Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
--- rozečteno ---
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 
2018
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zlocinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 

Franz Werfel

Pražský německy píšící spisoval, před válkou útěk do USA, kde i dožil.

pisen_o_bernadete.png

Píseň o Bernadetě [30]

Hledí na něco, jak tu stojí, zoufalý, důstojný, bez vůle.

„Naše štěstí snad pochází od Boha, neštěstím jsme si však vinni sami, příteli…“

Vrátný v nemocnici má už přichystané tři bedny toho neřádu. Těžké nejsou, páchnou však jako mor bídou vší tělesnosti.

Věci příliš velké nevzbuzují závist.

Se zřetelem na nemilosrdné stopy přísnosti a sebeumrtvování představuje řeholnice Vauzousová nepochybně obraz středověké světice.

„Má-li lidstvo vůbec jaký smysl, tedy ten jediný, aby ze sebe vydalo genia, mimořádnou bytost. To je mé přesvědčení. Masy ať žijí, trpí a umírají, aby se z nich čas od času zrodil nějaký Homér, Rafael, Voltaire, Rossini, Chateaubriand a pro mne za mne i Victor Hugo…“ „Smutné pomyšlení pro nás ostatní bezvýznamné lidské červíky, že nesmíme být než pouhou bolestnou oklikou k těmto zářivým resultátům…“

Když člověk z objektivity sám sebe obnaží, bývá bit.

Mezi obšťastnělou a obšťastňující vzniká a splývá proud nejradostnější sympatie, nejstaršího spojenectví, ba vědomí dojímavého spiklenectví.

Všechny ženské bytosti v Lurdech nosí růženec ustavičně u sebe. Je to věrný nástroj jejich zbožnosti. Ruce chudých, těžce pracujících žen neumějí nečinně ležet.

A když pak stojí, připadá jí, že při setkám s Paní o půl hlavy vyrostla, že zesílila, zkrásněla, že se jí zocelily nervy. Onen pocit štítivého úžasu nad cizotou světa ustoupil podnikavému pocitu rekonvalescenta, který se cítí jako „znovuzrozený“.

Bojuje sama se sebou. Její duše touží nevýslovně po tom, aby mohla mluvit o Paní. Je jako milenec, který zmírá touhou, protože musí svou lásku zamlčovat… V hloubi srdce však zároveň velmi přesně ví, že se stane něco nedozírného, jestliže podlehne pokušení a promluví.

..že postele se podobají stísňujícím márám, že volají v jistém smyslu po tom, aby se v nich umřelo, že dokonce i tlustá svíce na nočním stolku připomíná kostelní světlo..

Je to zvláštní, jak málo vtipu a vytrvalosti projevují muži při nezdaru !

Obtížena těmito vědomostmi..

Soubirous je štíhlý, vysoký, urostlý muž. Jeho vnější smůla a vnitřní slabost zbavily ho všeho, jenom ne prosté vznešenosti..

Milletová je trapně zaražena ponurou bídou, kterou vidí.

Rozhlíží se s nelibostí po Cachotu. Luisa, kdysi nejhezčí z děvčat Casterotových, by si zasloužila lepší osud. Ale to je tak, když se dívka opováží provdat z lásky, aniž uvážila, že manželství je prakticky vážná věc.

„Milý Durane, nepřeceňujte toto století a jeho vyzrálost,“ usměje se starý Clarens.

„Lidstvo je na prahu dětství.“

K čertu, pročpak by se nemohla chudému dítěti pastevce nebo metaře zjevit v propadlé jeskyni jedna z nebešťanek ? Třebas bohyně Diana nebo svatá Panna anebo nějaká vodní víla? To je homérské, příteli.

Pro mne znamená náboženství lidový předútvar poesie.

Nedívejte se na mne tak kysele, milý Clarensi, to je závažný vzorec. Umění je se vším všudy sekularisované náboženství.

„To je tím, že dnes vše, co se nazývá náboženstvím, není než mechanické opakování prázdné konvence a politická stranickost. Když pak nějaká originální bytost své bohy skutečně prožívá a nazírá je, neviditelné, v pravé podobě, jak tomu bývalo v dobách vpravdě náboženských, musí nutně vzbudit nelibost konvenčních odříkávačů modliteb. Neboť dobu, která jest pouhou mdlou kopií, nemůže nic silněji rozmrzet než právě originál.“

Ale my, Francouzi, jsme šmahem anarchisté. Můžeme-li zpražit vládnoucí autority, je nám každý prostředek dobrý dost.

„Toto jsem si ustanovil za vodidlo při řešení politických otázek: Autorita se nesmí nikdy odvážit kroku příliš průhledného.“

Přiznáváš, že tě všechny tvé spolužačky, i ty, co jsou mnohem mladší, předstihují ve čtení, v počtech i v náboženství?“ „To je pravda, pane, jsem velmi hloupá.“

Okna se otvírají. Z průjezdů vybíhají zvědavé ženy, otírající si chvatně mokré ruce do zástěry.

Bernadetta je zachvácena nejtragičtějším pocitem lítosti, zoufalstvím milujícího, který bez viny ztratil předmět své lásky, protože mu mocnosti této země zakázaly dodržet slovo.

Směšnost, kterou děkan Peyramale považuje za nejostřejší protijed, je teď šťastně vyvolána.

Pravá ženská láska se vždycky stravuje v ustavičném pokusu vypátrat milovaný předmět v jeho tak cizí bytosti, nikoli ze zvědavosti, nýbrž pro vítězné oddání.

Vzpomíná na minulé dny mladosti, kdy ho „tucha božství“, jak tomu říkal, zaplavovala občas vznešenými pocity, objímajícími svět.

Jak známo, ženy většinou nevěří ve smutek, vyvěrající z ryze duchovních zřídel.

„Počkat, příteli,“ podotkne Lafite vážně a chytí se Estradeho za paži. „Tuším, že v evangeliu sv. Jana se čtou tato slova: Blahoslavení, kteří neviděli, a přece uvěřili. Aplikuji to i na literaturu. Ti, kdož musí skutečně vidět to, o čem chtějí psát, jsou hudlaři.

A jinak ani být nemůže, když se ztratila základna všeho, totiž mythologie. Takový všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný Bůh, který se dá porodit Pannou, počatou mimo dědičný hřích, jen proto, aby tento ubohý svět, který neuměl stvořit lepším, vysvobodil – to – račte uznat – je zrovna tak málo věrohodné jako Minerva, zrodivší se z hlavy Joviše.

Naši předkové nebyli právě tak s to rozloučit se se svou Minervou, jako my s naší Pannou. Na neudržitelném základě stojí trosky víry, okolo nichž se postavila všelijaká deistická lešení, aby je podepřela. Na těchto lešeních hopsáte nyní všichni sem a tam.

Velcí páni mohou snadno být opatrní a taktní. Jsou jako generálové v hlavním stanu, kam nikdy nezabloudí kulka. Tvrdý život k nim předstupuje pouze na papíře. Ale našinec sedí vlastním zadkem uprostřed hnoje.

Oba, ona i její manžel, bojují odjakživa jen o jedno: o své dobré a poctivé právo na prostřednost! Nechtějí hladovět, ale zároveň netouží pojídat bažanty a popíjet burgundské.

Každý dobrý mlynář musí, jak víte, rozumět třem věcem: obilí, koním a vodě.

Potvrzuje státnímu návladnímu starou zkušenost, že totiž kriminalistův způsob myšlení jest v jakémsi podzemním spojení se způsobem myšlení kriminálníka. Policisté a zločinci jsou v jistém smyslu příslušníci jednoho a téhož stavu.

Lidé neodsuzují nic neúprosněji než to, čeho jsou každé chvíle sami ochotni se dopustit: zištné využívání ochotné naivity ! Cožpak nespočívá obchodní reklama celého světa na tomto principu ?

Jan Maria není o nic zlodějštější, než jsou všichni lidé, jakmile se jim k tomu naskytne beztrestná příležitost.

Ve století průmyslu znamená zázrak pro stát stav zvýšeného nebezpečí, neboť zviklává společenský řád, který všechny metafysické potřeby vysunul tak říkajíc na travou zarostlé vedlejší nádraží náboženstev, aby nadále neobtěžovaly veliký ruch života.

Tam mají za úkol vznešeně zakrnět jako dekorace k třem pathetickým událostem života, t.j. ke křtu, svatbě a k smrti.

Počínají si tak, jak si musí počínat. Prorok Izaiáš dává mluvit Bohu: „Mé cesty nejsou vašimi cestami.“ Právě tak mohl by stát říci: „Moje morálka není vaší morálkou.“ To, zač by stát musil jednoho každého ze svých občanů uvrhnout do vězení nebo na šibenici, totiž za vraždu, loupež, podvod, vydírání, osočování – toho všeho se od pradávna bez výčitek svědomí dopouští sám, domnívá-li se, že tím chrání svůj pořádek.

Víra v Boha není ničím jiným než opodstatněným uznáním, že svět má smysl, to jest, že je udržován duchem.

..ač tohle téma ho chytá za srdce.

Monseigneur se poučně usměje: „Nemohu, děj se co děj, souhlasit s vaším buď anebo, barone !

Peyramale pronáší důrazně následující tři slova: „Primitivní, geniální, hypersensibilní ! Stačí to k vysvětlení ?“

Jestli je to pravda, musili bychom my lékaři uznat, že lidské tělo, podníceno neznámou duchovní a duševní energií, může upadnout v stavy, které odporují zákonům hmoty…“

Proslulý Filhol jistě nebude váhat potvrdit úsudek malého Latoura, neboť vrána vráně ani pod badatelským nebem oči nevyklove.

Člověk ducha nepokládá sebe za Božího tvora, nýbrž za Božího hosta.

Ustavičně se v něm příkaz lásky k bližnímu sváří s namáhavě zastíraným pohrdáním lidmi. Výsledkem tohoto sváru je velmi vzácná odrůda mrazivé vlídnosti, za kterou stydlivě leží na číhané démantově vybroušený rozum. Ale pro lurdského děkana má biskup Bertrand Sévére odjakživa slabost.

Chudý býval, chudým zůstal, syn dělníkův. I nedostatek se může stát jakýmsi návykem.

Ne, můj milý, ne, mimořádnost je jedem pro každou instituci, ať je to stát nebo Církev !

Vyciťují velmi dobře, že Bernadettina Paní je vlastně výtržnicí, která uvádí kněžstvo do těžkých nesnází..

Nejvnitřnější pohnutkou jednání u většiny lidí je, jak se zdá, pýcha, lépe řečeno, palčivá touha po neustálém pocitu převahy.

„Snadněji lze lidstvo zmást než přesvědčit,“ píše biskup doslova, a Peyramale čte mezi řádky ještě cosi víc.

Biskup vykročí o holi zpoza psacího stolu a stane až před děkanem: „Můj milý, komise může stanovit jen tři rozsudky. Buďto řekne: Dívenko Soubirousová, tys podvodnice a patříš do polepšovny. – Nebo řekne: Bernadetto Soubirousová, tys blázen a patříš do blázince. – Anebo řekne: Nejsvětější Panna si tě vyvolila, dívenko Soubirousová! Z tvého zřídla vycházejí zázraky. Postoupíme tvá akta kongregaci ritů do Říma. A proto… hm… co dál, faráři?“

Všechny noviny se vrhají na „události v Lurdech“ a rozmazávají je se svatouškovskou ustaraností. Francouzský lid prý je lid samostatného rozumu a nikoli slepé poslušnosti. Kozáky a Prušáky lze snad absolutně ovládat, ale veliký národ Voltairův a encyklopedistů ne.

Ad quem finem ? Za jakým účelem ?

Pánové od soudu si musí co nejdřív osvojit umění, odhodit všechna strastiplná břemena, která jim ukládá jejich povolání, sotva vyjdou ze soudní budovy. V tom se přirozeným způsobem podobají lékařům, kteří také nemohou u každého smrtelného lože ronit slzy.

Zlomeně se plíží císařský státní návladní po své kanceláři. Rána, kterou si, bůhvíproč, sám přivodil, je nezhojitelná. Zesměšnil se v novinách a věru nejen v těch klerikálních. Jeho kariéra je patrně u konce. Pro všecky časy zatracen na nejzapadlejší venkov, zní rozsudek. Kdykoliv jde okolo zrcadla a mimovolně se v něm zahlédne, štítivě se zašklebí.

„Byl bych věru osel, abych v tomto slabomyslném světě samojediný plnil povinnost.“

Císař je se všech stran tlačen, aby se rozhodl. Jeho umění nic nevidět a neslyšet, tvářit se tak říkajíc mrtvým, je každým dnem podrobováno tuhé zkoušce.

Veřejné mínění naší doby se vzpírá proti zatuchlé mystice určitých zaostalých částí obyvatelstva. Vzpírá se proto, že vede zápas o nového ducha. Tento duch mě podporuje. Postavím-li se mu v cestu, zničí mě. Poslyš: Jestliže nyní zruším svůj rozkaz, podle něhož byla jeskyně uzavřena, blamuji se před vlastní vládou, což je tolik, jako před sebou samým. To snad ode mne nežádáš? Chceš, abych docela proti svému politickému rozumu udeřil ducha doby do tváře a veřejně sám sebe odvolal?“

„To je jedno. Lulu je bez horeček,“ namítá Španělka. „Táž moc, která dala prostřednictvím nevinné, vyvolené dívky vyprýštít v jediném okamžiku silnému prameni, ukázala se i tobě milostivá. A ty by ses opovážil ošidit tuto moc o její odměnu? Máš vskutku za to, že je méně nebezpečné udeřit v tvář Boha a Pannu Marii než tvého tak zvaného ducha doby? Takhle smýšlíš poté, co jsi složil slib díků?“

Ani tu krásnou půlnoční chvíli tvůrčí samoty nevychutnává jako jindy.

Ten, kdo čmárá akta, anebo ten, kdo prodává v krámě zboží, se může snadno vysmívat pověrám. Ale ten, kdo vládne světu, ví z každodenní zkušenosti, že není všechno jen tak samo sebou, že události se zauzlují nezávisle na něm, že on je naopak míčem tajných sil a protisil, které si žádají uctívání a oběti, sil, které se musí znovu a znovu vábit a usmiřovat.

Zázrak, dokumentovaný prokázanými, ale nevysvětlitelnými uzdraveními, znamená tak mohutný vpád do oficielního deismu a neoficielního nihilismu století, že jistota nevíry i nejistota víry počínají kolísat.

Čas, nejostřejší žíravina na světě, lučavka královská, v které obstojí jen nejryzejší a nejtěžší zlato! Každý lehčí kov, byť i měl svou cenu, čas nahlodá a posléze rozpustí.

Otec Moreau v ten ráz změní cíl cesty, a rodiče jedou s dívkou do Lurd. Jeskyně je teprve kratičký čas znovu otevřena. Matka položí slepé Marii na několik minut na oči šátek, namočený v prameni. Když kapesník sundají, dívka pronikavě vykřikne. Na ten výkřik nezapomene nikdo z těch, kdož ho slyšeli. Purpurový závoj, který dívce zastíral světlo, se protrhl. Marie vidí. Otec jí přidrží před oči potištěný list. Marie čte.

Je to pocit velmi příbuzný pocitu, že vše, co je, není než prozatímní, onomu stavu, smíšenému z hnusu a úžasu nad cizotou světa, který se jí zmocňoval vždycky po extasi. Rozdíl je jen v tom, že je si nyní vědoma, že tomu už tak bude navždycky. Bernadetta si je jista, že k ní Paní na tomto světě víckrát nepřijde.

Stojí mezi nimi tolik nevyřčeného a nevyžitého.

Talent je přirozená vloha. Přirozenou vlohu rozvést není nesnadné. Ctnost naopak není vloha tak zcela přirozená, a pěstovat ji, bývá pro nás nesmírně těžké.

Tváře jí jen hoří, jak šťastnou ji činí tato služba ženy, věčná služba její matky, kterou smí prokázat jen jedinkrát. Okouzlenýma očima se dívá, jak otec, který je zároveň hladový a rozpačitý, že má jíst uprostřed mešních rouch a svatých obrazů, zvolna jí.

Den smrti znamená v klášteře často sensační, slavnostní den zvědavosti. Jeptišky se tlačí s vroucími modlitbami okolo umírající. Věří, že mohou být své sestře nápomocny v posledních bolestech. Pokládají se za moudré ženy, za porodní báby nadpřirozeného porodu duše na onen, pravý svět.

Sestra Natálie vyndá ze zásuvky prastarou vybledlou mošničku, kterou Bernadetta nosívala jako školačka. Kdysi v ní bývala biblická dějeprava, katechismus, nedopletená punčocha, chlebová kůrka, kousek cukrkandlu a malý oslíček s ulomenou nohou. Když sestra Natálie vysype obsah váčku na pokrývku, je tu z bývalých pokladů ještě biblická dějeprava a oslíček s ulomenou nohou. Bernadetta přikývne spokojeně hlavou. Oč prchavější bývají poklady bohatců, tím přítulnější jsou poklady chudých.

„Odporuji vám vášnivě, milý Estrade,“ horlí spisovatel.

Hyacinthe de Lafite schází zvolna se schodů, s pěsti přitisklou na bránici. Není už s to jasně uvažovat. Vyvstávají v něm zděšené otázky. Je to pouhá příroda, bohyně bez ducha a citu, která v ustavičném procesu bujení své tvory nejen ničí, nýbrž s touž lhostejností je i odsuzuje k živoucímu rozkladu takovýchto a podobných nemocí? Pro ni není rozdílu mezi skvělobarevnými křídly brazilského motýla a skvělobarevnou kůží, rozpadající se lupusem!

Nebo to skutečně je onen theologický Bůh hebrejské bible a křesťanské Církve, který tyto absurdní choroby připouští jako nepochopitelný syllogismus mezi prvopočáteční vinou oduševnělé materie, která se stala člověkem, a jejím vykoupením ?

Lafite je zvědav, co udělá ten cizí pán vedle něho. Pán chvíli váhá, potom se také spustí na jedno koleno. Lafite od nejranějšího mládí před nikým neklečel. Protiví se mu splývat s množstvím, s davem.

„Nejsem jako tito zde,“ myslí si Lafite, „nemám jejich prosté víry. Mým mozkem prošly všechny rozkladné myšlenky, které si kdy lidé myslili. Můj rozum klopýtá v čele lidstva nočním terénem. Vím, že jsme ubohá zvířecí rasa a že nás jen pár nervových větví a klamných závěrů odlišuje od hmyzu a obojživelníků. Pravda je nám miliónkrát nepřístupnější než všecek integrální počet. Náš nynější způsob myšlení, stůj co stůj kritický, cítí nesmírnou převahu nad bývalým náboženským způsobem myšlení.

Nepatřím mezi vás, kdož věříte v nebe na nebi. Ale nepatřím ani k hlupákům, kteří věří v nebe na zemi, aranžované lepšími zákony a stroji.

Každá epocha vidí věci v proudu času pod jiným úhlem. Apolon nebo Kristus, Diana nebo Maria, to jsou jen různá jména a různé obsahy představ pro jednu a tutéž přítomnost, lidmi věčně pociťovanou.

Ženy, které jsem objímal, zpráchnivěly ve mně v přízraky..

Bez jakékoliv zásluhy dostalo se jemu, oslu tupému a slepému, té milosti..

<(znovu) 2017-2018>