Helikonie léto (A) [164]

Měla malá ňadra se skořicově zbarvenými bradavkami,..

Vždy poznala, když si nevěděl rady. Hryzal si klouby na rukou jako malé dítě.

Mezi prapory a jinými symboly vlastenectví se míhaly chmurnější nápisy jako PŘICHÁZÍ OHEŇ: OCEÁN SHOŘÍ a ŽIJ S AKHOU NEBO ZEMŘI S FREYREM.

Za oltářem visela tapiserie zlatorudé barvy, která znázorňovala Velkého Akhanabu ve slávě protikladů: dva v jednom, člověka a boha, dítě a bestii, pomíjivého a věčného, ducha a kámen.

..i on se stane pouhým článkem nepřetržitého sledu událostí a nezanechá po sobě větší stopu než kýl jeho lodi na hladině Moře orlů.

“Supové budou chválit moje jméno!” zněl jeho válečný pokřik.

Šel za ní do malé místnůstky vedle ložnice, která byla kuchyňkou i koupelnou zároveň. Rozdmýchala žhavé uhlíky na ohništi, kde zpíval kotlík. Žhavé uhlí bylo jediným světlem v místnosti; kromě proužků úsvitu, které se draly dovnitř rozbitou okenicí. V tomto špatném osvětlení pozoroval Metty, která připravovala čaj, jako by to byla jeho žena. Stárne, pomyslel si, když jí pohlédl do úzkého, vrásčitého obličeje - je jí takových devětadvacet, možná dokonce třicet. Je jen o pět let mladší než on. Už není hezká, ale v posteli je dobrá. Už to ani není děvka. Jen vysloužilá děvka. Povzdechl si. Už k sobě bere jen staré přátele, když má chuť.

Otevřel okenici, aby mohl prožívat radost či bolest či cokoliv jiného, až ji uvidí jít tichou ulicí.

Třebaže Madisové byli, co se fyzického vzhledu týkalo, naprosto lidští, výrazy jejich obličejů měly nádech jakési vábivosti, vyzařovaly zvláštní protognostickou nevinnost, která těm, jež se na ně dívali, připomínala obličeje zvířat nebo květiny.

S láskou hleděl na řadu procházejících obličejů. Jeho duše pozitivně reagovala na jednoduchost Madisů.

A on? S láskou ho vychovala jeho matka, královna královen, a on přesto věděl, že veškeré lidské štěstí je poznamenáno zármutkem, jemuž nelze uniknout. Madisové mu unikli možná jen proto, že se nikdy nestali lidmi.

Jejich těla i duše jako by stoupaly, podobny páře ze dvou stékajících se horkých pramenů.

..a pomyslela si, že tento druh slabosti je součástí jeho síly.

“Myslela jsem, že nepřijdeš, Rušvene,” řekla Tatro. “V tom případě se musíš naučit vkládat ve mne větší víru. Vždy se objevím tam, kde mne potřebují.”..

Tatro tahala SartoriIrvraše za kníry. “Ve tvém věku přece nemůžeš nikam plout, Rušvene.” Položil ji na zem a rozloučil se. “Dokud neskončí dny našeho života, všichni se můžeme vydat na neočekávané cesty, moje drahá malá Tatro.”..

Všichni trpíme za tento prvotní hřích.

Jako by předával dál její vděčnost, mateřský gossi vyfoukl prach z hrdla a znovu promluvil. “My tady dole litujeme vaše ubohé, rozervané životy, kdy vás fyzický zrak oslepuje.

“Ticho, to je rekapitulace dlouhého rozhovoru,” promluvil Poradce. “V hledání života nalezneš smrt. Obé je iluzorní.”..

“Tvá řeč hýří tím zrádným slovem ‘skutečný’. Svědectví našich smyslů je svědectvím pouze pro naše smysly.

Zmocnila se ho závrať. Vzhlédl. Nad ním se prostírala obloha té nejhlubší a nejnádhernější modři, bez poskvrnky. Billy byl zvyklý hledět do nekonečných prostor vesmíru, ale klenba oblohy mu paradoxně připadala mnohem rozsáhlejší. Nemohl z ní spustit oči. Pokrývala živý svět a byla jeho nejkrásnějším vyjádřením.

Mnichové jako by strašlivým stavem světa nebyli nijak zvlášť sklíčeni; zkáza byla pouze částí velkolepějšího cyklu, pozadím pro jejich bezvýznamnou existenci.

MyrdemInggala zaváhala a rozhlédla se. Třebaže na obličeji měla závoj, kouzlo její krásy z ní vyzařovalo jako parfém.

Cítil boule na pohmožděných zádech plných modřin a uvědomoval si, jak příšerně mu tělo zestárlo a zošklivělo a jak ho léta vyždímala dosucha.

“A co mám dělat ohledně Robaydaye? ” Starý muž se mírně natočil v křesle a zavřel oko. “Protože ohledně něho nemůžeš dělat nic, nedělej nic.

Když však ostatní spali, SartoriIrvraš nemohl. Jeho kosti, přivyklé na matrace z husího peří, se nedokázaly přizpůsobit obyčejné dece a tvrdé zemi. Ležel a hleděl na hvězdy, na světla blikající mezi nimi, plný vzrušení, které nepoznal od té doby, co on a jeho bratři byli dětmi.

“Krutá, neměnná nevědomost lidí… Pracují, a jejich úděl se přesto nelepší. Nebo nepracují. Na tom vlastně nesejde.

“Možná jsou všechny ženy stejné,” poznamenal kapitán, “a je to jen mužská fantazie, v čem spočívají rozdíly. Pamatuj na staré rčení: ‘Ve tmě je každá díra černá…’..

Jsou kundičky v našem světě stejně hluboké jako ve tvém?” “Hlubší, měkčí, bohatší…” Znovu začal dívku líbat.

Kapitán si povzdechl. “Dost už. Vášeň druhých je zrovna tak nudná jako jejich opilost.

Nikdo se nepokoušel pohlížet na lidský život s vyrovnaností, jako na umělecké dílo.

Lidé Země dokázali do značné míry pochopit, že náboženství umožňuje dokonce i obyčejným pracujícím rolníkům Helikonie spatřit záblesk věčnosti. Věděli, že ti s nejmenší mocí mají největší potřebu bohů. Pochopili, že dokonce i Akhanaba dláždí cestu duchovnímu uvědomění smyslu života, který už žádného boha nepotřebuje.

Fagorové nikdy nedokázali usilovat, aby se dostali do takového morálního stadia, ve kterém by sami sebe ponižovali před falešnými bohy.

Alespoň budu moci zahlédnout tu hrůznou rozměrnost, která tvoří alfu a omegu světa.”..

JandolAnganol pokořil mne, já pokořím jeho. Není to vznešené, ale já už dávno žádnou vznešenost nemám. Vznešenost je k ničemu.

Opodál rostly sukovité, košťata připomínající rostliny, sežehnuté požárem. Oheň jim zpevnil oplodí a v plameni dal uzrát semenům. V teple nového dne oplodí pukala. Vydávala tichý zvuk, který připomínal rozevření vlhkých rtů. Semena létala všemi směry. Popelem pokrytá půda jim poskytne dobré podmínky pro růst. Zasmál se, najednou potěšen. Ať hloupé lidstvo páchá jakékoliv zločiny, příroda jde dál svým neovladatelným tempem.

Probudily se v něm naděje, obavy, touhy. Zamumlal si modlitbu, aby byl v lásce úspěšnější než ve válce.

Tolik dobrých věcí zemřelo, aniž si toho všiml.

Půjde navštívit První fagorskou gardu. Ti nevyvolávají žádné obtížné morální situace, s nimi se cítí klidný.

Jeho smrt bude představovat konečné sjednocení s planetou, splynutí bez rozkladu.

Nedokázala říct, zda to je smrt nebo život, po čem touží.

Spontánně se mu oddala. To, co zbylo z noci, neprospali. TolramKetinet ji objímal a cítil své tělo uvnitř jejího.

Příští ráno přineslo starosti zapomenuté ve znovushledáních uplynulé noci.

Do nosu je udeřil sklepní pach země.

Kultuře se lépe daří ve starém bezpráví než v novém.

Prohnaní bohatli a poctiví se prodírali životem, jak nejlépe uměli.

Můry šera se musí držet v šeru, jak říkáme.”..

Potřeba uctívat a být ovládáni - a bouřit se proti vládě - je nikdy neopustila, ani tehdy, když Freyr opět dokazoval svou sílu.

<..znovu 2024>