Návrat z hvězd [21]

Barevnost ženských šatů už jsem přijímal bez výhrad, ale muže jsem stále nesmyslně podezříval, že jsou v maškarním kostýmu, a stále jsem tiše doufal, že uvidím někoho oblečeného normálně.

Bez ustání postrkován, šťouchán, v hemživém spěchu zástupů pokoušel jsem se proniknout na nějaké volné prostranství, ale nikde nebylo.

..(kdyby mi někdo byl tuto situaci předložil jako pouhou teoretickou možnost), zdálo se mi, že tento zásah, jenž v člověku hubí – zabíječe, je… zmrzačením.

..a ještě dřív, než jsem jí uviděl, ucítil jsem vůni vody, vůni hlíny, tlení, vlhkého listí – strnul jsem.

Odešel jsem do tmy s nehybnou tváří, jako dítě, kterému dokázali nepravdivost pohádky. Bylo to jako znesvěcení.

Ale i moje schopnost žasnout byla již téměř vyčerpána.

Většina lidí užívá technologie své civilizace, aniž ji zná.

Ale již na Luně jsem si všiml, že se nám pokoušejí vsugerovat určitý názor, dokonce i hodnocení jevů. Přicházeli tedy s hotovou stupnicí hodnot, a když se člověk hned s nimi neztotožňoval, vysvětlovali to – a vůbec všechno – konzervatismem, podvědomými zábranami, rutinou starých návyků a tak dále. Neměl jsem nejmenší úmysl zříkat se těchto návyků a zábran, dokud se nepřesvědčím, že to, co mi nabízejí, je lepší. A poučení z dnešní noci nijak nezměnilo mé rozhodnutí.

„Společnost, do níž jste se vrátil, je stabilizována. Žije klidně. Rozumíte?

Jeho soucit mě začínal dráždit více než lhostejnost ostatních.

Jsme si rovni ve své nepotřebnosti.

„Je to epocha blahobytu. Přeloženo do jazyka erotických vztahů, znamená to: bezohlednost, protože ani lásku, ani ženy nelze získat za – peníze. Materiální problémy přestaly existovat…“

„To těžko pochopíte. Ale proti panujícím zvyklostem jsou rozumové argumenty bezmocné.

Příroda se bojí prázdna.

Pokrok nikdy nepřichází zadarmo. Zbavili jsme se tisíců nebezpečí, konfliktů, ale za to se muselo zaplatit. Společnost – změkla. Ale vy jste, vy byste mohl být… tvrdý.

Oba jsme mlčeli. V tom setkání bylo něco příšerného.

Proč by to mělo někoho zajímat, jakými věcmi jsem deset let krmil svůj nešťastný mozek? Proč to mělo být důležitější než to, co vyplňovalo má střeva?

Cítil jsem těžkou, dusnou vůni vody, bahna, hnijících rostlin, které plavaly kolem nás, za okraji člunu, zvedajícími se sotva na píď nad vodní hladinu.

Učarovala mi. Ne jako žena, spíše snad jako tento nezměrný, v slunci oněmělý prostor. Její krása měla dokonalost, jaké jsem se vždycky trochu obával.

Vzduch byl ledový mlhou, vodní tříští, ta..

Samozřejmě, mohl jsem si prorazit cestu ven, ale jako vždycky v podobných situacích, nejvíce jsem se bál směšnosti.

..vstane, ale ovládla se. Její oči se vrátily, velké, dychtivé. Dívala se na mne jako na šelmu, která leží krok od ní, jako by nacházela zvrácenou rozkoš v hrůze, kterou jsem jí naháněl.

Cítil jsem, že vstupuji do něčeho falešného,..

„Jak ty nic nechápeš. Svět je bez strachu, ale tebe se člověk může bát.“

Objal jsem ji. A bylo to strašné, protože jsem po ní toužil i netoužil – zdálo se mi, že přestává být sama sebou, jako kdyby se každým okamžikem mohla změnit v něco jiného.

Líbal jsem ji, její tvář byla bolestně krásná, strašlivě cizí, pak již byla jenom mučivá rozkoš, ale i tehdy ve mně zůstal chladný, němý pozorovatel. Neztratil jsem sebe.

Lidé na těch letištích vypadali jako zrnka máku rozsypaná po stříbrném talíři.

..badatelům, ale prostě proto, že taková je podstata všeho lidského počínání: nikdy v něm není dobro bez zla.

Způsob, jakým vztahovala ruku po talířku, působil mi radost jako něco vzácného,..

Mohu-li být bezohledný vůči jiným, musím být tvrdý i k sobě.

Ještě nikdy jsem nemel takový kolotoč v hlavě. Místo hlavy.

Vy jste se zbavili dramat, abyste mohli klidně žít. Já to nedovedu.

..chvíle, kdy jsem od ní odešel, byl jsem naprosto klidný. Usmíval jsem se dokonce, ne rty, ani obličejem. Usmíval jsem se v nitru, shovívavě, své vlastní hlouposti,..

„Má-li být žena jako plamen, musí být muž jako led.“

..a jak její křečovitá nehybnost přechází v chvění posledního odporu.

Trvalo to zlomek vteřiny, pak jsem se dal do bláznivého smíchu – bojím se zahynout tady jen proto, že jsem se rozhodl udělat to jinde.

To bylo v největším rozporu se vším, co bylo v člověku. Naprostá anihilace, zatracení, smrt při plném vědomí. Poznali jsme tam, co je to věčnost. Vstupovala do nás a dávala nám okusit svou příšernou chuť. Poznatek považovaný vždycky za nezískatelný na vlastní oči, poznatek o všesměrné bezednosti existence mimo Zemi, stal se naším údělem. Nekonečný pád, hvězdy mezi tak nepotřebnýma, komíhajícíma nohama, zbytečnost, neužitečnost rukou, úst, gest, jakéhokoli pohybu i nehybností.

..byla svědectvím bezvýznamnosti našeho počínání, lhostejnosti prostoru, vesmíru,..

Otřes poznání uvolnil jedinou ranou celou mou slabost, tak zoufale maskovanou, napřed zdánlivým klidem, pak úmyslnou tvrdošíjností výstupu. Sáhl jsem naslepo dolů a nestyděl jsem se, že se mi prsty chvějí. Kladl jsem si do úst hrudky sněhu a jejich chlad, jak tály na jazyku, nezaháněl mou žízeň, zato znásoboval mou střízlivost.

<2018>