Frank Herbert

Autor scifi, známý hlavně sérií "Duna".

Duna [72]

..zvíře si neuvědomuje nic z toho, co přesahuje meze daného okamžiku, a myšlenka, že by jeho oběti mohly vyhynout, je mu cizí - zvíře ničí, ale nevytváří…, zvířecí rozkoše se sotva vznesou nad úroveň pocitu a vystačí bez vědomého vjemu…, lidská bytost potřebuje jako základ mřížku, kterou pozoruje svůj vesmír…,..

Když se probouzející den dotkl žlutým světlem okenní římsy jeho pokoje, Paul si jej uvědomil za zavřenými víčky,..

»Výchova je jedna věc,« opáčila, »a základ osobnosti je věc jiná.

Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.«..

Zdusila vzrušení a napomenula se: Naděje tlumí pozorovati schopnost.

Teď už nemusím zemřít. Zády se opírala o dveře, cítila, že jsou tvrdé a skutečné. Celá místnost dýchala bezprostředností a doléhala na její smysly.

»Nestvoříš stroj k obrazu mysli člověka,« citoval Paul.

Znamená to pokus vidět světlo bez znalostí o temnotě. A to možné není.

Je nad slunce jasnější, že to tak musím udělat, ale proto se mi to ještě nemusí líbit.«..

»Slyšte mého synovce,« zvolal baron. »Aspiruje na to, aby mohl vládnout na mém panství, ale sám sebe ovládat nedovede.«..

»Poslouchej pozorně, Feyde,« řekl baron. »Povšimni si, že jde o plány v plánech jiných plánů.«..

»Není to úžasné?« holedbal se Piter. »Hawat se bude touto kandidátkou ve svých úvahách obírat natolik, že se jeho mentatská výkonnost zhorší.

»Hawat se bude touto kandidátkou ve svých úvahách obírat natolik, že se jeho mentatská výkonnost zhorší.

Takto děla sv. Alia, Vládkyně nože: »Ctihodná matka musí v sobě spojovat svůdné neřesti kurtizány a nedotknutelnou velebnost panenské bohyně a udržovat tyto vlastnosti v napětí tak dlouho, dokud moc a síla jejího mládí trvají. Až mládí a krása zmizí, pak zjistí, že ten meziprostor, kdysi vyplněný napětím, se stane zdrojem důvtipu a důmyslnosti.«..

»Jsem z Bene Gesseritu: Existuji pouze proto, abych sloužila,« citovala Jessica.

»To by měla být jedna ze zkoušek,« řekla stařena. »Lidé jsou téměř vždy osamělí.

Řekl jsem té dívce, že jste přišla a vtiskla mi pečeť neobvyklosti.«..

»Ale budiž: “Ten, kdo se podrobuje, vládne.”«..

A stařena mávnutím ruky Jessiku umlčela a pohlédla na Paula. »Vryj si, mládenče, do paměti: Svět spočívá na čtyřech sloupech…« Vztyčila čtyři prsty s nápadnými klouby »… na učenosti moudrých, spravedlnosti velkých, víře pravdivých a odvaze statečných. Ale každý z nich je k ničemu…« Sevřela prsty v pěst. »…když neexistuje vládce, který ovládá umění vládnout. Z tohoto učiň vědu svého pokolení!«..

Tak jsem jí ocitoval první mentatský zákon: “Dění nelze pochopit tím, že se zastaví. Pochopení se musí podvolit toku dění, musí s ním splynout a nést se s ním.” To ji asi uspokojilo.«..

Jako puchýř ho tlačila bolest. Byla vzpomínkou na nějaký dávno ztracený včerejšek.

Zvážněl, když si najednou uvědomil, že do jeho života pronikly náhlé změny.

»Nedopusť, aby ti ženské obavy zatemnily mozek. Žádná žena nechce, aby se její milovaní vystavovali nebezpečí.

A Paula napadlo, že Gurney je jeden z těch, které Ctihodná matka považuje za oporu světů…, za statečnost odvážných.

»Gurney říká, že zabíjet špičkou není žádné umění, že se má zabíjet ostřím.« »Gurney je romantik,« zabručel vévoda. To, že jeho syn tak mluví o zabíjení, ho najednou vyvedlo z míry. »Byl bych raději. kdybys nikdy nemusel zabíjet…, ale jestli to bude nevyhnutelné, udělej to jak budeš moci… špičkou nebo ostřím.«..

Ale přesto, že se na tu myšlenku soustředil, jeho nové vědomí ji popřelo.

Již dávno se oceňovala moudrost rozsévat myšlenky ve známém vesmíru v prorockých vzorech..

..ale obličejem připomínal dravce: hubený, plný ostrých úhlů a rovin.

Díval se na ni tak upřeně, až se pootočila a nabídla mu k pohledu svůj profil. A on si uvědomil, že na ní není žádný jednotlivý rys, který je sám o sobě krásný.

»Jednoho dne mě musíš naučit, jak to děláš,« řekl, »to, jak zahodíš starosti za hlavu a věnuješ se praktickým otázkám. Musí to být benegesseritské umění.«..

Na této planetě všichni domorodci vypadají podvyživeně a jsou vrásčití jako sušené švestky, pomyslela si Jessica.

Vyčkávala ve zdánlivém uvolnění, které z benegesseritských absolventů dělalo tak hrozné protivníky v boji. Nyní uvidíme, na kterou stranu se rozhodnutí vychýlí, pomyslela si.

..zarputilé úsilí to zvládnout.

..její linie v očích a v rysech obličeje, kterými však prostupoval ostrý nádech výrazu jeho otce, jako dospělost vynořující se z dětství.

Poprvé ho napadla hrozná myšlenka, že se snad stal figurkou ve hře, která je spletitější a komplikovanější, než je schopen pochopit.

»Vyrvali nás z kořenů,« poznamenal. »Proto je nám tak nelehko.

Vypadalo to, jako by místnost byla určena k tomu, aby ho uváděla v pokušení.

Ale my fremeni svoje dluhy splácíme - ať jsou to dluhy přátelské nebo nepřátelské.

»Nespravedlnost?« Vévoda ho přeměřil očima. »Kdo prosí o spravedlnost? Zavedeme svoji vlastní spravedlnost.

Mahdí si bude uvědomovat, co ostatní nemohou chápat, říkalo se v proroctví.

A Kynes si otřel rukou bradu a myslel na legendu: On bude znát vaše návyky, jako by se s nimi narodil.

Aniž se otočil, řekl Kynes: »On stanovil, aby každý tvor skonal na určeném místě. Zařizuje, aby každý tvor chtěl, aby ho v to místo vedl.«..

Je zde takový zvyk, jak mu hospodyně vysvětlila, že hosté, když vstoupí, obřadně smočí v nádobě ruce, vylejí na podlahu několik kalíšků vody, osuší si ruce ručníkem a použitý ručník odhodí do zvětšující se louže u dveří. Po večeři se venku sejdou žebráci, aby si z ručníků vymačkali vodu.

Hlavou mu vířily vzpomínky jako bezzubé brebentění stařen.

..omamné roky, které kolem něho proletěly jako listí orvané bouřlivým větrem.

..nedotknutelné smyslnosti.

Jak pozoroval jejich tlachající obličeje, připadli mu najednou odporní. Byly to levné masky nasazené na zatuchlé myšlenky - hlasy, které drmolily, aby přehlušily hlasité ticho ve svých nitrech.

Zaplavil ho nepříjemný pocit zklamání, jako by mu právě uniklo něco životně důležitého. »Snad ano,« pronesl bezbarvě.

Má každá lidská bytost takové slabé místo? ptal se sám sebe.

Arrakis učí filozofii nože - uřízneš to, co není dokončené, a řekneš: »A teď už je to dokončené, protože to končí zde.«..

..a povšiml si hedvábného lesku uspokojení v jeho modrých očích.

»Nikdy bych se nedokázal přimět, abych důvěřoval zrádci,« poznamenal baron. »Ani zrádci, kterého jsem stvořil sám.«..

Paul cítil, že celá jeho minulost, všechno, co před touto nocí prožil, se stalo pískem vířícím v přesýpacích hodinách.

Paul matčin zármutek slyšel, ale sám v sobě cítil prázdnotu. Já žádný zármutek necítím, uvědomil si. Proč? Proč? To, že nebyl schopen zármutku, mu připadalo jako hrozný nedostatek. »Čas pro získávání a čas pro ztrácení,« opakovala si Jessica v duchu citát z Oranžsko-katolické bible. »Čas pro držení a čas pro odhazováni; čas pro lásku a čas pro nenávist; čas pro válku a čas pro mír.«..

..a on si uvědomil, že celý zážitek trval po dobu jednoho stahu srdce.

..a pomyslel si, že právě nyní začíná jeho skutečná existence na Arrakisu - žít z regenerované vlhkostí vlastního dechu a potu.

Protože nyní je můj žal hlubší než dna moří, pomyslela si. Tento svět mě připravil o všechno, kromě nejdávnějšího smyslu: dožít se zítřka.

Musím být opatrný, řekl si Hawat. Je zde něco, čemu nerozumím.

»Víš něco o mém vévodovi nebo o jeho synovi?« Nevyzpytatelné modré oči vzhlédly a zabořily se do Hawatových. »Něco?« »O jejich osudu!« neudržel se Hawat. »Všechny nás čeká stejný osud,« pronesl fremen.

»Všechny nás čeká stejný osud,« pronesl fremen.

»Každý, kdo ustoupí do jeskyně, která má jenom jediný vchod, si zaslouží zemřít,« usoudil fremen.

Muad’Dib skutečně viděl budoucnost, ale musíte pochopit, jaká omezení tato schopnost měla. Uvažujte o zraku. Máte oči, ale bez světla nevidíte. Jestliže stojíte na dně údolí, nevidíte víc než to údolí. Právě tak si nemohl Muad’Dib vždy vybrat, jakým směrem přes záhadný terén pohlédnout. Učí nás, že jediný nesprávný závěr z proroctví, třeba volba jednoho slova místo jiného, by mohl celkový náhled na budoucnost změnit. Učí nás, že »Vize času je široká, avšak když jí projdeš, z času se stanou úzká dvířka«. A vždy bojoval proti pokušení zvolit jasný, bezpečný směr a varoval: »Taková cesta vede vždy dolů ke stagnaci.«..

»Poslední slovo má zákon,« citoval Paul. »Tak to stojí nad imperátorovými dveřmi.

Plány v plánech plánů jiných plánů, napadlo Jessiku. Nestali jsme se právě součástí plánu někoho jiného?

Sevřela ji adrenalinová podrážděnost. Nesmím se bát, řekla si a odříkávala slova benegesseritské litanie. Strach zabíjí myšlení.

Nesmím se bát, řekla si a odříkávala slova benegesseritské litanie. Strach zabíjí myšlení.

“Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrz mne. A už projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.”..

Mentati obdivují schopnost kalkulovat bez emocí.

»Vyslovím pointu,« řekl baron. »Nikdy se nezbavuj člověka bezmyšlenkovitě, ale tak, jak to řádně podle nějakého zákona dělá celé léno. Vždycky to dělej kvůli tomu, co má prvořadý význam - a musíš vědět, co má pro tebe význam!«..

V jeho paměti zazněla slova z Oranžsko-katolické bible: “Jaké smysly to vlastně postrádáme, že nemůžeme vidět ani slyšet kolem sebe jiný svět?”..

Gurney Halleck jednou řekl: »Lepší suché sousto a s ním klid než palác plný obětin a svárů.«..

»Nespěchej a den tvé pomsty přijde,« připomenul Tuek.

Paul pronesl, aniž se otočil: »Uvědomuji si, že to ticho tady mi působí potěšení.«..

Odpověď visela na okraji jeho vědomí, ale nechtěla přijít.

Nadechoval se, cítil hebce výrazný kontraaltový pach šalvěje prostupující nocí.

Tichounké šumění světla bylo zde ve své podstatě harmoničtější než jakákoli jiná hudba v jeho vesmíru.

Přes vrcholek duny se plazil muž. Připomínal nočního motýla polapeného ve výhni poledního slunce.

»Čím více života v nějakém systému existuje, tím více útočišť v něm život má,« řekl jeho otec. A jeho hlas nyní přicházel z levé strany za ním. Proč stále chodí kolem? zeptal se Kynes sám sebe. Nechce, abych ho zahlédl? »Život zlepšuje schopnost prostředí uchovat život,« pokračoval jeho otec. »Život zajišťuje, že potřebné složky výživy se stávají dostupnější. Prostřednictvím velké chemické hry mezi organismy se vevazuje do systému více energie.«..

Co mi chce říct? divil se Kynes. Nepřehlédl jsem snad nějaký důsledek?

..vzpomněl si, že v době vegetace se na zavlažení jednoho hektaru půdy počítá s pěti tisíci krychlovými metry vody.

»Drž už zobák, dědku,« zamumlal Kynes.

»Náboženství a zákon musí mezi našimi lidmi znamenat totéž,« neustával jeho otec. »Neposlušnost se musí považovat za hřích a trestat náboženskými tresty.

Pak, když ho jeho vlastní planeta zabíjela, Kynese napadlo, že jeho otec a všichni ostatní vědci se mýlili. Nejtrvalejšími principy vesmíru jsou náhoda a omyl.

»Síla ženy může být bez hranic,« řekl Stilgar.

»Udělej, co říká, ty vypískovaná, zavšivená hromádko ještěrčího hovna s červím ksichtem!

»Jak si můžeme být jisti, že svůj slib dodržíš?« Ze Stilgarova hlasu se vytratilo něco z racionálního podtónu a vklouzla do něho příchuť hořkostí. »Tady v poušti, ženo, nenosíme formuláře na smlouvy. Nedáváme večer sliby, abychom je za rozbřesku porušovali. Když člověk něco řekne, je to jako smlouva. Jako vůdce svých lidí zavazuji se za ně svým slovem. Nauč nás tomu čarodějnému způsobu vedení boje, a budeš mít u nás útulek tak dlouho, jak budeš chtít. Tvoje voda se promísí s naší vodou.«..

Podobnost toho obličeje, těch rysů z bezpočetných vizí jeho nejranější jasnozřivosti jím otřásla, že nebyl schopen slova. Vzpomněl si, jak rozhněvaně a chvástavě kdysi tuto tvář ze snu popisoval Ctihodné matce Gaius Heleně Mohiamové a tvrdil: »Potkám ji.«..

Ta dívka! Ztělesňovala dotyk osudu. Paulovi připadalo, že se vznáší na vlně naladěné na melodický rytmus, který vzbuzuje nadšení a dobrou náladu.

Paul se chystal promluvit, ale zaváhal, když si vzpomněl na to, co ho učila matka: »Začátky jsou velmi choulostivá doba.«..

Fremeni byli nedostižní v té vlastnosti, kterou prapředci nazývali »spannungsbogen« - což je prodleva mezi vznikem touhy po něčem a činem směřujícím k dosaženi a uchopeni vytouženého.

»Ráj po mé pravici, peklo po mé levici a anděl smrti za zády.« V duchu si ten citát opakoval.

..pomyslila si. Noc je bezpečnější než den. V té chvíli se jí zmocnila touha, aby tento kout, který nikdy neuvidí déšť, poznal duhu.

Byli jsme moc dlouho venku, zajišťovali jsme dodávky našeho kontingentu koření svobodným obchodníkům pro proklatou Gildu… ať jim tváře navždy zčernají.«..

Slyšela dobře to, co znělo ve Stilgarově hlase - nevyslovená nabídka na víc než přízeň. Potřeboval ženu? Uvědomila si, že by do jeho domova mohla vstoupit po jeho boku.

..pochopit svoje vlastní důvody, pro něž dovolila, aby otěhotněla. Věděla, jaké jsou - podlehla tomu nezměrnému pudu, společnému všem tvorům, kteří stojí tváří v tvář smrtelnosti - pudu hledat nesmrtelnost v potomcích.

»Nevnucuji se ti jako partner. Není v tom nic osobního, přestože jsi krásná a žádoucí.

Přál bych si takovou vzájemnou úctu, která v hrudi narůstá bez toho, že by v ní musel mít svoje místo sex.« »Rozumím,« řekla.

Jeho vědomí vplulo do té nadčasové vrstvy, odkud mohl pozorovat čas a vnímat možné cesty, závany budoucnosti… závany minulosti:..

Nyní mi připadá jako člověk, který musel neustále bojovat, aby unikl mřížím pomyslné klece.

Idaho ho kdysi opakovaně upozorňoval: »Když nevíš přesně, jaký je terén, nejlepší jsou bosé nohy.«..

Jeho vědomím pronikla vzpomínka na to, co říkal Duncan Idaho: »Když se tě protivník začne bát, je čas dát vlastnímu strachu otěže a dopřát jeho strachu času. aby na něho působil. Dovol, aby jeho strach přerostl v hrůzu. Člověk zachvácený hrůzou bojuje sám se sebou.

Bůh stvořil Arrakis, aby vychovával věrné.

Napadla ji benegesseritská poučka: »Přežití je schopnost plavat v neznámých vodách.«..

Z nějakého důvodu, který nechápala (a to ji trápilo víc než to, co vnímala), se Jessica náhle zachvěla.

Jamis byl povolán Jím, šaj-hulúdem, který řídí měsíce tak, aby se denně zmenšovaly, takže ke konci vypadají jako ohnuté a povadlé větévky.«..

..sbírku něčeho, co vypadalo jako kamínky, zabalenou do tkaniny,..

Soustředila pozornost na slova: »Dává mrtvému vlhkost.« Byl to dar tomuhle světu stínů - slzy. Budou nepochybně posvěcené.

A Paul, který kráčel za Chani, měl neúprosný dojem, že právě propásl životně důležitý okamžik, že opomenul učinit zásadní rozhodnutí a že ho nyní spoutává jeho vlastní mýtus.

..jaký chtivý cit a mocný touhy cíl..

..jaký chtivý cit a mocný touhy cíl jsou vznešeným společníkem vzpomínání.«..

Náhle ji zachvátil strach. Cítila, že kolem ní pulsuje život, ale nedokázala zachytit jeho tep.

»Říkal jsem svému synovci, jak hluboce si vás, hrabě Fenringu, náš imperátor váží,« odpověděl baron. A pomyslel si: Dobře si ho prohlédni, Feyde! Zabiják, který se chová jako zbabělec - to je ten nejnebezpečnější typ.

Nedala se pochybovat o tom, že Fenring zřídka dělal něco, co nepovažoval za nezbytné, nebo používal dvě slova, když postačovalo jedno.

..si vzpomněl na to, co mu řekl Hawat: »Člověku snadněji nažene hrůzu takový nepřítel, kterého obdivuje.«..

Do zklamání, které Feyd-Rautha pocítil, pronikl i určitý obdiv k úsilí, jaké otrok vyvinul, aby předešel ochromení tím, že se sám zabil. S obdivem se dostavilo pochopení, že se zde ukázalo něco, čeho je třeba skutečně se bát. To, co dělá z člověka nadčlověka, je přímo úděsné.

»Buď zticha!« poručil Stilgar. »To, co za něco stojí, přetrvá.

Cítil, že tento fremenský svět se ho chce zmocnit, že se ho snaží vtáhnout do svého proudu.

Obklopila ho lehkonohá proměnlivost vnímání času.

Je ostrůvkem svého já.

Jsem jako osoba, které od prvního okamžiku nabytí vědomí udržovali ruce v znecitlivění, bez citu - až do dne, kdy jim vnutí schopnost hmatu.

Paul pocítil, že droga na něho začíná svým jedinečným účinkem působit, že otvírá čas jako květinu.

»V tobě je něco, co vzbuzuje strach,« přiznala. »Když jsem tě odvedla od ostatních…, udělala jsem to, protože cítím, co ostatní chtějí. Ty… děláš na lidi nátlak. Nutíš nás vidět… představy!«..

Nebuď hloupý! Vím, co v Hawatovi mám, a vím, jak to, co v něm mám, ovládat. Hawat je hluboce emocionální typ, Feyde. Koho se člověk musí obávat, je ten, kdo žádné emoce nemá. Ale hluboké emoce… ach, je to tak, ty lze ohýbat, jak člověk potřebuje.«..

Hluboko v lidském podvědomí je neodbytná potřeba mít logický vesmír, který dává smysl. Avšak skutečný vesmír je vždy o krok za logikou.

A při myšlence na takové místo poznal strach, protože odstranit všechna omezení znamenalo odstranit všechny kontrasty.

..muži se vraceli, aby mu vyslovili nejvyšší fremenskou pochvalu: »Tvůj plán se osvědčil, Muad’Dibe.«..

Dokud to nedokáže, jeho svět bude omezován schopnostmi jiných.

V jejich životech byly všechny druhy čekání.

..a já jsem byla jimi a všemi ostatními a sama sebou…, jen mi trvalo dlouho, než jsem zase sama sebe nalezla.

»a vzduch se koupal ve vlhkostí zrozené z vodní tříště fontány.

Víme, že je třeba opatrně vyčkávat, uvažovala Jessica, ale to je jádro našeho pocitu marnosti.

»Ti, kdo mohou něco zničit, mají to něco pod kontrolou,« uzavřel debatu Paul.

Často se stává, že rozhněvaný člověk zuřivě popírá to, co mu říká jeho vnitřní já.

»Všichni, kdož jsou pod tebou, prahnou po tvém..

»Všichni, kdož jsou pod tebou, prahnou po tvém postavení,« zněla benegesseritská poučka.

»V mládí patří k nejhorším okamžikům,« říkal dále Paul, »když chlapec zjistí, že jeho otec a matka jsou lidské bytosti, které spojuje láska, jakou nebude moci doopravdy okusit. Je to ztráta, je to probuzení do skutečnosti, že svět je tam a tady a že jsme v něm sami. Ten okamžik přináší s sebou svou pravdu; člověk se mu nemůže vyhnout.

»Země je skutečně krásná,« připustila Chani. »Ale je v ní příliš mnoho zármutku.« »Za vítězství se platí zármutkem,« poznamenala Jessica.

»Poslechni si ji, matko. Ona ví proč.« »To, co ostatní mohou, on musí,« řekla Chani.

Vše, čeho se dotkl, přinášelo smrt a zármutek. A bylo to jako nemoc, která se může šířit napříč vesmírem. Zakoušel pocit moudrostí starce, nahromaděné zkušenosti z bezpočtu možných životů. Zdálo se mu, že uvnitř něho se něco chichotalo a mnulo si ruce. I pomyslel si: Jak málo ví vesmír o podstatě skutečné krutosti!

Měla vysokou postavu, obličej dokonalé krásy a zelené oči, které se dívaly skrz barona a mimo něj.

»Jistěže ne, Výsosti,« připustil baron, »ale člověk raději přehání opatrnost, než aby se dopustil neopatrnosti.«..

Byl vojákem i mystikem, lidožravým monstrem i svatým, prohnaným i nevinným, ušlechtilým i bezohledným, méně než bohem, více než člověkem. Muad’Dibovy motivy nelze posuzoval žádnými běžnými měřítky.

»Moji matku trápí touha po planetě, kterou už možná nikdy nespatří,« řekl Paul. »Kde voda padá z oblohy a kde rostliny rostou tak hustě, že mezi nimi neprojdeš.« »Voda z oblohy,« zašeptal Stilgar.

V tom okamžiku Paul pochopil, že se Stilgar přeměnil z fremenského naíba na nástroj Lisána al-Ghariba, nádobu na posvátnou úctu a poslušnost. Něco takového znamenalo degradaci člověka a Paul v tom cítil strašidelný závan džihádu. Viděl jsem, jak se z přítele stal uctívač, pomyslel si.

»Není zvláštní, jak špatně si vysvětlujeme skrytou jednotu mezi milosrdenstvím a krutostí?«..

Paul začal opět tiše kroužit. Oživil si dávná slova z výcviku v tréninkové hale na Caladanu: »První chvíle využij pro bedlivé pozorování. Může ti přitom sice ujít mnohá příležitost k rychlému vítězství, ale chvíle využité k pozorováni jsou zárukou úspěchu. Nespěchej a získej jistotu.«..

A Paul se rozpomenul, že Idaho kdysi prohlásil: »Očekávej pouze to, co se děje při boji. Pak nebudeš nikdy překvapen.«..

<2020>