Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
2022
Deníky 1924-1929deniky_1924_1929.png
   Joseph Goebbels 
Rozmarné létorozmarne_leto.png
   Vladislav Vančura 
Jak to vidíjak_to_vidi_vaclav_cilek.png
   Václav Cílek 
Madisonské mostymadisonske_mosty.png
   R.J.Waller 
Solaris (A)solarisA.png
   Stanislaw Lem 
Příběhy pilota Pirxepribehy_pilota_pirxe.png
   Stanislaw Lem 
Rozum v koncíchrozum_v_koncich.png
   H.G.Wells 
3001 - poslední vesmírná odysea3001_posledni_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Den opričníkaden_opricnika.png
   Vladimír Sorokin 
Krvavá lázeňkrvava_lazen.png
   Mika Waltari 
Skleníksklenik.png
   Brian Aldiss 
Robinzoni z Kronborgurobinzoni_z_kronborgu.png
   František Běhounek 
Husitská epopej I.husitska_epopej_1.png
   Vlastimil Vondruška 
Kohout plaší smrtkohout_plasi_smrt.png
   Halas František 
Proměnapromena.png
   Kafka Franz 
2021
Král Šumavykral_sumavy.png
   Kalčík Rudolf 
Tři sestrytri_sestry.png
   A.P.Čechov 
Vzpomínky na budoucnostvzpominky_na_budoucnost.png
   Erich von Däniken 
Zpráva o třetí planetězprava_o_treti_planete.png
   Arthur C. Clark 
Pět neděl v balónupet_nedel_v_balonu.png
   Jules Verne 
Sapienssapiens.png
   Yuval Harari 
Kilometr 19kilometr_19.png
   Eduard Fiker 
Smrt si jde pro slavnésmrt_si_jde_pro_slavne.png
   Jan Bauer 
Temné světelné rokytemne_svetelne_roky.png
   Brian Aldiss 
Zlatá čtyřkazlata_ctyrka.png
   Eduard Fiker 
Série C-Lserie_c-l.png
   Eduard Fiker 
Nonstopnonstop.png
   Brian Aldiss 
Podivná úmrtípodivna_umrti.png
   Jan Bauer 
Další doteky dějindalsi_doteky_dejin.png
   Karel Pacner 
Vládce mořských hlubinvladce_morskych_hlubin.png
   J. M. Troska 
Farářův konecfararuv_konec.png
   Josef Škvorecký 
Ostrov doktora Moreauaostrov_doktora_moreaua.png
   H.G.Wells 
Velké špionážní operacevelke_spionazni_operace.png
   Karel Pacner 
Válka světůvalka_svetu.png
   H.G.Wells 
Velké polární výpravyvelke_polarni_vypravy.png
   Miroslav Martínek 
Říjnový kůňrijnovy_kun.png
   Colleen McCullough 
Hamlethamlet.png
   William Shakespeare 
Pád Cařihradupad_carihradu.png
   Mika Waltari 
Povídky z druhé kapsypovidky_z_druhe_kapsy.png
   Karel Čapek 
U Veliké řekyu_velike_reky.png
   Eduard Štorch 
Povídky z jedné kapsypovidky_z_jedne_kapsy.png
   Karel Čapek 
Stroj časustroj_casu.png
   H.G.Wells 
Osada Havranůosada_havranu.png
   Eduard Štorch 
Lovci mamutůlovci_mamutu.png
   Eduard Štorch 
Mementomemento.png
   Radek John 
2020
Navzdrory básník zpívánavzdory_basnik_zpiva.png
   Jarmila Loukotková 
Dívka, která si hrála s ohněmdivka_ktera_si_hrala_s_ohnem.png
   Stieg Larsson 
Dva proti říšidva_proti_risi.png
   Jiří Šulc 
Anthropoid kontra Heydrichanthropoind_kontra_heydrich.png
   Miloslav Jenšík 
Keltův senkeltuv_sen.png
   Llosa M. Vargas 
62.armáda v bojích o Stalingrad62_armada_v_bojich_o_stalingrad.png
   Kokunov, Stupov 
Výbor z díla I.vybor_z_dila_1.png
   C.G.Jung 
Caesarcaesar.png
   Colleen McCullough 
Problém tří tělesproblem_tri_teles.png
   Liou Cch-sin 
Nesmrtelnostnesmrtelnost.png
   Milan Kundera 
Caesarovy Římankycaesarovy_rimanky.png
   Colleen McCullough 
My děti ze stanice ZOOmy_deti_ze_stanice_zoo.png
   Christiane Felscherinow 
Posledních 100 dnůposlednich_100_dnu.png
   Karel Richter 
2061: Třetí vesmírná odyssea2061_treti_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Dneska už se tomu smějudneska_uz_se_tomu_smeju.png
   Adina Mandlová 
Z Lenigradu do Berlínaz_leningradu_do_berlina.png
   Nikolaj N. Nikulin 
Muži pod ochranoumuzi_pod_ochranou.png
   Robert Merle 
Egypťan Sinuhetegyptan_sinuhet.png
   Mika Waltari 
Smrt je mým řemeslemsmrt_je_mym_remeslem.png
   Robert Merle 
Přízeň fortunyprizen_fortuny.png
   Colleen McCullough 
Hitlerovi bojovnícíhitlerovi_bojovnici.png
   Guido Knopp 
České milenky nacistůceske_milenky_nacistu.png
   Václav Miko 
Exodusexodus.png
   Leon Uris 
Logan`s Runlogans_run.png
   William Nolan 
Pandemiepandemie.png
   Riddle A.G. 
Stalingrad-peklo na Volzestalingrad_peklo_na_volze.png
   Guido Knopp 
Dunaduna.png
   Frank Herbert 
Kronika ohlášené smrtikronika_ohlasene_smrti.png
   Gabriel García Márquez 
Město a hvězdyrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 

Guido Knopp


hitlerovi_bojovnici.png

Hitlerovi bojovníci [78]

“Věřil jsem - mýlil jsem se.” Toto pozdní vyznání lítosti Hitlerova polního maršála Keitela před norimberským tribunálem zůstalo při vyrovnání se s minulostí ze strany nacistických generálů ojedinělou výjimkou. Většina vyšších důstojníků, kteří diktátorovi pomáhali v jeho útočné válce, se odvolávala na vojenskou poslušnost a odmítala jakoukoli osobní vinu.

Od prvních dnů hitlerovské diktatury zavírali mnozí vysocí důstojníci oči před rostoucím terorem nacistů. Od počátku války byl wehrmacht pod vedením svých generálů jejich spolehlivým nástrojem. Mnozí důstojníci doufali v opojení z prvních vítězství ve slávu, uznání, povýšení a odměnu. Jen málokteří byli ochotni uposlechnout slov generála Becka, že vojenská poslušnost generálů “končí tam, kde jejich znalosti, jejich svědomí a jejich odpovědnost zakazuje provedení rozkazu.” Ještě méně z nich sebralo odvahu postavit se aktivně na odpor vlastnímu zločinnému vedení státu.

“Povinnosti dbalý muž nakonec bude muset splnit svou 3 povinnost i vůči ďáblu” - proroctví Dietricha Bonhoeffera se mělo u vojenské elity nacistického Německa naplnit děsivým způsobem.

Na rozdíl od většiny generálů wehrmachtu však měl Rommel odvahu otevřeně upozorňovat Hitlera na chyby jeho “vedení”. 15. července 1944 vyzval vrchního velitele, aby se vzdal velení wehrmachtu.

Reprezentoval vojenské ctnosti v jejich nejrozvinutější formě. Subjektivně sloužil své vlasti, objektivně zločinci.

“Druhotné ctnosti jako poslušnost, disciplína a statečnost jsou obdivuhodné,” říká dnes jeho syn Manfred, “dokud slouží primární ctnosti: lásce k lidem nebo pravdě.” Tady tomu tak nebylo, a v tom spočívá tragédie Erwina Rommela.

Keitelova lítost před soudci v Norimberku, jeho přiznání, “že věřil a mýlil se” přišly příliš pozdě a ve srovnání s úděsným bezprávím působily naivně a cynicky. Jeho poslední přání, aby ho jako vojáka zastřelili, soudci odmítli. 16. října 1946 byl oběšen.

Ernst Udet tuto porážku již nezažil. Říkával o sobě: “Kvůli létání se člověk někdy musí spojit i s čertem. Jen se jím nesmí nechat sežrat.”..

Debakl luftwaffe v souboji s britským královským letectvem rozbil iluzi o neporazitelnosti německých letců a odhalil katastrofální chyby v plánování. Šéf letectva Göring označil “generálního zbrojmistra letectva” za obětního beránka a nechal ho padnout. Dne 17. listopadu 1941 si Ernst Udet vzal život. Na stěně své ložnice zanechal na rozloučenou hořkou obžalobu proti svým konkurentům na ministerstvu letectví. Poslední věta směřovala na Hermanna Göringa: “Železný, zradil jsi mě.” Režim sebevraždu utajil. Vyhlásil, že Udet zahynul při zkušebním letu, a zinscenoval pompézní státní pohřeb. Göring zlomeným hlasem předstíral, že ztratil nejlepšího přítele.

..s markantními tahy obličeje, které jako by vytesal z 18 kamene Arno Breker, “vůdcův” dvorní sochař.

“Rozhodující je vůle zvítězit,” to bylo jeho krédem - a v tom ho nikdo nemohl překonat.

Vyzařoval “magnetickou, snad hypnotickou sílu,” psal pln obdivu své ženě. Německého diktátora ji popisoval přímo hymnickými slovy: “Povolán Bohem nebo prozřetelností, aby vyvedl německý národ vzhůru ke slunci,” tak oslavoval Rommel muže, který se měl v budoucnu stát jeho osudem.

Z Rommela se stal Hitlerův věrný bojovník - a to navždy, jak se zdálo. I svou osobní korespondenci teď častěji podepisoval “Heil Hitler.” Dopisy, které “psavec” Rommel posílal své manželce, vyjadřovaly stále rostoucí obdiv k diktátorovi, kterého pozvedl na svůj idol: “Jsem často s vůdcem. Tato důvěra je mou velkou radostí, větší než má generálská hodnost. Vůdce jistě rozhodne správně. Vůdce přesně ví, co je pro nás nejlepší.”..

Toto vysoké hodnocení mělo samozřejmě i svůj rub. Jako “Hitlerův oblíbenec” se Rommel netěšil u vojenských špiček žádnému zvláštnímu uznání. Během úspěšného postupu ve Francii Rommel stále znovu svévolně rozhodoval, pokud to považoval za nutné, porušoval předpisy a navzdory všem úspěchům opakovaně vyvolával nevoli nadřízených. I když ho jeho vojáci uctívali sebevíc - proti jeho počínání se začal rodit odpor. Z důstojníků štábu jeho divize to byl jistý major Heidkämper, který písemně zachytil výhrady proti stylu velení úspěšného velitele.

Není však nic úspěšnějšího než úspěch.

Nechtěl zaostat za Němci, kteří právě uštědřili zničující ránu svému “dědičnému” nepříteli Francii. Italská ofenzíva se však brzy zastavila o obranná postavení Britů a jejich spojenců. Při jejich protiútoku ztratili Italové osm divizí. Mussolini na začátku afrického dobrodružství velkohubě prohlašoval, že válku na jihu “nevede s Německem, pro Německo, ale pro Itálii po boku Německa”. Již několik týdnů po neúspěšném italském útoku stálo koloniální panství fašistického “duceho” před rozpadem. Teď musel pokorně požádat německého spojence o pomoc, pokud se chtěl vyhnout konečné porážce.

Erwin Rommel měl vysvobodit italské jednotky v severní Africe ze slepé uličky, do níž se dostaly vlastní vinou. Vrchní velitelství 32 armády pro tento úkol mělo zpočátku vyhlédnuté jiné generály. Operaci měl nejprve řídit Erich von Manstein, duchovní otec bitevního plánu vedoucího k porážce Francie, pak byl navržen generál svobodný pán von Funck. Hitler se však rozhodl pro muže, kterému za výmarské republiky bylo odepřeno vzdělání při generálním štábu, kterého nyní povýšil na generálporučíka a kterému osobně přidělil jeho nový úkol.

Rommel cítil, že je povinen, co nejrychleji ospravedlnit Hitlerovo rozhodnutí. Když 12. února poprvé vkročil na africkou půdu, ihned si získal respekt zastíracím manévrem: v Tripolisu nechal těch několik tanků, které měl s sebou, neustále objíždět blok a vsugeroval tak pozorovatelům dojem, že je silnější, než ve skutečnosti byl. “Generál Bluf” měl úspěch. Jeden agent ihned hlásil do Londýna, že v Africe přistálo více než 1000 německých tanků.

Vojenská situace italských svazků v severní Africe byla katastrofální. Britové si jejich bojové síly málo cenili: “Písek v karburátoru je vážnější problém než Italové”, 33 zněl rozšířený předsudek. Kolem 150 000 italských vojáků padlo do zajetí, zásobovací sklady německého spojence byly v rukou nepřítele, morálka jednotek se zdála být zlomená. Tobruk, El Aghejlu a celou Kyrenaiku dobyli Britové, kteří teď ohrožovali i Tripolsko.

Němci nebyli pro nasazení v poušti dostatečně vyzbrojeni. Chyběly filtry proti písku ke karburátorům - životně nezbytná nutnost v pouštní válce - stejně jako široké pneumatiky, které se hned nezahrabaly do písku. Němečtí vojáci nebyli na válku v poušti připraveni.

..formálně zůstal podřízen italskému vrchnímu velitelství. Všechny operace musely být schváleny nejen italským Comando Supremo, také německé OKH, které radilo Rommelovi k opatrnosti, chtělo vidět plány velkého útoku, kterým Rommel zamýšlel znovu dobýt Kyrenaiku.

To, co jednotky britského vrchního velitele Wavella vybojovaly za dva měsíce, získal Rommel se svým Afrikakorpsem za necelé dva týdny zpět, proti obrovské přesile. V týdeníku Wochenschau škrtal německý voják na silničních ukazatelích nápis “Wavells Way” a nahrazoval ho slovy “Rommels Weg” - to byla viditelná známka, že severní Afrika má nového pána. Úspěch operace “Slunečnice” byl obrovský - a zrodil legendu, která se živila sama.

“Vést znamená starat se o své vojáky, sdílet jejich osud. A to Rommel dělal, společně se svými vojáky kráčel k úspěchu.” Tady jsou kořeny zvláštního pohledu na pouštní válku. Pot svazuje - toto heslo nebylo v severoafrické poušti jen prázdnou floskulí: “Rommel nám byl otcem, znamenal pro nás víc, a dokonce tolik, že nás, staré Afričany, spojuje neviditelné pouto společenství. Vyrůstalo ze společných zážitků na africkém bojišti.” Ne bez patosu takto líčí jeden starý bojovník z Afriky mýtus Rommel.

Někdejší voják Karl Zimmermann ještě dnes vzpomíná na tuto Rommelovu zvláštnost: “Nebyl generálem, který stál vzadu a odtud vydával rozkazy. Byl vpředu, přímo u prostých vojáků.”..

..tvrdý jako Kruppova ocel, tuhý jako kůže, rychlý jako chrt.

Rommel byl spíše než geniální stratég, který vytvářel propracované plány, nadaný taktik, který rozpoznával stávající možnosti a dovedl jich využít. “Žádný plán nepřežije první pohyb nepřítele”, bylo jeho heslem.

Náčelník generálního štábu Franz Halder si 6. července 1941 poznamenal do deníku: “Osobní vztahy jsou zakaleny zvláštností generála Rommela a jeho chorobnou ctižádostí. Jeho charakterové nedostatky z něj dělají 38 zvlášť negativní zjev, s nímž se však nikdo nechce dostat do konfliktu kvůli… podpoře z nejvyšších míst.”..

Na zprávu, že mu Hitler maršálskou hůl pošle, prý odpověděl: “Udělal by lépe, kdyby mi poslal 40 jednu divizi.” V jiných popisech se však hovoří o dětinské radosti, kterou Rommel projevoval, když se o povýšení dověděl - bylo to páté během tří let. Nový polní maršál byl dost ješitný, aby na poctu byl hrdý. První dopis domů už nepodepsal jménem, ale “Váš polní maršál”.

Chtěl využít příznivé hodiny k úplnému zničení demoralizovaných Britů a jejich pomocných jednotek a prorazit ke strategicky důležitému Suezskému průplavu. Rommelovy myšlenky však již putovaly mnohem dál na východ. Wilfried Armbruster, Rommelův tlumočník v Africe, o tom informuje: “Pokud budeme pochodovat takhle dál, probijeme se až do Palestiny.” Protože tu byl ještě “Velký plán”: jednotky slupiny armád Jih se měly probít Kavkazem a přes Irán a Sýrii se někde na Blízkém východě spojit s Rommelovými tanky. Někteří pěšáci už také věděli kde: v refrénu písně o “ptáčkovi v lese” se v roce 1942 několik týdnů nezpívalo “v domovině”, ale “v Jeruzalémě na nádraží”.

..protože “bohyně válečného štěstí se vojevůdce dotkne vždy jen jednou. Kdo ji v takový okamžik neuchopí, ten ji často už nikdy nedohoní.”..

Při jedné besedě s Hitlerem poukázal Rommel důrazně na ztrátu mezinárodní prestiže, kterou zapříčiňuje v zahraničí 52 německá židovská politika. Jeho návrh, jak zvýšit německou reputaci: “Vypadali bychom ve světě lépe, kdyby se u nás žid mohl stát gauleiterem,” vyvolal u Hitlera velkou zlost. “Rommele, vůbec jste nepochopil, co chci,” a nevěřícný údiv, když Rommel společnost opustil: “Copak nepochopil, že židé jsou příčinou této války?” To Rommel skutečně nepochopil.

Za hrůzy na východě, o nichž Rommel slyšel, nečinil odpovědného Hitlera, ale jeho okolí. Vojenský génius byl politicky naivní. Jeho syn, někdejší vrchní starosta Stuttgartu, Manfred Rommel, shrnuje: “Je pravdou, že můj otec byl od roku 1938 Hitlerem fascinován.

Někdejší protivníci se ještě dnes shodují v této charakteristice války. “Byla to férová válka, války bez hany,” vzpomíná Hans Blumacher, který bojoval na německé straně. A jeden z jeho někdejších protivníků, Charles Squire, příslušník britské Osmé armády, potvrzuje: “Bojovali jsme podle pravidel války. Civilisté, děti a ženy boji netrpěli.”..

“Válka bez nenávisti” - tak zněl titul knihy, kterou po válce vydali Lucie Rommelová, vdova po Rommelovi, a Fritz Bayerlein, náčelník jeho štábu. Za německými vojáky v Libyi skutečně nepostupovala komanda SS nebo SD, která za bojujícími jednotkami prováděla své vyčišťovací akce. Na rozdíl od “plánu Barbarossa” se civilizační zábrany neodbourávaly rozkazem, individuální hranice studu neklesla nikdy až na dno. V Africe neexistovaly masové popravy, žádné masakry.

Chování nepřátel v Africe bylo v této válce tak výjimečné, že americký generál Eisenhower ve svých pamětech později napsal, že nechápe, jak se Angličané a Němci v severní Africe chovali. Americký vrchní velitel odmítl po vítězství přijmout “nacistické generály” Pro Brity a Němce to nebyl problém. Po bitvě u El Alameinu pozval polní maršál Montgomery ke stolu zastupujícího velícího generála Afrikakorpsu, generála rytíře von Thomu, který padl do britského zajetí. A generálplukovník Hans-Jürgen von Arnim, Rommelův nástupce jako velitele armády, konstatoval: “Za afrického tažení bylo běžné, jednat se zajatým protivníkem jako s gentlemanem. Tak to udělal Rommel s britskými generály po výpadu přes Mechili. Podobně postupovali i britští generálové vůči zajatým Němcům.”..

V porovnání s tím, co se dělo na východní frontě, se západ musel jevit jako ráj.

Večer 5. června 1944 vyslechl zpravodajský důstojník Patnácté armády, podplukovník Meyer, v jednom pořadu BBC druhou sloku básně “Chanson dáutomne”: “… zraňují mé srdce jednotvárnou monotónností.” Byl to signál francouzskému hnutí odporu: invaze započne během příštích dvou dnů. Tato a další zašifrovaná poselství z Londýna francouzskému hnutí odporu nebyla brána vážně. V Anglii bylo k útoku na “pevnost Evropa” připraveno více než 2,8 milionu vojáků, více než 3400 bombardérů a přes 5400 stíhacích letounů mělo ze spojenců udělat neomezené pány vzdušného prostoru, více něž 6000 lodí různé velikosti bylo shromážděno k přepravě jednotek přes Kanál.

Německé vedoucí špičky se v rozhodujícím okamžiku vyznačovaly nepřítomností: Salmuth byl dva dny na lovu, Dollmann, vrchní velitel Sedmé armády, připravoval štábní hry v Rennes, vrchní velitel 21. tankové divize, Geuchtinger, se zdržoval v Paříži. A Hitler spal a nechtěl být buzen před 15. hodinou. A když “vůdce” rozkázal, jeho paladíni poslouchali. Když zpráva o invazi dorazila na Obersalzberg, považoval to Jodl stejně za zastírací manévr. Rundstedt sice naléhal, aby mohl nasadit tankovou divizi, která byla držena v záloze, k tomu však bylo třeba Hitlerova schválení - ten stále ještě spal.

A kde byl Rommel? Podruhé ve své kariéře nebyl Rommel v rozhodující chvíli na frontě: v roce 1942, když Montgomeryho jednotky prolomily německé linie u El Alameinu, se zdržoval na zdravotní dovolené doma; o dva roky později oslavoval doma v Herrlingenu narozeniny své manželky.

V prosinci 1943 se Rommel v rozhovoru se svým bývalým tlumočníkem Ernstem Franzem nijak netajil pesimistickým hodnocením situace a označil také zodpovědné osoby: “Válka je téměř ztracená a čekají nás těžké časy… Bohužel máme nahoře co dočinění s lidmi, jejichž fanatismus se blíží šílenství.”..

Hledal pro svůj plánovaný postup podporu a obrátil se na Seppa Dietricha, velitele 1. tankového sboru SS. Rommel se odvážil zeptat se fanatického Hitlerova přívržence: “Splnil byste můj rozkaz, i kdyby byl v rozporu s vůdcovým?” Rommel hrál vysoko a zdálo se, že vyhrává, protože Dietrich odpověděl: “Vy jste můj vrchní velitel. Poslouchám jen vás, vaše rozkazy.”..

“Chci se pokusit na základě své vážnosti u spojenců vyjednávat se Západem proti vůli Hitlera a za předpokladu, že nám dovolí, postupovat s nimi společně proti Rusku.” Rommel si dělal o válečných cílech spojenců neskutečné iluze.

Méně jednoznačná je úloha, kterou hrál nejvyšší důstojník ve Francii, polní maršál von Kluge. Byl o hlavních záměrech atentátníků informován a signalizoval podporu pro případ úspěchu. Když se však dověděl, že Hitler atentát přežil, distancoval se od spiklenců. Nemohlo ho to však zachránit před Hitlerovou pomstou. Dříve než padl do rukou katům, spáchal sebevraždu.

Přesto se polní maršál vydal na inspekční cestu na frontu, když tu malou kolonu objevily dva britské stíhací bombardéry. Nebyl to první letecký útok, který Rommel zažil, když desátník Holke, který jako vzdušný pozorovatel seděl vzadu, náhle hlásil nepřátelské letouny. Rommel nařídil vyhledat vhodné místo, které by skýtalo dostatečnou ochranu - pozdě. V nízkém letu se britské stíhací bombardéry vrhly na svůj cíl - pálíce ze všech hlavní. Rommelovu řidiči střela utrhla rameno, ztratil vládu nad vozem, Rommelovu pobočníku roztrhal granát pánev a polní maršál sám vyletěl zasažen střepinami z vozu. Diagnóza: zlomenina spodiny lebeční a další těžká zranění na hlavě. Trvalo téměř hodinu, než těžce zraněného polního maršála dopravili do nemocnice.

Rommelova 73 manželka Lucie písemně prohlásila: “Konstatuji, že se můj muž na přípravě nebo realizaci 20. července 1944 nepodílel, protože jako voják odmítal jít touto cestou. Během svého života byl vždy vojákem, nikdy politikem.”..

Jako jeden z mála v Hitlerově bezprostředním okolí se Rommel nebál říci “vůdci” svůj odlišný názor do očí. Nebyl to tedy nedostatek odvahy vůči despotovi Hitlerovi, který Rommelovi bránil přidat 74 se ke spiklencům. Odpovídalo to spíše jeho chápání cti a “věrnosti.”..

Z Rommelova chování během tohoto rozhovoru a po něm vyvozují historikové dva závěry: 1. Rommel věděl o událostech, které se na východě za zády fronty odehrávaly - i když mu skutečný rozsah vraždění lidí nemusel být znám. Za tyto zločiny však nečinil odpovědného Hitlera, ale jeho okolí. 2. Rommel odmítal každou akci proti Hitlerovi, jejímž cílem bylo německého diktátora zabít. Hitler měl být 75 zatčen a pohnán před soud k zodpovědnosti - to byl idealistický a naivní postoj vůči muži, jemuž přísahal věrnost. Jeden konkrétní závěr však z těchto rozhovorů vyvodil: zakázal svému synovi stát se příslušníkem zbraní SS - což ten nejprve z mladického nadšení zvažoval, ale pak poslechl otce a neudělal to.

..a nic není trvanlivější než špatná pověst.

“Všechno je Keitelovo a Jodlovo dílo,” napsal Rommelově vdově Alfred-Ingemar Berndt, který měl k Rommelovi stejně dobrý vztah jako ke Goebbelsovi. I nacistický propagandista může výjimečně mluvit pravdu.

Voják z povolání 81 Rommel neměl zemřít kulkou, ale kapslí s cyankáli ze zásob personálního úřadu armády. To dávalo Hitlerovým katanům možnost snadněji zakrýt příčinu smrti. Protože výsledek rozhovoru s Rommelem byl dán už ve chvíli, kdy odjížděli z Berlína. Již v tu dobu připravovalo nacistické vedení státní pohřeb. Již 13. října obdrželo velitelství wehrmachtu v Ulmu zprávu, že z Berlína přibude věnec. “Nemohu vyjádřit, co se dalo číst v jeho obličeji,” popisovala Lucie Rommelová situaci, když její muž kolem 13. hodiny vyšel z pracovny, aby ji informoval o výsledku asi hodinového rozhovoru s Burgdorfem a Maiselem. Vojensky krátce, bledý, ale soustředěný, reprodukoval Rommel hrůzný výsledek: “Přišel jsem, abych ti dal sbohem. Podezřívají mě z účasti na atentátu na Hitlera. Vůdce mě postavil před volbu, buď se nechat otrávit nebo se nechat postavit před lidový soud. Jed přivezli s sebou. Za čtvrt hodiny budu mrtev.” Lucie Rommelová naléhala na svého muže, aby se v Berlíně hájil. Rommel odmítl: “Vím, že bych do Berlína nikdy nedojel, že by mě odstranili dříve.” Ujistil manželku, že na obviněních není zbla pravdy, že se lidového soudu nemusí obávat, že obvinění jsou výsledkem známých vyděračských metod, o čemž bez toho nikdy nepochybovala. Manfred Rommel popisoval otce při náhlém rozloučení jako “velmi rozčileného, ale kontrolujícího se, bledého, ale v plném sebeovládání.” Otec patnáctiletému synovi vysvětlil, co se stane a proč. Jeho poslední útěcha: “Hitler mi nechal vyřídit, že v případě mé dobrovolné smrti se vám nic nestane; naopak, bude o vás postaráno.”..

Několik metrů za obcí Herrlingen nechal Burgdorf zastavit. Řidič opustil auto společně s generálem Maiselem. Hitlerův pobočník předal Rommelovi smrtící kapsli jedu, avšak jed nepůsobil tak rychle, jak polní maršál ujišťoval manželku. Když po deseti minutách zavolali řidiče zpátky k vozu, Rommel ještě žil: “Viděl jsem Rommela sedět v autě, zhrouceného do sebe, vzlykajícího. Zvedl jsem ho a nasadil mu čapku, která spadla.” Pak se ztišil. Rommel byl mrtev.

Lucie Rommelová později vzpomínala, jak během Rundstedtovy smuteční řeči přemýšlela o tom, že “při státním pohřbu veřejně obžaluje vrahy.” “Jaký by to ale mělo smysl? Můj muž byl mrtvý a já teď musela myslet na svého syna. Zabili by i Manfreda. Věděli, že budu muset mlčet.” A tak zůstalo u tichého protestu. Přehlédla ruku, kterou jí podával generál Maisel, aby jí vyjádřil svou soustrast.

Generál - to podle latinského kořene generalis - je ” za všechno zodpovědná osoba.”..

Rommelův syn Manfred vyvodil z otcova života závěr: “Druhotné ctnosti jako poslušnost, statečnost, disciplína jsou nádherné dokud slouží primárním ctnostem: lásce k lidem nebo pravdě. Pokud ale slouží už jenom vůdci Adolfu Hitlerovi a jeho podivnému chápání vlasti, pak se obracejí ve svůj opak.”..

Kurt Salterberg, strážný ve “vůdcově” hlavním stanu Neustále v bezprostřední blízkosti Hitlera, byl plně podřízen jeho vlivu. Z ctihodného, měšťácky solidního generála se vyvinul postupem let v pochlebného, 88 neupřímného sluhu bez instinktů. Keitel v podstatě pro svou slabost trpěl.

Dívá se vůdci na ústa a snaží se vůdcem načatou větu dokončit, jakmile rozpozná její směr. Jeho personální politika je přímo hrozná. Jde ve svém nesoudném služebnictví tak daleko, že svého vlastního bratra drží dál od Hitlera. Joseph Goebbels..

Konec války ve studeném podzimu 1918 byl pro Němce jako zemětřesení. Většina nemohla pochopit, proč se po neustálých zprávách o vítězstvích musí vyrovnat s porážkou. Nestály snad jednotky stále ještě hluboko ve Flandrech, daleko na Ukrajině a nepřátelé nikde na německé půdě?

Podle ustanovení mírové smlouvy z Versailles směla republika mít ve zbrani 100 000 mužů. Bylo dovoleno jen 4000 důstojníků. Dokonce i Belgie a Polsko mělo víc vojáků. Vedle pocitu hluboké pohany z toho pro desetitisíce důstojníků z povolání vyplýval problém “nezaměstnanosti”.

V jedné zprávě vládě se říká, že v tajných skladech zbraně této a jí podobných stínových armád se již v roce 1927 vršilo pětkrát tolik pušek a šestkrát tolik děl, než kolik povolili vítězové.

Při každoročních tahanicích v říšském sněmu o vojenský rozpočet mohli plánovači reichswehru jen blednou závistí nad zdánlivě nevyčerpatelnými zdroji Rudé armády. Tato armáda a tento stát byl zjevně schopen vést “totální válku,” kterou předpovídal Ludendorff - válku, pro niž je třeba mobilizovat celou společnost určitého státu.

Když se v Německu chystal diktátor uchvátit moc, pobýval Wilhelm Keitel na léčení ve Vysokých Tatrách. Donutila ho k tomu trombóza v pravém lýtku a opakované srdeční záchvaty. Zpočátku se zdálo, že nyní již na plukovníka povýšený rekonvalescent se k národnímu socialismu staví skepticky. Měl ještě v živé paměti “aroganci SA,”..

Jako odměnu za tyto námluvy dostal Keitel coby jeden z prvních vysokých důstojníků zlatý stranický odznak, který byl vlastně vyhrazen jen pro “staré bojovníky” hnutí. Teď byl konečně mezi nimi.

“Tihle staří muži s jejich mladickými city,” komentovala celou záležitost Lisa Keitelová..

13. března 1938 sklidil Hitler plody svého divadla a vstoupil v čele wehrmachtu do Rakouska. Keitel, který byl v doprovodu, vedle “slzí radosti” v očích bývalých Rakušanů nikdy nezapomněl na jednu zkušenost z předcházející noci. Vrchní velitel armády Brauchitsch a někteří z jeho nejdůležitějších důstojníků mu zavolali a naléhali, aby Hitlerovi rozkaz ke vstupu do Rakouska 117 rozmluvil. “Ani mě nenapadlo se vůdce byť jen jednou zeptat,” líčil Keitel později situaci. “Vůdce se o tom nikdy nedozvěděl, jeho rozsudek nad vedením armády by býval byl zničující, a toho jsem chtěl oba ušetřit.” Bylo to poprvé, kdy Keitel vystupoval ve funkci jakéhosi můstku mezi armádou a Hitlerem. Do konce války se této úlohy už nezbavil. Již v předvečer anšlusu se vytříbily dva vzorce chování: na jedné straně se armádní generálové na základě trpkých zkušeností vyhýbali přímému vystoupení před Hitlerem a důvěřovali - většinou marně - zprostředkovacím schopnostem Keitela; na druhé straně chránil šéf OKW Hitlera před všemi zprávami, které, většinou právem, považoval za příčinu záchvatů zloby.

Náčelník generálního štábu Ludwig Beck předložil pamětní spis, v němž jasnozřivě popsal průběh války: násilná expanze na východ prý povede automaticky k nové světové válce, kterou Německo může v důsledku své slabší materiální základny jedině prohrát. Keitel doporučil předložit Hitlerovi jen druhý díl pamětního spisu, který obsahoval údaje o vojenském potenciálu evropských národů. Myslel si, že první díl s jeho strategickými úvahami by “vůdce” hned odmítl.

Poté, co Sudety a na jaře 1939 i zbytek Československa padly Hitlerovi do rukou bez jediného výstřelu, začalo OKW připravovat přepadení Polska. Navzdory jasným varováním z Paříže a Londýna věřil Hitler a také Keitel pevně tomu, že západní mocnosti i tentokrát svého partnera obětují. “Anglie je dekadentní, Francie pacifistická,” řekl šéf OKW generálu Thomasovi a reprodukoval tak zřejmě hodnocení svého pána. Dále řekl: “Budou hrozit, ale pak se vyrovnají se skutečností.”..

Přepadením Polska pokračovalo zapojování wehrmachtu do zločinů režimu. Již po prvních dnech tažení se na velení armády kupily rozhořčené zprávy o krvavém řádění komand SS, která za frontou pořádala hon na židy, šlechtice a katolické duchovní.

Zvláštní rozruch způsobil případ majora Salaha. Důstojník zavraždil pět polských žen a byl válečným soudem odsouzen k smrti. Vrchní velitel armády Brauchitsch se zasazoval o provedení rozsudku. Po různých tahanicích pak Hitler osobně nařídil, aby byl Salah potrestán jen vězením.

Když vrchní velitel armády Brauchitsch odmítl napsat úvod k obrazové publikaci “Mit Hitler in Polen (S Hitlerem v Polsku)”, zaskočil Keitel a zabránil tak rozzuření diktátora. Von Hassell si poznamenal, že Keitel je “po vůli” a generál Reinecke, který platil za zvlášť oddaného režimu, získal přezdívku “malý Keitel”. Když vojenský velitel v Polsku, generál von Gienath, v červenci 1940 ještě jednou důrazně shrnul zločiny policie a SS proti židům v Polsku, dostal od šéfa OKW jako odpověď “hrubý dopis”, že se “má konečně přestat starat o věci,” do kterých mu nic není.

V Jodlově deníku je 19. dubna 1940 tento záznam: “Nová krize. Šéf OKW opouští sál, hrozí chaos ve velení, protože Hitler zasahuje do všech podrobností.” Jen Jodlův nátlak, aby Dietl dostal rozkaz vytrvat, zachránil vítězství na severu Norska - přičemž poučení, které pro sebe Hitler vyvodil z úspěchu rozkazu “vydržet”, mělo později na východní frontě osudové následky.

Všichni ti vysocí důstojníci, kteří mu k tomu podali ruku, se stali spoluviníky. Kdo se potom jako Keitel odvolával na svou přísahu a vojenskou poslušnost, zapomínal, že ve staré pruské armádě, kterou Hitler dával wehrmachtu tak rád za vzor, platilo uposlechnutí nemorálního rozkazu za těžký zločin.

V roce 1942 pak následovala stále radikálněji formulovaná nařízení o “boji s bandami,” v nichž se například říkalo, že jednotky jsou “povinny v tomto boji použít bez omezení všechny prostředky i proti ženám a dětem.” Jako zdůvodnění kladl Keitel frontovým velitelům na srdce, že “lidský život” nemá na obsazených územích velkou cenu, a proto je třeba postupovat s “nezvyklou tvrdostí.”..

Během provádění plánu “Barbarossa” zahynula asi pětina obyvatel Běloruska: díky přímým vojenským akcím, hladomorům a teroru dobyvatelů.

Válka je prohraná jen tehdy, když ji vzdáme.

Považovali jsme nenáviděného von Mansteina za našeho nejnebezpečnějšího protivníka. Jeho technické zvládání všech, skutečně všech situací je jedinečné. Možná by pro nás bylo zlé, kdyby všichni generálové německého wehrmachtu měli jeho formát. Maršál Rodion Malinovský..

Není žádný takový vrchní velitel, který by se s Hitlerem dohadoval tak jako Manstein. Johann Adolf hrabě von Kielmansegg, důstojník operačního oddělení vrchního velitelství..

Armádu dostal Manstein do kolébky, zbytek udělala jeho výchova. Narodil se 24. listopadu 1887 v Berlíně jako desáté dítě Lewinských, staré pruské důstojnické rodiny, a při křtu byl adoptován Mansteiny. Dámy Lewinská a Manstein byly sestry, a protože manželství Hedviky von Manstein zůstalo bezdětné, rozhodly se, že desáté dítě Lewinských, bude-li to chlapec, ponese jméno Manstein. 24. listopadu četli manželé Mansteinovi v Rudolstadtu telegram z Berlína: “Dnes se vám narodil syn. Matka i dítě v pořádku. Srdečně blahopřejeme. Helena a Lewinski.” Od nynějška se dítě jmenovalo “von Lewinski alias von Manstein”.

Ztráta starého světa byla o to těžší, že nový sliboval chaos a nepořádek. Manstein napsal: “Mé mládí skončilo revolucí a příměřím. Císaře a krále, jemuž jsme byli zavázáni, vystřídal pojem ´říše´, abstraktní, dalo by se říci mýtický pojem.”..

Především Hitlerův slib revize versailleské smlouvy ho přiblížil novému mocipánovi. Málo co působilo Mansteinovi v oněch letech tolik starostí jako strašák útoku sousedních zemí na téměř bezbrannou říši. I proto mu nebylo nijak zatěžko rozloučení s republikou. Jako návštěvníka několika zasedání říšského sněmu ho “znechutilo nedůstojné dohadování” stran. Jeho zničující bilance 14 let republiky zněla: “Bezmocnost navenek a roztříštěnost uvnitř.” “Zbývalo pouze východisko přechodné diktatury vůdce nejsilnější strany. Když ostatně s tímto řešením souhlasil i starý Hindenburg, pak ta věc pro nás vojáky byla v pořádku.” Tak jednoduché se to zdálo. “Demokracie” byla nadávka.

Manstein konal svou povinnost, při obsazení Sudet vedl jednotky jižně od Českých Budějovic.

Byla vypracována nová strategie útoku a Hitler byl opět nespokojen: plány OKH jsou prý “nápady žáka válečné školy”; generálové prý četli Clausewitze, ale příliš málo Karla Maye; kde zůstává moment překvapení?

Později se Hitler vyjádřil s božskou benevolencí: “Ze všech generálů, s nimiž jsem hovořil o novém plánu útoku na západě, byl Manstein jediný, kdo mě pochopil.”..

Při všem uznání Mansteinových schopností se Hitlerovi nadaný generál jevil přece jen podivně: “Je to jistě chytrá hlava s velkým operativním nadáním, ale nevěřím mu.”..

Spokojil se s hlášením svých generálů, že rozkaz o komisařích se v rámci Jedenácté armády neplní. Ve skutečnosti bylo v oblasti pod Mansteinovým velením zastřeleno 14 komisařů a pět jich bylo předáno SD. Manstein o tom nechtěl nikdy nic vědět. V roce 1949 za to byl britským vojenským soudem v Hamburku odsouzen.

“Manstein dával ostatním docela rád znát, že byl chytřejší.” Jeho domnělá nafoukanost mohla pramenit i z toho, že špatně viděl. “Měl špatné oči, a když ho vojáci zdravili, často to neviděl a pak na pozdrav neodpověděl,”..

Při snídani se Manstein zeptal svého “vůdce,” co bude se židy. Zatímco ve stejnou dobu v Osvětimi byly již vražděny tisíce, odpověděl Hitler (podle Pickera): “Měl by se jim vytvořit vlastní stát. Pomýšlel prý na Palestinu a pak na Madagaskar. Avšak židovský stát by musel být 173 pod naší kontrolou. Připadl proto na polský gouvernement Lublin, kde bychom židovský stát mohli kontrolovat.” Ani slovo o “vyhubení.” Manstein se s odpovědí spokojil a dál už se neptal.

Na podzim 1943 informoval ordonanční důstojník Alexander Stahlberg svého nadřízeného o pověstech, že v zápolí skupiny armád Jih, které tehdy Manstein velel, došlo k masovým popravám židů organizovaným SS. V jednom lese prý zahubili 100 000 lidí. “Byl ohromen,” popsal Stahlberg Mansteinovu reakci. “To, co jste mi tady sdělil, je tak neuvěřitelné, že odmítán vzít to na vědomí. Kde by chtěli nechat 100 000 mrtvol?” Manstein připomněl svému ordonančnímu důstojníkovi zahajovací ceremoniál Olympijských her v roce 1936, kdy na stadionu bylo 100 000 lidí. “Teď si vzpomeňte na tu masu lidí,” citoval Stahlberg Mansteina. “Jak je chcete dostat pod zem? Je to jen hnusný propagandistický trik. Něco takového si vyprošuji!”..

Avšak v Mansteinově případě to byla neschopnost navzdory lepším informacím. To dokládá nejprve zpráva Ulricha Gunzerta, kapitána na generálském školení, který byl za krymského tažení dočasně převelen k hlavnímu velitelství Jedenácté armády. Stal se svědkem, jak na tatarském valu na Krymu příslušníci SD stříleli samopaly židovské děti, ženy a muže. “V hluboké jámě,” vzpomíná Gunzert, “leželo několik vrstev mrtvých. Po každé salvě sestoupili příslušníci SD do jámy a těm, kteří ještě žili, prostřelili hlavu pistolí. Byla to masová vražda. Nikdy nezapomenu na obličeje lidí, na jejich strach ze smrti, lidí, kteří v jámě čekali, až je zavraždí. ” Jeho pokus, aby tomu zabránil, prý zamezil jeden příslušník SD: “Ztraťte se, do toho vám nic není!” Na hlavním velitelství hlásil Gunzert vrchnímu veliteli, co viděl. “Prosil jsem Mansteina, aby proti tomu něco podnikl. On však odmítl: prý v těchto oblastech nemá žádný vliv; ostatně má prý teď jiné starosti.

Na rozloučenou Manstein Stauffenbergovi poradil, aby se nechal přemístit na frontu, aby se dostal z “neradostného prostředí” ve “vůdcově” hlavním stanu. “Jak ho mám rád,” napsal manželce, “jak je příjemný a chytrý, je prostě pro těžké časy příliš chytrý, vidí příliš jasně hrozby a negativa.

“Ba, ba, efendi zase měl nos na to, co je pro jeho propagandu užitečné,” utahoval si Manstein. “Efendi” říkal Hitlerovi od té doby, co uslyšel modlitbu jednoho krymského Tatara: “Díky buď Alláhovi a efendimu Adolfovi.”..

Byl nepohodlný, jak ho charakterizoval generálplukovník Heinz Guderian: “Měl vlastní názory a říkal je.” I v tom se Manstein lišil od ostatních vrchních velitelů. “Nikdo jiný se s Hitlerem nedohadoval tak jako Manstein,” řekl Adolf hrabě Kielmansegg z vlastní zkušenosti.

..mladý Paulus přímo předurčen pro vojenskou kariéru. V Kasselu navštěvoval Wilhelmovo gymnázium a v roce 1909 složil maturitu. Na vysvědčení měl jako přání budoucího povolání zapsáno “důstojník císařského námořnictva”. Válečné námořnictvo Jeho Veličenstva však mělo o svém dorostu exkluzivní představy. Důležitějším předpokladem než nadání, sklony a výkony byl šlechtický původ nebo alespoň otcův titul komerčního rady. Žádost úřednického synka z Hesenska byla zamítnuta. Paulus se později k tomuto odmítnutí nikdy nevyjadřoval. Je však jasné, že je považoval za společenskou potupu.

Paulus nebral vůbec ohled na své zdraví; pracoval dlouho do noci a udržoval se v bdělém stavu kávou a mnoha cigaretami.

Kamarádi z ročníku dali Paulusovi latinskou přezdívku “Fabius Cunctator” - “Váhavec”.

Paulus zůstal za výmarské republiky téměř dvanáct let jen majorem. Po nástupu Hitlera k moci byl během osmi let povýšen na generálmajora.

Reichenau navíc měl nezdolnou ctižádost vynikat všude, kde to jen šlo: jako sportovec, při tenisu, jízdě na koni, přespolním běhu, vrhu koulí, plavání, střelbě z pistole, v životních požitcích všeho druhu, bez ohledu na zátěž organizmu, jako politicky argumentující generál, jako “vojevůdce”, který byl vepředu u jednotek a který se v Polsku nebál jako první 223 před svými jednotkami přeplavat řeku, nebo kdo se později v Rusku sám vrhl do boje, aby zvládl kritickou situaci. Nebyl to sympatický, ale rozhodně odvážný a svéhlavý muž - s bezohledností k sobě i druhým, která odpovídala rozpadu všech dosavadních měřítek. Paulus jednou žertem o Reichenauovi řekl, že dělá všechno, k čemu by on, Paulus, měl postavu - jezdí na koni, sportuje a podobně, zatímco jemu zůstává práce.

Paulusova manželka Elena Constance zůstala při vší loajalitě ke svému muži samostatně uvažující ženou. Rumunská šlechtična považovala už útok na Polsko za neospravedlnitelný zločin. Válku proti Sovětskému svazu označovala za jasné bezpráví.

Uprostřed přípravné fáze ofenzívy na východě, která byla původně plánována na květen 1941, vypuklo povstání jugoslávské armády proti princi-regentovi Pavlovi a jeho Ose nakloněnému kabinetu. Tím došlo ke zhroucení všech časových plánů. Paulus byl vyslán do Budapešti, aby tam s ministrem války a maďarským generálním štábem projednal společnou operaci proti Jugoslávii.

Večer 25. dubna 1941 odletěl Paulus s několika důstojníky přes Řím do severní Afriky. Našel tankovou skupinu Afrika v poměrně složité situaci - především vzhledem k příliš protaženým zásobovacím trasám. Na vlastní oči viděl, jak se Rommelův útok zastavil před Brity silně opevněným libyjským přístavem Tobruk. Paulus zůstal v Africe dva a půl týdne. 11. května předal Halderovi svou zprávu: “Situace v severní Africe je neradostná. Rommel vytvořil svým neuposlechnutím rozkazů situaci, s níž se současné zásobovací možnosti nedokáží vyrovnat. Rommel nedorostl svým úkolům.” V rodinném kruhu se o svém někdejším kamarádovi od pluku vyjádřil ještě nevybíravěji: “Ten švábský tvrdohlavec… dělá, jako kdyby mu nikdo nesměl nic říct.”..

Když v listopadu vypukla ruská zima, zkrachovala iluze o rychlém vítězství nad “kolosem na hliněných nohou”. Projevila se Achillova pata úspěchy zhýčkaného wehrmachtu. Vyzbrojeny průmyslovým potenciálem téměř celého kontinentu jely pěší divize ruskými dálavami na téměř 100 různých typech nákladních automobilů. Belgické náhradní díly se nehodily k francouzským transportérům. Německé pěchotní střelivo se nedalo použít do českých kořistních samopalů.

S německou důkladností byl každý prototyp moderního tanku zdokonalován tak dlouho, že do podzimu 1942 nebyl žádných z nich schopen sériové výroby.

že z 30 milionů tun ropy, které v roce 1938 vytěžil Sovětský svaz, téměř tři čtvrtiny pocházely z prostoru Baku, dalších 16 procent ze severokavkazských ropných polí kolem Majkopu, Grozného a Dagestánu; jen zhruba desetina se těžila v jiných částech Sovětského svazu.

V literatuře je špatně vyzbrojeným a málo motivovaným rumunským, maďarským a italským jednotkám stále znovu vyčítána spoluvina na sovětském průlomu z 19. a 20. listopadu. Je to nespravedlivé, protože tyto jednotky kladly místy rozhořčený odpor. Avšak proti tomu, co se ráno 19. listopadu 1942 vrhlo na německou frontu, by 236 nemohly nic postavit ani odpočaté, silné a dobře vyzbrojené elitní jednotky wehrmachtu. Do pohybu se dala nevídaná koncentrace sovětských sil: 900 nových tanků T-34, 13 500 děl a granátometů, 1250 raketometů tzv. “Stalinových varhan” a 1100 protiletadlových kanónů udělaly z Rudé armády poprvé v druhé světové válce útočnou armádu. Letecké flotily frontů měly k dispozici více než 1000 bojových letounů. Pro včasné zásobování fronty bylo navíc postaveno šest železničních odboček o celkové délce 1100 kilometrů, bylo položeno 1958 kilometrů kolejnic a obnoveno 293 mostů. Jen ve směru na Stalingrad bylo přepraveno 142 000 vagonů s jednotkami a materiálem.

13. ledna opustil jedním z posledních letadel kotel ordonanční důstojník vrchního velitelství Šesté armády, kapitán Winrich Behr, aby na Paulusův a Schmidtův rozkaz vůdci v Rastenburgu osobně vylíčil beznadějnou situaci armády. Kapitán Behr měl dále za úkol odvézt vedle válečného deníku Šesté armády i snubní a pečetní prsten generálplukovníka Pauluse a dopis na rozloučenou jeho manželce Eleně Constanci. Píše se v něm: “Moje milovaná Coco, dostáváš můj dopis ve chvíli, kdy je můj osud buď jednoznačně rozhodnutý nebo na delší dobu nejasný. Stojím, kde stojím, jako voják a na rozkaz. Jaký bude můj osud, nevím. Musím ho přijmout, jak ho na mě Bůh sesílá.”..

Když byl 8. srpna 1944 v Plötzensee oběšen jako spiklenec jeho přítel, polní maršál von Witzleben, skončil Paulus se svou zdrženlivostí. Podepsal apel “Zajatým německým důstojníkům a vojínům a německému národu” a promluvil v rádiu “Svobodné Německo”: “Německo se musí zříci Hitlera a dát si vládu, která ukončí válku a nastolí poměry, které našemu národu dovolí žít dál a vstoupit s našimi nynějšími protivníky do mírových, ba přátelských vztahů,” tak znělo jeho poselství. Podivný postoj člověka, který byl hlavním plánovačem “Operace Barbarossa.” Sovětský svaz tak pro své cíle získal mezi německými zajatci trojského koně. Paulus vystoupil ze své neutrality.

Hitler byl vzteky bez sebe. Jelikož se Paulus zjevně exponoval, nebylo možno udržet propagandistickou legendu o polním maršálovi, který bok po boku se svými pěšáky bojoval ve Stalingradě do posledního náboje a zahynul se svou armádou. “Hrdina ze Stalingradu” žil a byl Stalinovým zajatcem. Manželka Elena Constance Paulusová se nepodvolila tlaku nacistů, aby se zřekla manžela. Spolu se synem Ernstem a dcerou byla uvězněna. Její martýrium ukončilo až osvobození koncentračního tábora Dachau.

Jeho přání setkat se během pobytu v Německu s manželkou zůstalo nesplněné. Elena Constance Paulusová zemřela v listopadu 1949, aniž by svého manžela ještě viděla.

Stalin osobně nařídil, aby Pauluse nechali na pokoji. Umožnil polnímu maršálovi dokonce lázeňský pobyt na Jaltě. Paulus se však chtěl konečně vrátit ke své rodině a vysvětloval, že se chce podílet na obnově Německa. Napsal žádosti Stalinovi a Beriovi. Přitom se neobracel válečný zajatec na hlavu státu, tady psal maršál Paulus maršálu Stalinovi.

Dne 1. února 1957, v den 14. výročí porážky u Stalingradu, polní maršál v Drážďanech v hluboké depresi zemřel. Po skromném smutečním obřadu, jehož se vedle rodinných příslušníků účastnili i členové Národní rady NDR a malá delegace ministerstva národní obrany, byly jeho tělesné pozůstatky 6. února v Drážďanech-Tolkewitzu zpopelněny a urna byla na přání rodiny doručena do Baden-Badenu, kde Friedrich Paulus spočinul po boku své manželky Eleny Constance Paulusové. Svou manželku viděl naposledy na jaře 1942.

Byli jsme vojáci bez praporu. Svůj prapor jsme znovu rozvinuli. Vůdce nám ho vrátil. Starým vojákům zase stojí za to žít.

Jsem už je duch v uniformě. Musím však dál. Brzy přijde velká noc a pak zmizí veškerý život. Ernst Udet..

Hitler zcela správně považoval Udeta za jednoho z největších německých letců. Bohužel ho však zcela neprávem také považoval za nejlepšího experta Německa v oblasti letecké techniky. Erhard Milch, státní tajemník v říšském ministerstvu letectví..

Holanďan Anthony Fokker vyvinul kulomet, jímž se dalo střílet přes vrtuli, a tak se i obloha stala bitevním polem. V prosinci se Udet utkal při svém prvním vzdušném souboji s francouzským dvouplošníkem Caudron. Ve své autobiografii “Mein Fliegerleben (Můj život letce)” stylizoval Udet tento souboj jako klíčový zážitek: “Bylo to, jako kdyby mi zděšení zmrazilo krev v žilách, ochromilo mé paže a vytrhlo jednou ranou z mého mozku všechny myšlenky.”..

A dále: “Kdo chce zůstat mužem mezi muži, musí v okamžiku rozhodnutí mít sílu potlačit v sobě strach zvířete. Protože zvíře chce za každou cenu žít. A kdo se mu podvolí, je ztracen ve společenství mužů, kde platí čest, povinnost a víra ve vlast.”..

Letci se stylizovali jako “rytíři vzduchu”. Byli to ti, kdo se mohli povznést nad bídu ve střeleckých okopech, kde zahynuly statisíce jejich vrstevníků.

Po celý život pěstovali mýtus o kamarádském rytířství vzduchu. V roce 1916 se v souboji utkal Udet s francouzským leteckým esem Georgesem Guynemerem. Bojovali spolu osm minut, až selhal Udetův kulomet. Bezmocně bušil do své zbraně. Guynemer se přiblížil, poznal protivníkův problém - a odlétl. Tak alespoň o události vždy hovořil Udet, i když jiní tvrdili, že Guynemer měl rovněž potíže s nabíjením.

U Richthofenovy eskadry se Udet seznámil s novou dimenzí leteckého boje. Přátelé říkali o “Rudém baronovi,” že loví Angličany jako divou zvěř. Richthofen napsal matce: “Milá maminko, člověku bije srdce rychleji, když se protivník, jehož obličej před chvílí 270 viděl, řítí k zemi zahalený plameny.”..

Příštího dne byl Ernst Udet propuštěn z armády. S 62 sestřely byl nejúspěšnějším německým stíhačem, který přežil válku.

A nebyli jediní, kdo s nadšením obcházeli ustanovení versailleské smlouvy. V jednom sklepě v Brémách pracovali například na svých strojích Heinrich Focke a 273 Georg Wulf.

Pro svůj obskurní způsob života byl známý jako falešná “pětka”. Někdy se potuloval bary se “zpívající pilou”. Pak ho bylo vidět s jehlicí protaženou rtem jako fakíra. V Svatém Mořici zaháněl hosty z balkonů, když se svým Flamingem, které vybavil lyžemi, burácel těsně podél zábradlí. Snídaně v Berlíně, pstruzi u jezera Eibsee, koktejl ve Svatém Mořici - tak vypadal den podle Udetova vkusu.

Bezstarostně tvrdil, že opilý létá nejlépe.

Filmové snímky, které vznikly v Grónsku s Udetem, patřily asi k nejspektakulárnějším. Startoval z ledovců, které se pod lyžemi stroje rozpadaly, a nechal se i s letadlem ponořit do ledové vody. Trvale na něj zapůsobila známost s místním Eskymákem. Jednomu starému muži splnil jeho poslední přání, že by jednou rád letěl jako pták. Šťastný zpěv starce, který příští noci zemřel, se v něm usadil navždy. Tímto zážitkem uzavřel Udet knihu “Můj život letce”. Poslední věta byla těhotná významem: “Musím však dál. Brzy vypukne velká noc a pak zmizí veškerý život.”..

Z akrobatického letce, filmové hvězdy Udeta se stal propagandistický letec. V červenci 1935 vyměnil bonviván svou volnou kombinézu za uniformu. Jako plukovník vstoupil do luftwaffe. Konstruktér Ernst Heinkel později vzpomínal, jak se divil, když Udeta poprvé potkal v novém ornátu: “Kvůli létání se člověk musí paktovat i s ďáblem. Jen se jím nesmí nechat sežrat,” odpověděl Udet. Jeho okolí na změnu reagovalo udiveně. Přerod bonvivána v poslušného vojáka se mu jevil příliš náhlý. Udet, který během jediné noci dokázal rozházet tisíce marek, teď chtěl vystačit se žoldem plukovníka letectva? Člověk, který se od konce první světové války vyhýbal jakémukoli dlouhodobějšímu závazku, se teď plně zavázal?

Byl hazardér, ale také dítě štěstěny. Nezřídka usedal do pilotní kabiny opilý. Generál Mahnke, šéf leteckých škol, chtěl nechat z knihoven luftwaffe odstranit Udetovu knihu “Můj život letce”. Popisované odvážné vzdušné kousky a autor knihy patrně nebyly vhodné vzory pro výcvik pilotů.

Především bombardéry s delším doletem existovaly jen na rýsovacích prknech techniků. Jejich výroba byla v roce 1936 uložena k ledu. “Vůdce se mě neptá, jak velké jsou mé bombardéry, ale kolik jich mám,” odůvodňoval vzdorovitě své rozhodnutí.

“A teď dejte povel ke startu a vytvořte mi co nejdříve mohutnou flotilu bombardérů Ju 88,” psal Göring Koppenbergovi. Stroj měl být střemhlavý jako jeho předchůdce Ju 87. Principy střemhlavého bombardéru se “osvědčily” ve Španělsku. Nyní byl označován za “všelék,” bez ohledu na skutečnost, že schopnost střemhlavého útoku výrazně omezovala pohyblovost strojů a zvyšovala jejich hmotnost. Během nekonečné výrobní fáze, během níž 296 podle Koppenbergova pozdějšího tvrzení Ju 88 prošel téměř 25 000 změnami výrobních plánů, se jeho původní hmotnost 6 tun zvýšila na 13 tun, navíc klesla jeho rychlost z 500 na pouhých 350 kilometrů za hodinu. Milch později stroj odsuzoval slovy, že je to “létající bedna kytu”. Stejně jako Ju 88 se vedlo i bombardéru He 177, který byl kvůli požadované schopnosti střemhlavého bombardování nasazen mnohem později, než se očekávalo, a navíc v technicky nevyzrálém stavu. Teprve na podzim 1942 pochopil Göring, že je “blbost” nechávat takový bombardér útočit střemhlav. Jako mnozí další vysocí důstojníci luftwaffe podporoval i Udet princip střemhlavého útoku. On sám byl autorem myšlenky nechávat stroj řítit se dolů za drásavého řevu sirény.

Dne 22. června se Udet na Göringovo pozvání účastnil v salonním voze z Compiegne podpisu kapitulace. Jejich hodina “udeřila,” jak to Göring předpověděl v roce 1918.

Ani jeho 303 “nejlepší přátelé” toho o něm nevěděli mnoho. Dokonce i pilotka Elly Beinhornová, s níž ho spojovalo mnoho let společného létání, byla překvapená, když se jí při hře s jejím synem náhle přiznal: “Mám také malou dceru. Je načase, abych s ní navázal přátelství.”..

Vojenský historik Horst Boog nazývá Udeta “nejznámější chybou Hermanna Göringa v oblasti rozdávání funkcí”.

V týdnech po skončení války našel Canaris nový domov ve freikorpsu. Pod praporem boje proti domnělému nebezpečí “bolševizace” za sebou tyto jednotky zklamaných frontových vojáků zanechávaly po Německu širokou krvavou stopu. Příslušníci zvlášť radikální “gardové střelecké jízdní divize” na rozkaz svého velitele hejtmana Waldemara Papsta Rosu Luxemburgovou a jejího spolubojovníka Karla Liebknechta zatkli a potom zavraždili. Když váhající ministr vnitra Noske potom na nátlak svých sociálně demokratických soudruhů nařídil válečný soud s vrahem Luxemburgové, nadporučíkem Kurtem Vogelem, podařilo se Papstovi prosadit Canarise jako přísedícího soudu. Tím udělal z kozla zahradníka. Protože stejně jako většina bojovníků freikorpsu viděl Canaris v politické vraždě “rudé Rozy” spíš legitimní válečný akt než zločin. Jako soudce vyzkoušel všechny možnosti jak zamlžit skutečné pozadí - s velkým úspěchem. Na konci dostal Vogel za “zneužití služební moci a odstranění mrtvoly” trest dvou let a čtyř měsíců vězení. Jeho představený Papst, který čin nařídil, se naproti tomu těšil dál svobodě a mohl ještě ve Spolkové republice bez právních následků hovořit o tom, že jeho vražedný rozkaz zachránil Německo “před vítězstvím komunismu,” které by patrně “vedlo ke zhroucení celého křesťanského Západu.” Soudce Canaris sám však nebyl s rozsudkem nad Vogelem spokojen. Dne 17. května 1919 se ve vězení Moabit objevil jakýsi nadporučík Lindemann a předložil písemný rozkaz k převedení vězně Vogela do jiné věznice. O několik minut později vrah Rosy 320 Luxemburgové společně s podivným nadporučíkem zmizel. Teprve příštího dne se ukázalo: Lindemann nebyl nikdo jiný než Canaris, jeho doklady a domnělý rozkaz k převozu byly padělané. Soudce osvobozuje jím odsouzeného trestance z vězení! Taková míra energie, jak znásilnit právo, přinesla Canarisovi již brzy pověst, že je mužem pro zvláštní případy.

Walter Schellenberg, za války nový silný muž v Himmlerově tajné službě, navíc tvrdí, že se Canaris a Heydrich měli díky přitěžujícím materiálům vzájemně v hrsti. Žádný nemohl proti druhému nic podniknout, aniž by se sám nevystavil nebezpečí. Šéf abwehru prý uchovával akta o “neárijském” původu babičky rivala, zatím co Heydrich usilovně sbíral materiál o příslušnících hnutí odporu v úřadě svého protivníka. A tak se ke společně prožitým hodinám přidávala ještě rovnováha strachu. Dokonce i v době, kdy se z Canarise stal již zavilý nepřítel režimu, který do detailu věděl, že Heydrich je osobně zodpovědný za masové vraždy, stará náklonnost zcela neuhasla. Přelom roku 1941/42 prožili společně na Heydrichově lovecké statku Stolpshof a slzy, které Canarisovy tekly z očí při Heydrichově pohřbu v roce 1942 - po atentátu českých bojovníků hnutí odporu - byly patrně také pravé.

Canaris měl dodat odpovědi - a poskytl je k Hitlerově spokojenosti. Od prosince 1935 do března 1936 byl Canaris sedmnáctkrát povolán do říšského kancléřství. Hitlerovi se líbil jeho klidný přednes.

Občanská válka udělala z německého šéfa tajné služby a španělského generála přátele na celý život. Kdykoli se Canaris po Frankově vítězství v roce 1939 objevil v Madridu, měl na něj Španěl čas. Na svůj berlínský psací stůl si šéf abwehru dokonce postavil Frankův portrét a jednomu důvěrníkovi prozradil, že zamýšlí důchod prožít ve Španělsku.

Když jeho předchůdce v úřadě, Conrad Patzig, přišel na jaře 1937 na návštěvu, byl více než překvapen, že tentýž muž, který se před dvěma roky holedbal, že Heydricha a Himmlera “zvládne,” teď deprimovaně naříká: “Od shora dolů to jsou všechno zločinci, kteří ničí Německo.” Když mu tedy Patzig radil, aby se nechal odvolat, odpověděl Canaris: “Pokud odejdu, přijde Heydrich, a pak bude všechno ztraceno.”..

Zatímco stěnu Osterovy kanceláře zdobilo bojovné heslo “Orel nežere mouchy,” na psacím stole šéfa abwehru stála bronzová soška tří opiček, které si zakrývají oči, uši a ústa: “Nic nevidět, nic neslyšet, nic neříkat.” Ve skutečnosti však tito dva různí muži brzy tvořili velmi důvěrnou dvojici a hovořili spolu velmi otevřeně.

Pak se však všechny plány zhroutily jako domeček z karet. Doslova z čistého nebe přilétl do Německa britský ministerský předseda Chamberlain, aby učinil Hitlerovi v sudetské otázce rozhodující ústupky. Pro spiklenecké plány to znamenalo okamžitý konec. V hodině mírového triumfu nebylo možno Hitlera svrhnout. Stalo se to, čemu by Canaris a ostatní spiklenci nebyli nikdy uvěřili: západní mocnosti obětovaly své československé spojence. Chamberlain doufal, že tím Hitlera natrvalo uspokojil, a svůj fatální omyl podepřel ještě svým radostně patetickým výrokem: “Mír pro naší dobu.” Canaris to viděl realističtěji. Zdálo se, že se osud rozhodl pro Hitlera. Historický let britského premiéra umožnil Hitlerovi, který o tom ani nevěděl, odvrátit hned dvě nebezpečí: válku, kterou chtěl a o níž se vojenští historikové domnívají, že by ji Německo v roce 1938 prohrálo, a vnitřní převrat, který byl na spadnutí. “Byl by to Hitlerův konec,” tvrdil rezignovaně Carl Goerdeler, členu spikleneckého kroužku. Ale takhle vpochodovali němečtí vojáci do Sudet bez jediného výstřelu.

Ráno 26. srpna 1939, přesně v 3.55 hodin, zahájilo 13 mužů v civilu a jeden v uniformě palbu na nádraží Mosty u strategicky důležitého Jablunkovského průsmyku na jihu Polska. Obránci byli vytrženi ze spánku. O několik minut později byla budova nádraží v rukách útočníků. Velitel oddílu telegrafoval svým nadřízeným: “Nádraží Mosty dobito, ztráty: jeden zraněný.” To, co hlásila 337 lakonická zpráva, byl první boj druhé světové války, šest dní před jejím začátkem, jak ho uvádějí historické knihy. Velitel, nadporučík Herzner, podléhal II. oddělení zahraničního úřadu/abwehru odpovědnému za sabotáže a akce komand. První výstřely války, o níž Canaris předpovídal, že bude znamenat “Finis Germaniae” konec Německa, vypálili muži jeho abwehru - bez vyhlášení války, v rozporu s mezinárodním právem. Předcházející týdny admirálovi opět bez obalu odhalily rozpor, v němž se pohyboval. Hitlerova agresivní politika vůči Polsku a jeho pakt se Stalinem, který odporoval všem ideologickým prohlášením, rozbily jakoukoli iluzi, že po obsazení Prahy zavládne na mezinárodním poli klid. Jako šéf tajné služby přistoupil Canaris na základě rozkazu - a nápaditě - k organizování sabotážních akcí proti důležitým mostům, horským průsmykům a průmyslovým zařízením, začal dodávat informace o síle a rozložení polské armády a snažil se všemožně zamaskovat vlastní přípravy na válku. Jako vnitřní odpůrce válečného kurzu zase roztrušoval zprávy o nevyhnutelnosti války na dvou frontách a znovu marně hledal spojence mezi generály. K vážnému plánování státního převratu však tentokrát nedošlo. Zklamání z neúspěchu předchozího roku bylo ještě příliš hluboko zakořeněné. Na krátkou chvíli se ještě objevila naděje. Dne 25. srpna změnily dvě zprávy, které přišly zároveň z Říma a z Londýna, říšské kancléřství v blázinec. Mussolini sděloval, že Itálie ve válce nemůže pomoci, a Londýn informoval o uzavření paktu s Polskem. Hitler ztratil nervy. Odtroubil útok plánovaný na příští ráno, i když většina jednotek již byla na pochodu. Byl to téměř 338 zázrak, že se všechny svazky - až na oddíl nadporučíka Herznera - podařilo zastavit. Canarisovi spadl kámen ze srdce. Copak se diktátor do morku kostí neblamoval? “Vzhůru do brambor, ven z brambor,” žertovali pobočníci v budově abwehru. Domácí pán dal průchod své radosti ve své kanceláři: “Z téhle rány už se nevzpamatuje. Mír je na dalších dvacet let zachráněný.” Starosti mu dělal jen úderný oddíl nadporučíka Herznera v Jablunkovském průsmyku. Co když zapříčiní mezinárodní krizi a přece jen vyvolá válku, kterou Hitler právě zrušil? A skutečně, Herznerův oddíl se dostal již pod palbu polských jednotek, když zachytil rozkaz k návratu. Jelikož oddíl neměl ztráty ani na mrtvých, ani na zraněných, nezůstal Polákům žádný důkaz o tom, kdo se to chtěl zmocnit jejich nádraží.

“...šlechtu, popy a židy však musíme vyhubit.”..

Avšak děs, který se v něm v bitevní vřavě usadil, byl 340 něčím víc než oslabenými nervy - bylo to děsivé poznání popření všech hodnot, jimž Wilhelm Canaris po celý život věřil. Hitlerovo polské tažení již nebylo válkou, na niž by se hodil Clausewitzův výrok, že “válka je pokračováním politiky jinými prostředky.” Zde vytáhla do boje vražedná ideologie, jejímž cílem nebylo vítězství či porážka, ale přežití, nebo zničení. Císařův kadet jasně viděl propast, kterou vyhloubil jeho nový pán. Svému zástupci Bürknerovi řekl: “Válku vedenou s popřením veškeré etiky nelze nikdy vyhrát. Na zemi existuje i boží spravedlnost.” Canaris vyvodil důsledky - navzdory všem temným domněnkám. Dne 12. září 1939 podal šéf abwehru ve “vůdcově” vlaku hlášení o zločinech za frontou.

Na Canarisův příkaz teď začal jeho celý aparát pracovat proti teroru. Prominentní varšavský vrchní rabín Schneersohn byl za pomoci abwehru propašován do ciziny, když byl o pomoc diskrétně požádán americký konzulát.

Stejně tak umožnil odjezd do Švýcarska vdově po někdejším polském vojenském atašé Szymanském, 341 kterého poznal v Berlíně, a zajistil jí a jejím dětem za peníze abwehru více než důstojný pobyt. To byly první dokumentované Canarisovy pomocné akce, mnohé další ještě následovaly. Jejich motivem byla humanita vůči pronásledovaným.

Kdykoli známí, spolupracovníci nebo jeho manželka Erika požádali o pomoc - Canaris, Dohnanyi nebo Oster jednali.

Nejčastějším argumentem v těchto rozhovorech bylo, že by se abwehr v Himmlerových nebo Heydrichových rukách stal ještě nebezpečnějším nástrojem hrůzovlády, což se také po Canarisově pádu ukázalo. Může člověk převzít odpovědnost za vraždy, aby zabránil ještě většímu zlu?

Jeho průvodci ho často nacházeli v pološeru katolických kostelů, kterým tento prostestant dával přednost jako tichým místům k meditaci. Překvapivě rychlé vítězství nad Polskem ho již nedokázalo oslnit. “Válka je ztracená,” svěřil se starému kamarádovi z freikorpsu Erhardtovi, “lhostejno, kolika vítězství ještě dobudeme.”..

Šéf abwehru se i vnitřně vzdálil pučistům ve vlastním domě. Oster i Dohnanyi chtěli jednat i bez podpory armády. Jejich novým heslem bylo: nejprve odstranit Hitlera, řešení problémů se najde potom. Ve svém zoufalství zapomínali na základní bezpečnostní opatření. Oster cestoval se seznamem potenciálních spiklenců od jednoho partnera k druhému, jako kdyby byl imunní proti sledování gestapa. Generál von Witzleben, který byl vlastně přístupný všem plánům na převrat, ho bez dlouhých cavyků ze svého hlavního stanu vyhodil, když uviděl nebezpečný obsah jeho aktovky. Halder “věčnému pučistovi” zákazal přístup do generálního štábu armády. I vedoucí II. oddělení Erwin Lahousen se velmi divil, když se ho Oster náhle zeptal, zda by nemohl opatřit výbušniny a roznětky pro útok na Hitlera. Na Lahousenův dotaz, zda o tom ví Canaris, Oster odpověděl: “Ne, starý se už i tak zbláznil.”..

Emisar však svůj úkol nesplnil. Canaris už věděl nejen o Frankově vnitřní změně kurzu, ale také o “plánu Barbarossa” a ani nepomyslel na to, že by se měl angažovat pro Hitlerovu válku. Místo toho radil svému protějšku sobě vlastním jazykem, aby dal ruce pryč od nějakého angažmá pro hákový kříž. Nadšení pro “operaci Felix” bylo to tam. Teď chtěl Canaris svým dílem přispět k tomu, aby před válkou ochránil ten kout Evropy, který měl nejraději. V jedné zprávě do Berlína vykreslil situaci Španělska tak temnými barvami, že odmítnutí Španělska ani nevyvolalo překvapení. “Vnitropolitická situace 351 Španělska,” přeháněl, je prý “velmi, velmi špatná a Frankova pozice není zdaleka pevná.” Vyslanec tím přešel na druhou stranu. Místo aby caudilla podle příkazu přemlouval, vystupoval jako zastánce španělské neutrality. Franco na tuto pomoc nikdy nezapomněl. Když se vdova po admirálovi s dětmi po válce usadila v Madridu, čekal na ni velkorysý byt a zajištěný příjem. V Berlíně Canaris s překvapením zjistil, že Hitler dvojí hru neprohlédl a že mu nemá ani za zlé krach španělské mise. Diktátor dokonce hodnotil postup šéfa špionů jako “velmi chytré,” jak po válce vzpomínala Himmlerova pravá ruka Karl Wolff.

Řádnými doklady byla také vybavena rodina 360 židovského právníka Fließe. Dorothea Fließ, dcera, si ještě dnes vzpomíná na okamžik příjezdu do Basileje, když jeden z pohraničníků vyzval cestující, aby si sejmuli žluté Davidovy hvězdy. “Skutečně měl v ruce nůžky.

U notorického antikomunisty Canarise takové vize samozřejmě probudily poslední energii.

Dne 7. března letěli on, Canaris a Dohnanyi do Smolenska a “při této příležitosti vzali zmíněnou bednu výbušnin s sebou.” Admirál osobně jako kurýr pro bombu určenou Hitlerovi!

Abwehru hrozilo nebezpečí. Vše začalo nevinnou devizovou aférou, do níž se zamotal bavorský pivovarník a portugalský honorární konzul Wilhelm Schmidhuber. Schmidhuber, důstojník abwehru z Mnichova a přítel Dohnanyiho si z ilegálních dolarových transakcí zajistil pěkný vedlejší příjem. Když se celníci dostali těmto manipulacím na stopu, vymyslel si protřelý konzul dobrodužnou historku, podle níž se při tomto pašování deviz jednalo o akci abwehru nejvyšší důležitosti. Postupně se zaplétal do rozporů tak, že se o záležitost začalo zajímat gestapo. Intervence Canarise a Ostera, kteří ho pod nějakou záminkou poslali do Itálie, byla neúspěšná. Schmidhuber byl karabinéry zatčen a vydán do Německa. Pod tlakem zoufalství a pocitu, že ho abwehr nechá padnout, konečně zazpíval. Pivovarník vyprávěl o Müllerových jednáních ve Vatikánu v roce 1940, o “velezrádném spolčení, jehož nositeli prý byli generálplukovníci Beck, Goerdeler, von Dohnanyi a další” a o záchranných akcích abwehru pro německé židy, pro něž ve Švýcarsku zřídil “zabezpečovací fond” ve výši 100 000 dolarů. Vyšetřovatel gestapa, kriminální sekretář Sonderegger, nevěřil svým uším. Konečně měl v ruce důkazy proti abwehru, které se tak dlouho hledaly. Konečně byl nalazen zdroj zachycených telegramů z 364 Říma, které prozrazovaly termín útoku na západě. Podle Sondereggerova názoru byl Canarisův pád blízký. Kriminalista však zažil překvapení, které otřáslo jeho vírou ve vnitřní fronty “Třetí říše.” Jeho zpráva, kterou zaslal známému gestapákovi Müllerovi se vrátila s rukopisnou poznámkou Himmlera: “Nechte Canarise konečně na pokoji!” Sonderegger ještě zjistil, že případ byl na Himmlerův rozkaz předán justici wehrmachtu a gestapo smělo vystupovat již jen jako pomocný orgán, protože jinak prý hrozilo nebezpečí, “že Canaris v takovém případě nabídne svůj úřad.” Himmler jako Canarisův ochránce? Ve skutečnosti to nebylo poprvé, kdy Hitlerův kat podržel nad abwehrem ochrannou ruku. Sonderegger po válce tvrdil, že šéf SS zastavil vyšetřování abwehru nejméně třikrát. O pozadí existují jen spekulace. “Říšský vedoucí” se již několikrát vynořil na okraji hnutí odporu a pokoušel se navázat kontakt s Osterem a Dohnanyim. V pozadí patrně stála strategická úvaha, že Hitlerovy dny jsou sečteny a že si SS chtěla nechat otevřené možnosti na den poté.

Pak však došlo k neštěstí. V bunkru armádního hlavního stanu v Zossenu, jižně od Berlína, narazili začátkem dubna 1945 důstojníci na trezor, který obsahoval podivné papíry. Byly to svazky legendárních Canarisových deníků. Zanedlouho stál Kaltenbrunner před Hitlerem a předložil mu poznámky bývalého šéfa abwehru, kde byla vyznačena některá místa. Diktátor byl hned v obraze. V podivném světě svého bunkru pod říšským kancléřstvím si vymaloval gigantický komplot proti své osobě a konečnému vítězství Německa. Vzteky bez sebe nařídil “zničit spiklence.” Dne 8. dubna se v budově velitelství koncentračního tábora Flossenbürg sešel stanný soud, který měl Hitlerovu rozkazu k vraždě dodát zdání zákonnosti. Předsedou byl esesák Otto Thorbeck, žalobcem vyšetřovatel Huppenkothen. V osm večer přivedli Canarise před tento “soud,” který nectil dokonce ani zákony bezprávného nacistického režimu. Ten se však nechtěl vzdát, ani když bylo jisté, že bude odsouzen.

Sloužit dobru i zlu současně - tato těžká situace Canarise ničila. Bez něho by se nepodařilo zachránit mnoho lidí, pod jeho velením příliš mnoho lidí zemřelo. Jakou tedy měl alternativu? Více odvahy, jak ji měl jeho přítel Oster, by znamenalo dřívější konec.

<2020>