Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
2022
Helikonie jaro (A)helikonie_jaroA.png
   Brian Aldiss 
Vědecká vysvětlení nejbizardnějších způsobů smrtivedecka_vysvetleni_nejbizardnejsich_zpusobu_smrti.png
   Cody Cassidy 
Možnost ostrovamoznost_ostrova.png
   Michel Houellebecq 
Gatewaygateway.png
   Frederik Pohl 
Kopretiny pro zámeckou paníkopretiny_pro_zameckou_pani.png
   Stanislav Rudolf 
Robinson Crusoerobinson_crusoe.png
   Jaromír Pleva 
Zločin a trestzlocin_a_trest.png
   Dostojevskij F.M. 
Deníky 1924-1929deniky_1924_1929.png
   Joseph Goebbels 
Rozmarné létorozmarne_leto.png
   Vladislav Vančura 
Jak to vidíjak_to_vidi_vaclav_cilek.png
   Václav Cílek 
Madisonské mostymadisonske_mosty.png
   R.J.Waller 
Solaris (A)solarisA.png
   Stanislaw Lem 
Příběhy pilota Pirxepribehy_pilota_pirxe.png
   Stanislaw Lem 
Rozum v koncíchrozum_v_koncich.png
   H.G.Wells 
3001 - poslední vesmírná odysea3001_posledni_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Den opričníkaden_opricnika.png
   Vladimír Sorokin 
Krvavá lázeňkrvava_lazen.png
   Mika Waltari 
Skleníksklenik.png
   Brian Aldiss 
Robinzoni z Kronborgurobinzoni_z_kronborgu.png
   František Běhounek 
Husitská epopej I.husitska_epopej_1.png
   Vlastimil Vondruška 
Kohout plaší smrtkohout_plasi_smrt.png
   Halas František 
Proměnapromena.png
   Kafka Franz 
2021
Král Šumavykral_sumavy.png
   Kalčík Rudolf 
Tři sestrytri_sestry.png
   A.P.Čechov 
Vzpomínky na budoucnostvzpominky_na_budoucnost.png
   Erich von Däniken 
Zpráva o třetí planetězprava_o_treti_planete.png
   Arthur C. Clark 
Pět neděl v balónupet_nedel_v_balonu.png
   Jules Verne 
Sapienssapiens.png
   Yuval Harari 
Kilometr 19kilometr_19.png
   Eduard Fiker 
Smrt si jde pro slavnésmrt_si_jde_pro_slavne.png
   Jan Bauer 
Temné světelné rokytemne_svetelne_roky.png
   Brian Aldiss 
Zlatá čtyřkazlata_ctyrka.png
   Eduard Fiker 
Série C-Lserie_c-l.png
   Eduard Fiker 
Nonstopnonstop.png
   Brian Aldiss 
Podivná úmrtípodivna_umrti.png
   Jan Bauer 
Další doteky dějindalsi_doteky_dejin.png
   Karel Pacner 
Vládce mořských hlubinvladce_morskych_hlubin.png
   J. M. Troska 
Farářův konecfararuv_konec.png
   Josef Škvorecký 
Ostrov doktora Moreauaostrov_doktora_moreaua.png
   H.G.Wells 
Velké špionážní operacevelke_spionazni_operace.png
   Karel Pacner 
Válka světůvalka_svetu.png
   H.G.Wells 
Velké polární výpravyvelke_polarni_vypravy.png
   Miroslav Martínek 
Říjnový kůňrijnovy_kun.png
   Colleen McCullough 
Hamlethamlet.png
   William Shakespeare 
Pád Cařihradupad_carihradu.png
   Mika Waltari 
Povídky z druhé kapsypovidky_z_druhe_kapsy.png
   Karel Čapek 
U Veliké řekyu_velike_reky.png
   Eduard Štorch 
Povídky z jedné kapsypovidky_z_jedne_kapsy.png
   Karel Čapek 
Stroj časustroj_casu.png
   H.G.Wells 
Osada Havranůosada_havranu.png
   Eduard Štorch 
Lovci mamutůlovci_mamutu.png
   Eduard Štorch 
Mementomemento.png
   Radek John 
2020
Navzdrory básník zpívánavzdory_basnik_zpiva.png
   Jarmila Loukotková 
Dívka, která si hrála s ohněmdivka_ktera_si_hrala_s_ohnem.png
   Stieg Larsson 
Dva proti říšidva_proti_risi.png
   Jiří Šulc 
Anthropoid kontra Heydrichanthropoind_kontra_heydrich.png
   Miloslav Jenšík 
Keltův senkeltuv_sen.png
   Llosa M. Vargas 
62.armáda v bojích o Stalingrad62_armada_v_bojich_o_stalingrad.png
   Kokunov, Stupov 
Výbor z díla I.vybor_z_dila_1.png
   C.G.Jung 
Caesarcaesar.png
   Colleen McCullough 
Problém tří tělesproblem_tri_teles.png
   Liou Cch-sin 
Nesmrtelnostnesmrtelnost.png
   Milan Kundera 
Caesarovy Římankycaesarovy_rimanky.png
   Colleen McCullough 
My děti ze stanice ZOOmy_deti_ze_stanice_zoo.png
   Christiane Felscherinow 
Posledních 100 dnůposlednich_100_dnu.png
   Karel Richter 
2061: Třetí vesmírná odyssea2061_treti_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Dneska už se tomu smějudneska_uz_se_tomu_smeju.png
   Adina Mandlová 
Z Lenigradu do Berlínaz_leningradu_do_berlina.png
   Nikolaj N. Nikulin 
Muži pod ochranoumuzi_pod_ochranou.png
   Robert Merle 
Egypťan Sinuhetegyptan_sinuhet.png
   Mika Waltari 
Smrt je mým řemeslemsmrt_je_mym_remeslem.png
   Robert Merle 
Přízeň fortunyprizen_fortuny.png
   Colleen McCullough 
Hitlerovi bojovnícíhitlerovi_bojovnici.png
   Guido Knopp 
České milenky nacistůceske_milenky_nacistu.png
   Václav Miko 
Exodusexodus.png
   Leon Uris 
Logan`s Runlogans_run.png
   William Nolan 
Pandemiepandemie.png
   Riddle A.G. 
Stalingrad-peklo na Volzestalingrad_peklo_na_volze.png
   Guido Knopp 
Dunaduna.png
   Frank Herbert 
Kronika ohlášené smrtikronika_ohlasene_smrti.png
   Gabriel García Márquez 
Město a hvězdyrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 

Mika Waltari


krvava_lazen.png

Krvavá lázeň [135]

Švédští páni to šikovně dokázali svalit na Dány, přestože vinen nebyl nikdo jiný než oni sami, jejich touha po vládě a moci a neochota pokořit se před zákonným králem. Hloupý a nevzdělaný rolník však takovým věcem nerozumí a je snadné ho získat, když úpí pod tíhou daní a v zemi chybí sůl.

Orodování a mše za ztracené duše však stojí hodně peněz. Někdy vejde do světnice mnich v černé kutně a strašlivými slovy líčí muka očistce, já se nakonec rozpláču a babička vyndá ze skříně i ty poslední cínové talíře a dá mu je, takže budeme i ve svátek jíst z dřevěných hrnků a hliněných misek.

Často hladovím a pláču a nemám žádné kamarády, protože babička mě nepouští mezi ostatní dětí. Z raného dětství rád vzpomínám jen na spánek a teplo letní trávy. Někdy se i sám chci rozběhnout k řece, aby mě voda odnesla.

“Já jsem Pirjo, dcera Mattiho, z rodu Karvajalků, Chluponožců, jak nám říkali, jsi v mém domě a mnoho dní jsem se o tebe starala.”..

Přikývl jsem a on mi řekl: “Raduj se tedy, protože klášter svatého Olafa převzal tento dům do svého držení a zbavil tě tak všech starostí, které s sebou přináší vezdejší majetek.

..on však jen potřásl nespokojeně hlavou: “Tvoje skromná modlitba by na svatého Jindřicha sotva zapůsobila,” soudil. “Naopak, bojím se, že by se v proudu všech těch modliteb, které se k němu valí, utopila jako myš v kbelíku s pomyjemi.

Nerozuměl jsem úplně všemu, co mi říkal, ale jeho jistota mě přesvědčila, že jsem svěřil svou věc do těch nejlepších možných rukou, a za to jsem mu také pokorně poděkoval.

“A ty by ses chtěl naučit číst?” zeptala se mě. “Chtěl,” přikývl jsem a vyprávěl jí, jak jsem se někdy připlížil k oknu katedrální školy a poslouchal jsem, abych se něco naučil, ale všechno učení vždycky skončilo tím, že se zevnitř ozvalo švihání rákosky a nářek, který mě tak vyděsil, že jsem se dal na útěk.

Když jsem to všechno vypověděl, dodal jsem ještě, že bych se také rád naučil latinsky. To na paní Pirjo udělalo hluboký dojem a řekla, že by nikdy nevěřila, že úder do hlavy může mít tak dalekosáhlé následky. Nic bláznivějšího totiž dosud neslyšela, dodala.

Řekla, že mi prasklinu sešila jehlou a nití, ale rána zjevně začala mokvat a ona mi ji vymyla, pomazala ji plísní a pavučinami a znovu mi hlavu zavázala.

..když mi za jasných nocí ukazovala hvězdy nebo když mě za provoněných letních dnů vodila do hájů nebo na břehy potůčků a učila mě znát byliny a jaké neduhy se jimi léčí.

Svlažil si hrdlo hltem kořalky a pak mnoha slovy vychválil její osvěžující a léčivé účinky. Paní Pirjo však řekla: “Zapomínáš, otče Petře, že Mikael je sirotek a z nemanželského lože. Parchanta cizoložnice církev do svých služeb nepřijme, a k čemu by mu bylo všechno učení, kdyby neměl být vysvěcen na kněze.” “Být tebou, nazýval bych ho radši učeným a slušným slovem bastard,” navrhl otec Petr. “Už samo to slovo naznačuje skvělý původ, neboť každému, kdo je uslyší, rychle projdou před očima všichni vznešení páni a vyslanci, kteří v minulých letech navštívili Turku. Když ho však mistru Martinovi představíš jako obyčejného parchanta, hned si pomyslí, že chlapcovým otcem je nějaký usmolený námořník, voják nebo pasák volů, a tvoji prosbu ani nevyslechne.”..

Nebál jsem se ani tak jeho samotného jako jeho nesmírných vědomostí, neboť jsem viděl, že mu na polici stojí celých osm knih.

Vězte tedy, že v tomto příběhu jde o věci tak vznešené a nebezpečné, že pro klid duše učeného mistra bude lepší, nebude-li o nich nic vědět, neboť i papežové a králové mají místa, kam chodí pěšky a kde jsou vždycky sami,..

Jedinou učební pomůckou mistra Martina a jeho pomocníků byly ohebné březové pruty, máčené ve slané vodě, až jsem si často myslel, že nemají jasno v tom, kterým koncem vědění do člověka proniká.

Proto si knihy moc nepovažoval a její užitečný obsah mu byl ke stejnému užitku jako praseti cínová lžička, neboť neuměl latinsky.

Každý rok jí na Vánoce a o Heikkiho jarmarku přinášeli ze svých domů mnohé dary, aby se přesvědčili, zda na ně úplně nezanevřela a neodkázala svůj majetek klášteru nebo katedrále, ona je však udržovala ve zdravé nejistotě a tak si zachovávala úplnou svobodu.

Někdy mě ovšem zadnice, rozsekaná rákoskou, bolela tak, že jsem musel poprosit paní Pirjo, aby mi ji namazala svými mastmi. Používala k tomuto účelu odjakživa medvědí sádlo a po něm jsem měl zadek brzy tuhý a houževnatý a dokázal jsem snášet bolest a nevydat ani hlásku.

“Lidský život je ubohý a trpký a nezavdává mnoho příčin k radosti,” říkal. “V bolestech se člověk rodí na svět, obtížná je výchova dítěte, bláznivé a pomíjivé jsou zábavy mládí, a i bližní jsou pro člověka spíše zdrojem starostí a smutku než radosti. Utrpení a smutek jsou věčnou solí chleba našeho vezdejšího, churavé a obtížné je naše stáří a ubohá bývá naše smrt. Není tedy důvod vychvalovat život, naopak, smrt je pro člověka darem a člověk by měl spíš děkovat než lát tomu, kdo mu tento dar přináší.”..

Jeho užitečné ponaučení nám však šlo jedním uchem tam a druhým ven, neboť venku zářilo modré nebe,..

Patrně by mluvil ještě déle, otec Petr mu však nastrčil před ústa krucifix a on jej pokorně políbil. Pak se vydal stejnou cestou jako jeho bratr a já jsem usoudil, že smrt je velmi prostá věc a jednoduchý úkon v rukou zručného muže. Katem byl totiž můj přítel mistr Vavřinec.

Katovské řemeslo je povolání osamělého muže a obvykle se dědí z otce na syna, tak tomu bylo i v mém rodě. Rozumný člověk však chápe, že povolání kata je nejpoučnější na zemi, a já nedokážu pochopit, proč lidé mají v úctě povolání řezníka, který zabíjí tvory bez duše, nebo povolání koželuha, zatímco moje povolání v nich vzbuzuje jenom strach a opovržení.

..a kat je přitom to nejpodivuhodnější povolání na zemi, vždyť před katem už pokorně poklekl mnohý kníže a dokonce i král. Bez kata nemají soudci žádnou moc a jejich soudy jsou bezmocné. Proto je povolání kata dobře placené a i v klidných dobách má kat zaručen stálý a počestný příjem, protože člověk je tvor nepolepšitelný a zločiny se budou páchat, co svět světem bude stát. V dobách neklidných však mnozí kati zbohatli a důležité umění politické je to nejlepší, co si kat může přát. Díky politice se i mnohý vznešený pán seznámí s popravčím špalkem a šlechtic se ke katovi chová jako k mistrovi počestného povolání, a dřív než poklekne a položí hlavu na popravčí špalek, podá katovi váček s penězi, má-li ovšem ten pán dobré vychování. Když se tedy muži v hospodě pustí do hovoru o politice, až na stole poskakují džbány a na čele se objevují modřiny, kat si může být jist, že ho čekají dobré časy.”..

Chvilku se zamyslel, pak se ve vzpomínce usmál a pokračoval: “Mnohokrát se stane, že poprava je tou jedinou velkou a slavnostní událostí v životě chudého člověka, takže lidé se na ni pečlivě připravují a jsou dokonce pyšní, neboť se jedenkrát v životě stanou středem zájmu všech lidí, a o tom, jak se budou při popravě chovat, se bude povídat ještě dlouho po jejich smrtí. Na cestě smrti jsou nejspolehlivějšími průvodci lidská marnivost a ctižádost.

Největší umění, jakého kat může dosáhnout, je přivést zákazníka k tomu, aby jako moudrý muž přijal smrt ve vší křesťanské pokoře a s vědomím naprosté marnosti a bezúčelnosti života, takže rychlá a bezbolestná smrt je nejlepší dar, jaký člověk tady na zemi může dostat.”..

Když mě však nějaká nebohá duše v hrůze z věčného zatracení před smrtí zapřísahá, abych jí řekl všechno, co o smrti vím, tak vždy odpovídám, ať si představí, jak za mrazivého večera úplně vyčerpaný vstoupí do teplé, temné světnice, klesne do měkké postele a upadne do hlubokého spánku, beze strachu, že ho někdo za chvíli vzbudí a vyžene zas na mráz. Tak to říkám, a je-li to velký hřích, nechť mi ho Všemohoucí odpustí, protože mnohým slabým ve víře přinesl úlevu.” “Pokud je však smrt jen spánek a zapomnění, není potom celý život věc marná a neužitečná?” zeptal jsem se. “Ano, je,” odpověděl mi mistr Vavřinec prostě. “Nikdy jsem nedokázal pochopit, proč člověk tak nerozumně a bolestně lpí na životě, i když život lze jednoduše a bezbolestně ukončit.”..

“Mně se sny nezdají,” řekl mistr Vavřinec. “Dobré svědomí je měkký polštář, a sny se zdají nemocným a užvaněným bábám.”..

..neboť člověk má zaručenu tím větší blaženost, čím méně o obtížných věcech přemýšlí.

Přesto se ve mně myšlenky bouřily a byl jsem pln neklidu, a když přišly světlé letní noci, nemohl jsem spát, potuloval jsem se okolí města, vdechoval jsem vůni střemchy a poslouchal zpěv nočních ptáků, šramocení kachen v rákosí a houkání sovy. Toužil jsem po přátelství a po blízké duši, mezi spolužáky jsem však neměl žádného přítele, jemuž bych se mohl svěřit se svými myšlenkami.

Strhl si z hlavy čepici, mrštil jí o zem a dupal po ní, aby dodal svým slovům větší váhu. Nikdy dřív jsem neviděl tak vzteklého člověka, pozoroval jsem ho s vykulenýma očima a snažil jsem se zapamatovat si neznámé kletby a nadávky, jichž měl nevyčerpatelnou zásobu, neboť jako voják prošel mnoha zeměmi.

Hlína, z níž se vaří ledek, se totiž kope, jak všichni vědí, na místech, kde stávaly chlévy a stáje a na dně hnojišť.

Když však prach dojde při obléhání a lidé začínají oškrabávat ledek ze starých sklepních zdí a z podlah ve vězeňských kobkách..

“Jsou ovšem mistři, kteří tvrdí, že dobrá pálenka obsahuje nepatrnou špetku prchavé látky, která jí dodává silnou a zdravou vůni, a právě ta špetka údajně dodává prachu sílu a díky ní hoří jasným plamenem. Tu látku prý objevili nevěřící Arabové a pojmenovali ji al kuhl.

..protože dělo baží po prachu jako prase po chlebu a je nenasytné jako mladá vdova, tu zpovídat je oříšek i pro statného bosého mnicha.

“Jak víte,” říkal, “pokud vůbec něco víte, protože jste jen nevzdělaní hňupové,..

Od něj jsem poprvé slyšel o dopisech Itala Ameriga Vespucciho. Tvrdil v nich, že našel za oceánem celé nové světadíly. Mistr Schwarzschwanz také vyprávěl, že podle některých učených mužů je svět kulatý, takže když loď vypluje z nějakého místa a bude plout dostatečně dlouho, dopluje zase zpátky na to samé místo. “Taková nauka však,” podotkl mistr rozumně, “je pro lidský rozum nepochopitelná a kdo by ji začal příliš zkoumat, snadno propadne šílenství. Proto je nejlepší zbytečně nepřemýšlet a stát nohama pevně na zemi a mít modré boží nebe nad hlavou, jíst, pít a zpívat, bít se a milovat, dokud je člověk plný chuti, neboť věku bude přibývat a sil ubývat a na pokání a nápravu bude času dost a dost.”..

Soudil, že jedno jediné pořádné a se vší řemeslnou zručností vyrobené bronzové dělo nahradí deset děl železných, je-li bez bublin a štěpin a vodě vzdorné. I když už má nějakou tu štěpinu, může být bronzové dělo ještě pořád užitečné a bezpečné, protože bronz je houževnatý a dělo se jen tak neroztrhne. Naopak odlévaná železná děla jsou záludnější než vzpurní koně a nebezpečnější než zlé báby, protože se mohou kdykoliv roztrhnout a zranit, ba dokonce i zabít střelce. Železná děla s okovaným srdcem jsou sice o něco bezpečnější, ale jejich výroba je zdlouhavá a obtížná a zkušený dělmistr je nikdy nenabíjí víc než polovinou prachového náboje, takže jejich střelná dráha nestojí za řeč.

..protože v chudém domě je o jídlo nouze, i když se do chleba přidává polovina borové kůry.”..

Něco takového bych si věru rád ušetřil, stejně jako jsem si ušetřil práci s holením tonzury, neboť dobrotivý Bůh mě této starosti zbavil nadělil mi pleš.

Mistr Vavřinec vedl tvrdohlavě svou, že svět se změnil a že škrábání husího brku může katovi přinést více práce než mávání mečem a natahování kohoutku pušky. Já jsem však byl ještě mladý a jeho slova jsem nechápal. Paní Pirjo přinesla na stůl mísu kaše a zamíchala do ní jiskřičku másla. Pokřižovali jsme se a spokojeně jsme ponořili lžíce do mísy. Dokud má chudý člověk kaši a jiskřičku másla na omaštění, nemůže být svět tak špatný.

Pohlížel jsem totiž na svět stále jasným zrakem, dobrosrdečně a se srdcem čistým a nevinným. Kéž bych takový zůstal, ale hořkým údělem člověka je rozvíjet se, měnit se a růst, dokud ho život neobrousí, nezformuje a nevylouhuje tím nejsilnějším dubovým tříslem.

“Mikaeli,” řekl mistr Martin vážně. “Čí duch z tebe teď mluví, našeho Pána, nebo ďábla?”..

V noci jsem se v posteli potil a nemohl jsem usnout a zdály se mi sny a netrpělivě jsem čekal na zítřek, až zase uvidím Annu, dceru Lauriho. Netrvalo mnoho dní a pochopil jsem, že ji miluji. Pro mladíka asi není mučivější opojení než jeho první láska.

Po večeři někdy vypil sklenku kyselého francouzského vína, suché tváře mu zčervenaly, ukázal mi neopracovanou tyčinku zlata a řekl mi: “Žáku Mikaeli, zapamatuj si, co ti povím. V tomhle světě není nic, co by se nedalo vyvážit zlatem. Zlato svrhává knížata a korunuje císaře. Zlato otvírá brány od království nebeského a zachraňuje duše před mukami očistce. Zlato uzavírá a rozvádí manželství. Zlato otvírá i dveře, zamčené na tisíc západů, a staví kupce na roveň knížatům. Není tedy tím nejužitečnějším cílem člověka hromadit ze všech sil zlato? Zlato znamená svobodu, moc, radost a všechny požitky života, a po smrti člověku vykoupí nebeskou blaženost, neboť neexistuje hřích, z nějž by se člověk nemohl očistit zlatem. Svatá církev jako dobrý obchodník oceňuje všechny hříchy podle stavu a zámožnosti hříšníka.”..

..a v naší době nikdo nezbohatne svou prací, ani věhlasní mistři umění, kteří kují ze zlata ty nejpodivuhodnější tvary, protože to většinou jsou opilci a povaleči, zrovna tak jako ti nejzručnější malíři a sochaři, co zobrazují svaté,..

Objal jsem ji a ucítil jsem v náručí její útlé dívčí tělo. Přitiskl jsem svá vyschlá ústa na její. Roztřásla se mi v náručí, nejprve doširoka otevřela oči, s hrůzou na mě zírala, ale pak jsem pocítil, jak její ústa vášnivě odpovídají na můj polibek. Cítil jsem mohutné údery jejího srdce a každý úder mě zasáhl do konečků prstů. Přitiskl jsem jí ústa k hrudi a vdechoval jsem vůni jejího čistého těla, ona sebou však začala cukat a snažila se vytrhnout ruce z pout. “Mikaeli,” řekla, “ach, Mikaeli, to ne.”..

Anna se úplně uklidnila, položila mi ruce kolem krku a lehce mě políbila na ústa, až se mi zatočila hlava. “Miluješ mě, Mikaeli?” zeptala se. Vášnivě jsem se zapřísahal samotným Bohem, svatou Pannou a všemi svatými, že miluji ji a jen ji víc než cokoliv jiného na světě a že jsem ještě žádnou ženu nikdy nemiloval a žádnou jinou bych ani nikdy milovat nemohl, to bych radši zvolil smrt. Věřil jsem a věděl, že všechno, co říkám, je pravda, a ona mým slovům zálibně naslouchala. “Myslíš, že i ty bys mě mohla trochu milovat, Anno?” zeptal jsem se konečně. “Miluji tě hodně, Mikaeli,” řekla velkoryse, rozpřáhla ruce a hluboce se nadechla, aby ukázala, jak moc mě miluje, a červeň jí znovu stoupla do tváří. Já jsem s ní však neměl nekalé záměry a ani ve snu bych se neodvážil pomyslet, že bych se jí mohl dotknout ještě víc. Pochopil jsem, že už jsem dostal tolik, kolik se vejde do jednoho malého lidského srdce, aniž se rozskočí. Hrud jsem měl tak plnou, že jsem se div nezalkl.

Na Valpuržin den zapálila hospodyně v místnosti učedníků síru, aby vyhnala všechnu nedobrou havěť.

Věci se řeší tím, že se o nich mluví, a dobrá rada je často lepší než bezhlavý útěk. Pojď tedy dovnitř, drahý synu, ať ti můžu očistit šaty, protože ať se ti přihodilo cokoliv, já tě nezavrhnu, já budu stát při tobě, i když bych viděla radši, kdyby sis vzal nějaké horší šaty, až se příště zase půjdeš opít a polezeš po čtyřech bůhvíkudy.”..

Jestli nevěříš mně, promluv si zítra s otcem Petrem a popros o radu jeho, je to svatý muž a dobře rozumí bolestem lidského srdce.””..

“Jsi skutečně dobrý chlapec, Mikaeli, snad až příliš dobrý do tohoto zlého a hříšného světa, neboť když si představím sebe v tvém věku, sotva bych dokázal zkrotit svou hříšnou povahu. Pokud jsem správně pochopil tvé vyprávění, dívka se o svátku Zvěstování Páně sama vrhla na postel, abys ji mohl obejmout, což ti tvou věc všestranně usnadnilo. Pokud by totiž čekala dítě, vděčil by ti mistr Lauri za velmi mnoho, kdyby ses s jeho dcerou oženil, a svůj hřích byste mohli společně odčinit modlitbami a půsty před svatbou.” “Otče Petře,” řekl jsem v hrůze. “Zhřešil jsem tím, že jsem pohlédl na mladou dívku a dotkl jsem se jí a v srdci jsem po ní zatoužil, jestli vám však dobře rozumím, vytýkáte mi, že mě nenapadlo zhřešit s ní ještě víc. Je skutečně svět uspořádán tak nesmyslně, že odměňuje hřích, ale odkopává čistou a nevinnou duši? Kdybych spáchal hřích, na nějž se neodvažuji ani pomyslet a který je podle mého názoru neodčinitelný, byl bych teď už možná zeť zlatníka Lauriho a díky velikému věnu bohatý muž, protože jsem však nezhřešil, jsem jen chudý a zostuzený žák. Pokud to tak doopravdy je, nechci v takovém světě žít.” “Zapomínáš, že když jsi ušetřil panenství nevinné dívky, kterous už měl v rukou, zajistil sis poklady nebeské,” řekl otec Petr přísně.

Odraz plamenů jí tančil na tvářích a světlé plameny ohňů tančily na všech vršcích kolem nás od moře až do vnitrozemí. Měla odhalenou a bílou šíji a zřejmě jí vůbec nebyla zima. Stála a dychtivě a zvědavě se dívala, jak trpím. “Ve jménu všech dobrých svatých jsi mi přísahala věčnou věrnost,” řekl jsem hlasem, dojetím chraplavým. “Nikdy by mě nenapadlo, jak rychle svou přísahu porušíš. Křivopřísežníci se po smrti budou smažit v ohni pekelném. Na tos nepomyslela, Anno?” Anna se povýšeně usmála a soucitně mi řekla: “Ty jsi vskutku dětinský, chudáku Mikaeli. Za prvé jsem při přísaze nepoložila ruku na kříž a za druhé přísaha je neplatná, neboť jsem jí poškodila právo druhého. Dobrý otec má totiž moc a právo zasnoubit svou dceru s kým chce a poslušná dcera se řídí otcovou vůlí, a ne světskými pokušeními. Můj zpovědník mi to důkladně vysvětlil a dokázal mi, že k ohni pekelnému se odsoudím spíš tím, když budu vzdorovat vůli svého dobrého otce. Proto bude nejlepší, když se rozloučíme, aby nás nikdo spolu neviděl, nebo, jestli trváš na tom, že mě budeš pokoušet svými řečmi, poodstupme aspoň od ohně.” Z jejích slov jsem pochopil, jak velmi vyspěla a jak je rozumná, nebyla to už ta nevinná dívka, již si mé srdce oblíbilo, ale přezíravá žena, pro niž neznamenám víc než dotěrný komár, kterého setřásla ze sukně do ohně. Šel jsem však pokorně za ní dolů z kopce do stínu hustých smrků. Její obličej proti mě vystupoval ze tmy jen jako bílá skvrna. “Hodně ses změnila, Anno,” řekl jsem hořce. “Jak bych se taky nezměnila po všech těch špatnostech, které jsi mi způsobil, Mikaeli,” řekla prudce. “Nebýt tebe, nevěděla bych nic o čtení a psaní a o hříšné vášni. Kvůli tobě jsem dostala výprask a otec mnou smýkal za vlasy a dozvěděla jsem se věci, o nichž jsem neměla ani tušení, protože otec mě poslal na vyšetření do sauny k porodní babce, jestli jsem pořád nedotčená panna. Teprve tehdy jsem pochopila, cos ode mně vlastně chtěl, a nevím, jak bych tě měla dost vytrestat za to, že jsi urazil moji cudnost.”..

“Maminko Pirjo,” řekl jsem jí, “spal tu knihu a svou mast zahoď do ohně, neboť to všechno jsou opravdu kousky ďáblovy, už tomu věřím. Jsem zesláblý jak vyždímaný hadr a všechny síly mě opustily. Vím však s jistotou, že už nikdy v životě nechci sevřít Annu do náruče, z celé duše si ji ošklivím a nenávidím ji a nedovedu vůbec pochopit, co tak zázračného jsem na ní viděl. Dej mi horkou vodu, ať si smyju z rukou její hnusný pach, a až si očistím tělo, chci se celý týden postit a modlit, protože mám dáblových kousků dost a dost.”..

Když jsem vstoupil dovnitř, ucítil jsem příjemnou vůni pečetního vosku,..

Ani medvěda se není třeba bát, přijde-li člověku do cesty, jen mu je třeba nechat dost místa a nesmí se na něj zírat nebo mluvit, protože medvěd si potrpí na svou čest, a kdyby na něj někdo zbůhdarma promluvil, snadno by se mohl urazit.”..

Když to vznešená slečna slyšela, vlídně se na mě usmála a nastavila mi ruku. Žádné ženě jsem ještě nikdy ruku nepolíbil, ale často jsem pokorně líbal cípy pláště mistra Martina a otce Petra. Neodvážil jsem se té krásné a vznešené ženě pohlédnout do obličeje, natolik jsem byl nesmělý, a tak jsem jen nešikovně sklonil hlavu a ústy jsem se dotkl její ruky, jako pokorný pes olizuje prsty své paní. Její ruka byla bílá a teplá a voněla drahými mastmi. Zasmála se stejně vesele jako její bratr a řekla mi: “Zanechme vší strojenosti. My tři jsme všichni ještě mladí. Už mě nebaví sedět zavřená v pokoji, toužím po veselé společnosti.

Odvětil jsem, že Dánové nám přinášejí jen zkázu, zmar a zhoubu a říše nemá nad ně krutějšího a zákeřnějšího nepřítele. I neposlušné dítě se v našem městě straší tím, že si ho Dán odnese.

Na stromech se už červenaly jeřabiny a na břízách šelestily první žluté listy.

“Opravdu není?” zeptala se sladce a pohladila mě po ruce. “Vy Finové jste opravdu pomalý a nedůvtipný národ, a pochybuji, lze-li ve vás nějak vykřesat jiskru a plamen. I ty, Mikaeli, jsi snad stydlivější než mladý Josef. Nenapadá mě jiné vysvětlení, než že jsem v tomto zatraceném městě zestárla a zošklivěla, neboť bystřejší muž, který by se mnou seděl v zavřeném pokoji a pil víno, by určitě přišel na jiný námět hovoru než vaječnou smaženici. Copak doopravdy nechápeš, že se nudím, Mikaeli?”..

Pan Didrik mi odsekl: “Ve válce a v boji nemá Bůh co dělat, o vítězství rozhoduje počet mužů a zbraní a schopnosti vojevůdců. Chceme-li si zachovat čest a hlavu na krku, nezbývá než se co nejrychleji porozhlédnout, kde nechal tesař díru.

“Člověk je jen člověk,” řekl pan Didrik, “nikomu na celém světě nelze důvěřovat, jen sám sobě můžeš věřit, a i to jen trochu.

“Pane Didriku,” špitl jsem, “opravdu mě chcete tak krutě, nekřestansky a chladnokrevně zavraždit? Pokud se nebojíte věčného zatracení a ohně pekelného, střezte se aspoň světských i kanonických soudů, které vás rukou společnou a nerozdílnou odsoudí za vraždu muže.” Pan Didrik pod vlivem mých slov zaváhal, ale jeho krásná sestra mu pospíšila na pomoc: “Snadno si znovu rozhalím šaty a pro jistotu si mohu roztrhnout sukni, stejně už mě ty šaty omrzely. Všichni slyšeli, jak jsi tloukl na dveře a rozhněvaně klel a snadno uvěří, žes tohoto chlapce zabil při ochraně mé cti, neboť byl opilý a pokusil se mě znásilnit.” Taková úkladnost a proradnost mě tak nevýslovně překvapila, že jsem jen nevěřícně vydechl: “Ježíšmarjá!” a zůstal jsem na ně s otevřenou pusou zírat, jako bych je viděl poprvé. A skutečně jsem jako osvícen jasným zábleskem uviděl, jak je obličej pana Didrika, spálený střelných prachem, zákeřný a zbrázděný neřestmi, a viděl jsem i to, že slečna Agnes není tak mladá a půvabná, jak se mi zdálo v ďábelském okouzlení. Vlasy měla obarvené a tváře špinavé od černidla na řasy a od rtěnky. Myslím, že v několika krátkých okamžicích jsem spatřil svět a lidský život jasněji než kdykoliv předtím, a má duše v té chvíli zestárla o mnoho let.

Znám však lidi z mnoha hořkých zkušeností natolik dobře, abych věděl, že největší nebezpečí nám nehrozí od čestných říšských úředníků, ale od těch, kteří s námi pili na zdraví krále Kristiána a teď chtějí utišit výčitky svědomí a ukázat, že jsou dobří švédští poddaní. Ti se na nás vrhnou při první příležitosti a těch se musíme střežit jako moru.

..protože odvážný a chladnokrevný muž může zvítězit ještě ve chřtánu smrti, zatímco zbabělec si srazí vaz o první kámen na cestě.

Musíš pochopit, že dokud jsou podmínky takové jaké jsou a nikdo příliš netrpí, je bezbožné a špatné chtít ty podmínky měnit, protože nikdy dopředu nevíme, bude-li změna k lepšímu nebo k horšímu.

Ukázal jsem mu vysvědčení od biskupa a řekl jsem i o peněžní podpoře. Otec Petr se velice podivil: “Náš zbožný biskup je lakotný muž, i když ve dnech mládí a mužnosti si zřejmě žil v cizině na vysoké noze. Tvoje věc, Mikaeli, se ale tak zdárně vyvíjí, až by si člověk myslel, že ti sám ďábel uhlazuje cestu, protože jeho cesty jsou vždycky schůdnější a širší než cesty Páně, které jsou, Bůh mi odpusť, často až příliš úzké a kamenité. Nemohu tomu rozumět jinak, než že náš zbožný biskup byl úplně namol, když ti nabízel zlato a přízeň.”..

To otce Petra dojalo. Se slzami v očích mi řekl: “Jsem jen stará nádoba hříchu, plná smrtelných kostí a všech možných ďáblových krámů, ale s tebou to myslím dobře, Mikaeli. Přeji ti, abys byl lepší a aby z tebe vyrostl větší člověk, než jsem já. Miluji tě víc než vlastního syna, kdybych nějakého měl, před čímž mě ovšem Pánbůh ochraňuj, protože by to byl velký hřích.”..

..a vtloukala mi do hlavy, že versta navíc je lepší než jedna nebezpečná píď a že v nebezpečí jsou rychlé nohy jistějším prostředkem k záchraně než ten nejostřejší meč.

Nestydím se za to, že když jsem pochopil, kolik nezaslouženého dobra mě obklopuje, připadal jsem si jako slzavé údolí. Chodil jsem po světnici a dotýkal se každého známého předmětu, na dvoře jsem obejmul jabloň porostlou lišejníkem a vdechoval jsem podzimní vůni bylinné zahrádky.

..náš společný smutek pomalu klesl ke dnu jako špína v kalné vodě..

“Netoužím po světské slávě, protože pýcha předchází pád, jak mě varovala moje matka,..

“Budiž, Antti, synu Kalleho,” řekl jsem. “Když tak prosíš a žádáš, vezmu tě pro boží dobrotu pod svou ochranu a udělám všechno pro to, aby se ti nestalo nic zlého. Musíš mi však slíbit a přísahat, že budeš poslušný a pokorný a budeš se řídit všemi mými radami. Musíš se také smířit s tím, že když to bude zapotřebí, budu tě nazývat svým sluhou, neboť to zvýší mou důstojnost a tobě neuškodí přiučit se křesťanské pokoře.” Na to jsme si plácli, ale ani jeden z nás nemohl tušit, jak pevný a dlouhý bude náš svazek.

Nenarazili jsme ale na piráty, i když námořníci tvrdili, že na moři mezi Gotlandem a Saaremaa je jich jako vší v žebrákově podpaždí,..

Já sám jsem trpěl prachem cesty, ustavičnou žízní, únavou údů a bolestí nohou, protože jsem na rozdíl od Anttiho nebyl zvyklý putovat. Utěšoval mě, že na cestování není vhodnější doba než podzim, když se na stromech houpou žluté hrušky a v zemi na polích sedláků čeká na poutníka šťavnatá řepa.

Neuplynulo však mnoho dní a byl jsem už zkušený poutník. Zase jsem se dokázal rozhlížet kolem sebe, obdivovat podivuhodné stromy a rovnou krajinu. Den za dnem se mi v srdci usídlovala radost a necítil jsem už únavu ani strach, moje svoboda mě naplňovala opojným pocitem štěstí. Každý, koho jsem na silnici potkal, byl můj bratr a vyměnil jsem si s ním přátelský pozdrav, každý okamžik byl plný nových zážitků a zkušeností, až večer nabídl vyčerpaným poutníkům nocleh a večeři klášter s šedými zdmi, vesnice s chalupami či město s kostely a hradbami.

Na břehu mohutného Rýna v dobrém městě Kolíně jsme se kvůli dešťům a špatnému počasí několik dní zdrželi. Žehnal jsem tomu zdržení, protože mi umožnilo vyléčit si nohy, a také jsem si v městské katedrále vymodlil stodenní rozhřešení. Viděli jsme už měst a kostelů až dost, ale když jsme spatřili tento mohutný chrám, oba jsme oněměli úžasem. Pohlíželi jsme na věže, v opojné výši obklopené mraky, a připadali jsme si jako malé a nicotné housenky. Zdálo se mi, že pod klenby tohoto chrámu by se vešlo celé město Turku i s domy a všemi obyvateli, a nedivil jsem se už, že nemocní, zmrzačení a slepí nacházejí v tomto chrámu při modlitbách uzdravení, neboť jsem sotva kdy byl majestátní všemohoucnosti boží blíž než v tomto nádherném chrámu. Můj rozum nedokázal pochopit, jak slabé lidské ruce mohly takovou stavbu postavit.

Plavovlasí muži z dalekých krajů jsou na povrchu chladní, ale uvnitř horoucí, stejně jako všichni obyvatelé chladných krajů, a potřebují proto mnoho vnitřní tekutiny, na rozdíl od těch tmavých. Tolik filozofie a přírodovědy pochopí i chudák ženská v Latinské čtvrti.”..

Uvědomil jsem si, že na pařížské univerzitě opravdu studuje šest tisíc studentů, dvakrát víc, než žilo lidí v mém rodném městě.

Jako poučné čtení v době odpočinku mezi vážným studiem mi dal dvě knihy svého učeného krajana Erasma Rotterdamského. Jedna se jmenovala Laus stultitiae aneb Chvála bláznovství a druhá právě vyšla a nesla název Colloquia čili Dialogy. Ta se tvářila nevinně jako jednoduchá latinská čítanka. Obě knihy byla napsány krásnou latinou a já jsem je horečně zhltal za několik večerů, omámen tím bouřlivým rejem myšlenek, nedokázal jsem přestat a zhasnout lampu s řepkovým olejem. Nikdy jsem nečetl překvapivější knihy, jejich myšlenky ve své rozumné ironii mi pronikly do krve jako jed a zasely do mého srdce pochyby. Neboť ve Chvále bláznovství učený humanista převrátil všechny věci naruby a zcela rozumným způsobem dokázal, že lidské vědění a moudrost je jen myšlenkový blud a chladný strašák, a jen vhodná porce bláznovství dává všem lidským snahám a činům chuť a účel. Jen bláznivý člověk může být šťasten ve svých činech a svém usilování, to byla jeho teze a dokazoval ji s překvapivou přesností a naučil mě, abych v sobě a kolem sebe i v těch nejvážnějších věcech viděl škleb Paní Bláznovství. Ještě nebezpečnější však byla jeho kniha dialogů, neboť v ní neváhal zpochybňovat dokonce i význam nejsvětějších svátostí pro člověka, pokud se sám nechtěl změnit a uzdravit. Řekl, že několik řádek pohana Cicerona osvěží a nasytí duši víc než celá scholastika. Tvrdil, že to, co je jasně myšleno, může být také jasně řečeno.

..ale Fuggerové z něj jen bohatnou stejně jako z francouzské nemoci, neboť získali monopol na kůru ze stromů rodu Guajacum, která je jediným známým účinným lékem na francouzskou nemoc. Nemohu pochopit, jak je možné, že válka přináší Fuggerům stejné bohatství jako mír, neúroda a hladomor je obohacuje stejně jako dobrý rok. Pro mě je v tomto bohatství něco nevysvětlitelného a čarodějnického.”..

Abych řekl pravdu, mám pocit, jako bychom v tomto starém světě jen pluli na shnilé a červy prožrané arše, která se pod námi může kdykoliv rozpadnout.

Nechoďme však dlouho kolem horké kaše, Mikaeli. Nejdřív ze všeho si musíš uvědomit, že nikdo nezbohatne tím, že bude chodit jen po trnitých stezkách ctnosti. Musíme si vybrat širší cestu; máš-li si za krátkou dobu prázdnin vydělat tolik, abys přežil v tomto chamtivém městě příští zimu.” Antti podotkl, že i on už zjistil, že čestnou a poctivou prací nikdo nezbohatne, byť při ní třeba získá hodně užitečných vědomostí.

Já jsem však namítl: “Můj učený bratře Juliene d’Avril, takovýmhle rohlíkem neopiješ ani toho nejhloupějšího sedláka, natož aby rozvázal měšec.”..

Antti řekl, že to je dobrý a zbožný nápad, i když on sám nikdy neslyšel, že by Turky bylo možné obrátit na pravou cestu jinak než ranou do hlavy. Já jsem však namítl: “Můj učený bratře Juliene d’Avril, takovýmhle rohlíkem neopiješ ani toho nejhloupějšího sedláka, natož aby rozvázal měšec.”..

Vedl jsem šetrný a pracovitý život a získal jsem si tak plnou přízeň a důvěru mistra Monka. Už po Vánocích mi dovolil předstoupit před šest vybraných učitelů a odpovídat na jejich otázky. Zodpověděl jsem správně a uspokojivě všechny čtyři otázky a získal jsem tedy vysvědčení o bakalářské hodnosti, opatřené pečetí fakulty svobodných umění. Tak jsem zdolal první překážku na cestě vysokého vědění. Mnoho to však neznamenalo, ani pak jsem ještě nebyl zapsán do univerzitních knih. Bylo zapotřebí ještě čtyř nebo pěti let, než budu sám moct vyučovat, získám licentia docendi a hodnost magister artium. Teprve pak budu moct zahájit studium na některé ze tří fakult, a k tomu, abych dosáhl hodnosti doktora teologie, musím počítat alespoň patnáct let.

Odvržený,vlastí a církví svatou, říkal jsem si, že je lepší výt s vlky než se nechat vést na porážku jako ovce.

V téhle společnosti jsem poznal, že univerzita rozhodně není jen ráj vědění, ale silný louhovací hrnec, který vydělá tříslem kůži a znecitliví duši. Cítil jsem také hořkou závist, když jsem viděl, jak ti šťastlivci, kteří mají dost peněz, si mohou zaplatit soukromé přednášky a i s chabými vědomostmi skládají rychle zkoušky, jen když mají příznivce na univerzitě, vznešené příbuzné nebo v kapse doporučující dopisy od vysokých církevních hodnostářů.

Když se ostatní odebrali k polednímu odpočinku, Antti mě šel vyprovodit a cestou mi ukázal ponurou budovu, v níž loni zemřel starý italský umělec. “Jmenoval se mistr Leonardo da Vinci,” řekl Antti. “Viděl jsem ho ještě v zimě, chodil o holi a něco si pro sebe brumlal. Do domu se teď nechce nikdo nastěhovat, protože mistr byl blázen a teď tam straší. Mistr vyhlašoval, že lidé se naučí létat, a když zemřel, létal prý kolem těch vysokých komínů a černé cípy pláště a plnovous za ním vlály ve větru. Král si ho prý velmi vážil a snažil se ho přesvědčit, aby pro něj vyrobil zlato, on však neustále maloval jen jeden obraz a nikdy ho nedokončil.”..

Divil jsem se, jak to, že ho pořád někde píchá a někde bolí, byť se neustále zaobírá požehnanými relikviemi, které by měly člověka vyléčit ze všech neduhů. On se však domníval, že bez působení svatých relikvií by jeho bolesti byly ještě nesrovnatelně větší.

Jeho nejcennější poklad byl kousek svatého Kříže, původně koupený od Turků po dobytí Byzance. Ve zlaté dózičce pod sklem měl také několik zrnek nažloutlého prášku, který za půldruhého tisíciletí vznikl ze dvou kapek mateřského mléka Panny Marie. Jako obzvláštní pozoruhodnost mi ukázal kousek trámu z loďky, z níž svatí apoštolové viděli Ježíše kráčet po vodách.

Měl také asi loket provazu, na němž se oběsil Jidáš, a dvě pestrá ocasní péra kohouta, který zakokrhal svatému Petrovi.

Povzdechla si: “Možná si už o mně nebudeš myslet jen samé dobré věci, až ti řeknu, co mám na srdci. Není to však nespravedlivé, aby mladá a krásná žena jako já byla spojena manželskými okovy s ošklivým a zlým starcem, jakým je mistr Jeroným?”..

Její bolest mě dojala.

Když pochopil, že jinak může na ty peníze zapomenout, začal strašlivě klít, rouhal se svaté Trojici a zpochybňoval dokonce panenství Bohorodičky.

..a já jsem se věru nemohl dost vynadivit ženskému uvažování a překvapivým rozmarům.

Nemiluji společnost a není mnoho lidí, s nimiž bych chtěl trávit večery. Když člověk dosáhne mého věku, má už lidí až po krk, zjišťuje, že všichni jsou stejní a jejich příběhy a osudy se od sebe neliší,..

Tak jsem zjistil, že ani netopýr není slepější než starý muž, který má krásnou manželku.

Pokud ho vší silou nutili, aby přijal nějaké důležité rozhodnutí, otálel tak dlouho, že i ten nejtrpělivější člověk ztratil naději a přestal naléhat. Tak si zajistil klidný život a poddaní mu žehnají, neboť za něj došlo k velkému rozkvětu. Je zkrátka a dobře živým příkladem státnického umění, neboť nemá-li panovník v nějaké věci jasno, nemá radši dělat nic, aby nic nezkazil.

Odvážil jsem se jí připomenout, že mi něco dluží. Velkoryse řekla: “Ovšem, ovšem, Mikaeli, ale pro výběr svého dluhu sis nemohl vybrat horší a nepříhodnější chvíli. Bolí a pálí mě celé tělo a upřímně řečeno nemohu v této chvíli bez odporu pomyslet na dotek žádného muže. Proto mě ve jménu všech svatých šetři, a já se ti za tvé útrapy a odříkání štědře odměním. Kromě toho, není lepší žít nadějí a těšit se na to, co máš dostat, než si to hned vybrat a nemít pak nic?” Oběma rukama mě od sebe odstrčila a s tím jsem se musel spokojit.

Laskavě se mě zeptal: “Ale Mikaeli, když ses do ní tak zamiloval, proč jsi jí sám nedal tajně do vína nápoj lásky, aby i ona k tobě vzplanula vášní? Kdybys byl stejně šikovný jako její vznešený milenec, možná bys získal nejen ji, ale navrch ještě devět tisíc zlatých.” V tom okamžiku mi spadly šupiny z očí a nedokázal jsem pochopit, jak jsem mohl být tak neuvěřitelný prosťáček a hlupák. Nemohl jsem to však dát před Anttim najevo. Řekl jsem proto: “Odolal jsem tomu pokušení pro spásu své nesmrtelné duše. Kdybych se uchýlil k čarodějnictví a získal si tak její lásku, sám bych se vzdal moci ďábla. Pochybuji ostatně, že nápoj lásky vůbec nějaké účinky má, myslím, že stejně, ne-li víc váží těch devět tisíc zlatých.

Papež ho podporuje, císař je jeho švagr a od Fuggerů dostal peníze za švédské měděné doly.

Omluvil jsem se, že nejsem lékař, ale student učený v jiných vědách, a slíbil jsem, že se za něj budu modlit ke svatému Petrovi, který jednou sám v hněvu druhému způsobil stejnou škodu, a bude proto mít pro jeho ubohý stav pochopení. Němec po chvíli váhání řekl: “Bůh mě ochraňuj před pochybnostmi, jestli by mi díky svatému Petrovi mohlo narůst nové ucho. Kdyby chtěl, jistě by to šlo, dosud se však takový zázrak bez ohledu na všechny horoucí prosby nestal, proto budu raději hledat pomoc u lékaře.

Jeho velká slova ve mně vyvolala strach i úctu zároveň. Byl tak plný nakažlivé sebedůvěry a víry ve své umění, že jeho vůle strhla mou, jako větrný vír strhne suchý list.

Nevlídně na mě pohlédl, hrubě zaklel a řekl: “Mé štěstí je poutnická hůl a cesta, na níž hledám dobré vědění, a nic jiného než vědění nežádám.

Nebál se bílých červů, kteří ryli v hrobech, ani hnilobného zápachu. Klidně se uprostřed noci postavil k hrobu a zaklínal nebožtíka, až mě mrazilo v zádech. Učil mě: “Člověk má pozemské tělo a tělo astrální a obě se rozpadnou, když se tělo rozpadne, ale pozemské tělo se obrátí v pozemský prach a astrální tělo se povznese zpátky ke hvězdám. Proto člověk, který má zrak dost ostrý na to, aby viděl přírodní světlo, může pozorovat astrální těla nebožtíků, jak poletují nad hroby v různých stupních rozkladu. Snadněji je to vidět u hrobů těch, kdo zemřeli ve válkách nebo násilnou smrtí. Denní světlo je ukrývá, ale ve světle noci může oko tušit jejich obrysy a ve světlém šeru severní noci lze jejich poletování sledovat nejlépe.” Věřil jsem mu, neboť když jsem v noční šedi dost dlouho zíral na hroby, skutečně se mi zdálo, že v mlze nad nimi se míhají obrysy lidských těl.

“Skromnost sluší mládí,” pokývl doktor Hemming hlavou, “ale člověk, který chce něčeho dosáhnout, nesmí být příliš skromný.

Lidé říkali, že i špatný mír je lepší než ta nejskvělejší válka..

Byl letní žár a škvírami v kamenné podlaze kostela dovnitř pronikal slabý pach mrtvolné hniloby..

Zlatník Lauri na mě ukázal prstem a “řekl: “Kde máme záruky, že tento zkurvysyn Mikael nás nevodí za nos a neláká nás lživými a falešnými sliby do oprátky? Vždyť i ovcím, když se vedou na porážku, mává řezník pod nosem trsem trávy.”..

Lidem se tak dlouho kázalo, jak jsou Dánové krutí a nespolehliví, že jim nenávist a hořkost přešla do krve, a když najednou měli myslet na Dány v dobrém, byli všichni jako praštění palicí.

..ale horká noc a kočičí hrátky v zahradách ve mně rozněcovaly nepokoj.

Blýskavice se míhaly po nebi a já jsem si připadal nevýslovně smutný a opuštěný.

“Avšak,” podotkl pyšně, “co může pán, nemůže kmán, a kdo po mně hodí kamenem, hodím po něm kámen zpět, až mu praskne lebka. Mám radost i z toho, že ve dnech stáří mohu litovat toho, co jsem udělal, a ne toho, co jsem neudělal, což je osud zbabělců a lidí slabého srdce,..

“Dávejte si radši pozor sami na sebe, vážení pánové,” “řekl jim rozhněvané. “Vezměte si z těch popravených přiklad, abyste sami nepropadli zhoubě a ostatními zrádci, neboť dnes se hraje hra svatého Petra a velké koště promete město Stockholm.”..

Ta náhlá a příšerná slavnost smrti byla tak ohromující, že se nikdo nebránil a nestavěl na odpor, všichni se nechali pokorně odvést na popraviště jako ovce na porážku.

Proto nikoho příliš nepřekvapilo, když ho vytáhli z davu a dovedli na popraviště, naopak, začali se horečně přehrabovat v měšcích a uplácet kata, aby ťal jednou ranou a dobře se zhostil svého díla.

Odsekl, že zrádný dánský král ať si pro něj za něj táhne k čertu nebo ať dírou v tajné místnůstce zmizí do země, on takového krále rozhodně poslouchat nehodlá, to radši proti němu poštve všechny poctivé a čestné muže a prodá svůj život za co nejdražší cenu.

Těžce vzdychl: “Povolání vojáka je smutné, neboť člověk při něm snadno otupí a zapomene na přikázání boží. Mou útěchou je malá harfa. Vozím ji stále s sebou, a když jsem samoten, často na ni hraji a zpívám veselou a povzbudivou píseň, a tak se ve volných chvílích nemusím uchylovat jen k silným nápojům, vrhcábům a děvkám jako ostatní vojáci.

Řekl také, že vojenská zkušenost na četných příkladech dokazuje, že rozvážný velitel nemusí nikdy litovat, dá-li někomu useknout hlavu, ale naopak má často pádný důvod k lítosti, když v něm laskavost a milosrdenství umlčí hlas zdravého rozumu.

..a varoval mě: “Co člověk nechá za sebou, to najde před sebou,..

“na smutný osud pánů a šlechticů nedbáme ani za mák, protože tím lepší země, čím míň pánů musí živit,..

..a utěšoval mě četnými poučnými příběhy o vrtkavosti světského štěstí.

Řekl mi: “Svět se bezpochyby vymkl z kloubů a konec je nablízku, jak mnozí předpovídají,..

Co se jídla týče, nemám si věru nač stěžovat, přes zimu jsem ztloustl a tváře mám naducané jako mlsný kocour, jak vidíš,..

Hořce si stěžoval na tupou neústupnost finského národa, neboť každé zabité prase a každý pytel obilí je třeba vzít sedlákům násilím, pod pohrůžkou meče a kopí. Řekl také, že tento národ se nehodí k ničemu jinému než jako potrava krkavcům.

Moje nálada se změnila, jako by po dlouhém dešti náhle vysvitlo hřejivé slunce. Pomyslel jsem si, že lidský život se podobá hře v kostky, neboť při ní může dlouhodobě vyhrávat jen ten, kdo hraje falešnými kostkami, ale dává si přitom dobrý pozor, aby ho nechytili.

Dobrý pastýř však nedře ovce až na kůži, připomněl mi, nechá jim něco, aby mohla vyrůst nová vlna, a proto i nadále mu budu odevzdávat čtvrtinu svých příspěvků, aby mohl kontrolovat, zda příliš neodírám ovečky, které mu král svěřil pod ochranu.

“To je ale smutná řeč,” řekl pan Erik, protřásl kostky v poháru a hodil šestku. “Den mé smrti je však bezpochyby zapsán ve hvězdách a já se mu nemohu vyhnout, i když jsem pán a šlechtic. Utěšuje mě však, že už přede mnou mnoho lidí zemřelo a neméně jich zemře po mně, neboť člověk je jako tráva, ve dne kvete, ale večer zvadne a padne za obět kose.”..

Odpověděl mi: “Ať si každý dělá, co uzná za vhodné, ale řekl bych, že jsi ještě mladý, a jako světec taky dvakrát nevypadáš. Myslím si, že by ti prospělo zpít se do němoty. To bys koukal, jak taková pořádná opice zbaví člověka veškeré trudnomyslnosti. Když pak vystřízliví, má dost co dělat s bídným stavem svého těla, než aby mohl ještě myslet na jiné problémy. Řekni mi však všechno, abych ti mohl pomoct.”..

..neboť pobyt v žaláři podle nich nemůže nikomu uškodit, člověk má aspoň čas a příležitost zamyslet se nad svou spásou a věčnou blažeností.

Necítil jsem už k nikomu nenávist, jen jsem si říkal, že člověk je člověku nejhorším nepřítelem.

Po dlouhém napětí, vyčerpávajícím smutku a náhlé tělesné únavě mě v tom našedlém ranním světle ovládl podivný pocit bolestného zanícení. Všechny zdi se kolem mě rozestoupily, a já jsem náhle věděl, že Bůh i ďábel sídlí v mém srdci, v mém srdci se skrývají sklony ke zlu stejně jako k dobru. Mimo mé srdce není Boha ani ďábla, je tam jen bezúčelný, nesmyslný svět, a tvorové, kteří ho obývají, spolu bojují v příšerném zápase vášně, požitkářství a strachu ze smrti. Bůh a ďábel sídlí ve mně a mimo mě nemají žádnou moc, zjevují se jen v člověku. Všechno ostatní je jen zvyk, schéma a konstrukce, které si člověk postavil, ovládán vášní a strachem ze smrti. I svatá církev je jen skořápka vytvořená lidmi, která nemá sílu ani moc člověka poutat ani osvobozovat.

Popřál jsem jí šťastnou cestu. Objala mě a přitom se mi pokusila malým nožíkem odříznout od pasu váček s penězi, nic však nezískala, neboť já jsem ji jednou rukou objímal a druhou jsem si držel měšec. Vyhrkly jí slzy upřímného zklamání a od srdce mi popřála, abych cestou do Svaté země padl do rukou pirátům nebo Turkům. Tak jsme se rozloučili, a já jsem nevěřil, že ji ještě někdy uvidím.

Myslel jsem si už, že to na mě snad mluví pták ze starého dubu za mou hlavou a že zřejmě rozumím řeči přírody, jako bych snědl jazyk bílého krkavce.

Ovinula mi při tom ruce kolem krku a dívala se mi zblízka do obličeje, dychtivá a zardělá, rysy jí změkly a pihy zmizely z kůže a já jsem viděl jen její naléhavé zelenkavé oči, které ze mě vysály všechnu vůli.

Cítil jsem, jak mi sálá v náručí.

Jeho brunátní druhové se dohadovali a hrubě nadávali, on se však ke mně otočil a řekl mi: “Mikaeli Pelzfussi, buďme přáteli. Toužím po takovém příteli, s nímž bych se mohl podělit o myšlenky, jež mi nepokojně krouží hlavou. Také bych s tebou rád mluvil latinsky, neboť jsem se sám naučil latinsky, a i když mluvím lámaně, přečetl jsem latinsky velkou část bible, než vyšla tato neocenitelná kniha, která vysvětluje boží právo prostým lidem nad slunce jasněji.”..

Mistr Lotzer se na mě upřeně zadíval, jako by mě celého chtěl zvážit pohledem. “Buď vítán v mém domě, Mikaeli Pelzfussi,” řekl mi pak. “Nepřivoď mému synovi škodu, je mladý a horkokrevný a mluví rychleji, než přemýšlí. Zkus ho uklidnit zbraněmi rozumu a míry.

Sebastian mi nedokázal odporovat, rozum v něm ustoupil vřelosti srdce.

Zatímco mladičká Veronika pro mě byla snem utkaným ze svěží rosy a čerstvě posekané trávy, má žena Barbara byla v mém náručí jako sálající pec.

Netoužil jsem po ničem jiném než po odpočinku duše a po prostém životě,..

Představoval jsem si, jak budu klidně žít a v počestnosti stárnout, vykonávat svůj jednoduchý úřad a těšit se z dobré ženy, ze společnosti přátel a ze svých učených knih.

Církev však bude ztracena, bude-li každý švec nebo kovářský učedník číst bibli jak se mu zlíbí a vykládat si slovo podle svého hloupého rozumu.”..

Bible je strašná zbraň v ruce nevzdělaného člověka, pokud nehledá s čistou myslí spásu duše, ale jen ukojení svévole. Věř mi, Sebastiane, ďábel je ten nejpilnější čtenář bible.”..

Řekl jsem mu: “Erasmus snesl vejce, Luther z něj vyseděl kuře, Zwingli už kokrhá jako dospělý kohout, ty však jen přiléváš oleje do ohně, který spálí celý kurník. Proč to však děláš a co doopravdy trápí tvé srdce, to nedokážu pochopit, neboť nepostrádáš nic, co člověk potřebuje ve dnech svého žití.

Měl jsem už po krk tichého puškařova domu, v jehož nízkých místnostech jako by přebývala věčná tíseň.

Žili jsme v našem pelíšku jako myšky a nechtěli jsme být nikomu na obtíž.

Tak šťastně jsme žili. Někdy večer mě však naplnila tak bezejmenná a obrovská tíseň, že jsem skoro nemohl dýchat, jako by bylo dusno před bouřkou. I Barbora onu tíseň cítila a jako by tušila, nač myslím, přistoupila ke mně a přitiskla mi tváře ke krku. Za takových večerů jsme mlčky leželi v posteli, tiskli jsme se k sobě a pevně jsme se drželi za ruku, jako bychom se oba tajně báli, že brzy jeden druhého ztratíme. Když na to však teď myslím, snad právě to byly ty nejkrásnější chvíle, neboť tehdy jsme si byli nejblíž, tak blízko, jak si dva lidé mohou být, i když jsme nepromluvili ani slovo. Snad jsem v noční tmě tiše šeptl: “Barbaro,” a ona mi stejně tichým šepotem odpověděla: “Mikaeli.” Tak jsem věděl, že ani ona nespí.

Byl jsem stále ještě mlád, zapomněl jsem na zlé předtuchy a těšil se z pozemského štěstí, aťsi bylo malé, chudé a hořké, ale ty krátké, pomíjivé jarní týdny byly posledními dny mého štěstí a jimi mé štěstí také skončilo, a s ním i všechna radost. Končím proto tuto knihu na jaře 1524 a začínám knihu novou, tu nejtrpčí.

Jarní noc kolem nás voněla hlínou a mladou trávou.

Odpoledne jsem byl již ze všeho neklidu a bolesti srdce k smrti vyčerpán,..

Zatímco jsem hovořil, seděl otec Angelo klidně v křesle a pohlížel na mě zkoumavýma jasnýma očima. Krásné, svalnaté ruce spočívaly na opěrkách.

“Kdo je bez viny, nebojí se a nevyhýbá se lidem,” odvětil otec Angelo. “Čarodějnice má ovšem důvod vyhýbat se lidem. Zanedbávání mše a svatého přijímání je přitěžující důkaz. Ďábel je ovšem velmi vychytralý. Zrovna tak bych považoval za přitěžující důkaz, kdybys mi řekl, že tvá žena chodila pilně na mši a ke svatému přijímání. Domníval bych se totiž, že se pouze přetvařovala, aby zmátla lidi, jak to čarodějnice často dělají.”..

“Lid je tupý a nevzdělaný,” řekl otec Angelo. “I svatý chrám potřebuje metlu, když se v jeho kupolích uhnízdí holubi a kálí na jeho sloupy a když nehodné ruce poskvrní oltář.

Když totiž člověk zakouší tělesnou bolest, velmi trpí, ale snad ještě větší utrpení zakouší jeho duše, vidí-li trpět milovanou bytost, jíž nemůže nijak pomoct.

“Copak i ty věříš, že jsem čarodějnice, Mikaeli?” zeptala se. “Věříš, že jsem byla ve spolku s ďáblem, že je to tak? Proč mě tedy držíš v náručí a utěšuješ mě, pokud si myslíš, že jsem ošklivá čarodějnice?” Dlouho jsem nad její otázkou přemýšlel, ale na žádnou rozumnou odpověď jsem nepřišel. “Nevím, Barbaro,” řekl jsem nakonec podle pravdy. “Snad jsem u tebe a držím tě v náručí jen proto, že jsem tě objímal v dobrém, v době, kdy jsme byli šťastni, a proto tě chci sevřít v náručí i teď v dobách zlých, i když jsem z tvých vlastních úst slyšel, že jsi čarodějnice.”..

Barbara se zase usmála, zvedla si mou ruku k ústům a zlíbala ji suchými horkými rty. “Proč ztrácíme čas zbytečnými řečmi,” zeptala se, “když písku v mých hodinách už je namále, můj čas vypršel a nebudu už dlouho dýchat vzduch tohoto světa. Buď na mě milý, Mikaeli, tak jako kdysi ve dnech našeho štěstí, a neboj se, že mě zraníš nebo mi ublížíš, vždyť mám stejně všechny údy jako v jednom ohni. V hlavě cítím horečku jako milosrdnou drogu a i má bolest je sladká, když se mě dotýkáš. Sevři mě proto v náručí, Mikaeli, sevři mě ze všech sil, neboť se ve tmě trochu bojím, bojím se stejně, jako když jsem byla malá holčička a v temném lese jsem zjistila, že nejsem stejná jako ostatní, neboť mě divoká zvířata pokorně poslouchají.” Sevřel jsem ji v náručí, jak žádala, a přestože zaúpěla bolestí, obtočila mi paže kolem krku a dívala se na mě, ústa blízko mých úst a oči doširoka otevřené. V záblescích hořícího uhlí jsem viděl její oči, ale už to nebyly ty zelenkavé oči jako na denním světle, byly to tmavé a podivuhodně krásné oči, a já jsem viděl jen ty velké oči v malém obličeji a zapomněl jsem na to, že nemá vlasy a že je ošklivá, a připadala mi znovu krásná. Byla v mých očích krásnější než kterákoliv žena na světě a já jsem najednou kolem nás ucítil sladkou vůni květin, hrbolaté kamenné desky pod námi se změnily v mramorovou podlahu a v uších mi znělo ptačí štěbetání. V srdci mi najednou vzplál plamen nevýslovné lásky k Barbaře a na světě nebylo nic strašnějšího než vědomí, že už brzy nás smrt navěky rozdělí.

Když se dosyta najedl, dostal dobrou náladu, protahoval se, říhal a bez rozpaků pouštěl větry. “V klášteře ve Fuldě,” začal mi vyprávět, “jsem jednou potkal mnicha, který si uměl tak šikovně uprdnout, že uhasil svíčku na druhém konci cely. Tohle jeho vzácné umění ho proslavilo široko daleko, takže ho ukazovali všem hostům, kteří do kláštera zavítali, a dokonce i papežský legát se poklonil jeho umění, neboť prý ani v Římě nic podivuhodnějšího neviděl.” “Mistře Fuchsi,” řekl jsem zdrceně. “Nepopírám, že vaše historka je poučná a kratochvilná, ale neměl byste již svou mysl obrátit od pozemských záležitostí a myslet na další osud vaší nebohé duše?

I přeříznutí žil na zápěstích však bolí, i když je nůž ostrý, a pomalé vykrvácení a tuhnutí také asi nebude ten nejpříjemnější zážitek. Kdybych ovšem dostal vědro horké vody a mohl si do ní strčit ruce, až si přeříznu žíly, sotva bych cítil větší bolest než komáří štípnutí.

“Ve skutečnosti,” pokračoval, “mi svět dal málo radosti, když během jediného týdne zemřely mé čtyři děti, jediným potěšením mi byli mí ptáčci.

..a ty, zatracený slídile v černé kutně, jsi mi způsobil nenahraditelnou škodu! Nechápu, jak kurie mohla do tak důležitého a choulostivého úřadu dosadit někoho jako ty, ty vycpaná beraní hlavo!

Když však slyšel, že nám Žid za jeho věci zaplatil jen sedmdesát dva guldeny, rozčilil se. Řekl, že jsme oba, biskupův tajemník a já, hloupí a nezkušení cucáci, a že jeho důvěra v můj rozum patrně byla jen házení perel sviním.

Byl už podzim, ovoce dozrálo a modré nebe mi připadalo zářivé a nekonečné.

Nevím o něm nic jiného, než že odešel z města..

“Žijeme v těžké době, Mikaeli Pelzfussi, a snad víš, že na mnoha místech se sedláci shromaždují a bouří proti pánům, dokonce plení i svaté kláštery. I můj syn Sebastian začal vést řeči, které by v našem dobrém městě mohly ohrozit mou pověst, a proto jsem ho musel vyhnat z domu. Nevím o něm nic jiného, než že odešel z města na venkov s Lutherovou kacířskou biblí v náručí, v ruce žebráckou hůl a na rtech výhrůžky a zlá slova, určená vlastnímu otci. Svět zdivočel a já mohu jen doufat, že podzim a nepohoda zažene mého syna domů, jako se dobytek zahání z pastvin.”..

Ve svém ohnivém zápalu byl krásný,..

Sebastian řekl: “Nejsem žádný pán, jsem chudý člověk jako vy a i za mě byla prolita krev Kristova. Chci být vaším bratrem a rádcem, protože mnozí z vás jsou hlupáci a nevidí si dál než na špičku nosu.

Četl jsem desítky vašich dopisů a stovky stížností, tisíce sedláckých papírů jsem už přečetl, a zpočátku jsem dokonce pomáhal chudým lidem ty dopisy a stížnosti sepisovat, než jsem pochopil, že jsou úplně k ničemu a hodí se jen k tomu, aby si s nimi páni utírali zadky ve svých tajných komnatách, neboť páni a šlechta prý k tomu bezbožnému účelu skutečně používají drahý papír.”..

Ulrich Schmid byl prostý člověk, ale když nějakou věc pochopil, už od ní neustoupil a neustále ji opakoval, až nakonec došla i tomu nejhloupějšímu a on v ni uvěřil.

..a trouby andělské oddělí ovce od kozlů.

Když jsem se zmínil o štěstí, Antti se zachmuřil, protáhl obličej a řekl: “Žádné čisté lidské štěstí zřejmě neexistuje, v každém štěstí je přimíchána alespoň kapka hořkého pelyňku,..

..vždyť já chápu, že tolik pije jen proto, aby utopil žal z té nesnesitelné poběhlice.

Tak my, císařská armáda, jsme jako málo početná, hladová a otrhaná tlupa bloudili alpskými průsmyky, jako jehňátko, které ztratilo matku a marně po ní bečí.

..a markýz z Pescary, navzdory mladému věku moudrý muž, řekl, že sto let války je lepší než jedna jediná bitva, protože výsledek bitvy je vždy nejistý a záleží na vojenském štěstí.

Frundsberg slíbil, že pojede v jejich čele, v první řadě, a nabádal nás, ať se poručíme do vůle boží, což jsme udělali, neboť nám stejně nic jiného nezbývalo.”..

“Nechoď, hošku, s pány na led,” podotkla dobrá vdova po obchodníkovi s kořením. “Chce-li chudák po pánech právo, je to stejné, jako by chtěl chytit do ruky ježka.

Požádal jsem ji, ať pro Boha svatého zmlkne, abych mohl v klidu přemýšlet, ale mělo to stejný účinek, asi jako kdybych se pokusil holýma rukama zastavit roztočené mlýnské kolo, protože paní Genevieva stejně jako mlýn mlela dál a dál:..

Paní Genevieva řekla: “Tohle je zlá a nudná země, a já nechápu, proč jsem tě sem následovala. Chci odsud okamžitě pryč, protože muži tady myslí víc na jídlo a pití než na spletité umění lásky.”..

Když se nadechl, připomněl jsem mu, že i Luther hlásá poselství kříže, ale krejčí Jakub nemohl samou zlostí ani popadnout dech. “Luther si vybral snadnou cestu a sám se bude Bohu odpovídat ze svých chyb,” řekl, “neboť pouhá víra věru nestačí, aby člověku zajistila věčnou blaženost a pozvedla ho do společenství svatých. Člověk musí přijmout kříž, daný mu Bohem, a nosit ho, dokud mu nepukne srdce a není pokořena duše, až zbyde jen nahý člověk, do nějž Bůh vdechne svůj svatý dech, a on se spojí se svatými a Bůh bude promlouvat jeho ústy.

Paní Genevieva však nebyla zdaleka spokojená. Ustavičně reptala a nadávala nám do obejdů, i když jsme dělali všechno, abychom jí vyhověli. Jako družka na cestě byla úplně nesnesitelná a já jsem jí měl opravdu plné zuby a nedokázal jsem pochopit, jak jsem kdy do ní mohl být v mladickém bláznovství zamilován, protože teď na ni, s nohama a sukní od bláta, s nemytými vlasy a ustavičně reptající vůbec nebyl pěkný pohled.

Celkově jeho obličej podivně připomínal mordu neklidného lesního prasete,..

Když však začal mluvit, zapomněl jsem na jeho vzhled a sledoval jsem jenom jeho oči, které ve žlutém obličeji začaly zářit a plát. Nikdy v životě jsem neslyšel tak vroucí a přesvědčivé kázání, jako bylo kázání Tomáše Müntzera. Celá jeho bytost vyzařovala tak úplnou a neotřesitelnou jistotu víry, že opravdu bylo lze uvěřit, že do něj vstoupil Duch svatý. Nevykřikoval zmateně jako potulní kazatelé v roztrhaných šatech, jaké jsem viděl v Memmingenu. I když křičel, každé jeho slovo bylo jasné a průzračné, a i ve dveřích kostela bylo každičkému slůvku rozumět. I jeho nejtišší šepot byl slyšet v celém tom velkém kostele.

Když Müntzer mluvil o věrném spolku boží vůle, farníci začali těžce vzdychat a mnozí dobří mužové se rozplakali a říkali, že to jsou tvrdé požadavky a že Luther slibuje lidem dosažení blaženství lehčí cestou.

..protože i sám Luther řekl, že papežská moc pochází z ďáblovy řitě.

Díval jsem se na hvězdy a přemýšlel jsem nad svým osudem, nad tím, že mě boží vítr nosí jako osiřelou jiskérku..

..a nemilosrdná slova bible mi byla jedinou společností,..

..a jenom smrt může uhasit beznadějnou vášeň a smutek lidského srdce.

Paní Genevieva soudí, že hádka se strhla kvůli ní, byt to s jistotou říct nemůže, neboť nerozumí zdejšímu barbarskému jazyku, sotva odlišnému od prasečího chrochtání.

Myslel jsem na prostého muže, který na dvoře kláštera v biskupském městě vytrhával z nenahraditelně drahého misálu pestré obrázky, aby je donesl domů a i jeho děti se stejně jako děti boháčů a šlechticů mohly dívat na obrázky.

..neboť hněv zeměpánů je krutý a nemilosrdný a ve Frankách prý byl jeden selský rádce zaživa upálen a páni nehleděli na námahu a vlastnoručně pod ním roztápěli hranici.

Antti odvětil, že na čest zvysoka kašle, protože chudý člověk si takovou marnivost nemůže dovolit, to je privilegium pánů a šlechticů, stejně jako vidlička, kterou, jak viděl, v Itálii vznešení rytíři používají při jídle místo prstů a nože.

Antti mi odpověděl: “Rozumím tvému smutku, Mikaeli. Když jsem byl chlapec s vlasy jako len, i já jsem běhal do lesa, abych chytil konec duhy, ale ta se přede mnou pořád vzdalovala a nakonec, když už jsem jásal, že ji držím, se rozplynula ve vzduchu.

Antti dlouho přemýšlel a pak mi řekl: “Čím víc pastí člověk líčí ostatním, tím častěji se do nich chytí sám, a čím jsou ty pasti složitější, tím snadněji se do nich sám zaplete. Pomalý rozum a zdrženlivá mysl je nejlepší způsob, jak se člověk může uchránit pastí a nástrah. Nelámejme si tedy zbytečně hlavu věcmi, jimž nerozumíme a jež nemůžeme vědět. Už mnoho mužů se z přílišného přemýšlení pomátlo na rozumu, jako jeden děda z farnosti, v níž jsem se narodil. Jednou na vršku u kostela vyslechl kázání potulného mnicha, že Bůh stvořil svět z prázdnoty, a lámal si tím hlavu tak dlouho, až nakonec šel a oběsil se na větvi smrku u sauny, a jeho poslední slova byla, že z prázdna nemůže být žádný tvor stvořen.”..

Já jsem mu ale vytkl tvrdost a okoralost srdce..

Nehodlá už nechat zahálet meč ani šibenici, neboť čas milosti pominul a každý měl možnost volby.

“Neboť lidé jsou uprostřed svých světských útrap a shonu slepí a hluší,” řekl. “Slyší, a přitom neslyší, vidí, a přitom nevidí. Proto se člověk musí sehnout až k zemi pod vahou kříže, až už nebude mít žádný majetek, naději, budoucnost, vášeň, něhu, přátele ani zklamání, jen vražedný a nevýslovný pocit prázdnoty a siroby, až bude jako vyfouknuté vejce a jeho duše bude holejší než ten nejholejší žebrák na zemi. Teprve tehdy ho může zasáhnout boží slovo, a může se to stát ústy toho nejopovrhovanějšího z lidí, učence nebo nevzdělance, dítěte či blázna, nebo toho, kdo sám neví, co vlastně říká. Není na světě větší bolest, než když slovo boží zasáhne nahého člověka, neboť to je, jako by mu srdcem projel planoucí meč, a on padne k zemi zkroucený bolestí a rozkouše si jazyk do krve. V tom samém okamžiku mu však Bůh otevře oči, aby viděly, a uši, aby slyšely, a na zemi už pro něj nebude žádné tajemství, sám Bůh se mu zjeví ve veškerém svém svatém a slovy nepopsatelném jasu, nad oheň a slunce jasnějším.

Pochopil jsem také, že kdyby je světské právo nezklamalo a nevydalo všanc zvůli jejich pánů, nikdy by nevyšli se zbraní v ruce hledat právo boží, protože tato cesta pro ně byla jistě těžká, však také mnohý vzdychal, hlavu v dlaních, a nejeden zachmuřeně zíral do ohně a já jsem věděl, že se bojí a v hloubi duše se chvějí hrůzou, i když to nedávají najevo. Pro to všechno vzplála v mém srdci velká láska ke všem těm chudým mužům. Ještě dlouho jsem nemohl usnout, ležel jsem ve tmě a myslel na ně mnohem víc než na sebe sama.

Až tak se svět vymkl z kloubů,..

Postavili muže na nohy, ale mně se zdálo, že ti dva spí i vestoje. Antti však řekl, že takoví se k obsluze děla hodí, protože je hned tak nějaký hluk nevyděsí.

Když to Antti všechno vyslechl, řekl, že ráno je moudřejší večera..

U všech rohatých, já rozhodně nehodlám otevřít peněženku a rozdělit se o své poctivě vydělané peníze s celým světem, protože stejně by se na všechny nedostalo a já bych utřel hubu.”..

Odvětil jsem mu, že to všechno se časem podle boží vůle vyřeší a je zbytečné si předčasně lámat hlavu příliš obtížnými věcmi, raději se radujme, že se nám dělové koule vyhnuly.

Dav prchajících se zapotácel, rozprskl, padl pod jejich náporem k zemi a změnil se v krvavou kaši. V tom okamžiku jsem volal hory, aby mě zavalily, a pochopil jsem chudáka zajíce, který strká hlavu do křoví, zdrcen hrozbou, přesahující jeho chápání.

Dostalo se mi tak názorného poučení, že i v těch nejzoufalejších situacích se rozhodný muž, který neztratí hlavu, může zachránit, jen nesmí propadnout beznaději a pocitu, že všechno už je ztraceno.

Mistr Eimer však odhodlaně řekl, že je tužený v mnoha půtkách a poznal už celou řádku žen, i v Benátkách, kde žijí nejkrásnější a nejneřestnější kurtizány na světě. Od jedné z nich dostal v mládí na památku nemoc, která ho připravila o štěstí otcovství, takže už není žádný zelenáč. Pochopil jsem, že ho ďábel zaslepil a že mu žádné varování nepomůže.

Pochopil jsem, že ho ďábel zaslepil a že mu žádné varování nepomůže.

Pan Seldner se zvonivě rozesmál, plácl mistra Eimera po rameni a řekl mu: “To se z tebe opravdu stal takový křupan z Balíkova, žes neslyšel o jedné z největších událostí naší doby? Monopol Fuggerů byl zlomen a uherská koruna doly vyvlastnila, aby prý uherská země patřila Maďarům. Bůh nás ochraňuj, vzbouřený lid prý vyplenil Fuggerovu kancelář v Budíně a venkovští šlechtici žádají, aby už žádný cizinec nemohl využívat uherská přírodní bohatství ke svému prospěchu, jedině v žoldu koruny.”..

..takže šikovný člověk tam může za krátký čas zbohatnout a ztloustnout jako klíště,..

..a pěstěný vous naznačovaly, že mu svého času nebyla cizí marnivost.

Řekl jsem, že mi ten výsledek připadá velmi smutný a deprimující, a mistr mi dal za pravdu, neboť přesně to chtěl svým dílem vyjádřit. “Čím víc vědomostí člověk získává,” řekl, “tím je smutnější, a ten, kdo by ovládal všechno vědění, které je v naší době dostupné, by myslím byl tím nejsmutnějším člověkem na zemi.”..

Rozhodl jsem se, že toho času co nejlépe využiji a nebudu usilovat o přehnanou ctnost, jíž slabý člověk stejně nemůže dosáhnout, neboť jen sám Bůh je dokonalý, ale na druhé straně se vystříhám i přílišné hříšnosti, která by mohla uškodit nejen duši, ale i tělu. Domníval jsem se, že tak budu moct spolu s velkým lidským davem kráčet po zlaté střední cestě, a i toto mé rozhodnutí dobře ukazuje, kolika způsoby a v kolika ohních Bůh obrací a připravuje svou pečínku.

Pani Genevieva řekla, že peníze jsou peníze a papír je papír a ona z celé duše nenávidí papíry, které zkomplikují i ty nejobyčejnější a nejlepší věci.

..a nebozí Miláňané si často lámali hlavu, kdo je horší, Francouzi nebo Španělé, Helvéti nebo Němci, a dospěli k závěru, že to je všechno jedna sebranka.

..a já jsem i bez pohledu jeho planoucích očí pochopil, že je chudák mdlého rozumu stejně jako jeho přátelé, jimž se zřejmě vrazila do hlavy francouzská nemoc.

Největší vědomost je totiž ukryta v lidském srdci, ale člověk ji vždycky objeví příliš pozdě, až mu krev vychladne a všechny dobré dary života se mu v rukou změní v písek marnosti.”..

..takže jsem si jen řekl, že přílišné přemýšlení mu v téhle zemi bláznů zatemnilo rozum.

Mužské pohnutky jsou podivuhodné a nic je neláká víc než to, co je nedovolené a zakázané. Pohled na to, jak tyto dívky se studem odhalují tváře, jim přináší vrcholnou rozkoš.

Když to Antti slyšel, řekl: “Tohle dobře nedopadne. Svět je ještě bláznivější, než by mě vůbec kdy napadlo, a že jsem viděl už hodně velká bláznovství. Když si pomyslím, že se papež spojil s Turky a vede válku proti dobrým křesťanům, nejsem dalek toho, abych se stal luteránem.”..

Doktor Paracelsus byl vyzván, ať radě neprodleně předloží lékařský diplom, on však pyšně vzkázal, že si jím už v mládí vytřel zadek, neboť k ničemu lepšímu se ten papír nehodil.

..protože žádný slušný člověk nemá rád, když ho někdo obviňuje z hlouposti a nevzdělanosti a nazývá ho zplozencem čertova zadku nebo ještě horšího místa čertovy báby, což bylo oblíbené přirovnání doktora Paracelsa, když se na někoho rozzlobil.

Frundsberg sám, jak se říkalo, si prý opásal hrud zlatým provazem, aby na něm mohl papeže oběsit, a červené provazy si připjal k třmenům, aby na nich oběsil kardinály.

Často se zbytečně snažil najít v němčině, nevhodné pro učené účely, správné vyjádření myšlenek, jimž možná sám rozuměl, ale které nedokázal odít do slov.

..a rozhodl jsem se také, že odejdu z univerzity, neboť jeho sebedůvěra mě ovlivnila natolik, že jsem univerzitu v naší nové době považoval jen za vyschlou studnu, dlážděnou kostmi nebožtíků.

Raději nech, ať v lidském těle působí léčivá síla přírody, než aby ses špatnými léky přírodě do jejího léčivého umění pletl.”..

“V církvi svaté,” řekl, “je jen duch opravdový, ale kamenné zdi postavené lidskou rukou, to jsou samé lži. Člověk proto musí Bohu sloužit ve svém srdci, nemusí chodit každý den na mši do těch kamenných zdí. Modlitby v kostele, uctívání obrazů a oltářní zpěvy, to je jen modloslužebnictví. Člověk přece neodčiní své hříchy tím, že bude rozdávat almužny, rozdávání almužen před branami chrámu Boha naopak uráží. Člověk má dávat almužny z dobroty srdce, ne aby si za ně koupil království nebeské. Bůh nechce nic než čisté srdce, nezajímá ho kutna ani tonzura, zajímá ho to, co je uvnitř.”..

Vévoda z Bourbonu členům válečné rady laskavě řekl, že zažil mnohá protivenství a křivdy a za své heslo si proto vybral slova: Omnis spes in ferro, aneb Mou jedinou nadějí je ostří meče.

Když ale došla mouka a chleba, vévoda z Bourbonu nám z horských štítů ukázal bohatou a úrodnou zemi, která se pod námi prostírala. Nížiny se zelenaly a proudila jimi mohutná řeka Arno, plná zelenkavé vody.

Zběsilé rabování trvalo osm dní, a pokud někdy myslím na hrůzy pekelné, stačí, abych si v duchu vyvolal to, co jsem viděl během těch dní a nocí, protože snad žádná hanebnost, krutost a prostopášnost, kterou si lidské srdce dokáže vymyslet nebo představit, se Římu v těch dnech nevyhnula. Obrazy Posledního soudu, byť vytvořené velkými umělci, jsou ve srovnání s hrůzami rabování Říma jen dětinské představy prostého ducha.

To ráno se mi zapsalo do paměti černou a bílou barvou, jako by je kyseliny navěky vyleptaly do měděné desky a tu mi vtiskly do paměti.

..a poklekl jsem vedle jeho dcery, abych se v úctě před smrtí, která připravuje člověka o radost, prach korunuje na vládce všehomíra a učenou práci obrací vniveč, pomodlil za jeho duši.

Zůstali jsme pak u hrobu tři, ta umíněná žena, Antti a já.

Vytryskly mi slzy a řekl jsem Anttimu: “My dva bezbranní nebožáci jsme už tak poskvrnění hnojem světa, že by mě nepoznala ani vlastní matka na nebesích a ani já bych ji nepoznal, protože jsem ji nikdy živou nespatřil. Ztratili jsme dětskou víru a zdá se, že kvůli svým těžkým hříchům nemůžeme doufat ve spásu, a myšlenka, že mnozí po našem boku se dopustili stejných, ba mnohem horších hříchů, mě nijak neutěšuje, marně bychom prosili papeže o odpuštění. Nechci tě k ničemu přemlouvat ani nutit, můj drahý bratře Antti, ale když jsem byl nemocen, uzrála ve mně jistota, že všechna naše neštěstí začala v okamžiku, kdy jsme jako slabí muži sešli ze správné cesty a pro nicotné pokušení jsme přerušili pouť do Svaté země. Od té chvíle jsme vláčeni hnojem a vařeni louhem, až z nás zbude jen ďáblova vyčiněná kůže, a tak to bude pokračovat až do konce našich dnů, až okoráme a otupíme a budeme rovni šelmám bez duše, pokud konečně neuděláme něco pro svoji nápravu. Nepochybuji proto, že jsem se vyléčil z moru, jeden z tisíce, jen abych mohl dokončit pouť do Svaté země. Pokud budu moci pokleknout u hrobu našeho Pána a Vykupitele a modlit se na místech, kde on trpěl, věřím, že i mé hříchy se rozpadnou jako otrhaná vesta a najdu v životě jas, a jinou možnost spásy už pro sebe nevidím.”..

<2022>