Colleen McCullough

Antonius a Kleopatra [154]

..jakož i narůstající pocit, že elita, která jim vládne, je právě tak neschopná, jako je prodejná.

..železný prsten značil, že se římská rodina podílí na výkonu úřadů už pět set let.

V tónu jeho hlasu, lehkém tenoru, až překvapivém u tak robustního muže, se neozvala ani špetka nějaké zášti. Ba ani viny, uvědomoval si Dellius. Marcus Antonius plně zastává řecký náhled na život: vzhledem k tomu, že proti Caesarovi nepozvedl ani prst, může teď klidně spát. Kout pikle a intrikovat samo o sobě žádným zločinem není, ani když je pak v důsledku intrik a piklů zločin spáchán.

A jestli mě oplodní, budu obětovat Bohyni za to, aby to bylo děvčátko. Antoniova dcera by se klidně mohla provdat za krále Parthů – jaké spojení by tohle znamenalo! Vždyť jsme vyučeny, abychom muže dokázaly vaginou vysát lépe, než to lecjaká fellatrix dokáže ústy! Však já už si ho podrobím.

Je snad důsledkem ztráty utrpěné v minulosti ulpívání na prázdnotě dneška?

A tak pokračovali dál, procházeli město křížem krážem a písař za sebou nechával kudrlinky vosku, jako když zůstává trus po lezoucí noční můře.

Myslíval jsem, že je Řím krásný, reptal v duchu Dellius, pak jsem uviděl Pergamon a zdálo se mi krásnější, ale poté, co jsem spatřil Alexandrii, žasnu, naprosto žasnu.

Tacha byla kněžkou Ptahovou, takřka od narození vedená k návyku nedat najevo, co cítí.

Z hladké půvabné tváře se nedalo nic vyčíst; Tacha byla kněžkou Ptahovou, takřka od narození vedená k návyku nedat najevo, co cítí.

Páv, jak Kleopatra rozhodla, měl Filopatórově výpravě dominovat a na nákup pavích brk bylo vynaloženo tolik zlata, že by to Antonia určitě dohnalo k pláči.

Spatřit nepřítele jako první je vždycky výhoda; to se naučil v dobách svého vojákování pod Caesarem. Och, ten slaďounký vzduch tady venku!

Nebyli však ničím ve srovnání s další částí procesí: prostornými zlatými nosítky se stříškou z fajánsových dlaždic a s vlajícími pavími pery v rozích sloupků. Neslo je osm obrovitých mužů černých jako přezrálé hrozny. Hroznům černého vína se jejich pokožka podobala i lehce purpurovým nádechem.

Jak shledával, její sexuální chování se nacházelo kdesi na půl cestě mezi profesionální prostitutkou a římskou matrónou plnící si jen manželské povinnosti. Což ho zcela uspokojovalo.

Pokud by se zapletl s urozenou Římankou, bylo by to jiné. V mžiku by přišly ke slovu nehty. Ale pokud je mužský pryč celé měsíce, někdy i roky, žádná rozumná žena v Římě se nad ním nepohorší, když se někde zbaví přebytečných šťáv.

Všechno z něho sjelo jako voda kachně po zádech, jak říkají Galové..

Jak o něm v žertu jednou řekl Agrippa, nedokázal by velet ani v polštářové bitvě v nevěstinci, ale uměl by najít cestu, jak ji zarazit.

Lidé nestojí o vyšší magistráty, kterým hrozí, že záhy zemřou.

„Není to zlý chlap, ale sám tak kypí zdravím, že nemá pochopení pro ty, kdo jsou nemocní anebo slabší.

Och, kéž mě miluje! Hned zítra, rozhodla se, budu obětovat Junoně Sospitě za brzké těhotenství a Venuši Erucině, abych ho uspokojovala v loži, a Dobré Bohyni za harmonii v děloze, a také Vediovi pro případ, že by kdesi číhalo zklamání. A Spes, která znamená Naději.

„Ti nebudou umírat rychle,“ zavrčel Antonius. „Dám městské magistráty narazit zadkem na kůl a vtlačovat se jim tam bude jen o palec dál denně.“

Maecenas pozdvihl ruce k nebi a odcházel, zachmuřený nad nezáviděníhodným údělem diplomata. Očekává Octavianus opravdu, že on, Maecenas, snad takováhle jednání povede? To tedy ne! Předhodit perlu, jako je Octavia, před svini, jako je Antonius? Nikdy! Nikdy, nikdy, nikdy!

Vím, Fortuna se na mě usmívá,..

A Octavia si říkala, budu mu dobrou ženou, budu vším, čím mě bude chtít mít, nebudu mu vyčítat milenky ani na něm nebudu chtít, aby mě vzal s sebou, až se bude vracet na Východ. Tolik ženských kolem, všechny mnohem zkušenější, než jsem já! Nasytí se mě, už předem to vím. Ale nic mi nevezme vzpomínky na dobu, kterou s ním strávím, až bude po všem. Láska chápe a láska odpouští. Byla jsem Marcellovi dobrou ženou a truchlila jsem za něho, jak se na dobrou manželku patří. Ale prosím všechna římská božstva žen, aby mi bylo s Markem Antoniem dáno strávit dostatek času, aby mi vzpomínka vystačila po celý zbytek života. Protože on je má skutečná láska. Po něm už nemůže přijít nikdo jiný. Nikdo jiný…..

Atia povstala a sepjala zchromlé prsty. „Jedno ti povím, Octavie. Ty nejsi ani zdaleka tak úzkoprsá, jak jsem se domnívala. Je v tobě možná mnohem víc Fulvie, než si uvědomuješ.“

Agrippa se rozzářil, impulzivně vztáhl ruku a stiskl Octavianovo předloktí.

„To děti tolik miluješ?“ „Miluju je slabé slovo, až příliš opotřebované a zneužívané. Za dítě bych dala i život, doslova.“ „Bez ohledu na to, čí dítě to je?“ „Právě tak. Odjakživa věřím, že děti pro lidi představují možnost prožít život hrdinsky – postarat se, aby se jejich vlastní chyby spíš napravovaly, než opakovaly.“

Ruiny kolem měly zvláštní kouzlo, snad to bylo díky tichu, jež tu panovalo; namísto halasu davů bzukot včel,..

Když obětovala vajíčka a mléko posvátnému plazu přebývajícímu ve svatyni Bony Dey v Capui, vysoukal se had ze své škvíry, sluneční paprsky se zlatě zatřpytily na jeho šupinách, had očichal mléko, spolkl obě vejce a poté vztyčil klínovitou hlavičku a nehnutýma studenýma očima se na ni upřeně zadíval. A ona se mu do nich zahleděla stejně neohroženě, v duchu ho uslyšela promluvit jakýmsi neznámým jazykem a vztáhla k němu ruku, aby ho pohladila. Položil jí hlavičku do dlaně, kmitl jazykem, jednou, dvakrát, a pověděl jí – co jí to vlastně pověděl?

Mužské prohlašující, že je hned na první pohled proklál Cupidův šíp, jsem celý život považoval za pouhé slabochy.

Její tvář mu ne a ne sejít z mysli, bylo to téměř o zdravý rozum. Neustále před sebou viděl její oči, barevné ostrůvky v nich, ty její černočerné vlasy, smetanově hebkou pleť, plné rudé rtíky. Může u mě jít jen o holý pud? Ochořel jsem snad stejným neduhem, jaký opakovaně rozpaluje Marka Antonia? Ne, tomu uvěřit nedokážu! Ať tento nezvyklý pocit pramení z čehokoli, musí přece mít hlubší příčiny než pouhé zasvědění penisu.

Přímo klasický příklad nespravedlnosti: jedno právo platí pro tohoto muže, pro Magna, a jiné právo pro onoho muže, pro Caesara.

Teď konečně pochopil, co Divus Julius věděl odjakživa: že je totiž nemožné zlomit člověka, jenž nemá ponětí o tom, že je v nějakém směru nedokonalý.

Když konečně pochopila, zatajila dech. Bude to svatba v nejstarší podobě, confarreatio. Bere si ji na celý život; jejich manželství nemůže být – na rozdíl od běžných sňatků – nikdy rozloučeno.

Kolik ti bylo, když ses vdávala za Nerona?“ „Jednadvacet je mi, Caesare. Nerona jsem si brala v patnácti.“ „To je téměř nechutné! Žádné děvče by se nemělo vdávat v patnácti letech – není to vůbec římské. Náležitý věk je až osmnáct. Není divu, žes byla tak nešťastná..

Ženy vidí věci jinak a právě to je důležité.

Historikové jako Fabius Pictor nesmlouvavě prohlašují, že to byla právě sůl, která z Říma učinila největší město v Itálii a jeho obyvatele nejmocnějšími.

K robustním kobylám vyšlechtěného plemene byli připouštěni vybraní oslí hřebci a jejich vynikající potomci pak byli za nemalou cenu odprodáváni římským legiím, které se bez prvotřídních mul neobešly – každá legie jich potřebovala šest set..

Římský vojevůdce neměl ve zvyku konat cestu v sedle; většina z nich ostatně šla pěšky mnohem raději,..

Potřebuje přikládat na prsa několikrát denně teplé obklady z dřevěného uhlí, měděného octanu, asfaltu a oleje a také užívat projímadla a pouštět žilou,“ vysvětloval lékař ustrašeně.

„Čím to je,“ řekl Octavii, když od ní přijímal číši vína, „že ti Řekové, kteří ve všem tak vynikají, nikdy doopravdy nedocenili křivku? Jestli se mi na Athénách něco nelíbí, tak je to matematická strohost všudypřítomných pravých úhlů.“

Ach, zapomněla už na tu jeho vůni, na to, jak ji dráždívala. Čistá, sluncem zlíbaná,..

Změkl jak přezrálá hruška!“

„Dej mi balzám a asfalt, a já budu mlčet.“ Sesmekla se z lehátka a vklouzla do trepek bez opatku. „Tobě bych nedarovala ani trošinku puchu z propoceného hadru, ty hnuse!“ A byla pryč, jen závěsy za ní zašustily syčivými hlásky, špitajícími jakési zaklínadlo.

Třebaže podle zvyku kráčel za dvanácti liktory, byl i s nimi vždy ještě obklopený Germány v plné zbroji. Pro Řím, nenavyklý potkávat uvnitř posvátné hranice ozbrojence jindy než v případě krajního nebezpečí, to byl zcela nový pohled.

„Od dob, kdy Sextus Pompeius začal pletichařit s dovozem obilí, jsme zažívali nepokoje a bouře,“ pokračoval vyrovnaným, klidným hlasem. „Státní pokladna byla prázdná, lidé hladověli, ceny všeho zboží stoupaly do takové výše, že ten, kdo neměl prostředky, nedokázal žít tak, jak by všichni Římané žít měli – důstojně a s troškou přepychu.

Jednou z tragických stránek tohoto příběhu, otcové senátoři, je, že se Marcus Antonius vyznačuje až zlověstnou schopností důvěřovat nesprávným lidem.

Tihle Římané jsou prazvláštní lidé – nosí si v sobě tu takzvanou čest, která je nutí nalehnout na meč. Život pro ně nemá cenu, visí na tenké nitce zvané dignitas – a smrti se Římané na rozdíl od jiných národů, včetně Egypťanů, neobávají.

„Nu, na tom, čemu věříš anebo nevěříš, mně koneckonců nesejde.

„Zdravím tě, Apollodóre, ty bezkulko stará,“ řekl, když se objevil nejvyšší komoří,..

Rozbolavěný z krutých výprasků, z donucení skrývající jak slzy, tak pocit křivdy, si Tiberius mnohokrát přál vysvobození z nadvlády toho hrozného otce, muže, jenž pil příliš mnoho vína a zapomínal, že byl kdysi také malý kluk.

..závěť muže byla posvátná, otevírána byla až po jeho smrti a vestálky je střežily prý již od časů římských králů.

„Chci se účastnit zasedání senátu a chci, abys potrestal toho nestydu Ahenobarba!“ křičela, zaťaté pěsti v bok, ústa jen do tenké rovné čárky. „Má milá, schůzí senátu se prostě zúčastňovat nemůžeš – senát je zasvěcen Quirinovi, božstvu římských mužů. A já nejsem s to – eh – trestat muže tak vznešené, jako je Gnaeus Domitius Ahenobarbus. Římu nevládne žádný král, je to demokracie, Ahenobarbus je mi postaven na roveň stejně jako všichni ostatní Římané, bez ohledu na to, jak jsou chudí anebo neurození. V očích zákona jsou si všichni Římané rovni. Primus inter pares, Kleopatro – jediné, čím já mohu být, je prvním mezi sobě rovnými.“ „Pak se to musí změnit.“ „To se změnit nedá. Nikdy. Ty jsi mu skutečně řekla, že budeš jako soudkyně zasedat na Kapitolu?“ zachmuřil se Antonius.

Jako všechny římské svatyně byl chrám postaven na vyvýšeném pódiu.

Poté, co se Octavianus rozhodl učinit z Korkýry svou hlavní námořní základnu,..

Byl to debakl, ubohá bitva, přímo k smíchu. Z více než sedmi set lodí na moři se jich utkalo sotva dvacet. Bylo to tak neuvěřitelné, že Agrippa i Octavianus pojali podezření, že tento nejkurióznější ze všech možných průběhů je pouhý trik a že ráno bude nasazena jiná taktika. Takže Agrippovo loďstvo strávilo u vesel celou noc, a ztratilo tak jakoukoli šanci, která jim ještě zbývala, aby dostihli Kleopatru a čtyřicet tisíc římských vojáků.

..posadila se k němu a začala s ním hovořit, tichým, konejšivým hlasem. Antonius z její tváře ani na okamžik nespustil oči, rozzářené, potěšené. Chvilku po chvilce, hodinu po hodině mu pomáhala překročit onu Řeku, jak to nazýval on. Stále ještě z něho mluvil Říman. „Budeme skutečně kráčet spolu Říší mrtvých?“ „Už brzy, lásko moje.“ „Jak tě tam naleznu?“ „Najdu si tě sama. Posaď se tam někde, kde je hezky, a čekej.“ „To je krásnější osud než věčný spánek.“ „Och ano. Budeme spolu.“ „Caesar už je taky bohem. Budu se s ním o tebe muset dělit?“ „Ne, Caesar náleží k římským bohům. Ten tam nebude.“

Věděl přesně, kam směřuje a co hodlá učinit. Především neponechat mamu na holičkách – který syn by se s takovým něčím mohl smířit? Kdysi byli navzájem spojeni pupeční šňůrou, kterou do něho proudila její krev, když ještě spočíval v měkké teplé lázni, již pro něho vytvořila. A i poté, co už byla tato šňůra přeťata, pojila je dál jiná, neviditelná, schopná protáhnout se napříč celým světem.

Och, ale jsem ráda, že už je po všem! Nedokázala bych kráčet tímhle slzavým údolím ani o den déle. Těch omylů, těch otřesů a střetů, tolik žalu. Vdovství. A kvůli čemu to všechno? Kvůli synovi, kterému jsem neporozuměla, kvůli dvěma mužům, které jsem nepochopila. Ano, život je slzavé údolí. Tolik jsem vděčná, že z něho mohu odejít podle svých vlastních podmínek.

Pečlivě se vykoupala, pak si navlékla prosté roucho a spolu s Charmianou a s Eirás kráčela k hrobce. Ptáci si prozpěvovali za čerstvého úsvitu, od Alexandrie povívala vonná bríza. Polibek Eirás, polibek Charmianě; Kleopatra ze sebe setřásla šat a zůstala stát nahá. Trhly sebou, když nadzvedla víko z koše s fíky a ze svého vězení se rozvinula obrovitá kobra královská. Teď! Sotva had vyšlehl hlavou z koše, uchopila ho Kleopatra oběma rukama pod roztaženým krčním štítem a nabídla mu svá ňadra. Udeřil do nich se slyšitelnou ranou, tak silnou, až se zapotácela a upustila ho. Odplazil se okamžitě do temného koutu a nalezl si únik odpadovým potrubím. Charmian i Eirás seděly u ní, zatímco umírala nedlouhou, ale trýznivou smrtí. Třesavka, křeče, neklidná mdloba. Když dokonala, obě ženy odešly.

Ze stínů se vynořili kněží-balzamovači, chopili se Kleopatřina těla a odnesli ho na uprázdněný stůl. Nůž, kterým vedli řez bokem, byl z obsidiánu; otvorem pak vyňali játra, žaludek, plíce a střeva. Vše bylo omyto, naplněno tlučeným kořením a bylinami, kromě zapovězeného kadidla, a pak naloženo do kanópského džbánu do natronu a pryskyřic.

Je to únavná záležitost, má nejsladší holčičko, přesto však mám pocit, že mému logickému uvažování dáš za pravdu – jediné, které s ním může soupeřit, je to tvé. Ulož své touhy na místo, na které nezapomeneš, a měj je pro mě nachystané, až se zase vrátím domů. Žel, budou to ještě celé dlouhé měsíce odloučení.

Senát samozřejmě Octavianovi odhlasoval všemožné pocty. Octavianus jich přijal jen velice málo a nelibě nesl, když senát trval na oslovení „dux“ – vůdce. V duchu si s tímto titulem sice trochu pohrával, ostych mu však nedovolil dát to najevo..

<2022>