ji vysvlékla do naha a rozčtvrtila jako ptáče. Stačila ještě poděkovat Bohu za to, že se narodila, a pak už se propadla do nevýslovné rozkoše, kterou jí ona nesnesitelná bolest skýtala, a zmítala se v dýmajícím bahnisku sítě, jež vpila jako savý papír všecku krev, která z ní vytryskla.

..to jim však nezabránilo pohoršit svými líbánkami celé okolí. Sousedé se hrozili křiku, jenž probouzel celou čtvrť i osmkrát za jedinou noc a třikrát během poledního odpočinku, a modlili se, aby ona nezřízená vášeň nakonec neprobudila ze spánku i mrtvé.

..vyznačovala se však vzácnou schopností ocenit skutečnou hodnotu věcí a navíc skrytou něhou.

Úrsula utíkala přes celé městečko, sténajíc hanbou a vztekle třímajíc v ruce bič napuštěný dehtem,..

Vzdor své ráznosti však dál plakávala nad svým neblahým osudem. Připadala si tak osamělá, že začala vyhledávat neužitečnou společnost svého muže, zapomenutého venku pod kaštanem. “Vidíš, jak to s námi dopadlo,” říkávala mu, zatímco přístřešek z palmových listů se za červnových dešťů užuž rozpadal. “Dům je prázdný, naši synové roztroušeni po světě a my jsme zase sami jako na začátku.”..

..kůži má celou jako vyšívanou, ale přinesl do našeho domu jenom hanbu.”..

..a zasypávala popelem jeho výkaly, aby je mohla sebrat na lopatku.

Časem ho klamala tak upřímně, že se těmi výmysly nakonec začala utěšovat sama.

Sedávali spolu na verandě uprostřed těžké vůně růží a divoké majoránky, lhostejní k zmatkům války a špatným zprávám;..

Celé dny vysedával v místnosti za krámem a psal ztřeštěná psaníčka, která posílal Amarantě spolu s vysušenými okvětními lístky a motýly, a ona mu je vracela neotevřená. Dlouhé hodiny sedával sám a hrál na citeru. Jedné noci se dal do zpěvu. Macondo se užasle probudilo, povzneseno k nebesům citerou, která jako by ani nebyla z tohoto světa, a hlasem, v němž bylo tolik lásky, že to snad nemohlo mít obdoby na celé zemi. Pietro Crespi viděl, jak se ve všech oknech rozsvěcují světla s výjimkou jediného, Amarantina. Druhého listopadu, v den Dušiček, jeho bratr otevřel krám a našel všecky lampy rozsvícené, všecky hrací skříňky otevřené a všecky hodiny zastavené a donekonečna odbíjející celou, a uprostřed onoho nesmyslného koncertu našel vzadu v písárně Pietra Crespiho se zápěstími podřezanými břitvou a s oběma rukama ponořenýma do umývadla s benzolem.

Dlouho pak za soumraku cítívala levandulový parfém Pietra Crespiho, byla však dost silná, aby nepropadla šílenství. Úrsula na ni zanevřela. Nezdvihla zrak a nepolitovala ji ani onoho odpoledne, kdy Amaranta přišla do kuchyně, položila ruku na rezavé uhlí v kamnech a držela ji tam tak dlouho, až už necítila vůbec žádnou bolest, jen puch vlastního spáleného masa. Onou surovou léčbou se mínila zbavit výčitek svědomí. Několik dní pak chodila po domě s rukou ponořenou v Šátku s vaječnými bílky, a když se jí spáleniny vyhojily, zdálo se, že jí bílky zajizvily i vředy na srdci. Jediná vnější známka, již na ni ta tragédie zanechala, byl obvaz z černého gázu, kterým si převázala spálenou ruku a který už neodložila až do smrti.

..od onoho dne se však choulil do jejího teplého podpaží jako kocour.

José Arcadio sklonil Šíji pod manželské jho. Rebečina pevná povaha, nenasytnost jejího lůna a její urputná ctižádost stačily manželovu ohromnou energii úplně vyčerpat; namísto zahálky a chození za děvčaty se teď změnil v obrovité tažné zvíře.

Přísně účtoval se životem a bez rozcitlivělosti myslel na své blízké, začínaje chápat, jak velice ve skutečnosti miloval ty, které nejvíc nenáviděl.

“A teď se nelučte,” uzavřel klidné a důrazně. “Nikoho o nic neproste a před nikým se neponižujte. Myslete si, že mé zastřelili už dávno a dávno.” Úrsula skousla rty, aby se nerozplakala. “Dávej si na ty vředy horké kameny,” řekla.

Svého času přišla do jeho ležení v Tucurince překrásná žena a požádala strážného, aby ji k němu pustili. Nechali ji projít, protože znali posedlost některých matek, jež posílaly své dcery do postelí nejproslulejších válečníků, aby - jak samy říkaly - vylepšily plemeno.

Dostavovaly se naráz, v záblesku nadpřirozené jasnozřivosti, jako okamžitá a naprostá, ale nepostižitelná jistota.

Necítil strach ani stesk, spíš jakýsi niterný vztek při pomyšlení, že ona záludná smrt mu zabrání zjistit, jak dopadne tolik věcí, které tu nechával nedokončené.

Otec Nicanor s játry nateklými a tuhými jako buben mu požehnal z lůžka.

V mlhách uzdravování, obklopen zaprášenými panenkami po Remedios, plukovník Aureliano Buendía četl své verse a připomínal si nad nimi rozhodující okamžiky svého života. Začal znovu psát.

“Až se odtud dostanu, ožením se s tebou,” řekl jí Gerineldo Márquez, když se loučili. Amaranta se tomu zasmála, když však v následujících dnech učila děti číst, nepřestávala na něho myslet a snažila se vzkřísit ve svém nitru vášeň, s níž v mládí toužívala po Pietru Crespim, a věnovat ji jemu.

Amaranta se upřímně snažila rozdmýchat ve svém srdci zavátý popel mladistvé touhy.

Vzduch v ložnici naráz nasákl pachem drobných hub, magnóliových květů a dlouholetého života pod Širým nebem, když se v ní ocitl ten obrovitý stařec, vyluhovaný dešti a slunečním žárem.

..už tak sešlý hlubokou vetchostí smrti, že se div nerozpadl v prach.

Od chvíle, kdy si uvědomil její nahotu, však už ho pod její moskytiéru nezaháněl strach ze tmy, ale touha cítit její teplý dech, až se ráno probudí. V době, kdy Amaranta odmítla plukovníka Gerinelda Márqueze, se Aureliano José jednou ráno probudil s pocitem, že se dusí. Cítil Amarantiny prsty, tápající mu po břiše jako teplí a dychtiví červíci. Předstíral, že spí, obrátil se však, aby jí to co nejvíc usnadnil, a ucítil její nezavázanou ruku, zapadající jako slepý měkkýš mezi chaluhy jeho touhy. Oba předstírali, jako že o ničem nevědí a nemají tušení, zda něco ví ten druhý, od oné noci je však spojilo nerozlučné spiklenectví. Aureliano José nedokázal usnout, dokud hodiny v pokoji nezahrály půlnoční valčík, a stárnoucí panna, jejíž pleť už začínala vadnout, nepoznala okamžik klidu, dokud pod její moskytiéru nevklouzl onen náměsíčník, kterého vychovala netušíc, že jí pomůže snášet samotu. Od té doby spolu nejen spali, nazí a zahrnujíce druh druha vysilujícím laskáním,..

Hledal lék na svou náhlou samotu a na svou předčasnou dospělost a nacházel ho u žen páchnoucích zvadlými květinami, které si ve tmě představoval lepší, než opravdu byly, a vynakládal všecku svou představivost, aby se mu proměnily v Amarantu. Nedlouho nato začaly z bojiště přicházet..

Vojáky z povolání považoval za bezzásadové povaleče, pleticháře a ctižádostivce, kteří věčně jen štvou civilisty proti sobě a pak z toho zmatku těží.

Vzdor plynoucímu času, ránám, které ji postihly, a smutku, který držela za všechny své mrtvé, Úrsula odmítala zestárnout.

Čtrnáct dní po návratu se jí však v Úrsulině přítomnosti podíval do očí a řekl: “Celou dobu jsem na tebe myslel.”..

Jeho touha po Amarantě vyhasla a nezanechala jizvy.

Její smích teď svou hloubkou připomínal varhany, její prsy povisly únavou z chvilkových laskání a její břicho a stehna podlehla neodvolatelnému osudu ženy, o níž se dělí více mužů, její srdce však stárlo beze vší zatrpklosti.

..přešlo už kolem divadla více než čtyři sta mužů a všichni vyprázdnili své revolvery do opuštěného těla kapitána Aquilese Ricarda. Musela přijít celá četa, aby vůbec dostali na vozík jeho mrtvolu, ztěžklou olovem, která se drobila jako chléb namočený v polévce.

..a jeho tvář, ošlehaná solí Karibského moře, byla kovově tvrdá.

Proti nadcházejícímu stáří ho chránila jeho životní energie, která měla něco společného s jeho chladným nitrem.

“Berete tuhle strašlivou hru velice vážné, a to je správné, poněvadž plníte svou povinnost,” řekla členům soudu. “Ale nezapomeňte, že dokud nám Bůh dopřeje života, budeme pořád vaše matky, a ať jste revolucionáři jací chcete, při první neposlušnosti máme právo stáhnout vám kalhoty a napráskat vám bičem.”..

“Uvědom si, kamaráde, že té nedávám zastřelit já,” řekl mu. “Dává tě zastřelit revoluce.” Generál Moncada ani nevstal z kavalce, když ho spatřil ve dveřích. “Jdi do prdele, kamaráde,” odpověděl mu.

Jednoho srpnového odpoledne, zmožena nesnesitelným břemenem vlastní umíněnosti, zavřela se Amaranta ve své ložnici a plakala nad tím, že zůstane sama až do smrti, když předtím dala svému vytrvalému nápadníkovi konečnou odpověď: “Zapomeňme navždy jeden na druhého,” řekla mu, “na tyhle věci jsme už příliš staří.”..

Pokusil se proto ještě jednou objevit ve svém srdci místo, kde zetlely jeho city, a nenašel je.

Příští dny vynaložil na to, aby odstranil všecky stopy svého pozemského bytí. Vyprázdnil zlatotepeckou dílnu, ponechávaje jen předměty, které k němu neměly žádný vztah, rozdal příkazníkům své šatstvo a s týmž pocitem pokání, s jakým jeho otec zakopal oštěp, jenž usmrtil Prudencia Aguilara, zahrabal na dvoře své zbraně. Ponechal si jen jedinou pistoli a jedinou kulku.

..hlučný houf novicek v bílých hábitech, připomínajících holuby vyplašené deštěm.

Na Nový rok našli pod oknem Krásné Remedios mladého velitele stráže, kterého její odmítání připravilo o rozum a z lásky k ní se zabil.

“Potíž je v tom,” vzdychla, “že se světem to pomalu jde z kopce a dnes už takové věci člověk neuvidí.”..

V té době už se u něho začaly projevovat první příznaky stařecké pomatenosti, která ho po letech dovedla k výroku, že ďáblova vzpoura proti Bohu skončila zřejmě vítězstvím a teď že sedí na nebeském trůně, zakrývá však svou opravdovou totožnost, aby zlákal neopatrné.

..a tím víc se utvrzoval v názoru, že jeho šťastná hvězda nezávisí na jeho počínání, ale na vlivu Petry Cotesové, jeho souložnice, jejíž láska byla s to rozněcovat přírodu.

Tvořili spolu lehkovážný párek, který se nestaral o nic jiného, než jak se každý večer dostat do postele, dokonce i v zapovězených dnech, a vyvádět v ní až do svítání. “Ta ženská té přivede do záhuby,” předpovídala Úrsula pravnukovi, když viděla, jak se vrací domů jako náměsíčný.

Aureliano Segundo však zůstával hluchý k Úrsuliným nářkům a k bratrovým posměškům; myslil jen na to, jak si opatřit zaměstnání, které by mu umožnilo udržovat Petře Cotesové dům a umřít s ní, na ní a pod ní v jediné horečnaté a nestoudné noci.

Řadu hodin proseděl v rozpáleném pokojíku a díval se, jak plukovník s nepředstavitelnou trpělivostí člověka, který už od života nic nečeká, tepe tvrdé kovové plíšky..

“Můj Bože,” modlila se, “učiň nás tak chudými, jako jsme bývali, když jsme tohle město založili, abys nás pak na onom světě nemusil trestat za takové mrhání.”..

Až do té doby dbala na to, aby děvče nevycházelo na ulici; jenom v neděli chodila s Amarantou na mši, na to si však musela zakrývat tvář černým závojem. Nepříliš zbožní muži, kteří se převlékali za kněze a sloužili svatokrádežné mše v Catarinově krčmě, teď chodili do kostela jen proto, aby třeba jen na okamžik spatřili obličej Krásné Remedios, o jejíž bájeslovné kráse si už uchvácené vyprávěli po celé bažině.

Zdálo se, že jí jakýsi bystrozrak umožňuje pominout všecky vnějšnosti a spatřit skutečnou tvář věcí.

“Nevykládej mi tu o politice,” říkal mu plukovník. “My se starejme o zlaté rybky.”..

Po pravdě ho totiž nezajímaly obchody, ale práce sama.

..v té době konečně pochopil, že tajemství spokojeného stáří nespočívá v ničem jiném než v čestné dohodě se samotou.

Už o svatební noci Aureliano Segundo totiž pochopil, že se k Petře Cotesové vrátí daleko dřív, než ty lakové boty bude potřebovat.

Matka, zalitá souchotinářským potem,..

Příčinou nebyla její prostoduchost ani opojení velikostí; prostě ji tak vychovali.

Nelítostně po ní pátral.

S nezměrnou smělostí, s jakou José Aureliano Buendía překročil pohoří a založil Macondo, se slepou pýchou, s jakou se plukovník Aureliano Buendía vrhal do svých zbytečných válek, a s pošetilou umíněností, s jakou Úrsula zajistila pokračování rodu, tak hledal Aureliano Segundo Fernandu, ani na okamžik neklesaje na duchu.

Po uplynutí oné lhůty mu skutečně otevřela dveře své ložnice se stejnou odevzdaností, s jakou by nějaká oběť šla vstříc smrti, a Aureliano Segundo spatřil nejkrásnější ženu světa s nádhernýma očima vylekaného zvířátka a s dlouhými vlasy barvy médi, rozhozenými po polštáři.

..vynutila si na něm jediný slib: že nedopustí, aby ho v posteli jeho souložnice zastihla smrt.

..až do okamžiku, kdy se vrátil naposled, zabalen do ponča ztvrdlého uschlou krví.

..přiměli Krásnou Remedios, aby si oblékla mužské kalhoty a vylezla na tyč natřenou olejem, a do jídelny pustili prase namazané lojem, jež vběhlo Fernandě pod nohy a porazilo ji; nikdo však nelitoval vzniklých škod, poněvadž celý dům se otřásal pod náporem zdraví.

Opřel se ramenem do hlavních dveří, červotočivé dřevo neslyšně povolilo a kolem se zvedl mlčenlivý oblak prachu a hlíny ze všekazích hnízd. Aureliano Triste zůstal stát na prahu a čekal, až se mlha rozplyne; potom však spatřil uprostřed pokoje vyhublou ženu, oblečenou ještě v šatech z minulého století, s několika žlutými vlákny na holé lebce, velkýma, ještě pořád krásnýma očima, ve kterých už dávno uhasly poslední jiskérky naděje, a s obličejem plným vrásek, jimiž ji poznamenala pustošivá samota.

Myslívala na ni za svítání, když ji vychladlé srdce probudilo v osamělé posteli, a myslívala na ni, když si mydlila zvadlé prsy a hubené břicho, když si oblékala lemované bílé spodničky a živůtky, jaké nosily staré ženy, a když si vyměňovala černý obvaz na ruce, památku na ono hrůzné pokání.

Po celé dny, ať spala nebo byla vzhůru, v těch nejkrásnějších i v nejnešťastnějších okamžicích Amaranta myslela na Rebecu, poněvadž samota prosála její vzpomínky, sežehla na popel obtížné návěje tesklivého smetí, které jí život nahromadil v srdci, a ty ostatní, ty nejtrpčí, pročistila, zvětšila a zvěčnila.

..poněvadž Remedios byla od přírody odolná vůči všem vášnivým hnutím ducha..

..po dlouhá léta musela žít v utrpení a bídě, než dosáhla výsad samoty, a nehodlala se jich teď vzdát a vyměnit je za stáří rušené lživými půvaby soucitu.

Na žádost dona Bruna Crespiho vydal starosta zvláštní vyhlášku, vysvětlující, že kino nezobrazuje skutečné události, a tudíž nestojí za to, aby se obecenstvo kvůli němu rozvášňovalo. Po onom odrazujícím vysvětlení mnozí usoudili, že se stali obětí nového a okázalého cikánského kejklu, a rozhodli se víckrát do kina nevkročit s tím, že mají dost svých vlastních trápení, než aby plakali nad vylhanými útrapami pomyslných stvoření.

..sedadla byla potažena biskupským sametem..

Jediný klidný kout vytvořili pokojní antilští černoši, kteří se usadili v uličce na okraji města, postavili si dřevěné domy na kůlech a navečer sedávali venku a svým změteným nářečím zpívali smutné duchovní písně.

Mela pudovou snahu všecko zjednodušovat;..

Až do posledního okamžiku, který prožila tady na zemi, netušila, že její neodvolatelný osud dráždivě krásné ženy vyvolává denně nové a nové pohromy.

..způsobila mezi cizinci hotové pozdvižení. Bylo příliš zřejmé, že pod hrubou košilí je úplné nahá, a nikdo nebyl s to pochopit, že její ostříhaná, dokonalá lebka není míněna vyzývavě a že nestoudnost, s níž si odhaluje stehna, aby jí nebylo vedro, a potěšení, s jakým jí rukama a pak si olizuje prsty, neznamenají zločinnou provokaci. Nikdo z rodiny se totiž nikdy nedozvěděl to, co cizinci postřehli na první pohled: že z Krásné Remedios vychází dráždivá vůně, poryv bouře, patrný ještě několik hodin potom, co prošla kolem. Muži zkušení ve zmatcích lásky a prošlí celým světem zjišťovali, že ještě nikdy v životě nepocítili takovou žádost, jakou v nich vyvolal přirozený pach Krásné Remedios. Na verandě s begóniemi, v návštěvním pokoji nebo kdekoli jinde v domě, všude bylo možné přesně ukázat, kde byla, a určit, jak dlouho uplynulo od jejího odchodu. Bylo to jasné, nesmazatelné znamení, které nikdo z domácích lidí nebyl s to rozeznat, poněvadž jim už dávno splynulo s ostatními pachy, cizinci je však postřehli okamžité. Jediné oni proto dokázali pochopit, proč mladý velitel stráže z lásky k ní zemřel a urozený pán z cizí země propadl zoufalství. Krásná Remedios si však neuvědomovala vzrušení, které kolem sebe Šíří, ani nesnesitelná muka, jež vyvolává na každém kroku; hovořila s muži bez jakýchkoli vedlejších úmyslů a svou nevinnou vlídností je připravovala o poslední zbytky rozumu.

..bylo zapotřebí ještě jedné oběti, aby cizinci a s nimi i mnozí macondští starousedlíci uvěřili pověstem, že z Remedios Buendíové nevyzařuje láska, ale smrt.

“Muži toho chtějí daleko víc, než si myslíš,” říkávala jí záhadné. “K tomu, co ty si představuješ, patří ještě spousta vaření a uklízení a spousta trápení kvůli maličkostem.” Snažila se ji vychovat k rodinnému štěstí, v jádře však přitom klamala sama sebe, poněvadž byla přesvědčena, že se na celé zemi nenajde muž, který - jakmile by ukojil svou vášeň - by třeba jen na jediný den dokázal snášet dívčinu nedbalost, přesahující všecky meze chápání.

Pro plukovníka Aureliana Buendíu znamenala ta událost nejzazší mez pokání. Naráz ho zaplavilo totéž rozhořčení jako kdysi v mládí nad mrtvolou ženy, kterou utloukli holemi, poněvadž ji pokousal vzteklý pes. Pohlédl na hloučky zvědavců, postávající před domem, a svým dřívějším hromovým hlasem, vytrysklým z hlubokého opovržení vůči sobě samému, na ně vychrlil všecku tu nenávist, kterou už nedokázal snášet v srdci. “Jednou ozbrojím své chlapce,” rozkřikl se, “aby těm zasraným Amerikánům dali co proto!”..

Stejné jako kdysi při smrti své ženy a jako tolikrát za války, při smrti svých nejlepších přátel, necítil ani teď smutek, ale slepý, bezcílný hněv a vysilující nemohoucnost.

..a drtě v zubech němý hněv.

Na deskách knih, které už dávno nikdo nečetl, a po starých pergamenech rozmáčených vlhkem vybujely sinalé kvítky, a vzduch v místnosti, kdysi nejčistší v celém domě, teď nesnesitelné páchl zetlelými vzpomínkami.

V té době prohlásil: “Jediný opravdový rozdíl mezi liberály a konzervativci je v tom, že jedni chodí na odpolední mši a druzí na večerní.”..

..vzpomínaje na Amarantu mezi kosočtverci světla v pronajatém domě.

V otupělosti, která ji v posledních letech zmáhala,..

..pila potají dýňový sirup a kapala si do očí včelí med, brzo vsak shledala, že se neodvolatelné propadá do tmy tak hluboké, že nikdy nenabyla jasnějších představ o vynálezu elektrického světla; když zaváděli první žárovky, dokázala už vnímat jen jejich záři.

Později objevila nečekanou užitečnost pachů, jež potmě byly daleko zřetelnější než tvary a barvy a s konečnou platností ji zachránily, takže se nemusela potupně vzdát. Dovedla v tmavém pokoji navléci do jehly nit a ušít poutko a poznala, kdy se začíná vařit mléko. Věděla bezpečně, kde co leží, a občas zapomínala, že je slepá.

Byla málem tak přičinlivá jako kdysi, kdy na jejích bedrech spočívala celá domácnost. Nepřístupná samota stáří ji však nadala bystrozrakem, který jí umožňoval přemítat i o těch nejnepatrnějších událostech v rodině, a poprvé jasné pochopila řadu věcí, které pro samé zaneprázdnění dřív neviděla.

Naopak Amaranta, jejíž tvrdé srdce ji po léta děsilo a jejíž nekonečná zatrpklost jí ztrpčovala život, se jí teď naráz ukázala jako nejněžnější žena, jaká kdy žila, a Úrsula s bolestnou jasnozřivostí pochopila, že nespravedlivá muka, jimž kdysi podrobila Pietra Crespiho, nevycházela z touhy po pomstě, jak se všichni domnívali, a pomalé trýznění, kterým zničila život plukovníku Gerineldu Márquezovi, že nepramenilo z její žlučovité zatrpklosti, ale že obojí bylo bojem na život a na smrt mezi nezměrnou láskou a nepřekonatelnou zbabělostí, a nakonec že zvítězil nesmyslný strach, který Amaranta ze svého vlastního ztrápeného srdce měla po celý život.

..a bez bázně se ptala Boha, zad si opravdu myslí, že lidé jsou ze železa, abyvydrželi tolik zármutku a trýzně;..

..a cítila nezadržitelnou touhu pořádně si zanadávat jako některý z cizinců, dopřát si konečně aspoň kratičkou vzpouru, po které toužila a tolikrát ji odložila, vzdát se všeho snažení a jedenkrát se už na všecko vykašlat,..

V jídelně po něm zůstala pronikavá vůně kolínské vody, kterou mu stříkala do vlasů, aby ho byla s to sledovat po domě.

V té době si Amaranta začala tkát svůj rubáš.

Ona obživlá vášeň byla tak prudká, že nejednou, když se chystali k jídlu, pohlédli jeden druhému do očí, beze slova přikryli talíře a šli do ložnice zmírat hlady a láskou.

Bydlel i nadále u Petry Cotesové, Fernandu však denně navštěvoval a občas zůstal doma na oběd, jako by osud převrátil všecko naruby a on teď byl manželem své souložnice a milencem své manželky.

Připomínala spíš Amarantu v jejích dvanácti, čtrnácti letech, když ještě neznala zatrpklost a chodila tanečním krokem, který se rozléhal po celém dome, dříve než utajovaná touha po Pietru Crespim navždycky pokřivila cesty jejího srdce.

Dával se unášet proudem, nezatížen city ani ctižádostí, jako bludná hvězda v Úrsulině planetární soustavě.

..už od onoho dávného rána, kdy ho plukovník Gerineldo Márquez vzal s sebou do kasáren ne proto, aby se podíval na popravu, nýbrž proto, aby až do smrti nezapomněl na smutný a trochu posměvačný úsměv popravence. Byla to nejen jeho nejstarší vzpomínka z dětství, ale vlastně jediná. Tu druhou, v níž jakýsi stařec ve starodávné kazajce a v klobouku podobném havraním křídlům seděl u ozářeného okna a vyprávěl o zázracích, nebyl s to nikam zařadit. Byla to nejasná vzpomínka, nezabarvená žádným ponaučením ani steskem, na rozdíl od vzpomínky na popravence, která po pravdě vymezila směr jeho života, a jak stárnul, vynořovala se mu v paměti čím dál zřetelněji, jako kdyby se s uplývajícími lety přibližovala.

..pochopila vsak, že jsou jediní dva z celé rodiny, které zřejmě spojuje vzájemná podobnost.

Už si však nevzpomněl, že ze všech žen, jež stejně jalově prošly jeho životem, to byla právě ona, jež v rozkoši nad jejich prvním spojením div neutonula ve vlastních slzách a necelou hodinu před smrtí přísahala, že ho bude milovat, dokud bude živa..

Na základě jakési vědecké pověry dvě hodiny po jídle nikdy nepracoval, nečetl, nekoupal se ani nemiloval; věřil tomu natolik, že několikrát odložil válečné operace, aby své vojáky nevystavil nebezpečí mrtvice. Lehl si tedy do sítě, vyčistil si perořízkem maz z uší a během několika minut už spal. Zdálo se mu, že vchází do prázdného domu s bílými stěnami, a zneklidňoval ho tíživý pocit, že je prvním člověkem, jenž vstupuje dovnitř.

Pak sklouzl k různým drobným událostem, nepokoušel se je však nijak hodnotit; jelikož nebyl s to myslet na nic jiného, naučil se už dávno uvažovat chladné, aby ho ony nevyhnutelné vzpomínky nemohly nijak zranit.

..kdy se vrátila domů, žvýkajíc oddenky lékořice,..

..a viděla Fernandu i Amarantu obklopené žalobnou svatozáří skutečnosti. Musela se velice přemáhat, aby jim nevmetla do tváře jejich upjatost, chudobu ducha a pošetilé sny o vznešenosti.

..a když si později prohlédla Petru Cotesovou, dala svému otci za pravdu. Bývala by raději také byla dcerou jeho souložnice.

..a jíst viržinskou šunku s plátky ananasu.

..ne proto, že by si to předsevzala, nýbrž proto, že už ji omrzelo hovořit o tajemstvích, která každý znal.

Když se tenkrát zase ukázala, nezbývala jí už ani jediná slza.

..když našli pod kaštanem jeho mrtvolu. Pomáhala ho odnést domů. Oblékla ho do jeho válečnického strůje, oholila ho a učesala a napomádovala mu knírek líp, než to dovedl on sám v dobách své slávy. Nikoho nenapadlo, že ji k tomu vede láska,..

Zestárla, ale všecky její tesknice zůstaly živé. Když naslouchala valčíkům Pietra Crespiho, draly se jí slzy do očí stejně jako zamlada, jako kdyby čas a útrapy nic neznamenaly.

Mrzelo ji, že onen objev neudělala už před mnoha lety, dokud by ještě bývala mohla pročistit všecky vzpomínky a v novém světle znovu zbudovat celý vesmír, bez zachvění si připomínat levandulovou vůni Pietra Crespiho za soumraku a zachránit Rebecu z bídy, v které si zvykla žít, ne z nenávisti, ani z lásky, nýbrž z nezměrného pochopení samoty.

V oné době se jí nicméně nedotklo už ani pomyšlení, že všecky cesty k nápravě jsou uzavřeny, tak úplně byla smířena se svým osudem.

..že ji dráždila jeho povýšená sebejistota.

Od chvíle, kdy uviděla Mauricia Babiloniu, přestala klamat sama sebe, pochopila, že ve skutečnosti už není s to déle přemáhat touhu být s ním o samotě, a pobouřilo ji vědomí, že to pochopil, jakmile ji uviděl ve dveřích.

Tenkrát si také všimla žlutých motýlů, ohlašujících příchod Mauricia Babilonii.

Meme ucítila na koleně jeho ruku a chápala, že oba v té chvíli pronikají na druhou stranu opuštěnosti.

..strhl ji nelítostně do živočišného stavu, který ji úplně vyčerpal. Nějaký čas trvalo, než pochopila, že i to je jedna z podob něhy,..

..že jeden druh lásky vyvrací druhý,..

Meme v těch dnech trpěla takovým vnitřním rozrušením, potlačovanými tužbami a nepotlačitelnou dychtivostí,..

Onoho večera strážný postřelil Mauricia Babiloniu, když zvedal tašky, aby vlezl do koupelny, kde uprostřed štírů a motýlů čekala Meme, nahá a rozechvělá láskou, jako na něj v posledních měsících čekávala téměř každodenně. Střela mu uvázla v páteři a odsoudila ho strávit zbytek života na lůžku. Umřel stářím, úplně sám, aniž si kdy postěžoval, cokoliv namítal nebo se pokusil něco vyzradit, sužován vzpomínkami a žlutými motýly, kteří mu nedopřáli klidu ani na okamžik, a zavržen veřejností jakožto zloděj slepic.

Meme pořád ještě myslela na Mauricia Babiloniu, páchnoucího olejem a obletovaného motýly, a nepřestala na něj myslet po všecky dny svého života až do onoho vzdáleného podzimního jitra, kdy pod změněným jménem a aniž za celá léta pronesla jediné slovo, umřela stářím v ponuré krakovské nemocnici.

“Zrovna tak jako Aureliano,” prohlásila Úrsula. “Jako kdyby se svět otáčel kolem dokola.”..

..nesoulad mezi slepou poslušností a smyslem pro čest.

..a navíc přesvědčen, že oním zástupem, jemuž uhranula smrt, nedokáže nic pohnout,..

..strach je švihl svým dračím ocasem..

..a pochopili, že onou chvílí končí jedna úzkost a začíná druhá, z níž není jiného východiska než smíření s osudem.

Uvykl šelestění deště, který se za ty dva měsíce proměnil v novou podobu ticha,..

..bratrovi však onen pohled stačil, aby pochopil, že se v něm opakuje neodvratný osud jejich praděda.

Aureliano Segundo si ani neuvědomoval, že stárne, až jednou odpoledne seděl v houpací židli, sledoval předčasný soumrak a zjistil, že na Petru Cotesovou myslí bez nejmenšího vzrušení. Nebývalo by mu zatěžko vrátit se k mdlé lásce své manželky, jíž se se zralým věkem vrátila krása, déšť ho však zbavil všech bouřlivých vášní a nadál ho houbovitým klidem nezájmu. Bavil se pomyšlením na to, co by za takového deště - trval už málem rok - býval všecko podnikl dřív.

..a to nemluvil o nikom jiném než o ní, kmotřence vévody z Alby, dámě tak urozené, že z toho manželky prezidentů zelenaly závistí, opravdové Šlechtičně, která má právo připojovat k svému jménu jedenáct španělských příjmení a v tomhle městě plném parchantů je jediná, kdo neupadne do rozpaků při pohledu na Šestnáct příborů, aby pak její manžel, ten cizoložník, div nepraskl smíchy a řekl že tolik lžic a vidliček a tolik nožů a lžiček se nehodí pro lidi, ale pro stonožky..

..je to její manžel před Bohem, její škůdce, její zákonný porušitel, jenž z vlastní svobodné a svrchované vůle vzal na sebe velikou odpovědnost, když ji odvedl z otcovského sídla, kde si nikdy nemusela nic odříkat a nic ji netrápilo..

..trýznivý bzukot jejího láteření..

Kůži měli ještě pořád zelenou od vodních řas a vycházel z nich zatuchlý pach, kterým nasákli za deště,..

žhnoucím prachem, jenž navždy pokryl zrezivělé střechy a stoleté mandloně.

Její odvážné, nepřemožitelné srdce jí ukazovalo cestu v tmách.

..a nehašeným vápnem zadusila mravence v jejich děrách.

..a nikdo z jejích potomků nezdědil její sílu.

..bývali vzhůru dlouho do noci s nevinností dvou staroušků, kteří nemohou spát, a čas,..

..a uprostřed podzimu života tak znovu uvěřila mladistvé pověře, že chudoba je služebnicí citů.

Postupně se scvrkávala, až připomínala spíš lidský plod nebo živoucí mumii, takže v posledních měsících svého života vypadala jako sušená švestka, ztracená v noční košili, a její věčně vztyčená paže nakonec připomínala nohu chápana.

že onoho poledne bylo takové vedro, až se zmatení ptáci rozpleskávali o zdi jako broky, proráželi kovové pletivo v oknech a umírali lidem v ložnicích.

Čím netečnější byli lidé, tím lačnější bylo zapomnění, které krok za krokem nelítostně pohlcovalo všecky vzpomínky;..

..s úporností, pochopitelnou jen u člověka, který nemá daleko k smrti.

Když Aureliano naposled vytušil jeho přítomnost, neviděl ho už a sotva slyšel jeho Šepot: “Umřel jsem na zimnici v přesypech singapurských.”..

Namísto oné ženy se vztyčenou hlavou a s prkennou chůzí, kterou vídal jindy, spatřil vsak nadpřirozeně krásnou stařenu v zažloutlém hermelínovém plášti, s korunkou z pozlacené lepenky a s mdlými pohyby člověka, jenž potají plakal..

..a duše se jí naplnila steskem po ztracených snech. Připadala si tak stará a sešlá a natolik vzdálená nejlepším chvílím svého života, že zatoužila dokonce i po těch, které jí utkvěly v paměti jako nejhorší, a teprve teď zjistila, jak velice jí chybí ostrý pach majoránky na verandě, vůně růžových keřů za soumraku a dokonce i nehorázné řádění přivandrovalců. Její srdce ze zahoustlého popela, které bez ujmy přestálo i nejlépe mířené rány všedního života, se zhroutilo při prvním náporu stesku. Potřeba být smutná se u ní proměnila v neřest, a jak ji pustošilo stáří, byla stále silnější. Samotářským životem zlidštěla;..

Než se začal koupat, navoněl lázeň solemi, které si přinášel ve třech alabastrových flakónech. Místo aby se drhl tykví, ponořoval se celý do vonné lázně a vznášel se v ní naznak leckdy až dvě hodiny, ukolébán její svěžestí a vzpomínkami na Amarantu.

..kolikrát naráz ze sna otevřel oči a spatřil ji, jak vystupuje z nádržky z brokatelového mramoru, v krajkových spodničkách a s obvazem na ruce, zkrášlena jeho tužbami vyhnance.

Ležel v nádrži zahloubán do vlastních myšlenek a přemítaje o svých trpkých a pomýlených rozkoších,..

..lépe snášet onu nevyzpytatelnou samotu, která je rozdělovala a spojovala současně.

Měl bledé zorničky, zdůrazňující jeho mořeplavecký vzhled, a knírek, který připomínal veverčí chlupy. Byl přinejmenším o patnáct let starší než jeho žena, jeho mladické záliby, jeho bdělá snaha učinit ji šťastnou a jeho přednosti dobrého milence však ten rozdíl vyrovnávaly. Lidé, kteří spatřili tohoto opatrného čtyřicátníka s hedvábnou stužkou kolem krku a cirkusovým jízdním kolem, by v životě nebývalo napadlo, že ho s jeho mladou manželkou spojuje bouřlivý milostný vztah a oba dva že se poddávají vzájemné touze na nejnevhodnějších místech, prostě tam, kde je to právě napadlo, jako to dělávali od samého začátku své známosti, a s vášní, kterou míjení času a čím dál nezvyklejší okolnosti jen prohlubovaly a obohacovaly. Gaston byl nejen vášnivým milencem nevyčerpatelných znalostí a bezedné představivosti, ale pravděpodobné i prvním mužem v dějinách lidského druhu, který nouzově přistál a div se přitom i se svou snoubenkou nezabil jen proto, aby se s ní mohl pomilovat na louce plné fialek.

..a vyprávěla mu o obrovském domě vonícím majoránkou, kde by chtěla žít až do smrti..

..kromě nejstaršího z antilských černochů, jenž za soumraku ještě pořád sedával před průčelím svého domu a vyzpěvoval ponuré žalmy, starce s vlasy bílými jako z bavlny, které mu dodávaly vzezření fotografického negativu.

Nespával s ní, i když ho to několikrát lákalo a Nigromantě samé by to bývalo připadalo jako přirozené vyústění jejich společných stesků.

Od té doby se Aureliano každé odpoledne scházel s oněmi čtyřmi debatéry, kteří se jmenovali Álvaro, Germán, Alfonso a Gabriel, prvními a posledními přáteli, které v životě měl. Pro člověka, jako byl on, uzavřeného do světa psané skutečnosti, ony bouřlivé schůzky, jež začínaly o šesté večerní v knihkupectví a končívaly na úsvitě v nevěstincích, představovaly skutečný objev.

Ve snaze přemoci rozpaky Aureliano ovládl hlas, který ho užuž opouštěl, život, který mu proklouzával mezi prsty, a paměť, která se mu měnila v zatvrdlý polyp,..

Nikdy jí nenapadlo, že by v Aurelianovi mohla vzbouzet něco víc než bratrský cit, dokud se jedenkrát nepíchla do prstu, když otvírala plechovku s broskvemi, a on přispěchal a vysával jí krev s takovou lačností a oddaností, až jí naskočila husí kůže.

..dokázal však jen složit hlavu Pilar Ternerové do klína a rozplakat se prudkým, horoucím a posilujícím pláčem. Pilar Ternerová ho bříšky prstů hladila po hlavě a nechala ho vyplakat; nemusel jí říkat, že pláče z lásky, poněvadž okamžitě poznala ten nejstarší pláč v dějinách člověka.

V srdci žádného z Buendíu nebylo tajemství, které by nedovedla rozluštit, poněvadž sto let karet a životních zkušeností ji poučilo, že dějiny rodu představují soukolí, jež se neodvolatelně opakuje, roztočené kolo, které by se otáčelo na věky věků, kdyby se jeho osa postupně a nezadržitelné neopotřebovávala.

V předvečer svého odjezdu, když už zatloukl truhly a složil si šatstvo do téhož kufříku, s kterým sem kdysi přijel, svraštil náhle víčka podobná slávkám, s jakýmsi nestoudným požehnáním ukázal na hromady knih, s nimiž snášel léta vyhnanství, a řekl přátelům: “Tyhle sračky vám tu nechám.”..

..vydán na milost a nemilost Nigromantinu nejistému soucitu,..

V onom Macondu, na které zapomněli dokonce i ptáci a kde prach a vedro byly tak úmorné, že se už sotva dalo dýchat, Aureliano a Amaranta Úrsula, samotou, láskou a samotou lásky uvěznění v domě, kde se už málem nedalo spát, takový hluk tam tropili červení mravenci, byli jediní šťastní lidé, nejšťastnější na celé zemi.

Od onoho prvního odpoledne Aureliano a Amaranta Úrsula soustavně využívali oněch řídkých chvilek, kdy byl Gaston pryč, a milovali se s utajovanou vášní, téměř vždy nakonec vyrušeni ze svých nejistých spojení manželovým nenadálým návratem. Když však shledali, že jsou v domě sami, zmocnila se jich posedlost opožděné lásky. Byla to pošetilá, ztřeštěná vášeň, při níž se Fernandiny kosti v hrobě zachvívaly hrůzou a která je oba udržovala ve stavu ustavičného vytržení. Skřeky Amaranty Úrsuly a její výkřiky, když umírala láskou, se ozývaly o druhé odpolední na stole v jídelně právě tak jako ve dvě hodiny v noci ve špižírně. “Co mé nejvíc mrzí,” smávala se, “jsou všecka ta léta, o která jsme přišli.”..

Zjistili, že únava po milování v sobě skrývá neprobádané možnosti, daleko rozmanitější než sama touha, a oddávali se zbožňování svých tel.

..broskvové hebké břicho..

..oba se vznášeli v prázdném vesmíru, kde jedinou každodenní a věčnou skutečností zůstávala láska.

..a z oněch vzpomínek pochopili, že spolu byli Šťastni, kam až jejich paměť sahá.

Farář si ho změřil soucitným pohledem. “Synu, synu,” vzdychl. “Mně by úplně stačilo mít jistotu, že ty a já teď opravdu existujeme.”..

Aureliano a Amaranta Úrsula tedy přijali za svůj příběh o košíku, ne proto, že by mu věřili, nýbrž proto, že jim dovoloval zapomenout na jejich obavy.

..a pocítili nové štěstí při pomyšlení, že oni dva se budou milovat ještě jako duchové dávno potom,..

Jedné neděle o šesté odpolední Amaranta Úrsula pocítila porodní bolesti. Usměvavá porodní babka děvčátek, která se prodávala z hladu, ji vysadila na stůl v jídelně, sedla si jí rozkročmo na břicho a surově po ní harcovala, až její křik zanikl v nářku velikého chlapce. Závojem slz Amaranta Úrsula uviděla, že je to jeden z velikých synů Buendíova rodu, mohutný a svéhlavý na způsob José Arcadiů a s otevřenýma, jasnozřivýma očima Aurelianů, předurčený k tomu, aby znovu založil rod a oprostil ho od zhoubných neřestí a samotářských sklonů, poněvadž byl za celé století jediný, jenž byl počat z lásky. “Hotový lidojed,” řekla. “Bude se jmenovat Rodrigo.” “Ne,” namítl její manžel. “Bude se jmenovat Aureliano a zvítězí v dvaatřiceti válkách.” Porodní bába mu odřízla pupeční Šňůru a potom hadříkem začala stírat modrý maz, který mu pokrýval tělo; Aureliano jí svítil lampou. Teprve když ho obrátili na břicho, zjistili, že ve srovnání s ostatními lidmi má něco navíc, naklonili se k němu a prohlíželi si to. Byl to prasečí ocas. Nijak obzvlášť je to neznepokojilo. Aureliano ani Amaranta Úrsula už neznali obdobný případ, k němuž kdysi v rodině došlo, ani se nepamatovali na Úrsuliny hrůzné výstrahy, a porodní babka je úplně uklidnila tvrzením, že onen nadbytečný výrůstek mohou chlapci odříznout, až mu vypadají mléčné zuby. Potom už o tom neměli čas přemýšlet, poněvadž Amaranta Úrsula začla krvácet a brzo z ní prýštil nezadržitelný proud. Snažili se jí pomoci náčinky z pavučin a spečeným popelem, jako kdyby však chtěli zastavit rukama vodotrysk. V prvních hodinách se Amaranta Úrsula snažila zachovat si dobrou náladu. Držela zděšeného Aureliana za ruku a prosila ho, aby si nedělal starosti, poněvadž lidé jako ona neumírají proti své vůli, a zalykala se smíchy při pohledu na sveřepé prostředky porodní babky. Jak však Aureliana opouštěla naděje, začala se ztrácet, jako kdyby ji někdo postupně smazával, až upadla do hluboké mdloby. V pondělí ráno k ní přivedli ženu, která se u jejího lože modlila zaklínači modlitby, zaručeně účinkující u zvířat i u lidí, vášnivá krev Amaranty Úrsuly byla však lhostejná ke všem lidským výmyslům kromě lásky. Odpoledne, po čtyřiadvaceti hodinách zoufalství, pochopili, že je mrtvá, poněvadž proud krve nenávratné ustal, rysy jí ostře vystoupily, skvrny na tváři se rozplynuly v jitřním úbělu a ona se znovu začala usmívat.

..a rozplakal se; uvědomoval si přitom, že splácí pozdní slzy smrti, kterou nechtěl oplakat včas, aby neporušil kouzlo své lásky.

..a v onom jasnozřivém okamžiku si uvědomil, že není s to snést drtivou tíhu vší té minulosti, která mu leží na duši.

..a všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane.

<2020>