Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Autoři - knihy
Jonathan Littellaskave_bohyne.png
   Laskavé bohyně 
Aldous Huxleybrany_vnimani.png
   Konec civilizace, Brány vnímání 
Henry Millerobratnik_raka.png
   Obratník Raka 
Brian Aldisshelikonie_jaro.png
   Helikonie jaro 
Emile Zolanana.png
   Nana 
Andy Weirmartan.png
   Marťan 
Jeff Lindsaydexter.png
   Dexter (I) 
Arthur C. Clarkmesicni_prach.png
   Měsíční prach 
Jan Bauerdejiny_psal_sex.png
   Dějiny psal sex 
Fjodor Michajlovič Dostojevskijnezna.png
   Něžná 
Charles Bukowskilaska_je_pes.png
   Láska je pes, Všechny řitě světa i ta má 
George Orwellorwell_1984.png
   1984 
Jorge Luis Borgesobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Obecné dějiny hanebnosti 
Boris Pasternakdoktor_zivago.png
   Doktor Živago 
Milan Kunderasmesne_lasky.png
   Směšné lásky 
Franz Werfelpisen_o_bernadete.png
   Píseň o Bernadetě 
Karel Marxkomunisticky_manifest.png
   Komunistický manifest 
Albert Hofmanmlsd_me_problemove_dite.png
   LSD - mé problémové dítě 
Umberto Ecojmeno_ruze.png
   Jméno růže 
Mika Waltarijeho_kralovstvi.png
   Jeho království 
Thomas Mannkouzelny_vrch.png
   Kouzelný vrch 
Arthur Schopenhauersvet_jako_vule_a_predstava.png
   Svět jako vůle a představa 
Kateřina Tučkovázidkovske_bohyne.png
   Žídkovské bohyně 
Stanislaw Lemsolaris.png
   Solaris 
Isaac Asimovja_robot.png
   Já, robot 
John Greykacirstvi.png
   Kacířství 
Irviw D. Yalomlaska_a_jeji_kat.png
   Láska a její kat 
John Ashberry
    
Mikuláš Kusánský
    
Seznamte se, východní filozofie
    

Henry Miller

Americký spisovatel. Ve 40tých letech v Paříži, představitel surrealismu (rajská doba !). Vydání Obratníku Raka bylo v US povoleno více než dvě desítky let po jeho napsání.

obratnik_raka.png

Obratník Raka

Jsme tu sami a jsme mrtví.

Naši hrdinové se povraždili, anebo se právě vraždí.

Tohle není kniha v běžném slova smyslu, ne, je to prodloužená nadávka, plivanec do tváře umění, kopanec do zadku Boha, Člověka, Osudu, Lásky, Krásy...čeho chcete.

Zazpívám do vašeho chropotu a budu tančit nad vašimi hnusnými mrtvolami.

Až se zas vše vtáhne zpět do lůna času, bude opět nastolen chaos a chaos je osnova, do níž byla vepsána skutečnost. Ty, Táňo, jsi můj chaos. Proto zpívám.A vlastně to ani nejsem já, zpívá umírající svět. který odhazuje slupku času. Dosud žiji, kopu v tvém lůně, taková je skutečnost, již mohu popisovat. Dřímota.Fyziologie lásky.

Ostatně, kdo Židy nenávidí víc než Žid ?

Jsou posedlí, rozžhavení uvnitř do běla, jsou šílení a nemají hudební sluch. Trpí.

Doba si žádá násilí, ale dostává se nám jen nedomrlých výbuchů. Revoluce jsou buď potlačeny v zárodku, anebo mají příliš rychle úspěch. Vášeň se rychle vyčerpá. Člověk se hojí na myšlenkách comme d`habitude. Nikdo nenavrhne nic, co by mohlo přetrvat dvacet čtyři hodiny. V období jednoho pokolení žijeme milióny životů.

S tou lahví mezi koleny a oknem šplíchajícím sluncem znovu prožívám nádheru těch bídných dní..

Až dosud jsme tonuli ve tmě, jediné, co nás vedlo, byly pudy. Nyní budeme mít nádobu, do niž bude možné nalít životní fluidum, bombu, která roztrhá svět, hodíme-li ji.

Svět vyhnívá, odumírá kousek po kousku. Avšak potřebuje coup de grace, potřebuje úder, který by ho rozbil na padrť.

Plaveme na hladině času a všechno ostatní utonulo, tone nebo utone.

Vadí ji, že jsem plný něčeho jiného než jí samé.

Je to trochu jako Grand Guignol - hladovějící básník dává řezníkově dceři hodiny. Kdykoli zazvoní telefon, sbíhají se básníkovi sliny.

Bohaté americké svině s malířskými skříňkami pověšenými přes rameno. Malý talent a velké prkenice.

..dokáže totiž jíst a trpět současně.

Kresby služek s růžovými keři mezi nohama.

Ozývá se pronikavý výskot bledolících, vyhublých dětí, křivičnatých malých uličníků, pomačkaných porodnickými kleštěmi. Zdmi prosakuje odporný puch, puch plesnivých matrací. Evropa středověká, groteskní, příšerná: symfonie v b moll.

Vracel jsem se do téhle čtvrti noc co noc, přitahovaly mě určité malomocné uličky..

"A nastane noc, kdy všechno pomine, kdy se do nás zahryzne tolik čelistí, že už nebudeme s to stát, a z těla nám budou viset cáry masa, jako by je rozžvýkala kdekterá tlama."

Dopřával jsem si potěšení sedět na terase malého tabac a pozorovat ji, jak provozuje svůj obchod, pozorovat, jak na jiných uplatňuje tytéž grimasy, tytéž triky jako na mně.

Avšak oheň toho všeho jí pronikal, žhnul jí tam dole mezi stehny, kde ženské mají žhnout; a tam se také uzavřel okruh, díky němuž člověk cítí půdu pod nohama.

Kdo se prosí o jemnocitnou štětku ! Claude byla dokonce s to poprosit, aby se člověk odvrátil, když dřepěla nad bidetem. Všechno špatně !

To se podívejme, jenže tohle všechno já už překonal před dávnými a dávnými lety. Už jsem přežil své melancholické mládí...Za to, co je za mnou, nedám ani fňuká, a za to, co je před mnou, jakbysmet. Jsem zdravý, nevyléčitelně zdravý. S ničím si nelámu hlavu, ničeho nelituji. Žádná minulost, žádná budoucnost. Mně stačí přítomnost. Den za dnem. Dnešek !

Potřeboval jsem, aby mě něco smířilo se mnou samým.

New York je studený, lesklý, zlý. Vládnou v něm budovy. Odehrává se tam jakési atomizované šílenství činností: čím víc zuří shon, tím víc mizí duch. Stálý kvas, který by se právě tak dobře mohl odehrávat ve zkumavce. Nikdo neví, k čemu je to dobré. Nikdo tu energii neřídí, chromující. Bizardní. Matoucí. Strašném navzájem působící, ale naprosto neuspořádané puzení...Celé město ztopořené nad prázdnou dírou nicoty.

Celé město ztopořené nad prázdnou dírou nicoty.

Vzduch je plný jakési zběsilosti s podtónem potlačeného násilí..

Ve zvláštním polosnění, jenž dovoluje, aby se člověk nějaké události zúčastnil a přece zůstal stranou, vidím, že se ta malinká chybějící podrobnost nevysvětlitelně, ale naléhavě začala srážet, nabývat podivný krystalický tvar jako mráz na okenním skle. A jako mráz kreslí bizardní, zdánlivě volné a fantastické tvary, ve skutečnosti ovšem určené nejpřísnějšími zákony, tak mi připadalo, že i pocit, který se vytvářet začal ve mně, je rovněž poslušen nepřekročitelných zákonů. Celá moje bytost odpovídala příkazům čehosi naléhavého, co dosud nikdy předtím nepoznala, připadalo mi, jako by se vše, co mohu nazývat sebou samým, smršťovalo, kondenzovalo, odtahovalo od okoralých, obvyklých rysů těla, jehož objem poznaly je záchvěvy konečků prstů.

V téže míře, v jaké se se stále víc proměňoval v kov, v téže míře se zhušťoval i výjev před mýma očima.

V kulminačním bodě času není žádná nespravedlnost: je tam jen poezie pohybu, z nichž prýští pouhá iluze pravdy a dramatu.

Člověk z toho či onoho důvodu čeká na zázrak a bude se brodit krví, aby ho uskutečnil. Zprzní sám sebe idejemi, sám sebe zredukuje na pouhý stín, jen když v celém životě bude moci na jedinou vteřinu zavřít oči před odporností reality.

Člověk přišel o to, co nazývá lepší částí svého duševního bytí, je opět nahý jako divoch. Nachází-li Boha, je to, jako by byl dočista ohlodaný: je z něho kostra. Aby se obalil masem, musí se znovu a znovu ponořit do života. Slovo se musí stát tělem, duše žízní.

Jsem mrtev od dob, kdy začaly dějiny. Je-li něco nad tím, budu se muset odrazit, Tělesně jsem živý. Mravně jsem svobodný. Svět, který jsem opustil, je zvěřinec.

"Líbí se ti můj úsměv ?" zeptá se a znechuceně pokračuje: "Bože, kdybych tak našel nějakou bohatou píču, abych se na ní mohl takhle usmívat !"

"Byl bych rád, kdybys mi to vytmavil. Co bych za to dal, kdybych mohl přestat o sobě přemýšlet. Jsem vnitřně celý rozvrácený..je to, jako kdybych měl tady vevnitř hrbol...".

Hovno, vždycky je lepší umřít na nějakou pořádnou nemoc, než prosrat svůj život u nějakých novin s hrozny u prdele a v kalhotách, u nichž padají knoflíky.

"To už bylo potom, co ji několikrát obtáhl...a vymyslel si ten špílec s Matissem. Klekl si - jen si to představ - a dvěma prsty...jen konečky prstů, chápeš...ji rozevíral ty lupínky...skviš skviš...nic víc. Lepkavý, drobný zvuk...skoro neslyšitelný. Skviš skviš ! Čert to vem, celou noc mi to znělo v uších ! A pak vypravoval - jako by tohle pro mě nebylo dost - pak mi řekl, jak ji zabořil hlavu do kočičky."

"Ale tohle všechno je tak neuvěřitelné, že už to ani nezní jako lež."

Zdá se, že mu sprostota tohoto místa učarovala: je tu spokojen.

"Občas ležím v posteli a sním o minulosti, a je to tak živé, že se musím štípnout, aby si uvědomil, kde jsem, zvlášť, když mám vedle sebe ženskou; žena mě rozptýlí víc než co jiného. To je to jediné, co od nich chci - zapomenout sám na sebe."

Van Norden je v určitém smyslu blázen, o tom jsem přesvědčen.

O jednu ženu se například pokouší už skoro deset let - nejprve v Americe a teď tady v Paříži. Je to jediná osoba druhého pohlaví, s niž udržuje srdečné a přátelské styky. Jsou si, jak se zdá, nejen sympatičtí, ale také si rozumějí. Zpočátku jsem měl dojem, že kdyby tohle stvoření opravdu mohl získat, jeho problém by mohl být vyřešen. Všechny podstatné prvky pro úspěšné spojení byly po ruce - kromě jednoho základního. Bessie měla skoro právě tak neobvyklý styl jako on. Na tom, má-li se oddat muži, ji záleželo asi tak málo, jako na zákusku po obědě. Předmět zájmu si obyčejně vybírala sama a sama učinila příslušný návrh. Nebyla ošklivá, ale nelze ani říci, že by byla hezká. Měl pěkné tělo, to je hlavní, a pak, měla to ráda, jak se říká.

.."Co je na mé technice špatného ?" tázal se jí. A Bessie odpovídala. "Jsi moc hrubý. Jestli chceš dostat do postele mě, musíš být mnohem jemnější !" Jak říkám, rozuměli si bezvadně, že často když jsem k Van Nordenovi v jednu třicet zaskočil, našel jsem Bessii sedět na jeho posteli, Van Norden ležel s odhrnutými přikrývkami a vybízel ji, aby mu hladila penis... "Jen pár hedvábných pohlazení" říkal, "jen aby měl odvahu postavit se." Jindy zas naléhal, aby mu na něj foukala, nebo když mu to nevyšlo, popadl si ho sám a třepal s ním jako se zvonkem a oba se chechtali jako blázni. "Já tu čubku nikdy nepřeříznu," prohlašoval. "Nebere mě vážně. To mám za svou důvěru." A pak třeba zčistajasna dodal: "Co říkáš té blondýně, co jsem ti ukazoval včera ?" A Bessie se mu pošklebovala a říkala, že nemá vkus."

Když tak Van Nordena pozoruji, jak ji klátí, připadá mi, že se dívám na stroj s uvolněnou západkou. Ponecháni sami sobě mohou takhle pokračovat věčně, mlít se a klouzat, aniž by se někdy něco stalo. Dokud nějaká ruka motor nevypne. Pohled na ně, jak se páří jako kozel a koza bez sebemenší jiskřičky vášně, jak se dřou a dřou bez důvodu, kromě těch patnácti franků, pohled na ně odplavuje poslední zbytky mého citu, kromě jediné nelidské touhy - ukojit zvědavost.

Je to jako pozorovat některý z těch uhozených strojů chrlících ze sebe noviny, milióny a miliardy a triliony výtisků s nesmyslnými titulky.

Kdybych ještě byl mužem, který má pýchu, čest, ctižádost a tak dále, pokládal bych tenhle životza nejnižší příčku žebříčku, za ponížení, ale teď jej vítám jako invalida vítá smrt. Je to záporná realita, totéž jako smrt - jakési nebe bez bolesti a strachu z umírání.

Jestli někdo opravdu přijede, najde mě dole, hned za záchody. Asi mi rovnou řekne, že je to nehygienické. To je první, co Američance v Evropě padne do oka, že je to nehygienické. Představa ráje bez moderní vodovodní instalace je pro ně nemyslitelná. Najdou-li štěnici, ihned chtějí psát stížnost obchodní komoře. Jak jí jen někdy dokážu vysvětlit, že jsem tu spokojený ? Odpoví, že je ze mě zvrhlík. Znám ji jako své boty. Bude se chtít poohlédnout po garsoniéře se zahradou a určitě s vanou. Chce být chudá romanticky. Znám ji.

..popadne mě zvědavost, zda by v tom byl nějaký rozdíl, kdybych měl po boku mladé, neklidné stvoření. Potíž je v tom, že se stěží mohu upamatovat, jak vypadá, a dokonce jaký je to pocit, držet ji v objetí. Všechno, co patří minulosti, jako by padlo do moře; ..

Avšak v Matissovi, ve výzkumech je štětce je chvějivý třpyt světa, jenž si žádá pouhou přítomnost ženské bytosti, aby vykrystalizoval nejprchavější touhy.

..a protože jsem pohan, zajímalo mě přirozeně, co se děje v tom zvěřinci, který má v mozkovně.

Objevit chybějící čárku vyžaduje větší soustředění než pořídit výtah z Nietzscheho filozofie.

Myslet na ni příliš dlouho jsem si nemohl dovolit; jinak bych musel skočit z mostu.

Je to zvlášťní. Už jsem se s tímhle životem bez ní tak smířil, a přece, stačí, abych na ní jen minutu myslel a pronikne to až do morku kostí mé spokojenosti a opět mě to vrhne zpátky do mučivé žumpy mé ničemné minulosti. Po sedm let mi ve dne v noci tanula na mysli jediná věc - ona. Kdyby byl nějaký křesťan tak věrný svému Bohu, jako já jí, byl by dnes každý z nás Spasitelem. Myslel jsem na ní ve dne v noci, dokonce i když jsem ji podváděl.

Připadá mi, že teď trochu lépe chápu, proč tak ráda četla Strindberga. Ještě teď ji vidím, jak po dočtení nějaké rozkošné pasáže zvedá od knihy oči se slzami smíchu a říká: "Ty jsi zrovna tak praštěný jako byl on...ty si prostě koleduješ o potrestání !" Jaká rozkoš pro sadistku, když objeví svého masochistu. Když sama sebe pokousá,aby vyzkoušela, jak ostré má zuby.

Člověk jde ulicemi a ví, že je šílený, posedlý, neboť je až příliš zřejmé, že ty chladné, lhostejné tváře jsou obličeji jeho ošetřovatelů.

Jen několik dní předtím se ke mně zoufale tiskla, ale pak se cosi stalo, něco, co mi dokonce ani teď není jasné, a ona o vlastní vůli nastoupila do vlaku a znovu se na mě dívala s oním smutným, tajemným úsměvem, který mě mate,který je nespravedlivý, nepřirozený, jemuž z celé duše nevěřím.

<2017-2018>