Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
--- rozečteno ---
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 
2018
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zlocinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 

Henry Miller

Americký spisovatel. Ve 40tých letech v Paříži, představitel surrealismu (rajská doba !). Vydání Obratníku Raka bylo v US povoleno více než dvě desítky let po jeho napsání.

obratnik_raka.png

Obratník Raka [39]

Jsme tu sami a jsme mrtví.

Naši hrdinové se povraždili, anebo se právě vraždí. Hrdinou tedy není doba, ale nedoba.

Tohle není kniha v běžném slova smyslu, ne, je to prodloužená nadávka, plivanec do tváře umění, kopanec do zadku Boha, Člověka, Osudu, Lásky, Krásy... čeho chcete.

Zazpívám do vašeho chropotu a budu tančit nad vašimi hnusnými mrtvolami...

Slyšela jsi zpívat jiné a zanechalo tě to chladnou. Buď zpívali příliš krásně, nebo nezpívali dost krásně.

..bude opět nastolen chaos a chaos je osnova, do níž byla vepsána skutečnost. Ty, Táňo, jsi můj chaos. Proto zpívám.

Až se zas vše vtáhne zpět do lůna času, bude opět nastolen chaos a chaos je osnova, do níž byla vepsána skutečnost. Ty, Táňo, jsi můj chaos. Proto zpívám. A vlastně to ani nejsem já, zpívá umírající svět, který odhazuje slupku času. Dosud žiji, kopu v tvém lůně, taková je skutečnost, již mohu popisovat. Dřímota. Fyziologie lásky.

Klokan má dvojí pyj - jeden pro všední dny a jeden nedělní."

Ostatně, kdo Židy nenávidí víc než Žid?

Jsou posedlí, rozžhavení uvnitř do běla, jsou šílení a nemají hudební sluch. Trpí.

Doba si žádá násilí, ale dostává se nám jen nedomrlých výbuchů. Revoluce jsou buď potlačeny v zárodku, anebo mají příliš rychle úspěch. Vášeň se rychle vyčerpá. Člověk se hojí na myšlenkách comme ďhabitude. Nikdo nenavrhne nic, co by mohlo přetrvat dvacet čtyři hodiny. V období jednoho pokolení žijeme milióny životů.

S tou lahví mezi koleny a oknem šplíchajícím sluncem znovu prožívám nádheru těch bídných dní,..

Až dosud jsme tonuli ve tmě, jediné, co nás vedlo, byly pudy. Nyní budeme mít nádobu, do níž bude možné nalít životní fluidum, bombu, která roztrhá svět, hodíme-li ji.

Svět vyhnívá, odumírá kousek po kousku. Avšak potřebuje coup de grace, potřebuje úder, který by ho rozbil na padrť.

Plaveme na hladině času a všechno ostatní utonulo, tone nebo utone.

Vadí jí, že jsem plný něčeho jiného než jí samé.

..a možná se zrodí báseň jako velký poetický zvon bez srdce.

Je to trošku jako Grand Guignol - hladovějící básník dává řezníkově dceři hodiny. Kdykoli zazvoní telefon, sbíhají se básníkovi sliny.

Bohaté americké svině s malířskými skříňkami pověšenými přes ramena. Malý talent a velké prkenice.

Dokáže totiž jíst a trpět současně.

Kresby služek s růžovými keři mezi nohama.

Město vyráží do všech stran jako obrovský organismus skrz naskrz prolezlý nákazou, hlavní třídy jsou trochu méně odpudivé jen proto, že z nich vymačkali hnis.

Ozývá se pronikavý výskot bledolících, vyhublých dětí, křivičnatých malých uličníků, pomačkaných porodnickými kleštěmi. Zdmi prosakuje odporný puch, puch plesnivých matrací. Evropa středověká, groteskní, příšerná: symfonie v b moll.

Vracel jsem se do téhle čtvrti noc co noc, přitahovaly mě určité malomocné uličky,..

..vidím ji, jak ke mně míří se sešlapanými podpatky a lacinou bižuterií, s tou zvláštní nenápadností kurvy..

"A nastane noc, kdy všechno pomine, kdy se do nás zahryzne tolik čelistí, že už nebudeme s to stát, a z těla nám budou viset cáry masa, jako by je rozžvýkala kdekterá tlama."

Dopřával jsem si potěšení sedět na terrasse malého tabac a pozorovat ji, jak provozuje svůj obchod, pozorovat, jak na jiných uplatňuje tytéž grimasy, tytéž triky jako na mně.

..avšak oheň toho všeho jí pronikal, žhnul jí tam dole mezi stehny, kde ženské mají žhnout; a tam se také uzavřel okruh, díky němuž člověk cítí půdu pod nohama.

Kdo se prosí o jemnocitnou štětku!

Claude byla dokonce s to poprosit, aby se člověk odvrátil, když dřepěla nad bidetem. Všechno špatně!

To se podívejme, jenže tohle všechno já už překonal před dávnými a dávnými lety. Už jsem přežil své melancholické mládí... Za to, co je za mnou, už nedám ani fňuká, a za to, co je přede mnou, jakbysmet. Jsem zdravý, nevyléčitelně zdravý. S ničím si nelámu hlavu, ničeho nelituji. Žádná minulost, žádná budoucnost. Mně stačí přítomnost. Den za dnem. Dnešek! Le bel aujour hui!

Potřebuji zůstat sám. Potřebuji přemýšlet v ústraní o své hanbě a o svém zoufalství;..

New York je studený, lesklý, zlý. Vládnou v něm budovy. Odehrává se tam jakési atomizované šílenství činnosti; čím víc zuří shon, tím víc mizí duch. Stálý kvas, který by se právě tak dobře mohl odehrávat ve zkumavce. Nikdo neví, k čemu je to všechno dobré. Nikdo onu energii neřídí, chromující. Bizardní. Matoucí. Strašné, navzájem působící, ale naprosto neuspořádané puzení.

Celé město ztopořené nad prázdnou dírou nicoty.

Chudý jsem, Bůh ví, víc než dost. Zbývá ještě, abych byl člověk.

Na první pohled byste věřili, že je to světec. A je to světec úplně moderní, prohnilý světec, který jedním dechem dokáže mluvit o lásce, bratrství, koupacích vanách, kanalizaci, výkonnosti a tak dále.

Vzduch je plný jakési zběsilosti s podtónem potlačeného násilí,..

Ve zvláštním polosnění, jež dovoluje, aby se člověk nějaké události zúčastnil a přece zůstal stranou, vidím, že se ta malinká chybějící podrobnost nevysvětlitelně, ale naléhavě začala srážet, nabývat podivný, krystalický tvar jako mráz na okenním skle. A jako mráz kreslí bizardní, zdánlivě volné a fantastické tvary, ve skutečnosti ovšem určené nejpřísnějšími zákony, tak mi připadalo, že i pocit, který se vytvářet začal ve mně, je rovněž poslušen nepřekročitelných zákonů. Celá moje bytost odpovídala příkazům čehosi naléhavého, co dosud nikdy předtím nepoznala, připadalo mi, jako by se vše, co mohu nazývat sebou samým, smršťovalo, kondenzovalo, odtahovalo od okoralých, obvyklých obrysů těla, jehož objem poznaly jen záchvěvy konečků prstů.

V téže míře, v jaké jsem se stále víc proměňoval v kov, v téže míře se zhušťoval i výjev před mýma očima.

V kulminačním bodě času není žádná nespravedlnost: je tam jen poezie pohybu, z níž prýští pouhá iluze pravdy a dramatu.

Člověk z toho či onoho důvodu čeká na zázrak a bude se brodit v krvi, aby ho uskutečnil. Zprzní sám sebe idejemi, sám sebe zredukuje na pouhý stín, jen když v celém životě bude moci na jedinou vteřinu zavřít oči před odporností reality.

 A tak si říkám, co by to bylo za zázrak, kdyby se ukázalo, že ten zázrak, co člověk věčně čeká, není nic víc, než ta dvě ohromná hovna, která věrný učedník vypustil do bidetu. Co když v posledním okamžiku, až bude prostřena slavnostní tabule a břinknou činely, se najednou úplně bez výstrahy objeví stříbrná mísa, na níž i slepí budou moci spatřit nic víc a nic míň, než dvě obrovské kupy sraček. Věřím, že by to bylo zázračnější, než všechno, na co se člověk těší.

Člověk přišel o to, co nazývá lepší částí svého duševního bytí, je opět nahý jako divoch. Nachází-li Boha, je to, jako by byl dočista ohlodaný: je z něho kostra. Aby se obalil masem, musí se znovu a znovu ponořit do života. Slovo se musí stát tělem, duše žízní.

Jsem mrtev od dob, kdy začaly dějiny. Je-li něco nad tím, budu se muset odrazit. Tělesně jsem živý. Mravně jsem svobodný. Svět, který jsem opustil, je zvěřinec.

"Líbí se ti můj úsměv?" zeptá se a znechuceně pokračuje: "Bože, kdybych tak našel nějakou bohatou píču, abych se na ni mohl takhle usmívat!"

Byl bych rád, kdybys mi to vytmavil. Co bych za to dal, kdybych mohl přestat o sobě přemýšlet. Jsem vnitřně celý rozvrácený... je to, jako kdybych měl tady vevnitř hrbol...

Hovno, vždycky je lepší umřít na nějakou pořádnou nemoc, než prosrat svůj život u nějakých novin s hrozny u prdele a v kalhotách, u nichž padají knoflíky.

Mám za to, že ti také vykládal, jak řidič uctivě čekal... a poslyš, líčil ti, jak motor po celou dobu tiše předl? Pane na nebi, postavil to skvěle. To je mu podobné, vymyslet si takovou podrobnost... to právě je jeden takový detail, který všemu dodává psychologickou hodnověrnost... a ten ti pak pořád straší v bedně.

Celou noc jsem se převracel na posteli a hrál si s představami, které mi nasadil do hlavy. Nemohu se jich zbavit. Všecko mi to zní tak skutečně, že toho zmetka zaškrtím, jestli k tomu nedošlo doopravdy. Chlap nemá žádné právo něco takového si vymýšlet. Jinak je na hlavu...

To už bylo potom, co ji několikrát obtáhl... a vymyslel si ten špílec s Matissem. Klekl si - jen si to představ - a dvěma prsty... jen konečky prstů, chápeš... jí rozevíral ty lupínky ...skviš skviš... nic víc. Lepkavý, drobný zvuk... skoro neslyšitelný. Skviš skviš! Čert to vem, celou noc mi to znělo v uších! A pak vypravoval - jako by tohle pro mě nebylo dost - pak mi řekl, jak jí zabořil hlavu do kočičky.

Ale tohle všechno je tak neuvěřitelné, že už to ani nezní jako lež.

Blíží se doba večeře a lidé se trousí do svých pokojů s utahaným, sklíčeným výrazem všech, kdo si vydělávají a žijí řádně.

A čím dále putuje, tím truchlivější je jeho žal; nese jej jako lucernu, kterou cyklisti drží v zubech v noci, kdy je na vlhkém dláždění kluzko.

Ani jeden předmět tu nevypadá, že by se hodil k nějakému praktickému použití. Zdá se, že i předpokoj je zbytečný, něco jako vestibul u chléva.

..je to svět cetek, propadlišť, ramen a poprsí a voskových květin, svícnů a mužů v kyrysech, soch bez očí a milostných dopisů zavřených ve skleněných skříňkách. Něco se děje, ale nemá to smysl, je to totéž, jako dopíjet poloprázdné lahve calvadosu, protože se nevejdou do kufru.

Zdá se, že mu sprostota tohoto místa učarovala: je tu spokojen.

Občas ležím v posteli a sním o minulosti, a je to tak živé, že se musím štípnout, abych si uvědomil, kde jsem, zvlášť, když mám vedle sebe ženskou; žena mě rozptýlí víc než co jiného. To je to jediné, co od nich chci - zapomenout sám na sebe.

Van Norden je v určitém smyslu blázen, o tom jsem přesvědčen.

"Neříkám, že chci být lepší, ale chci být jiný než oni," vysvětluje.

O jednu ženu se například pokouší už skoro deset let - nejprve v Americe a teď tady v Paříži. Je to jediná osoba druhého pohlaví, s níž udržuje srdečné a přátelské styky. Jsou si, jak se zdá, nejen sympatičtí, ale také si rozumějí. Zpočátku jsem měl dojem, že kdyby tohle stvoření opravdu mohl získat, jeho problém by mohl být vyřešen. Všechny podstatné prvky pro úspěšné spojení byly po ruce ~ kromě jednoho základního. Bessie měla skoro právě tak neobvyklý styl jako on. Na tom, má-li se oddat muži, jí záleželo asi tak málo, jako na zákusku po obědě. Předmět zájmu si obyčejně vybírala sama a sama učinila příslušný návrh. Nebyla ošklivá, ale nelze ani říci, že by byla hezká. Měla pěkné tělo, to je hlavní a pak, měla to ráda, jak se říká.

"Co je na mé technice špatného?" tázal se jí. A Bessie odpovídala. "Jsi moc hrubý. Jestli chceš dostat do postele mě, musíš být mnohem jemnější!"

 Jak říkám, rozuměli si tak bezvadně, že často, když jsem k Van Nordenovi v jednu třicet zaskočil, našel jsem Bessii sedět na jeho posteli, Van Norden ležel s odhrnutými přikrývkami a vybízel ji, aby mu hladila penis... "Jen pár hedvábných pohlazení," říkal, "jen aby měl odvahu postavit se." Jindy zas naléhal, aby mu na něj foukala, nebo když mu to nevyšlo, popadl si ho sám a třepal s ním jako se zvonkem a oba se chechtali jako blázni. "Já tu čubku nikdy nepřeříznu," prohlašoval. "Nebere mě vážně. To mám za svou důvěru." A pak třeba zčistajasna dodal: "Co říkáš té blondýně, co jsem ti ukazoval včera?" S tím se ovšem obracel k Bessii. A Bessie se mu pošklebovala a říkala, že nemá vkus.

Jednou ho dokonce málem vyrazili, protože přišel do práce a táhnul z něj alkohol. Pohrdali jím, protože vypadal vždycky tak bídně a měl vyrážku a lupy. Pro ně byl vždycky úplná nula, ale teď když byl po smrti, všichni budou účastně žvanit a koupí mu obrovský věnec a jeho jméno vytisknou velkými typy ve sloupečku úmrtních oznámení. Udělají cokoliv, jen aby na ně padlo trochu lesku, kdyby mohli, udělali by z něj velké hovno.

 Když tak Van Nordena pozoruji, jak ji klátí, připadá mi, že se dívám na stroj s uvolněnou západkou. Ponecháni sami sobě mohou takhle pokračovat věčně, mlít se a klouzat, aniž by se někdy něco stalo. Dokud nějaká ruka motor nevypne. Pohled na ně, jak se páří jako kozel a koza bez sebemenší jiskřičky vášně, jak se dřou a dřou bez důvodu, kromě těch patnácti franků, pohled na ně odplavuje poslední zbytky mého citu, kromě jediné nelidské touhy - ukojit zvědavost.

Je to jako pozorovat některý z těch uhozených strojů chrlících ze sebe noviny, milióny a miliardy a triliony výtisků s nesmyslnými titulky.

 Kdybych ještě byl mužem, který má pýchu, čest, ctižádost a tak dále, pokládal bych tenhle život za nejnižší příčku žebříčku, za ponížení, ale teď jej vítám jako invalida vítá smrt. Je to záporná realita, totéž jako smrt - jakési nebe bez bolesti a strachu z umírání.

Jestli někdy opravdu přijede, najde mě dole, hned za záchody. Asi mi rovnou řekne, že je to nehygienické. To je první, co Američance v Evropě padne do oka, že je to nehygienické. Představa ráje bez moderní vodovodní instalace je pro ně nemyslitelná. Najdou-li štěnici, ihned chtějí psát stížnost obchodní komoře. Jak jí jen někdy dokážu vysvětlit, že jsem tu spokojený? Odpoví, že je ze mě zvrhlík. Znám ji jako své boty. Bude se chtít poohlédnout po garsoniéře se zahradou a určitě s vanou. Chce být chudá romanticky. Znám ji.

..popadne mě zvědavost, zda by v tom byl nějaký rozdíl, kdybych měl po boku mladé, neklidné stvoření. Potíž je v tom, že se stěží mohu upamatovat, jak vypadá, a dokonce ani jaký je to pocit, držet ji v objetí. Všechno, co patří minulosti, jako by padlo do moře;..

Avšak v Matissovi, ve výzkumech jeho štětce je chvějivý třpyt světa, jenž si žádá pouhou přítomnost ženské bytosti, aby vykrystalizoval nejprchavější touhy.

..a protože jsem pohan, zajímalo mě přirozeně, co se děje v tom zvěřinci, který má v mozkovně.

Ale ve chvíli, kdy jsem od ní odešel, vyjasnila se mi hlava.

..neboť v jejich světě, stejně jako v každém světě, většina toho, co se děje je svinstvo a oplzlost, hnusná jako kýbl na odpadky, ony jenom mají to štěstí, že ten kýbl mohou zakrýt poklopem.

Objevit chybějící čárku vyžaduje větší soustředění než pořídit výtah z Nietzcheho filozofie.

Občas jsem spáchal pěkné hovadiny a nebýt toho, že jsem se naučil líbat šéfovi prdel, určitě by se mnou zametli.

Stejně však je těžké vyjít s člověkem, nemáme-li s ním vůbec nic společného; prozradíte se, i když používáte výhradně jednoslabičná slova.

Myslet na ni příliš dlouho jsem si nemohl dovolit; jinak bych musel skočit z mostu.

Je to zvláštní. Už jsem se s tímhle životem bez ní tak smířil, a přece, stačí, abych na ní jen minutu myslel a pronikne to až do morku kostí mé spokojenosti a opět mě vrhne zpátky do mučivé žumpy mé ničemné minulosti. Po sedm let mi ve dne v noci tanula na mysli jediná věc - ona. Kdyby byl nějaký křesťan tak věrný svému Bohu, jako já jí, byl by dnes každý z nás Spasitelem. Myslel jsem na ni ve dne v noci, dokonce i když jsem ji podváděl.

Když si uvědomím, že odešla, že odešla možná navždy, otevírá se přede mnou veliká prázdnota a mám pocit, že padám, padám, padám do hlubokého temného prostoru. A to je horší než slzy, hlubší než lítost nebo bolest nebo smutek; je to propast, do níž byl uvržen Satan.

..která nikdy neexistovala kromě síly mé samoty, mého hladu po ní.

 Připadá mi, že teď trochu lépe chápu, proč tak ráda četla Strindberga. Ještě teď ji vidím, jak po dočtení nějaké rozkošné pasáže zvedá od knihy oči se slzami smíchu a říká: "Ty jsi zrovna tak praštěný jako byl on... ty si prostě koleduješ o potrestání!" Jaká rozkoš pro sadistku, když objeví svého masochistu. Když sama sebe pokousá, aby vyzkoušela jak ostré má zuby.

Člověk jde ulicemi a ví, že je šílený, posedlý, neboť je až příliš zřejmé, že ty chladné, lhostejné tváře jsou obličeji jeho ošetřovatelů.

A člověk se tu zmítá v kalné pěně a mořských chaluhách,..

A nikdo nemůže pochopit kouzlo ulic, pokud se do nich nemusel utíkat, dokud se nestal stéblem slámy zmítaným sem a tam každým závanem vánku.

 Můj svět lidských bytostí zhynul; zůstal jsem na světě docela sám a za své přátele jsem měl ulice, a ulice ke mně hovořily svou smutnou, hořkou řečí, složenou z lidské bídy, tužeb, lítosti, neúspěchu a marného úsilí.

..maskou. Jen několik dní předtím se ke mně zoufale tiskla, ale pak se cosi stalo, něco, co mi dokonce ani teď není jasné, a ona o vlastní vůli nastoupila kdo vlaku a znovu se na mě dívala s oním smutným, tajemným úsměvem, který mě mate, který je nespravedlivý, nepřirozený, jemuž z celé duše nevěřím.

..a bylo nemožné se ho zbavit, jakmile jednou zjistil, že jsem svolný poslouchat jeho "esoterické" myšlenky, na světě jsou lidé, na něž podle všeho slovo "esoterický" působí jako božská mana. Kruger byl jeden z nepodařených svatých, masochista, anální typ, pro něhož je zákonem skrupulóznost, přímost a zásadovost a který jednou ve slabé chvilce bez výčitek svědomí vrazí někomu zuby do krku. Očividně si myslel, že jsem zralý pohybovat se v jiné rovině života, ve "vyšší rovině", jak pravil.

Tvář ji zidealizoval: vypadala sladce a panensky, čistě jako pastilka proti kašli. Zato prsy měla nafouklé, nadmuté bahenním plynem; zdálo se, že pluje v menstruačním moři, zvětšený fétus s tupým, přeslazeným výrazem anděla.

..měl tichý, laskavý hlas, jako by přestálé utrpení očistilo jeho ducha.

Měl velmi prosté záliby Jídlo, pití, ženy a knihy. A vlastní koupelnu! Na tom trval.

Rozhodl jsem se uchopit býka za rohy.

Bylo to trapné a současně k smíchu.

Začali jsme blouznit o kravách a ovcích a širých volných prostorech, kde muži jsou muži a o podobných volovinách.

 Paříž je jako kurva. Zdálky vypadá svůdně, nemůžete se dočkat, kdy ji sevřete v náruči. A pět minut nato máte pocit prázdnoty, znechucení nad sebou samým.

 Není snadné jít rovnýma nohama do postele, když jste vnitřně celí natřesení.

Nejvíc ho mrzelo, že nemohl sehnat francouzskou holku, která by ráda pila. Všechny pro něj byly moc střízlivé - nejraději si vodil ženské, se kterými mohl nasávat, než šli na věc.

Pokud jde o obrazy, není velký rozdíl mezi vkusem štětky, domovnice a ministra.

 Skličující pohled, vidět milence tisknoucí se pod kalnou pouliční lampou ke zdi vězení: jako by byli zahnaní až do nejzazších konců, do krajních mezí.

Tvrdí, že ji z Ruska vyhnala revoluce, ale jsem si jist, že kdyby to nebyla revoluce, bylo by to něco úplně jiného.

Když jsem přišla do Paříže, byla jsem ještě nevinná dívka. Četla jsem jenom Villona a Baudelaira.

Evropa je prosáklá uměním, její půda je plná mrtvých kostí a její muzea praskají ve švech naloupenými poklady,..

Za druhé, bude nutno přivyknout studeným vrstvám stratosféry, stát se studenokrevnou vzdušnou rybou. Bez úcty. Bez soucitu. Bez touhy. Bez lítosti. Bez hysterie. A především, jak praví Phillipe Datz,"BEZE STRACHU!"

Všechno plave v božském slizu.

Po nápoji mi zbyla v ústech hořká kořenná chuť, sedlina naší Velké Západní civilizace, která hnije jako nehty svatých.

Mám ve tváři nepřítomný pohled, rozpitý, upřený do neurčita, zabírající každou prdel, která se sune kolem mě.

Otvírám knihu - knihu, kterou Nietzsche nazýval "nejlepší německou knihou, jaká je" - a stojí v ní:  "LIDSTVO BUDE CHYTŘEJŠÍ A BYSTŘEJŠÍ, ALE NEBUDE LEPŠÍ, ŠŤASTNĚJŠÍ A ČINORODĚJŠÍ - ALESPOŇ DO KONCE VĚKU. PŘEDPOVÍDÁM ČAS, KDY V NĚM BŮH JIŽ NENALEZNE ZALÍBENÍ, ALE ZAHLADÍ VŠE, ABY OPĚT VŠE ZNOVU STVOŘIL. JSEM SI JIST, ŽE VŠE CÍLÍ K TOMUTO KONCI A VE VZDÁLENÉ BUDOUCNOSTI UŽ JE STANOVEN ČAS A HODINA, KDY NASTANE TENTO VĚK OBNOVY, DŘÍVE VŠAK UPLYNE DLOUHÁ DOBA A JEŠTĚ TISÍCE A TISÍCE LET SE MŮŽEME VESELIT NA TOMTO DRAHÉM, STARÉM ZEMSKÉM POVRCHU."  Skvělé! Alespoň před staletími byl člověk, který měl tolik jasnozřivosti, že viděl, jak se svět tříští. Náš západní svět!

Zřejmě se pohybují svobodně, ale nemají kam jít.

Opět zřím velké, nedbale rozložené Picassovy matky, jejich prsa pokrytá pavouky, jejich hluboko v labyrintu ukrytou legendu. A Molly Bloomovou na věky ležící na špinavém slamníku. Ocasy nakreslené červenou křídou na dveřích záchoda a Madonu vyjadřující celý rozsah žalu. Slyším bezuzdný hysterický smích, místnost plnou čelistí křečovitě zkřivených tetanem a dosud černé tělo světélkuje jako fosfor. Bezuzdný, bezuzdný, naprosto neovladatelný smích, a také ta puklina se na mě směje, směje se skrz omšelé licousy, smíchem svrašťujícím hladkou, vyleštěnou kulečníkovou kouli. Velká kurva a matka člověka s ginem v žilách. Matka všech dorot, pavouk opřádající nás do našeho logaritmického hrobu, nenasytná ďáblice, jejíž smích mě rozpolcuje. Shlížím do toho propadlého kráteru, ztraceného světa beze stop, a slyším vyzvánět zvony, dvě jeptišky na Place Stanislas a pach žluklého másla pod jejich hábity, manifest nikdy neotištěný, protože pršelo, válka vybojovaná na podporu věci plastické chirurgie, princ Waleský létající po světě a vyznamenávající hroby neznámých hrdinů. Každý netopýr, který vyletěl ze zvonice, je ztracený případ, každý radostný výkřik je sten přenášený rádiem ze soukromých zákopů zoufalců.

 Shlížím-li dolů, do té vyšoustané kurví kundy, je mi jako bych pod sebou měl celý svět, svět rozkolísaný a rozdrobený, svět opotřebovaný a vyleštěný jako lebka malomocného.

Vždy tu zůstalo stát příliš mnoho ztrouchnivělých pilířů, příliš mnoho zhnisané humanity, aby člověk rozkvetl. Nadstavba je lež a základna je obrovský rozechvělý strach.

Kdyby se někdy někdo odvážil tlumočit všechno, co má na srdci, vypovědět, co skutečně podstoupil, co je jeho opravdovou pravdou, myslím, že by se svět roztříštil, rozbil na padrť a žádné božstvo, žádná náhoda, žádná vůle by už nemohla dát opět dohromady poztrácené zlomky, atomy, nezničitelné prvky a znovu vytvořit svět.

Může snad mít sebemenší ohled na nynější vlády, zákony, pravidla, zásady, ideály, ideje, totemy a tabu ten, kdo má zoufalé, hladové oči?

Nemá cenu natahovat si gumové rukavice; vše, co lze řešit chladně a rozumem, je součástí krunýře a člověk dychtící tvořit se vždy pohrouží pod něj, k otevřené ráně, k podebrané obscénní hrůze. Prostrčí své dynamo do nejchoulostivějších částí; a i kdyby vyrazila jen krev a hnis, je to něco. Ten suchý, vyšoustaný kráter je obscénní. Ještě obscénnější než co jiného je ochablost. Rouhavější než nejkrvavější kletba je ochrnutí.

 Všechno je vecpáno do vteřiny, buď využité, nebo nevyužité.

Byla lehká jako mrtvola plující v Mrtvém moři.

Dělej si, co chceš, jen když ti to udělá radost.

že úkolem, který si umělec nutně musí stanovit, je převrátit stávající hodnoty, vytvořit z chaosu kolem sebe svůj vlastní řád, rozsévat svár a kvas, tak aby citovým osvobozením byli ti, kdo jsou mrtví, vráceni životu,..

Z mrtvé hlíny a plané strusky vypěstují nakažlivý zpěv. Vidím tuto druhou rasu osobností, jak plení vesmír, převracejí vše naruby, neustále se brodí po kolena v krvi a slzách, s věčně prázdnýma rukama, neustále chňapají a sahají po onom světě, po nedosažitelném božstvu: všechno v dosahu zabíjejí, aby utišily netvora, který jim rozežírá vnitřnosti. Vidím, jak si rvou vlasy v úsilí Porozumět, zmocnit se onoho navždy nedosažitelného. Vidím to, když řvou jako šílená zvířata a trhají a sápou, vidím, že je to správné, že jinou stezkou se nelze dát. Člověk příslušející k této rase se musí s blábolícími ústy postavit na výšinu a vyrvat si vnitřnosti.

..a Dostojevský byl součtem duševních rozporů, které člověka buď ochromí, nebo ho přivedou k výšinám.

 Chci vyšplhat k vysokým, vyprahlým horským hřebenům, kde člověk hyne žízní a zimou, k dějinám "mimo čas", k onomu absolutnu času a prostoru, kde nežije ani člověk, ani zvíře, ani rostliny, kde se člověk zblázní ze samoty, kde se hovoří jazykem sestávajícím pouze ze slov, kde vše je nespoutané, neosedlané, nesvázané s časem.

..všechen hnis a kal, který se tokem čistí, vše, co ztrácí svůj původní smysl, co velkým obloukem směřuje k smrti a rozkladu.

Vzpomínal jsem na všechno, co jsem kdy mohl říci a udělat, a co jsem neřekl a neudělal..

Všude tatáž historie. Když chcete chléb, musíte do chomoutu a držet krok. Všude po celé Zemi se rozprostírá šedá poušť, koberec z oceli a cementu. Výroba! Více matiček a šroubů, více ostnatého drátu, více psích sucharů, více žácích strojků, více kuličkových ložisek, více výbušnin, více tanků, více jedovatých plynů, více mýdla, více pasty na zuby, více novin, více vzdělání, více knihoven, více muzeí. Kupředu! Je málo času! Embryo se tlačí děložním hrdlem, a dokonce ani plivanec mu průchod neusnadní. Suchý, zaškrcený porod. Beze stonu, bez pípnutí. Salut au monde! Pozdravná salva jednadvaceti dělových ran z konečníku.

..kráčet po poledníku dělícím hemisféry života a smrti.

Cítil jsem se současně volný a spoutaný - podobně jako se člověk cítí před volbami, když ho zapřísahají, aby hlasoval pro toho pravého muže a přitom na kandidátku byli nominováni samí křiváci.

Jeden význačný astronom pravil: Hmotný vesmír se svým způsobem jeví jako vypravovaná pohádka, rozpouští se v nicotě jako přelud.

A zrovna, když už má každý hovna na krajíčku, zamrzne na záchodech potrubí. Výkaly se kupí jako mraveniště; člověk musí sestoupit z nízkých šlapek a udělat to na podlahu. Leží to tam tuhé a zmrzlé a čeká na oblevu.

Bedna na uhlí stojí v koutě, tak jak jsem ji zanechal. Oheň uhasl. Panuje tak intenzivní ticho, že mi zní v uších jako Niagarské vodopády.  Samotný s hrozně prázdnou touhou a obavou. Mám pro své myšlenky celou místnost. Nic než já sám a to nač myslím, čeho se bojím. Mohu přemýšlet o nejfantastičtějších myšlenkách, mohu tančit, plivat, šklebit se, proklínat, naříkat - nikdy se o tom nikdo nedozví, nikdo nikdy nic nezaslechne. Pomyšlení na tak naprosté soukromí mě dohání k šílenství. Je to jako hladký porod. Vše odříznuto. Oddělené, nahé, samotné. Blaho a úzkost zároveň. Plné ruce času. Každá vteřina na vás spočívá jako hora. Utonete v ní. Pouště, moře, jezera, oceány. Čas jakoby odbíjený řeznickou širočinou. Nicota. Svět. Já a nejá. Ómanipadmehúm. Všechno je třeba pojmenovat. Všechno je třeba se naučit, vyzkoušet, zakusit.

Chvilku si poplakal a pak zvedl hlavu a usmál se - úplně jako pták, který se probírá z dřímoty. Proč mě umístili v tak drahém pokoji? ptal se. "Proč mě nedají na společný sál - nebo do cvokárny? Nemohu si dovolit tohle platit. Zbylo mi posledních pět set dolarů."  "Kvůli těm si tě tu pěstují," ujistil jsem ho. "Žádný strach, až ti dojdou prachy, pěkně rychle tě převezou někam jinam."

Když jsem slýchával jeho horování o nádherné Francii, o svobodě a všech těch volovinách, vždy jsem si pomyslel, jak by to znělo francouzským dělníkům, kdyby rozuměli, co Fillmore vykládá. Není divu, že si o nás myslí, že jsme všichni blázni. Pro ně jsme blázniví. Jsme jen horda děcek. Senilní blbci. To, čemu my říkáme život, je jen morzakor. A to nadšení v nás - co to vlastně je? Ten laciný optimismus, nad nímž se obyčejnému Evropanovi zvedá žaludek? Je to iluze. Nikoli, iluze je příliš velké slovo. Iluze něco znamená. Nikoli, tak to není - je to delusion. Je to čirý klam, blud, mámení. Jsme jako stádo splašených koní s klapkami na očích. V úprku. Stampede. Nad srázem. Prásk ho! Cokoli, co živí násilí a zmatek. Vpřed! Vpřed! Lhostejno kam. A stále s pěnou u huby. S pokřikem aleluja! Aleluja! Proč? Bůh sám ví. Je to v krvi. Je to podnebím. Je to vším možným. Je to také konec. Táhneme za sebou celý svět. Nevíme proč. Je to náš osud. Zbytek stojí za hovno..."

Nijak zvlášť mě to nerozladilo. Houby mi záleželo, jestli něco najdu, anebo ne. Jde o to, za ničím se příliš dychtivě nehnat. Vše přichází v pravý čas.

 Lidské bytosti jsou podivná fauna a flora. Z dálky vypadají bezvýznamně; zblízka se mohou jevit šeredné a zlomyslné. Nejvíc ze všeho potřebují mít kolem sebe dost prostoru, dokonce víc prostoru než času.

 Onehda večer mě napadl nápad - u Joviše,ošoustat oběšence; na šibenici vítr foukal - hle, jak se můj viselec houpá - musel jsem při tom poskakovat - při Diovi, člověk nemá nikdy dost.  Šoustat do příliš malé píči - při Diovi, člověk si ho rychle odře - šoustat do příliš velké píči - člověk neví, kam to nastříká - klátit stojí za hovno - při Diovi, člověk nemá nikdy dost.

<2018>