Colleen McCullough

Říjnový kůň [109]

Říjnové idy znamenaly konec období válečných tažení toho roku a na travnaté pláni Martova pole, přímo pod serviovskými hradbami republikánského Říma, se každoročně toho dne konal zvláštní dostih. Nejlepší bojoví koně roku byli v párech zapřaženi do válečných dvoukolých vozů a hnali se pak závodištěm jako o život. Říjnovým koněm se stával náruční, pravý tahoun z vítězného spřežení a flamen Martialis, kněz boha války Marta, ho poté rituálně proklál kopím. Nato byly Říjnovému koni odříznuty pohlavní orgány a hlava. Genitálie byly spěšně odvezeny do Regie, nejstaršího římského chrámu, aby tam na posvěceném ohništi dokrvácely. Posléze byly odevzdány Vestiným pannám, které je spálily na popel v posvátném Vestině plameni. Později byl tento popel přimísen do těsta na koláčky každoročně obětované v den výročí založení Říma jeho prvním králem Romulem. Ozdobenou koňskou hlavu vhodili mezi dav římské chudiny. Jednu jeho část tvořili obyvatelé Subury, druhou občané z okrsku Sacra Via. Obě soupeřící skupiny se pak o trofej utkaly v úporném boji. Pokud zvítězili Subuřané, přibili hlavu na Turris Mamilia. Jestliže vyhrál houfec ze Sacra Via, byla koňská hlava přitlučena na vnější stěnu Regie. Tímto rituálem, tak starobylým, že nikdo nepamatoval, jak a čím vlastně započal, se tedy obětovalo to nejlepší, co Řím měl, dvěma silám, které mu dominovaly: válce a půdě. Z nich pocházela jeho moc, jeho blahobyt, jeho nehasnoucí sláva. Ve smrti Říjnového koně se spojoval žalozpěv za časy minulé s vidinou věcí příštích.

„Desetiprocentní jednoduchý úrok prostě není přiměřený zisk,“ hořekoval Brutus. „Jak jsi jen mohl stanovit úrokovou míru takhle nízko, vždyť římské obchodníky to zruinuje!“ „Římští obchodníci, kteří půjčují na vyšší úrok, jsou prachobyčejní odporní lichváři,“ odsekl Caesar.

Pokud to byl mos maiorum, co tě přimělo přidat se k tvému strýci Catonovi, pak by ses měl rozpomenout, že dvanáct tabulí zakazuje brát z půjček jakékoli úroky vůbec.“

Od chvíle, kdy se k němu před rokem připojil, toho už viděl dost, aby pochopil, že je to člověk, k němuž by každý moudrý muž usilující o své blaho rád patřil.

Myslet v první osobě znamenalo oživovat bolest v celé její prudkosti, krutosti a neodbytnosti. Neříkat tedy „já“, přemýšlet jen o Caesarovi. Všechny vzpomínky zastřít závojem neosobní vypravěčské rekapitulace. Pokud v ní nevystoupí ono „já“, nedostaví se ani bolest.

Ještě dnes, když ucítím v přítomnosti nějaké třeba mně zcela cizí ženy zavonět Juliin parfém, derou se mi do očí slzy.

Řím existoval v první řadě jako ekonomická síla zaměřená na obchod v mezinárodním měřítku.

..se stáčely až k počátku Heptastadia, bezmála míli dlouhé silnici z bílého mramoru spojující ostrov Faros s pevninou.

„Myslel jsem, že eunuši jsou tlustí a zženštilí.“ „Já se domnívám, že ano, pokud jsou vykleštěni ještě jako malí chlapci, ale pokud jim nejsou varlata odňata dřív, než nastala puberta, pak tomu tak asi není.“

Panem et circenses je výtečná politika. Dbejte, aby i chudí byli sytí a aby se měli čím pobavit, a nebudou žádná povstání. Jak slepí dokáží tihle východní potentáti být!

Když si Theodotos posléze uvědomil, že Caesar není potěšen, zůstal na něj ohromeně civět. „Ale, Caesare, vždyť jsme tě zbavili tvého nepřítele!“ zakřičel. „Mrtví muži už tě hryznout nemohou!“ Caesar přitlumil hlas. „Ty drž hubu, ty teplouši našminkovaná! Co ty vůbec víš o Římu a o Římanech? Co jste to za lidi, že dokážete provést něco takového?“ Zhlédl na mokvající hlavu, ani slzu v očích. „Och, Magne, kéž bychom si mohli své osudy vyměnit!“

Rozpřáhl rozkošnicky paže. „Och, to je blaho, mít zase jednou za nepřátele cizince.“

„Ano, ano! Proč bych jinak byla tady? Buď mým manželem, daruj mi syna. Pak Nil opět vystoupí z břehů.“ Tohle je mi zase situace! Jenomže tentokrát zábavná a zajímavá. Kam až to Caesar dospěl – do končin, kde jeho semeno může docílit, aby se spustily deště, aby se řeky vylily z břehů, aby celá země ožila blahobytem! „Odmítnout by znamenalo naprostou neotesanost,“ řekl vážným hlasem, „ale neodkládala jsi to řešení až příliš dlouho? Zbývá-li do odečtu na nilometru už jen pět dní, nemohu ti slíbit, že tě stačím oplodnit. A i kdybych to dokázal, uplyne pět nebo šest nundin, než se to dozvíš.“

..i vrásky vryté do jeho tváře mu slušely, neboť hovořily o tom, že mnoho trpěl, tak jako trpěl i Osíris.

„Ty?“ zaječela Arsinoe. „Co ty tady děláš? Královna jsem já, Ptolemaios se už s tebou rozvedl!“ Kleopatra došla až k ní, vší silou ji kopla do holeně a hned nato zaryla nehty do Arsinoiny tváře. „Já jsem tu královna! Drž pusu, jinak tě dám zabít!“ „Ty děvko! Svině! Ty krokodýle! Ty šakale! Hrošice! Pavoučice! Štírko! Kryso! Ty hade jeden!“ vřískal malý Ptolemaios Filadelfos. „Ty opice! Opice, opice, opice!“ „A ty tu svou zavři taky, ty špindíro!“ řekla Kleopatra rázně a zpolíčkovala ho, až se dal do breku. Uchvácen touto rodinnou scénkou Caesar stál s pažemi zkříženými na prsou a poslouchal.

Jenomže já jsem z prověřeného kovu.

„Sedíme tu na samém vápenci,“ vysvětloval Caesar Simeónovi a Kibyrovi, „ve kterém se vždycky vyskytují vrstvy pitné vody, protože je měkký a spodní voda si v něm snadno prohlodá cestu. Nemáme to koneckonců tak daleko k největší řece na světě.“

Ze svých dlouhých zkušeností věděl, že dobře vycvičení a v boji osvědčení vojáci dokážou často vzít věci do svých rukou a proměnit hrozící porážku ve vítězství, pokud se jim předem důkladně vysvětlí, co má vojevůdce v plánu; vždycky proto dopodrobna informoval i prosté vojáky.

Země přímo volá po pevné ruce na trůně, po ohleduplnější a osvícenější vládě, která by dokázala zatočit s tou zlomocí davu.

Nu, Caesare, právě jsem dorazil až do Hierosolymy, které se také říká Jeruzalém..

..a dovnitř svítil měsíc v úplňku, proměňoval její pleť nikoli ve stříbro, nýbrž ve světlounký bronz.

..a má mnohem hlubší smysl než jen přinášet mi potěšení. Ale i já jsem teď její součástí..

Znova ti říkám, faraóne, abys svým poddaným vládla s láskou a abys nikdy nezapomněla na to, že se jen čirou náhodou a místem zrození lišíš od těch žen, které jsme viděli prohrabávat trosky tohoto zpustošeného města. Ty soudíš, že ve své kůži jsi z vůle Ammóna Re. Jenže já vím, že šlo o pouhou hříčku osudu.“

..neboť zámožní Římané dovedli sbírání předmětů z citrusového dřeva až na úroveň umění.

Pokračovali pak na jih ke studnám v Syene, kde za nejdelšího dne v roce slunce v pravé poledne svítí přímo do nitra studny a spatřuje svůj vlastní odraz na vodní hladině v hloubi.

Státní úředníci jsou známí lenoši, takže musíš důsledně kontrolovat jejich výkonnost – a hlavně jim neposkytuj doživotní definitivu.“

..vrostlí do posledního vlákénka jeho bytosti.

Cicero vytržený i s kořeny z italské půdy se stával pouhým stínem sama sebe.

Teď jsou všichni rozptýleni po celém známém světě, zatímco jejich osudy se dál protkávají ve stejných vzorech; dál se bude vlákno jednoho života proplétat s druhým, dokud se Atropos neslituje a nezastřihne hned tu, hned onu nitku.

Plují tedy do Libye, země, kde popravují tak, že člověka natřou medem a přivážou ho na mraveniště.

Co byl ten Zeno vlastně zač? Starý popletený Kypřan, který se odříkal všech nádherných věcí, které nám bohové dali pro naši radost, od smíchu až po dobrá jídla.

„Jsem přesvědčen, že by ho v Serice dokázali využít,“ řekl Cato nejistě. Kdo ví, jestli Seričané vůbec vědí, kdo jsou Římané? Sotva by asi Římana rozpoznali od Gala, Germána nebo Řeka. Jejich země leží tak nesmírně daleko a je tak tajemná, že jediná zpráva, kterou je o nich Hérodotos schopen nabídnout, zní, že vyrábějí látku z pavučin jakési housenky, kterou on nazval bombyx. Její latinské jméno je vestix serica. Za mimořádných a zvláštních okolností se látka výjimečně dostává po sarmatských karavanních cestách říše krále Parthů až do Říma, je však tak drahocenná, že jediným Římanem, o kterém bylo známo, že jí kousek vlastní, byl Lucullus.

„Naše situace se vyvíjí od špatného k horšímu,“

Musím například dát uplést ze slámy deset tisíc klobouků s širokou střechou. Představ si, jak jinak by vypadal život, kdyby byl tenhle klobouk neproslavil sám Sulla! Pod sluncem těchto šířek má přímo nedozírnou cenu. Jakkoli Sullou opovrhuji, tak jako jím musejí opovrhovat všichni slušní lidé, za tenhle projev zdravého rozumu si zaslouží vděčnou vzpomínku.

..kameninové amfory se špičatým dnem, tvarované tak, aby je bylo možno zapichovat do tlusté vrstvy pilin na dně lodí..

Žádný Říman nejedl hovězí, žádný Říman nejedl kozlečinu; pro skot měli jediné využití, dával kůži, lůj a hnojivo z hovězích kostí a krve. Kozy se chovaly pro mléko a sýr.

To samovládné lejno Varus mi neřeklo naprosto nic..

..že vznícené city znemožnily některým z diskutujících vyjádřit je s dostatečnou vervou v řečtině, v jazyce, jenž ani zdaleka nedovoluje chrlit urážky jako rachocení hromu, tak jak to umí latina.

Jako dar z nebes přijal Cato skutečnost, že vznícené city znemožnily některým z diskutujících vyjádřit je s dostatečnou vervou v řečtině, v jazyce, jenž ani zdaleka nedovoluje chrlit urážky jako rachocení hromu, tak jak to umí latina. A tak dohadování co nevidět sklouzlo do latinské mateřštiny. Vzápětí už Numiďané neměli tušení, o čem je řeč..

Labiene, Afranie, vy laskavě připažte a pokuste se vypadat jako normální chlapi, a ne jako párek vyholených teploušů, co si před Basilikou Aemilia vyhlíží prdelku na prodej.“

„že jako většina lidí vítají pevné vedení.“

„Jen mě zabij, Jubo, a čeká tě děsivá pohroma! Já jsem Marcus Porcius Cato, senátor a propraetore velitel Utiky! Ty si myslíš, že mi naženeš strach? Mně, který se postavil mužům jako Caesar a Pompeius Magnus? Podívej se dobře na mou tvář a zapamatuj si, že patří muži, který se nedá odvrátit ze své cesty, který se nedá na nic nalákat a ničím podplatit! Kolik platíš Varovi, že má žaludek na to, aby ve své provincii strpěl tobě podobné? Nu, ať si Varus tancuje, jak mu jeho měšec velí, ale na to, že bys otevřel své pokladnice a pokusil se podplatit i mne, nesmíš ani pomyslet! Opusť provincii Africa ještě dnes, Jubo, jinak přísahám – a Sol Indiges, Tellus a Liber Pater buďtež mými svědky – se obrátím na naši armádu, během jediné hodiny ji zmobilizuju a do posledního vás všechny ztrestám otrockou smrtí – ukřižováním!“ Pohrdavě odstrčil oštěpy, udělal čelem vzad a odešel. Večer už byl král Juba se svým doprovodem na cestě do Numidie. Když se předtím utekl se stížností k Varovi, správce provincie se rozklepal a pravil, že pokud se Cato nachází v takovémto rozpoložení, nelze dělat nic jiného než to, co nařídil.

Jak strašné je být synem muže, který netrpí žádnými slabostmi.

Sbohem nadějím, že až se otec se mnou opět setká, promine mi mé nedostatky, má selhání. Vyloučená věc. Cato starší žádné nedostatky nemá, nikdy v ničem neselhal. Nikdy neuhnul ze stezky spravedlivých. Jak strašné je být synem muže, který netrpí žádnými slabostmi.

„Všichni jsme tím, co z nás udělala výchova, Caesare.

Proč vlastně Římané vůbec nevyhlížejí jako velcí dobyvatelé? Žádná zlatá nosítka, žádný putovní harém manželek a konkubín, žádná osobní stráž z nejvybranějších bojovníků, žádné třpytivé odění. Caesar měl na sobě obyčejný železný pancíř převázaný rudou stuhou, a krom této nachové pentle se ničím nelišil od desítky mužů, kterými byl obklopen.

Svět kazí muži i ženy svými návaly chtění, touhami, bezmyšlenkovitostí, hlupstvím, chamtivostí. I dobrou vládu dokáže sprovodit ze světa jediný Bibulus, jediný Cato. A i Caesara může snaha přivést opět na svět dobrou vládu posléze dočista znavit.

Ten Caesar, který tu měříval svůj vtip s rozpustilým starým králem, byl někdo zcela jiný než Caesar dnešní, studený, cynický, vyprahlý. Nezná už vášně. Chce jediné, prožít každý další den bez újmy na své pověsti. Nebezpečně se blíží únavě ze samotného žití.

Být diktátorem je v tomto směru nádherná věc – ušetří to nesmírnou spoustu času vyplýtvaného jinak na projednávání věcí..

Nemám v úmyslu rozvést se s Calpurnií, abych se mohl oženit s Kleopatrou. Bylo by to neomluvitelné. Pisonova dcera mi byla příkladnou manželkou.

„Můj syn,“ řekla Servilia bez obalu, „je přestrašený zbabělec. Toho nepřinutíš stát rovně, ani kdybys ho zády uvázal k násadě od koštěte.“

Pro Caesara bylo toto všechno zcela nezajímavé, byl by mnohem spokojenější s prostinkým bochníčkem chleba a olejem, k tomu s řapíkem celeru a hustou hrachovou polévkou s povařenými kousky slaniny.

„Jak to bere?“ vyptával se Lucius Varius Cotyla. „Vzhledem k tomu, že Caesar se při špatných zprávách tváří vždycky stejně, asi jako Tarpejská skála, ti opravdu nemůžu říct, jak to přijal,“ řekl Antonius nerudně.

..vnímal tu její známou vůni – pach inkoustu, papíru, žluklé vlny, kůže tubusů na svitky. Porcia, Porcia, Porcia!

„Jaké blaho je vědět, že ty máš také nějaké slabůstky, Gaie.

„Projevil jsem teď slabost,“ připustil Caesar. „Jaké blaho je vědět, že ty máš také nějaké slabůstky, Gaie.

Duše, ta duše, které Řekové přisuzují ženskou podstatu.

Říkal si pro sebe slova, jimiž Sókratés kladl Simmiovi jednu ze svých proslulých otázek – Sókratés své žáky učil tím, že se jich vyptával.   „Věříme ve smrt?“ „Ano,“ pravil Simmias. „Smrt je oddělení duše od těla. Být mrtvý znamená konečný výsledek tohoto oddělování.“

„Abychom se mohli těšit z čirého poznání, musíme se nejprve vzdát našich těl… Duše je utvářena podle božího obrazu, je nesmrtelná, je nadána rozumem, trvá, je neproměnná. Nelze ji nijak přetvořit. Naproti tomu tělo je poplatné svému člověčenství. Je smrtelné. Rozum mu není dán, je mnohotvaré a posléze se rozkládá.

Teď může Faidóna dočíst a pochopit jeho smysl. Pomoz mi, Sókrate! Ukaž mi, že mé obavy jsou zbytečné. „Ti, kdo milují vědění, jsou si vědomi, že jejich duše nejsou k tělu poutány o nic víc, než jako kdyby k němu byly jen lehce přilepeny anebo přichyceny jehlou. Zatímco ti, kdo si ve vědění nelibují, zhola netuší, že každá rozkoš, každá bolest představuje svého druhu hřeb, jímž je duše k tělu pevně přibita, takže se mu přizpůsobuje a věří, že její pravdy z těla pocházejí… Existuje nějaký protiklad k životu?“

„Duše nemůže zaniknout, když umírá tělo, neboť duše smrt neuznává za svou součást.“

Cato se z pokojného nevědomí probral do hrůzné agónie. Vyrazil úděsný ryk bolesti, nebylo to pouhé zasténání nebo výkřik; otevřel oči a nad sebou spatřil spoustu postav, odpudivě uslzenou a usmrkanou synovu tvář, kvílícího Statylla, lékaře Kleantha, jenž se k němu obracel s rukama dosud mokrýma nad mísou s vodou, houf otroků, plačící dítě, kvílející ženy. „Budeš žít, Marku Catone!“ křičel na něho triumfálně Kleanthés. „Zachránili jsme tě!“ Mrákoty před Catonovýma očima mizely. Putoval pohledem dolů k zakrvácené roušce přikrývající jeho břicho. Jeho levice se pohnula, zacukala sebou, odtáhla utěrák, takže mohl zahlédnout onen tyrský nach dole, tu vzdutou báň břicha rozťatou od jedné strany ke druhé nepořádným řezem a pospravovanou teď jakoby úhledným vyšíváním. „Duše moje!“ zaúpěl, celý se roztřásl a vzepjal se každou částečkou svého těla, které bylo odjakživa zvyklé bojovat, bojovat a bojovat, bez ohledu na přesilu, jaké muselo čelit; oběma rukama sjel k oněm stehům, rval za ně a trhal zuřivou silou, dokud se rána opět neotevřela, a pak z ní začal vytahovat perleťově se lesknoucí střeva a odhazovat je od sebe. Nikdo se ani nepohnul, aby mu v tom zabránil. Jako ochromeni sledovali –, jeho syn, jeho přítel, jeho lékař – jak krok za krokem sám sebe ničí, jak se mu duhovky úží před stále se šířícími pupilami; až oči posléze zastřel zlatavý svit, konečná patina smrti. Catonova duše odešla. Město Utica ho následujícího dne spálilo na obrovité hranici nasycené kadidlem, myrhou, nardem, skořicí a jerišským balzámem, tělo zahalené v tyrském nachu a zlatem protkávané látce.

„Chudák Marcia! Bude to pro ni krutá rána.“ „Krutou ranou bylo už to, že milovala Catona, jenž odmítal být milován.“

..a především zatížené oním prastarým hříchem všech filozofů: spíše než k pravdě dospívají k takovým závěrům, které vyhovují jim samým a které je uspokojují.

Loď se zhoupla, zachvěla; vítr se měnil, sílil, stáčel se k jihovýchodu. V jeho dechu téměř rozpoznával vůni Egypta, Nilu – sladký, lehce zapařený pach zčernalé prsti dosud nasáklé vodou po záplavách, závan cizokrajných květů z cizokrajných zahrad, vůni Kleopatřiny kůže.

Není přece žádná hanba, když se člověk pokusí obelstít své méně vnímavé příbuzné,“ řekl Philippus a ušklíbl se.

„Pověz mi, Octavie, kdyby se situace změnila a naskytla se nějaká ještě výhodnější a žádoucnější volba ženicha pro tvou sestru, zrušil bys to současné zasnoubení?“ „Určitě, Caesare. Miluju sestřičku nesmírně, ale vedeme přece ženy k poznání, že nám musí napomáhat v naší životní dráze a prospívat svým rodinám tím, že se provdají za toho, koho jim vybereme. Octavii se dostala hojnost všeho, od nejdražšího ošacení až po vzdělání hodné Cicerona. Ví dobře, že cenou za všechen tento přepych a za výsady s ním spojené je poslušnost.“

Byla tam i sošná podobizna jeho matky, jeho první manželky Cinilly a obou Julií – jeho tety i jeho dcery. To je snad to nejkrásnější, když je člověk vládcem světa – může si dovolit postavit sochu kohokoli, včetně žen.

Řím je v současné době ve stejné situaci, jako když se diktátorského úřadu kdysi chopil Lucius Cornelius Sulla – potřebuje jedinou věc, silnou ruku, a ve mně ji mít bude. Jakmile prosadím své zákony a nabudu jistoty, že Řím přežije a že jeho velikost a moc poroste dál, úřad diktátora složím. Neučiním tak ale dřív, než bude mé dílo zcela dokončeno, a to může trvat ještě léta. Mějte se proto na pozoru a přestaňte popichovat takovými výroky, jako že bych měl ‚republice navrátit její někdejší lesk‘.“ A pak náhle zahřměl. „Jaký lesk?“ Celá síň sebou ohromením trhla. „Jaký že lesk, ptám se vás! O žádném lesku nemá smysl mluvit! Blýskala se tu leda svárlivá, umíněná a nadutá skupinka lidí žárlivě střežících svá privilegia. Privilegia správcovat v koloniích a dočista je vyrabovat. Privilegia dopřát obchodním přátelům vetřít se do kolonie a podílet se na jejím okrádání. Privilegia mít jedny zákony pro tuhle skupinu a jiné pro tamtu. Privilegium dosazovat do úřadů neschopné jedince jen proto, že jsou nositeli velkého jména. Privilegium zdržovat přijetí zákonů, které jsou zoufale zapotřebí. Privilegium udržovat při životě mos maiorum, které se možná hodí pro nevelký městský stát, ne ale pro světovou říši.“

„Pokud se snad domníváte, že by veškeré bohatství Říma a veškeré výsady měly i nadále patřit Osmnáctce, ze které se vy, otcové senátoři, většinou rekrutujete, pak počítejte s tím, že vám přistřihnu křídla. Mám v úmyslu věci v naší společnosti přeskupit tak, aby byl majetek rozdělen mnohem rovnoměrněji.

Zamýšlím také zpřísnit tresty za vraždu, nikoli však způsobem, který by se protivil mos maiorum. Popravy anebo věznění za spáchaný zločin, což jsou tresty příčící se římskému myšlení a kultuře, zavedeny nebudou. Naproti tomu chci prodloužit dobu vyhnanství a zcela znemožnit, aby si odsouzený mohl do exilu odvézt i své peníze.“

Každá nosítka neslo osm mužů s pletí barvy téměř švestkově modré černi..

..zachovej mou hlavu čistou, mé šlachy napjaté, mé srdce silné, mé lůno plodné.

Nejsem to já, kdo potřebuje utěšit.

Náš Velikán, který je do ní dočista blázen, o nich říká, že jsou to oči lvice. Až jsem se styděl za to jeho chování k ní – vyhlížel jako panic před svou první prostitutkou v životě.

Velké pozornosti zástupů se těšila další část triumfálního průvodu – zajatci. Každý z nich byl oděn způsobem odpovídajícím jeho postavení, v nejlepším šatě, na sobě odznaky své hodnosti, zlato i šperky, už na pohled kvetli tito přemožení nepřátelé zdravím a blahobytem; součástí římských triumfů nikdy nebylo předvádět zajatce zubožené nebo ztlučené. Proto také byli po dobu, kdy čekali na konání triumfu, drženi v domě některého zámožného občana. Zavírání do vězení římská republika neznala.

Caesar byl oděn v plné triumfátorské nádheře. Skládala se z tuniky, celé vyšívané palmovými listy, a z nachové togy, bohatě zdobené zlatem. Na hlavě měl vavřínový věnec, v pravé ruce svíral vavřínovou větévku, v levé umně vyřezávané slonovinové žezlo triumfátora završené zlatým orlem. Jeho vozataj měl na sobě purpurovou tuniku a vzadu na prostranném voze stál muž, rovněž v nachové tunice, jenž nad Caesarovou hlavou držel pozlacený vínek z dubového listí a čas od času zpěvavým hlasem provolal varování určené všem triumfátorům: „Respice post te, hominem te memento!“ * Pompeius Veliký byl příliš ješitný, než aby tento prastarý zvyk strpěl, Caesar ho však dodržel. Tváře i ruce si nabarvil jasně rudým miniem jako připomínku terakotově zbarvených rukou a tváře sochy Jova Nejlepšího Největšího v jeho chrámu. Triumf představoval krajní přiblížení božskosti, jakého kdy mohl Říman dosáhnout.

To ale není důvod, proč ti píšu. Rozvedl jsem se konečně s tou dračicí Terentií – po třicetiletém utrpení! Takže je teď ze mne žádoucí šedesátník, což je pro mne zcela nový a povznášející pocit.

Ptám se tě, Brute, k čemu jsou Římu vlastně provincie dobré, ne-li k tomu, aby si tam Římané mohli nějaký ten sestercius vydělat? Začíná se mi zdát, že se Caesar domnívá, že platit by měl Řím svým provinciím, a ne naopak.

Cicero smísil jeho popel s matčiným a rozhodl se uložit je tak oba společně – jen kdyby pro tu svatyňku už dokázal najít nějaké vhodné místo.

„Ať se nám to líbí nebo ne, jsme zcela závislí na libovůli toho dědka..

Och, co se to jen děje s jejím životem? Jedno zklamání za druhým, tak dlouhou dobu už, že tomu ani nedohlédne konce.

„Smím ti rozpustit vlasy?“ otázal se jí. Její šedé oči – Catonovy, krom toho strachu, který se v nich teď objevil – se rozšířily. „Když se ti to líbí,“ hlesla. „Jen mi neztrať jehlice, myslím, že jsem si s sebou žádné další nezabalila.“ Nepoztrácet jehlice přímo ladilo s Brutovou šetrnou povahou; vytahoval jednu po druhé a rovnal je na nočním stolku, s čím dál tím víc narůstajícím potěšením.

„Pomlouvat mrtvé znamená pokoušet božstva,“ poznamenal Lucius.

Vypadají, napadlo Octavia, jako kočky, které právě spadly do jezírka vrchovatě plného smetany.

„Oni ho tím jen chtějí ostouzet,“ řekla Tertulla, která trvale kolísala mezi blažícím vědomím, že je Caesarova dcera, a bolestnou skutečností, že se k ní nikdy, ani neformálně, sebeméně nepřihlásil.

„Kam až to tribunát lidu klesl, když párek takových, jako jste vy, se může chovat hůř než dva umounění spratci?“ burácel Caesa..

Nejpůsobivější v chrámu však byla obrovská nástěnná malba zobrazující, jak Plútón se ztopořeným údem unáší Proserpinu do podsvětí, aby ji znásilnil a uvěznil ve své podzemní říši, zatímco plačící a rozcuchaná Ceres bloudí pustou zimní krajinou a marně hledá svou milovanou dceru.

Narodil se s tvářičkou zastřenou plodovou blánou, což se považovalo za celoživotní záruku štěstí.

..kdy se do popředí prodral Cassius, ťal dýkou proti Caesarově tváři, pak zbraní zakroutil, vyloupl mu oko a navždy tak zmařil její krásu. Rozpoutala se vřava, jak se Liberátoři předháněli v ranách, dýky kmitaly nad hlavy a opět dolů, krev už teď stříkala proudem. Náhle Caesar přestal klást odpor, přijal, co vnímal jako nevyhnutelné; ta jedinečná mysl soustředila veškerou zbývající energii na to, aby zemřel s nedotčenou důstojností. Vztáhl levou paži, cípem togy si zahalil obličej, pravicí uchopil togu tak, aby měl náležitě zakryty i nohy, až se zhroutí. Žádný z těch mrchožroutů nesmí spatřit odraz Caesarových myšlenek v jeho tváři v okamžiku smrti, žádný z nich se nebude pošklebovat při vzpomínce na Caesarova obnažená stehna.

Čich ho varoval ještě dříve, než to uviděl: pro vojáka nezaměnitelný vjem, pach stydnoucí a srážející se krve.

Vše tkvělo v jejích očích, nejnádhernějších, jaké kdy náležely ženě, široko posazených, doširoka otevřených, akvamarinové barvy, právě tak sdílných, jako jeho vlastní byly neproniknutelně uzavřené. Její přirozeností byla láska a něha, i ty jí zíraly z očí.

„Já si myslím,“ zavrčel Antonius a odhrnoval cíp stanu, „že ty jsi křivák, Octaviane! Ty jsi tak křivý, že se na rovné posteli ani nevyspíš, a to je něco, co o Caesarovi nikdo nikdy říct nemohl. To byl chlap rovný jako šíp, vždycky a ve všem. Tebou já můžu jen pohrdat!“

Byl jsem si tolik jistý, že pokud Caesar zemře, navrátí se nám zase republika. Jenže nic takového se nestalo. Jediné, co jeho smrt způsobila, bylo, že se ze řetězu utrhli ještě strašnější nepřátelé. Mé srdce patří republice. Je na čase zemřít.

Jen Brutus zůstal sedět o samotě, ponořen v myšlenkách. Toto je konec mé cesty, a nevedla k ničemu. Byl jsem si tolik jistý, že pokud Caesar zemře, navrátí se nám zase republika. Jenže nic takového se nestalo. Jediné, co jeho smrt způsobila, bylo, že se ze řetězu utrhli ještě strašnější nepřátelé. Mé srdce patří republice. Je na čase zemřít.

Na půl cestě zastihla nákladní loď bouře horší než všechno, co kdy posádka zažila. To ta hlava! Určitě je to tou hlavou! Když se v pevně postaveném trupu objevila zlá trhlina, nabyla posádka jistotu, že hlava se je snaží zahubit. A tak veslaři a námořníci kapitána přemohli, džbán, o který on Osobně pečoval, mu vyrvali a svrhli ho do moře. V okamžiku, kdy zmizel, se bouře utišila. Džbán ukrývající hlavu Marka Junia Bruta klesal dolů jako kámen, dolů, dolů, aby posléze navždy spočinul na bahnitém dně Adriatického moře, kdesi mezi Dyrrhachiem a Anconou.

<2021>