Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 
2018
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zlocinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 

Hermann Hesse

Německý spisoval, filozofické a psychologické romány, Nobelova cena za literaturu 1946.

siddhartha.png

Siddhartha [26]

Již dokázal neslyšně vyslovovat óm, slovo slov, vyslovovat je neslyšně do nitra s vdechnutím, vyslovovat je neslyšně navenek s vydechnutím, s duší usebranou, s čelem obklopeným aurou přemýšlivého ducha. Již dokázal rozpoznávat ve svém nitru átman, nezničitelný, jednotný s všehomírem.

..Zajisté mnohé verše posvátných knih, zvláště v upanišadě Sámavédu, hovořily o tomto nejvnitřnějším a posledním, nádherné verše, „Tvá duše je celý svět“, bylo tu psáno, a bylo psáno, že člověk v spánku, v hlubokém spánku..

..- a nic z toho nebylo hodno jeho pohledu, vše páchlo lží, vše předstíralo smysl a štěstí a krásu, a vše byl nepřiznaný rozklad.

Siddhártha měl před sebou cíl, jediný cíl: stát se prázdným, prázdný žízně, prázdný přání, prázdný snění, prázdný radosti i utrpení.

"A tak si začínám myslet: tomuto vědění se nic neprotiví více než prahnout po vědění, než učit se.”

Když Siddhártha opustil háj, v němž zůstal Buddha, dokonalý, v němž zůstal Góvinda, tu pocítil, že v tomto háji zůstal i jeho dosavadní život a oddělil se od něho.

Uvědomoval si, že jej něco opustilo, jako hada opouští stará kůže, že už v něm není cosi, co jej doprovázelo po celé mládí a co k němu patřilo..

Přestaly být kouzlem Máry, přestaly být závojem Máji, přestaly být nesmyslnou a nahodilou rozmanitostí světa jevů, kterou opovrhuje každý přemýšlivý bráhman, ošklivící si mnohotvárnost a hledající jednotu.

Siddhártha se na své cestě učil novým věcem na každém kroku, neboť svět byl proměněn a jeho srdce bylo okouzleno.

..určený k tomu, aby byl proniknut a popřen myšlenkou, protože to nebyla vlastní podstata, protože podstata byla mimo oblast viditelného.

Nechtěl usilovat o nic, než oč usilovat mu přikazoval hlas, prodlévat u ničeho, než u toho, co mu radil hlas.

„Jistě. I to jsem se naučil od řeky: všechno přichází znovu. I ty, šramano, znovu přijdeš.

Jsi-li tak učenlivý, Siddhártho, nauč se tedy i tomu: lásku je možno si vyžebrat, koupit, dostat darem, nalézt na ulici, ale uloupit ji nelze.

„Takže jsi žil z majetku jiných.” „Asi to tak bude. Vždyť i kupec žije z jmění jiných.”

„Každý bere, každý dává, takový je život.”

Viděl, jak lidé žijí svůj život, dětským nebo zvířecím způsobem, který miloval a současně jím pohrdal. Viděl, jak se snaží, jak trpí a šedivějí kvůli věcem, které podle něho za tu cenu vůbec nestály, kvůli penězům, kvůli malým potěšením, kvůli troše úcty, a viděl, jak se vzájemně hašteří a urážejí, viděl, jak si naříkají kvůli bolestem, kterým se šramana usmívá, a trpí nedostatky, které šramana necítí.

Poté si dobrou hodinu uvědomoval, že vede zvláštní život, že dělá samé věci, které jsou jen pouhou hrou, že je sice veselý a sem tam cítí radost, ale že vlastní život přesto protéká mimo něj a jeho se nedotýká.

Pokaždé znovu ale přicházel ke krásné Kamale, učil se umění milovat, cvičil se v kultu rozkoše, při kterém se více něž kdekoliv jinde spojuje braní i dávání, rozmlouval s ní, učil se od ní, dával jí rady a rady přijímal. Rozuměla mu lépe, než mu kdysi rozuměl Góvinda, byla mu podobnější. Jednou jí řekl: „Jsi jako já, jsi jiná než většina lidí.

..cvičil se v kultu rozkoše, při kterém se více něž kdekoliv jinde spojuje braní i dávání..

Leccos mu ještě zůstávalo, jedno za druhým však klesalo ke dnu nebo se pokrývalo prachem. Jako hrnčířský kruh už jednou roztočený se ještě dlouho otáčí a jen pomalu se znaví a dobíhá, tak se v Siddhárthově duši ještě dlouho otáčelo kolo askeze, kolo myšlení, kolo rozlišování, stále ještě se točilo, ale točilo se pomalu a váhavě a blížilo se k zastavení.

Pomalu, tak jako proniká vláha do odumírajícího kmene stromu, naplňuje jej a vyvolává hnilobu, tak pronikly do Siddhárthovy duše svět a zahálka, pomalu duši zaplňovaly, činily ji těžkou, unavenou, ospalou.

Záviděl jim to jediné, co mu chybělo a co oni měli, důležitost, jakou dokázali přikládat svému životu, záviděl jim vášnivé zaujetí, s jakým prožívali své radosti a obavy, tísnivé, ale sladké štěstí jejich zamilovanosti. Tito lidé byli neustále zamilováni, do sebe, do žen..

..pachtil se za hromaděním a výdělkem. V tomto nesmyslném koloběhu se štval do úpadu, stárnul, chřadnul.

Jako ten, kdo toho příliš snědl a vypil, zase vše v bolestech zvrací a přece je rád tomu ulehčení, tak si přál, neschopen usnout, v nesmírném návalu hnusu zbavit se těchto požitků, těchto návyků, celého tohoto nesmyslného žití i sebe sama.

..seděl a cítil, jak v něm něco umírá, odkvétá, končí.

Hluboko se zapletl do sansáry, ze všech stran do sebe nasával hnus a smrt, jako houba nasává vodu, až je plná. Byl pln nechuti, bídy, smrti, ve světě už nebylo nic, co by jej dokázalo zvábit, rozradovat, utěšit.

Ne, nebylo již cílů, nebylo už nic, než hluboká, bolestná touha celý ten pustý sen ze sebe setřást, udělat konec tomuto žalostnému a hanebnému životu.

..posvátné „óm”, které znamená tolik jako „dokonalost” nebo „naplnění”.

„Óm!” vyslovil: „óm” a uvědomil si brahma, uvědomil si nezničitelnost života, opět si uvědomoval všechno božské, na něž zapomněl. Byl to však jen okamžik, pouhý záblesk. U paty kokosovníku Siddhártha poklekl, hlavu složil na kořen stromu a upadl do hlubokého spánku.

”Nejdu nikam. Jsem na cestě. Putuji.”

Vzpomeň si, milý, pomíjivý je svět tvarů, pomíjivé, nanejvýš pomíjivé je naše odění a úprava vlasů, pomíjivé jsou naše vlasy a těla.

„Jde to se mnou dolů!” říkal sám sobě a smál se tomu, a jak to řekl, padl jeho pohled na řeku a viděl, že také řeka plyne dolů, valí se stále dolů a přitom zpívá a je šťastná. To se mu zalíbilo, přívětivě se na řeku usmál.

Není to tak, že jsem se pomalu a velkými oklikami stal dítětem, z myslitele dětským člověkem ?

Chválím tě, Siddhártho, po tolika letech bláznovství jsi zase jednou měl nápad, něco jsi učinil, zaslechl jsi zpívat ptáka ve své hrudi a následoval jsi jej !

Z tajemství řeky však viděl dnes jen jedno, a to uchvátilo jeho duši. Viděl: ta voda běžela a běžela, stále běžela, a přece byla stále zde, byla pořád a v kterékoli době stále táž a přece každým okamžikem jiná.

Mezi převozníkovými ctnostmi byla tahle z největších: uměl jako málokdo naslouchat.

..chlapec Siddhártha byl od muže Siddhárthy a od starce Siddhárthy oddělen jen stínem, ničím skutečným.

”Ani Siddhárthova dřívější narození nebyla žádnou minulostí a jeho smrt a návrat k brahma žádnou budoucností. Nic nebylo, nic nebude; všechno je bytí a přítomnost.”

..byl skoro stejně zářivý, byl skoro stejně prozářen štěstím, stejně svítil z tisíce drobných vrásek, stejně dětský, stejně stařecký.

Ne, žádné učení nemohl převzít někdo, kdo opravdu hledá, někdo, kdo chce opravdu nalézat.

„Zestárl jsi, můj milý,” řekla, „zešedivěl jsi. Ale podobáš se mladému šramanovi, který kdysi bez šatů, se zaprášenýma nohama přišel ke mně do zahrady. Podobáš se mu mnohem více, než jsi se mu podobal tehdy, když jsi opustil mne a Kámasvámího.

Dlouho seděl a díval se do jejího mrtvého obličeje. Dlouho pozoroval její ústa, její stará, unavená ústa se zúženými rty, a vzpomínal si, jak kdysi, v jaru svých let, přirovnával tato ústa k rozlomenému fíku.

Siddhártha ale vyšel ven a celou noc proseděl před chýší, naslouchaje řece, omýván minulostí; všechna období jeho života se ho zároveň dotýkala a obklopovala ho.

Ale cožpak víme, ty a já, k čemu je povolán, k jaké cestě, k jakým činům, k jakým utrpením ?

Který otec, který učitel jej dokázal uchránit toho, aby žil svůj vlastní život, sám se životem pošpinil, sám na sebe naložil vinu, sám vypil hořký nápoj, sám nalezl cestu? Cožpak myslíš, můj milý, že někdo zůstane této cesty ušetřen, snad tvůj synáček, protože ho miluješ, protože bys ho rád ušetřil strasti a bolesti a zklamání ?

..že je sansára, kalný pramen, temná voda..

Dlouho stál, přemýšlel, rozjímal nad obrazy, naslouchal příběhům svého života.

Smutně se posadil, cítil, jak v jeho srdci něco umírá, cítil prázdnotu, neviděl už žádnou radost, žádný cíl. Seděl pohroužen do sebe a čekal. To se naučil u řeky, tohle jediné: čekat, být trpělivý, naslouchat.

Slepá láska matky k dítěti, hloupá, slepá pýcha namyšleného otce na jeho jediného synáčka, slepé, bezuzdné dychtění mladé, marnivé ženy po špercích a obdivných pohledech mužů - všechny tyto pudy, všechna tato dětinství, všechny tyto prosté, pošetilé, ale nesmírně silné, životaschopné, silně se prosazující pudy a žádostivosti nebyly pro Siddhárthu teď žádným dětinstvím, viděl, jak lidé kvůli nim žijí, jak se kvůli nim nekonečně snaží, podnikají cesty, vedou války, nekonečně trpí, nekonečně snášejí, a dokázal je za to milovat, viděl život, živoucí, nezničitelné brahma v každé vášni, v každém jejich činu.

V Siddhárthovi pomalu vzkvétalo, pomalu zrálo vědomí poznání toho, co je vlastně moudrost, co je cílem jeho dlouhého hledání. Nebylo to nic jiného než pohotovost duše, schopnost, tajné umění každým okamžikem, uprostřed života, myslet myšlenku jednoty, dokázat cítit a vdechovat jednotu. Pomalu to v něm vzkvétalo a vyzařovalo na něj i z Vasudévovy staré, dětské tváře: harmonie, vědomí věčné dokonalosti světa, úsměv, jednota.

..dopouštěl se pošetilostí lásky.

Ano, bylo to tak, všechno se znovu vracelo, co nebylo až do konce vytrpěno..

Nikdy nepřestanu hledat, to je, zdá se, mé určení. Také ty, jak se mi zdá, jsi hledal. Chceš mi něco říci, ctěný?” Pravil Siddhártha: „Co bych ti tak měl říci, ctihodný? Snad to, že příliš mnoho hledáš? Že se kvůli hledání nedostaneš k nalezení ?”

Hledat znamená mít cíl. Nalézt ale znamená: být svobodný, být otevřený, nemít žádný cíl.

Máš nějakou víru nebo nějaké vědění, kterého se přidržuješ, které ti pomáhá žít a správně jednat?” Siddhártha pravil: „Ty víš, můj milý, že už tehdy, když jsme žili u kajícníků v lese, už tehdy jsem jako mladík začal nedůvěřovat naukám a učitelům a obrátil jsem se k nim zády. U toho jsem setrval.

Pohled’, Góvindo, tohle je jedna z mých myšlenek, k nimž jsem došel: Moudrost není sdělitelná. Moudrost, kterou se pokouší moudrý sdělit, zní vždy jako bláznovství.”

Vědění je možno sdělit, moudrost ne. Je možno ji najít, dá se žít, může člověka nést, dají se s ní dělat zázraky, ale sdělovat a naučit se ji nelze.

Když vznešený Gautama učil a mluvil o světě, musel jej rozdělit na sansáru a nirvánu, na klam a pravdu, na utrpení a vykoupení. Nelze jinak, není žádné jiné cesty pro toho, kdo chce učit. Ale svět sám, jsoucno kolem nás a v nás, není jednostranné. Nikdy není jeden člověk nebo jeden čin zcela sansára nebo zcela nirvána, nikdy není člověk docela svatý nebo docela hříšný.

Hříšník není teprve na cestě k buddhovství, není teprve ve vývoji, i když si naše myšlení neumí ty věci představit. Ne, v hříšníkovi je již nyní a dnes budoucí Buddha, jeho budoucnost je celá již tu a na tobě, abys v něm, v sobě, v komkoli, uctíval nastávajícího, možného, skrytého Buddhu.

..každý hřích nese v sobě již milost, všechny malé děti mají v sobě již starce, všichni kojenci smrt, všichni umírající věčný život.

Siddhártha se sklonil, zvedl ze země kámen a potěžkával jej v ruce. Řekl pohrávaje si s kamenem: „Toto je kámen a za nějakou dobu se možná stane zemí a ze země se stane rostlinou, nebo zvířetem, nebo člověkem.

Slova nedělají dobře skrytému smyslu, všechno je pokaždé trochu jiné, když se to vysloví..

”..že to, co je pro jednoho člověka poklad a moudrost, zní druhému jako bláznovství.”

<2017-2018>