Colleen McCullough

Koruna z trávy [61]

Ona samozřejmě o Jullile neví nic, doslechla se nanejvýš, že jsi někdy v minulosti měl ženu, která se zabila – což ji k tobě bude tím víc přitahovat. Napovídá to, jaké znamenáš nebezpečí pro ženu, která tě pozná, která se do tebe zamiluje. To je kouzelná vábnička! Ó ne, já myslím, že malá Dalmatica už chuděrka nadobro uvázla v tvých tenatech, ať jsi je rozestřel třeba nevědomky.“..

Jeho dvůr je ten nejhelénštější ze všech orientálních královských rodů. Ale přesto všechno ovšem zůstává orientální. To znamená, že jakmile si jednou učurne na boty, sesadí ho jeho syn z trůnu.

..zamkla vrata vedoucí na silnici a obětovala trojici bohů, kteří střežili každou římskou domácnost – Vestě, bohyni krbu, Penátům, strážcům špižírny, a Larovi Familiaris, rodinnému bůžku.

Odložila si však tyto starosti až na den, kdy skutečně nastanou, a těšila se z toho, co je..

..měl v sobě jakousi neznámou a nepochopitelnou radost z bytí..

..a oči, které k ní obrátil, byly plny věšteckého utrpení – nikoli lítosti nad minulostí či přítomností, nýbrž trýzně osudové znalosti toho, co má nadejít.

„Všechny je spalte,“ řekl nakonec, „a jejich popel rozptylte na jejich krev. Příští rok tu vyroste vynikající pšenice. Po ničem není půda tak úrodná jako po krvi a kostech.“..

Ona je žena, můj králi, je proto krutější a zrádnější než kdokoli z mužů.

..malá ústa s plnými, neobvykle rudými rty napovídala, že je král prchlivý a vztahovačný.

Glauciův zákon má výslovné ustanovení, že nezákonně získané peníze mohou být odňaty poslednímu příjemci stejně tak jako přímému viníkovi. Nějaký ten strýček Lucius Tydlitátus už dnes není řešení.“..

Je natvrdlý, říkal si Marcus Livius Drusus když vstupoval jako první do peristylové zahrady svého domu, nejpůvabnější rezidence v celém Římě; natvrdlý jak převařené vejce.

Neznamená to samozřejmě, že by mladý Marcus Livius Drusus tím okamžikem přijal záměry a cíle skutečného reformátora; na to byl až příliš produktem své vlastní třídy. Byl však – stejně jako řada římských aristokratů před ním – náhle vystaven zkušenosti, která ho přiměla myslet.

Ač byl Tiberius Gracchus rovněž produktem své třídy, byl kromě toho nadán i silným smyslem pro spravedlnost, stejně tak jako nezměrnou láskou k Římu.

Trvalo však rozjitření vůči římským držitelům půdy – bohatým mužům žijícím v Římě, kteří obhospodařovali ohromné rozlohy půdy nazývané latifundie..

Tak jako za každého sjednocování sil, kdy společný zájem je natolik výrazný, že překryje různé dílčí rozpory..

Všechna tato tajemství nosil Quintus Poppaedius Silo trvale v hlavě; byl si jich vědom i v onom okamžiku, kdy se nenuceně zapojil do konverzace u stolu. Necítil se tím vinen ani znepokojen – kdopak může říci, co vlastně doopravdy bude?

Že tato odpověď není tak úplně přesná, Livii Druse nevadilo; v její mysli měla platnost pravdy.

..vnímal teplo vyzařující z jejího těla a velké tmavé oči upřené do jeho zraků byly plny poznání.

Livia Drusa, nahá a beze studu, vzepjala paže nad hlavu, tak zvolna a tak vášnivě, že i malá holčička kdesi u dveří pochopila význam toho gesta, na jakési zcela primitivní, atavistické rovině poznání, jež teprve čas přetvoří v plné porozumění.

Je v tom sudba. Bohové se teď smějí z plna hrdla.“..

Říká se ale, že se nikdo nerodí bez nějakého nadání!

..konečného cíle – rovnosti pro každého muže v Itálii. A ráno se vydal vymazat následky své indiskrece z Drusovy mysli, přiměřeně kajícně, ale přesto zvesela, jako by mu ani v nejmenším nevadilo, že mu Drusus musel pomáhat najít cestu ven z jeho omylů. „Zbloudil jsem trochu,“ řekl Drusovi lehkým tónem. „Vyspal jsem se na to a vidím teď, že jsi měl naprostou pravdu.“ „V pořádku!“ usmál se Drusus.

..ale tohoto jitra otálela, vpíjela do sebe nádheru podzimní krajiny, vrývala si do paměti každý strom, každý keř a každičký kámen pro nadcházející léta samoty.

..něžně a lítostivě se všeho dotýkala.

„Cratippe, co se to tu vlastně děje?“ rozpřáhl tázavě ruce. „Urazil jsem vás něčím? Proč se všichni sloužící tváří tak zoufale? Došlo tu snad k něčemu závažnému, co jsem v jednání s vámi přehlédl, nebo zanedbal? Jestli ano, pověz mi to, prosím.

„Tvůj vztah k Livii Druse je dán sňatkem,“ řekl Drusus a rysy mu ztvrdly. „Kdežto naše svazky jsou pokrevní. A krev znamená víc než cokoli jiného.

..už dávno pochopila, že v rodinném životě nutně dochází k rozštěpu loajality, a rozhodla se všechnu svou důvěru věnovat Drusovi.

..a veškeré pochyby, které choval o hloubce jejich citu, byly ty tam, když sledoval pohledy, jimiž se navzájem přivítali. Ano, tohle je láska až za hrob!

..kterého tam objevil, byl jeho strýc, Publius Rutilius..

Roky touhy po tomto odpíraném dítěti skončily; Servilia jako by se kamsi vytrácela, zůstávala tu jen její bezkrevná, bledá, nevědoucí podoba na lůžku zalitém vší její životní silou. V okamžiku smrti dítě ještě ani nesestoupilo do porodního kanálu; lékaři i porodní báby Drusa snažně prosili, aby jim dovolil dítě vyjmout z těla jeho ženy řezem, ale on to odmítl. „Nechme ji odejít s dítětem v objetí,“ řekl. „Ponechme jí tu útěchu. I kdyby přežilo, stejně bych je nemohl milovat.“..

A kromě toho – to jsme opravdu tak všemocní, tak arogantní, tak pitomí, abychom všechny ty tresty, které zákon předpokládá, skutečně uložili a vykonali?

Užij si dětí, dokud je čas; a neužírej se zbytečně tím, co se stejně nedá změnit.“..

A Catonovi Salonianovi stačila ještě šeptnout: „Nikdy jsem si neuvědomila, že by Pénelopé mohla umřít před Odysseem.“ Byla to její poslední slova.

Když pontský král dorazil k Halysu, překročil řeku a přibyl i se svými padesáti tisíci muži do tábora, kde čekalo oněch dalších padesát tisíc vojáků, kteří obsadili Mazaku, očekával ho Gordios, oči vyvalené nad krajně nezvyklou zprávou, kterou pro něho měl. „Římané pilně budují silnici!“ Král stanul, na okamžik zcela zmlkl. „Silnici?“ „Průchod Kilickou branou, ó veliký králi.“ „Ale vždyť tamtudy už cesta vede,“ řekl Mithridatés. „Já vím, já vím!“ „Tak proč stavějí další?“ „To nevím.“ Plné, sytě rudé rty se stáhly do kroužku, vysunuly se trošku vpřed a dodávaly tak Mithridatově tváři, aniž to on sám tušil (a aniž kdokoli našel odvahu povědět mu o tom), výrazně rybí podoby; setrval tak chvíli a pak pokrčil rameny. „Pravda, oni rádi stavějí silnice,“ řekl s nechápavým údivem. „Snad tím vyplňují čas.“..

„Ocitneš-li se ve společnosti samého slunce,“ ušklíbl se na mladého Sullu, „je nejlíp stát se temnou jeskyní.“..

A pak, když už všichni seděli, přišel Lucius Cornelius Sulla, oděn ve své nachem lemované toze praetextě, v ruce prostou, asi stopu dlouhou slonovinovou hůlku, jež byla odznakem jeho úřední moci, jeden konec držel v dlani, druhý měl opřen v ohbí lokte..

„Nabopolassar říká, Lucie Cornelie, že jsi největší ze všech mužů na světě, že nikdo za tvého života tě nepřekoná, od řeky Indu až po řeku Ókeanos daleko na západě. Musíme mu uvěřit, neboť svým výrokem zařadil i našeho krále Mithridata Parthského mezi ty, které převyšuješ, a tak vystavil nebezpečí svou vlastní hlavu,“ řekl Orobazus s novým odstínem v hlase.

To staré pořekadlo přece znáš stejně dobře jako já – neveď nikdy válku na vlastním území – ať si tu škodu na svých pozemcích nese někdo jiný.“ Napřáhl..

Nebudu vás žádat o nic, co by vás nebylo hodno, a nebudu ani žádat nic, co by nebylo hodno mne.

Právě v tomhle je ta potíž! V době, kdy se zlo rodí, zpravidla ještě vůbec o nic špatného nejde!

Neponechme jim pranic, s čím by mohli manipulovat, nic než caelum aut caenum, nebesa a bláto!

Ale jednu věc ti přesto slibuji. Zeptám se tě nejdřív, jestli se ti ta nevěsta líbí.“ „Cornelie ses ale nezeptal.“ Sulla pokrčil rameny. „Je to děvče. Děvčatům se nedává vybírat. Dělají to, co se jim řekne. Jediný důvod, proč pater familias vydává peníze na své dcery, je využít jich pro svou vlastní dráhu anebo k prospěchu svých synů. Proč by je jinak osmnáct let živil a šatil? Navíc musí dcera dostat slušné věno, a z toho se přitom vůbec nic nevrátí zpátky do otcovy rodiny. Ne, chlapče, dcery slouží jen a jen k získání životních výhod. I když – jak teď slyším tvou sestru ječet – si nejsem jist, jestli to nebylo lepší za stara, když se novorozená děvčata prostě házela do Tiberu.“..

..na samém vrcholku střechy stála nádherně pozlacená socha Venuše Libitiny samé, jedoucí ve voze taženém myšmi, zvěstovatelkyněmi smrti.

..byli to však pragmatici a dobře věděli, že jediná skutečná hodnota všech peněz tkví v důvěře, s jakou je přijímají lidé, kteří je užívají.

„Leda přes mou mrtvolu!“ sípěl Caepio ze stupínku. Teprve teď se Drusus pohnul, otočil se tváří v tvář Caepionovi. „Když to bude nutné, tak i přes tvou mrtvolu, ty degenerovaný kreténe!

Proč si vlastně já sám teď připadám jako otrok ve šlapacím mlýně, uvažoval Marius? Z jakého důvodu jsem tak napjatý, tak zoufale znepokojený, čeho se to pořád obávám? Drusus, to je zřejmé, nemá mou výdrž, on postrádá to mé neotřesitelné přesvědčení, že pravda je na mé straně. Je až příliš spravedlivý, přespříliš přemítá, má sklon až příliš nahlížet i protivná stanoviska. A oni ho nakonec ubijí, alespoň duševně, ne-li přímo fyzicky.

A poruším-li tuto přísahu, nechť jsem zbaven života, dětí, rodičů i majetku. Tak nechť se stane. Tak přísahám.’“..

Proč něco děláš, to je jen věc tvé vlastní rovnováhy, tvého nitra,..

Konzervativní byl v podstatě celý Řím včetně capite censi, kteří sice bylí schopni spojit se se Saturninem, ale nebyli ochotni kvůli Saturninovi pobíjet výkvět Říma. Vždy nakonec rozhodoval mos maiorum – soubor tradic a zvyků navršených během dlouhých staletí – to i u lidí poslední třídy.

Marcus Livius Drusus nabýval věhlasu poloboha; což současně znamenalo, že lidé začínali věřit, že cokoli on si přeje, musí být i správné.

„Ecquandone similem mei civem habebit res publica? Kdo kdy bude schopen pomoci republice tolik jako já?“..

K jednomu byl Sulla nezvratně rozhodnut; až přijde jeho chvíle, on sám neudělá chybu žádnou.

Nesnáz je v tom, že ti, co zbyli v senátě, jsou prostě něco jako ty zaschlé chřestící sračky, co visí ovci na zadku.

Jsem rád, že jsem tohle mohl pro Drusa udělat, protože on by z toho určitě měl nesmírnou radost. Pro Drusa jsem to vykonal.

Ve chvíli, kdy Mamercus docházel k domu Marka Aemilia Scaura, uvědomil si náhle, že láska ke Claudii v něm právě dohasla; ani později pak nedokázal nahradit ten prapůvodní vřelý cit alespoň nějakým jiným, přátelským a vlídným vztahem. Až do toho dne by byl považoval za nemyslitelné, že by ho náklonnost k ní mohla opustit tak naráz, tak beze zbytku; nicméně – stál tu teď a ťukal na Scaurovy dveře, zlomen matčinou smrtí i poznáním, že už svou ženu nemiluje.

Nám, dědicům Trójanů, by měl být až příliš dobře znám ten pocit, že někde uvnitř hradeb se skrývají zrádci.

Teprve nyní, když už si byl opět jist sám sebou, začínal Sulla vnímat, jak jsou všichni kolem něho vyděšení a zcela bezradní; byli to římští aristokraté, zvyklí o všem pochybovat, vše vážit z hlediska svého vlastního postavení. Teď aby s nimi zacházel div ne jako s novorozenými koťátky.

A já jsem dospěl k názoru, že dlouhá léta vojenské služby snadno udělají ze senátora autokrata. Tak jako to udělala z Gaia Maria. Když pak dosáhnou vysokých politických úřadů, bývají vůči běžným politickým omezením až příliš netrpěliví.“..

„Míval jsem kdysi syna,“ řekl bez jediného záchvěvu v hlase, jenomže to byl syn nehodný. Slaboch a zbabělec, třebaže v podstatě to byl milý mladý muž. Teď mám dalšího syna, je ovšem ještě příliš mladý, abych mohl usoudit, z jakého je on těsta. Ovšem ta moje první zkušenost mě naučila jednomu, Lucie Cornelie. Ať byli naši předci sebeslavnější, nakonec jsme zcela závislí na tom, jací jsou naši potomci.“..

„Měla takový sen, jen co se Lucius Julius vrátil do Říma, aby řídil volby,“ rozpovídával se Pompeius bezstarostně, „šla pak hned ráno za Luciem Juliem, řekla mu, že se jí zjevila Juno Sospita a stěžovala si na ukrutný svinčík ve svém chrámě. Zalezla tam zřejmě nějaká ženská porodit a umřela přitom, a oni neudělali nic víc, než že ji odtamtud prostě odnesli, ani podlahu neumyli. Takže Lucius Julius a Caecilia Metella Baléarica si sehnali nějaká vědra a hadry, zaklekli a ten chrám vlastníma rukama vydrbali. Dokážeš si něco takového představit? Lucius Julius si umazal celou togu, protože si ji odmítl svléci s tím, že musí bohyni vzdát plnou poctu. Pak šel rovnou do kurie Hostiliovy přednést svůj zákon o Italicích – a zle přitom senátu vyčinil za to, že jsou chrámy takhle zanedbávány a jak že může Řím čekat, že ve válce zvítězí, když se bohům nedostává patřičné úcty? A tak následujícího dne vyrazil celý senát s kbelíky a hadry v rukou a vyčistil všechny chrámy.“..

„Válka je válka, to se nedá nic dělat. Oni by nám udělali totéž, tím si můžeš být jist.

Miloval tetu Julii, která mu zpravidla přicházela sama otevřít; vítala ho vždy úsměvem, jaký měla jen a jen pro něho, a také polibkem. Jak nádherná políbení to byla! Jeho matka byla proti líbání zaujata, tvrdila, že kazí charakter, že je to zvyk až příliš řecký, než aby mohl být morální. Teta Julia naštěstí smýšlela docela jinak. Kdykoli se nad ním sklonila, aby se rty dotkla jeho úst – nikdy, nikdy nezamířila polibkem někam jinam, na tvář či na čelo – pokaždé přivřel víčka a nadýchl se tak zhluboka, jak jen dokázal, jen aby nasál do nozder i sebemenší částečku její vůně. Ještě léta poté, co už Julia dávno nebyla naživu, vhrkly stárnoucímu Gaiovi Juliovi Caesarovi nezadržitelně slzy do očí, kdykoli na něho z pleti nějaké ženy dýchl prchavý závan onoho parfému.

„Sama smrt v něm nedokáže nalézt nic, co nebylo by krásné,“..

..jen v očích měl stále touž dravost.

Když si něco umaneš předem, zbaví tě to všech vyhlídek na vítězství.

..měl v sobě skrytu neochvějnou víru ve svou inteligenci a sílu vůle;..

Každý pracující – ať svobodný či otrok – měl každý osmý den nárok na volno, třebaže ne všichni ho čerpali ve stejný den. Muž měl na volno nárok osmý den po nástupu zaměstnání.

Byl to největší den Sullova života. Ve svých jedenapadesáti letech, konečně jako svrchovaný velitel na celém válčišti, dosáhl vítězství v prvé velké bitvě, kterou sám řídil.

V některých okamžicích se mu dařilo postřehnout v její tváři i cosi z jejího zemřelého bratra, prchavý výraz, pozvednutí očí, a v těch chvílích si uvědomoval, jak hluboce právě jejího bratra miloval. Jak nespravedlivý je život! Proč je to právě Cornelia Sulla, kdo jen kvete zdravím, a proč musel tak záhy zemřít zrovna mladý Sulla? Mělo to být naopak. V náležitě uspořádaném světě měla být jemu, jenž je pater familias, nabídnuta volba.

A poté, co Mithridatés k tomuto rozhodnutí dospěl, pocítil nesmírnou úlevu, jako by z něho bylo sňato obrovité břemeno, jako by se z hlubin jeho mysli kamsi vytratil tíživý stín;..

A když byla zapečetěna poslední ze zásilek předávaných kurýrům, nahnal písaře na dvůr a nařídil své tělesné stráži, aby jim všem podřezali hrdla. Jen mrtví dokáží uchovat tajemství v naprostém bezpečí.

Začal jsem svou kampaň promluvami o odedávném prvenství a bohatství Athén, neboť podle mého názoru národ za vrcholem svého vývoje se ohlíží na dny své slávy s obzvláštní rozcitlivělostí, a není proto těžké ho svést slibem návratu oněch slavných časů.

A všechny řemeslníky, kteří měli něco společného s konstrukcí té směšné sambuky, dejte pobít – ne, nepobíjet! Jazyky vyříznout, oči vyloupnout, ruce useknout, kulky urvat a pak jim rozpárat břicha!“..

..nejlíp se mi všechno vede, říkal si, když jednám tak, jak mi v daném okamžiku Fortuna velí.

A při tom zůstalo; všichni odsuzovali Sullovu taktiku, avšak nikoho nenapadla lepší alternativa.

Když však sebral ze země ponožky a posadil se na okraj lůžka, aby si je nazul, zjistil, že mu u nich během noci myši uhryzaly celá jejich ostře čpící chodidla. Naskočila mu husí kůže, pozvedl jejich zbytky do šedavého světla k oknu bez okenic a naplněn hrůzou na ně vytřeštil nevidoucí zraky. Neboť byl pověrčivý Picen a věděl, co to znamená. Myši byly zvěstovatelky smrti, myši mu hryzaly chodidla. Padne tedy. Zemře. Bylo to jasné znamení.

Už od dětských let Cinna tak jako každý jiný Říman dobře věděl, že dříve než může složit některou z oněch jadrných přísah, jaké tak milují malí kluci – přísahy věrnosti i vymanění z ní, bázně i běsnění, odvahy i obmyslnosti – je třeba nejprve vyjít pod širé nebe. Neboť složení přísahy museli být svědkem bohové nebes; pokud ji nedosvědčili, nebyla přísaha platná a závazná. Jako všichni jeho druzi z dob dětství bral i Cinna tento rituál smrtelně vážně. Pak se však seznámil s klukem, synem jezdce Sexta Perquitiena, jenž vyrůstal v oné strašné rodině a jenž klidně porušoval veškeré přísahy, jaké kdy složil. Byli přibližně stejně staří, syn Sexta Perquitiena se ovšem se synky senátorů příliš nepřátelil. S Luciem Cinnou se poznal jen náhodně, shodou okolností to však bylo právě při skládání jakési přísahy. „Všechno, co při tom potřebuješ udělat,“ vysvětloval mu syn Sexta Perquitiena, je chytit se kostí Matky Země. A k tomu ti stačí držet při přísaze v ruce kámen. Tím se odevzdáváš do péče bohů podsvětí, neboť podsvětí je přece z kostí Matky Země zbudováno, ne? Obyčejný kámen k tomu stačí, Lucie Cornelie. Popadneš kámen a s přísahou je amen!“..

Vzhlédla k němu. Slzy se jí teď řinuly po tvářích. „Já nepláču kvůli Římu,“ hlesla ochraptěle a znovu si otřela nos. „Pláču pro tebe.“ Vstal z lehátka, podal jí svůj šátek a postavil se za její židli, s jednou rukou zarytou do jejího ramena. Ať mu raději nevidí do očí. „Za tohle tě budu navěky milovat,“ řekl, druhou dlaň jí nastavil před obličej, setřel jí pár slz z řas a pak je šetrně sebral z dlaně jazykem.

Pustil ji, opustil ji, opustil i její dům. Kráčel s nesmírnou pýchou, královsky odměněn, nade vše povznesen. Všechny ty slzy, co kvůli němu ronily ostatní ženy, byly pouhým projevem sobectví, vyplakaly je kvůli svým vlastním zlomeným srdcím. Nikoli pro něho. Avšak ta, jež jinak nikdy nezaplakala, je právě prolila nad ním samým.

..příjemně povečeřel s Dalmatikou, šel s ní spát, miloval se s ní a pak spal po celých svých normálních bezesných deset hodin. Anebo, pokud snad snil, nic z toho si nezapamatoval.

Jemně ji od sebe odstrčil. „A teď už jdi, Julie!“ Vykročila, přes rameno se ještě ohlédla zpět; ale Marius už se otočil s nějakým příkazem k Luciovi Decumiovi a za ní se nepodíval. Srdce jí přetékalo pýchou. Tak to má být! Když je třeba nakvap jednat v důležitých záležitostech, neměl by muž mařit čas toužebným ohlížením za svou ženou.

Co on asi na mne ví, o čem nevím ani já sám?

„Nevím, jak bych ti poděkoval, kromě toho, že ti náležitě zaplatím.“ „Toto je pro mne pocta, Gaie Marie. Nezbavuj mne jí tím, že by ses mi snažil zaplatit, velice tě o to prosím. Po všechny dny do konce života budu vyprávět u večeře tenhle příběh – jak jsem já, obchodník z Minturn, pomohl velkému Gaiovi Mariovi uniknout před jeho pronásledovateli.“..

„A ještě jedna věc tu je, otcové senátoři. Když jsem stál v chrámu a čekal na pontifika maxima, hledal jsem útěchu v pohledu na usmívající se tvář sochy Velikého Boha. Jenže ta tvář se mračila!“ Celý bledý se zachvěl. „Uprchl jsem pod širé nebe.“ Roztřásli se všichni. Znovu se pak senát rozšuměl hovorem.

Rty sevřené, oči pohaslé přelétal mladý Caesar pohledem od matčiny tváře, tragicky krásné, k otcově, pohledné a unavené,..

..někteří z nich hlasitě a neřímsky bědovali.

Postřehla ji však a ucítila, jak jí zatrnulo u srdce, neboť pochopila, jak dokonalá nenávist se v jeho očích skrývá – nikoli zběsilá, nikoli příliš chladná, ale uvážená a promyšlená.

Zatím co spala – bylo to mnoho hodin – seděl schoulen v křesle a střežil ji, sám měl těžká víčka, třebaže klesnout jim nedovolil. Vpíjel přímo ten pohled, vštěpoval si ho do paměti; už nikdy mu nebude tak úplně patřit jako teď, když tu spí.

Gaius Marius zemřel hodinu před úsvitem, kdy nastává odliv životní síly,..

<2019 (znovu)>