Herbert George Wells

Ostrov doktora Moreaua [113]

Pozoroval jsem, že Montgomery patří k těm pomalým, tvrdošíjným povahám, které se každý den rozpálí doběla a nikdy docela nevychladnou - a neodpouštějí.

“Za svitu hvězd se lidem snáz rozváže jazyk. Jsem sice hlupák, ale přesto bych vám o tom rád vyprávěl...

Mdle se pousmál - koutky úst měl přitom svěšené, jak tomu bývá u morousovitých lidí, a pak souhlasně přikývl.

Když jsem pozoroval jejich podivné a nevysvětlitelné posunky, poprvé jsem pochopil, proč mě pohled na ně tak odpuzuje. Způsobilo to spojení dvou neslučitelných a vzájemně protikladných dojmů - ti tvorové mi byli úplně neznámí a současně čímsi podivně blízcí. Při svém tajemném rituálu vypadali jako lidé, zároveň však neuvěřitelně připomínali nějaká všeobecně známá zvířata.

Vzpomněl jsem si na školáckou důmyslnou zbraň proti velkým psům - zabalil jsem kámen do kapesníku a uvázal jsem si ho kolem zápěstí.

Opustil mě poslední zbytek sil, a hlava mi klesla. Montgomery mi s jistým zadostiučiněním nalil brandy. “Proboha,” zasténal jsem, “zamkněte dveře!” “Narazil jste na naše místní kuriozity, že?” ušklíbl se.

“Poslyšte, Prendicku,” oslovil mě klidně, “nemůžu za to, že se touláte po našem zatraceném ostrově. Ale není to tak strašné, jak se vám na první pohled zdá, příteli. Máte nervy nadranc. Dám vám něco na spaní. Trápilo by vás to celé hodiny… Musíte prostě usnout, jinak za nic neručím...

Vstal jsem. Třásl jsem se jako osika. V hlavě mi chaoticky vířily hrozné předtuchy. Uvažoval jsem o tom, zda se dá vivisekce provádět i na lidech. Tato otázka mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Nejasná úzkost se změnila v konkrétní poznání, že jsem se ocitl v ohrožení.

Tehdy už jsem se necítil tak vyděšený a zoufalý, neboť jsem překročil jistou hranici hrůzy a beznaděje. Byl jsem si vědom toho, že můj život je u konce, a to pomyšlení mi dodávalo sílu k čemukoliv.

Měl jsem sto chutí utéct stejnou cestou, kterou jsem přišel. Pak jsem se však rozhodl, že prožiju své dobrodružství až do konce, popadl jsem hůl s hřebíkem a vlezl do malé zapáchající chatrče za svým průvodcem.

Hlas ve tmě spustil jakousi podivnou litanii, a já i ostatní jsme ji po něm slovo od slova opakovali. Všichni se kolébali ze strany na stranu, plácali se do kolen - a já jsem napodoboval jejich pohyby. Připadal jsem si jako po smrti na onom světě. Bizarní, nejasné postavy, na něž jen místy dopadlo trochu světla, se tu svorně kymácely v temném brlohu a zpívaly: “Nechodit po čtyřech. To je Zákon. Jsme přece lidé!” “Nepít vodu bez nádoby. To je Zákon. Jsme přece lidé!” “Neloupat kůru stromů. To je Zákon. Jsme přece lidé!” “Nelovit jiné lidi. To je Zákon. Jsme přece lidé!..

Dospěli jsme na konec dlouhého výčtu zákazů a pak se náš nápěv změnil: “Jeho je Dům bolesti.” “Jeho je Ruka, která tvoří.” “Jeho je Ruka, která zraňuje.” “Jeho je Ruka, která uzdravuje...

Světlo visací lampy ozařovalo jeho sněhobílé vlasy.

Mnohé z toho, čemu souhrnně říkáme morálka, je také taková umělá modifikace nebo úchylka instinktu: bojovnost se dá změnit v statečnou obětavost, potlačená sexualita v náboženské cítění.

V tom jsem s ním nemohl souhlasit, ale on si s jistou neomaleností odmítl povšimnout mé námitky.

..ale proč vlastně existuje bolest právě na naší planetě mezi živými tvory?..

Jsem věřící člověk, Prendicku, stejně jako každý inteligentní tvor. Možná je to jen můj dojem, ale myslím si, že jsem viděl více cest Stvořitelových než vy, neboť jsem celý život sledoval jeho zákony - vlastní metodou. Vy jste ovšem podle mého názoru jen sbíral motýly. Opakují vám, že bolest a rozkoš nemají nic společného s nebem nebo s peklem. Rozkoš a bolest - pcha! Co jiného je vaše náboženské přesvědčení než Mohamedova huriska ve tmě? Přikládají-li lidé takovou váhu rozkoši a bolesti, Prendicku, je to známkou toho, že zůstali částečně zvířaty, z nichž vzešli! Bolest! Bolest a rozkoš se nás budou týkat, jen dokud se budeme popelit v prachu země.

Z neznámé příčiny se však všichni mí noví tvorové postupně vraceli ke své zvířecí podstatě.

Pokaždé, když ponořím živého tvora do palčivé lázně bolesti, si říkám: Tentokrát z tebe vymýtím zvíře dokonale, tentokrát z tebe udělám rozumného tvora k obrazu svému. Ostatně, co je to deset roků? Člověk se vyvíjel sto tisíc let!..

Vědomí, že ti tvorové, kteří tolik připomínají lidi, jsou opravdu jen zvířecí obludy, jakési groteskní parodie na člověka, mě naplňovala neurčitou předtuchou o tom, co všechno dokážou, a ta byla mnohem horší než strach.

Soubor předpisů, jemuž říkali Zákon - a ten jsem je slyšel předříkávat - v jejich myslí soupeřil s hluboce zakořeněnými agresivními zvířecími pudy.

I opičímu muži chybělo dvojí esovité prohnutí páteře, tak typické pro lidskou postavu. Většinou měli záda ohnutá do oblouku a ruce s krátkým předloktím se jim kymácely podél těla.

Tisíce věcí, které mi dřív připadaly nepřirozené a ohavné, se mi záhy začaly zdát zcela všední a přirozené. Řekl bych, že všechno na světě přebírá barvu od nejvšednějších odstínů toho, co nás obklopuje.

Když se k nám přiblížili, začali se Moreauovi uklánět a zpívat každý jak chtěl druhou část litanie Zákona: “Jeho je Ruka, která zraňuje. Jeho je Ruka, která uzdravuje...

Ale teď se mi zdálo, že je to jen menší část celého jejich utrpení. Dříve bývali zvířaty - jejich instinkty byly přizpůsobeny okolnímu prostředí a žili šťastně jako všichni pozemští tvorové. Nyní se potáceli v okovech lidskosti. Setrvávali ve strachu, který je nikdy neopouštěl, trýzněni jhem Zákona, jemuž nemohli porozumět: Jejich pseudolidská existence, která započala ve smrtelné úzkosti, byla vlastně jediný nekonečný vnitrní zápas, obrovský strach z Moreaua - ale proč? Zarážela mě nesmyslnost všeho toho utrpení.

Zdálo se, že to vše je teprve začátek dalších hrozných událostí.

Možná že to zavinilo celkové napětí, které jsem v té době pociťoval, avšak faktem zůstává, že vzpomínka na tehdejší cestu v horkém tichu tropického odpoledne zůstává v mé paměti neobyčejné živá.

Moje jistota je vyvedla z míry. Zvíře může být lstivé a divoké, avšak doopravdy lhát dovede jen člověk.

Měl jsem chuť všechny je pobít - nalíčit na ně pasti nebo se do nich pustit s nožem v ruce. Kdybych měl dost nábojů, neváhal bych ani chvilku a začal je vraždit.

..byl jsem sám s nocí a jejím tichem.

Žiji daleko od hluku měst a zástupů lidí. Trávím své dny obklopen moudrými knihami - zářícími okny našeho života, osvětlenými rozumem výjimečných osobností. Vídám málo neznámých lidí a vedu jen docela malou domácnost. Celé dny trávím četbou a chemickými pokusy. Řadu jasných nocí jsem zasvětil studiu astronomie. I když nevím proč, nacházím mezi třpytivými myriádami na hvězdné obloze pocit bezmezného klidu a míru. Myslím, že se skrývá právě tam, v nekonečných a věčných zákonech hmoty, ne v každodenních lidských starostech, poklescích a trampotách.

<2021>