Adina Mandlová

Česká prvorepubliková herečka.

Dneska už se tomu směju [84]

Tatínek chodil jednou týdně do kostela; jako přednosta úřadu jednak musel a uniforma s fedrpušem mu ohromně slušela a jednak po kostele hrával s panem děkanem mariáš. Pan děkan byl jeho velký přítel a slíbil mu, že se bude modlit, aby příští dítě byla holka. A tak jsem se narodila. Jarmila, Anna, Marie, Františka – ale to nestačilo, muselo se pro mě najít nějaké speciální jméno a našlo se: Adina. Neexistovalo nikde jinde než v opeře Elixír lásky.

Lidově se říká, že vymodlené děti jsou obyčejně hrozní neřádi, protože je to proti Bohu a přírodě, snažit se zkřížit jejich zámysly. Mám-li soudit podle sebe, něco na tom je. Jako malá holka jsem byla nesnesitelná, protože mě tatínek rozmazloval.

Protože jsem byla něco extra, tak mi tatínek vykal a kluci mi museli vykat taky. Já jim ovšem tykala.

Jedna rána se ale nikdy nezahojila. Moje největší láska, můj zbožňovaný tatínek a nejlepší přítel se už nikdy nevrátil. Jenom někdy ve snu, a když jsem se probudila, přála jsem si, abych brzy umřela a byla zase s ním. Tenkrát jsem ještě věřila v Boha a v posmrtný život a doufala jsem, že se jednou shledáme.

Maminka dostávala často záchvaty beznaděje, zejména když jsme zlobili. Když už si s námi nevěděla rady, sáhla do knihovny a vytáhla tatínkův revolver schovaný za knihami, a že prý toho života má dost a že se zastřelí – a namířila revolver ke spánku. Když to udělala poprvé, tak jsme se rozbrečeli a prosili ji na kolenou, aby se nestřílela, že už budeme hodný. Podruhé už jsme moc neprosili, jenom jsme slibovali, že se polepšíme, a když to na nás zkusila popáté nebo pošesté, podala jsem jí beze slova revolver, než ho sama stihla vylovit.

Později jsem ovšem v místním biografu viděla mnoho filmů, protože můj bratr Karel tam hrál na piáno a téměř denně mě tam pašoval „lízat plátno“ z první řady.

Až jednou přišel ten pravý. Jeho otec byl velkoobchodník s obilím, nedávno ovdověl, a protože byl mimoto taky poslancem, neměl čas se o kluka starat. Aloušek, který byl spolužákem mého bratra, se teď nastěhoval k nám, aby měl nad sebou dozor. Vznikla láska na první pohled. Aleš byl hezký, ohromně mazaný a nosil prádlo s monogramem, což mi nesmírně imponovalo. Zpočátku jsme si jenom psali zamilovaná psaníčka, později jsme se scházeli na půdě v mém tajném úkrytu a tam jsme začali prozkoumávat vzájemnou anatomii. Byla jsem hrozně hubená, kost a kůže, a abych to zastřela, ušila jsem si několik karnýrů, které jsem si špagátem uvázala kolem pasu pod šatama, takže to budilo zdání, že mám velké boky a zadnici. Četla jsem totiž v nějakém magazínu, že to je ten největší a hlavní půvab ženy, kromě vlasů a zubů. Právě ty karnýry mě zachránily před předčasným pádem, protože bych se byla za nic na světě nebyla před někým svlékla. Nosila jsem je dokonce i na plovárně pod plavkami. A tak k nejhoršímu nedošlo, jenom jsme se líbali a mačkali. Kluk se začal špatně učit a nakonec se rozstonal. Když na něj otec uhodil, přiznal se mu ke své hříšné lásce, která mu doslova popletla hlavu. Pan Epstein se vypravil k mé mamince, všecko jí pověděl a kluka už jsme neviděli.

A já se vrhla s veškerou vášní na hudbu a na pana učitele Gregora, do něhož jsem se okamžitě zamilovala. Byl vysoký a štíhlý, měl zrzavé fousy, a když hrál na piáno, připomínal mi často tatínka – až na to, že byl poďobaný od neštovic. Měl však jednu nectnost: dloubal se neustále v nose a škrábal se v rozkroku, což mě nakonec odradilo, zejména když mě potom bral za ruce, aby mi opravil prstoklad. Byl však výtečný pedagog a hodně jsem se od něj naučila.

Měli jsme třídního, který byl úplný blbec a taky byl později pro neschopnost přeložen na Slovensko, jak se to tenkrát dělalo (není divu, že nás Slováci tak milovali).

Ještě jednou jsem byla málem vyloučená; pro krádež v botanické zahradě. Spolčila jsem se s dcerou profesora rostlinopisu, nějakou Božkou Škuderovou, která otci tajně ukradla klíč od botanické zahrady, na niž dohlížel, a společně jsme tam chodily krást ovoce, zeleninu a květiny, zejména cizokrajné. Ovoce jsme snědly a rozdaly spolužákům, zeleninu jsem obyčejně přinesla domů a květiny jsme prodávaly jedné babce na trhu, která neměla ponětí, že kupuje kradené zboží. Až když jednou začala za pár krejcarů prodávat orchideje, někdo ji udal a přišel na ni strážník. Dlouho ji vyšetřoval, až se mu babka přiznala, že květiny kupuje od dcerušky pana profesora z botanické zahrady. Strážník si došel do školy a všecko na nás prasklo.

Protože byl velký vlastenec a národní socialista, měli jsme všude na zdích fotografie Masaryka a Beneše. Masaryka jsem zbožňovala, ale Beneše jsem nějak nemohla vystát a všechny jeho fotografie měly mnou osobně přimalované fousy. O mém tatínkovi Vodička prohlašoval, že to byl rakouský přívrženec habsburského trůnu, který on, jakožto ruský legionář, pomohl svrhnout. To mě ovšem namíchlo a stačilo to, abych se proti němu zatvrdila a provokativně zpívala v koupelně nahlas „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem“, přestože jsem vlastně v té době měla ohromně vyspělé vlastenecké cítění a byla jsem v obecné škole první, kdo se po převratu naučil „Kde domov můj“; zpívala jsem hymnu jako vzor všem žákyním při nějaké oslavě samostatnosti.

Maminka, která nikdy neoplývala smyslem pro skutečnou krásu, se pozvolna přizpůsobovala a klesala pod jeho vlivem na svou dřívější úroveň. Fyzicky jsem ho nesnášela, a když se mě zpočátku snažil políbit na dobrou noc, vždycky jsem uhnula, takže se přestal snažit. Potil se jako čuně a koupal se jen jednou týdně v sobotu a stříhal si nehty u nohou před večeří u jídelního stolu. Ale protože byl primitiv, byl asi moc dobrý v posteli a já je často oba slyšela hekat z ložnice, což mi tak zhnusilo sex, že jsem byla po dlouhá léta frigidní. Pan dr. Freud by tomu asi rozuměl.

Často jsme trénovaly s chlapci a úzký tělesný styk s nimi ve mně budil pochopitelně větší a větší zvědavost. Večer po tréninku jsem se tajně scházela s brankářem jejich družstva, který byl jinak listonošem a nosil nám poštu. Jednou při líbání mi strčil jazyk do pusy, div jsem se nezadusila, a po mém protestu mi vysvětlil, že to dělají všichni milenci, ale „Ty jseš ještě hloupá a nemůžeš tomu rozumět.“..

Přesto jsme se ale začali stýkat a já se do něj hrozně zamilovala. Když se maminka dozvěděla, že se scházím s tím budižkničemou mladíkem se špatnou pověstí, a hlavně bez peněz, sebrala mě a dovedla k ženskému lékaři, který mě vyšetřil a zjistil, že jsem dosud virgo intacta. Nikdy jsem mamince to hluboké ponížení nezapomněla a její beztaktnost a nedostatek citlivosti mě jenom posílily v úmyslu nechat se deflorovat. Jenže přes moje naléhání František nepovolil; chodili jsme spolu dál do parku a do polí, ale kromě nevinného líbání se mě nedotkl. Byl nadporučíkem v záloze a v létě, když mi skončila škola, musel na cvičení do Olomouce.

Když oschnou meze, na mě to vleze.

Druhý den jsem nastoupila do školy. Byl to penzionát pro děvčata mezi čtrnácti a jednadvaceti roky, ale nahoře v sedmém poschodí byly malé garsoniéry pro starší dívky, které studovaly na Sorbonně anebo na malířské, sochařské či hudební akademii. Čas, který jsem tam strávila, byla snad nejkrásnější doba mého života. Ústav byl velmi exkluzivní, školné dělalo v našich penězích asi pět tisíc korun měsíčně, v čemž byly samozřejmě zahrnuty věci jako vlastní pokoj, výtečná strava a víno s každým jídlem, kapesné pro soukromé potřeby a vstupné do muzeí, divadel, biografů a koncertů.

..prostě jsem vystupovala jako velmi naivní a nezkažená dívka z malého města, která je poprvé v Praze a všemu se diví. Až jednou mi Werich, který snad jediný měl podezření, že tak docela nevinná květinka nejsem, podal přes stůl kousek papíru, na který napsal. „Ať mně Baxa (to byl tenkrát primátor města Prahy) políbí prdel.“ Když jsem si to přečetla, zeptala jsem se naivně: „Co je to Baxa?“, k velké radosti všech členů Tafelrundy, jak se tomu sdružení kolem kulatého stolu říkalo.

Myslím, že to byla hlavně Poláčkova zásluha, že mě Tafelrunda přijala mezi sebe. Členem klubu jsem ovšem nikdy nebyla; tam brali pouze význačné osoby kulturního a politického života, a tak jsem se denně zapisovala jako host některého z mých přátel, kteří si mě všichni oblíbili pro moje suché poznámky a akceptovali mě jako novou Haasovu Titinku. To bylo totiž jméno, které dědily všecky slečny, co chodily s Haasem, tedy něco jako putovní pohár. Jedna Titinka přede mnou byla Ljuba Hermanová, druhá po mně Haasova žena Bibina a po ní mnoho slečen v Hollywoodu..

Tím skončilo moje vyjednávání o roli v Extasi a tím taky moje snad největší životní šance. Z Hedy Kieslerové, která roli nakonec dostala, udělal ten film velkou mezinárodní hvězdu, takže skončila v Hollywoodu jako Hedy Lamarr. Často si myslím, že kdybych byla dělala celý život pravý opak toho, co mi radili moji milenci, byla bych na tom bývala mnohem líp.

Bylo to moje velké štěstí, že jsem tu drogu nesnášela, protože mnoho jiných herců, zejména Haas a Sviták, tomu naprosto podlehli a nemohli bez kokainu žít ani tvořit. Haas se s narkomanií nijak netajil, každý o tom věděl, a když dostal občas záchvat beznadějnosti a melancholie, všichni jsme věděli, že nemůže sehnat kokain. Prodej obvykle zprostředkovával vrátný v Hunkově restauraci, kam chodili tancovat teplí; nakonec se však zjistilo, že když nemá dostatek kokainu, škrábe ze stěny omítku a s ní ho míchá;..

Mezitím jsem sehrála několik malých rolí a při jednom filmování mi nabídla paní Nasková, že mi bude dávat hodiny výslovnosti a hereckého výrazu. „Taková hezká holka a mluvíš jako papoušek.“ Chodila jsem k ní téměř celý rok, kdykoliv měla pro mě čas, a jenom jí vděčím za to jediné školení, kterého se mi pro budoucí povolání dostalo. Nikdy ode mne za lekce nevzala peníze, ale často jsem jí z vděčnosti uklidila byt na Smíchově, abych si její laskavost alespoň částečně zasloužila.

Když jsme jednou šli spolu po Příkopech a každý na nás vejral, Hugo se na mne obrátil se slovy: „To máš vztek, že se za mnou každý otáčí a tebe nikdo nezná.“ Já jsem odsekla, že to nebude dlouho trvat a lidi se budou ptát, kdo je ten ošklivý Žid, co chodí s Mandlovou.

V jedné takové přestávce mezi dvěma filmy jsem přijala místo hospodyně u jednoho zubaře na Vinohradech, ale dlouho jsem si je neudržela. Doktor se do mě zamiloval, a když neuspěl, hrozil mi s revolverem v ruce, že mě zastřelí, jestli ho opustím. Utíkala jsem tenkrát z jeho bytu, jako když mě podpálí, a on mě sledoval autem celou cestu z Vinohrad až k mému bytu. Tam jsem mu konečně zabouchla domovní dveře před nosem.

Jindy mě jakýsi známý představil Maxi Oberlanderovi, což byl velmi bohatý textilní továrník z Úpice, kde měl překrásný dům, plný antického nábytku, obrazů a jiných cenných uměleckých předmětů. Byl to velmi senzitivní a vzdělaný německý Žid, ohromně štědrý, a když mi navrhl, abych se stala jeho milenkou, okamžitě jsem svolila, protože mi nejen vyhovoval fyzicky a duševně, ale samozřejmě prostředí a styl jeho života mi imponovaly. Komorník, kuchař, služky, zahradníci, šoféři, bazén a tenisové kurty, automobily – která chudá holka by mohla odolat? Trávila jsem u něj všechny víkendy, a když jsem zrovna nepracovala, často jsme jezdili do Vídně, kde měl velký, elegantní byt ve vlastním činžáku. Miloval divadlo a hudbu, denně jsme navštěvovali operu, činohru a koncerty a v létě jsme pobyli dva týdny v Salzburgu na festivalu. Také mě seznámil s mnoha německými a rakouskými umělci, které zval na večeře po divadle. Mezi jinými jsem poznala Maxe Reinhardta a Marlene Dietrichovou, kteří tam byli na dovolené. Max Oberlander byl velmi pesimistický, pokud šlo o politickou situaci, a už tehdy pomýšlel na emigraci. Vím, že měl spoustu peněz za hranicemi, zejména ve Švýcarech, a při každém společném výletu do ciziny jsem mu pomáhala pašovat cizí valuty, hlavně stolibrové anglické bankovky, do zemí, kde měl bankovní konta. Stolibrovky se daly svinout v tenkou ruličku, kterou jsem snadno schovala v tělesném otvoru, kam se žádný celník neodvážil dámě nahlédnout.

Mezitím se do Prahy začali vracet umělci, kteří až donedávna filmovali a hráli v Berlíně, ale práce jim tam byla znemožněna, buď z politických důvodů, nebo prostě proto, že byli Židi. Jeden z nich byl kameraman Ota Heller; ten utekl z Berlína přímo od roztočeného filmu, protože mu někdo vyhrožoval, že ho udá. Vyprávěl mi o tom zábavnou příhodu. Seděl v Berlíně v nádražní restauraci a čekal na vlak do Prahy, když si k němu přisedl nějaký esesák, zřejmě podroušený, a dal se s ním do řeči. Pil přitom jako duha a najednou se mu udělalo špatně. Ota ho doprovodil na záchod a držel mu hlavu nad umývadlem; pak mu umyl obličej studenou vodou a reprezentant nejčistší rasy při tom blábolil: „Ich liebe nur zwei Leute. Dich und den Führer.“..

Nikdo by byl tenkrát nevěřil – protože to přesahovalo naše chápání – že v nedaleké budoucnosti budou se muset naši nejlepší přátelé buďto vystěhovat, nebo je naženou do lágrů a do plynových komor. My jsme nikdy nerozlišovali Židy od křesťanů a otázka, s níž se později člověk často setkal, totiž „Není on Žid?“, prostě tehdy neexistovala. Ta se začala ozývat pod vlivem neustálé německé propagandy a protože i u nás noviny po nacistickém vzoru, jako Vlajka a Stříbrňák, se daly do rozšiřování rasové nenávisti. Haas sice už drahnou dobu tvrdil, že svět se skládá ze Židů a antisemitů, dokonce se zmiňoval o několika význačných členech Národního divadla, o nichž byl přesvědčen, že jsou protižidovského smýšlení, ale já tomu nevěřila, až jsem se o tom mnohem později přesvědčila na vlastní kůži. Vzpomínám si zejména na jednu trapnou příležitost. To už byla válka, seděly jsme s Natašou Gollovou na premiéře našeho nového filmu, a před tím filmem promítali žurnál se záběry odněkud z Polska, jak si Židi museli kopat vlastní hroby. V té chvíli jeden dost známý český herec začal aplaudovat a přestal teprve, když ho okřikli dokonce přítomní němečtí hodnostáři. Obě nás to tak zhnusilo, že jsme vstaly a chtěly odejít. Po premiéře jsme proti předvádění onoho žurnálu protestovaly, a jeden z německých pořadatelů nám řekl, že šlo o omyl, že nikdo z nich neměl ponětí, co v tom žurnálu je. A já si tenkrát okamžitě vzpomněla na Haase a jak tvrdil, že v každém křesťanovi je zakuklený antisemita. Nedal si to vymluvit, třebaže jsem se ho snažila přesvědčit, že by ho jeho kolegové nenáviděli, i kdyby byl křesťan, protože má větší úspěch než oni. Tvrdil dokonce i mně do očí, že já a všechny ty křesťanky, s nimiž chodil, jsme antisemitky. Já ho odbyla se smíchem a řekla jsem mu, že jestli ho některá už nemá ráda, není to proto, že je Žid, ale protože se ke svým milenkám choval jako prase a ony by ho měly v nelásce, i kdyby se jmenoval František Svoboda. Potom když emigroval, poslal mi lístek odněkud z Francie a podepsal se František Svoboda.

Svět chce být klamán, a kdo říká, co si myslí, je blázen a zaslouží si, co ho potká. Kdysi za to upalovali, dneska člověka znemožní prolhanou propagandou a umučí ho duševně.

Dám já ti stříbrný chlívek zabalím té do výšivek Kvik, kvik, řeklo čuňátko. (Popěvek ze hry Věčná milenka)..

Můj život se ubíral jiným, opačným směrem a během času, aniž jsem to sama pozorovala, přikláněla jsem se pozvolna k Fredovu kapitalistickému, antisocialistickému smýšlení, a to ovlivnilo mou budoucnost. Kdybych byla setrvala ve společnosti lidí z Táfelrundy, byla bych nejvýš pravděpodobně v roce 1939 emigrovala a tím se vyhnula mnoha bolestným a trapným zkušenostem. Místo toho jsem zůstala v Československu a chrochtala spokojeně u plného žlabu, bez něhož jsem si už život nedovedla představit.

Ale velký člověk prostě nepotřebuje přepych, peníze a slávu. To jsem si já tenkrát, bohužel, za vzor nevzala.

Fred se nejvíc přátelil s těmi politickými předáky, kteří byli zrovna u žlabu, a často jsem ho doprovázela po různých banketech, správně řečeno vlastně žranicích, jež se tehdy pořádaly obvykle na státní útraty.

Brzo po německém záboru se situace přiostřila a každý, kdo byl činný ve veřejném životě, ať už uměleckém nebo obchodním, musel předložit sedm křestních listů.

Zejména se to projevilo v mé divadelní kariéře: protože jsem byla slavná ve filmu, trvala jsem na hlavních rolích i v divadle, ačkoliv jsem neovládala jevištní techniku, tak rozdílnou od filmové. Neměla jsem na příklad ponětí o školení hlasu a o jeho projekci, ačkoliv to je první podmínka divadelní profesionality. Ve své domýšlivosti jsem ji naprosto přehlédla. Nikdy nezapomenu na výrok Jiřího Plachého, který v rozhovoru s jedním z mých přátel prohlásil: „Já proti jejímu vystupování v divadle nic nemám, ale ať jde do řady!“ V té větě byla velká pravda; jít do řady, začínat malými rolemi a ne se cpát za každou cenu na první místo. Jenže to jsem si ve své zbrklé ctižádosti neuvědomovala, a tak má divadelní kariéra začala fiaskem.

Měla jsem ohromný zlozvyk předvádět, jak jsem vtipná, a dělat si legraci na úkor lidí, kteří se ke mně dobře chovali.

Bydlela jsem v jednom pokoji s Natašou, s níž jsme tehdy byly nerozlučné přítelkyně. Jednou jsem seděla ve vaně a Nataša byla někde nakupovat, a vtom se v předsíni objevil její tatínek, doktor Hodač. Myslel si, že ve vaně se šplouchá jeho dcera, a protože dceři onikal, začal následující rozhovor: „Dostali jsme pozvání do zámku k Baťovům a ona se kamarádí s tou Mandlovou. Myslí, že bychom ji tam měli vzít? Ona je sice velmi vtipná a zábavná, ale mám strach, aby nám tam neudělala ostudu.“ Tak jsem ho Natašiným hlasem, který jsem uměla výtečně napodobit, ubezpečila, že ostuda nebude, a teprve, když jsem z vany vylezla a objevila se před ním (v koupacím plášti), uvědomil si svůj omyl a velice se mi omlouval.

..jsme konečně objevili dánskou hru Všechno nebo nic. Přeložila ji paní Gotzová z německého překladu a nadělala tam spoustu bot, což se prý v překladatelském řemesle stává. Jedna dokonce způsobila divadlu zbytečné výdaje. V jedné scéně se měl Rudla Deyl naklonit k paní Beníškové a podle německého textu se jí měl zeptat: „Sind Sie im Bilde?“ Ta fráze znamená „Je vám to jasné?“ ale paní Gotzová ji přeložila: „To jste vy na tom obraze?“ O žádném obraze nebyla v jevištních záznamech ani zmínka, ale přesto musel výtvarník namalovat portrét paní Beníškové a pověsit ho nad krb.

U něho jsem se taky seznámila s některými německými herci a režiséry a můj soukromý život začal být zajímavější. Přispěla k tomu i okolnost, že v Berlíně byla velká nouze o jídlo, pití a cigarety, Československo bylo proti tomu úplný ráj a Němci mu sami říkali „das Land des Lachelns“.

Chodil ke mně Hans Moser, Hans Alberts, Ruhmann a režisér Liebenier s Hildou Krahlovou, režisér Kautner se svou židovskou paní, kterou tím, že se s ní nerozvedl, zachránil stejně jako Moser a u nás Oldřich Nový před koncentrákem, aniž je pro jejich popularitu z veřejného života odstranili. A tak jsme často sedávali pozdě do noci, jedli, pili a hodovali a hráli anglické šlágry a ruské písničky, které jsem si přivezla z Prahy.

Zábava trvala už asi hodinu a bylo tam plno význačných herců a činitelů, a najednou se otevřely dveře a dovnitř se přibelhal sám „pan doktor“, jak se mu všeobecně říkalo. Později jsem se dozvěděla, že mě Zarah pozvala na jeho výslovné přání. Posadil se u stolu přímo proti mně a oplýval šarmem. Musím přiznat, že jeho osobnost mě fascinovala. Vzdor tělesné vadě a malé postavě to byl velmi impozantní zjev. Měl černé, pronikavé oči, které v asketickém obličeji zářily zlou inteligencí, a jeho ironická ústa a malý nos mu dodávaly impertinentní a skoro ďábelský vzhled. V celém chování byla jistota a autorita, a jakmile začal mluvit, úplně ovládl konverzaci. Byl nejen neobyčejně výřečný, ale měl velké znalosti o každém námětu, od divadla a filmu k hudbě a literatuře a pochopitelně nejvíc o svém oblíbeném tématu – politice a válce. Vykládal a vykládal a většinou se s tím obracel na mě, takže jsem si připadala jako ptáček hypnotizovaný hadem. „Až vyhrajeme tuto válku, vezmu si především za úkol vytvořit v Babelsbergu a na Krymu nejúžasnější filmové kolonie. Krym se stane Hollywoodem německého filmového průmyslu a bude mít denní letecké spojení s Berlínem. A proto musím už teď získat všechny největší filmové kanóny pro německou kinematografii. Když dostaneme pod kontrakt všechna esa, hvězdy a vůbec každého, kdo má v Evropě a po celém světě jméno, znemožníme tím ostatní filmové produkce a časem je všechny převezmeme.“ Poslouchala jsem jako vyjevená; „Až vyhrajeme tuto válku“ – ta jistota, to sebevědomí, ten entusiasmus, ten fanatismus! Nakonec uzavřel velkou tirádou a chválou válčení. Jaký je to prý nesmírný pocit být Němcem, příslušníkem národa, který tak hrdinně bojuje a vyhrává jednu bitvu za druhou. (To bylo ovšem před Stalingradem.)..

Ale najednou se zvedne velká bouře v úřadě německého protektora v Praze. Herr Staatsminister fur Böhmen und Mahren K. H. Frank se cítí hluboce dotčen. Pro německou kulturu je to ostuda, že v německém filmu má vystupovat Mandlová. To je známá kurva, která se vyspí s každým cikánem, píše Frank. Mimoto je to notorická šovinistka. Rozhodl se proto její německý film v Čechách zakázat a žádá, aby se tak stalo i v Říši. Goebbels se mě ptá na mé mínění. Říkám, že to je jasné, že nemůžeme klást větší morální požadavky na cizí herečky než na naše vlastní, a za druhé nemůžeme očekávat od Čechů nějaký entusiasmus pro německou věc. A za třetí jsou všechna ta nařčení naprosto bezpodstatná a Frank jenom jedná na popud někoho, kdo má důvod na Mandlovou žárlit. Goebbels se cítí Frankovým zásahem napaden osobně a na vlastním poli a odpoví mu velmi chladným a ostře zamítavým dopisem. Frank však neustoupí. Je u Hitlera velmi dobře zapsán a stojí za ním celý Himmlerův aparát. Neumann, první osobní referent Goebbelsův, se přičiní, aby Goebbels změnil mínění. A tak přichází od ministra propagandy příkaz, že se Adina už v německém filmu nemá zaměstnávat a svoje staré jméno ať si ponechá. Načež po válce označili vydíranou Mandlovou v její vlasti za zrádkyni a její umělecká kariéra skončila.

Ale abych se vrátila k tomu smutně proslulému večírku v Rudolfinu. Když se konečně všichni vlastenci dokonale vyproducírovali a Zdeněk Štěpánek pronesl k Frankovi celkem přátelskou řeč, kvůli níž mu po válce všichni, včetně těch, kdo tam tenkrát popíjeli, nemohli najednou přijít na jméno, rozpoutalo se všeobecné veselí a mnoho herců, kteří si rádi zadarmo přihnuli, se nechovalo zrovna důstojně. Úplně sťatý Bedřich Veverka si v jednom momentě sedl Frankovi na klín, objal ho a ujišťoval, že proti tomu nebude nic mít, když mu Herman bude říkat „Fritz“. Jenom úsilím inženýra Zankla se ho podařilo od Franka odtrhnout. Frank měl zřejmě už všeho dost, myslím, že dokonce i pití, vstal a ještě před rozloučením podotkl, že s paní Mandlovou mluvil hlavně o Vinohradském divadle a že doufá, že naše rozmluva nedá podnět k různým dohadům. A tím skončilo moje první a také poslední setkání s mým „milencem“.

V divadle mi nikdo nedal znát nějakou změnu a všichni se chovali velmi vlídně a shovívavě, zejména ovšem můj starý kamarád Franta Vnouček,..

..a trávila jsem většinu večerů sama nebo s Ljubou. Ljuba byla v té době velmi nešťastná, protože jako poloviční Židovka nesměla hrát ani v divadle, ani ve filmu a pochopitelně to těžce nesla. Snad proto ke mně tak přilnula, protože přese mne byla aspoň trošku ve spojení s tím, co tak milovala a co jí chybělo. Měla sice zámožného přítele, ale žádný komfort jí nemohl nahradit ztrátu povolání tak bezohledně odepřeného árijskými zákony. Byla v té době mou nejlepší přítelkyní a jenom okolnosti těsně před válkou a potom i po válce nás rozloučily.

Jednou jsem jela vozem ze studia a najednou mi padl do oka reklamní plakát, už ani nevím na co, a z toho plakátu na mě zírala moje vlastní tvář. Věděla jsem, že jsem podobnou reklamu nikdy nedělala, a při bližším zkoumání jsem shledala, že to je fotografie ženy mého ctitele. Čilá firma zřejmě využila její podoby se mnou. Po válce si ji lidi se mnou tak pletli, že měla hodně nepříjemností; dokonce, protože jezdila na motocyklu, jí lidi nahlas nadávali, že by se jí to nemělo dovolit po tom, čím se provinila. Vím, že se proti tomu v novinách v nějakém interview ohradila, že trpí kvůli své podobě se mnou, ale tenkrát jsem si myslela, dobře jí tak, za války jí to nevadilo, ať teď trpí za to, co jí kdysi prospívalo a asi taky marnivě imponovalo.

Po nějakém čase se moje souhra se Šmeralem proměnila v něco, čeho bychom nebyli mohli docílit, kdyby mezi námi neexistovalo určité spříznění. Lidé mi několikrát řekli, že naše milostné scény jsou tak opravdové a plné horoucnosti, že se leckdo domnívá, že spolu něco máme. Nebyli tak docela daleko od pravdy, protože jsem do něho začala pomalu být zamilovaná a on se mi přiznal, že vyznávat mi lásku na jevišti není pro něj nic nepřirozeného, protože ačkoliv se tomu snaží ubránit, nemůže si pomoci, mám pro něj ohromnou přitažlivost. A tak se z nás stali milenci. Vladimír byl ženatý se Židovkou, jmenovala se Marianne a byla kdysi tanečnicí u E. F. Buriana; to, že se vdala za árijce, ji chránilo před koncentrákem anebo vězením. Chápala jsem a přijímala jako samozřejmost, že se nikdy nebudeme moci vzít, protože kdyby ji opustil, okamžitě by ji zatkli a poslali, možná na smrt, do nějakého tábora. Protože podobná manželství musela být skutečná, ne jen na oko, musel se Vladimír každou noc vracet domů, aby mu nemohli dokázat, že spí někde jinde a jeho manželství je jenom formalita. Tvrdil mi, že se svou ženou už nežije a že s ní zůstává jenom z toho jediného důvodu – jejich vztah vzal za své prý dávno před válkou. Věřila jsem tomu a nežárlila jsem. Byla jsem do něj nesmírně zamilovaná. Zbožňovala jsem ho nejenom jako herce a partnera, ale považovala jsem ho za nejzajímavějšího muže jak po stránce duševní, tak – a to hlavně – po stránce tělesné. Časem jsem se na něm stala sexuálně závislá tak, že jsem si život bez něho už nedovedla představit. Poznenáhlu mě v rozhovorech nenápadně získal i pro své politické přesvědčení, a když mi jeho přátelé začali důvěřovat, často je překvapovala změna, jaká se se mnou stala. Byla jsem najednou přesvědčená komunistka a nijak jsem to neskrývala ani před svými bývalými přáteli, kteří byli pochopitelně největšími odpůrci komunismu. To, že jsem se později zase úplně obrátila, byl důsledek Šmeralova chování, jež se nedá nazvat jinak než zbabělost, vypočítavost a nezodpovědnost. Jenže než jsem poznala jeho pravý charakter – ten se vyjevil až v době, kdy už mě nepotřeboval – viděla jsem ho jenom v nejlepším světle, a protože jsem milovala jeho, začala jsem sympatizovat i s komunistickou doktrínou, již on slepě sledoval. Dokud jsem byla tělesně i duševně zcela pod jeho vlivem, podrobovala jsem se naprosto všemu, co uznával on; když jsem poznala pravdu a zjistila, co skutečně bylo za jeho vztahem ke mně, zatvrdila jsem se proti němu a proti všemu, co jemu bylo svaté, jestli se tomu tak může říkat. Protože jsem poznala, že opravdovému komunistovi není svaté nic. Rodina, přátelé, manželka, děti – to všecko musí ustoupit zájmu strany, a jejímu prospěchu nesmí žádný osobní vztah stát v cestě.

Ale v pomluvách se nesmyslům meze nekladou, a člověku zůstává rozum stát, jaké odpornosti si zlí lidé dovedou vymyslet.

Mnoho lidí sedělo na Pankráci dlouhou dobu bez výslechu, než se ustavily řádné soudy, a když konečně byli vyslechnuti, propustili je často s podrytým zdravím a s omluvou: „To je revoluce, co chcete.“..

Po týdnu mě převezli na Pankrác. Dostalo se mi obvyklého přátelského přijetí, které dozorci tak úspěšně napodobili podle svých německých kolegů za války. Především stát hodiny a hodiny na chodbě obličejem ke zdi a nosem k ní tisknout kus papíru. Když papír spadl, lítaly facky. Ačkoliv jsem byla velmi zesláblá, podařilo se mi vyvinout takovou dovednost, že můj papír spadl jenom pětkrát – tedy jenom pět facek. Po několika hodinách laciná podívaná dozorce unavila a nahnali nás do cel. V té chvíli jsem přestala být osobností a stala jsem se pouhým číslem.

Protože, nemohu si pomoci a myslím, že nejsem nespravedlivá, ale domnívám se, že kdo za německé okupace nebyl v podzemí, v zahraničí nebo ve vězení či koncentračním táboře, byl do určité míry kolaborantem a mohl být lehce z kolaborantství nařčen. Holič, který stříhal vlasy německých vojáků, řezník či hokynář, kteří jim prodávali maso a zeleninu, číšník, který jim servíroval jídlo v restauracích, zpěvák, který pro ně dával koncerty, klaun v cirkuse, který je rozesmával, tisíce a tisíce dělníků v továrnách, kteří pracovali ve válečném průmyslu, zkrátka masy lidí, kteří by byli mohli být nařčeni z toho sois-disant zločinu, ale ochránila je před tím anonymita. Řadovému zaměstnanci nebylo těžké vyhnout se přímému styku s Němci; u prominenta to bylo nemožné.

V těch dnech jsem často myslela na slova jednoho německého kulturního přidělence, s nímž jsem se často hádala, když kritizoval český charakter: „Češi jsou národ udavačů a kurev,“ prohlašoval, „a vy si na to jednou vzpomenete. Kdybychom měli zavřít všechny ty vaše kompatrioty, na které nám dochází udání z vašich řad, vězení by na to nestačila.“ Jistěže přeháněl, a já nebyla slepá, viděla jsem, že mnohdy se našli lidé, kteří se chovali dobře, ba přímo hrdinsky, ale fakt je, že v životě jsem nepotkala takovou spodinu, tolik nízkosti a sprostoty jako mezi Češkami v pankrácké cele.

Jak se později ukázalo, všichni moji přátelé dali ode mne ruce pryč, aby se sami nedostali do maléru, a nikdo nehnul ani prstem, aby mi pomohl. Můj bratr Karel musel dokonce vyhrožovat Šmeralovi, aby přišel k soudu a svědčil pro mě. To mi později řekl soudce při výslechu.

A když je člověk na dně, jsou sny o dobrých časech horší než noční můra.

Když mě konečně propustili, objevily se v novinách dva řádky: Adina Mandlová byla propuštěna z pankráckého vězení, protože nebylo prokázáno nic, co by zavdávalo příčinu ke stíhání lidovým soudem. Možnost nějakého interview, kde bych se očistila, byla ovšem naprosto vyloučena. Nikdo neměl odvahu takový článek otisknout, a tak jsem pro veřejnost, která předtím četla ty hory pomluv a lží, zůstala natřená a musela jsem se skvrnou na svém dobrém jméně žít po dlouhá léta. Ve dnech úspěchu a slávy mě neustále obklopovaly stovky lidí, někteří byli přátelé, jiní jenom příživníci; když jsem se vrátila z vězení, mohla jsem na prstech spočítat skutečné přátele, kteří přišli a nabídli mi pomoc. Byli to většinou lidi z chudších vrstev, a co mohli, to mi nabídli, ne z vypočítavosti, ale z čisté dobroty srdce, a protože mě měli rádi. Ti bohatí a vlivní si pro mě nenašli čas ani pomoc. Snažila jsem se je kontaktovat a očistit své jméno s jejich pomocí. Setkala jsem se však jenom se sliby, lžemi a výmluvami. Spousta mých bývalých kamarádů zaujala význačné pozice, někteří dokonce i v ministerských křeslech, ale najednou byli všichni tuze zaneprázdnění, aby mě vyslechli třeba jenom po telefonu.

..ale myslela jsem si vždycky, že život je příliš krátký, aby se člověk na lidi hněval.

Peníze jsme neměly, protože jsem si nikdy nic neušetřila,..

..podle logiky: „Kdyby byla nevinná, tak by ji tam tak dlouho nedrželi.“ Šmeral mlčel a hájil jenom sebe. Když mu vytýkali, že se mnou za války chodil, uvedl velmi legitimní důvod: chránil svou židovskou manželku. Na to, že jsem mu de facto zachránila život, rychle zapomněl. Slyšela jsem, že jediný, kdo se mě zastal, byla moje velká odpůrkyně Marie Burešová, která prohlásila: „Když byla nahoře, tak jste jí lezli do prdele a teď, když je na zemi, tak do ní kopete.“..

Měl ohromně červené ruce a moji přátelé si z něho dělali legraci, že to má z doby, kdy byl hokynářským učedníkem a tahal nakládané okurky holýma rukama z láku.

Těšila jsem se do Paříže, kde jsem strávila tolik krásných chvil, ale s Geoffreyem všecko najednou ztratilo půvab. Nikdy předtím jsem nebyla nucena přizpůsobovat se někomu s takovou nechutí.

Často jsem se hádala i s jeho přáteli, a někdy jsem jim dokonce předhazovala kapitalistické využívání ubohých chudých černochů, od nichž skoupili pozemky v nejlepší části Grand Caymanu za pár liber. Co nevidět mě pro moje protikapitalistické řeči měli rádi stejně jako já je, protože jsem se svými názory na ně vůbec netajila – k velké zlosti svého manžela, který se za mě začal stydět a neustále mě okřikoval, abych si svou komunistickou propagandu nechala pro sebe a pro sobě rovné.

..přátelé, Laci mezi nimi, tvrdili, že mu křivdím, že je ve skutečnosti velmi hodný a má mě opravdu rád, ale nemohla jsem si pomoci. Cítila jsem, že pod jeho uhlazeným chováním gentlemana se skrývá něco, co mě instinktivně proti němu popouzí.

Pobyt v sanatoriu se mi líbil, vzdor uřehtanému anglickému osazenstvu, jež se smálo každé blbosti.

Pak mi nabízela, že by mi poslala nějaké návštěvníky, abych se necítila sama, což jsem odmítla, protože znajíc Švýcary z dřívějších výletů, kdy mně počítali dva franky za východ slunce, vím, že jsou štont přijít jako profesionální návštěvníci a já budu platit jak blbá.

Ubohá duše je tak blbá, že všecko, co jí řekneš, promptně sežere.

Jsem tady sice jenom tři neděle, ale už je mi moc věcí jasných. Mezi jinýma hlavně to, že si tady asi nezašoustám. Chlapi jsou tady sice na ženský jako vosa na bonbón, ale znáš to, oči by jedly a huba nemůže, je to tady samý Angličan. Můj soused mě přišel navštívit, aby mi všecko o sobě řekl, je docela přijatelný fyzicky, ale asi s ním nic nebude, má potíže se žaludkem, a to je konec erotiky, to ukazuje jedině na průser. Lacimu to neodpustím, že mě poslal sem, to jsem mohla rovnou zůstat v nějaké londýnské nemocnici na National Health Scheme, tam by možná byla větší šance potkat nějaký ty schopný bloody foreigners než tady v té britské kolonii. Myslela jsem si, že tady poznám nejmíň bratrance od perskýho šacha, a místo toho je tady samý Smith a Brown. Co je novýho v Londýně? Pravděpodobně nic, jinak by o tom bylo něco v anglických novinách, oni přece na sebe všechno řeknou. Ve švýcarských novinách se dost píše o válce, což je mi celkem jedno, protože ve Švýcarech se asi sotva bude válčit, kam by se sem do těch kopců honili, a konec konců, přece..

Milá Anči, pamatujete se na tu knížku od Thomase Manna, která se jmenovala Zauberberg? Tak na takovým jednom kopci sedím, lépe řečeno ležím teď já a léčím si tuberu. Rozdíl je jenom ten, že v té knize Mann popisoval pacienty jako erotomany, on ovšem nepočítal s anglickou interpretací, jinak by byl asi nutně zaplakal a hodil to celé do koše.

Doufám, že se Honza v té zemi dobrodruhů uchytí, kdybych byla mladší, svobodná a zdravá, tak bych tam jela taky, když už nic jinýho, tak snad by si jeden mezi těmi drvoštěpy přišel na své aspoň po té čistě živočišné stránce. Já totiž od té doby, co mám tuhletu nemoc, jsem strašlivě vášnivá a chlípná,..

..ale ať mě moc nelitujou, to prej není dobře; moje babička vždycky když zařezávala husu mě odháněla pryč a říkala: „Ty ji lituješ a ona nemůže chcípnout.“ Líbá vás Vaše A.

..to pak přemýšlím, protože žiju ze vzpomínek, jak to bylo hezké, když jsem byla mladá, jak za mnou chlapi lítali, div si neuhnali tuberu oni, a jak jsem ty bohatý šidila a za jejich zády těm chudým dávala, jak ten Jánošík.

Tak, abych Ti vylíčila, co tady furt dělám: hovno.

Co se týče šoustání: nedělej si iluze, jsou tu samí hrdí synové Albionu a tam, jak víš, se to nenosí.

..ale kdybys jela okolo tak mezi 2-4 odpoledne, tak nehoukej, to spím po obědě a obyčejně se mi zdá o pohlavním styku, že to mám tak sprostě říct, tak mi to nekaž.

Jediná snesitelná a zábavná ošetřovatelka je jedna Francouzka, která se nedávno dostavila a s kterou si z těch Angličanek děláme srandu.

Dovedu si představit, jak to asi bude vypadat; typická anglická party s otravnými lidmi, nikdo neví, proč je pozval, a oni nevěděj, proč to přijmuli. Všichni mají plnou prdel řečí, ale kdyby ses jich zeptala, o čem to mluvěj, tak by si nemohli vzpomenout. Jsem ráda, že tam nebudu, protože bych jistě polovičku hostů urazila svým vrozeným taktem.

Co se týče mých memoirů, o kterých se zmiňujete, ono je to zatraceně těžké. Buďto je to sentimentální jako Kde domov můj, anebo sprosté jako bible, takže to vždycky nakonec zahodím.

Milý Kadelíku, tak Ty mi nevěříš, že mám úbytě? Na mou duši, že to mám, viděla jsem je na vlastní oči na rentgenech a přece tomu taky trochu rozumím, nadarmo jsem s tolika doktorama nešoustala.

Vím, že se v Londýně necítil doma, to je hrozné město pro chudé emigranty,..

Ale jinak z domova nevím vůbec nic, jen co si přečtu ve švýcarských novinách. Mám vždycky ohromnou radost, když se dočtu, že nějakej komunistickej předák, jak je teď souděj v těch čistkách, prohlásí, že lituje, že to nebral dost vážně a že už to víckrát neudělá, ale to mu je už stejně hovno platný, protože pušky už jsou stejně nabitý a trojka na Sibiř zapřažená a koně hrabou netrpělivě podkovou.

..koukám se do údolí, ana píšu, a jsem taková veselá, hned bych někomu dala.

Nic si z toho nedělejte, že jste ztratila domov, všichni máme podělanej život, protože jsme byli vytrženi z kořenů a potácíme se světem jak ten pán, co ztratil paměť a nemoh si vzpomenout, kde je ta díra ve dveřích, co od ní má klíč.

Chodí mi pískat pod balkón a mimo různých projevů zájmu o mé zdraví jako „comment allez-vous“ mi hází nahoru květiny, které krade v zahradě. Říkal domovníkovi, že jsem nejkrásnější ženská, kterou kdy v životě viděl, a že by mu nevadilo, kdyby se ode mne nakazil tuberou, jen kdyby mohl se mnou strávit jednu noc lásky. Bohužel, musí brzo do školy a já nesmím ještě vstát, takže asi propasu příležitost stát se jeho „femme fatale“, což mě dost mrzí, protože když ho vidím, mám podobný pocit jako asi měl doktor Faust, když viděl poprvé Markétku, jenomže tady neznám žádnýho Mefistu, který by mi půjčil kvartýr. A tak naše láska musí zůstat platonickou.

O válce se tady zatím přestalo mluvit, on prej si to Džugašvili rozmyslel, protože mládež není eště dost vykrmená pro kanonenfutter. Já bych se stejně na vojnu už nedala, Mata Hari už ze mě nikdy nebude, protože jsem v Evropě prozrazená a na otevřený boj mám slabej pajšl, takže kdyby přece mělo něco vypuknout, budu se skrývat v lesích s ostatníma krávama, jako ty partyzáni, co to nakonec vytrhli a už jenom stačili zapálit Staroměstskou radnici.

..a řekla jsem mu přímo, že veškerá příčina mé nemoci je on a jedině on a všecko, co řekne nebo udělá, mně způsobí záchvat beznadějného zoufalství a bezmocného vzteku, ačkoliv jsem ochotna věřit, že se ve skutečnosti snaží o pravý opak.

Ležím tady v sanatoriu, které on platí, a kromě těch pár hadrů ve skříni mi na celém světě nic nepatří. Snažím se uzdravit a nevím vlastně proč, protože moje uzdravení znamená návrat do života, který vlastně životem vůbec není a s kterým si nevím rady.

Počítat s tím, že najdu někoho, kdo se do mě šíleně zamiluje a bude mít kvality, které já vyžaduju, je v mých letech asi tak pravděpodobné jako očekávat, že ten kůň, co nám vozí mlíko, vyhraje Derby.

Protože jsem si vždycky myslela, že domov je tam, kam člověk utíká brečet,..

..a každá krize musí nějak vyvrcholit a skončit.

..jedna moje přítelkyně našla maďarskou švadlenu, která prostřednictvím jakési prodavačky u Jacquesa Fatha kopírovala všechny jeho modely a prodávala je za poloviční cenu. Později jsem slyšela, že jim na to přišli, tu prodavačku od Fatha vyhodili a Maďarku vypověděli z Francie, protože tam kopírovat modely je těžký zločin.

..a hlavně baletu, který měl zejména rád, protože jako mladý kluk viděl jednou Annu Pavlovou. U východu z divadla mu hodila růži a on od té doby toužil jenom po tom, aby mohl balet studovat. Jenže byl chudý a už od patnácti let si musel vydělávat na živobytí v textilní továrně. Brzo si ušetřil na jeden šicí stroj a při svíčce, kterou mu jeho maminka držela, šil různé kreace pro sousedky ve vesnici.

Dlouho jsem to oddalovala, naše nevinné ouvertury byly pro mě úplně novým zážitkem a nechtěla jsem se ukvapovat. Až jednou uprostřed léta, za jedné z těch nocí, jakých je v Londýně málo – bylo horko a nad zahradou na střeše obloha plná hvězd, hráli jsme naši oblíbenou hudbu na gramofon a popíjeli víno – najednou jsem po něm tělesně nesmírně zatoužila. Odešli jsme do bytu a tam jsme se stali milenci. Byla jsem velmi zkušená, měla jsem mnoho lásek, ale nikdy předtím jsem nepoznala takovou něhu a jemnost. Obavy, že bych ho mohla jako přítele ztratit, se rozplynuly.

Když jsme se konečně nastěhovali do Yorkshire, byla jsem překvapena společenským životem, jaký tam lidi vedli. Především se v té době každý v Anglii dobře strojil a nikdo nechodil na večírky jako dnes, ohozený jako cikán anebo instalatérův pomocník.

Ale většina lidí mě přijala velmi přátelsky; tenkrát byli lidi na severu mnohem přístupnější a méně zaujatí proti cizincům než snobové z jižní Anglie, což se bohužel během času už taky změnilo.

Jenomže místo dvanácti slepic a jednoho kohouta mi sedlák prodal dvanáct kohoutů a jednu slepici, která sice asi měla veselý milostný život, ale byla z toho tak umořená, že nesnesla ani jedno vajíčko. Nakonec jsem musela všechny kohouty až na jednoho podřezat, protože moje hospodyně byla sice vytrénovaná ošetřovatelka, ale nesnášela krev a neměla to srdce něco zabít.

Nikdy předtím jsem si neuvědomovala, kolik ponížení musí prodavačka spolknout, když chce něco prodat.

..navrhla, že bych měla zkusit vyjádřit se v jiném oboru, protože když prý má člověk talent v jednom druhu umění, má zkusit štěstí i v jiném, který s jeho původní branží nesouvisí.

..a sochařina je, podle úsloví lidí z branže, ten percent inspiration and ninety percent perspiration, čili víc dřina než umění.

..protože věděl, že jsem v Anglii nikdy skutečně doma nebyla a po starém domově se mi tak stýskalo, že jsem často plakala ve snu, když se mi zdálo o Praze.

..ale sama jsem konstatovala velkou změnu u většiny přítomných, zejména u chudinky Nataši, která ovdověla a byla zřejmě nešťastná a skleslá, už proto, že se v divadle k ničemu význačnějšímu nemohla dostat.

Když jsem se o tom večírku zmínila na příští schůzce Sládkovi, poradil mi, abych na staré kámoše zapomněla, ti prý jsou dneska už pasé, ovšem Ljuba, to je něco jiného, s ní ať prý se přátelím. Zřejmě to tehdy měla u komunistů velmi dobré.

říkalo se, že se jím stal proto, poněvadž je synovec ministra školství Zdeňka Nejedlého, což prý má dokonce i na vizitkách.

V nestřeženém okamžiku jsem často z jeho výrazu vyčetla, že je zlý a pomstychtivý a že je schopen všeho.

Jela jsem po Finchley Road a najednou jsem u autobusové stanice zpozorovala muže, který byl úplný dvojník Karla Poláčka. Okamžitě jsem zastavila, a jak jsem k němu couvala, probleskla mi hlavou myšlenka: Je to možné, že by se byl zachránil? Vždyť se o něm říkalo, že ho Němci zavraždili v plynové komoře. Vzpomněla jsem si také na naše setkání v Praze už za války, stál tenkrát ve Štěrbově pasáži, měl na kabátě Davidovu hvězdu, a když jsem k němu přistoupila, varoval mě, abych se s ním na veřejnosti nezastavovala, protože bych z toho mohla mít nepříjemnosti u Němců. Řekla jsem mu, že se na ně vyseru, a zeptala se ho, jak se mu daří. Podotkl smutně: „Jak už se mně může dařit. Vždycky jsem tvrdil, že Žid patří do kavárny, a teď tam nesmím.“ Tak jsem ho nakonec přesvědčila, že můj byt proti Mánesově kavárně je mnohem hezčí a pohodlnější než všecky kavárny v Praze a prosila jsem ho, aby ke mně přišel na kafe. Přišel ke mně snad třikrát, vždycky zadním vchodem z postranní ulice; vypil kafe a snědl nějaký ten koláč, ale finanční pomoc naprosto odmítl. A pak najednou zmizel a já se později dozvěděla, že ho odvezli do tábora. Nemohla jsem věřit svým očím, když jsem konečně zastavila před jeho dvojníkem. Byl od Poláčka, jak jsem ho kdysi znala, úplně k nerozeznání, ale Poláček to bohužel nebyl. Přesto jsem mu nabídla, že ho svezu do Londýna, a když jsem se ho zeptala, kde ho vysadit, dal mi adresu Independent Television, kam jsem měla sama namířeno. Byl to Lewis Greifer, spisovatel, který psal scénáře pro televizi a jehož jméno jsem často vídala na titulcích. Taková shoda okolností! Vyprávěla jsem mu o Poláčkovi, vyměnili jsme si telefonní čísla a rozešli jsme se se slibem, že se musíme brzo vidět; bydlel velmi blízko mého domova.

..protože nikdo z nás exulantů, i když tvrdí opak, není nikde jinde doma.

Načež Franta se rozřehtal na celé kolo a řekl mi, že namastit si kapsu je všeobecný ideál téhle, jak se jí říkalo, beztřídní společnosti.

Třicet pět let jsem se honila za něčím, co bylo čím dál nesnadnější a vzdálenější. Jaká ztráta času, a co bych byla mohla docílit, kdybych se stejnou houževnatostí sledovala jiný cíl.

..i když mě obklopoval dav pochlebníků, kteří mě využívali pro vlastní prospěch, ať už materiální, společenský, nebo sexuální.

Když jsem se vrátila domů z Pankráce, navštívil mě můj starý přítel Miloš Havel, jeden z mála, kdo mě ani tehdy neopustil, a po dlouhé rozmluvě a rozboru mého případu prohlásil: „Teď je načase, abys začala pomýšlet na svůj vlastní prospěch a přestala poslouchat lichotky a lži, kterými tě vždycky zahrnovali. Musíš se naučit přestat rozdávat, nejen materiálně, i duševně, a brát od jiných zejména morální podporu, kterou nejvíc potřebuješ a které se ti nikdy od nikoho nedostalo.“..

Jak často jsem záviděla lidem, kteří ve víře v Boha nalézají útěchu v bolesti a v modlitbě novou naději a sílu k snášení zdánlivě nesnesitelných břemen.

Žít pro budoucnost je stejně chybné jako žít v minulosti a jenom ten, kdo žije pro přítomnost, dovede plně ocenit, co mu přinese dnešek. Místo toho jsem se celý život starala, co bude zítra, a všecky svoje dnešky jsem propásla a promarnila v honbě za chimérami, jež mi nakonec přinesly jenom zklamání a bolest.

Především mi chyběl tak zvaný „small talk“, to jest hovořit s cizími lidmi o ničem. Vždycky jsem byla toho názoru, že když člověk nemá co říct, má držet hubu, a najednou jsem se musela bavit s Mrs. Brownovou nebo s Mrs. Smithovou o počasí a poslouchat stesky na služebnictvo, na děti, na drahotu a na manžela, který si koupil letadlo za mnoho desítek tisíc, ale nakonec byl tak lakomý, že posledních pět set liber ušetřil na tom, že v něm nedal instalovat záchod, takže musejí čurat do pytlíčku. Anebo že jim dosud nedodali ten Rolls Royce, co si ho už před půl rokem objednali, a představte si, ona pořád ještě musí vozit děti do školy v tom dva roky starým bentleyovi. Často jsem měla na jazyku ostrou poznámku, ale musela jsem ji spolknout, abych Bena nepřipravila o dobrou zákaznici.

Navíc jsem se musela neustále hlídat, abych neprozradila své pravé politické přesvědčení, protože všechny naše bohaté zákaznice byly v konzervativní partaji a každý, kdo nebyl Tory a byl jenom kapánek doleva, byl pro ně ten nejrudější komunista. Často jsme museli pořádat módní přehlídky ve prospěch nějaké pravičácké organizace, a když jsem tu pakáž slyšela mezi sebou mluvit, zvedal se mi žaludek.

..abych pomohla Benovi a sobě uhájit existenci, která byla ovšem naprosto prázdná a skrz naskrz materiální.

..já jsem se jenom ještě více zatvrdila proti bezohledné mentalitě anglické střední vrstvy, jež se považuje za oporu a výkvět národa, ale v podstatě se skládá z bezcitných prospěchářů.

..nebyla bych se naučila to, co je v lidském životě nejdůležitější, umět zestárnout bez trpkosti a dosáhnout míru v duši, která dlouho bloudila a prošla pravým očistcem, než našla jedinou hodnotu, pro niž stojí za to žít – klid a pokoj, pokorné přijímání dobrého i zlého jako nevyhnutelných součástí lidské existence.

Nezávidím nikomu společenské postavení, peníze, tělesné a duševní kvality ani slávu. Všecko, co jsem kdysi pokládala za nesmírně důležité, je prostě najednou bezvýznamné, vzdálené, téměř cizí. Dneska už se tomu směju.

<2020>