Ondřej Šamárek

Vesmírné osudy [64]

Není náhoda, že náš seriál začíná právě postavou Julese Verna. Právě on předpověděl mnohé aspekty kosmických cest ve svých románech. V jeho osobě sice přišel svět o řadového právníka, na druhou stranu ale získal vizionáře, který viděl dále.

Gaspard-Félix Tournachon, který proslul pod pseudonymem Nadar, byl velmi zajímavým člověkem. Byl uznáván jako jeden z nejlepších fotografů své doby, jako první pořídil letecký snímek Paříže z balonu a založil Společnost pro podporu navigace těžší než vzduch. V padesátých letech 19. století se setkává s Vernem a vzniklé přátelství přetrvá dlouhá desetiletí. Inspirován vzduchoplaveckými pokusy Nadara Verne píše román „Pět neděl v baloně“.

Použití raket pro kosmický let v knize Julese Verna přímo inspirovalo Konstantina Ciolkovského, později známého coby „otce kosmonautiky“.

Jen na okraj- prvním Čechem, který Vernovo dílo četl a zasloužil se o jeho překlad, byl tehdy devětadvacetiletý Jan Neruda. A první knihou, přeloženou do češtiny se stal román „Ze Země na Měsíc“ v roce 1869.

Hold jeho dílu vzdal také například Georges Méliès, který ve svém trikovém filmu “Le Voyage dans la Lune” vycházel volně z Vernova námětu.

Poměry, které v něm panují, se často vymykají naší pozemské logice. Přesto nedokážeme odolávat jeho vábení. K tomu, abychom se do vesmíru dostali, bylo třeba mnoho úsilí, pokusů a výpočtů. Po dlouhé generace byly cesty do vesmíru romantickým výstřelkem snílků a spisovatelů.

Během svého samostudia se setkal s jistým Nikolajem Fjodorovem, zaměstnancem knihovny. Tento muž snil o tom, že lidstvo jednou bude schopno kolonizovat vesmír a tak si zajistí pohodlnou existenci. Svou filozofii nazýval „kosmizmus“. Cioklovského tato myšlenka uchvátila. Přibližně ve stejné době se také seznámil s Vernovým románem „Ze Země na Měsíc“ a to byl poslední impulz, který Konstantin Ciolkovskij potřeboval..

Ciolkovskij se stal prvním, kdo Vernova díla nejen četl, ale také podrobil vědecké kritice a začal se možnosti cestování kosmickým prostorem zabývat s veškerou vědeckou vážností.

..dostatečnou energii k dosažení únikové rychlosti.  Ciolkovskij byl toho názoru, že soudobá tuhá raketová paliva na tento úkol nestačí. Jeho návrhy tedy počítají s použitím kapalných paliv. Takřka neuvěřitelnou paralelou s realitou vzdálenou více než půlstoletí v budoucnosti je pak konkretizace paliva: Ciolkovskij navrhoval použít kapalný kyslík a kapalný vodík!

Ciolkovskij byl toho názoru, že soudobá tuhá raketová paliva na tento úkol nestačí. Jeho návrhy tedy počítají s použitím kapalných paliv. Takřka neuvěřitelnou paralelou s realitou vzdálenou více než půlstoletí v budoucnosti je pak konkretizace paliva: Ciolkovskij navrhoval použít kapalný kyslík a kapalný vodík! Tedy stejné palivo a okysličovadlo, které mimo jiné doneslo člověka na Měsíc.

Dalším znakem Ciolkovského geniality byla myšlenka využití „raketového vlaku“. Tedy systému, kdy jsou rakety spojeny za sebou, a po dohoření každá odpadne, aby se mohla zapálit následující. Že to váženému čtenáři něco připomíná? Není divu, Ciolkovskij zde načrtnul klasický princip vícestupňového nosiče, tedy systému, který je dnes naprosto běžný.

Ve dvacátých letech se pomalu ale jistě Ciolkovského jméno začínalo stávat mezi nadšenci a širší vědeckou veřejností pojmem a Kaluga se měnila v poutní místo těch, které okouzlila idea kosmických cest. Například na podzim roku 1923 se v Ciolkovského poštovní schránce objevil dopis od tehdy patnáctiletého mladíka, který akademika prosil o zaslání kopií jeho prací. Tím odstartoval několikaletý korespondenční maraton, který onoho mládence velmi ovlivnil a v mnohém inspiroval. A jméno mladíka? Byl jím jistý Valentin Gluško, budoucí fenomenální konstruktér raketových motorů, které dostaly do vesmíru první družici a první lidskou bytost.

Ciolkovskij se nadále zabýval expanzí lidstva do vesmíru, jak dokazuje například jeho nástin šestnácti kroků, jež by mohly pomoci lidstvu přežít kolaps naší mateřské hvězdy: 1. Zkonstruování letadel, poháněných raketovým motorem 2. Postupné zvyšování rychlosti a dostupu těchto strojů 3. Zkonstruování čistých bezkřídlatých raket 4. Ovládnutí technologie, která by umožňovala raketě přistát na hladině oceánu 5. Dosažení únikové rychlosti a první let do vesmíru 6. Postupné prodlužování délky setrvání raket v kosmu 7. Experimentální využití rostlin k produkci umělé atmosféry na palubách kosmických lodí 8. Použití přetlakových skafandrů pro aktivity mimo palubu kosmických lodí 9. Sestrojení orbitálních skleníků pro produkci rostlin 10. Stavba velkých orbitálních stanic 11. Využití slunečního záření pro pěstování rostlin, určených k potravě; vyhřívání obytných prostor lodí a pro účely transportu v rámci sluneční soustavy 12. Kolonizace pásu asteroidů 13. Kolonizace celé sluneční soustavy a dalších prostorů 14. Dosažení individuální i sociální dokonalosti 15. Přelidnění sluneční soustavy a kolonizace galaxie 16. Slunce začíná odumírat a lidé, kteří zůstali ve sluneční soustavě, se přesunují do jiných soustav V tomto programu Ciolkovskij mimo jiné jasně načrtnul budoucí způsob přistání amerických pilotovaných misí, provádění EVA, konstrukci solárních plachetnic a výstavbu orbitálních stanic. Je až neuvěřitelné, jakou jasnozřivostí oplýval skromný vědec, který většinu svých pokusů realizoval na papíře prostřednictvím rovnic a vzorců.

Nezajímal se ale pouze o technické problémy, na počátku třicátých let například publikoval knihu „Происхождение музыки и её сущность (Kořeny a podstata hudby)“, tedy dílo, které je neobvyklé zejména tím, že je napsal prakticky neslyšící člověk! Ciolkovskij ke konci svého života zabrousil také do filozofických vod a rozvíjel své fantazie o vesmíru, plném inteligentních civilizací. Ohledně vývoje lidstva samotného prosazoval kontroverzní názory, které měly základ v eugenice.

Je až neuvěřitelné, kolik jeho idejí a nápadů našlo cestu do reality. Krom výše zmíněných je to například použití grafitových kormidel, jež usměrňují výtokové plyny raketových motorů, chlazení spalovacích komor a trysek pomocí kryogenik a mnoho dalších.

V roce 1927 je založena skupina Verein fuer Raumschiffahrt, známá pod zkratkou VfR, která sdružovala nadšence, kteří chtěli stavět rakety. Jako teoretický podklad jim sloužily právě práce Hermana Obertha. Sám Oberth do skupiny vstoupil na začátku roku 1929, což bylo pro mnohé členy velkou ctí. Mezi nejvýznamnější zakládající členy této skupiny patřil Rudolf Nebel, Klaus Riedel, nebo Willy Ley, všichni byli později členy týmu, který společně s Wernerem von Braunem stavěl rakety, které dopravily člověka na Měsíc.

Braun si Obertha vážil jako svého učitele a často s ním své postupy konzultoval.

V červenci 1969 byl pozván zpět do USA, kde společně s Wernerem von Braunem, Willym Leyem a dalšími svými bývalými žáky přihlížel startu Saturnu V., největší doposud postavené rakety, jak vynáší posádku Apolla 11 k Měsíci.

Cesta do vesmíru byl kdysi především sen. Byla to obrovská touha pochopit, zda nad mraky je jiný svět, boží království, nebo pouhá smrt. Dnes už víme, že je to jakási kombinace všech těchto tří prvků.

Goddard rád říkával: Je těžké říci, co je nemožné, sen včerejška je naděje dnešního dne a realitou zítřka. Tím..

Když během svých přednášek Goddard začíná upozorňovat na možnost využití raket pro dosažení vesmíru, nebo dokonce přistání na Měsíci jsou z něj akademici v šoku a snaží se mu naznačit, že tohle není vhodné téma pro přednášení na půdě univerzity.

Postupně však přichází pokroky a v roce 1926 i dlouho očekávaný okamžik. 3. března 1926 byla vypuštěna první raketa na kapalné palivo na světě. Nosič nesl jméno Nell a s napuštěnými pohonnými látkami vážila 4,7 kilogramu. Jeho let byl však poměrně krátký, vzhledem k malým rozměrům a malým zásobám paliva uletěl asi 56 metrů a dosáhl výšky 12,5 metru při maximální rychlosti 96 kilometrů za hodinu.

Ještě teď v duši bodne osten marnosti, jako tehdy, když posílali nahoru na jistou smrt Kudrjavku, později známou jako Lajka. Všichni byli tehdy překvapení, když během příprav ke startu nechal otevřít její kabinu a přikázal, aby jí dali napít.

Každý Rus má v ony dny a měsíce má strach, aby Berija a Ježov neukázali prstem zrovna na něj a on se nestal dalším anonymním číslem měsíčních záznamů lidových soudů a bezprávným mravencem v mraveništi zvaném Gulag.

Že vytloukli udání z ředitele Klejmenova a hlavního inženýra Langemaka, to by se dalo pochopit, ale Gluškovo přiznání a jeho označení Koroljova jako sabotéra- to Koroljova mrzí.

Na jaře 1946 se Koroljov na pár dní vrací do Moskvy, aby převzal plukovnické epolety (ještě před dvěma lety přitom nosil na šatech muklovské číslo!)..

22. července 1951 z devítičlenné skupiny pejsků vybírají ošetřovatelé dva nejslibnější: Dězika a Cygana. Pejsci jsou usazeni do špice rakety R-1V a vysláni směrem k obloze. Dosahují výšky 101 km a rychlosti 4200 km/h. Na dosažení oběžné dráhy rychlost nestačí, ale přesto se stávají Cygan a Dězik prvními bytostmi, jež překročily hranice vesmíru. Po čtyřech minutách v beztíži jejich schránka bezpečně přistává na padáku v cílové oblasti. Během několika následujících týdnů proběhne pět dalších letů se psy. Dva z nich jsou ale neúspěšné a o život přichází Dězik. Jeho ztráta je pro Koroljova a jeho spolupracovníky velkou ranou, jeho druh z historického letu- Cygan- je vyřazen z letového statusu a stává se miláčkem celé základny. Lety zvířat za hranice atmosféry byly prvním krokem k tomu, aby za tuto oponu nahlédl i člověk. Tradice využívání psů pokračovala i nadále a je zajímavým kontrapunktem vůči volbě USA, kde se NASA spoléhala na primáty.

Shodou okolností je městečko Bajkonur místem, kam byl na konci 19. století poslán do vyhnanství jistý Nikifor Nikitin za „buřičské řeči o letu na Měsíc“!

Naštěstí je tady jeden Koroljovův fanoušek- Nikita Chruščov. Ještě po letech, když popisoval první setkání s raketovou technikou Sergeje Koroljova, byl z jeho slov znát údiv: „Nechci přehánět, ale zírali jsme na to, co nám ukázal, jako telata na nová vrata. Když nám ukazoval jednu ze svých raket, mysleli jsme, že vypadá jako trubka ve tvaru doutníku a byli jsme přesvědčeni, že to nemůže létat. Koroljov nás provedl po odpalovací rampě a snažil se nám vysvětlit, jak taková raketa funguje. Byli jsme jako vesničani na trhu. Chodili jsme okolo rakety, sahali jsme na ni, klepali jsme na její plášť, jestli je dost pevná- zkrátka jsme udělali všechno, snad kromě olizování, abychom zjistili, jak raketa chutná.“..

Když je ve výrobní hale OKB-1 sestavena první kabina, Koroljov sem chodí snít. Usedne do kabiny, požádá, aby jej 30-40 minut nikdo nerušil a o samotě zamyšleně sedí v lodi. Prožívá v duchu svůj sen, který bude muset naplnit někdo jiný.

Na rampě je připravena ke startu sonda k Marsu, později známá jako Mars-1. Je říjen 1962 a náhle se svět ocitá na pokraji nukleární války- vrcholí Karibská krize. Raketa s Marsem putuje zpět do montážní haly MIK a její místo zaujímá jiná semjorka s ostrou nukleární hlavicí na špici.

Při oddělování postranních bloků během startu semjorky vzniká zajímavý obrazec. Dodnes se mu říká “Koroljovův kříž”…..

Dříve, než ho začal zajímat vesmír se Wernher zamiloval do hudby. Do patnácti let dokázal zahrát na klavír cokoli, dokonce i skládal. Složil celkem tři dlouhé klavírní skladby.

Psal se rok 1924 a mladý Wernher se svým starším bratrem Sigismundem vzali staré dětské vozítko a připevnili k němu šest rachejtlí. Vozítko dovezli na rušnou berlínskou Tiergarten Strasse a zapálili doutnáky. Wernher stačil do vozítka naskočit a s překvapením zjistil, že rachejtle vozítku skutečně udaly velkou rychlost. Ujížděl ulicí a vzbudil obrovský rozruch a zmatek. Jak později sám říkal, vozítko překonalo všechny jeho představy o rychlosti. Bohužel, při jízdě málem srazil jednu starší paní, protože se vozítko nedalo absolutně řídit a když projel stánkem se zeleninou, nevzbudil v zelináři zrovna moc nadšení pro věc. Když rakety dohořely, okamžitě ho zatkli strážníci a odvedli k výslechu. Na přímluvu jeho otce – ministra zemědělství, ho propustili s upozorněním, aby nic takového už neprováděl.

Doktorandský titul dostal von Braun za svoji práci v roce 1934. Je rozhodně zajímavé zmínit, že titul dostal ve dvaadvaceti letech, tedy ve věku, kdy normální studenti dosahuji na tituly bakalářské, i to svědčí o jeho nadání a genialitě.

Otec von Brauna, v té době ministr zemědělství se po nástupu Hitlera rozhodl opustit Berlín i Německo a uchýlil se na své panství ve Slezsku, kde jak doufal, mohl uniknout mašinérii, kterou tehdy v Německou rozpoutávala NSDAP.

Tohoto úspěchu si brzy všimla Luftwaffe, která von Braunovi nabídla projekt raketově poháněného letadla s finanční podporou pěti milionů říšských marek. Pozemní vojsko se však týmu nehodlalo vzdát a nabídlo týmu šest milionů marek, pokud bude pokračovat v současném výzkumu. Nebylo to poprvé, kdy se o von Braunův tým přetahovaly různé složky armády, což týmu přinášelo hlavně dostatek financí.

Nápad, kam by se tým mohl přesídlit, však nadhodila von Braunova matka o Vánocích 1935, kdy byl Wernher u rodičů. Tehdy si stěžoval, že nemůže vybrat nové vhodné místo pro testy silnějších raket. Jeho matka prý tehdy bez váhání navrhla Peenemünde.

Během jízdy přišel von Braun k jizvě na jeho obličeji, která mu zůstala až do smrti. Při jednom z nočních přesunů po dálnici von Braunův řidič zřejmě na chvíli usnul a jejich auto vyletělo z dálnice a zarazilo se až o nevysoký železniční násep. Řidič na místě zemřel, von Braun vyvázl se zlomeninou levé paže a jizvou na své tváři.

V těchto prvních letech působení inženýrů v USA bylo charakteristické, že nikdo nevěděl, co si s touto skupinou vlastně počít. Američané pro ně neměli žádné dlouhodobé plány. Měli jen naučit Američany stavět a ovládat V2, neměli pracovat na žádných nových projektech. Lety do vesmíru, o kterých Němci často mluvili, byly daleko za rovinou čiré fantazie a nikdo jim nevěnoval přílišnou pozornost.

President Eisenhower však význam Sputniku bagatelizoval a společně s ním i jeho hlavní poradce. Označoval ho za: „Nějakou bezvýznamnou kouli ve vzduchu.“ A dodával: „Amerika chce vyslat vědecký satelit a ne vyhrát v nějakém vesmírném basebalovém zápase.“..

Časté poznámky, že daní lidé na to nemají potřebné znalosti, von Braun odbýval větou. „To nemá nikdo v téhle zemi.“.

6. prosince 1957 byl na mysu Canaveral připraven nosič Vanguard s malým satelitem na svém vrcholu. Start sledovalo mnoho televizí a ještě více novinářů přihlíželo zpovzdálí. Ze startu byl vysílán přímý přenos a všichni se těšili, že trochu dorovnají skóre, které ovládali Sověti. Námořnictvo se však neúspěchu obávalo a tak raketě dalo nicneříkající označení TV-3 (Test Vehicle 3). Několik málo sekund po startu se raketa ponořila do ohnivého oblaku kouře a vytvořila dech beroucí ohňostroj, který vysílala většina amerických televizních stanic živě. Fotky a záběry z místa neúspěchu obletěly Ameriku a byly korunovány palcovými titulky, které zněly i takto: Kaputnik, Šrotnik a další nelichotivé přezdívky následovaly.

Chtělo to nějaký cíl, národní vesmírný program s vrcholem, který Sověti jen tak nepřebijí a USA jim bude schopno ve vesmírných závodech uštědřit rozhodující porážku. Kennedy tedy pověřil viceprezidenta Lyndona Johnsona, aby stanovil konkrétní národní vesmírný program s dramatickými výsledky, kde by v soupeření se Sověti mohli USA vyhrát. Johnson napsal třem lidem dopis, kde se ptal, co by USA mohli na poli vesmírných závodů zvládnout a konečně tím porazit Sověty. Dopisy poslal von Braunovi, Bobu Gilruthovi a generálu Benniemu Schrieverovi. Von Braun v dopise píše, že Američané mají v následujících letech „slušnou šanci“ dosáhnout několika menších prvenství, přičemž do roku 1970 by bylo možné, aby národ přistál na Měsíci a tím definitivně vyhrál vesmírné závody. Johnson von Braunovi ještě ten den odepsal s tím, že jeho návrhy doporučí prezidentovi.

 O pár měsíců později byl Kennedy zavražděn. Von Brauna to velice zasáhlo, protože si byli s Kennedym velice blízcí. V den Kennedyho pohřbu byl von Braun a jeho sekretářka v práci a dodělávali některé administrativní resty, bylo to von Braunovo přání, ač většina Američanů tehdy v práci nebyla. Jeho sekretářka Holmesová později říkala, že to bylo snad jedinkrát, co viděla von Brauna plakat. O smrti Kennedyho později von Braun prohlásil, že to byl velký vůdce a muž, který této zemi bude hodně chybět.

Von Braun si získal pověst ultrakonzervativního opatrného inženýra, který měl sklon všechno testovat víc, než chtěli ostatní. Rád se spoléhal na vyzkoušené a bezpečné věci.

Raketa Saturn V byl ve své době velice odvážný projekt. Sami inženýři z Marshallova centra říkali, že když viděli první nákresy rakety, jen stěží dokázaly uvěřit, že něco takového bude vůbec létat. Raketa měřila i s lodí Apollo 111 metrů a při startu měla více jak tři tisíce tun. Z toho 2 700 000 kilogramů patřilo pohonným látkám.

16. června 1977 po těžké a dlouhé nemoci von Braun zemřel. Je pohřben v Ivy Hill v Alexandrii a jeho hrob zdobí jednoduchý nápis: WERNHER VON BRAUN, 1912–1977 Kniha žalmů: 19,1 Žalm uvedený na hrobě je ze starého zákona a zní takto: „Nebesa vypravují slávu Boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvětšuje.“..

Když bylo Valentinovi 13 let, dostaly se mu do ruky dvě knihy. Jejich autorem byl jistý Jules Verne, jedna se jmenovala „Ze Země na Měsíc“ a druhá „Okolo Měsíce“. Fascinovaný Gluško se od jejich stránek nedokázal odtrhnout a téměř okamžitě pochopil, jakou dráhu mu jeho osud přichystal: „Během čtení se mi tajil dech, srdce mi bušilo, byl jsem jako u vytržení, byl jsem šťastný. Bylo mi jasné, že uskutečnění těchto úžasných letů musím zasvětit svůj život. Zcela a bezezbytku.“..

Na podzim roku 1922 dostává Ciolkovskij do rukou dopis, datovaný 26. září. V něm jej mladík jménem Valentin Gluško prosí o zaslání jeho a knih a píše: „…Má prosba se týká plánů na meziplanetární a mezihvězdné výpravy. Touto problematikou se zabývám déle než dva roky. Poslední dobou narážím na potřebu výpočtů. S těmi jsem již začal, ale potřebuji pochopit širší souvislosti…“ Ciolkovskij mladíkovi poslal povzbuzující dopis a balík s knihami. Jejich korespondence trvala několik let a Gluško později napsal: „Díky studiu Ciolkovského prací jsem pochopil, že základním problémem při vývoji prostředků k dosažení kosmického prostoru je nalezení optimálního zdroje chemické energie a její kontroly v raketovém motoru.“ Už tady se začala rýsovat jeho pozdější specializace.

Jenže jak každý ze své zkušenosti ví, když se vše bezezbytku daří, je pouze otázkou času,..

Angličané, Američané i Sověti šmejdili  místy, kde ještě pár měsíci předtím úřadoval Werhner von Braun a jeho tým.  Po většinu času jim doslova lezly oči z důlků. Vždyť tam, kde oni dokázali vyvíjet motory s pár desítkami, maximálně stovkami kilogramů tahu, von Braun a jeho lidé dokázali vyvinout tah přes 25 tun!

Sovětská kopie V2, nazvaná R-1, se rodila těžce a bolestně. Jako příklad mohou posloužit problémy s konstrukčním materiálem: zatímco Němci na V2 mohli použít 86 vzorků oceli různé kvality, tloušťky a různých výrobců, Sověti dokázali v roce 1947 vyprodukovat pouze 32 druhů oceli s požadovanými vlastnostmi. Na konstrukci V2 bylo také použito 87 typů nekovových materiálů, zatímco Sověti jich měli k dispozici pouze 48!

Použití kapalného kyslíku znamenalo, že stroj mohl zůstat ve startovní pohotovosti pouze 30 dní, a to bylo málo. Kyslík měl nepříjemnou vlastnost- velmi rychle se vypařoval. Když před prvním startem semjorky svážely vagóny kapalný kyslík z celého SSSR na Ťura- Tam, ztráty během přepravy dosahovaly 2/3 hmotnosti kyslíku!

..nesmíme zapomínat, že knižní svět stál vlastně na počátku vizí o letech do kosmu a i v pozdější době se tyto obory značně prolínaly.

V roce 1956 se přestěhoval do Colomba na Cejlonu, dnes známém jako Srí Lanka Tamní prostředí jej inspirovalo k napsání románu Rajské fontány, v němž popisuje ideu vesmírného výtahu. Prostředí Cejlonu ho také poprvé přivedlo k zájmu o moře a mořské hlubiny, ve kterých mnohdy spatřoval paralely s vesmírem.. a počátku své kariéry se také zajímal o paranormální jevy, což zužitkoval v románu Konec dětství.

Do rodiny tesaře Gagarina právě přibyl další člen. Příjmení Gagarin díky němu dostane auru nesmrtelnosti.

Jak Jurij později napsal: „Svoji matku velmi miluji, za vše, čeho jsem dosáhl, vděčím právě jí…“..

Na konci léta toho roku těsně za vesnicí přistály dva letouny. Kolem se samozřejmě shromáždil zástup zvědavců, mezi kterými nechyběl ani Jura. Byl fascinován úžasnými stroji, sebedůvěrou obou pilotů, blýskavými řády Rudého praporu, který si vydobyli v občanské válce ve Španělsku. Onen den znamenal pro Jurije Gagarina zásadní obrat- bude pilotem. Tatínek a jeho tesařina mají smůlu…..

..komunikaci s výzkumníky venku. Navíc hodiny, které v komoře visely, šly někdy rychle, jindy pomalu, a tak ztratil nebožák, uzavřený v komoře, naprosto přehled o čase. Kandidáti se s izolací vypořádávali různě- například German Titov si chtěl s sebou vzít svazek Evžena Oněgina.

..ostatní… Pak Koroljov pozval kosmonauty, aby si vyzkoušeli, jak se v „šariku“ (tak byla nazývána podle svého tvaru návratová kabina Vostoku- šarik znamená „kulička“) sedí. Okamžitě se přihlásil Gagarin: „S Vaším svolením, Sergeji Pavloviči…“ a rychle vystoupil po schůdkách k průlezu..

Pak Koroljov pozval kosmonauty, aby si vyzkoušeli, jak se v „šariku“ (tak byla nazývána podle svého tvaru návratová kabina Vostoku- šarik znamená „kulička“) sedí. Okamžitě se přihlásil Gagarin: „S Vaším svolením, Sergeji Pavloviči…“ a rychle vystoupil po schůdkách k průlezu kabiny. Tam si rozvázal tkaničky a vyzul si boty. Teprve potom se zachytil okrajů průlezu a vklouznul na katapultážní sedadlo. Jeho gesto s botami, starý ruský zvyk značící úctu při vstupu do místnosti, udělal na Koroljova opět dojem. Mnoho zúčastněných má za to, že tím momentem se z Gagarina stal alespoň pro Koroljova kosmonaut číslo jedna.

Jedním z hlavních kritérií byl krom schopností a dosavadních výsledků také vzrůst- konstruktéři potřebovali co nejmenšího kosmonauta. Vostok měl totiž poměrně přísné hmotnostní limity, stejně tak sedadlo. Navíc u vyšších postav panovala obava, že katapultovací sekvence by nemusela proběhnout správně. Boris Volynov se údajně do první šestky nedostal proto, že měl široká ramena- příliš široká pro katapultovací křeslo, Alexej Leonov byl zase příliš vysoký. Přednost prostě měli „prckové“- a Gagarin jím naštěstí byl, při výšce 157 cm byl ideálním kandidátem.

..katapultovací sekvence by nemusela proběhnout správně. Boris..

Hluboký hlas hlasatele Jurije Levitana proběhl celým světem jako obrovský šok, vzápětí ale začaly spontánní oslavy. Lidé se cítili jako jeden velký organizmus, který, pokud chce, svede i nemožné. Bylo to poprvé v dějinách, kdy bylo celé lidstvo na několik okamžiků jednotné, bez ohledu na přesvědčení, rasu, původ. Podruhé podobná chvíle nastane o osm let později jednoho červencového večera, kdy budou středobodem světové pozornosti dvě bílé postavy, připomínající duchy, plavně se pohybující na zrnitých záběrech, přicházejících z míst vzdálených 384 000 km od Země…..

Anna Tachtarova s vnučkou pásly strakaté tele na poli kolchozu Leninská cesta u vesnice Smělovka, asi  20 kilometrů jižně od města Engels. Náhle jakoby z nebe spadla na padáku do oranice přímo před nimi jakási záhadná postava v oranžové kombinéze a bílé helmě s červenými písmeny CCCP. Postava se zvedla ze země a kráčela k nim. Pak si sundala helmu a promluvila: „Jsem váš, přátelé, jsem od nás!“ „To jsi spadl z vesmíru?“, zeptala se nejistě Anna. „Představte si, že ano!“, odpověděl rozesmátý Jurij.

Glenn byl typický příklad Amerického hocha z dobré rodiny s dobrými předpoklady a výsledky.

John Glenn tak dostal tu vytouženou druhou šanci podívat se do vesmíru a to ve chvíli, kdy už většina z nás nevěří, že by se mohla objevit ještě nějaká velká životní příležitost.

Velkým koníčkem a snem bylo pro Valentinu už od mala létání, ke kterému se přidal i parašutismus, kterému se později věnovala jako koníčku. Navíc se jí podařilo studovat i pilotáž. Poprvé seskočila padákem 21. května 1959. V srpnu 1960 u tkalcovského stavu skončila a stala se placenou tajemnicí výboru Komsomolu – Komunistického svazu mládeže.

Zmateně reagovala, že je příliš unavená a že usnula. Po této události se pokoušeli v kooperaci s řídicím střediskem provádět nějakou vědeckou činnost, ale Valentina se dožadovala ukončení letu a přistání. To však nepřipadalo v úvahu, proto začala prosit, později i zoufale plakat, ale když k mikrofonu přistoupil Sergej Koroljov, zůstal naprosto neoblomný. Při druhém dni letu a po schválení, že celý let musí proběhnout dle původního plánu a v plné délce se už na protesty nezmohla, ale v řídicím středisku zaslechli, jak zoufale pláče a volá dokonce maminku. Byl to pro ni velký psychický nápor a zřejmě nesnášela ani nepohodlí kabiny Vostok, kde po celou dobu zůstala připoutána ke katapultovacímu křeslu.

Zajímavostí bylo, že Armstrong dostal pilotní průkaz dříve, než průkaz řidičský. Neměl jednoduše potřebu vlastnit automobil, létání mu ke spokojenosti stačilo.

Byl nadaným inženýrem s dobrými analytickými schopnostmi, vlastně představoval nový druh zkušebního pilota. Ti před ním, například Chuck Yeager, létali nejraději podle „seat of the pants“, tedy podle čidla, které má každý vrozené v zadnici. Naproti tomu Neilova nastupující generace byla mnohem více inženýry.

Jestliže připustíme, že existuje ráj na zemi, v případě amerických letců má od roku 1947 tento ráj hmatatelnou podobu a přesnou lokaci: základna Edwards v Kalifornii. Právě tam zazněl první sonický třesk letounu s pilotem na palubě, a právě tam se od té doby posouvaly hranice možného.

Neil Armstrong- Kolumbus nového věku..

Základna Edwards byla od srubu vzdálená přibližně 80 km, ovšem po cestě Neil míjel pouze jedinou „stopku“! Pouštní silnice mají přeci jen něco do sebe…..

Pozdě odpoledne 15. září Armstrong dorazil do Houstonu a přesně podle instrukcí se ubytoval v hotelu Rice pod falešným jménem Max Peck. Tedy pod stejným jménem, pod jakým se ubytovalo i osm dalších budoucích astronautů.

Termín startů se odvíjel zejména od světelných poměrů během přistání na Měsíci. Sluneční světlo muselo dopadat v rozmezí od 5°do 14°. Při menším úhlu by vrhané stíny zkreslovaly skutečnou topografii terénu, větší úhel by zase „vymazal“ intenzitou svitu kontrast a orientační znaky, podle kterých se astronauti řídili. Apollo-11 mělo odstartovat tak, aby Slunce v okamžiku přistání Eaglu stálo 10,8°nad lunárním obzorem.

Když dnes jeho směna nastupovala do služby, oslovil své kontrolory na komunikačním okruhu: „Ode dne, kdy jsme se narodili, jsme byli předurčeni být v tomto čase na tomto místě a dnes se budeme podílet na přistání Američana na Měsíci. Ať se stane cokoli, budu stát za každým z vašich rozhodnutí. Vešli jsme do této místnosti jako tým a jako tým z ní i odejdeme. Odteď nikdo ze sálu (řízení letu- pozn. aut.) neodejde, ani do něj nevstoupí, dokud buďto přistaneme, nebo havarujeme, nebo přerušíme sestup. Od této chvíle existují pouze tyto tři možnosti.“..

Bez helmy cítí oba muži podivný odér- něco jako vypálený střelný prach. Po chvíli jim dojde, že pach vychází z měsíční prsti, které je teď v kabině plno. Takhle tedy voní Měsíc…..

Jenže ani první měsíčňan nebyl imunní vůči slabostem a útrapám smrtelníků. V roce 1990 se manželka Janet odstěhovala a požádala o rozvod z důvodu dlouhodobého emocionálního odcizení.

Neil Alden Armstrong se stal člověkem, jehož jméno, stejně jako jména Kolumba, Magellana, Cooka, budou lidé s úctou vyslovovat i za stovky let. Dost možná to bude jediné jméno naší éry, které přetrvá v daleké budoucnosti v podvědomí lidstva.

Součástí výcviku bylo také vyzkoušet si, co by se stalo, kdyby se loď vrátila na jiné místo, než se plánovalo a astronauti tak po přistání museli přežít třeba v pralese. NASA tak astronauty vysadila nad panamským pralesem a nechala je týden, aby se živili sami. K tomu se váže příhoda, kterou pak Gene rád vyprávěl. Při výcviku jim radili, aby nespali přes noc na zemi. Zavěsili si proto zbytky z padáku na stromy a spali v nich jako na zavěšených lehátkách. Jedné noci je překvapil sílící bzukot, který se neúprosně přibližoval stále blíž a blíž. Ve chvíli kdy byli oba nováčci astronauti vyděšení, rozsvítili své baterky a spatřili nejobávanějšího predátora džungle, kterým byla armáda mravenců. Temný koberec, který bez ustání proudil přímo pod nimi, pokryl vše. Co bylo v dohledu. Cokoli, co mu přišlo pod nohy, vstřebal. Když mravenci odešli, což trvalo nějakých patnáct minut, zbyla po nich šedá zem a klády oholené o veškerou kůru. Vytvořili tak během svého pochodu doslova mravenčí dálnici napříč džunglí. Kdyby se tam ocitl člověk, moc šancí by neměl.

Zatímco vesmírný program jel neochvějně dopředu, vztahy mezi astronauty a jejich manželkami se blížily neochvějně k bodu mrazu. Povolání astronauta bylo velice náročné a občas se stávalo, že někteří zůstávali v simulátorech i sedm dní v týdnu a pro osobní život nebylo příliš času. Sám Gene říkal, že i když se dostal domů, tak si po večerech, unavený po náročném pracovním týdnu, četl v posteli ještě letové harmonogramy a prakticky jediné, na co přišla doma řeč, byla cesta na Měsíc.

Noční start Apolla 17 byl prý naprosto nepopsatelný a zvedající se raketa z rampy, zalitá září nejen motorů, ale i reflektorů očarovala snad všechny, kteří tam v den startu byli. Poslední výprava na Měsíc začala.

Eugene Cernan vystoupil na měsíční povrch. Těžko popisovat jeho pocity, to by snad dokázal vypovědět jen on sám. Dodává, že Měsíc je nejmrtvolnější krajina, jakou si dokážete představit. Většina věcí kolem vás setrvává na svém místě miliony až miliardy let bez pohnutí a je proto natolik vzdálená všemu, co viděl člověk, že to snad ani více nejde.

Ze začátku byla STG velmi malým ansámblem, čítajícím 27 inženýrů z Langley, 10 z Lewis Research Centre a 8 počítaček (nejednalo se o žádné stroje, ale o sekretářky, které na stolních kalkulátorech prováděly potřebné výpočty).

Robert Gilruth byl šíří a dopadem své práce v pilotované kosmonautice americkým protějškem Sergeje Koroljova.

Tam přišel rozhodující moment: lékařská prohlídka. Vědom si svého handicapu- chybějícího prsteníku na levé ruce- neměl Donald před lékaři zrovna nejlepší pocity. Muži v bílých pláštích se škrábali na hlavě a chvíli to vypadalo, že Slayton s létáním skončil dříve, než vůbec začal. Naštěstí někoho napadlo podívat se do předpisů. Tam zúčastnění zjistili, že předpisový pilot musí mít všechny prsty s jedinou výjimkou: k vykonávání tohoto povolání není třeba prsteník na levé ruce (pro leváky na pravé)! Slayton ještě po letech kroutil hlavou nad pravidlem, postrádajícím jakoukoli logiku.

18. března večer byla zatažená obloha a mužstvo v ubikacích se pomalu ubíralo na lůžka. Najednou se ozval hromové dunění odkudsi shora. Chvíli poté, co překvapení příslušníci AAC vyběhli před ubikace, se s ohlušujícím rachotem začaly z oblačnosti sypat obrovské balvany! Toho večera došlo k zatím poslednímu výbuchu Vesuvu v moderních dějinách. Stejná sopka, která před staletími zničila Pompeje a Herculaneum nyní dočasně ochromila celou 340th BG. Když se usadil prach (což vzhledem k deštivému počasí netrvalo dlouho), zjistily posádky, že jejich stroje jsou k nepoužití- pokryté popelem a rozbité kameny. Toho dne ztratila 340th BG během pár minut přibližně 80 strojů bez jediného německého výstřelu. Lidem se naštěstí nestalo vůbec nic.

12. srpna odletěl Slayton svou poslední bojovou misi a začal se těšit na návrat domů. Ovšem početné jednotky z Evropy a Tichomoří nebylo možné přepravit do vlasti najednou, proto trvalo téměř dva měsíce, než Slayton opět stanul na americké půdě.

V tomto období zažil Deke zajímavou příhodu- při zalétávání jednoho P-51 kolem Mississippi uviděl na své úrovni jakýsi bílý objekt. Zprvu si myslel, že je to drak, ale v téhle výšce přece draci nelétají! Slayton se otočil k podivnému objektu, aby jej prozkoumal. Proletěl nad předmětem, který se mu jevil jako meteorologický balón. Jenže při druhém náletu ta věc začala vypadat spíš jako disk. A najednou si uvědomil, že tu potvoru nedokáže dohnat, přestože stoupá na plný plyn. V plynulém stoupavém letu o úhlu 45° nakonec Dekovi záhadný předmět zmizel z očí.

18. května 1955 byli spolu s Marge oddáni na základně v Ramsteinu. Kamarádi z perutě měli coby recesi na rukávech černé pásky, čímž nevěstu příliš nepotěšili.

U.S. Air Force Experimental Flight Test Pilot School. Začátek léta 1955 byl na Edwardsu sice o něco málo chladnější, než bývá v těchto končinách zvykem, přesto se polední teploty šplhaly ke čtyřicítce. A do této rozpálené výhně přijel v červnu Donald Slayton, aby posílil řady bláznů, sedlajících nové, nevyzkoušené stroje. Deke Slayton- nehrající kapitán (2/8)   Z dob studia na Minnesotské univerzitě byl Slayton zvyklý na velké akademické nároky.

Deke byl se svým životem ve druhé polovině padesátých let naprosto spokojen. Práce mu byla koníčkem, Marge mu 8. dubna 1957 porodila syna, kterého pokřtili Kent Sherman.

Mezi patnácti zkouškami, kterými muži procházeli, byl například test na zvládání jednoduchých úkolů v hlučném a stresujícím prostředí- zatímco kandidátovi u ucha (naštěstí každý dostal chrániče sluchu) řvala siréna o 145 decibelech ve všech frekvencích slyšitelného spektra, nebožák měl na papír provádět jednoduché výpočty. Aby byl stres ještě dokonalejší, jako dráb nad ním stál psycholog a měřil čas řešení jednotlivých výpočtů.

O několik desítek minut později byly ze sedmi mužů programu Mercury celonárodní celebrity. Extatické přijetí, jakého se jim dostalo, bylo pro každého z nich naprosto omračující. „Bože, oni nám tleskají, jako bychom snad už něco udělali,“ pomyslel si Slayton. Ohromeně se na sebe se Shepardem podívali a oběma bylo jasné, že jejich život tak, jak jej znali, právě skončil. Nic už nebude stejné, jako dříve.

Oním strašákem byl… výcvik v nouzovém opuštění kabiny ve vodě. Jako správný farmářský synek z města, kolem kterého netekla žádná větší řeka, Deke neuměl plavat!

...(šest ze sedmi astronautů Mercury 7 byli kuřáky- jedinou výjimkou byl Gordo Cooper), tenkou cigaretu si dopřál jen ve velmi vypjatých chvílích, doutník pak při oslavách v řídícím středisku.

12. dubna byli astronauti na Mysu Canaveral, kde se připravoval Shepardův let a také start bezpilotní mise MA-3, další zkoušky Atlasu po dvou předchozích neúspěšných pokusech. Zpráva o Gagarinově letu všechny zúčastněné zaskočila a atmosféra se rázem z lehce napjaté změnila na ponurou a depresivní.

Možná i proto jeho žena Marge založila spolu s ženou Franka Bormana „Klub manželek astronautů“, který proslul hlavně sloganem: „Jsem hrdá, šťastná a nadšená!“, který ženy používaly jako odpověď na neustále stejné otázky novinářů během doby, kdy jejich manželé byli ve vesmíru.

V lednu 1938 byl totiž na základě lživého udání Archip Leonov uvězněn- jedna ze statisíců obětí stalinských čistek. Jeho rodina byla sražena na samé dno společenského žebříčku. Sousedé dostali možnost vzít si od „nepřátel státu“ cokoli se jim zachtělo. Malý Alexej, jeho matka a sourozenci přišli nejen o otce, ale i o dům, nábytek, jídlo, dokonce i o oblečení- jeden ze sousedů přikázal tehdy tříletému Alexeji, ať svlékne kalhoty, sebral mu je a nechal jej stát v mrazivé tmě jen v košilce. Zimu přežili Leonovovi pouze díky tomu, že jedna ze starších sester Alexeje byla provdána do města Kemerovo, vzdáleného několik stovek kilometrů. Se svým mužem byla zaměstnána na stavbě elektrárny a bez váhání vzala svoji maminku, tehdy těhotnou, a svých osm sourozenců k sobě. V malém jednopokojovém komunálním bytě o rozloze 16 m2 se všichni tísnili dlouhé dva roky. Alexej ještě po letech vzpomínal, jak spával pod postelí…..

Nejen risk v podobě letu posádky bez skafandrů ve Voschodu-1, ale i příprava na výstup do volného prostoru v rámci mise Voschodu-2 se nesla ve znamení horečného překonávání implicitních nedostatků kabiny a použitých technologií. Zřejmě největší překážkou úspěšné EVA byl fakt, že sovětská elektronika neměla žádný prostředek k chlazení ve vakuu. Na rozdíl od amerických lodí Gemini, které začaly úspěšně používat systém „cold plates“, tedy jakýchsi polic s cirkulujícím glykolem, který odebíral odpadní teplo, Sověti spoléhali na chlazení vzduchem. V okamžiku, kdy by kosmonauti otevřeli poklop, a v kabině by se vytvořilo vakuum, chladicí médium by tím zmizelo a elektronika by se velmi rychle „upekla“. Tento fakt dal vzniknout nouzovému řešení, které se stalo všeobecným poznávacím znakem Voschodu-2 a které mělo Alexeji Leonovovi přinést značné problémy.

Nápis Zarja však nebyl čas přemalovat, proto si první Saljut vezl do vesmíru své původní jméno na vnějším plášti.

Když se po jednodenním stíhání Sojuz se stanicí bez problémů spojil a kosmonauti přešli na její palubu, Leonov se zeptal kosmonautů: „Můžete prosím potvrdit, že všechny mé voskovky jsou v krabici?“ „Ano, pořád tam jsou“, odpověděl Dobrovolskij. „Tak možná za ten problém můžou moje podvlékačky?“, optal se Leonov a významně se podíval na Mišina, stojícího vedle něj. „Ne, ty jsou také bezpečně zabaleny a uschovány.“ Leonov se ještě jednou ušklíbnul na Mišina a nechal své malé vítězství doznít. Pak odjel na dovolenou k Černému moři.

John Watts Young byl prvním člověkem, který si mohl připsat šest kosmických misí a sedm startů na palubě kosmického dopravního prostředku – ten jeden start navíc byl z povrchu Měsíce. Sedlal tři generace kosmických lodí, což se před ním povedlo pouze Wallymu Schirrovi (Guse Grissoma bohužel počítat nemůžeme, v Apollu se do vesmíru nepodíval…). Young byl v posádce první vícemístné kosmické lodi USA, dvakrát se podíval k našemu nebeskému souputníku (tím se mohou spolu s ním pyšnit pouze Jim Lovell a Gene Cernan), stal se devátým člověkem, který otiskl svou stopu do lunárního prachu, byl prvním velitelem znovupoužitelného kosmického stroje, přičemž tento let bývá označován jako nejriskantnější zkušební let všech dob.

U.S. Naval Test Pilot School v marylandském Patuxentu byla a je velmi ctěnou organizací. Každý rok si vybírá několik desítek nejslibnějších pilotů námořnictva, aby je přetavila v naprostou elitu – testovací letce. Pro rok 1959 se jednalo zhruba o pět desítek mužů. Pozvánka do této školy se neodmítá – snad krom angažmá u legendární akrobatické skupiny Blue Angels neexistuje prestižnější post. A navíc – NTPS nepřijímá přihlášky dobrovolníků, škola sama si vybírá perspektivní kádry.

Jako například když byla testována funkce katapultážních křesel, které představovaly záchranný systém Gemini. Při jednom zkušebním spuštění sice křeslo odpálilo naprosto bez problémů, ovšem mechanizmus poklopu kabiny tak trochu „zaspal“ a křeslo se o něj zčásti rozdrtilo. Young při pohledu na tu spoušť jen ucedil: „Z toho by měl člověk pořádný bolehlav.

Při jednom zkušebním spuštění sice křeslo odpálilo naprosto bez problémů, ovšem mechanizmus poklopu kabiny tak trochu „zaspal“ a křeslo se o něj zčásti rozdrtilo. Young při pohledu na tu spoušť jen ucedil: „Z toho by měl člověk pořádný bolehlav.

..při rychlosti 39 896 km/h. Touto rychlostí totiž Apollo 10 vstoupilo do atmosféry a stalo se tak nejrychlejším objektem s lidmi na palubě v historii. Tento rekord dosud nebyl překonán.Během následujících deseti minut kabina zpomalila aerodynamickým brzděním a poté pomocí padáků z rekordní rychlosti na mizivých zhruba 35 km/h. Během letu atmosférou se mezní vrstva kolem návratového modulu zahřála na teplotu téměř 4000°C, která odpovídá teplotě povrchu Slunce!

Temné tušení Barbary se téměř vzápětí potvrdilo. Ještě téhož roku se John oženil v Acapulcu s jistou Susy Feldman, se kterou se potkal na Cape Canaveral, kde Susy pracovala pro firmu TRW. John se snažil rozvod a následnou svatbu držet co nejvíce pod pokličkou, velmi dobře věděl, jak skandál s rozvodem poškodil pověst Donna Eiseleho. Ten se mimochodem rozvedl kvůli jisté rozvedené dámě jménem Susie. A notorický záletník Gordo Cooper se posléze rozvedl také kvůli své Susie. Nebylo tedy divu, že manželky astronautů přezdívaly rozvracečkám rodinných krbů jednotnou přezdívkou „Susy“, ať už se jmenovaly jakkoli. John nicméně našel v Susy svou vysněnou partnerku a je s ní ženatý do dnešních dní. V roce 2000 po dotazu, co bylo jeho největším počinem, prohlásil: „Největší…nevím. Nicméně mým nejchytřejším počinem bylo, když jsem si vzal Susy.“..

Projekt Apollo, kdysi fantastický plán na expanzi za zemská humna, s plánovanými dlouhodobými lety teleskopů s posádkou, odvážným průletem kolem Venuše a prvními skromnými lunárními základnami, byl během několika let doslova zaříznut fiskálními škrty.

Jeho suchý humor a naprostá upřímnost nejsou často pozitivně vnímány a na mnoho lidí prý John působí trochu jako autista.

Sám Young před misí na to konto poznamenal: „Každý, kdo sedí na špici největšího systému s kyslíkovodíkovým palivem na světě, a ví, že se chystají spodek zapálit a zároveň nemá alespoň malé obavy, nerozumí tak úplně celé situaci….“..

Aniž to mohli Young a Crippen tušit, hned v prvních okamžicích letu se ocitli kousek od katastrofy. Systém pro zaplavení rampy vodou, který měl potlačit efekt zvukových vln na konstrukci startovní sestavy, byl poddimenzován. Tlakové vlny poškodily jeden ze spodních závěsů, které poutaly Columbii k obří nádrži ET. Závěs se naštěstí pouze ohnul, pokud by se ulomil zcela, následovala by destrukce celé sestavy.

Dostal jméno po svém starším bratrovi, který na jaře toho roku zemřel. Prarodiče říkali: „Takhle alespoň maličký prožije dva životy – jeden za sebe a jeden za svého bratra.“..

Mladého pilota s pronikavým pohledem zpod zamyšleného čela si všimla jistá mladá dívka, studentka hudby. Lilija Munrovna Džanibekova se postupně s Vladimirem sblížila natolik, že se v roce 1964 mladý pár rozhodl vstoupit do manželského svazku. A Vladimir učinil krok, který rozhodně nebyl běžný v tehdejším Sovětském svazu, stejně jako není běžný ani dnes. Lilija totiž pocházela z rodiny s prastarým rodokmenem, který sahal až k legendami opředenému chánovi jménem Džani Beg. Tento chán, syn Uzbeka, zakladatele uzbeckého národa, vládnul ve čtrnáctém století obrovskému státnímu útvaru, známému pod názvem ″Zlatá horda“. Zlatá horda byla obrovským státem o rozloze přibližně 6 milionů km2 a její jméno nebylo obyvatelům střední Asie ani v šedesátých letech minulého století neznámé, stejně jako jméno Džani Beg. Otec Lilji neměl syna a obával se, že se tím tato rodová linie vytratí. Vladimir se proto rozhodl změnit své dosavadní příjmení Krysin, se kterým měl beztoho dosud spoustu problémů (stejně jako v češtině, i v ruském jazyce má tohle příjmení hanlivé konotace) a přijmout na znamení úcty k předkům manželky příjmení Džanibekov. Pod tímto příjmením vstoupí Vladimir do análů sovětské kosmonautiky a kosmonautiky vůbec.

Hned na začátku se dočkal odběru krve v objemu přibližně 4 decilitry. Na tom nebylo nic neobvyklého, vždyť běžní dárci krve průměrně dávají půl litru této tekutiny. V tomto případě ovšem Vladimir s otevřenými ústy přihlížel, jak tác s plnými zkumavkami nešikovné laborantce klouže z rukou a padá na zem! Co teď? Krev je nutné analyzovat, to se nedá obejít. Takže další čtyři deci! Džanibekova bez téměř litru krve pak během dvou dnů protáhli všemi vyšetřeními, které normálně trvají několik týdnů: EKG, ergometr, dvakrát zkouška v podtlakové komoře, test ortostatického tlaku, jízdy na centrifuze. Chvílemi to vypadalo, že je Džanibekov v rukou zběsilých sadistických šílenců.

Vladimir Džanibekov si připsal na své konto 112 dní, 3 hodiny, 12 minut a 6 sekund letového času. Byly to poslední okamžiky, které strávil ve vesmíru a Vladimir to dobře věděl. Přestože po přistání litoval, že let byl příliš krátký na to, aby stihnul vše, co stihnout chtěl, byl čas předat štafetu mladším.

Mnozí považují tento let za jednu z nejobtížnějších misí v dějinách kosmonautiky celkově. Bezprecedentní spojení se zcela pasivním tělesem potěšilo nejen vojáky, kteří v něm ihned viděli potenciál aplikace pro své programy, ale i civilní konstruktéry a inženýry. Za odvahu a umění navrhnul Valentin Gluško pro Vladimira Džanibekova a Viktora Savinycha Zlatou hvězdu hrdiny SSSR s tím, že Džanibekov se Savinychem jsou krom Gagarina a Leonova jediní dva kosmonauti, kteří si ji skutečně zaslouží. Pro Džanibekova to měla být už třetí Zlatá hvězda. Návrh bohužel neprošel, argument tehdy zněl: „I sám Koroljov měl pouze dvě Zlaté hvězdy. Více než dvě Zlaté hvězdy nejsou pro kosmonauty třeba.“ Řád tak dostal pouze Viktor Savinych…..

Tahle poučka není v učebnicích, ale bez ní není možné v životě vyřešit žádný úkol. Pochybuj, že všechny ostrovy, hvězdy a zákony jsou již objeveny. A věř, že je musíš objevit právě ty. Vladimir Alexandrovič Džanibekov..

Mladík, pocházející z mimořádně problematického prostředí se rozhodne, že pro sebe zajistí lepší život, než jaký poznal během svých dětských let. Ke svému štěstí je obdařen pronikavým intelektem a nekonečnou zvídavostí, která se neomezuje pouze na jeden obor. Náš hrdina uteče ze střední školy, aby se mohl dát na vojnu, posléze se stane pilotem. Za celou svou kariéru nalétá zhruba 17 700 hodin na 160 typech letounů. Skáče také padákem a má za sebou 700 seskoků, přičemž 100 jich má experimentální povahu. To ovšem našemu hrdinovi nestačí, jeho apetit po poznání je nekonečný a postupně získává 6 vysokoškolských titulů – z toho část při zaměstnání! A aby se nenudil, zkouší své štěstí v NASA. Po dlouhém čekání se na něj opět usměje štěstěna a přihraje mu do klína 6 letů v raketoplánu. Hrdina vykoná několik zajímavých a komplikovaných výstupů do volného prostoru, při kterých mimo jiné opravuje i Hubbleův teleskop během legendární první servisní mise a podílí se tak na odvrácení obrovského fiaska a také jeho zásluhou se dnes můžeme obdivovat krásným snímkům hlubokého vesmíru. Ani to však našemu hrdinovi nestačí a tak se krom své práce ještě věnuje na částečný úvazek traumatologické chirurgii. Po odchodu z NASA se zabývá designem v různých formách a obhospodařuje svou palmovou plantáž. A také fotografuje, píše básně, zabývá se počítačovými technologiemi, uměním, literární kritikou, potápěním, plachtařením, stranou nezůstávají ani jeho zamilované toulky přírodou. Ale už dost, vždyť přeci takoví lidé jsou jen v pohádkách! Nebo… ne? Tahle story má opravdu skutečný základ. Nebo spíše – tenhle Story…..

Pouze litoval, že se mu nedostávalo více času na rodinu a zejména na mladšího bratra Toma, který za ním do Kentucky přijel. V době Storyho stáže byl Tom ve stále horším psychickém stavu. Toho si ovšem Story ve víru práce nevšimnul, děsivým probuzením pak pro něj byla Tomova sebevražda. Starší bratr Percy zahynul o šest let dříve při letecké katastrofě a Storyho otec i matka měli za pár let spáchat sebevraždu také. Z celé rodiny tak zůstal nakonec naživu pouze Story. Možná za jeho neskutečnou energií a touhou po poznání byl útěk před dědičnou zátěží v jeho rodině (jeho dědeček i pradědeček spáchali také sebevraždu).

Lidská bytost poprvé stanula na půdě jiného světa. V jeden okamžik už Story nedokázal vydržet mezi čtyřmi zdmi střediska, vyšel ven, zaklonil hlavu a zadíval se na Měsíc. Zrovna v této chvíli jsou na jeho povrchu dva muži a dívají se sem, dolů na nás. Když se Story rozhlédl, zjistil, že na trávníku a cestách kolem střediska stojí desítky lidí a stejně jako on se zakloněnou hlavou zírají na Měsíc.

Vůbec nic si nedělal z toho, že pro souhrnný věk 191 let se posádce STS-6 pokoutně přezdívalo “The Geritol Bunch“ (Geritolová parta, podle doplňku stravy pro seniory),..

Před výstupem proto dýchali tři a půl hodiny čistý kyslík, který vyplavil veškerý dusík z jejich tkání.

13. února zahlédl jakýsi známý Jeffa Musgravea, jak si kupuje v místním obchodě na předměstí Houstonu zbraň. V ten samý den se po Jeffovi slehla země. Hledání trvalo dlouhých šest týdnů a na jeho konci byl tragický nález. Jeffovo tělo našli v lese na předměstí Houstonu, ve stejném lese, kde si jako dítě hrával. Jeff se rozhodl dobrovolně odejít z tohoto světa a Story byl jeho sebevraždou naprosto zdrcen. Spolu s Patricií uložili jeho tělo do hrobu v Lexingtonu, kde už odpočíval Storyho bratr Tom a maminka Marguerite. Story si tehdy zapsal do svého deníku: „Pracuju dál, ale to neznamená, že jsem OK. Vždy jsem předstíral normálnost, i když jsem už byl za hranou, a kdo to krom mě může poznat? Jsem tak osamělý, tak oddělený, tak sám, ale sám nevím, jak špatně na tom vlastně jsem. Domov je pustý.

V dubnu 1990 v rámci mise STS-31 vypustili astronauti z nákladového prostoru orbiteru Discovery nový kosmický teleskop Hubble Space Telescope (HST). Nadšení a ovace po vypuštění tohoto unikátního přístroje, který měl být vlajkovou lodí NASA v oblasti zobrazování okolního vesmíru, ale rychle pohasly o pár týdnů později. Snímky, které HST posílal na Zem, byly neostré a ani zdaleka nedosahovaly standardů, které byly avizovány. Primární zrcadlo bylo vybroušeno do špatného tvaru, odchylka činila kolem 2 mikrometrů. Ironií na celé věci bylo, že kontrola tvaru zrcadla proběhla pomocí špatně sestaveného kontrolního přístroje, který chybně signalizoval správné vybroušení v mezích zadaných odchylek. Buď jak buď, NASA nyní čelila blamáží doslova astronomických rozměrů.

Potápěčům, kteří zajišťovali nácviky, kladl na srdce: „Jestli uvidíte lepší způsob, jak můžu dělat svou práci, řekněte mi o něm. Nechci SVÉ postupy, chci NEJLEPŠÍ postupy!“..

(Jděte stále vpřed, vstříc každé další příležitosti, další výzvě na průsečíku vašich nadání, zkušeností a vášní.) Franklin Story Musgrave..

Aniž to oba muži tušili, poslali si téměř ve stejný den dopisy – Jack žádost o přijetí do ARC a Gene s nabídkou přijetí do ARC.

Tehdy přišlo titánské rozhodnutí: hned druhá pilotovaná mise Apolla poletí na lunární orbit. Nikdy předtím ani potom na sebe NASA nevzala v jediném rozhodnutí tak obrovské riziko.

..a právě v sauně na ubytovně posádek na Cape Kennedy vznikl téměř kompletní vědecký program orbitální fáze mise Apolla 8.

Současně ovšem tento start znamenal pro mnoho pracovníků v továrnách i na Mysu hořkosladkou chvíli. Jejich práce, která byla tak žádaná v dobách úprku na Měsíc, byla nyní přebytečná. Už v momentě, kdy se na kosmodromu sestavovaly komponenty startovní sestavy, dostávaly desítky pracovníků v továrnách kontraktorů výpověď. A v momentě, kdy Apollo odstartuje, přibudou tisíce dalších lidí bez práce.

Poslední pozdrav Gunthera Wendta, legendárního velitele rampy, který vyprovázel všechny předchozí americké výpravy za práh atmosféry,..

..rozezněla Wagnerova “Jízda Valkýr“, coby budíček a malý žertík Schmittových kolegů z Caltechu. Tam totiž sloužila tato melodie jako ohlušující budíček během závěrečných zkoušek.

Ovšem je také věčným optimistou – na otázku, co považuje za svůj největší životní úspěch, Jack odpovídá: „Doufám, že můj životní úspěch ještě nepřišel!“..

Fyzika ji uchvátila natolik, že roku 1970 přestoupila na Stanford University, kde si vybrala dva zdánlivě nesouvisející obory: anglická literatura a fyzika.

..a začala krátkou aférku s kolegou Robertem Gibsonem, přezdívaným “Hoot“. Pro ostatní to bylo velké překvapení, protože Hoot byl jedním z největších šovinistů v oddíle, zatímco Sally inklinovala k feministickému aktivizmu.

Coby školák toužil být řidičem, zatímco maminka měla pro něj vysněnu dráhu lékaře.

Domů se nedostane dříve než na jaře roku 1992. Nemá ponětí, co ho vlastně doma čeká. Sovětský svaz se rozpadá, chybí peníze, zboží, vlastně chybí úplně všechno. Když například Sergej na podzim požádal, aby mu Volkovova posádka přivezla na Mir pár obyčejných citronů, nikdo nebyl schopen je sehnat. Nakonec situaci zachránil Viehböck, který na vlastní náklady citrony koupil ve speciálním obchodě, určeném pro cizince ze západu.

Jedinou útěchou je každotýdenní komunikační relace, během níž může mluvit se svou ženou a poptat se na to, jak si vede ona i jejich dvouletá dcerka Olga. Ani tehdy však nepřicházejí povzbudivé zprávy. Jeho plat 500 rublů je roven přibližně dvěma a půl dolaru, přičemž ceny všeho, včetně potravin, raketově rostou…..

Krikaljov se vracel na Zem po 311 dnech, 20 hodinách, 0 minutách a 34 sekundách. ‘Poslední občan SSSR’ se vrací do cizí země… Zdroj: sedeinsana.tk Vracel se do nového světa. Když před necelým rokem odlétal, byla jeho vlast stále velmocí, nad Kremlem vlála vlajka se srpem a kladivem a v čele státu byl Michail Gorbačov. Nyní byla po Sovětském svazu veta a Rusko stálo na hodně nejistých nohou – na stejně nejistých nohou jako Sergej sám. Záběry, na kterých je s pobledlou tváří vynášen z kabiny návratového modulu, oblétly celý svět. Na jeho skafandru se stále skvěla vlaječka Sovětského svazu a pas, který mu doma ležel v šuplíku, byl bezcenným cárem papíru. Sergej byl označován za “posledních sovětského občana“, podivný relikt staré éry.

Posádka v jednu chvíli zjistila, že jedna z plastikových hadic, které zajišťovaly ventilaci Spacehabu, zkolabovala. Po průzkumu situace vyšlo najevo, že za zborcení hadice může ucpaný filtr jednoho z ventilátorů. Nastalo všeobecné krčení rameny a řídicí středisko přemítalo o možnostech opravy. Krikaljov nechápal mentalitu, kterou nyní Američané předváděli: „Na Miru bych je (míněno řídicí středisko – pozn. aut.) k tomu vůbec nevolal. Prostě bych to spravil a pak bych jim jen dal vědět, jak jsem pochodil.“ Nakonec středisko poslalo instrukce, které se ovšem ukázaly být neúčinné. Krátce po neúspěšném pokusu o opravu orbiter vylétl z dosahu komunikačních stanic a konečně nastala chvíle pro Krikaljova. Navrhnul jednoduchou opravu, při které prostě stačilo vložit stočené desky letového plánu dovnitř hadice. Desky byly pružné a tím, jak se snažily udržet svůj původní tvar, zároveň roztahovaly inkriminovanou hadici. Nejjednodušší nápady většinou bývají ty nejlepší a oprava fungovala dokonale.

Nancy Currie Zarju zachytila a pomalinku připojila k Unity, čekajícímu na svůj protějšek. Byl 7. prosinec 1998, 02:07 UT a koncept mezinárodní kosmické stanice se začal stávat skutečností.

Sergej stal absolutním rekordmanem v kumulovaném pobytu ve vesmíru, překonal téměř přesně šest let starý rekord Sergeje Avdějeva, čítající 747 dnů na orbitu.

V jednom televizním dokumentu jede na zadním sedadle služebního auta potemnělou Moskvou domů a reportérka s pohledem na hodniky vznáší dotaz, jak dlouhý byl jeho den. Sergej bez hnutí brvou mrkne na hodinky a pronese: „No, vstával jsem v pět. A teď je… 23:20. (…) Den se nezdá být tak dlouhý, když se člověk setkává s dobrými lidmi.“..

Celkem si připsal neuvěřitelných 803 dní, 9 hodin, 38 minut a 31 sekund, tedy více než dva roky na orbitu.

Výcvik v JSC začíná asi tak, že vcházíte jako jeden z nejúspěšnějších mužů (nebo žen), kteří prošli náročným výběrem a z těch nejlepších byli vybráni, aby reprezentovali svoji zemi. Můžete na sebe být pyšný, skutečně jste něco dokázali. Možná si tento pocit nesete ještě při cestě k výtahu, ale když z něj vystoupíte a ocitnete se uprostřed instituce plné studujících, nebo zasloužilých astronautů, jste rázem nikdo. Vaše zkušenosti a znalosti, které si zde máte osvojit, dosahují nuly a okolí se postará, abyste si to rychle uvědomili.

Byl zcela ponořen ve světě knih, zpočátku četl téměř pět hodin denně, postupem času tuto dobu prodlužoval až na dvojnásobek. To ovšem nijak neusmířilo ostatní děti a lze říci, že Elon byl obětí poměrně brutální fyzické a psychické šikany. Přežít neveselá školní léta mu paradoxně pomohl rozvod rodičů.

Tak se Elon Musk v útlém věku dostal do zajímavých končin, jako třeba do Zambie, kde měl Errol v plánu koupit smaragdový důl. Elon dodnes vzpomíná, jak měli s tatíkem kapsy i zavazadla nacpány čokoládovými tyčinkami, po nichž se zambijští celníci a úředníci mohli utlouct a které fungovaly jako měna tvrdší než americký dolar.

Letitá pravda, která se traduje mezi raketáři, zní: „Jak se nejrychleji stát v raketovém průmyslu milionářem? Začínat jako miliardář!“ A Muskova vyprázdněná šeková knížka jako důsledek vývoje Falconu a masivních investic do Tesly toto moudro potvrzovala. Elon se tehdy ocitnul na pokraji nervového zhroucení, když začaly docházet peníze a on čelil vážné hrozbě, že bude muset buďto obětovat jednu z firem, nebo možná přijde o obě.

..například motory SuperDraco jsou kompletně vyrobeny technologií 3D tisku.

Život Elona Muska se však, jak už jsme poznali, netočí pouze kolem vesmíru, přestože právě vesmír má pro něj zvláštní význam – koneckonců jedno z Muskových přání je zemřít na Marsu.

12. června 2014 se na webu Tesla Motors objevil jeho vzkaz, ve kterém oznamuje uvolnění veškerých patentů Tesly do obecného užívání. Zjednodušeně lze říci, že se technologie, které byly v rámci firmy vyvinuty, staly jakýmsi “open source“ a mohou na něm stavět další výrobci. Ve stejném duchu se nese rozhodnutí o dodávkách stávajících bateriových kompletů těm automobilkám, které projeví zájem.

Sám je otcem pěti synů a pro ně také založil novou soukromou školu. Jmenuje se Ad Astra a je mezi odborníky velkou neznámou. V roce 2014-2015 ji navštěvovalo (včetně Muskových synů) pouhých 14 žáků, v příštím školním roce by měl tento počet vzrůst na..

Neúspěch přichází v úvahu. Jestliže věci neselhávají, málo inovujete. Elon Reeve Musk..

Jak řekl Carl Sagan: „Zemský povrch je břehem vesmírného oceánu. Na tomto břehu jsme se naučili většinu toho, co víme. Teprve před chvílí jsme učinili malý krůček do vln, možná jen po kotníky, a voda se zdá být lákavou…“..

<2019>