Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 

Milan Kundera


zert.png

Žert [68]

Na odchodu vyslovil Kostka přání, aby mi jeho garsoniéra přinesla “opravdu něco krásného”. ,,Ano,” řekl jsem mu, “umožní mi provést jednu krásnou destrukci.” “Myslíte si, že destrukce mohou být krásné?” řekl Kostka a já jsem se v duchu usmál, protože jsem ho v této otázce (pronesené mírně, myšlené však bojovně) poznával právě takového, jaký byl, když jsem se s ním více než před patnácti léty poprvé seznámil. Měl jsem ho rád a zároveň mi byl trochu k smíchu a jako takovému jsem mu odpověděl: “Já vím, že jste tichý dělník na věčném božím staveništi a že nerad slyšíte o destrukcích, ale co mám dělat: já zedník boží nejsem. Ostatně jestli tu boží zedníci stavějí stavby ze skutečných zdí, sotva by jim mohly naše destrukce ublížit. Ale mně se zdá, že místo zdí vidím všude jen samé kulisy. A destrukce kulis je docela spravedlivá věc.”..

..zopakovat jsme si potřebovali jen to, že jsme se nezměnili, že jsme oba stále stejně sobě nepodobní (přičemž musím říci, že jsem tu nepodobnost měl na Kostkovi rád a že jsem s ním právě proto s oblibou debatoval, protože jsem si tak vždycky mohl zběžně znovu ozřejmit, kdo vlastně já sám jsem a co si myslím).

..a protože se po tolika letech života nerad dívám na svou vlastní tvář, vyhnul jsem se zrcadlu, umístěnému proti mně, zvedl jsem oči vzhůru a nechal je bloudit po bílém flekatém stropě.

..slyšel jen pohyby břitvy o kožený brusný pás a..

..a utkvěl jsem v jakémsi slastném nepohnutí plném příjemné lhostejnosti. Za chvíli jsem ucítil na tváři prsty, vlhké a klouzavé, jak mi roztírají po kůži mýdlový krém, a uvědomoval jsem si tu divnou a směšnou věc, že mne jakási cizí žena, po které mi nic není a které není nic po mně, něžně hladí. Holička pak začala mýdlo roztírat štětkou a mně se zdálo, že snad ani nesedím, ale jen tak tkvím v bílém flekatém prostoru, do něhož jsem upíral zrak. A tu jsem si představil (protože myšlenky i ve chvílích odpočinutí neustávají ve svých hrách), že jsem bezbranná oběť a jsem dán ženě, která brousí břitvu, docela napospas.

A protože se mi mé tělo rozplývalo v prostoru a cítil jsem je tvář dotýkanou prsty,..

..ale já jsem nechtěl věřit hlasu, chtěl jsem věřit raději rukám, chtěl jsem ji poznat podle rukou; snažil jsem se podle míry laskavosti v jejich dotecích rozpoznat, zda je to ona a zda mne poznala.

Podivně neuspokojen jsem odešel z krámku;..

..ať smutek není spojován s mým jménem, ta Fučíkova věta je mé heslo,..

..staly se leitmotivem mého života, splývají mi s tou dobou, s mým mládím, s Pavlem, ozvou se mi pokaždé, když mi má vyjít slunce, ozývají se mi v těchto dnech.

To byl celý on, nestačilo mu nikdy útočit jen na rozum, chtěl zasahovat lidské city, zdálo se mi, že je to nádherné,..

..stokrát opakoval ve svých projevech, že nový človčk se liší od starého tím, že ruší ve svém životě rozpor mezi soukromým a veřejným,..

..a já jsem říkala Pavlovi, kdybychom se zradili my dva, zradili bychom všechny ty, co s námi slaví svatbu, zradili bychom i manifestaci na Staroměstském náměstí i Togliattiho, chce se mi dnes smát, co všechno jsme to potom vlastně zradili..

..když jsme museli řešit tu trapnou aféru, jeden náš redaktor, ženatý muž, měl pomčr s techničkou od nás, mladou svobodnou holkou, nezodpovědnou a cynickou, a redaktorova žena se tehdy v zoufalství obrátiIa na náš výbor o pomoc, projednávali jsme ten případ mnoho hodin, pozvali jsme si postupně k rozhovoru manželku, techničku i svědky z jejich pracoviště, snažili jsme případ pochopit ze všech stran a být spravedliví, redaktor dostal stranickou důtku, technička byla napomenuta a oba museli před výborem slíbit, že se spolu rozejdou. Bohužel slova jsou jen slova, řekli je jen proto, aby nás ukonejšili a scházeli se spolu dál, ale lež má krátké nohy, dověděli jsme se o tom brzy a já jsem pak byla pro to nejpřísnější řešení, navrhla jsem, aby byl redaktor vyloučen ze strany pro vědomé klamání a podvádění strany, vždyť jaký je to komunista, když lže straně, já nenávidím lež, ale můj návrh neprošel, redaktor dostal pouze důtku, zato technička musela z rozhlasu odejít.

..žena nemůže žít bez citu, to by nebyla žena, proč bych to zapírala, hledala jsem lásku jinde, když jsem ji neměla doma, stejně jsem ji hledala marně,..

..i když vím, jak by to bylo jednoduché zapomenout na mladistvý sen o lásce, zapomenout na něj, překročit hranici a octnout se v říši podivné svobody, kde neexistuje stud, ani zábrany, ani morálka, v říši podivné hnusné svobody, kde je vše dovoleno, kde stačí jen naslouchat, jak uvnitř člověka pulsuje sexus, to zvíře.

..zoufale hledám lásku, do níž bych mohla vejít taková, jaká dosud ještě jsem,..

..dával mi najevo od počátku, že ho zajímám jako žena a ne jako redaktorka, nevěděla jsem, jestli mne to má těšit nebo urážet, ale byl při tom milý, rozuměli jsme si, není to žádný skleníkový intelektuál, jací jsou mi protivní, má za sebou bohatý život, pracoval i v dolech, řekla jsem mu, že mám právě takové lidi ráda, lidi s gorkovským životopisem,..

..a on mi řekl, že to nic neznamená, co vyznávám, že vyznavači radosti bývají většinou ti nejsmutnější lidé,..

..a zalila ., mne horkost z radosti, že po mně touží, a že po mně touží o to víc, když mu připomínám, že jsem vdaná, protože se mu tím vzdaluju, a člověk touží vždycky nejvíc po tom, co se mu vzdaluje, pila jsem dychtivě to posmutnění z jeho tváře a poznala jsem v té chvíli, že je do mne zamilován.

..a potom jsme seděli v malé hospůdce u Zbraslavi, jedli jsme chleba a buřt, všechno bylo docela obyčejné a prosté, nevrlý hostinský, politý ubrus, a přece to bylo nádherné dobrodružství,..

Pochopil jsem, že vzpomínkám neuniknu; že jsem jimi obklíčen.

..ano, ta léta o sobě prohlašovala, že jsou nejradostnější ze všech let a každý, kdo se neradoval, byl okamžitě podezirán, že ho vítězství dělnické třídy zarmucuje anebo (což nebylo o nic menší provinění) že je individualisticky ponořen do svých niterných smutků.

Někdy (spíš ze sportu než z opravdových obav) jsem se proti nařčení z individualismu bránil a chtěl jsem, aby mi kolegové doložili, proč jsem individualista. Neměli pro to dokladů zvlášť konkrétních; říkali: “Protože se tak chováš.” ,.Jak se chovám?” ptal jsem se. “Pořád se tak divně usmíváš.” “No a? Raduji se!” “Ne, ty se usmíváš, jako by sis něco pro sebe myslel.”..

..a snažil jsem se jí imponovat podobně hloupým způsobem, jakým se o to snaží dvacetiletí mužové všech časů: nasazoval jsem si masku; předstíral jsem, že jsem starší (duchem a zkušenostmi), než jsem byl; předstíral jsem, že mám od všech věcí odstup, že se dívám na svět z výšky a že nosím kolem své kůže ještě jinou, neviditelnou a neprůstřelnou kůži. Tušil jsem (ostatně správně), že žertování je srozumitelným výrazem odstupu, a jestliže jsem žertoval vždycky rád, žertoval jsem s Markétou zvlášť usilovně, vyumělkovaně a únavně..

Ale kdo jsem tedy byl doopravdy? Musím to znovu opakovat: Byl jsem ten, kdo má několik tváří. Byl jsem vážný, nadšený a přesvědčený na schůzích; šťouravý a popichovačný mezi nejbližšími kamarády; byl jsem cynický a křečovitě duchaplný s Markétou; a když jsem byl sám (a myslil na Markétu), býval jsem bezradný a školácky rozechvěný. Byla snad ta poslední tvář ta pravá? Ne. Všechny ty tváře byly pravé: Neměl jsem jako pokrytci tvář pravou a tváře falešné. Měl jsem několik tváří proto, že jsem byl mlád a nevěděl jsem sám, kdo jsem a kdo chci být. (Avšak disproporce mezi těmi všemi tvářemi mne trémovala; nevrostl jsem zcela ani do jedné z nich a pohyboval jsem se za nimi nemotorně a slepecky.

Psychologická i fyziologická mašinérie lásky..

Psychologická i fyziologická mašinérie lásky je tak složitá, že v jistém údobí života musí se mladý muž soustředit téměř výhradně na pouhé její zvládání a uniká mu pak vlastní obsah lásky - žena, kterou miluje..

..jako každá krása - sugerovala okolí zdánlivou nepřístupnost)..

Když se to tak vezme, souhlasil jsem vlastně se vším, co Markéta tvrdila, i v brzkou revoluci v západní Evropě jsem věřil; jen s jedním jsem nesouhlasil: aby byla spokojená a šťastná, když se mi po ní stýskalo. A tak jsem koupil pohlednici a (abych ji ranil, šokoval a zmátl) napsal jsem: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík..

Byl jsem nešťastný, jak jen může být nešťastný dvacetiletý chlapec,..

Dny byly k nepřečkání dlouhé a zbytečné,..

(Přiznám se, že od té doby mám k tykání averzi, má být původně výrazem důvěrné blízkosti, ale jsou-li si tykající lidé vzájemně cizí, nabude okamžitě opačného významu, je výrazem hrubosti, takže svět, v němž si lidé tykají všeobecně, není světem obecného přátelství, nýbrž světem obecné neúcty.)..

Považuješ se sám za optimistu? ptali se dál. Považuju, řekl jsem nesměle. Mám rád legraci, jsem docela veselý člověk, snažil jsem se zlehčit tón výslechu. Veselý může být i nihilista, řekl jeden z nich, může se třeba smát lidem, kteří trpí.

Soudruzi, to měla být legrace, řekl jsem a cítil, že mi nikdo nemůže uvěřit.

On? odpověděla váhavě Markéta, no on je divný, to byste ho museli znát.

“Já se nijak neomlouvám, ani se za to nestydím, že jsem jim ji dala přečíst, tak si to nesmíš vykládat. Jsi člen strany a strana má právo vědět, kdo jsi a jak smýšlíš,” ohradila se Markéta a pak mi řekla, že byla zděšena tím, co jsem napsal, když přece všichni víme, že Trockij je největší nepřítel všeho, zač bojujem a proč žijem.

“A prosím tě, Markéto, myslíš si, že jsem se dopustil velkého provinění ?” “Myslím, že ano,” řekla Markéta. “Co myslíš, mám právo zůstat ve straně, nebo ne?” “Myslím si, Ludvíku, že ne.” Věděl jsem, že kdybych vešel na hru, do níž se vžila Markéta a jejíž patos prožívala, zdá se, celou duší, byl bych dosáhl všeho, čeho jsem se před měsíci marně dobýval: poháněna patosem spasitelství jak parou parolod’, oddala by se mi nyní nepochybně ; i svým tělem. Ovšem pod jednou podmínkou: že její spasitelství bude opravdu plně ukojeno; a aby bylo ukojeno, musí souhlasit objekt spasení (běda, já sám!) se svou hlubokou, nejhlubší provinilostí. Jenomže to já jsem nemohl. Byl jsem těsně před vytouženým cílem Markétina těla, a přece jsem si je nemohl za tuto cenu vzít, protože jsem nemohl připustit svou vinu a souhlasit s nesnesitelným ortelem; nemohl jsem slyšet, jak někdo, kdo mi má být blízký, tu vinu i ten ortel připouští.

Když si dnes vzpomínám na svůj tehdejší stav, vybavuje se mi v analogii nesmírná moc křesťanství, které sugeruje věřícímu jeho základní a nepřetržitou hříšnost; i já jsem stál (a všichni jsme tak stáli) tváří v tvář revoluci a její straně s hlavou ustavičně sklopenou, takže jsem se pozvolna smiřoval s tím, že mé věty, jakkoli byly myšleny žertem, jsou přesto proviněním,..

že jsem ucítil v pramenitosti těch lidových obřadů pach chloroformu a na dně té zdánlivé spontánnosti jsem uviděl smítko falše.

..ta neprůhlednost byla ovšem jen relativní, způsobená nejen skutečnými okolnostmi, ale též nenavyklostí zraku (jako když se vstoupí ze světla do tmavé místnosti); po čase začala pomalu průhlednět a i v tom ” přítmí zvěcněnosti” začínalo být vidět na lidech lidské.

..ale já jsem se nejvíc děsil toho prostého faktu, že jsem se octl mezi těmi, které jsem považoval za své úhlavní nepřátele, a že mne k nim přeřadili (definitivně, neodvolatelně a s doživotním cejchem) mí vlastní soudruzi. Prožíval jsem proto první čas mezi černými jako urputný samotář; nechtěl jsem se sžít se svými nepřáteli,..

Začal jsem chápat, že není síly, která by mohla změnit onen obraz mé osoby, který je uložen kdesi v nejvyšší rozhodčí síni lidských osudů; pochopil jsem, že tento obraz (jakkoli nepodobný mně) je mnohem skutečnější než já sám; že je nikoli on mým, nýbrž já jeho stínem; že nikoli jeho je možno vinit, že se mi nepodobá, nýbrž že nepodobností jsem vinen já; a že ta nepodobnost je můj kříž, který nemohu na nikoho svalovat a který musím nést.

..i když někteří z nás říkali zlomyslně, že jeho dobrota pramení pouze z jeho hlouposti.

..pochopil jsem, že nit, která mne vázala k straně a k soudruhům, mi beznadějně vyklouzla z ruky.

Zpřetrháno bylo studium, účast v hnutí, práce, vztahy s přáteli, zpřetrhána byla láska i hledání lásky, zpřetrhán byl prostě celý smysluplný běh života. Nezůstalo mi nic než čas. Ten jsem zato poznal tak intimně jako nikdy předtím.

..a projevoval ke své budoucnosti lhostejnost, jež byla zdrojem jeho drzé a bezstarostné svobodnosti.

Účastníl se i prvních politických lekcí a horlivě se hlásil k diskusi, v níž horoval proti imperialistickým válečným paličům. Když však o své újmě vyrobil a vyvěsil v kasárnách plakát, v němž vyzýval ke složení všech zbraní, žaloval ho vojenský prokurátor pro vzpouru.

Josef, syn bohatého sedláka z polabské vesnice (příliš uvykl modravé prostoře, nad níž se viklá skřivánek, takže měl teď dusivou hrůzu z pekelného podzemí šachet a štol);..

..dvacetiletý Stáňa, ztřeštěný žižkovský frajer, na kterého napsal místní národní výbor zdrcující posudek, protože se prý ožral v prvomájovém průvodu a močil pak schválně u kraje chodníku na očích rozjásaných občanů;..

(obrácen do svých věčných vnitřních sebeobhajob) a ztěžka jsem se mu snažil vysvětlit (slovy, jejichž umělost a hledanost jsem vzápětí hned sám nepříjemně cítil),..

..cit kumpánství, který jsem nezažil od té doby, co jsem naposledy hrával s Jaroslavem a ostatními v cimbálové kapele.

“Teď už jen poslední taxík pro náš čestný ústup,” řekl jsem a díval se lítostivě na blondýnu, s kterou se mi podařilo na začátku jednou tančit, ale které jsem nenašel odvahu říct, aby se mnou odtud odjela;..

..a podporovalo ve mně zuřivou chuť na ženu; na jakoukoli ženu;..

..že se stala základní, příznačnou a obvyklou situací mého nynějšího života. Že jí byl přesně vymezen okruh mých možností, že jí byl přesně nakreslen horizont mého milostného života, jenž mi má od nynějška náležet. Že tato situace nebyla výrazem mé svobody (jak bych ji mohl chápat, kdyby se mi přihodila třeba o rok dříve), nýbrž výrazem mé determinace, mého omezení, mého odsouzení. A pocítil jsem strach. Strach z tohoto žalostného horizontu, strach z tohoto údělu. Cítil jsem, jak se má duše stahuje do sebe, jak začíná před tím vším couvat, a zároveň jsem se hrozil, že nemá, kam by vycouvala z toho obklíčení.

Byl jsem rozrušen všemi těmito drobnými objevy nepatřičností,..

..anebo byla tato obyčejnost tak neobyčejná?

Ano, už tuším, byla to snad právě ta zvláštní Luciina pomalost, co mne tak upoutalo, pomalost, z níž jako by vyzařovalo odevzdané vědomí, že není kam spěchat a že je zbytečné vztahovat po něčem netrpělivé ruce. Ano, snad opravdu právě ta pomalost plná smutku mne přiměla, abych dívku zpovzdáli sledoval, jak jde k pokladně, jak vytahuje drobné, bere lístek, nahlíží do sálu a pak se zase obrací a vychází na dvůr.

Mluvívá se o láskách na první pohled; jsem si příliš dobře vědom toho, že láska má sklon vytvářet sama ze sebe legendu a zpětně mytizovat své počátky; nechci tedy tvrdit, že tu šlo o tak náhlou lásku; ale jakési jasnozření tu opravdu bylo: tu esenci Luciiny bytosti, anebo - mám-li být zcela přesný - esenci toho, čím pak Lucie pro mne byla, jsem pochopil, pocítil, uzřel naráz a hned, Lucie mi přinesla sama sebe, jako se lidem přinášejí zjevené pravdy.

..že máme oba pro sebe (ač se neznáme) tajemný dar samozřejmosti;..

..nezačal jsem rozhovor žádným vtipem nebo paradoxem, jak jsem míval ve zvyku, ale byl jsem docela přirozený - a byl jsem tím sám překvapen, protože jsem až doposud vždycky před dívkami klopýtal pod tíhou škrabošek.

Řekla, že chodí raději sama. Zeptal jsem se jí, zda je to proto, že se cítí být v životě smutná. Přisvědčila. Řekl jsem jí, že mi taky není veselo. Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba mnohdy zdánlivě a klamně) jako smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které uspává jakékoli obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární, vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované “držení duše”, vypěstovaná gesta a mimiku a být prostý; nevím, jak se mi toho (náhle, bez přípravy) podařilo dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné vysvobození.

Od onoho večera se ve mně všechno změnilo; byl jsem opět obydlen; nebyl jsem už jen tou žalostnou prázdnotou,..

Nikdy v životě jsem už nevěnoval žádné jiné ženě tolik myšlenek, tolik mlčenlivého upření jako jí..

..v tušivé vnímavosti,..

..vzal jsem si s sebou už jako rekrut do kufříku tři knížky veršů, které jsem si stále četl a které mi přinášely útěchu: byly to básně Františka Halase.

Halasovo jméno znovu proslulé tím, že vedoucí ideolog tehdejších let obvinil nedávno zemřelého básníka z morbidnosti, nevíry, existencialismu a ze všeho, co v té době mělo zvuk politického anathema.

Nikomu předtím a nikomu potom jsem verše nepředčítal; mám v sobě dobře fungující pojistku studu, která mi brání, abych se příliš otvíral před lidmi, abych prohlašoval před druhými své city;..

Ale Lucie měla zázračnou moc (nikdo jiný po ní ji už neměl), že ovládala tuto pojistku a zbavovala mne břemene ostychu. Mohl jsem si před ní dovolit vše: i upřímnost, i cit, i patos.

..napsal jsem jí bezpočet dopisů, pohlednic a lístků. Dnes už si neumím dost dobře představit, co jsem jí psal a jak. Rád bych četl po sobě ty dopisy a zároveň jsem rád, že je nemohu číst;..

Které vzpomínání není současnou expozicí dvou tváří, té přítomné i té minulé?

Nebylo v mých silách jí naznačit, že právě její neumělosti a neznalosti jsou mi drahé, ne snad proto, že bych ctil primitivnost pro ni samu, ale že byly znakem Luciiny nedotčenosti a že mi tak dávaly naději vepsat se do Lucie o to hlouběji, o to nesmazatelněji.

Uzlové zvraty ve vývoji lásky nebývají způsobovány vždycky dramatickými událostmi, nýbrž často okolnostmi na první pohled zcela nenápadnými.

..bylo to pro mne krásné léto (stromy byly plné sazí a přesto se mi zdály nesmírně zelené, když jsem je viděl očima právě osvobozenýma ze šachetní tmy), ale jak to tak bývá, zárodek neštěstí je skryt právě uvnitř štěstí: smutné události tehdejšího podzimu měly své početí v tom zelenočerném létě.

Tehdy jsem k němu neuměl cítit nic jiného než nenávist, a nenávist vrhá příliš ostré světlo, v němž se ztrácí plastičnost předmětů.

Zaútočil jsem na ni znovu; přece nejsi z těch holek, které člověka vydráždí a pak se mu vysmějí, přece nejsi bezcitná a zlá … a znovu jsem ji objal a znovu začal krátký a smutný zápas, který mne (znovu) naplnil pocitem škaredosti, protože byl tvrdý a nebylo v něm ani památky po lásce; jako by v té chvíli Lucie zapomínala, že jsem tu s ní já, jako bych se proměňoval v někoho docela cizího.

..políbili jsme se okem drátěného plotu.

Byl jsem šťasten i sebevědomý, protože jsem měl v Lucii bohatství,..

Tím nechci říct, že můj vztah k ní zesurověl, zploštěl, že ztratil na něze. Ne, řekl bych, že to bylo jedinkrát v mém životě, kdy jsem prožíval totální touhu po ženě, v níž bylo angažováno vše, co ve mně je: tělo i duše, chtíč i něha, stesk i zběsilá vitalita, touha po sprostotě i touha po útěše, touha po okamžiku rozkoše i po věčném držení. Byl jsem cele angažován, cele napjat, cele soustředěn a vzpomínám si na ty chvíle dnes, ve věku pelichající touhy, jako na ztracený ráj..

Řekl jsem jí, aby se svlékla, aby se sebe shodila všechno, co nás dělí.

..napadlo mne, že všechno dopadlo právě naopak, než jsem o tom snil: neobsluhuje oblečeného muže nahá dívka, ale nahý muž tu leží v klíně oblečené ženy; připadal jsem si jak nahý Kristus sňatý z kříže v rukou litující Marie a zároveň jsem se hned lekl této představy, protože jsem sem nepřišel pro útěchu a pro soucit, ale pro něco docela jiného - a znovu jsem začal na Lucii naléhat, líbat ji (na tvář i na šaty) a pokoušel se ji nenápadně rozpínat. Ale nedosáhl jsem ničeho; Lucie se mi znovu vyvinula; ztratil jsem docela původní rozběh, důvěřivou nedočkavost, vyčerpal jsem najednou všechna svá slova i doteky. Zůstal jsem ležet na postcli nahý, natažený a nehybný a Lucie seděla nade mnou a hladila mne drsnýma rukama po tváři. A ve mně se pomalu rozkládaly nelibost a hněv: připomínal jsem Lucii v duchu všechna rizika, která jsem podstoupil, abych se s ní dnes setkal: připomínal jsem jí (v duchu) veškeré tresty, které by mne mohl dnešní výlet stát. Ale to byly jen povrchní výčitky (proto jsem je také Lucii-byť mlčky - svěřoval). Skutečný pramen hněvu byl však mnohem hlubší (styděl hych se ho svěřit): myslil jsem na svou ubohost, smutnou ubohost neúspěšného mládí, ubohost nekonečných týdnů bez ukojení, ponižující nekonečnost nesplněné touhy; vybavovalo se mi marné dobývání Markéty, ohavnost blondýny na žacím stroji a znovu marné dobývání Lucie. A chtělo se mi hlasitě žalovat: proč musím být ve všem dospělý, jako dospělý souzen, vylučován, označován za trockistu, jako dospělý posílán do dolů, ale proč v lásce nesmím být dospělý a musím polykat všechnu potupu nedospělosti? Nenáviděl jsem Lucii, nenáviděl jsem ji o to víc, že jsem věděl, že mne má ráda, protože její odpor byl tím nesmyslnější, nepochopitelnější a zbytečnější a dováděl mne k zběsiloslti.

..a že také Alexej je pryč; podjal se své veliké role slepě a statečně a nemohl za to, že ji najednou neuměl hrát dál, že neuměl stát pokorně a trpělivě s psí hlavou dál v řadě, že neměl už sil; nebyl to můj kamarád, byl mi cizí urputností své víry, ale svým osudem mi byl ze všech nejjbližší; zdálo se mi, že do své smrti skryl i výčitku namířenou proli mně, jako by mi chtěl vzkázat, že ve chvíli, kdy člověka strana vyřadí ze svého celku, ten člověk nemá proč žít. Pociťoval jsem pojednou jako svou vinu, že jsem ho neměl rád, protože ted’ byl nenávratně mrtev a já jsem pro něho nikdy nic neudělal, ačkoli jenom já jsem pro něho tady něco udělat mohl.

Začal jsem pochybovat o ceně naší solidarity,..

A začal jsem si uvědomovat, že náš černý kolektiv je stejně s to uštvat jiného člověka (poslat ho do vyvržení a na smrt) jako kolektiv lidí, co zvedali jednomysluě ruce, a jako snad každý kolektiv lidí. Bylo mi v těch dnech, jako by mnou procházela poušť; byl jsem poušť na poušti a chtělo se mi volat Lucii. Nemohl jsem najednou vůbec pochopit, proč jsem tak nepříčetně toužil po jejím těle; zdálo se mi teď, že to snad vůbec není tělesná žena, ale jen průsvitný sloup tepla, který kráčí říší nekonečného chladu, sloup tepla, který se ode mne vzdaluje, který jsem od sebe odehnal.

A vidím meze podél té cesty, travnaté meze tak zelené, že se neovládnu a pohladím rukou jejich hebký svah.

Jdu dál a přede mnou se objevuje na mezi šípkový keř. Je plný drobných planých růžiček. A já se zastavuju a jsem šťasten. Usedám si pod keř do trávy a po chvilce si lehám. Cítím, jak se má záda dotýkaji travnaté země. Ohmatávám ji zády. Držím ji na svých zádech a prosím ji, aby se nebála být těžká a doléhala na mne vší svou tíhou.

Když jde o krk, má to i svoje přednosti. Človčk prohlédá k jádru tam, kde předtím viděl jen neprůhlednou skořápku.

A já mám v našich lidových písních rád právě tu malou septimu, ať už zní aiolsky, dóricky či mixolydicky. Pro její melancholii a zádumčivost. I proto, jak odmítá pošetile spěchat k základnímu tónu, kterým všechno končí, píseň i život: Ale jsou písně v tóninách tak zvláštních, že je nelze pojmenovat jménem žádné z takzvaných církevních tónin. Stojím nad nimi docela v úžase.

V určitém typu moravské taneční písně je například druhá polovina taktu vždycky o zlomek vteřiny delší než první. Ale jak v notách zachytit tuhle rytmickou složitost? Metrický systém umělé hudhy spočívá na symetrii.

Lámali jsme si hlavu nad jedním záhadným textem lidové písně. Zpívá se v ní o chmelu v jakési nejasné souvislosti s vozem a kozou. Kdosi jede na koze, kdosi jede na voze. A chmel je vychvalován, že prý dělá nevěsty z panen. Ani lidoví zpěváci, kteří píseň zpívali, jejímu textu nerozuměli. Jen setrvačnost prastaré tradice uchovala v písni spojení slov, které už dávno ztratilo srozumitelnost. Nakonec se objevilo jediné možné vysvětlení: starořecká Dionýsova slavnost. Satyr na kozlu a bůh třímající tyrsos ovinutý chmelem. Antika! Nemohl jsem tomu uvěřit!

Moravský malíř Úprka pozval kdysi na začátku století na Moravu sochaře Rodina. Ukazoval mu také Jízdu králů. Rodin byl prý zcela u vytržení nad tou nádherou a zvolal: To je Hellas! O Rodinových sochách tu nikdo zbla neví, ale tenhle výrok zná každý. Všichni v něm ovšem vidí jen výraz ohdivu. Ale já vím, že ten výrok má docela přesný význam!

Zahrada u starého přízemního stavení, které obýváme, je plna starobylých venkovských vůni. Pod hrušní je tam lavička. Dělal ji otec mého otce. Je z hrubého, letmo opracovaného dřeva. Z dvou prkének a čtyř kolíků.

Jaký to prý má smysl oživovat pouze ztracenou minulost? Kdo se ohlíží zpátky, skončí prý jak Lotova žena.

Poslouchali jsme Ludvíka a obdiv se v nás mísil s odporem. Dráždila nás jeho jistota. Tvářil se, jako se tehdy tvářili všichni komunisté. Jako by měl tajnou smlouvu se samou budoucností a směl jednat jejím jménem. Byl nám protivný asi také proto, že byl najednou jiný, než jsme ho znali. Byl pro nás vždycky kumpán a posměváček. Ted’ mluvil pateticky a neostýchal se velkých slov.

Básník tvoří, aby vyjádřil sebe sama, svou jedinečnost a svou odlišnost.

Kdo žije ve věčnosti, netrpí steskem. Není netrpělivý. Ví, že lidský život trvá vteřinu a že setkání je blízké.

Ani nejstrmější životní dráha mi nevynahradí radost vrátit se domů a být zase obklopen tím, co člověk dostane při narození: obzorem rodné krajíny, intimitou několika stěn, mamínkou, tatínkem. Vracel jsem se domů s velkou úlevou.

..a bylo mi v něm tak dobře, že jsem si přál, aby ta chvíle neodcházela. Aby zůstala. Aby prosákla vše, co mezi námi bude.

Byla to dlouhověká tradice, která si podávala člověka po člověku a strhávala ho do svého sladkého proudu.

A starosvat odpovídal: “Dobře známá věc to všem, že květ nastává v kráse a spanilosti, takže se jím srdce potěší. Ale květ odchází a ovoce nadchází. Tak my tuto nevěstu nepojímáme pro květ, ale pro ovoce, protože z ovoce nám užitek pochází.”..

“Maměnko milá, odpusťte mi, v čem jsem vám ublížila! Maměnko přemilá, proboha vás prosím, odpust’te mi, v čem jsem vám ublížila! Maměnko předrahá, pro pět ran božích vás prosím, odpust’te mi, v čem jsem vám ublížila!” Byli jsme jen němí herci podstrčení pod dávno nazpívaný text. A text byl krásný, byl úchvatný a všecko to byla pravda.

Bože, co je to, že mne vzpomínka na rozmarýnový věneček dojímá víc než naše skutečné první milování, než skutečná Vlastiččina panenská krev? Nevím, jak to, ale je to tak. Ženy zpívaly písně, v nichž ten věneček odplouval po vodě a vlny mu rozplétaly červené pentle. Chtělo se mi plakat. Byl jsem opilý. Viděl jsem před očima ten věnec, jak pluje, jak ho podává potok říčce, říčka řece, řeka Dunaji a Dunaj moři. Viděl jsem před očima ten věnec a jeho nenávratnost. V té nenávratnosti to bylo. Všechny základní životní situace jsou nenávratné. Aby byl člověk člověkem, musí tou nenávratností projít s plným vědomím. Vypít ji do dna.

Ulehli jsme pak s Vlastou do vysoko nastlané postele a zdálo se mi, že je to sama moudrá nekonečnost lidského pokolení, která nás vzala do měkké náruče.

Vidím hodnotu člověka ve věrnosti.

A já tu ležím veliký, veliký, veliký a myslím na svou bezmoc. Tehdy jsem ji tak strašně pocítil. Předtím jsem důvěřivě předpokládal, že všechno je v mých rukou.

Protože k samotě neodsuzují člověka nepřátelé, ale kamarádi.

Říkal jsem si, že Lucie, ať už jsem ji miloval jakkoli, ať byla sebevíc jediná, je zcela neodmyslitelná od situace, v níž jsme se spolu potkali a zamilovali se. Zdálo se mi, že je jakási chyba v úvaze, jestliže člověk abstrahuje milovanou bytost od všech okolností, v nichž ji poznal a v nichž ona žije, když se ji snaží v urputném vnitřním soustředění očistit od všeho, co není ona sama, tedy i od příběhu, který spolu prožili a jenž tvoří konturu jejich lásky. Nemiluji přece na ženě to, čím je ona sama sobě a pro sebe, nýbrž to, čím se obrací ke mně, čím je pro mne. Miluji ji jako postavu našeho vzájemného příběhu.

..zůstala ve mně ustavičně v podobě ticehé nostalgie; toužil jsem po ní, jako se touží po něčem, co je definitivně ztracené.

..mýtem vepsaným na pergamen a uloženým v kovové skříňce do základů mého života.

Zeptal jsem se ho, jestli účast na obřadu je povinná. Odpověděl mi s úsměvem, že není, ale že podle účasti na obřadu hodnotí národní výbor uvědomělost občanů a jejich poměr ke státu a že si to nakonec každý občan uvědomí a přijde.

..její postavu, zdaleka ne štíhlou, ale přece jen podržující si základní poměr proporcí, který je nutný k tomu, abychom vnímali ženu jako ženu, představoval jsem si všechno to, co ji staví na dráždivou hranici nechutného a vábivého,..

Snad z těchto důvodů, ale jistě i proto, že jsou většinou plytcí, frázovití a drzí, nemám novináře rád. To, že Helena nebyla redaktorkou novin, nýbrž rozhlasu, jenom zvýšilo mou averzi. Noviny mají totiž v mých očích jednu velkou polehčující okolnost: jsou nehlučné. Jejich nezajímavost je tichá; nevnucuje se; je možno je odložit, dát do kbelíku na smetí nebo dokonce do sběru.

Pozoroval jsem ji, jako se pozorují ženy, které milujeme;..

..takže se Helena stávala čím dál ženštější.

..protože na ni prozrazovalo zálibu ve zcela určité póze, póze již dlouho přežilé a vyšlé z módy, póze z let, kdy revoluční snobismus se kochal vším, .co bylo “obyčejné”, “lidové”, “všední”, “syrové”, stejně jako chtěl pohrdat vším, co bylo “překultivované’” “zhýčkané”,..

Lidé bývají otroky předpisů. Někdo jim řekl, že mají být takoví a takoví, a oni se snaží takovými být a do smrti se ani sami o sobě nedovědí, kdo byli a kdo jsou. Nejsou pak nikým a ničím, jednají podvojně, nejasně, zmateně. Člověk především musí mít odvahu být sám sebou.

Říkám vám, Heleno, od počátku, že se mi líbíte a že po vás toužím, i když jste vdaná žena. Nemohu to říkat jinak a nemohu to neříkat.” To, co jsem říkal, bylo mírně trapné (i když Helena, která po mých slovech sklopila hlavu, tu trapnost nevnímala), ale bylo to nutné. Ovládání ženského smýšlení má totiž svá neúchylná pravidla; kdo se rozhodne ženu přemlouvat, vyvracet jí rozumnými argumenty její stanovisko apod., sotva kam dojde. Daleko moudřejší je vystihnout základní ženinu autostylizaci (základní zásadu, ideál, přesvědčení) a snažit se pak uvést (pomocí sofismat, alogické demagogie apod.) žádoucí ženino jednání s touto základní autostylizací v harmonický vztah. Například Helena horovala o “prostotě”, “nevyumělkovanosti”, “jasu”. Tyto její ideály měly zcela bez pochyby původ v někdejším revolučním puritanismu a spojovaly se s představou člověka “čistého”, “nezkaženého”, mravně zásadového a přísného. Ale protože svět Heleniných zásad byl svět založený nikoli na úvaze (systému názorů), nýbrž (jako u většiny lidí) jen na alogických sugescích, nebylo nic prostšího než pomocí jednoduché demagogie spojit představu “jasného člověka” právě s jednáním zcela nepuritánským, imorálním, cizoložným a zabránit tak, aby se v příštích hodinach dostalo žádoucí (tj. cizoložné) Helenino chování do neurotizujícího konfliktu s jejími vnitřními ideály. Muž smí chtít po ženě cokoli, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v souladu se svými nejhlubšími sebeklamy.

Neusmála se; byla vážná; napila se a řekla: “Víte, Ludvíku, já bych byla strašně nešťastná, kdybyste si myslel, že jsem panička, jako jsou ostatní paničky, co se nudí a touží po dobrodružství. Já nejsem naivní a vím, že jste jistě poznal nmoho žen a ženy vás samy naučily, abyste je bral na lehkou váhu. Ale já bych byla nešťastná … ” “Já bych byl také nešťastný,” řekl jsem, ,,kdybyste byla panička jako jiné paničky a brala jste na lehkou váhu každé milostné dobrodružství, které vás z manželství odvádí. Kdybyste byla takóvá, nemělo by pro mne naše setkání žádný smysl.” “Opravdu?” řekla Helena. “Opravdu, Heleno.

Jestliže něco brání ženě vyprávět před milencem o manželovi, tak to málokdy bývá noblesa a takt (touha po uchování čistoty v nečistém) nebo opravdový ostych, nýbrž pouhopouhá obava, aby se to snad milence nějak nedotklo. Když tu obavu milenec roz- ptýlí, bývá mu žena vděčná, cítí se pak volněji a hlavně: má o čem povídat, protože témata hovorů nejsou nekonečná a vlastní manžel je pro ženu téma nejvděčnější, protože jedině v něm se cítí jistá, jedině v něm je odbornicí, a každý člověk je přece šťasten, když se může projevit ve své odbornosti a pochlubit se jí. I Helena se rozpovídala docela volně o Pavlu Zemánkovi, když jsem ji ujistil, že mi to není proti mysli,..

Na stěně visela Fučíkova podobizna, reprodukce slavné kresby Maxe Švabinského, stařičkého secesního malíře, virtuózního zpodobitele symbolických alegorii, baculatých žen, motýlů a všeho líbezného; po válce prý za ním přišli soudruzi s prosbou, aby podle dochované fotografie zpodobil Fučíka, a Švabinský ho nakreslil (z profilu) přejemnou čarou podle svého vkusu: téměř dívčího, rozdychtěného, čistého a tak krásného, že snad i ti, kteří Fučíka osobně znali, dávali přednost ušlechtilé kresbě před vzpomínkou na skutečnou tvář.

Není nic vzácného v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní duší a je-li s ní zajedno ve své vášni. Ale i to se někdy stává, když člověk opravdu miluje; snad; věřím v to; chci v to stále věřit..

Ano, byl jsem spokojen; byl jsem možná docela šťasten. Cítil jsem se vítězem a všechny příští minuty a hodiny mi připadaly zbytečné a nezajímaly mne.

..nechtěl jsem se již dotýkat Helenina těla, děsil jsem se jakékoli něhy, ale stejně jsem se děsil i jakéhokoli napětí a dramatizování situace; proto jsem se nakonec nerad vzdal své košile a přisedl si k Heleně na gauč. Bylo to strašné: přisunula se ke nmě a položila mi hlavu na nohu; líbala mne, brzy jsem měl nohu vlhkou;..

Ale chci-li slyšet skutečnou pravdu, musí mi to říci: jen dvakrát v životě byla někým přitahována tak mocně a bezpodmínečně: svým manželem a mnou. To, co nás sbližuje, je prý jakýsi tajemný životní elán; radost, která z nás vyzařuje; věčné mládí; síla.

..ustrnul jsem prostě nad trapností a nezměrnou pitomostí toho tvrzení;..

Jenomže to nahé tělo jsem ted’ viděl zcela nově; viděl jsem je obnažené; obnažené z oné dráždivosti, která obestírala dosud všechny ty nedostatky věku (tučnost, pokleslost, přezrálost), v nichž se zdála být zkoncentrována celá historie i současnost Helenina manželství a jež mne proto přitahovaly. Teď však, když přede mnou Helena stála holá, bez manžela i pout k manželovi, bez manželství, jen jako ona sama, ztratila rázem její tělesná nepěknost svoji vzrušivost, a stala se též jen sama sebou- tedy pouhou nepěkností.

..neboť Lucie, žena, kterou jsem tolik miloval a která mi zcela nepochopitelně v poslední chvíli unikla, je přece bohyní unikání, bohyní marného běhu, bohyní páry; a mou hlavu drží stále ve svých rukou.

Komunistické hnutí je ovšem bezbožné. Ale jen křesťané, kteří nechtějí vidět břevno v oku svém, mohou z toho vinit komunismus sám. Říkám křesťané. Ale kde vlastně jsou? Vidím kolem dokola jen samé zdánlivé křesťany, kteří žijí přesně tak, jak žijí nevěrci. Jenomže být křesťanem, to znamená žít jinak. To znamená jít cestou Kristovou, napodobovat Krista. To znamená vzdát se osobních zájmů, blahobytu i moci a obrátit se tváří v tvář chudým, poníženým a trpícím. Ale což tohleto dělaly církve? Můj otec byl dělník věčně nezaměstnaný a pokorně věřící v Boha. Obracel k němu zbožnou tvář, ale církev neobrátila nikdy tvář k němu. Zůstal opuštěn mezi bližními, opuštěn uvnitř církve, sám se svým Bohem, až do své nemoci a smrti. Církve nepochopily, že dělnické hnutí je hnutí ponížených a vzdychajících, kteří touží po spravedlnosti. Zcela proti duchu Ježíšovu se od nich odvrátily. Neměly zájem starat se s nimi a pro ně o království Boží na zemi. Spojily se s utiskovateli a vzaly takto dělnickému hnutí Boha. A ted’ mu chtějí vyčítat, že je bezbožné? Jaké farizejství! Ano, socialistické hnutí je bezbožné, ale já v tom vidím Boží důtku, určenou nám, křesťanům! Důtku za naši bezcitnost vůči chudým a trpícím.

Skutečné náboženství nemá zapotřebí přízně světské moci. Světská nepřízeň jen posiluje víru.

Zalekl jsem se svého lpění na dobrém bydlu, které mne klidnou zajištěností oddaluje od neklidných osudů mých bližních.

Má žena, s kterou jsem měl tehdy pětileté dítě, naléhala ovšem všemožně, abych se bránil a udělal všechno pro své setrvání na škole. Myslila na synáčka, na budoucnost rodiny. Nic jiného pro ni neexistovalo. Když jsem se podíval do její už tehdy stárnoucí tváře, polekal jsem se té nekonečné starostlivosti, starostlivosti o zítřejší den i příští rok, tíživé starostlivosti o všechny budoucí dny a roky až do nedohledna. Lekl jsem se té tíhy a slyšel jsem v duchu Ježíšova slova: “Nepečujte o zítřejší den, neboť zítřejší den pečovati bude o své věci. Dostiť má den na svém trápení.”..

Byl jsem na novém působišti opravdu šťasten. Cítil jsem se znovuzrozen. Státní statek byl zřízen v opuštěné a jen zpola dosídlené pohraniční vsi, odkud byli po válce vystěhováni Němci. Kolem dokola táhly se kopce, většinou holé, pokryté pastvinami. V jejich údolích byly roztroušeny ve značných vzdálenostech domky nadmíru roztáhlých vsí. Časté mlhy kráčející krajinou kladly se mezi mne a zalidněnou zemi jako pohyblivý paraván, takže svět byl jako v pátém dni stvoření, kdy snad Bůh dosud váhal, zda jej odevzdá člověku. Avšak i lidé sami byli tu původnější. Stáli tváří v tvář přírodě, nekonečným pastvinám, stádům krav a ovcí. Bylo mi mezi nimi dobře.

Kupky sena schly na kopcovitých lukách a jejich vůně se šířila daleko krajinou.

Na papír vytržený ze sešitu napsaly tužkou velkými písmeny: Zbloudilko, to je pro tebe.

Předseda držel v ruce modrou konévku a pronášel slavnostně: “Jestlis dělala něco zlého, my jsme ti odpustili a důvěřujeme ti.

Ale chcete opravdu dál vážně tvrdit, že bez víry v prvotnost hmoty nelze vybudovat socialistickou společnost? Myslíte opravdu, že lidé věřící v Boha nemohou znárodnit továrny? Jsem si zcela jist, že ta linie evropského ducha, jež vychází z poselství Ježíšova, vede k sociální rovnosti a k socialismu mnohem zákonitěji. A když si vybavuju nejvášnivější komunisty z prvního období socialismu v mé zemi, třeba právě předsedu, který odevzdal do mých rukou Lucii, zdají se mi mnohem víc podobní náboženským horlitelům než voltairiánským pochybovačům. Ta revoluční doba od roku 1948 až do roku 1956 měla málo co společného se skepticismem a s racionalismem. Byla to doba velké kolektivní víry. Člověk, který s tou dobou souhlasně šel, měl pocity podobné náboženským: vzdával se svého já, své osoby, svého soukromí ve prospěch něčeho vyššího, něčeho nadosobního.

Ale přesto ta doba, jež minula, byla mi stokrát bližší než doba, která se zdá dnes přicházet, doba posměchu, skepse, leptání, malicherná doba, na jejímž proscéniu vystu- puje ironický intelektuál, zatímco v pozadí se kupí dav mládeže, hrubé, cynické a zlé, bez nadšení a bez ideálů, hotové se na potkání pářit i zabíjet.

Ta odcházející či odešlá doba měla v sobě aspoň něco z ducha velkých náboženských hnutí. Škoda že nedovedla jít až do konce ve svém náboženském sebepoznání. Měla náboženská gesta a city, ale uvnitř zůstávala prázdná a bez Boha. Ale já jsem tehdy stále věřiI, že Bůh se smiluje, že se dá poznat, že posvětí nakonec tu velkou světskou víru. Čekal jsem marně.

..v níž nechyběla zlomyslnost, jakou chovají lidé vůči andělům svrženým z nebes a vůči vílám vyhnaným z báje.

Vyprávěl jsem jí o bedrníkn, kterým lidé léčili choleru a mor, vyprávěl jsem jí o lomikamenu, který skutečně láme kameny, močové a žlučové.

..potrhaná mlhovina dvou tří představ,..

Opřel jsem se o křivý kmen jabloně a opět na chvíli zavřel oči.

Bál jsem se přerušit s Lucií započaté důvěrnosti, abych ji neranil, ale neodvážil jsem se v nich pokračovat, protože jsem věděl, že na ně nemám právo. Toužil jsem po Lucii, ale zároveň jsem se bál její lásky, protože jsem nevěděl, co si s ní počít. Jen s největší námahou jsem s ní udržoval přirozenost někdejších rozhovoru. Vstoupily mezi nás mé pochyby. Zdálo se mi, že moje duchovní pomoc Lucii je nyní demaskována. Že jsem po Lucii vlastně tělesně toužil od okamžiku, kdy jsem ji uviděl. Že jsem jednal jako svůdce halící se do roucha utěšitele a kazatele. Že všechny ty hovory o Ježíši a o Bohu byly tedy jen zástěrkou nejpřízemnější tělesné touhy. Zdálo se mi, že ve chvíli, kdy jsem popustil své pohlavnosti, pošpinil jsem čistotu svého původního úmyslu a přišel jsem načisto o své zásluhy před Bohem.

Jenomže události mají většinou jiný význam, než jim připisují jejich slepí autoři;..

..jsou jen nevědomí zpravodajové vyšší vůle, o které nemají tušení.

Má ovečka, má holubička, dítě, které jsem uzdravil a nakojil svou vlastní duší, vrací se ke mně. Nechce po mně nic. Má svého muže. Ale chce mi být nablízku. Potřebuje mne. Potřebuje mne občas slyšet. Vidět mne při nedělní bohoslužbě. Potkat mne na ulici. Byl jsem šťasten a cítil jsem v té chvíli, že už nejsem mlád, že jsem starší, než tuším, a že Lucie byla možná moje jediné životní dílo. Že je to málo, Ludvíku? Nikoli. Je to dosti a já jsem šťasten. Jsem št’asten, šťasten, šťasten..

A tu mne napadá, že používám domnělých Božích výzev jen jako záminek, abych se mohl vyvléci ze svých lidských povinností.

(protože smutné se tu ustavičně překřikovalo se směšným)..

..příběh, jemuž jsem se kdysi velice smál: jedna moje dobrá známá, žena značně lehkých mravů (jichž jsem sám sdostatek zneužíval), zasnoubila se s jistým fyzikem a byla odhodlána tentokrát konečně prožít lásku; aby ji však mohla pocítit jako skutečnou lásku (odlišenou od desítek milostných poměrů, jimiž prošla), odmítala snoubenci až do svatební noci tělesný styk, chodila s ním večerním stromořadím, tiskla mu ruku, líbala se s ním pod lucernami a dopřávala tak své duši, aby se mohla (nezatěžována tělem) vysoko vznášet a propadat závratím. Měsíc po svatbě se s nim rozvedla a hořce si stěžovala, že zklamal její velký cit, protože se projevil jako špatný a téměř impotentní milenec.

Ano, oni vědí všechno předem. Průběh všech budoucích věcí je jim už znám. Budoucnost se už dávno udála a hude se pro ně už jen opakovat.

Styděl jsem se, že mluvím tak, jak oni chtějí. Jsem tak zbabělý? Nebo tak ukázněný? Nebo tak unavený?

..a zatím přišel s ní, s tím spratkem, s tím zajícem, dvaadvacetiletá holka, o třináct let mladší než já, je to tak potupné prohrát jen proto, že jsem se narodila dřív, člověk by vyl bezmocí, ale nesměla jsem výt, musela jsem se usmát a podat jí zdvořile ruku,..

..je i Jízda králů snad proto tak krásná, že obsah jejího sdělení je dávno ztracen a do popředí o to víc vystupují gesta, barvy, slova, upozorňující samy na sebe a na svou vlastní podobu a tvar.

A napadlo mne v té chvíli, že Kostka, spojující v sobě urputnou přemýšlivost s blouznivostí, je podivín,..

..příběh byl chvílemi zřetelně zbarven zakrvaveným pohledem člověka, jehož vzrušil hřích,..

Cítil jsem najednou, že i já jsem už usedlý strejcovský soused. Že už nepomýšlím na žádné cesty, na žádná dobrodružství. Že jsem beznadějně přivázán k dvěma, třem ulicím, v nichž žiji.

Někde v cizí vesnici se potkala s jinou Jízdou králů a vznikla bitka. Obě strany bránily zuřivě svého krále. Často blýskaly nože a šavle a tekla krev. Když Jízda zajala cizího krále, pila pak v hospodě do němoty na útraty jeho otce.

..ale přesto jsem se ho ted’ zeptal, co vlastně vyučuje. Odpověděl mi, že filosofii (způsob, jak pojmenoval svůj obor, zdál se mi příznačný; ještě před několika léty by řekl, že přednáší marxismus, ale v posledních létech upadl tento předmět natolik v oblibě, zejména u mládeže, že Zemánek, pro něhož otázka obliby byla vždy hlavní otázkou, ukryl marxismus cudně do obecnějšího pojmu).

..zkameněl mi v paměti v té podobě, v jaké jsem ho naposledy viděl, a já jsem mu ted’ zuřivě upíral právo být jiný, než jakého jsem ho znal.

..a dodávám, že co platí o lásce, platí i o nenávisti. Člověk, ta bytost prahnoucí po rovnováze, vyrovnává tíhu zla, která mu byla hozena na hřbet, tíhou své nenávisti.

A proto jsem se zděsil. Najednou mne napadlo, že se teď Zemánek může každou příští chvíli dovolat své proměny (kterou mi ostatně až podezřele rychle demonstroval) a požádat mne v jejím jménu o odpuštění. To se mi zdálo hrozné. Co mu řeknu? Co mu odpovím? Jak mu vysvětlím, že se s ním nemohu smířit? Jak mu vysvětlím, že bych tím rázem ztratil vnitřní rovnováhu? Jak mu vysvětlím, že by se tím jedno rameno mých vnitřních vah rázem vymrštilo vzhůru? Jak mu vysvětlím, že nenávistí k němu vyrovnávám tíhu zla, jež dopadla na mé mládí, na můj život? Jak mu vysvětlím, že právě v něm vidím vtěleno všechno své životní zlo? Jak mu vysvětlím, že ho potřebuju nenávidět?

Mluvila o tom s takovým důrazem (poněkud afektovaným), že mi bylo ihned jasné, že provádí svou generační manifestaci; každá generace má totiž soubor svých vášní, lásek a zájmů, jež vyznává s jistou urputností, aby se tak odlišila od starších a utvrdila v generační svébytnosti.

..a já jsem si uvědomoval (jako si to uvědomuju rok od roku častěji), že jsem od dob Lucie neměl dívku, kterou bych měl rád a které bych si vážil. Život se mi vysmíval, když mi poslal připomínku mého životního nezdaru právě v podobě milenky tohoto muže, kterého jsem den předtím klamně porážel v groteskní sexuální bitvě.

Čím víc se mi slečna Brožová líbila, tím víc jsem si uvědomoval, jak zcela náleží smýšlení svých vrstevníků, pro něž já a moji vrstevníci splýváme v jedinou nerozlišenou masu a jsme pro ně všichni deformováni stejně nesrozumitelnou hantýrkou, stejně přepolitizovaným myšlením, stejnými úzkostmi (jevícími se jako zbabělost či strach), stejně podivnými zážitky z jakési černé a jim už vzdálené doby. Už jim ani nestojí za to rozlišovat, kdo z nás té době přidával na tíži a kdo z nás se snažil tu tíži vlastními rameny odvalovat. Není to pro ně zajímavé, protože dnes už ji dějiny odvalují samy a bez nás (ano, zajisté, to je jen klamné zdání, že bez nás, ale co na tom, zda s námi či bez nás, když ji odvalují určitě ne pro nás, ale právě pro ně).

Viděl jsem, jak se nad naším sporem, který jsem cítil jako stále současný a živý, zavírají smiřující vody času, který, jak známo, umí smazávat rozdíly mezi celými epochami, natož mezi dvěma ubohými jedinci.

..tmavovláska se vznášela vedle něho; byla i zezadu krásná, měla lehkou chůzi, líbila se mi; líbila se mi téměř bolestně,..

Nemohl jsem jí však nic vysvětlovat; nejenom proto, že bych ji pravdou ranil, ale i proto, že by ji sotva pochopila.

Položila jsem si na jazyk ještě jednu tabletku, vůbec jsem nebyla rozhodnuta, že se otrávím, jenom jsem tiskla tu tubu v ruce a říkala jsem si “držím v ruce svoji smrt” a byla jsem okouzlena tou jednoduchostí, bylo mi, jako bych se krůček po krůčku přibližovala k hluboké propasti, ne snad abych do ní skočila, nýbrž jen abych se do ní podívala.

..ale do toho rámusila auta, surová nákladní auta, surové motocykly, motocykly přehlušující všechno, co je na světě krásné, všechno, čemu jsem věřila a proč jsem žila, ten rachot byl nesnesitelný a nesnesitelná byla i ta bezmocná slabost vyvolávajících hlásků, a tak jsem zavřela okno a znovu jsem pocítila tu dlouhou vytrvalou bolest v duši.

Za celý život mi Pavel tak neublížil jako ty, Ludvíku, jako ty v jedné jediné minutě, Pavlovi odpouštím, rozumím mu, jeho plamen rychle shoří, musí si hledat novou potravu a nové diváky a nové publikum, ubližoval mi, ale ted’ přes tu svou čerstvou bolest ho vidím beze zloby a docela mateřsky, fanfarón, komediant, usmívám se nad jeho mnohaletou snahou vykroutit se z mé náruče, ach jdi si, Pavle, jdi si, rozumím ti, ale tobě, Ludvíku, nerozumím, ty jsi za mnou přišel v masce, přišel jsi mne vzkřísit a vzkříšenou zničit, tebe, jen tebe proklínám, proklínám a zároveň prosím, abys přišel, abys přišel a smiloval se.

..a měla jsem vysoký sopránový hlas, jako by mluvil někdo jiný, nějaká holčička před pubertou, řekla jsem tím vysokým hlasem, přeju ti tedy hezkou cestu, to je legrační, vůbec nevím, proč jsem ti přála hezkou cestu, ale pořád se mi to dralo na jazyk,..

..musel jsem zakřiknout ten špatný příběh, ten špatný žert, který se nespokojoval sám sebou, ale obludně se množil v další a další hloupé žerty,..

A pocítil jsem děs, že věci vzniklé omylem jsou stejně skutečné jako věci vzniklé právem..

..nic méně mrtvý) byl zatčen a vězněn? Ty omyly byly tak běžné a tak všeobecné, že naprosto nebyly výjimkou nebo “chybou” v řádu věcí, nýbrž naopak právě ony tvořily řád věcí.

Ty omyly byly tak běžné a tak všeobecné, že naprosto nebyly výjimkou nebo “chybou” v řádu věcí, nýbrž naopak právě ony tvořily řád věcí.

Ano, tehdy, když Zemánek předčítal v posluchárně fakulty Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce, tehdy jsem měl jit k němu a uhodit ho přes tvář, jedině tehdy. Časovým odkladem mění se msta v cosi klamavého, v osobní náboženství, v mýtus odtržený den ze dne více od zúčastněných lidí, kteří zůstávají v mýtu msty stejní, ačkoliv ve skutečnosti (chodník je v ustavičném pohybu) jsou dávno někým jiným: dnes stojí jiný Jahn před jiným Zemánkem a rána, kterou jsem zůstal dlužen, je nevzkřisitelná, nerekonstruovatelná, definitivně ztracená, takže udeřil-li jsem nyní, po létech, je má rána zcela nesrozumitelná, a protože je nesrozumitelná, nabývá pak docela jiných, cizích, mnou nezamýšlených významů, stává se něčím jiným, než byla v mém záměru, může se obrátit nejrůznějším směrem a já ji nemohu ani řídit, tím méně ospravedlnit.

..a sevřelo se mi srdce nad nesrozumitelností lidských gest:..

..a uvědomoval jsem si, že jsem zahrnut (už nyní, už ted’!) - do toho nevyhnutelného a nesmírného zapomenutí.

Zachvátila mne lítost nad tímto dnem nejen proto, že byl marný, ale že ani ta marnost z něho nezůstane, že bude zapomenut i s tímto stolem, i s tou mouchou, která mi bzučí kolem hlavy, i s tím žlutým prachem, který mi na ubrus trousí kvetoucí lípa,..

..protože cokoli se stalo, stalo se a je neodčinitelné.

Ano, tak to je: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.

..protože o jeho beznadějném uctívání Heleny se zřejmě všude vědělo a on se musel všemožně bránit koruně nešťastně zamilovaného, koruně, jak známo, potupné.

Kam mám jít? Ulice patřily Jízdě králů, domov Vlastě, hospody opilcům. Kam patřím já? Jsem starý, opuštěný, vyhoštěný král. Poctivý a ožebračený král. Král bez nástupce. Poslední král. Naštěstí jsou za vsí pole. Cesta. A za deset minut řeka Morava. Lehl jsem si na břeh. Pouzdro s houslemi jsem si dal pod hlavu. Ležel jsem tak dlouho. Hodinu, možná dvě. A myslil jsem na to, že jsem na konci. Tak najednou a nečekaně. A je to tady. Neuměl jsem si představit pokračování. Žil jsem vždycky zároveň ve dvou světech. Věřil jsem v jejich vzájemnou harmonii. To byl klam. Teď jsem z jednoho toho světa vyhoštěn. Z toho skutečného světa. Zbývá mi jen ten vymyšlený. Ale já nemohu žít jen ve vymyšleném světě.

Jsem na něm opravdu v tak potupné závislosti?

..zaplavoval mne dlouho nezakoušený cit vřelé družnosti a já jsem mu děkoval, že mi na konci trpkého dne přišel na pomoc.

Lucie, dívenko tak velice milovaná, tak špatně milovaná, toto jsi mi přišla po létech říci?

Navrhl, abychom odešli; abychom se dali polní cestou oklikou k městu, tak jak jsme kdysi chodívali, kdysi dávno; je přece krásný den, za chvíli se začne stmívat, bude teplý večer, budou svítit hvězdy, někde u šípkového keře v polích se prý zastavíme a budeme hrát jenom pro sebe, pro svoje potěšení, tak jak jsme to kdysi dělávali;..

..a já jsem se cítil šťasten uvnitř těchto písní (uvnitř skleněné kajuty těchto písní), v nichž smutek není hravý, smích není křivý, láska není směšná a nenávist není plachá, kde lidé milují tělem i duší (ano, Lucie, zároveň tělem i duší!), kde v nenávisti sahají po noži nebo po šavli, v radosti tančí, v zoufalství skáčou do Dunaje, kde tedy láska je ještě láskou a bolest bolestí, kde původní cit není ještě vyklouben ze sebe sama a hodnoty jsou dosud nezpustošené; a zdálo se mi, že uvnitř těchto písní jsem doma, že z nich jsem vyšel, že jejich svět je mé původní poznamenání, můj domov, jemuž jsem se zpronevěřil,..

..a propadám se dolů do hloubi let, do hloubi staletí, do nedohledné hloubi (kde láska je láskou, bolest bolestí),..

..a přepadl mne pocit (nemohl jsem v té chvíli nijak změřit jeho oprávněnost), že osud často končívá daleko před smrtí, že moment konce osudu není totožný s momentem smrti,..

<2019>