Herbert George Wells

Jeden ze zakladatelů sci-fi literatury. Koketoval se socialismem, setkal se s Leninem i Stalinem. Poslední léta života (1946) zahořklý vůči okolí i lidské společnosti.

Stroj času [103]

Panovala nádherná odpolední atmosféra, kdy se myšlenky, zbave­né pout přízemnosti, rozlétnou k výšinám.

“Vědci velmi dobře vědí, že čas je jen jistý druh prostoru.“

“I kdybyste dokázal, že černé je bílé,” uzavřel Filby, “mě stejně nepřesvědčíte.”..

“Dnes večer to všechno vypadá velmi věrohodně,” usoudil lékař. “Ale počkejme do zítřka. Ráno moudřejší večera…”..

Bez meškání pak vzal lampu a vedl nás dlouhou chodbou ke své laboratoři. Živě si vzpomínám na mihotavé světlo, na siluetu jeho podivné široké hlavy,..

“Chtěli byste vidět skutečný stroj času?” nečekaně se otázal Poutník v čase. Bez meškání pak vzal lampu a vedl nás dlouhou chodbou ke své laboratoři. Živě si vzpomínám na mihotavé světlo, na siluetu jeho podivné široké hlavy, tanec stínů na stěnách… Vidím, jak jsme ho všichni následovali, celí zmatení, avšak nedůvěřiví.

Jisté je jen jedno — Poutník v čase patřil k lidem, kteří jsou příliš chytří na to, aby jim ostatní věřili. Člověk měl pocit, že nevidí všechno kolem Poutníka. Za jeho průzračnou upřím­ností jsme všichni vždy tušili jakési tajemné hlubiny či důmyslná osidla.

Oba patřili k nové generaci našich novinářů — byli to sice bodří, avšak velmi neuctiví mladí muži.

Myslím si, že sebevrah, který namíří ústí svého revolveru přímo proti svému čelu, musí pociťovat tutéž zvědavost, co bude následovat, jako jsem prožíval já.

Ten tvor mě překvapil svou krásou a půvabem, zároveň však i nepopsatelnou křehkostí. Jeho ruměnec mi připomínal růžo­vé tváře souchotináře — tu příslovečnou hek­tickou krásu.

Rozhodl jsem se vystoupit na vrchol kopce vzdáleného ode mě asi půldruhé míle, abych se mohl pořádně porozhlédnout po naší planetě v roce 802 701.

Tam, kde lidé žijí v pohodě a hojnosti, je plození dětí spíše zlem než požehnáním.

Síla pramení z nouze; klidný, zabezpečený život vede ke slabosti.

Jestliže je biolo­gická věda snůškou omylů, z čeho tedy pramení lidská inteligence a odvaha? Z nesnází a svobody — to jsou podmínky, v nichž silný, aktivní a důvtipný jedinec přežije, a slabší je odsouzen k zániku.

Tělesná zdatnost a dravost nejsou civilizovanému člověku skoro k niče­mu, dokonce mu někdy mohou být i na překážku. A v situaci fyzické rovnováhy a bezpečí není místa pro intelektuální ani fyzické násilí. Usoudil jsem, že lidem řadu let nehrozilo nebezpečí války nebo zvůle jednot­livce, neohrožovala je divá zvěř ani zhoubné choroby, které by zocelily jejich tělesnou konstituci; nepotřebovali namáhavě pracovat. Pro takový život jsou slabí jedinci vyzbrojeni stejně dobře jako silní, a tím pádem vlastně už nejsou slabí. Dokonce jsou lépe vybaveni — neboť silní lidé byli stravováni energií, jež se neměla kde vybít.

To byly plody vítězství, jímž začal velký mír. Lidskou energii, která je zbavena napětí, postihne vždy stejný osud — nejdříve se vrhne na umění a erotiku a pak přichází ochablost a úpadek.

Obrušuje nás utrpení a nouze,..

Můj výklad byl velice prostý a dost pravděpodobný. Taková je ostatně většina mylných teorií!

Ani jeden z nich moje posunky nechápal, někteří byli prostě hloupí, jiní se domnívali, že s nimi žertuji, a smáli se mi. Musel jsem se ze všech sil držet, abych je do těch hezkých usmíva­jících se tvářiček neudeřil.

Bylo to pošetilé hnutí mysli, ale ďábel, jenž včera povstal v mé duši ze strachu a slepého vzteku, ještě nebyl úplně zkrocen a stále toužil něco vytěžit z mého zmatku.

Avšak můj vnitrní neklid mě nenechal sedět v nečinnosti — na to, abych dokázal dlouho čekat, patřím příliš k západní civilizaci. Dovedl bych se trpělivě celé roky věnovat jedinému problému, ale čekat nečinně čtyřia­dvacet hodin — to jsem nesnesl.

Bylo to v onu nejasnou šedavou hodinu, kdy se okolní věci začínají vynořovat z temnoty. Všechno je ještě bezbarvé, a přestože se už začínají tvary předmětů jasně rýsovat, působí ještě neskutečně.

Ta představa byla natolik pravdě­podobná, že musela být pravdivá.

Nade mnou svítily hvězdy, neboť byla velice jasná noc. Jejich třpyt ve mně vyvolával přátelský, uklidňující pocit.

Při pohledu na hvězdy se moje vlastní nesnáze i obtíže pozemského života najednou zdály nicotné.

Vrátil jsem se k Weeně ozbrojen. Mohl jsem rozbít lebku každému morlokovi, který by se mi postavil do cesty. Toužebně jsem si přál aspoň jednoho morloka zabít.

Tlející rostlinstvo může také někdy doutnat v procesu kvašení, ale ani to zpravidla nevede ke vzplanutí.

Zmocnila se mě nezvladatelná radost, která tak často nastane po lítém boji.

Če­kal jsem na Poutníka v čase, na druhý, možná ještě podivnější příběh, na ukázky a fotogra­fie, které přinese s sebou. Teď však začínám mít strach, že budu čekat nadosmrti. Poutník v čase zmizel před třemi lety. A jak teď už každý ví, víckrát se nevrátil.

..vím, že on nehleděl na pokrok lidstva nijak optimisticky a v rozvoji civilizace viděl jen pošetilé hromadění předmětů, které se nako­nec musejí zřítit a pohřbít své tvůrce.

Je zřejmé, že fyzikální těžkosti, jež v současnosti udržují hmyz v té velikosti, v jaké jej známe, byly nakonec překonány a onen druh živočišného království se dostal k dlouho očekávané suverenitě, jíž si jeho nesmírná energie a vitalita zasluhují.

<2021>