Vesmírná odysea 2001 [54]

Každý živoucí člověk má dnes za sebou zástup asi třicítky du-chů, neboť právě v tomto poměru počet mrtvých převyšuje počet živých. Zhruba sto miliard lidí kráčelo už po planetě Zemi od úsvitu času. Je to pozoruhodné číslo, jehož prazvláštní shodou je i počet hvězd v našem vesmírném domově, v Mléčné dráze, jedno sto miliard. Takže za každého jedince lidského rodu, který kdy žil, svítí v tomto místním vesmíru jedna hvězdička.

Skutečnost bude, jako vždy, mnohem podivnější.

Když se do jeskyně vplížil první slabý zážeh úsvitu, uviděl Ten, jenž hledí na měsíc, že za noci skonal jeho otec. Nic nevěděl o tom, že Ten, jež je starý, byl jeho otcem, takové vztahy zcela unikaly jeho chápání, ale jak hleděl na vychrtlé mrtvé tělo, pocítil temný nepokoj, jenž byl předchůdcem smutku.

Čelo měl nízké, s vystouplými nadočnicovými oblouky, avšak v genech měl již neomylně ukryt příslib lidskosti.

Ze všech tvorů, kteří až dosud obývali Zemi, byli opolidé první, kdo se upřeně zahleděli na Lunu.

Posadil se v dusném šeru jeskyně, napjal všechny smysly ven do noci a do jeho duše se zvolna vkrádal děs. Nikdy v celém svém životě - a ten trval již dvojnásobek doby, než s jakou většina pří- slušníků jeho druhu mohla počítat - takový zvuk dosud nezaslechl.

..avšak nespokojenost se už uhnízdila v jeho duši, a tak učinil malý krůček směrem k lidství.

Bez oněch zbraní, ač jich mnohokrát užil sám proti sobě, by byl Člověk nikdy neovládl svět. Do nich vložil srdce i duši a ony mu po celé věky dobře sloužily.

Na Měsíci se tělo muselo naučit celé soupravě nových reflexů. Poprvé například musilo rozlišovat mezi tíží a hmotností. Muž, který na Zemi vážil devadesát kilogramů, nepochybně s potěšením zjistil, že má na Měsíci pouhých patnáct. A pokud se 53 pohyboval přímo a neměnnou rychlostí, zakoušel pocit nebývalé plavnosti. Jakmile se však pokusil směr změnit, zabočit nebo na-ráz zastavit - pak teprve si uvědomil, že jeho devadesát kilogramů hmoty čili setrvačnosti stále ještě existuje. Neboť ta je dána a je neměnitelná - táž na Zemi, na Měsíci, na Slunci i v beztížném stavu v kosmickém prostoru. Než se člověk pořádně přizpůsobil lunárnímu světu, bylo nezbytné vštípit si do paměti, že veškeré předměty jsou nyní šestkrát pádnější, než by jejich zdánlivá váha napovídala. Tato moudrost byla zpravidla vykupována bezpočtem..

A brzy nastane chvíle, kdy Země, jako všechny matky, bude musit svým dětem dát sbohem.

Ničit něco, čemu nelze porozumět, to je příznak barbarství; ale snad lidé opravdu jsou barbaři ve srovnání s tvory, kteří tuto věc zhotovili.

Všechny představy o zítřku musí od nynějška v sobě tuto možnost obsahovat.

..ilustrace, jež uka-93 zovala celý zemský povrch, jakoby oloupaný a připíchnutý na disk Jupitera, tak jako se napínají zvířecí kožky. A na tomto pozadí se veškeré kontinenty a oceány Země nejevily větší, než je Indie za zemském glóbu.

Nelišilo se to od propočtu ani o celou minutu; oblet byl uskutečněn s neúchylnou přesností. Discovery se jako kulička na stolku kosmické herny odrazila od pohybujícího se gravitačního pole Jupitera a získala odrazem navíc ještě pohybovou energii. Aniž spotřebovala sebemenší množství paliva, zvýšila rychlost o několik tisíc kilometrů za hodinu. Zákony mechaniky nebyly přesto nijak porušeny; příroda mívá účty v dobrém pořádku a Jupiter ztratil na pohybové energii přes-ně tolik, kolik Discovery získala. Planeta byla přibrzděna - avšak vzhledem k tomu, že její hmota byla sextiliónkrát větší než hmota lodi, změna v její rychlosti a dráze byla příliš malá, než aby ji bylo možno změřit. Ještě nenadešel čas, kdy by člověk dokázal poznamenat svou činností samu sluneční soustavu.

..neexistovaly takové věci jako „menší“ omyly.

(Kdosi už vyslovil prognózu, že jednoho dne bude mít Země stejný prstenec jako Saturn, slože-ný výhradně z poztrácených nýtů, závlaček, ba i kusů nářadí, které ulétly nepozorným orbitálním montérům.

Co ty o tom soudíš?“ „Chyba by mohla být i v Halově centru pro prevenci defektů.“ „To by spíš mohla ujet naše zkoušečka. Nevadí, opatrnost je matka moudrosti. Je dobře, že jsme jednotku vyměnili, když tu byla nějaká pochybnost.“..

Snad Bowman ještě opravdu nebyl tak úplně vzhůru; chvilku mu trvalo, než pochopil. Pak řekl: „A ták. A co ještě povídali?“ „Že není žádný důvod k znepokojení. Povídali to dokonce dvakrát, takže výsledek byl o něco méně přesvědčivý, pro mne alespoň.

Může on vůbec pociťovat nějakou bolest, napadlo Bowmana? Asi ne, říkal si; ani u člověka nejsou konečně v korových vrstvách senzorické orgány. Mozek se dá operovat i bez umrtvení.

..trčel tam jako bolavý palec.

..ale současně ta skutečnost, že Halovi konstruktéři nedokázali plně porozumět ani psychologii svého vlastního výtvoru, naznačovala, jak obtížné asi bude navázat spojení s bytostmi veskrze cizími.

A paniku dokázal Bowman pochopit lépe, než mu bylo milé, neboť ji poznal dokonce dvakrát v životě. Poprvé jako chlapec, když byl stržen příbojem a téměř utonul; podruhé při kosmonautickém výcviku, když mu defektní měřič signalizoval, že mu dojde kyslík dříve, než se dostane do bezpečí. V obou případech téměř pozbyl vlády nad všemi vyššími logickými činnostmi; jen vteřiny ho dělily od okamžiku, kdy by se z něho byl stal pouhý třeštící uzlíček bezplánovitých reakcí. Po obakrát se sice ubránil, ale věděl od té doby dobře, že za přiměře-ných okolností může úděs kohokoli zbavit lidských schopností.

A pak, proč by vůbec bylo nutné předpokládat, že každý druh inteligentních tvorů, žije tak krátce jako člověk? V kosmu přece mohou existovat bytosti, pro něž tisíciletá cesta nemusí znamenat nic víc než trochu nudy…..

„Můžeme si být opravdu jisti, že rychlost světla představuje nepřekonatelnou bariéru?“ Je pravda, že speciální teorie relativity se ukázala pozoruhodně trvanlivá, brzy se měla dožít stých narozenin; avšak i v ní se začínaly ukazovat trhliny. A i kdyby nebylo možné Einsteina porazit, bylo možné ho obejít. Ti, kdo tato hlediska hájili, hovořili s nadějemi o zkratkách vyššími dimenzemi, o čarách, které jsou ještě přímější než přímky, o hyperspaciálních spojeních. Oblíbili si obrazné rčení, jehož autorem byl jeden princetonský matematik v minulém století: „červotočivý prostor“. Kritikům, kteří namítali, že tyto nápady 151 jsou příliš fantastické, než aby bylo možno brát je vážně, připomí- nali výrok Nielse Bohra: „Vaše teorie je potrhlá - ale ne natolik potrhlá, aby mohla platit.“..

Připomínali, že lidské tělo je výslednicí miliónů etap evolučního výběru prováděného na základě náhodných změn po neskonale dlouhé věky. V každém z oněch bezpočetných okamžiků rozhodování mohly genetické kostky padnout trochu jinak, snad i s lepšími výsledky. Neboť lidské tělo je bizarní snůška improvizací, je plné orgánů, jež byly z jedné funkce převedeny na druhou - ne vždycky zcela úspěšně - a dokonce obsahuje i překonaná zařízení, jako například slepé střevo, která jsou nejen zbytečná, ale dokonce i nebezpečná.

Avšak byl i toto skutečný konec? Několik mysticky laděných biologů šlo ještě dál. Vytvořili si teorii, za pomoci věrouky mnoha různých náboženství, že se případně oddělí vůbec mysl od hmoty. Tělo - robot, podobně jako i tělo z masa a krve, nebude pak už ničím víc než prahem k něčemu, čemu před dávnou dobou lidé říkávali „duch“. A jestliže by mělo být něco ještě za tímhle, už to mohlo mít pouze jediné jméno - bůh.

Konečně našel klid a mír, tak jako už tolik lidí před ním, v abstraktní architektuře Bachově, ozdobené občas Mozartovými ornamenty.

Již v roce 1945 jistý britský astronom prokázal, že prstence jsou jen přechodný jev; gravitační síly, které na ně působí, je brzy opět zničí. Ze zpětné aplikace této teorie vyplývalo, že vlastně vznikly v minulosti zcela nedávné - před pouhými dvěma či třemi milióny let. A nikdo ani v nejmenším nepomyslel na prazvláštní shodu, že Saturnovy prstence se zrodily ve stejném okamžiku jako lidský rod.

Avšak éra strojového bytí rychle minula. Ve svém neutuchají- cím hledačství se naučili uchovávat znalosti v samotné struktuře prostoru, naučili své myšlenky navěky vtělovat do mřížek fixovaného světla. Dokázali se ztotožnit se zářením, osvobodit se koneč- ně od veškeré tyranie hmoty. Proměnili se tedy v čirou energii; na tisíci světech sebou ještě po nějakou dobu cukaly v záškubech bezduchého tance smrti práz-dné skořápky, které odhodili, dříve než se i ony rozpadly v rez. Byli teď pány galaxie, byli za hranicemi času. Dokázali se podle libosti potulovat mezi hvězdami a prolínat jako lehká pára i štěrbinami vznikajícími v prostoru.

Japetovo oko mrklo, jako by chtělo odstranit dráždivé smítko. Davidu Bowmanovi zbyl čas jen na jedinou přerývanou větu, která se čekajícím mužům v řídícím středisku, půldruhé miliardy kilometrů odsud a osmdesát minut v budoucnosti, měla navždy vrýt do paměti: „Celá ta věc je dutá - jde nějak donekonečna - a - proboha, je to možné? - je plná hvězd!“..

Jaksi ho to nepřekvapovalo, a dokonce už nebyl nijak vylekán. Naopak, pociťoval nevzrušené očekávání, takové, jaké už kdysi poznal, když lékaři při kosmickém výcviku testovali jeho reakce na halucinogenní drogy. Svět kolem něho byl podivný a plný překvapení, ale bát se nebylo čeho.

Kapsle rotovala zvolna dál a ukázala mu ještě nezvyklejší po-dívanou - obrovské rudé slunce, mnohokrát větší než Měsíc pozorovaný ze Země. Bowman na ně mohl pohlédnout bez obtíží; soudě podle barvy nebylo o mnoho teplejší než žhavé uhlí. Tu a tam, zahloubeny do chmurného purpuru, tekly jasně žluté řeky - ohnivé Amazonky meandrující po tisíce kilometrů, než se ztrácely v pouštích tohoto umírajícího slunce. Umírajícího? Nikoli - to byl zcela mylný dojem, vzniklý z lidské zkušenosti a z pocitů spojovaných s barvami západu nebo se žhnutím dohasínajících oharků. Byla to hvězda, jež za sebou už zanechala planoucí výstřednosti svého mládí pak za několik prchavých miliard let proběhla érou svých violetí, modří a zelení a 175 usadila se nyní v poklidné zralosti nepředstavitelného trvání. Všechno to, co už prožila, nebyla ještě ani tisícina toho, co nadcházelo; příběh této hvězdy teprve sotva započal.

Minul jeho stavitele o celé věky, a s tímto poznáním v Bowmanovi náhle pokleslo srdce. Třebaže nevěděl, co vůbec může očekávat, přece jen doufal, že se setká s inteligentními tvory ze vzdálených hvězd. Jak se teď zdálo, bylo už pozdě. Byl zachycen jakousi prastarou automatickou pastí, z neznámých důvodů nalíčenou a dosud fungující, třebaže její konstruktéři už dávno odešli. Smýkla jím celou galaxií a odhodila ho (s kolika dalšími ještě?) do tohoto nebeského Sargasového moře, kde je odsouzen k zániku, až vyčerpá zásobu vzduchu.

Nepokoušel se vnímat rozměry pekla, do něhož nyní sestupoval. Nezměrnost Jupiteru a Saturnu ho udolávaly, když nad nimi přelétal v oné sluneční soustavě, která byla teď v nezměřitelné dálce. Avšak to, co spatřoval tady, bylo ještě nekonečně větší; 178 nedokázal nic víc než vnímat obrazy, které mu proudily do mysli, aniž se je pokoušel nějak vysvětlovat.

Byl fyzicky i duševně vyčerpán, ale zdálo se vyloučené, že by člověk mohl usnout v tak fantastických podmínkách a dál od Ze-mě, než se kdy kdo ocitl. Avšak pohodlná postel a pudová moudrost těla se spikly proti jeho vůli.

..nepociťoval naději ani strach; veškeré emoce byly odplaveny stranou.

Teď konečně se střemhlavý zpětný let zvolňoval, studna jeho paměti byla téměř vyschlá. Čas plynoucí pomaleji a pomaleji, blížil se ke chvíli kdy stane - jako když se kyvadlo na samém konci svého zhoupnutí zdá na jediný věčný okamžik strnout v nehybnosti, ještě než nastane další cyklus. Bezčasý bod minul; kyvadlo se vracelo zpět. V prázdném pokoji plujícím v požárech dvojhvězdy dvacet tisíc světelných let vzdálené od Země otevřelo oči dítě a zakřičelo.

Byl mu jasný směr jeho poslání, třebaže nikoli jeho podstata,..

<2019>