Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
2021
Zpráva o třetí planetězprava_o_treti_planete.png
   Arthur C. Clark 
Pět neděl v balónupet_nedel_v_balonu.png
   Jules Verne 
Sapienssapiens.png
   Yuval Harari 
Kilometr 19kilometr_19.png
   Eduard Fiker 
Smrt si jde pro slavnésmrt_si_jde_pro_slavne.png
   Jan Bauer 
Temné světelné rokytemne_svetelne_roky.png
   Brian Aldiss 
Zlatá čtyřkazlata_ctyrka.png
   Eduard Fiker 
Série C-Lserie_c-l.png
   Eduard Fiker 
Nonstopnonstop.png
   Brian Aldiss 
Podivná úmrtípodivna_umrti.png
   Jan Bauer 
Další doteky dějindalsi_doteky_dejin.png
   Karel Pacner 
Vládce mořských hlubinvladce_morskych_hlubin.png
   J. M. Troska 
Farářův konecfararuv_konec.png
   Josef Škvorecký 
Ostrov doktora Moreauaostrov_doktora_moreaua.png
   H.G.Wells 
Velké špionážní operacevelke_spionazni_operace.png
   Karel Pacner 
Válka světůvalka_svetu.png
   H.G.Wells 
Velké polární výpravyvelke_polarni_vypravy.png
   Miroslav Martínek 
Říjnový kůňrijnovy_kun.png
   Colleen McCullough 
Hamlethamlet.png
   William Shakespeare 
Pád Cařihradupad_carihradu.png
   Mika Waltari 
Povídky z druhé kapsypovidky_z_druhe_kapsy.png
   Karel Čapek 
U Veliké řekyu_velike_reky.png
   Eduard Štorch 
Povídky z jedné kapsypovidky_z_jedne_kapsy.png
   Karel Čapek 
Stroj časustroj_casu.png
   H.G.Wells 
Osada Havranůosada_havranu.png
   Eduard Štorch 
Lovci mamutůlovci_mamutu.png
   Eduard Štorch 
Mementomemento.png
   Radek John 
2020
Navzdrory básník zpívánavzdory_basnik_zpiva.png
   Jarmila Loukotková 
Dívka, která si hrála s ohněmdivka_ktera_si_hrala_s_ohnem.png
   Stieg Larsson 
Dva proti říšidva_proti_risi.png
   Jiří Šulc 
Anthropoid kontra Heydrichanthropoind_kontra_heydrich.png
   Miloslav Jenšík 
Keltův senkeltuv_sen.png
   Llosa M. Vargas 
62.armáda v bojích o Stalingrad62_armada_v_bojich_o_stalingrad.png
   Kokunov, Stupov 
Výbor z díla I.vybor_z_dila_1.png
   C.G.Jung 
Caesarcaesar.png
   Colleen McCullough 
Problém tří tělesproblem_tri_teles.png
   Liou Cch-sin 
Nesmrtelnostnesmrtelnost.png
   Milan Kundera 
Caesarovy Římankycaesarovy_rimanky.png
   Colleen McCullough 
My děti ze stanice ZOOmy_deti_ze_stanice_zoo.png
   Christiane Felscherinow 
Posledních 100 dnůposlednich_100_dnu.png
   Karel Richter 
2061: Třetí vesmírná odyssea2061_treti_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Dneska už se tomu smějudneska_uz_se_tomu_smeju.png
   Adina Mandlová 
Z Lenigradu do Berlínaz_leningradu_do_berlina.png
   Nikolaj N. Nikulin 
Muži pod ochranoumuzi_pod_ochranou.png
   Robert Merle 
Egypťan Sinuhetegyptan_sinuhet.png
   Mika Waltari 
Smrt je mým řemeslemsmrt_je_mym_remeslem.png
   Robert Merle 
Přízeň fortunyprizen_fortuny.png
   Colleen McCullough 
Hitlerovi bojovnícíhitlerovi_bojovnici.png
   Guido Knopp 
České milenky nacistůceske_milenky_nacistu.png
   Václav Miko 
Exodusexodus.png
   Leon Uris 
Logan`s Runlogans_run.png
   William Nolan 
Pandemiepandemie.png
   Riddle A.G. 
Stalingrad-peklo na Volzestalingrad_peklo_na_volze.png
   Guido Knopp 
Dunaduna.png
   Frank Herbert 
Kronika ohlášené smrtikronika_ohlasene_smrti.png
   Gabriel García Márquez 
Město a hvězdyrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 

Karel Pacner


dalsi_doteky_dejin.png

Další doteky dějin [116]

Pohřeb musí být vojenský, jak se patří na dceru vojáka, s velením armády v čele průvodu. Její mrtvola bude oblečena v bílém a tvář bude mít zahalenu svatebním závojem. Podrobné pokyny ke svému pohřbu nadiktovala Viktorie, královna Spojeného království Velké Británie a Irska a císařovna Indie, v roce 1897, ve svých osmasedmdesáti letech. Nezapomněla ani na to, kdo má uložit její tělo do rakve, ani na řazení pohřebního průvodu. Když v úterý 22. ledna 1901 na zámku Osborne House na ostrově Wight ráno zemřela, byli u jejího lože Edvard VII., budoucí král, a její nejstarší vnuk, německý císař Vilém II.

Narodila se v Kensingtonském paláci v Londýně 24. května 1819 Edvardovi, vévodovi z Kentu, a Viktorii Marii Louise z dynastie sasko-kobursko-saalfeldské. Edvard byl čtvrtý syn krále Jiřího III. Rodnou řečí dívenky byla tedy němčina, anglicky na ni začali mluvit ve třech letech. Sourozence neměla. Když otcovi starší bratři zemřeli bez legitimních potomků, stala se po smrti svého strýce v osmnácti letech britskou královnou.

Nicméně sociální cítění jí chybělo. To se ukázalo zejména v roce 1845, kdy Irsko postihla neúroda brambor, která způsobila hladomor - milion Irů zemřel hlady, další milion se vystěhoval do USA. Královna hladovějícím věnovala ze své kapsy dva tisíce liber, a když turecký sultán nabídl Irsku 10 tisíc liber, Viktorie ho požádala, aby tuto částku snížil na pětinu. Turecký panovník však poslal do Irska tajně tři lodě s potravinami, které se britské loďstvo marně pokoušelo zadržet.

Ten den udělili hraběnce von Suttnerové Nobelovu cenu míru. Byla první ženou, která toto vysoké vyznamenání dostala. A také osobou, která Alfreda Nobela k vytvoření ceny za příspěvek k míru nejvíc inspirovala. Berta se narodila 9. června 1843 v Praze do rodiny hraběte Kinského, příslušníka jedné z nejstarších českých šlechtických rodin.

Nobel jí vypomáhal i finančně, honoráře za knihy a články nestačily. „Zůstaňte nám věrný,“ napsala mu. „Bylo by krásné, kdyby se vynálezce válečných výbušnin stal jedním z podporovatelů mírového hnutí.“

Když se dověděla, že zakladatel Červeného kříže Henri Dunant žije ve Švýcarsku v bídě, zorganizovala v jeho prospěch peněžní sbírku.

První ženská nositelka Nobelovy ceny míru zemřela 21. června 1914 ve Vídni - pět týdnů před vypuknutím Velké války, později označované za první světovou válku.

„Vyrobím auto pro masy lidí,“ prohlašoval. „Bude dost velké pro rodinu a dost malé na to, aby se o něj dokázal starat jeden člověk. Bude z nejkvalitnějších materiálů, udělají je nejlepší muži a podle nejjednodušších návrhů, které dokáže moderní inženýrství vymyslet. A bude tak levné, že každý, kdo má jen trochu slušný plat, si ho bude moci dovolit - a prožít s rodinou požehnané chvíle radosti ve volné boží přírodě.“ Třiačtyřicetiletý Ford byl zamilován do strojů.

Poté Ford postavil 26 dalších aut, a ta naopak v říjnu 1901 slavila velký úspěch. Opět vznikla továrna, tentokrát nesla jeho jméno - Henry Ford Company. Když tam hlavní akcionář dosadil svého odborného konzultanta, Ford se sebral a vycouval, mohl si však s sebou vzít i své jméno, a tudíž jméno podniku a továrna se přejmenovala na Cadillac.

„Prohra je jenom příležitostí k tomu, abychom začali znovu a inteligentněji,“ prohlašoval. V červnu 1903 založil se společníky Ford Motor Company.

Přesto ho chtěl Ford zlevňovat ještě víc. Jeho zaměstnanci mu navrhli, aby se podíval na porcování dobytka na chicagských jatkách, které běží po pásech - tam by se mohl poučit. A také u výrobce revolverů Colt. V srpnu 1913 dokončili v jeho továrně v Detroitu první montáž výrobního pásu. Byl velice primitivní - dělník táhl provaz s automobilovým šasi kolem mechaniků, kteří do něho montovali jednotlivé součástky. Lidé u pásu se nezastavili, museli rychle opakovat stále stejné úkony. Připadali si jako galejníci. Není proto divu, že brzy propukly v některých továrnách stávky, jimiž si chtěli dělníci vymoci lepší pracovní podmínky.

V roce 1914 vyrobili u Forda čtvrt milionu „plechových lízinek“. Mohli je zlevnit na 260 dolarů za kus - polovinu ceny obdobného auta třeba ve Velké Británii. Jeho továrny chrlily nový vůz každých 10 vteřin. Šetřil všude, kde se dalo. Říkal, že zákazník může mít model T v jakékoliv barvě, pokud bude černá. A dělníci dostali opět přidáno - 5 dolarů za den, dvojnásobek toho, co jinde. I když to byly galeje, před branami Fordových továren pořád stály zástupy zájemců o práci. Lidé si tedy mohli našetřit na tento vůz za pouhých 52 dní - to je úctyhodný výkon i ve srovnání s dneškem. Auto přestalo být luxusem pro boháče.

„Na Štědrý den roku 1914 najednou střelba přestala,“ vzpomínal hejtman Zehmische. „Můj saský pluk pak začal pískat na dva prsty. Angličané okamžitě pískání opětovali. Vojín Mockel z mé jednotky, který žil dlouhá léta v Anglii, zavolal na Brity anglicky a brzy se mezi námi rozvinul živý rozhovor. Potom vylezli ze zákopů na obou stranách dva vojáci, podali si v zemi nikoho ruce a popřáli si vzájemně veselé Vánoce. Dohodli se, že na Boží hod nebudou střílet. Pak jsme po celé délce našeho kilometr dlouhého zákopu rozmístili svíčky a vánoční stromečky. Byla to dokonalá iluminace - Britové vyjadřovali potěšení pískáním a tleskáním. Jako většina lidí jsem strávil celou noc vzhůru. Byla to nádherná, i když poněkud chladná noc“.

Němci se vydali nekrytým prostorem až k britským zátarasům a britští vojáci jim vyšli naproti, setkali se uprostřed země nikoho. „Tvářili se nesmírně přátelsky a vyměňovali si různé věcičky na památku, hvězdičky z čepic, odznaky a tak dále,“ zaznamenal Hulse. Britové jim nabídli švestkový nákyp, který nepřátelům chutnal. Muži v rozdílných uniformách se navzájem obdarovali drobnými dárečky - cigaretami, alkoholem, dokonce i knoflíky a čepicemi. Skot Alfred Anderson vzpomínal na „děsivý zvuk ticha“. „Všechno, co jsem slyšel po dobu dvou měsíců v zákopech, byl syčivý, praskavý a skučivý zvuk kulek v boji, kulomet a vzdálené německé hlasy.“

Vojáci obou zemí si zahráli fotbal. Když se míč napíchl na ostnatý drát, skončili. Britové vedli 3:2.

Největší klid se rozhostil na padesáti kilometrech okolo Ypres. Byl to tak masový a spontánní jev, že se důstojníci neodvažovali proti němu postavit. Někteří vojáci, jako třeba svobodník Adolf Hitler, však tuto událost kritizovali.

Na francouzské části linie se žádné přátelení neuskutečnilo - boje probíhaly na francouzské půdě. Mezi Němci a Francouzi, panovala dávná zášť, protože roku 1870, ve válce vyprovokované Paříží, obsadili Prusové Alsasko a Lotrinsko.

Někde pokračovalo sbratřování celý týden, až do Nového roku. Nakonec je velitelé zakázali. Generál G. T. Forrestier-Walker to odůvodnil následovně: „Protože bere velitelům iniciativu a ničí útočného ducha na všech úrovních. Je absolutně zakázáno sbratřování s nepřítelem, uzavírání neoficiálních příměří a výměna tabáku a dalšího zboží, jakkoli příjemná a v danou chvíli by mohla být i zábavná.“ Velitelé za to vyhrožovali vojenskými soudy.

Ovšem účastníkům vánočního příměří se zapsala do paměti tahle podivuhodná událost navždy. Poslední voják, který je zažil, Alfred Anderson, zemřel v roce 2005 ve věku 109 let - a pořád si ten „záhadný zvuk ticha“ pamatoval.

Začátkem listopadu povýšili Hitlera na svobodníka a přeložili ho ke štábu pluku, jako spojku. Takových kurýrů tam měli osm až deset, nosili rozkazy velitele k praporům a rotám vzdáleným až tři kilometry. Zatímco pro funkce spojek v první linii vybírali důstojníci statečné vojáky, kteří uměli běhat v zákopech a vyhýbat se střelám, kurýři ve štábech žili v bezpečí, nanejvýš přinášeli rozkazy k velitelům rot v jejich úkrytech. „Mým úkolem je sedět v křesle a spojovat hovory jako paní pošt-mistrová,“ psal rodičům Alois Schnelldofer, který měl stejnou funkci jako Hitler. „Mohu popíjet litry piva ve stínu ořechu.“

Při střetu s Francouzi 15. listopadu byli tři z osmi plukovních kurýrů zabiti a jeden zraněn. V nepřátelské palbě zachránil Hitler spolu s další spojkou veliteli podplukovníku Philippu Engelhardtovi život. O dva dny později vybuchl granát na místě jenom několik minut po té, co odtamtud Hitler odešel. I Engelhardt, který se právě chystal navrhnout svobodníku Hitlerovi Železný kříž za svou záchranu, byl vážně zraněn. Toto vyznamenání nakonec dostal 2. prosince. „Byl to nejšťastnější okamžik mého života,“ řekl.

Ostatní vojáci považovali Adiho, jak mu říkali, za podivného patrona a dělali si z něho legraci. Byl tak nešikovný, že by prý zemřel v továrně na konzervy, protože neuměl ani otevřít konzervu bajonetem, jak to všichni ostatní běžně dělali. Nemluvil, nepil, nesmál se, nechodil do bordelů, o své rodině a známých nikdy nevyprávěl. Často vysedával v zákopu, kde si četl knihy o politice anebo si maloval. S posměškem mu říkali Malíř nebo Umělec. Někteří ho dokonce označovali za „týlového čuníka“. Jak vyplývá z dopisů židovských vojáků, žádný antisemitismus neprojevoval, to by někdo z nich v dopise domů zmínil.

Německá vojska procházela těžkými boji. V červenci 1918 se Němci pokusili o poslední velkou ofenzívu, ale byli krvavě zatlačeni zpátky. Během čtyř měsíců ztratilo Německo přes tři čtvrtě milionu vojáků.

Koncem července se dostala rota, u níž Hitler sloužil, pod palbu vlastních děl. Její velitel, nadporučík Hugo Gutmann, pobočník velitele pluku, slíbil Železný kříž 1. třídy tomu, kdo doručí do štábu zprávu s žádostí, aby přestali střílet. Hitler se ještě s jedním vojákem přihlásil. Oba byli dekorováni 4. srpna 1918. Tímto vyznamenáním se Hitler vždy chlubil, dával ho na odiv, ale nezmiňoval se o tom, že ho získal na žádost židovského důstojníka.

U armády v Mnichově ještě zůstal. Jeho řečnické vystoupení proti Židům jeho nadřízené natolik zaujalo, že ho jmenovali osvětovým důstojníkem. V září 1919 dostal za úkol prošetřit činnost levicové Německé dělnické strany (DAP), která měla necelých padesát členů. Zasáhl do její diskuze takovým způsobem, že mu nabídli členství. Přijal je a začal agitovat pro revoluci, která změní Německo a vrátí mu někdejší čest a slávu. V srpnu 1920 přejmenovali DAP na Německou nacionálně socialistickou dělnickou stranu (NSDAP). Její vůdce Adolf Hitler zahájil svůj vzestup - byť s různými překážkami. Dovršil ho začátkem roku 1933 v berlínském kancléřství.

Když Gutmanna zatklo v roce 1937 gestapo, Hitler mu nepomohl. Zato jiní bývalí vojáci z jeho pluku, kterým nevadilo, že je Žid, zařídili, aby byl propuštěn, a potom mu pomohli i k odchodu do Ameriky.

V polovině května 1919 rozhodla maďarská vláda spolu s velitelstvím armády, že zaútočí a vezme si zpátky Slovensko, které donedávna patřilo k Uhrám. V noci na 30. května zahájily čtyři divize Rudé armády ofenzivu. „Poměrně slabé jednotky československého vojska rozptýlené na frontě od Bratislavy po Užhorod nebyly schopné zastavit první nápor Maďarů,“ napsal slovenský historik Marián Hronský. „Navíc probíhala jejich reorganizace a italskou vojenskou misi v té době nahrazovala mise francouzská.“

Maďaři rychle obsadili Lučenec, Nové Zámky a Košice. V polovině června 1919 dosáhli polských hranic severně od Bardejova. Nakonec ovládli dvě třetiny Slovenska. Katastrofa! V Prešově nechali okupanti 16. června vyhlásit Slovenskou republiku rad v čele s Janouškem, který však zůstával v bezpečí týlu v Budapešti.

Současně rychle stoupal po žebříčku hodností. Jako organizátor vojenské letecké meteorologické služby byl osmatřicetiletý plukovník Štefánik jmenován v létě 1918 brigádním generálem. Kromě toho pomáhal organizovat československé legie nejen ve Francii, ale i v Itálii a nakonec navštívil legionáře na Sibiři. Je obdivuhodné, co všechno dokázal zvládnout - vždyť ho přitom stále trápily bolesti žaludku. Svým politickým smýšlením byl monarchista. Nejraději by viděl československé království s italským princem na trůnu. Vyhlášení republiky ho dost rozladilo.

Stalo se na stanici Irkutsk dne 1. března 1920 o 19. hodině.“ Československé legie předávaly Rudé armádě ruský zlatý poklad v hodnotě 670 milionů rublů uložený v 5143 bedničkách a 1678 tlumocích, které byly v osmnácti železničních vagonech. Rusové poklad přehlédli, všechny plomby byly v naprostém pořádku. Ve skutečnosti to byly trosky původního pokladu. Jeho velkou část prohýřil Kolčak se svými důstojníky, část zřejmě zmizela mezi strážemi - údajně se scvrkl na třetinu. Ochranu vlaku převzala sedmá rota irkutského strážního pluku. Už před měsícem předali Češi admirála Alexandra Kolčaka, někdejšího pána Sibiře, vládě v Irkutsku.

Jedinou organizovanou vojenskou silou zůstali Čechoslováci. V letech 1918-1919 ovládaly československé legie transsibiřskou magistrálu a staly se pány Sibiře. Vytvořily si vlastní infrastrukturu včetně pošty, zájezdového divadla, vydávaly noviny a knihy, vlastnily továrny. První malý útvar - Družina - vznikl na počátku války z Čechů usedlých v Rusku, kteří chtěli bojovat proti nenáviděnému Rakousku. Později se přidávali další zajatí čeští a slovenští vojáci v rakouských uniformách, až jich bylo na 70 tisíc, armádní sbor.

Ostatně Češi a Slováci nechtěli bojovat za práva šlechty a boháčů - chtěli domů, do svobodné republiky. Vadil jim ruský propletenec úplatků, příbuzenských a šlechtických klanů, nespolehlivosti a špíny, s odporem pozorovali povýšenost carských důstojníků a zbohatlíků - měli zažitý demokratičtější systém. Byli unaveni a znechuceni, také bolševičtí agitátoři naleptávali jejich sebedůvěru. Po dohodě se Spojenci dalo velení příkaz k evakuaci legií loděmi z Vladivostoku. První odpluli v prosinci 1919, rok po skončení války v Evropě.

Začátkem ledna 1919 požádal vyděšený admirál, který s sebou vozil ruský poklad, o ochranu československé legie. Vlak s tímto drahým nákladem začali strážit v Nižneudinsku s Čechoslováky rovněž Rusové, Poláci, Rumuni, Jihoslované a Japonci. Cestou do Irkutska se ztratilo dvanáct beden zlata. Čeští důstojníci podezírali Rusy, a přestože jim nic nedokázali, hned je vystřídali.

Francouzský velitel legií generál Pierre Janin souhlasil.

Poslední loď s československými legionáři, na jejíž palubě byli Číla a Novák, vyplula z Vladivostoku na podzim 1920. Světovými oceány zamířili do Terstu. Vlaky je přivezly domů až na jaře 1921. A to už se psal čtvrtý rok svobodného Československa.

Starosta Kolína Konrad Adenauer si s nacisty nikdy nezadal. Nepovažoval je za nebezpečné, víc se bál komunistů. A když se vrchní nacista Adolf Hitler ocitl v Kolíně, nenašel si čas, aby s ním promluvil. Později pominul obvyklý protokol a v únoru 1933 poslal za sebe na letiště k oficiálnímu uvítání říšského kancléře Hitlera svého náměstka. Hitlera tím urazil tak, že si vybral k přenocování nedaleký Bad Godesberg.

Když vstoupily do války Spojené státy a německá vojska zarazila Rudá armáda, začala se formovat opozice proti Hitlerovi. Adenauer odmítl účast - nevěřil, že by se vojenský puč podařil. Po neúspěšném atentátu na Hitlera 20. července 1944, dostal exstarosta strach, jestli není opět na nějaké černé listině. Prohlédl všechny dokumenty, které doma měl, a ty, které ho mohly třeba jenom vzdáleně kompromitovat, spálil. Měl štěstí - gestapáci přijeli na domovní prohlídku až za čtyři dny. Nic nenašli.

Spojené státy prožívaly už dva roky hlubokou hospodářskou krizi. Před dvanácti lety prodělal Roosevelt obrnu, která z něho udělala invalidu, a často používal kolečkové křeslo. Teď měl uzdravit zemi s miliony nezaměstnanými a s tisíci zavřenými továrnami, obchody a bankami, bankrotujícími farmáři. Do Bílého domu nepřišel s uceleným plánem. Byl pragmatik, praktické zkušenosti získal jako náměstek ministra námořnictva a guvernér státu New York. Okamžitě začal chystat nové zákony, které Kongres ochotně schvaloval. Nejprve na čtyři dny zavřel všechny banky, během kterých ministerstvo financí zjišťovalo jejich stav a poté dávalo souhlas k opětovnému otevření. V rozhlase Roosevelt doporučil občanům, že „je bezpečnější mít své peníze uložené ve znovuotevřené bance než pod matrací“ - a hned druhý den vklady v bankách převýšily výběry. Nechal snížit platy členům Kongresu a federálním zaměstnancům i důchody vojenských vysloužilců. Zemědělcům a majitelům domů pomohl se splátkami úvěrů. Koordinoval některá průmyslová odvětví i zemědělství. Zřídil Federální správu pro nouzovou pomoc, která financovala stavby pěti tisíc veřejných budov, sedmi tisíc mostů, výuku dospělých nezaměstnaných, podporovala chudé vysokoškoláky, vyplácela příspěvky chronicky nezaměstnaným. Pět milionů mladých mužů, dosud bez práce, vyjelo do terénu, aby pracovali v parcích, lesích, rekreačních oblastech. Prezident získal do této služby i část nespokojených válečných vysloužilců - když se sjeli do Washingtonu, nařídil, aby o ně pečovala armáda, a chodila mezi ně i jeho manželka. Na pomoc zemědělství a průmyslu navrhl speciální zákony. Tyto sociální a ekonomické reformy nakonec dostaly název Nový úděl (New Deal).

Vladimír Vochoč zemřel v roce 1985 v jednadevadesáti letech. Jeho tělo odpočívá v rodinné hrobce v Třebechovicích.

A Organizace spojených národů ho v dubnu 2000 zapsala mezi 84 diplomatů z 24 států, kteří riskovali své životy při záchraně Židů před nacisty. I Vladimír Vochoč tedy patří ke Spravedlivým mezi národy, což je titul, který uděluje Stát Izrael zachráncům Židů.

Němci se k němu v zajetí chovali s velkou úctou - letci dokážou vzájemně ocenit své kvality. V troskách jeho stíhačky našli poškozenou protézu, kterou opravili. Generál Adolf Galland, velitel obdobného uskupení Luftwaffe, usiloval o jeho přátelství. Nakonec mu nabídl, že by britské letectvo mohlo shodit zajatci nové protézy - Němci nebudou proti jejich strojům v tomto případě zasahovat. Tuto humanitární akci dokonce schválil maršál Hermann Göring. RAF bezpečný shoz odmítla. Britský bombardér shodil nové protézy pro Badera 19. srpna 1941 po náletu na Gallandovo letiště, kdy bylo tak špatné počasí, že Němci útok nečekali.

Na počátku zimy 1943-1944, po vítězství u Stalingradu, řekl Stalin dceři Světlaně: „Němci navrhli, že vymění Jašu za jednoho z těch jejich... Mám s nimi přistoupit na takový handl? Ne - válka je válka!“

Jakov však nepočítal s tím, že se vrátí živ a zdráv domů. Když 14. dubna 1944 odvysílal táborový rozhlas záznam Stalinova projevu, v němž označil všechny zajatce za zrádce vlasti, nevydržel psychické utrpení a vrhl se k drátěnému plotu nabitému elektřinou. Strážný SS Konrad Hafrich po něm střelil. Stalinův syn věděl, že míří do pásma smrti - ve skutečnosti spáchal sebevraždu dotekem elektrického drátu.

Koncem března odjel Roosevelt do svého letního sídla ve Warm Springs nedaleko Washingtonu, aby si tam odpočinul. Lucy Rutherfurdová, údajně jeho intimní přítelkyně, tam pozvala malířku Elisabeth Shumatoffovou, aby ho portrétovala. Dopoledne 12. dubna podepsal prezident několik spisů a potom si některé další četl. Malířka ho přitom kreslila. Podle jejího názoru vypadal velmi dobře. Když si zapálil cigaretu a vdechl kouř, najednou si sáhl na čelo, na šíji, zbledl a řekl: „Strašně mě bolí hlava.“ Pak ztratil vědomí. Za dvě hodiny skonal.

„Nikdy jsem nepomyslela na to, co bude po válce,“ prořekla se Clementine Churchillová přítelkyním v zimě 1944. „Víte, myslím si, že až to skončí, Winston umře.“

Byl to on, kdo tři dny po Hitlerově útoku na Belgii, Francii a Nizozemsko 13. května 1940, pronesl v Dolní sněmovně: „Nemohu vám nabídnout nic než krev, pot a slzy. Před námi se prostírá nej strašnější utrpení, mnoho měsíců zápasů a utrpení. Těm, kteří se mne táží, jaká je naše politika, říkám: vést válku. Válku na zemi, na vodě a ve vzduchu, válku vší mocí, všemi našimi silami. Na otázku, jaký je náš cíl, jediné slovo - vítězství.“

Když se Ejzenštejn dověděl, že Stalin druhý díl zavrhl, byl v domácím vězení a netušil, co s ním udělají. Dostal srdeční infarkt, mlátil tehdy do ústředního topení takovým způsobem, až mu sousedé zavolali pomoc. Dlouho a těžce se z něho vzpamatovával.

„Tehdy byl podplukovník Svoboda ještě slušný člověk,“ říká Raichl. „Před Vánocemi 1941 se nám svěřil: Chlapci, až se vrátíme domů, tak s těmi hvězdáři zatočíme! Ale v květnu 1942 byl v Moskvě, odkud se vrátil jako vyměněný - nevím, co se s ním stalo.“

„Co byste dělal, kdybyste přijel se svými tanky k hlavnímu štábu?“ zeptal se předseda senátu Státního soudu dr. Jaroslav Novák Karla Sabely z protistátní skupiny Praha-Žatec. Obžalovaný odpověděl: „Střílel bych, proto jsem také chtěl přijet v tanku. Při prvním výstřelu by se tihle všichni hned podělali.“ A otočil se ke komunistickým generálům v obecenstvu. Ti se okamžitě zvedli k odchodu.

V sobotu 29. května 1954 se sjelo do hotelu Bilderberg uprostřed nádherných lesů ve vesnici Oosterbeek u Arnhemu ve východním Holandsku na šedesát politiků, podnikatelů, finančníků a vojáků z Evropy a Ameriky, vesměs lidí se značným vlivem. Jejich ochranu zajišťovala soukromá bezpečnostní služba. O debatách se nevedl žádný záznam, žádný zápis. Byla to přece soukromá diskuze. Nicméně sovětské nebezpečí pořád hrozilo, bylo nutno upevnit NATO. Evropa potřebovala sladit postup svého hospodaření - možná se právě tam domlouval vznik Evropského hospodářského společenství, který následoval tři roky poté.

Na jazykovém kurzu hebrejštiny si ho všimli spolužáci ze sovětské ambasády. Když si ho oťukali, nabídli mu, jestli by nechtěl spolupracovat s KGB. Přijal, ale okamžitě informoval Šin Bet - stal se dublérem. Čtrnáct let předával Grajewski Sovětům informace a dezinformace pečlivě připravené izraelskými tajnými službami. Zvláště velký význam měly jeho zprávy v průběhu šestidenní války v roce 1967, kdy už diplomatické styky Moskva-Jeruzalém neexistovaly, takže se scházel se svými kurýry na půdě ruské pravoslavné církve v Jeruzalémě. KGB ho nakonec odměnila, Kreml mu udělil Leninův řád - předali mu ho tajně na ambasádě. V roce 1971, když odešel z ministerstva do rozhlasu, tuto spolupráci ukončil. „Nedokážu vůbec vyjádřit, jak bylo obtížné žít tolik let dvojím životem.“

Přesto Američany zpráva o vypuštění Sputniku i šokovala. Najednou si uvědomili, že Sověti mají raketu, která by s atomovou hlavicí mohla ohrozit jejich města. Sami takový nosič teprve vyvíjeli. Stejnou hrůzu zažívali i Britové.

V Sovětském svazu neposílali některé odpůrce režimu do vězení, nýbrž na psychiatrii - platila zásada, že jenom šílenec se může protivit moci bolševického státu.

V roce 2008 vyhledal Iljin kosmonauty Leonova a Nikolajeva. „Je to zmatený člověk,“ řekl tehdy Leonov. „Chtěl se nám omluvit, protože nestřílel na nás, ani na premiéra Kosygina, kterého si vážil, ale Brežněva chtěl zabít. Řekl jsem mu, že má na rukou krev nevinného člověka. Vyhledej děti toho řidiče, vrhni se před nimi na kolena a pros za odpuštění.“

V lednu 1988 pozvali Sacharova na jednání Nadace pro přežití a rozvoj lidstva, které se konalo v Kremlu. Dostavil se i Gorbačov. Promluvil s každým. Sacharovovi řekl, že se vidí poprvé od jejich telefonického rozhovoru. Vědec odpověděl, že ten telefonát měl pro něho velký význam, pomohl mu získat větší svobodu a větší odpovědnost. Politik se usmál: „Jsem rád, že jste použil obě slůvka, svobodu a odpovědnost, současně.“

Dovedete si představit vzdálenost pět tisíc kilometrů? To je dvacetkrát víc než měří dálnice z Prahy do Brna. Právě tolik kilometrů dokumentů narovnaných v regálech vedle sebe obsahují státní archivy Ruské federace.

Archiv Kremlu však není jen jeden. Kreml stojí na svém místě od 12. století a do jeho archivů se ukládaly rukopisy od dob počátků státu, které jsou v Ruském státním archivu staré Rusi. V Kremlu se nacházejí i archivy Rady lidových komisařů Ruska a Rady ministrů SSSR. Archivy KSSS jsou na dvou místech - v bývalém Ústředním stranickém archivu a v archivu Ústavu marxismu-leninismu - dnes Ruské centrum úschovy výzkumu dokumentů věčné historie. Všechny tyto instituce přešly do státních archivů až po srpnovém puči 1991. Do archivů Kremlu patří také fondy politbyra KSSS a prezidenta. Ve všech 18 federálních archivech je na 5000 běžných kilometrů archiválií. Kromě toho mají své archivy armáda, KGB, ministerstvo zahraničí a další složky čili další tisíce kilometrů materiálů. Pro srovnání: Východoněmecká tajná policie Stasi měla uloženo asi 220 běžných kilometrů spisů. Naproti tomu síť českého státního ústředního a státních oblastních archivů, které shromáždily materiály od 12. století až po léta šedesátá, představuje asi 180 kilometrů. To je veškerá archivní produkce Českého státu.

V listopadu 1994 přirovnali někteří američtí historici zničení Hirošimy a Nagasaki dokonce k nacistickému holocaustu, během něhož zahynulo šest milionů Židů. Zastánci použití těchto nekonvenčních zbraní však měli pádný protiargument. Teprve zkáza těchto dvou měst přinutila Japonce ke kapitulaci, což zachránilo milion amerických vojáků, kteří by padli při útoku na císařskou říši, a další statisíce nemusely být zraněny. Vždyť k obraně japonských ostrovů se cvičili i školáci. V Hirošimě bylo jedno ze tří hlavních vojenských velitelství, velká posádka a rozsáhlý válečný průmysl. Atomová bomba tam zabila 80 tisíc lidí - avšak víc než dvojnásobek podlehl americkému konvenčnímu bombardování Tokia.

Přitom i ministr zahraničí Henry Kissinger byl židovského původu.

Jak to, že rodiče měli na oddacím listu napsáno „bez vyznání“? Proč světili křesťanské svátky, a ne židovské, jako třeba o Vánocích? Kraus jim vysvětlil, že čeští Židé bývali světštější než v jiných zemích. Považovali se především za Čechy či Čechoslováky, teprve potom za Židy.

Když se konal ve Washingtonu summit NATO, zapomněl Clinton 24. dubna 1999 na svého nosiče kufříku na ulici a odjel. Důstojník musel běžet za vozem a dohonil ho až za čtvrt hodiny. Podruhé ztratil Clinton „sušenku“ v roce 2000. O tom podal svědectví generál Hugh Shelton, který byl v letech 1997-2001 šéfem sboru náčelníků štábů. Pentagon čas od času kódy na prezidentově bezpečnostní kartě aktualizuje, ale tentokrát ji nemohli z pracovníků Bílého domu vymámit. Prezidentovi poradci vojákům dvakrát tvrdili, že jim nemohou tuto karu přinést, protože je Clinton na poradě, z níž ho nemohou vyrušit. Nakonec se přiznali, že ji pán Bílého domu ztratil. „To je velký problém, gargantuovský obchod,“ uvedl Shelton v knize Without Hesitation: The Odyssey of An American Warrior (Bez zaváhání: Odysea amerického bojovníka). Tato ztráta se vlekla několik měsíců! I ostatní prezidenti měli s touto drahocennou věcičkou potíže. Jimmy Carter ji nosil v bundě či v saku. Jednou však poslal oděv do čistírny a „sušenku“ v něm nechal. Gerald Ford zapomněl pověřeného důstojníka s kufrem na palubě svého letadla, poté co přistál v Paříži. Když Ronalda Reagana v březnu 1981 jeden bláznivý muž postřelil, nosič se od prezidenta vzdálil do bezpečí. V nemocnici dlouho hledali u Reagana kartičku s kódy, měl ji v peněžence v kapse kalhot.

<2021>