Jarmila Loukotková

Není římského lidu [178]

Vejdete do města, které je jakoby rejdištěm morových nákaz, kde není nic jiného než zdechliny, které jsou sápány, a krkavci, kteří je sápou. PETRONIUS ARBITER..

Žena jedna jako druhá je dravčí plémě. PETRONIUS..

..s vyzáblýma rukama, tak vyzáblýma, že na nich kosti vyčnívají jako na rukou mrtvoly.

..protože nemohou a nemohou vybřednout ze zlověstných tušení.

„Myslím, že manželka panovníkova má tuze mnoho starostí a mimořádných úkolů, obzvlášť, jeli tak horlivá a vynalézavá, jako je Agrippina.“ Císařovnin obličej dostal barvu zralých třešní. Xenofontovi zaskočil drobeček. Seneka taje v úsměvu. Anicetus lituje, že ještě nemůže dost dobře navázat. Klaudiovi se mraky v čele protrhaly.

Paulina, drobounká stařenka, která při chůzi jakoby poklusává krátkými vrabčími krůčky,..

Na chvíli utkví na Senekovi a napadá ho, že snad ani nemá žádnou krev, jak je suchý.

Dali na stůl příliš voňavé květiny, ruší mě to při jídle.

Bílá barva nosí smutek..

Její pleť je hladká a matná jako drahocenná tkanina;..

A žena voní krví, dechem, nocemi.

Svou chvíli si má každý připravit a vytvořit, vyhníst šiji, vynutit šiji na čase, na osudu a životě. Co by si počala s císařskou slávou jako třicetiletá bába? Chce ji hned, dokud je římskou Venuší, dokud je žádoucí a ohebná; dokud se umí nevázaně smát, dokud se umí bezdůvodně dát do běhu a utíkat, utíkat tváří proti větru, šťastna z chladivého proudu vzduchu; dokud může krásou růžového těla zahanbovat ženy a oslňovat muže; dokud cítí a ví, že je plnokrevná žena a že její mládí má sílu postavit se proti celému světu, sílu, kterou nikdo nepřemůže.

Přišel po polednách. Zůstal bez dechu nad její křehkou sličností. Zlíbal jí ruce až k loktům. Na zahradě usedl naproti ní a všiml si sandálů. Byla prý by půvabnější bez nich, kdyby jen bosá noha vyhledala z mořského roucha. Svolila, aby ji zul. Odepjal jí opánky a teplými dlaněmi jí hladil chodidla. Chvěly se mu ruce. Žertovali spolu v sladce nesmyslném žvatlání až do setmění. Od setmění až do večera. Od večera až do rozžehnutí světel a pak do noci. Petronius ji jako kdysi dávno stíhal po trávníku a rozplétal jí a znovu splétal jitřenkové kadeře; přednášel jí verše; hrál jí na lyru; zpíval jí milostné písně, kterým se naučil v Bithynii. Poppaea přitom myslila na polibek neznámé Epicharis v zahradě před lety. Toužila, aby tak zulíbal i ji. Chvěla se dychtivostí a rozpaky ztrácela řeč. Petronius neměl tušení, nač se rozpomíná, ale chápal, po čem prahne.

Tak přetrhla jemné pouto, které se začínalo tak vroucně navazovat.

Osud a hvězdy o ní vědí.

Nic není tak těžké, aby se toho darebáctvím nedosáhlo.

Proč se bojí jha, když mu chce dát křídla?

Pomníky všech těch velikánů by měly být postaveny do kruhu, aby se dívali jen jeden na druhého a neviděli ten úpadek kolem.

Petronius porozuměl jeho mlčení a pochopil, kam směřují trpké pohledy. „Máš ušlechtilé představy o krutých událostech a prospěchářských lidech. Jak vypadají zblízka ti, kdo vedou stát, to jsi viděl včera u oběda a ještě uvidíš, teď, za chvíli, zítra, v příštích týdnech a letech.“

Malá skutečnost je lepší než velká předpověď. PETRONIUS..

Za městem splývá šero s večerem.

Zarazila se nad upřímností vlastní fantazie..

Poppaeu obestírá pocit tesknoty a opuštěnosti, prázdnoty. Cítí se zakřiknutá, nevydaná z opravdového citu.

Vykladači říkají, že sny o černoších jsou dobré znamení.

Nese na hlavě amforu, jde pro vodu. První, co v novém domě udělala, bylo, že obešla kašny, prameny, studně a potůčky, všechnu vodu na Petroniových pozemcích. Každou dlouze ochutnala, jednu si pak vyvolila. Podle jaké zděděné moudrosti ji vybírala, nikdo neví. Je to jeden z vodotrysků, které vroubí perletí vykládanou cestu. Zasvětila si ho: smočila v něm dlaně a oči. Z jiného pramene se od té doby nenapije, z jiného zdroje nikomu vody nepodá.

Dlouho stával u klece s obětními holubicemi. Byly bílé, hladké a něžné. Když si představil, že je bodne nůž a peříčka se jim zbarví krví, vytryskly mu slzy. Že ty bohy zkrvavená mrtvá holubička těší! Nebylo by hezčí, kdyby se oběť vykonala tím, že se holubici prostě dá před oltářem vzlétnout? Bylo by přece lépe, kdyby holubice radostně mířila k modrému nebi, než aby mrtvá svěsila krček a potřísnila oltář krví.

„Ne, rozhodně se za dospělého nepokládám, já ne,“ opakoval nakvašeně, aby jí tak naznačil, že je hloupá. „Asi ještě opravdu nejsi, to je to celé,“ dotkla se ho Flavia. „A ty jsi? Je ti stejně let jako mně.“ Flavia se začervenala ještě víc. „U dívky to je jiné,“ odpověděla. „Jiné než u chlapce.“ Nechápal, a tak se trochu rozzlobil. „Stala se z tebe protivná holka, jako jsou ty druhé. Není s tebou žádná hra a děláš se vzácnou,“ vyčinil jí.

Tuhé svaly jako révové kořeny na něm hrály silou,..

Připadalo mu, že všechna ta šťastná minulá léta zmizela v nenávratnu, že se propadla do času náhle a bez přechodu, že z nich nezbude nic než vzpomínky, záplava světlých vzpomínek pro doby, kdy mu bude hůř, kdy ho budou omílat starosti, kdy bude nemocen, kdy bude starý a neschopný běžet o závod.

Zatímco se Titus koupal, černoch si v lázni spokojeně prozpěvoval a Liriopé za dveřmi usedavě plakala. „Taková černá opice se má dotýkat jemné kůžičky našeho Gaia,“ vzlykala, třebaže měla Narcise docela ráda. „Taková ošklivá černá opice.“

..nemůže pochopit, že se její láska zachytila v císařově srdci,..

Vrásky nad kořenem nosu pokryly směsí ovčího tuku, medu a šťávy z nezralých kyselých jablek; do rána bude kůže zas napjatá a hladká.

Ve dnech saturnálií se obětuje s hlavou odkrytou, nikoli zahalenou jako ostatní dny v roce, a Saturnus sám se na obětující dívá svou nejvlídnější tváří. Je to stařec se srpem v ruce; nohy jeho sochy obtáčejí po celý rok vlněné stužky, aby neopouštěl město a neodcházel s požehnáním a blahobytem pryč. Tyto dny se však stužky rozvazují a chrám po celé noci osvětlují voskové svíce.

Člověk nesmí propást pravou chvíli, protože Štěstěna přeje pouze obratným a chytrým; na ty, kdo její tiché vyzývání neslyší, na ty zanevře, obrátí se k nim zády, a pak je jednou provždy marné usilovat, snažit se a prosit ji.

..nevěří mužským přísahám, tryskají z chvilkového očarování, a to brzy vyprchá.

Arbor mala, mala mala. Špatný strom, špatné ovoce. ŘÍMSKÉ PŘÍSLOVÍ..

Jak mají být spravedliví lidé, když nejsou spravedliví bohové?

..arbor mala, mala mala, jablko nepadne daleko od stromu.

„Každá slza je krůpěj bolavé lidské pravdy, Marcie. Jednou pochopíš, že je jí škoda smývat zradu a proradnost a prolhanost.

„Stále tě nemám, Epicharis, připadáš mi jako stín, stále jsi se mnou, ale nikdy tě nedosáhnu, co je to v tobě tak nezmocnitelného? Já tě chci, Epicharis.“ „Nechal jsi mě přijít příliš pozdě a sám jsi také přišel příliš pozdě. Všechno ve mně kamsi uniklo, Tite, už ani já to nemohu zachytit, a mám strach, někdy mívám nevylíčitelný strach.“

..jen ubožáků žal se v snění neutopí.“

Žil s Epicharis v blaženém souzvuku..

..prudké sžehnutí prchavého doteku,..

Jeho život byl pustý a nezdravý; a on si toho byl vědom.

..já se nechci podřizovat dění, které plyne kolem mne,..

Neustálá tíha hořkosti..

Nero se na mne okouzleně díval a čekal, že sklesnu k zemi a pozdravím ho. Stála jsem však pyšně a vzpřímeně: věděla jsem, že jsem krásná, věděla jsem, že zasloužím obdiv  Poppaea si vybavuje nedávný sen, zatímco jí otrokyně upravují účes.

..že mu ji život nenávratné odvál,..

Zpupnou povahu, jako je Neronova, poníženost nadlouho nezaujme.

Projde mezi nimi hrdě a důstojně s polozahalenou tváří není třeba, aby se kdejaký dveřník kochal jejími půvaby.

„Poppaeo, císař čeká, až ho pozdravíš.“   Pohrdlivě jsem se usmála a místo pozdravu jsem Neronovi nastavila ruku k políbení  Podívala se na Othona s výsměšným a povýšeným úsměvem. Zvedla ruku, ladnou jako růžový květ, a vztáhla ji k Neronovým ústům.   Okamžik se na mne zaraženě díval, ale pak povstal a uctivě a poníženě přitiskl rty na moje prsty. Pamatuji se, že jeho rty byly měkké a vláčné, a lehce mě to zklamalo, protože jsem čekala tvrdý, pevný dotek  Skutečnost se vyvíjí tak, jak ji sen nastínil: Nero líbá Poppaei ruku a nabízí jí místo ve svém křesle. Římská Venuše usedá na císařský trůn.

Běda nám, ubohým lidem! Co z pána člověka zbude? Kostra jen posvátným klidem v podsvětí chřestivě půjde. Tehdy jen hezké je žít, dokud lze dobře se mít! PETRONIUS..

Každý den se bude stín nemilosrdně posouvat a každý den bude bližší dni poslednímu. Než se naděješ, budeš stát před smrtí, a život budeš mít za sebou krátký, kratičký, prchavý, jako bys byl jen olivovou ratolestí mávl. Pak už nedohoníš, co jsi zameškal, neužiješ, cos promarnil, nezachytíš, cos netečně nechal prolétnout kolem;..

Mám jen za to, že když vlny odejdou, je dobře posbírat, co dobrého na břehu zanechaly, a už se jimi nezabývat a už na ně nemyslit. Odpluly, jsou pryč.“

A tu Agrippina spatřila, jak do rozbořené kajuty seskákalo z paluby několik lodníků s pochodněmi a před jejíma očima utloukli vesly, klacky a lodními bidly Acerronii k smrti. Červenou tmou pronikl na chvíli její bolestný řev a posléze se změnil v chrčivé chroptění. Agrippina ucítila pod sandálem lepkavou kaluž krve. Zabili tu, která volala, že je císařova matka. Agrippina si sevřela oběma rukama hrdlo. Neměla strach; byla náhle zcela klidná, jak bývá člověk ve chvíli nejvyššího nebezpečí.

Co na tom, že si utahuje z mé lysé lebky? Za pleš se nemusí nikdo stydět, sám veliký Caesar měl hlavu jak koleno, a ještě na ní nosil vavřínový věnec.

Zatoužil po klidu venkovského domu nebo po tichu vědecké pracovny.

Ty časy jinošství, kdy se podroboval jeho vkusu, se mu najednou zjevily v mysli jakoby prosluněné a prohřáté teplem útulnosti.

„Řečník totiž,“ říká také Cicero, „musí mít jednak obšírnou znalost velmi mnohých věcí, bez níž je pružnost vyjadřování plytká a směšná, jednak musí mluvu samotnou uspořádat nejen podle výběru slov, ale také podle jejich spojení; musí důkladně proniknout veškerá hnutí mysli, která příroda lidstvu poskytuje, protože všechna síla a umění řečnické se má projevit v tom, jak konejší nebo rozněcuje mysl posluchačů. K tomu se nezbytně připojuje i určitá uhlazená vtipnost, duchaplnost, vzdělání, jak se sluší na svobodného člověka, a pohotovost a stručnost v obraně i v útoku, zároveň s jemnou vybraností a vkusem.“

Rychlost je nutná. Ale ukvapenost přináší zmar.

Otálení, odkládání a protahování je nejlepší způsob, jak ztratit a prohrát i nejsnadnější při. Kdo se jednou rozhodl jednat, ať jedná ihned a rázně.

Čekání je zrádcem odhodlání.

Zamyslil se nad ještě dávnější minulostí, o které četl z dějepisných děl. Nemohl pochopit, jak se mohl celý římský svět v několika desítkách let tak zhroutit.

Carpe diem, využij každičké chvíle; hora ruit, čas se zběsile a nezadržitelně řítí, tanulo mu na mysli..

Láska musí tryskat jako pramen  nedá se mačkat jako olej z olivy.

Jak pusté asi jsou poslední dny žen, které promarnily život v radovánkách, v milostných dobrodružstvích, v prázdných zábavách. Krása odkvete, zájem mužů pohasne, a co zbývá. Trpkost, pocit nenaplnění a křivdy, žehrání na osud, na úděl ženy, na život.

Není třeba příliš věřit ve svoji obratnost, protože osud má své vlastní spády. PETRONIUS..

Tigellinus a Marcia spolu obvykle promluví jen několik bezvýznamných slov a oba se snaží, aby se neoctli o samotě, protože dřívější milostný vztah stojí mezi nimi  ačkoli je už oba přebolel, přece jim zabraňuje, aby spolu rozprávěli srdečně a nenucené.

Její hlas láká, oči a zuby se jí lesknou v temnotě, tělo se dychtivě prohýbá, pootevřené rty se zachvívají. Je to žena. Je to krásná žena, vášnivá žena, žádoucí žena. Je noc, k svodům našeptávající noc.

„Jsi vězeň své samoty, Petronie.“ „A je to dobrá samota, Marku, rozhodně uvážlivější než ulice plné tvého lidu.“

A tak se Petronius jen směje, protože nic nedovede víc přivést z míry rozhněvanou ženu než výsměch.

Vidíte, vy Trimalchionové, kteří vyhazujete na smetiště stříbrné náčiní, vidíte, vy Paetové, kteří si myjete umaštěné tlapy ve starém víně, vidíte, jak se vztahují lačné ruce po vašich pokladnicích a po vašich říhajících chřtánech?

..slabé nohy písařovy šlapou na převodu brusu a tkadlec na něm ostří nože.

Dnes už od samého rozbřesku vane silný vítr. To proto, že se včera na nebi skvělo tolik červánků, když slunce zapadalo.

Naslouchala mu v němém překvapení, zeje schopen takové něhy. Splácí mu oddaností, skoro dětsky prostoduchou příchylností a upřímným obdivem.

Titus se jí vyznal z celé své lásky. Naslouchala mu v němém překvapení, zeje schopen takové něhy. Splácí mu oddaností, skoro dětsky prostoduchou příchylností a upřímným obdivem.

Přichází k hájku. Prokulus na ni už čeká. Strhávají v objetí a pokládá do vysoké trávy. Když spadl večer a Prokulus nasytil nedočkavou vášeň, položí hlavu do milenčina klína a svěřuje se jí se svými strastmi.

Spiklenci zamyšleně mlčí. Konečně se ozývá vždy stručný Piso: „Musíme ihned jednat.“ A přitom si myslí: To jsem říkal od samého začátku. Otálení, odkládání a protahování je nejlepší způsob, jak prohrát i nejsnadnější věc.

Jako réva k jilmu se k němu připíná,..

Takovými domněnkami a obavami si darmo naleptáváš nitro a promrháváš čas, který bys mohl věnovat myšlenkám užitečnějším a činorodým.

Audacem fortuna iuvat. Odvážnému štěstí přeje. Odváží se všeho.

Zastihl ho ve vile nedaleko Říma. Právě obědval s manželkou Paulinou. Dodržoval předsevzetí: na stole před ním ležela pouze hrst ořechů, několik hrušek uchovaných přes zimu, miska datlí a pohár pramenité vody. Drobná stařenka Paulina jedla z jeho skromných ovocných chodů, protože se rozhodla sdílet všechny strasti s ním.

„Zdá se mi, že blednu hrůzou za tebe. Člověk jako ty by měl žít co nejdéle,“ řekl Petronius.

Tribun tělesné stráže Subrius vmetl před smrtí Neronovi do tváře, že ho začal nenávidět, když se stal vrahem vlastní matky a manželky, vozatajem, hercem a žhářem. Při popravě protestoval, že ani jáma pro jeho mrtvé tělo není vykopána podle předpisu: jaký to tedy je pořádek v římské říši?

Dívá se do bouře a připadá jí, že lidský život je krátký jako vyšlehnutí blesku.

Ta noc, má Nealcé, kéž dlouho nám je milá, kdy prvně na mou hrud! ses z lásky přitulila. PETRONIUS..

<2025>