Konec civilizace [11] - Aldiys Huxley

Citoval heslo planety: "Komunita - identita - stabilita."

"A to", vpadl ředitel nabubřele, "to je tajemství, jak žít šťastně a čestně - milovat práci,která je člověku určena. Cílem veškeré predestinace je přivést každého k tomu, aby miloval svůj nezaměnitelný sociální úděl."

"...Co člověk spojil, to příroda nemůže rozloučit."

Když si člověk myslí, že jím druzí pohrdají, je nejlepší tvářit se také pohrdavě.

"Jak tedy při těch vášnivých citem mohla pro ně ještě existovat nějaká stabilita ?"

Pohlavní pudy přetékají a stávají se přívalem citů, přívalem vášní, ba i šílenstvím: to záleží na síle proudu a na výšce a mohutnosti přehrady.

Jejich posměch z něho dělal outsidera. A protože se již outsiderem cítil, jako outsider se také choval.

..a vědomí této jeho odlišnosti, která podle platných měřítek s sebou nesla i jisté mentální vyšinutí,propast ještě více rozšiřovalo.

"Přijď, Velké Bytí, Otče Sociále, zahlaď nás dvanáct v jedno nekonečné, toužíme zhynout, zmírat neustále,neboť tak začne naše žití věčné." Opět dvanáct slok. Mezitím soma začala působit. Oči se leskly, tváře se rděly, vnitřní žár všeobecného blaha vykreslila na každé tváři šťastné, přátelské úsměvy. Dokonce i Bernard se cítil, jak se trochu rozplývá.

.. - neboť být vzrušen, to znamená stále ještě neukojen.

..svou jalovou nasyceností.

"Nic nechápu," řekla rozhodně, pevně odhodlána zachovat si své nepochopení nedotčeno.

Čím větší má někdo talent, tím spíše může zavádět jiné na scestí. Je lépe aby jeden trpěl, než aby jich mnoho bylo zkaženo.

Dny míjely. Úspěch stoupal Bernardovi dráždivě do hlavy a dokonale jej smiřoval..

Chvilku se na ni díval, bledý, rozbolestněný, toužící a stydící se za svou touhu.

"Jak by to bylo krásné", snil, "kdyby člověk nemusil myslit na štěstí !"

Bernardovi se zdálo, že přes všechny ty nesnáze je Helmholtz hluboce šťastný.

Člověk musí být zraněn a vzrušen, jinak nemůže ani pomyslit na věty, které jsou skutečně dobré a pronikají vším jako rentgenové paprsky.

“Protože náš svět není již světem Othellovým. Nemůžete vyrábět vozy bez oceli - a nemůžete psát tragédie bez sociálních otřesů. Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou bezpečni; nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají. A když se něco nedán, je tu soma. A vy si teď přijdete, pane Divochu, a vyhodíte somu z okna ve jménu svobody. Svobody!” Zasmál se.

.."Ovšem. Skutečné štěstí vypadá vždy dosti uboze, srovnáme-li je s tím, co překryje neštěstí. A stabilita zajisté zdaleka není tak okázalá jako nestabilita...Štěstí není nikdy vznešené."

.."Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré,a chci hřích." "Zkrátka,", pravil Mustafa Mond, "požadujete právo být nešťastný."

John ryl zahradu - a ryl také ve své vlastní duši a lopotně obracel podstatu svých myšlenek. Smrt… a obrátil rýčem plást půdy, znovu a znovu. Smrt… a všichni naši dnové včerejší svítily bláznům k smrti trouchnivé.

Ostatně, spánek, toť skonání, jak si ho vroucně přát. A tolik bojíš se smrti, když už není. Nic víc než spánek. Spát.

<2017>