Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
--- rozečteno ---
Nananana.png
   Emile Zola 
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 
2018
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zlocinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 

Zecharia Sitchin

Jeden z nejznamějších záhadologů vůbec, narozen v Baku (SSSR), zemřel v USA v roce 2010.

dvanacta_planeta.png

Dvanáctá planeta [33]

..že před bezmála 6 000 lety tak náhle, bez jakékoliv předzvěsti, rozkvetla civilizace Sumerů ?

..čím více hloubali, tím více se jim zdálo, že život se na Zemi jaksi nehodí. Jestliže započal sérií spontánních chemických reakcí, proč má jediný zdroj, a ne množství nahodilých zdrojů? A proč všechna živá hmota na Zemi obsahuje tak málo chemických prvků, jimiž Země oplývá, a takové množství těch, jež jsou na naší planetě vzácné ?

Na základě moderních metod určování stáří pomocí poločasu rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku a rostlinné genetiky dospěli badatelé z různých vědních oborů ke shodnému závěru: že totiž prvním zemědělským počinem člověka bylo vyšlechtění pšenice a ječmene, pravděpodobně z nějaké divoké odrůdy pšenice dvouzrnky.

Přibližně v téže době byly domestikovány i ovce: jeskyně Šanidár obsahuje ostatky ovcí někdy od roku 9000 př.

Objev mnohostranného využití hlíny se časově shodoval se sestupem člověka z horských obydlí do nižších, záplavových údolí.

Jakmile si vědci uvědomili, že k dórské invazi do Řecka a k invazi Izraelitů do Kanaánu po odchodu z Egypta došlo přibližně v téže době (někdy ve 13. století př. Kr.), ohromeně objevovali stále nové důkazy o společných rysech semitské a helénské civilizace. Profesor Cyrus H. Gordon (Forgotten Scripts; Evidence for the Minoan Language) otevřel nové pole výzkumu, když prokázal, že raný druh minojského písma, tzv. lineární písmo A, zaznamenává semitský jazyk. Dospěl k závěru, že „formou mají hebrejská a minojská civilizace – na rozdíl od obsahu – pozoruhodně mnoho společného“, a poukázal na to, že název ostrova Kréta, v minojském jazyce Ke-re-ta, je totožný s hebrejským slovem Ke-re-et („opevněné město“) a má svůj protějšek v semitské báji o králi z Keretu.

Řecké i latinské písmo, jež tvoří základ celé západní civilizace, bylo převzato z Předního východu; to lze snadno dokázat srovnáním pořadí, jmen, znaků, a dokonce i číselných hodnot původní předovýchodní abecedy s mnohem pozdější starořeckou a ještě mladší latinskou abecedou..

Například perský král Kýros je pokládán za jednoho z „Hospodinových pomazaných“ – což je mezi hebrejským Bohem a Nehebrejcem docela neobvyklý vztah.

Badatelé dosud nevěnovali dostatečnou pozornost množství stop, jež možná svědčí o společných rysech hebrejského Boha Hospodina s božstvem, jež Achaimenovci titulovali „Moudrý Pán“ a zobrazovali na obloze uprostřed okřídleného kotouče, jak dokazuje Dáreiova královská pečeť..

Ačkoliv mezi Asyřany a Babyloňany panovala po celou dobu jejich existence řevnivost, jen těžko bychom mezi jejich kulturami nalezli podstatné rozdíly. Asyřané sice nazývali své hlavní božstvo Aššur („vševidoucí“) a Babyloňané vzývali Marduka („syna čistého pahorku“), jinak si však byli oba bozi k nerozeznání podobní.

Kdo napsal ony „starší originály“? A proč nazývali Asyřané i Babyloňané tuto řeč akkadština? Zaměřme opět pozornost na Knihu Genesis: „Počátkem jeho království byl Babylon, Erek, Akad.“ Akkad – že by tedy opravdu existovalo takové královské hlavní město, ještě před Babylonem a Ninive ?

Nálezy v Mezopotámii poskytují nezvratné důkazy o tom, že kdysi dávno skutečně existovalo království jménem Akkad, založené mnohem starším panovníkem, který se tituloval šarrukín („spravedlivý vládce“). Ve svých záznamech uváděl, že jeho říše se z milosti boha Enlila rozkládá od Dolního moře (Perského zálivu) po Horní moře (pravděpodobně Středozemní). Chlubil se, že „v docích Akkadu kotvily lodi“ z dalekých zemí.

Asýrie a Babylonie byly pouhými výhonky na akkadském kmeni.

Zato jména panovníků před Sargonem Akkadským nedávala smysl: král, na jehož dvoře byl Sargon rádcem, se jmenoval Urzababa, král, který vládl v Ereku, se jmenoval Lugalzagesi atd. V přednášce před Královskou asijskou společností roku 1853 poukázal sir Henry Rawlinson na to, že ta jména nejsou ani semitská, ani indoevropská; naopak, zdálo se mu, že „nepatří k žádné známé skupině jazyků či národů“.

Jiný text obsahoval záhadné prohlášení samotného Aššurbanipala: Bůh písařů obdařil mne schopností naučit se jeho umění. Byl jsem zasvěcen do tajů psaní. Umím dokonce číst složité desky v sumerštině. Rozumím záhadným slovům na kamenných rytinách ze dnů před potopou.

..že Sumerové a jejich kultura byli pramenem akkadsko-babylonsko-asyrských duchovních hodnot, podnítily intenzivní archeologické úsilí v jižní Mezopotámii. Množství důkazů nyní svědčilo o tom, že vše začalo právě tam.

Kromě vynálezu a rozvoje písma, bez něhož by nemohla vzniknout žádná vyspělá civilizace, by se Sumerům měl přičíst také vynález tisku. O mnoho tisíciletí dříve, než Johann Gutenberg odléval kovové litery z matric, používali sumerští písaři hotové „litery“ různých obrázkových znaků, úplně stejně jako my dnes používáme gumová razítka, a vtiskovali je v příslušném pořadí do mokré hlíny.

Základem sumerské matematické soustavy, zvané šedesátková neboli sexagezimální, bylo číslo 60, jež Sumerové získali vynásobením světské desítky s „nebeskou“ šestkou. Tato soustava je v jistém ohledu dokonalejší než naše současná; každopádně dokonalejší než pozdější soustavy řecká a římská. Sumerové uměli s její pomocí dělit na zlomky a násobit do milionů, odmocňovat i umocňovat s několikanásobnými exponenty. Z této vůbec první známé matematické soustavy jsme také přejali koncepci funkčnosti polohy v číslici: stejně jako v desetinné soustavě může číslice 2 znamenat dvojku nebo dvacet nebo dvě stě v závislosti na poloze, sumerská dvojka mohla znamenat 2 nebo 120 (2 x 60) a tak dál, v závislosti na umístění..

..360stupňový úhel, stopa sestávající z 12 palců nebo „tucet“ – to je jen několik ukázek pozůstatků sumerské matematiky, jež dodnes přežívají v našem každodenním životě.

..slovo „nafta“ je odvozeno ze sumerského napatu („kameny, jež vzplanou“).

Aššurbanipalova knihovna v Ninive zahrnovala oddělení medicíny. Texty byly rozděleny do tří skupin: bultitu („léčba“), šipir bel imti („chirurgie“) a urti mašmašse („příkazy a zaklínadla“). Již v nejstarších zákonících se pamatovalo na poplatky lékařům za úspěšné operace a na tresty, jež měly lékaře postihnout, pokud se operace nezdařila: lékař, který skalpelem otevřel pacientovi spánek, měl přijít o ruku, jestliže mu při tom poškodil zrak.

Některé kostry nalezené v mezopotamských hrobech nesly neomylné stopy operace mozku. Ve fragmentu jednoho lékařského textu se mluví o chirurgickém odstranění „stínu halícího oko muže“, patrně šedého zákalu; jiný text se zmiňuje o použití řezného nástroje a dodává, že „zasáhne-li nemoc vnitřek kosti, seškrábej ji a odstraň“.

Na raném pečetním válečku nalezeném v Lagaši jsou znázorněny chirurgické kleště, jež patřily „lékaři Urlugaledinovi“. Na pečeti je také had ovinutý kolem stromu – znak lékařství do dnešních dnů.

Alkohol, který hraje tak významnou roli při chirurgických výkonech a tvoří základ mnoha léků, se do našeho jazyka dostal přes arabské kohl z akkadského kuhlu.

Sumerové ve starověku prosluli nejen tkanými látkami, nýbrž také oděvy. Kniha Jozuova (7, 21) líčí, jak během vpádu do Jericha Akán přiznává, že neodolal pokušení ponechat si „jeden pěkný šineárský plášť“, který ve městě našel, i když mu za to hrozila smrt. Oděvy ze Šineáru (Sumeru) se tedy těšily takové oblibě a vážnosti, že lidé byli pro ně ochotni riskovat i život.

Meruňka, která se španělsky řekne damasco („damaškový strom“), nese latinský název Armeniaca, což je slovo přejaté z akkadského armanu.Třešeň – řecky kerasos, německy Kirsche – pochází z akkadského karšu.

Všechny důkazy svědčí o tom, že tyto a další druhy ovoce i zeleniny se dostaly do Evropy z Mezopotámie, stejně jako množství semen a koření: náš „šafrán“ vznikl z akkadského azupiranu, „krokus“ z kurkanu (přes krokos v řečtině), „kmín“ z kamanu, „yzop“ ze zupu, „myrta“ z murru.

Sumerové chovali prasata ve velkých stádech a jejich maso považovali za opravdovou lahůdku.

Pro suchozemskou dopravu bylo použito kola – opět poprvé v Sumeru.

Titul prvního dějepisce přiřkl Kramer Entemenovi, králi lagašskému, který na hliněné válečky zaznamenal svůj válečný spor se sousední Ummou.

Jelikož byly nápisy z Asýrie a Babylonie rozluštěny dávno před sumerskými záznamy, dlouho převládal názor, že první zákoník sestavil a uvedl do praxe babylonský král Chammurapi kolem roku 1900 př. Kr. Ale po objevu sumerské civilizace bylo zřejmé, že prvenství za soustavu zákonů i za výkon spravedlnosti náleží Sumeru.

Akkaďanům zajistil blaho“. Ani Lipit-Ištar však nebyl prvním sumerským zákonodárcem. Úlomky nalezených hliněných tabulek obsahují opisy zákonů ustanovených uruckým vladařem Ur-Nammou kolem r. 2350 př. Kr., tedy více než pět set let před Chammurapim. Zákony vyhlášené z pověření boha Nannara měly pomoci dopadnout a potrestat „uchvatitele dobytka, ovcí a oslů z rukou občanů“ a zajistit, aby „se sirotek nestal kořistí boháče, vdova kořistí mocného, aby muž jednošekelový se nestal obětí muže šedesáti šekelů“. Ur-Nammu také uzákonil „spravedlivé a neměnné váhy a míry“.

Urukaginův dekret o reformách nejdříve uvádí nešvary tehdejší doby, poté způsob jejich nápravy. Hlavním nešvarem byly machinace úředníků za účelem vlastního obohacení, zneužívání úředního postavení a nasazování přemrštěných cen monopolními zájmovými skupinami.

Sumerům ležela na srdci především spravedlnost, neboť věřili, že bohové určili krále zejména k tomu, aby v zemi zajišťovali spravedlnost.

V židovském náboženství předchází Novému roku desetidenní lhůta, během níž jsou zvažovány a hodnoceny skutky lidí, podle nichž se určuje jejich osud v nastávajícím roce.

Kdo mnoho stříbra má, možná šťastný jest; kdo mnoho ječmene má, možná šťastný jest; kdo však nemá vůbec nic, může spát.

„Již dávno víme,“ vysvětlovali vědci z Berkeley, „že asyrsko-babylonská civilizace znala hudbu, ale až do rozluštění této tabulky jsme nevěděli, že jejich hudba má stejnou heptatonicko-diatonickou stupnici, jež je příznačná pro současnou západní hudbu i řeckou hudbu z prvního tisíciletí př. Kr.“ Až do této chvíle se vědci domnívali, že západní hudba má svůj původ ve starověkém Řecku; tento objev však prokázal, že naše hudba – stejně jako mnoho jiného v západní civilizaci – pochází z Mezopotámie.

Texty z druhého tisíciletí př. Kr. svědčí o existenci hudebních klíčů a propracované hudební teorii.

A vskutku – když hloubáme nad onou skvostnou sumerskou civilizací, přicházíme na to, že v Sumeru tkví kořeny naší morálky a našeho smyslu pro spravedlnost, našeho právního řádu, naší architektury a techniky a našeho umění; sumerské instituce nám připadají důvěrně známé a blízké. Zdá se, že srdcem jsme vlastně všichni Sumerové.

..chrám zasvěcený Enkimu, sumerskému bohu moudrosti;

Pak byly odkryty základy prvního chrámu zasvěceného Enkimu. Pod ním byla panenská půda – před ním tam nestálo nic. Tato vrstva spadala do období kolem roku 3800 let př. Kr. Tehdy se zrodila civilizace.

Joseph Campbell (The Masks of God) své postřehy shrnuje takto: „Náhle a nečekaně… se v této malé sumerské náplavové zahradě zjevuje… celý kulturní syndrom, jenž od té doby tvoří zárodek všech vyspělých civilizací na celém světě.“

Shrnuje ji jeden z desítek tisíců nalezených starověkých mezopotamských nápisů: „Vše, co krásným jeví se, učinili jsme z milosti bohů.“

Řekové věřili, že na počátku všeho byl Chaos. Poté vznikla Gaia (Země), jež zplodila sobě rovné Nebe, Urana, který se stal jejím nerozlučným druhem. Gaia a Uranos zplodili šest Titánů a šest Titánek. Byť se jejich bájné činy odehrávaly na zemi, má se za to, že všichni měli své hvězdné protějšky. Kronos, nejmladší z Titánů, má v olympské mytologii postavení zásadního významu. Nadvládu nad ostatními Titány získal násilím, poté co uřízl svému otci Uranoví pohlaví. Svých sourozenců se bál, a tak je všechny buď uvěznil, anebo vyhnal. Matka ho za to proklela: měl ho stihnout stejný osud jako jeho otce, z trůnu ho měl svrhnout jeden z jeho synů.

Kronos se oženil s vlastní sestrou Rheou, která mu porodila tři syny a tři dcery: Háda, Poseidona a Dia, Hestii, Demeter a Héru. Opět byl vyřčen ortel, že nejmladší syn svrhne svého otce: Gaina kletba se naplnila, když Krona svrhl Zeus.

K rozhodující bitvě došlo mezi Diem a drakem Tyfonem, napůl bohem s lidskou podobou a napůl hadem. Utkali se na hoře Kasion, poblíž hranic mezi Egyptem a Arábií – patrně někde na Sinajském poloostrově..

Poseidon byl pokládán za přítele lidí; byl to bůh, kterému nesmírně záleželo na tom, aby si získal přízeň a chválu smrtelníků.

Apollon byl jako Diův prvorozený jedním z největších bohů helénského panteonu, pán nad nesmrtelnými nebešťany i smrtelníky na zemi.

Afrodite byla začleněna do olympského kruhu dvanácti za okolností, jež vrhají světlo na naše téma. Nebyla ani Diovou sestrou, ani jeho dcerou, a přece nemohla být opomenuta. Přišla z asijských břehů Středozemního moře, ležících proti Řecku (podle řeckého básníka Hesioda přibyla do Řecka přes Kypr). Podle bájí se zrodila z pěny, která se v moři utvořila kolem Uranova pohlaví. Afrodite byla tedy o jednu generaci starší než Zeus, neboť byla vlastně sestrou jeho otce a ztělesněním vykleštěného prapředka bohů..

Zdá se, že dvanáctka byla limitem, který se nesměl překročit ani nahoru, ani dolů: božských Olympanů nesmělo být více, ale ani méně než dvanáct.

Dnes panuje všeobecná shoda v názoru, že základy řecké civilizace byly položeny na Krétě, kde v období přibližně 2700 – 1400 př. Kr.

Dnes panuje všeobecná shoda v názoru, že základy řecké civilizace byly položeny na Krétě, kde v období přibližně 2700 – 1400 př. Kr. rozkvetla tzv. minojská kultura.

Řekové vlastně nikdy netvrdili, že jejich olympští bohové přišli do Řecka přímo z nebe. Zeus přeplaval Středozemní moře, cestou se zastavil na Krétě. Afrodite prý připlula po moři z Předního východu, přes Kypr. Poseidon (v římské mytologii Neptun) si přivedl koně z Malé Asie. Athéna přinesla do Řecka „olivu, plodnou a divoko rostoucí“ z biblické země. Není pochyb o tom, že řecké tradice i náboženství se dostaly na řeckou pevninu z Předního východu, přes Malou Asii a ostrovy ve Středozemí. Právě tam tkví kořeny jejich panteonu; právě tam bychom měli hledat původ řeckých bohů i jejich astrální souvislost s číslem dvanáct.

Když v 19. století začali vědci luštit zapomenuté jazyky, rozumět jim a nalézat mezi nimi spojitosti, uvědomili si, že védy byly napsány nějakým starobylým indoevropským jazykem, předchůdcem indického sanskrtu, řečtiny, latiny a dalších evropských jazyků. Když nakonec dokázali védy přečíst a prozkoumali je, překvapila je nápadná podoba védských příběhů o bozích s řeckým bájeslovím.

Podobnost védského a řeckého panteonu přímo bije do očí. Příběhy o nejvyšších božstvech, stejně jako verše líčící osudy celé řady méně významných bohů – synů, manželek, dcer a milenek – jsou jasně kopiemi (nebo originály?) řeckých bájí. Djauš se nepochybně změnil na Dia, Djaušpitá na Jupitera, Varuna na Urana atd. A v obou případech se počet v kruhu nejvyšších bohů udržoval na čísle dvanáct, bez ohledu na změny v božském následnictví.

Někdy v druhém tisíciletí př. Kr. se lidé mluvící indoevropským jazykem a obývající dnešní území severního Íránu nebo Kavkazu vydali na velkou pouť – začalo stěhování národů. Jedna skupina zamířila na jihovýchod, do Indie. Hindové je nazvali Árijci („urození lidé“). Tito lidé s sebou kolem roku 1500 př. Kr. přinesli ústně tradované védy. Další vlna této indoevropské migrace se vydala na západ, do Evropy. Někteří obešli Černé moře a dostali se do Evropy přes ruskou step. Ale hlavní trasa, po níž se tito lidé se svými tradicemi i náboženstvím dostali do Řecka, byla ta nejkratší: přes Malou Asii. Několik nejstarších řeckých měst leží nikoli na řecké pevnině, nýbrž v západním cípu Malé Asie.

Je nicméně jasné, že v čele chetitského panteonu také stála „olympská“ dvanáctka.

Ale Janka ve skutečnosti znamená „had“ a starověké národy zobrazovaly „zlého“ boha právě v této podobě – jak dokládá i reliéf z jednoho chetitského naleziště (obr. 33). Vždyť ani Zeus, jak jsme si již řekli, nebojoval s „drakem“, nýbrž s hadím božstvem.

..začne kout pikle a „Bohu bouře protivníka vymýšlí“. „Uchopil do ruky hůl a na nohy jako boty obul rychlé větry.“ Vydal se ze svého města Urkiše do příbytku „Paní veliké hory“

Kdo byli tito „dávní“ bohové? Odpověď je nabíledni, neboť všichni – Anu, Antům, Enlil, Ninlil, Ea, Iškur – mají sumerská jména. Dokonce i Tešubovo jméno, stejně jako jména dalších „chetitských“ bohů, bylo často psáno sumerským písmem, aby se zdůraznila jejich totožnost. Podobně i některá místa uvedená v eposu představují sumerská sídliště. Vědcům tedy došlo, že Chetité vlastně uctívali panteon sumerského původu a že dějištěm bájí o „dávných bozích“ byl Sumer.

Pravý důvod žasnout však vědci měli, teprve když zjistili, že chetitština v rozsáhlé míře využívala sumerských obrázkových znaků, slabik, dokonce i celých slov! Navíc, jak se ukázalo, byla sumerština jazykem chetitských vzdělanců. Sumerština, jak píše O. R. Gurney (The Hittites), „se intenzivně studovala v Chattušaši [v hlavním městě], a byly zde nalezeny sumersko-chetitské slovníky..

Churrité byli nepochybně árijského nebo indoevropského původu. Jejich nápisy vzývaly některá božstva védskými neboli „árijskými“ jmény, jejich králové měli indoevropská jména a jejich vojenská terminologie byla odvozena od indoevropské. Bedřich Hrozný, který ve 20. letech našeho století stál v čele snah rozluštit chetitské a churritské záznamy, dokonce označil Churrity za „nejstarší Hindy“. Churrité převyšovali Chetity kulturně a nábožensky.

Jak se zjistilo, chetitské mytologické texty jsou churritského původu,

Dnes už není pochyb o tom, že Chetité přejali kosmologii, mýty, bohy i celý panteon dvanácti od Churritů.

Každý, kdo umí hebrejsky, docela snadno porozumí kanaánským nápisům.

Panteon popsaný v kanaánských textech má mnoho společných rysů s řeckým. V čele kanaánského panteonu stál nejvyšší bůh, zvaný El, což je osobní jméno boha i obecný pojem znamenající „vznešené božstvo“. El byl konečnou autoritou ve všech otázkách, lidských i božských. Jeho titul zněl Ab Adam („otec člověka“), nejčastěji byl označován přídomky Laskavý, Milosrdný. Byl to „stvořitel veškerenstva, jediný, kdo může udělovat království“.

..a celému výjevu dominuje znak okřídlené hvězdy – všudypřítomný emblém, s nímž se budeme potkávat častěji.

Jedním z jeho přídomků byl také Tor („býk“), což mělo vypovídat o jeho pohlavních schopnostech a roli Otce bohů. V kanaánské básni „Zrození dobrotivých bohů“ se El zjevuje na mořském břehu (patrně nahý) a dvě ženy jsou zcela uchváceny velikostí jeho mužství. El má s oběma ženami pohlavní styk a zplodí dva bohy – Šachara („Úsvit“) a Šálema („završení“ neboli „Soumrak“). To však nebyly jeho jediné děti ani jeho hlavní synové (kterých měl podle všeho sedm). Jeho hlavním synem byl Baal – opět osobní jméno božstva i obecný výraz pro „pána“.

Baalovi se také říkalo „Alijan“ („Velkomocný“), tj. uznalý princ a následník trůnu. Ale tento titul mu nespadl do klína; musel o něj bojovat, nejdřív s bratrem Jamem („princem moře“), poté s bratrem Motem. Dlouhá a dojemná báseň, poskládaná z četných úlomků tabulek, začíná přizváním „mistra stavitele“ do Elova příbytku „u zdrojů vod, uprostřed pramenů dvou řek“: Po polích Elových kráčí, do chrámu Otce věků vstupuje, před Elem se klaní, k jeho nohám padá, na zemi natažen vzdává mu čest.

Starověcí Egypťané totiž věřili, že všichni jejich „pradávní bozi“ připluli z jihu na člunu; nalezlo se mnoho prehistorických skalních kreseb, na nichž tito pradávní bozi – rozlišeni svými rohatými přilbami – připlouvají do Egypta na člunu..

Existuje množství důkazů, že egyptsky organizovaná společnost a civilizace, jež vznikla nejméně pět set let po sumerské, čerpala kulturu, architekturu, techniku, písmo a mnoho dalších aspektů vyspělé civilizace právě ze Sumeru. Z těchto důkazů také vyplývá, že v Sumeru mají své kořeny i egyptští bohové.

Kromě těchto dvou skupin existovali také bohové nebeští i pozemští; v bájích vystupují jako „dávní bozi“, jež podle víry Sumerů sestoupili na Zemi z nebes.

Vlastně i sama existence člověka byla podle Sumerů výsledkem důkladně promyšleného tvůrčího počinu ze strany těchto bohů. Byli mocní a uměli kousky, jež se vymykaly schopnostem i chápání smrtelníků. Přesto však nejenže vypadali jako lidé, nýbrž také jedli a pili jako oni a uměli projevit všechny odstíny citů a pocitů – lásky a nenávisti, věrnosti i nevěry, upřímnosti i proradnosti.

Hlavou této rodiny nebeských i pozemských bohů byl AN (neboli Anu v babylonsko-asyrských textech). Byl velikým otcem bohů, králem bohů. Jeho říší byla celá nebeská klenba a jeho znakem hvězda. V sumerském obrázkovém písmu znamenal symbol hvězdy také Ana, „nebesa“ a „božskou bytost“ neboli „boha“ (jenž byl Anovým potomkem).

Podle sumerské tradice přišel Enlil na zemi dávno předtím, než se země ustálila a zcivilizovala. „Hymnus Enlilovi Dobročinnému“ vyjmenovává všechny výdobytky společnosti a civilizace, jichž by nebylo dosaženo, nebýt Enlilova nařízení „vykonávat jeho rozkazy vše zahrnující“: Bez boha Enlila, „Vysoké hory“, nebyla by stavěna města, nevznikla by sídla, nebyly by zřízeny stáje, ovčín by nestál, král by nevyrostl, velekněz se nezrodil.

Podle sumerských textů sestoupil Enlil na zemi ještě před stvořením „černohlavců“ – sumerské označení pro lidstvo.

Pastýř Enlil, jenž osudy určuje, Jasnozřivý Pán, uviděl ji. O lásce mluvil k ní, ona se však zdráhá. Naléhal na ni, ona se však brání: „Můj klín je příliš úzký, milovat neumí, mé rty jsou malé, líbat nedovedou.“

Sumerové se klaněli Enlilovi ze strachu i z vděčnosti. Vždyť to on zařizoval, aby se plnily příkazy shromáždění bohů trestající neposlušné lidstvo; to jeho „vítr“ rozpoutával smrtonosné bouře proti prohřešivšímu se městu; to on chtěl během potopy vyhladit lidstvo. Ale v době míru s lidstvem to byl přátelský bůh, který štědře rozdával svou přízeň: naučil Sumery obdělávat půdu, zhotovil pro ně pluh a motyku.

Dokonce i Chammurapi, který uznával boha Marduka jako národního boha Babylonu, uvádí svůj slavný zákoník prohlášením, že „Anu a Enlil mě jmenovali, abych upevňoval blaho lidí… a činil vše, aby v zemi převládla spravedlnost“.

Podle sumerských textů, včetně vskutku úžasného vlastního životopisu od samého Ey, se Ea narodil na nebi a sestoupil na zemi dřív, než se na ní objevil člověk. „Když jsem se blížil k zemi, byla z velké části zaplavená,“ konstatoval. Poté podrobně vylíčil všechny své skutky, aby učinil zemi obyvatelnou: naplnil koryto řeky Tigris sladkými, „životodárnými vodami“;

Mnoho textů, jež o Eovi mluví jako o největším dobrodinci lidstva, jako o bohu, který podnítil vznik civilizace, ho také líčí jako hlavního aktéra na shromážděních bohů. Sumerské a akkadské texty o potopě, z nichž nepochybně čerpá biblické vyprávění, líčí Eu jako boha, jenž se vzepře rozhodnutí shromáždění bohů a umožní jednomu oddanému přívrženci (mezopotamskému „Noemovi“), aby unikl záhubě.

Někteří badatelé četli ve jménu Adapa (Enkiho „vzor člověčenstva“) biblické Adama neboli Adam. Dvojí význam sumerského TI také navozuje paralelu s biblí: „ti“ totiž znamená „život“ i „žebro“, takže Ninti byla „paní života“ i „paní žebra“. Biblická Eva – hebrejsky Chawa, což znamená „ožívající“ nebo „život“ – byla stvořena z Adamova žebra, takže Eva byla také svým způsobem „paní života“ i „paní žebra“.

..(UR znamená „město“).

Otče Nannare, vládce Uru… Tvoje sláva ve svatém člunu nebeském spočívá… Pán, prvorozený Enlilův. Když ve člunu nebeském sestupuješ, tvoje záře k nebesům sahá. Ruku tvou Enlil věčným žezlem ozdobil, když nad Urem ve svatém člunu se vznášíš.

U Římanů byla známá jako Venuše, u Řeků jako Afrodite, u Kanáanců a Hebrejců jako Aštarta, Aštoret či Aštarót, u Asyřanů, Babyloňanů, Chetitů a dalších starověkých národů jako Ištar nebo Ešdar, u Akkaďanů a Sumerů jako Inanna, Innin či Ninni, nebo podle mnoha dalších přezdívek a přídomků; u všech bez rozdílu však byla bohyní lásky a plodnosti a bohyní války, energická, krásná žena, jež – byť pouze prapravnučka Anova –, si svými činy vydobyla význačné místo mezi nejvyššími bohy nebe a země.

O něco dále po proudu řeky Eufrat stálo starobylé město Eridu – sídlo Enkiho.

První náznak toho, že pro nejvyšší bohy platila kryptografická číselná soustava, přinesl objev, zejména bohů Sin, Samaš a Ištar se v textech někdy nahrazovala číslicemi 30, 20 a 15. Nejvyšší jednotka sumerské sexagezimální soustavy – 60 – byla vyhrazena Anovi; Enlil „byl“ 50, Enki 40 a Adad 10. Číslo 10 a jeho šest násobků do 60 patřily tedy mužským božstvům, a je jen logické, že bohyně měly číslice končící pětkou.

60 – Anu 55 – Antům 50 – Enlil 45 – Ninlil 40 – Ea/Enki 35 – Ninki 30 – Nanna/Sín 25 – Hongal 20 – Utu/Šamaš 15 – Inanna/Ištar 10 – Iškur/Adad 5 – Ninchursag 6 bohů 6 bohyní

Starý zákon nazýval „anděly“ Boží malachy – byli to doslova poslové, kteří předávali božská sdělení a vykonávali Boží příkazy. Jak dokazuje mnoho případů, jednalo se o božské letce: Jákob je viděl vystupovat po žebříku do nebe, Hagar (Abrahámovu konkubínu) oslovili z nebe a taky přivodili vzdušnou zkázu Sodomy a Gomory.

A jiný anděl, tentokráte se zjevující Gedeónovi, jenž byl vyvolen stát se soudcem v Izraeli, mu dal Boží znamení tím, že se svou holí dotkl skály a z té vyšlehl oheň.

Marné smrtelníkovo hledání stromu života je námětem jednoho z nejdelších a nejkrásnějších eposů, jež lidské kultuře odkázala sumerská civilizace. Tento dojemný příběh, který badatelé nazvali „Epos o Gilgamešovi“, vypráví o uruckém vládci, kterého zplodil smrtelný otec s božskou matkou. Gilgameš byl tedy „ze dvou třetin bůh a člověk z jedné“; právě to v něm vzbudilo touhu najít cestu, jak uniknout pomíjejícnosti, jež byla osudem smrtelníků. Gilgameš věděl, že jeden z jeho předků – Uta-napištim, hrdina potopy – unikl smrti, když ho spolu s jeho chotí přijali do nebeského příbytku. Gilgameš se proto rozhodl, že ho vyhledá a získá od něj tajemství věčného života.

Podle poškozeného a zpřeházeného textu pak Gilgameš vstupuje do překrásné zahrady, kde jsou stromy i plody z drahokamů; tam sídlil Uta-napištim, Gilgamešův předek. Gilgameš mu vyloží svůj problém, ale odpověď, kterou dostane, ho zklame: člověk podle Uta-napištima nemůže uniknout svému smrtelnému osudu. Uta-napištim však zná způsob, jak smrt alespoň oddálit: prozradí Gilgamešovi tajemství rostliny života, jejíž jméno je „mladým stává se stařec“ a která prý roste na dně oceánu. Gilgameš se za ní bez váhání ponoří a vítězoslavně se s ní vrací do Uruku. Jenže osud chtěl, aby o ni nepozorností přišel, a do Uruku se tak vrací s prázdnýma rukama.

Ze sumerských královských listin vyplývá, že třináctým vladařem v Kiši byl Etana, „ten, kdož vstoupil na nebesa“. Toto stručné sdělení nepotřebovalo další výklad, neboť příběh o smrtelném králi, který doputoval až do nejvyššího nebe, byl dobře známý v celém starověkém Blízkém východě a stal se výtvarným námětem mnoha pečetí a pečetních válečků. Etanu podle tohoto příběhu pověřili bohové úkolem, aby přinesl lidstvu bezpečí a blaho, jež mělo království jako organizovaná civilizace zaručovat. Ale Etana podle všeho nebyl schopen zplodit syna, pokračovatele dynastie. Jediným známým lékem byla jistá „rostlina zrození“, kterou mohl Etana získat pouze tehdy, když si ji utrhne v nebi.

Starověký vypravěč popisuje, jak země připadala Etanovi stále menší a menší; připomíná to hlášení astronauta, který po startu pozoruje vzdalující se zemi z rakety: Když jej vynesl první míli, orel jemu, Etanovi pravil: „Podívej se, můj příteli, jak vypadá země, pohlédni na moře, prozkoumej jeho břehy!“ „Země se zmenšila v horu, moře se změnilo ve vody…“ Orel stoupal stále výš a země se stále zmenšovala. Když vynesl Etanu druhou míli (V anglické verzi beru. Pozn. překl.), pravil: „Můj příteli, pohlédni, jak vypadá země!“ „Země se proměnila v záhon… a širé moře je jak rybníček.“ Když jej vynesl třetí míli: „Můj příteli, pohlédni, jak vyhlíží země!“ „Moře se proměnilo v zahradníkův příkop.“ A pak, když vystoupali ještě výš, jim země náhle zmizela z dohledu.

Viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Čteme-li další biblické verše, přibývá paralel se sumerskými bájemi o bozích a jejich synech a vnucích, o polobožských potomcích zplozených obcováním bohů a smrtelníků: Nefilové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové boží k dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž z dávna byli – toť lidé šemu.

Co tedy znamená slovo nefilim? Je odvozeno ze semitského kořene NFL („být spuštěn, shozen“), a tak znamená přesně to, co říká: ti, kteří byli spuštěni na zemi !

Sumerové uznávali existenci takového „nebeského příbytku“, „přečistého místa“, „dávného sídla“. Zatímco Enlil, Enki a Ninchursag sestoupili na Zemi, která se stala jejich domovem, Anu zůstal v nebeském příbytku jako jeho vládce. Odkazy v různých textech i podrobné „seznamy bohů“ dokládají, že na trůnu „přečistého místa“ se vystřídalo jedenadvacet božských párů z dynastie před Anem.

Jeden z mála církevních hodnostářů, kteří Koperníka podporovali, kardinál Schonberg, mu roku 1536 napsal: „Doslechl jsem se, že nejenže ovládáte základy starověkých matematických teorií, ale že jste také vypracoval teorii vlastní, novou… podle níž je Země v pohybu, a základní, tudíž nejvýznamnější polohu zaujímá Slunce.“

Existovalo tudíž sedm nebeských těles, od nichž bylo odvozeno sedm dní v týdnu i jejich názvy: Slunce (angl. Sun, něm. Sonne, odtud Sunday, Sonntag – neděle), Měsíc (angl. Moon, něm. Mond – Monday – pondělí), Mars (franc. mardi – úterý), Merkur (franc. mercredi – středa), Jupiter (franc. jeudi – čtvrtek), Venuše (franc. vendredi – pátek), Saturn (angl. Saturday – sobota).

Aristarchos ze Samu tvrdil již ve třetím století př. Kr., že pohyby nebeských těles lze vysvětlit lépe, vyjdeme-li z předpokladu, že v jejich středu není Země, nýbrž Slunce. Vlastně již 2 000 let před Koperníkem určili řečtí astronomové správné pořadí planet směrem od Slunce a přihlásili se tak k myšlence, že ústředním bodem sluneční soustavy není Země, nýbrž Slunce.

Mnoho generací bylo mezi starověkými národy slovo „Chaldejec“ synonymem pro „hvězdopravce“, astronomy.

Profesor Sarton na základě tohoto nečekaného objevu dospěl k závěru, že mylné astronomické teorie Řeků a Římanů vyplývaly z příklonu k filozofii, která vysvětlovala svět v geometrických pojmech, zatímco chaldejští astronomové-kněží se opírali o předepsané vzorce a tradice Sumeru.

Základním kalendářem a vzorem pro ostatní byl kalendář z Nippuru, sídelního města Enlilova. Podle tohoto nippurského kalendáře je sestaven i náš současný.

Sumerové měli za to, že Nový rok začíná přesně v okamžiku, kdy se Slunce ocitá v bodě jarní rovnodennosti.

Dokonce i první význačný řecký astronom, Thalés z Milétu – prý předpověděl úplné zatmění Slunce 28. května 585 př. Kr., jež přerušilo válku mezi Lýdy a Médy – přiznával, že zdrojem jeho vědomostí jsou texty presemitského mezopotamského původu, jmenovitě sumerského.

Slovo „zodiak“ jsme převzali z řeckého zodiakos kyklos („zvířecí kruh“, „zvěrokruh“), neboť poloha hvězdných seskupení tvarem připomínala lva, ryby atd. Ve skutečnosti však tyto pomyslné tvary a názvy vznikly v Sumeru, jehož obyvatelé nazývali dvanáct souhvězdí zvěrokruhu UL.CHE („svítící stádo“): 1. GU.AN.NA („nebeský býk“) – Býk. 2. MAŠ.TAB.BA („dvojčata“) – Blíženci. 3. DUB („klepeta“, „kleště“) – Rak. 4. UR.GULA („lev“) – Lev. 5. AB.SIN („její otec byl Sin“) – Panna. 6. ZI.BA.AN.NA („nebeský osud“) – Váhy. 7. GIR.TAB („který chňapá a seká“) – Štír 8. PA.BIL („obránce“) – Střelec. 9. SUCHUR.MAŠ („kozoryba“) – Kozoroh. 10. GU („pán vod“) – Vodnář. 11. SIM.MACH („ryby“) – Ryby. 12. KU.MAL („ten, kdo dlí na poli“) – Beran.

nalezl důkazy, že sumerský zodiakálně-chronologický „nulový bod“ stál přesně mezi Býkem a Blíženci; na základě tohoto i dalších údajů dospěl k závěru, že zvěrokruh byl objeven ve věku Blíženců – tedy dokonce ještě předtím, než vznikla sumerská civilizace. Na jedné sumerské tabulce v Předoasijském muzeu v Berlíně (VAT. 7847) začíná seznam souhvězdí zvěrokruhu znamením Lva, a vrací nás tudíž do doby kolem roku 11 000 př. Kr., kdy člověk teprve začínal obdělávat půdu.

Jeden z textů, jež nalezl Henry Layard v rozvalinách Aššurbanipalovy knihovny v Ninive, vyprávěl příběh o stvoření, jenž nápadně připomínal první kapitoly z Knihy Genesis. Úlomky tabulek, jež roku 1876 složil a zveřejnil George Smith (The Chaldean Genesis), přesvědčivě potvrzovaly, že vskutku existoval akkadský text, napsaný starobabylonským nářečím, který popisoval, jak jisté božstvo stvořilo nebe a zemi a vše živé i neživé na zemi, včetně člověka.

Tento text, jenž se dnes nejčastěji označuje jako Epos o stvoření či Stvořitelský epos, byl ve starověku nazýván podle svých úvodních slov – Enúma eliš („když nahoře“). Biblický příběh začíná stvořením nebe a země; mezopotamské vyprávění je skutečnou kosmogonií líčící prvopočátek času: Enúma eliš la nabu šamamu Když nahoře nebesa nebyla pojmenována, Šaplitu ammatum suma la zakrat dole země jménem nebyla zvána…

Bibliologové nyní uznávají, že hebrejský výraz tehom („propastná tůně“) pochází ze slova Tiámat, že Tehom-Raba znamená „veliká Tiámat“ a že biblické chápání událostí v dávnověku vychází ze sumerských kosmologických eposů. Je nutné také zdůraznit, že první a nejvýznačnější z těchto paralel jsou úvodní verše Knihy Genesis o tom, jak se nad vodami tehom (propastné tůně) vznášel duch Boží a jak blesk Boha (podle babylonské verze Marduka) ozářil temnotu vesmíru, když se srazil s Tiámatou a rozčísl ji na Zemi a Rakia (doslova „tepaný náramek“). Tento nebeský pás (doposud překládaný jako „klenba“) se jmenuje „nebe“.

Zdá se, že Tiámat i Země hrály v sumerských eposech i odkazech na ně zaměnitelnou roli. Země je převtělená Tiámat. Měsíc je nazýván „ochráncem“ Země; přesně tak označovala Tiámat Kingua, svou hlavní oběžnici.

Podle Stvořitelského eposu se Marduk v jedné chvíli vychloubá:

Ústředním prvkem starověké náboženské víry a astronomie bylo přesvědčení, že Dvanáctá planeta, „planeta bohů“, zůstává uvnitř sluneční soustavy a že na své velkolepé oběžné dráze se periodicky vrací do blízkosti Země.

Všechny starověké národy pokládaly periodické přibližování Dvanácté planety za znamení neklidu, velkých změn a nových ér. Mezopotamské texty mluvily o periodickém návratu planety jako o očekávané, předvídatelné a pozorovatelné události: Veliká planeta: Nachová zjevuje se na nebesích, nebe na dvě části rozděluje, zastupuje Néberu.

Jak roku 1972 zjistil Joseph L. Brady z laboratoře Lawrence Livermora na Kalifornské univerzitě, nesrovnalosti v oběžné dráze Halleyovy komety možná způsobuje planeta velikosti Jupitera obíhající Slunce jednou za 1 800 let.

I když takovou dobu oběhu nelze vyloučit, mezopotamské i biblické zdroje nabízejí pádné důkazy, že doba oběhu Dvanácté planety je 3 600 let. Číslice 3 600 se sumersky psala jako velký kruh. Přívlastek této planety – šar („nejvyšší vládce“) také znamenal „dokonalý kruh“, „dokončený cyklus“. Jeho další význam byl číslice 3 600. A shoda těchto tří výrazů – planeta/oběžná dráha/3 600 – nemohla být pouhou náhodou.

Třetí verš nám to říká zcela jednoznačně: když Jemu, Bohu, bylo 120 let. Sto dvacet let nikoliv člověka nebo Země, nýbrž počítáno „těmi mocnými“, „lidmi z raket“ – nefily. A jejich rokem byl šar – 3 600 zemských let. Tento výklad nejenže objasňuje ony matoucí verše 6. kapitoly Genesis, nýbrž také dokazuje, že biblické verše se shodují se sumerskými zdroji: mezi prvním přistáním nefilů na Zemi a potopou uplynulo 120 šarů, 432 000 pozemských let. Vyjdeme-li z odhadů, kdy asi k potopě došlo, můžeme určit, že nefilové přistáli na Zemi poprvé asi před 450 000 lety.

V článku ve vědeckém časopise Icarus (září 1973) vyslovili držitel Nobelovy ceny Francis Crick a dr. Leslie Orgel teorii, že „život na Zemi možná vznikl z drobných organismů z nějaké daleké planety“. Podnětem k jejich bádání byly známé rozpaky vědeckých kruhů nad tehdejšími teoriemi o vzniku života na Zemi. Proč má veškerý život na Zemi pouze jediný genetický kód? Jestliže život vznikl v jakési prehistorické „polévce“, jak se domnívá většina biologů, měly se přece vyvinout organismy s celou řadou genetických kódů. Jak to, že v enzymatických reakcích nezbytných pro život hraje klíčovou roli prvek tak vzácný, jako je molybden? A proč jsou prvky, jež se na Zemi vyskytují v hojném množství – např. chrom nebo nikl –, pro biochemické reakce tak bezvýznamné?

Biblický název Eden je mezopotamského původu: pochází z akkadského edinu, což znamená „rovina, pláň“. Připomeňme, že „božský“ titul pradávných bohů byl DIN. GIR („ti povolaní/spravedliví z raket“). Sumerský název pro příbytek bohů – E.DIN – tedy znamenal „domov povolaných“ – vskutku výstižné jméno.

Ona do lázně vstoupila, šat průhledný na sebe vzala a své tělo mu ukázala, a on, jak mezi mužem a ženou bývá, k ní projevil náklonnost svou. Objali se jak bratr a sestra a vášnivě na lože ulehli.

Týmy archeologů toto nečekaně vysoké stáří nálezů zaskočilo, a tak se rozhodli rozšířit výzkum na další oblasti. V úpatí jedné stěny na strmých západních svazích Lion Peaku objevili jeskyni, jejíž vchod byl zatarasen pětitunovým krevelovým kvádrem. Podle zuhelnatělých zbytků se zjistilo, že v jeskyni se těžilo již v období 20 000-26 000 let př. Kr. Cožpak bylo možné, aby se kovy těžily již v nejstarší době kamenné? Nevěřícní archeologové vykopali jámu v místě, kde se podle všeho s těžbou započalo. Zuhelnatělý vzorek, který tam nalezli, zaslali do laboratoře v Groningenu. Výsledný časový údaj všem vyrazil dech – 41 250 let př. Kr., plus minus 1 600 let! Oba jihoafričtí vědci poté zkoumali prehistorická těžební naleziště v jižním Svazijsku. V objevených důlních jeskyních nalezli větvičky, listí, trávu, dokonce i peří, jimiž si pravěcí horníci vystýlali lože. Ve vrstvě 35 000 let př. Kr. nalezli kosti se zářezy, jež „svědčí o tom, že lidé v této dávné době uměli počítat“. Další zbytky posunuly stáří artefaktů do období kolem r. 50 000 př. Kr. Oba badatelé vyslovili přesvědčení, že „skutečný úsvit těžby kovů ve Svazijsku nastal nejspíše někdy v době 70 000-80 000 let př. Kr.“, a dospěli k závěru, že Jižní Afrika… se asi před 100 000 lety stala kolébkou technického pokroku a na dlouhou dobu stála v jeho čele“.

Současná věda rozděluje činnost člověka na Zemi do doby kamenné, bronzové, železné a tak dál; starořecký básník Hesiodos však uváděl pět dob – zlatou, stříbrnou, bronzovou, bohatýrskou a železnou.

Mýty a legendy jsou plné mlhavých vzpomínek na „zlatý věk“, většinou spojovaný s dobou, kdy na Zemi pobývali bohové; po něm následoval věk stříbrný, který vystřídaly doby, kdy se o Zemi dělili bohové s lidmi – věk bohatýrů, mědi, bronzu a železa. Nejsou tyto legendy ozvěnou skutečných událostí na Zemi?

Svěřil je Anovi k ochraně příkazů svých, na nebí tři sta umístil stráží a stejně pak země běh ustanovil. Šesti stům bohů nebe a zemi dal k obývání. Když vydal všechny ty pokyny, Anunnakům nebes a země podíly jejich přiřkl… Z textů vyplývá, že tři sta z nich – „nebeští Anunnakové“ neboli Igigové – byli skutečnými astronauty, kteří zůstali na palubě kosmických lodí a nikdy nepřistáli na Zemi. Z těchto mateřských lodí, jež obíhaly kolem Země, startovaly raketoplány k Zemi a po návratu ze Země se na ně znovu vracely.

Když si Enlil vyslechl Nuskuovo hlášení o těchto stížnostech, „rozplakal se“. Nabídl ultimátum: buďto bude popraven vůdce vzbouřenců, anebo se on, Enlil, vzdá své funkce. „Vezmi odznak moci, užij síly své!“ vybídl Ana. „Vystoupím s tebou k nebesům…“ Ale Anu, který sestoupil z nebe, se postavil na stranu Anunnaků: „Z čeho je viníme? Těžká je jejich práce a mnohá nesnáz. Den co den do země buší. Hlasité je bědování, vždyť slyšíme křik. Snad je možné něco učinit…“ Ea, povzbuzen otcovými slovy, také „otevřel ústa svá“ a zopakoval Anův proslov. Nabídl však řešení: nechť je stvořen lulu, „člověk, lidská bytost“ (V angl. verzi doslova „primitivní dělník“. Pozn. překl.). „Zde Bélet-ilí, rodička, nechť stvoří člověka, lidskou bytost! On ponese jařmo… Robotu bohů člověk na bedra svá vezme!…“ Návrh, aby byl „primitivní dělník“, jenž by „ponesl jařmo“ Anunnaků, byl přijat s nadšením. Bohové se jednomyslně usnesli na tom, aby byl stvořen „potomek“. „A jméno jeho nechť jest člověk,“ pravili: Bohyni povolali a tázali se bohů porodní báby, moudré Mami: „Tys rodička, stvořitelka lidského pokolení. Ty stvoříš lidskou bytost a ona ponese jařmo! Ponese jařmo Enlilem seslané. Robotu bohů člověk na bedra svá vezme!“

Ea pomohl připravit směs, z níž matka bohyně za přítomnosti dalších bohyní-rodiček začala hníst „člověka“. Zatímco pracovala, ostatní bohyně odříkávaly zaklínadla. Nakonec vítězoslavně zvolala: „Já to stvořila, to mé ruce učinily!“ Poté „svolala Anunnaky, velké bohy… otevřela ústa svá a pravila jim“: „Úkolem jste mne pověřili, já ho splnila… Těžké práce jsem vás zbavila a člověka obtížila vaší robotou. Nářek jste lidstvu udělili. Jařma jsem vás zprostila a dala vám svobodu.“ Anunnakové přijali její prohlášení s obrovskou radostí: „Volně si poskočili a líbali jí nohy.“ Od té chvíle měl, jařmo“ nést člověk – „primitivní dělník“. Nefilové, kteří na Zemi založili první kolonie, vytvořili vlastní odrůdu otroctví – nikoliv pomocí otroků dovezených z jiného světadílu, nýbrž s „primitivními dělníky“, jež si stvořili podle vlastních představ. Vzpoura bohů vyústila ve stvoření člověka.

Všechny sumerské texty potvrzují, že bohové stvořili člověka, aby za ně vykonával práci. Stvořitelský epos vkládá rozhodnutí o tomto činu i jeho odůvodnění do úst Mardukových: … a stvořím lidskou bytost, nechť její jméno je člověk! Člověka stvořím, bytost lidskou. Obtížen bude službou bohů a bohové si odpočinou.

V sumerských verzích bylo rozhodnutí o stvoření člověka přijato na shromáždění bohů. Je pozoruhodné, že i Kniha Genesis – tolik opěvující stvořitelské dílo jediného božstva – na označení „Hospodina“ náhle užije plurálního tvaru elóhím (doslova „božstva“, „bohové“) a nalézáme v ní tuto udivující poznámku: I řekl Bůh (V angl. verzi: I řekli elóhím. Pozn. překl.): „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby.“ Koho tento jediný, a přece pomnožný Bůh oslovil, a kdo byli ti „my“, podle jejichž podoby měl člověk být „učiněn“, jejichž obrazem se měl stát? V Knize Genesis odpověď nenajdeme. Když Adam a Eva ochutnali plody ze stromu poznání, „elóhím“ takto varoval své nejmenované kolegy: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé.“

Starý zákon klade velký důraz na to, že člověk nebyl ani bohem, ani nepřišel z nebe. „Nebesa jsou nebesa Hospodinova, člověčenstvu daroval zemi.“ Nový tvor se jmenoval „Adam“, neboť byl stvořen z adama, z hlíny země. Jinými slovy to tedy byl „pozemšťan“. Adam, jenž postrádal pouze jisté „vědění“ a božskou nesmrtelnost, byl po všech ostatních stránkách stvořen podle obrazu (selem) a podoby (dmut) svého Stvořitele (svých Stvořitelů). Použití obou výrazů v textu mělo za úkol vyslat jednoznačný signál, že člověk je Bohu (Bohům) podobný tělesně i duševně, svým vzhledem i povahou.

Vajíčko samice Homo erectus, oplodněné božskými geny, bylo poté vloženo do lůna Eovy manželky; když byl takto získán „vzor“, jeho duplikáty byly vloženy do lůna bohyní-rodiček: I svolala sedm a sedm moudrých a učených rodiček. Sedm přivedlo na svět muže, sedm přivedlo na svět ženy. Když do párů je spojily, když do párů je spojily před rodičkou, stvořitelkou osudu, řád lidského pokolení stanovila Mami. Byl stvořen Homo sapiens.

Ačkoliv byly v zahradě dva významné stromy, měli pozemšťané zakázáno sáhnout pouze po plodech jednoho z nich – stromu poznání. Bohu v té chvíli zřejmě nevadilo, že by si člověk mohl utrhnout plody ze stromu života. Jenže člověk nedokázal respektovat ani tento jediný zákaz, což vedlo k tragédii.

I když dosud nebyl nalezen mezopotamský protějšek tohoto biblického příběhu, nelze pochybovat o tom, že bible se i zde – podobně jako při popisu stvoření světa – opírá o sumerské zdroje. Dokazuje to umístění příběhu do příbytku bohů v Mezopotámii. Dokazuje to i slovní hříčka Evina jména („ta ze života“, „ta ze žebra“). A konečně to dokazují i oba nejdůležitější stromy – strom poznání a strom života, stejně jako v Anově příbytku.

O sumerském původu svědčí i samotná slova Hospodina, neboť samojediný hebrejský Bůh opět promlouvá v množném čísle, oslovuje božské kolegy, jež v bibli nevystupují, zato v sumerských textech ano: I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu.

Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži…“ Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých. Toto je tedy onen klíčový okamžik, jenž nám sděluje biblický příběh: dokud Adam a Eva postrádali „poznání“, žili v rajské zahradě bez potomků. Jakmile toto „poznání“ nabyli, Eva získala schopnost (a bolest) otěhotnět a rodit děti. Teprve poté, co dvojice získala toto „poznání“, „poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina“.

S. Langdon, jenž se v díle Semitic Mythology pokouší nalézt paralely mezi mezopotamskou legendou o Adapovi (který získal „poznání“, ale nezískal věčný život) a osudem Adama, otiskuje obraz nalezený v Mezopotámii, který silně připomíná biblický příběh: had ovinutý kolem stromu se dívá směrem k jeho plodům. Významné jsou také hvězdné znaky: vysoko je planeta křižovatky představující Ana; poblíž hada je srpek Měsíce, jenž zastupoval Enkiho (obr. 158). Pro naše zjištění je nejdůležitější skutečnost, že bohem, jenž v mezopotamských textech nakonec obdařil Adapu „poznáním“, nebyl nikdo jiný než Enki: Velkým rozumem ho obdařil… dal mu moudrost, však nedal mu věčný život.

Uta-napištim prozradil Gilgamešovi, že před příchodem potopy svolali bohové radu, na níž se usnesli, že zničí lidstvo. Hlasování i rozhodnutí se drželo v největší tajnosti. Ale Enki vyhledal šuruppackého vládce Uta-napištima a vyrozuměl ho o blížící se pohromě. Sešli se tajně a Enki k němu promlouval zpoza rákosové stěny: zpočátku v jinotajích, poté nabyly jeho rady i varování zcela jasný význam: Muži šuruppacký, synu Ubara-tutua, odejdi z domu! Postav loď! Zbuduj archu, abys život svůj zachránil, majetek zavrhni, ale život zachovej! Všechno živoucí sémě do lodi uveď! A loď ta, kterou ty postavíš, nechť vyměřeny jsou rozměry její, nechť stejná je šířka i délka její! Podoba s biblickým příběhem je více než zřejmá: má přijít potopa, před kterou je varován jediný člověk; má se zachránit stavbou lodi zvláštního tvaru; s sebou má vzít „všechno živoucí sémě“ a zachránit je. Babylonská verze je však věrohodnější. Rozhodnutí o záhubě lidstva a úsilí zachránit je nejsou protichůdnými činy jediného božstva, nýbrž skutky několika bohů. Rozhodnutí varovat a zachránit sémě člověka je navíc projevem vzdoru jednoho boha (Enkiho), jenž tak činí tajně a v rozporu se společným usnesením ostatních velkých bohů.

Asyrský král Aššurbanipal, patron věd, který v Ninive založil rozsáhlou knihovnu hliněných tabulek, se na jednom pamětním nápisu vychloubal, že nalezl a uměl přečíst „kamenné nápisy z doby před potopou“.

Zanedlouho začalo lidstvo Enlila zneklidňovat: … a rozšířily se obydlené kraje a rozmnožilo se lidstvo. Země řvala jako býk a jejím hlukem bůh byl rušen. Enlil slyšel lidský povyk a pravil velkým bohům: „Povyk lidí je mi velmi nepříjemný, v tom hluku se mi nedostává spánku.“

Usuzujeme tedy, že události potopy souvisejí s poslední dobou ledovou a jejím katastrofálním koncem.

Mnozí učenci jsou přesvědčeni, že obdobu deseti předpotopních biblických patriarchů (od Adama po Noema) tvoří deset předpotopních panovníků ze sumerských královských listin.

Vědci se sice shodují v názoru, že zemědělství začalo vyšlechtěním pšenice a ječmene z divoké pšenice dvouzrnky, nedovedou si však vysvětlit vysokou úroveň vyšlechtění nejranějších odrůd obilí (např. zrna nalezená v šanidárské jeskyni). V přírodě je zapotřebí tisíců generací genetického výběru, aby se dosáhlo byť skrovného stupně vyspělosti.

Je však vědecky dokázáno, že jejich jazyky mají stejný základ. Na tom se odborníci shodli již v roce 1852, kdy reverend Charles Foster (The One Primeval Language) názorně předvedl, že všechny tehdy rozluštěné starověké jazyky, včetně staré čínštiny a dalších jazyků Dálného východu, pocházejí z jediného prazdroje – sumerského.

Starověké báje i písemné záznamy jsou důkazem neutuchající snahy člověka „dojít do země“, nalézt „rostlinu života“ a dosáhnout věčnou blaženost mezi bohy nebe i země. Tato touha se jako červená nit táhne všemi náboženstvími, jejichž kořeny leží hluboko v Sumeru: naděje, že spravedlivost dodržovaná na zemi bude odměněna „posmrtným životem“ v nějakém nebeském božském příbytku.

<2018>