Bohumil Hrabal

Český spisovatel.

Příliš hlučná samota [50]

..protože já sdílím s Hegelem ten názor, že ušlechtilý člověk je málo šlechticem a zločinec málo vrahem.

Každý den desetkrát žasnu, jak jsem se sám sobě tak mohl vzdálit.

..protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já.

Myslil jsem pouze na útržky veršů Sandburga, že z člověka nakonec zbude troška fosforu, která by stačila na krabičku sirek, a ne víc železa než tolik, že by se ukovala skoba, na které by se oběsil dospělý člověk.

..jako bych presoval věty talmudu: Jsme jako olivy, teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.

..tak vítězná moc se opět dialekticky rozštěpí na dva tábory, tak jako se štěpí plyny a kovy a všechno živé na světě, aby bojem se znovu uvedl život do pohybu a pak touhou po vyrovnání protikladů byla z minuty do minuty získávána rovnováha, takže svět ve svém celku ani jednu vteřinu nekulhá.

A vždycky jsem se těmi návštěvami ve sklepeních a kanálech a kloakách a čisticích stanicích v Podbabě zklidnil, a protože jsem byl proti svý vůli vzdělán, trnul jsem a žasnul nad Hegelem, který mě učil, že jediné, z čeho lze mít na světě hrůzu, je to, co zvápenatělo, hrůzu ze strnulých umírajících forem, že jediné, z čeho lze mít radost, je to, když nejen jednotlivec, ale i lidská společnost se dovede bojem zmladit, vybojovat si novými formami právo na nový život.

Presuji starý papír a zelený knoflík je pohyb stěny vpřed a červený knoflík je pohyb nazpátek, tak moje mašina vykonává základní pohyb světa, tak jako měchy helikónky, tak jako kružnice, která ať z kteréhokoliv místa vyšla, tam musí skončit.

..v tichém zadumání uvažoval o neřešitelnosti morální situace protikladů.

..dotýkaly se jedna druhé rameny jako dva koně, kteří jsou odsouzeni tahat spolu vůz tak dlouho, než je odvedou na jatka..

..zatímco Lao-c’ je žlázami opuštěný starý mládenec,..

..brýle jako dva popelníky,..

A tak všechno, na co jsem se podíval na tomto světě, všechno jde současně dopředu a všechno se současně navrací zpět, tak jako kovářské dmuchadlo,..

..a jsa proti své vůli vzdělán jsem nešťastně šťasten..

Včera jsme pochovali strýce, ranila ho mrtvice tam v jeho hradle, byly prázdniny, a tak jeho kamarádi odejeli do lesů a k vodě, a tak nikdo nepřišel v těch horkách července a strýc ležel patnáct dní mrtvý na podlaze hradla, až ho našel strojvedoucí už v mouchách a červech a tělo strýce se tak rozteklo po linoleu jako kamambert. Když přijeli zřízenci pohřební služby, tak vzali ze strýce jen to, co drželo v šatech, a potom přiběhli pro mne a já, zvyklý z toho mého sklepení, já jsem musel lopatou a potom zednickou lžící z linolea seškrábat do podlahy zapečené zbytky, dali mi láhev rumu a já jsem tichý a pozorný seškrabával všechno to tělesné, co ze strýce zbylo; nejvíc práce mi dalo dostat z linolea jeho zrzavé vlasy, které se zapustily tak, jako když nákladní auto přejede na dálnici ježka, musel jsem na to vzít majzlík, a když jsem byl hotov, tak jsem ty zbytky nacpal pod šaty strýce ležícího v rakvi, na hlavu jsem mu posadil tu jeho nádražáckou čepici, která visela v hradlu, a přinesl jsem Immanuela Kanta a do prstů jsem mu rozevřel ten krásný text, který mne vždycky dojímal… Dvě věci naplňují moji mysl vždy novým a přibývajícím obdivem… hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mně… Pak jsem si to ale rozmyslel a nalistoval jsem krásnější věty… mladého Kanta… když chvějící se světlo letní noci je plné chvějících se hvězd a měsíc v úplňku stojí, jsem pomalu vtahován do vysoké citlivosti plné přátelství a pohrdání světem i věčností…..

..o pojmech, které se sice dají chápat, ale nikoliv popsat…..

Hromovou ranou se mi zjevil Arthur Schopenhauer, že nejvyšší zákon je láska a ta láska je soucit, pochopil jsem, proč Arthur tak nenáviděl siláckého Hegela,..

A když přiložila, zase kráčela a lehla si na mě, otočila hlavu tak, že se dívala na můj profil, a prstem mi obtahovala nos a ústa, a vůbec mě skoro nelíbala a já jsem ji taky nelíbal, všechno jsme si říkali rukama, a pak jsme jen leželi a dívali se na pablesky a odrazy v půli přeraženého litinového sporáku, který ze svého nitra vydával kadeřavé světlo, které vznikalo ze smrti dřeva. Nechtěli jsme už nic jiného, než do věčnosti a nekonečna takhle žít, jako bychom si všechno už dávno řekli, jako bychom byli narozeni spolu a nikdy jsme se neopustili.

..prostou jako neotesané dřevo..

..nechtěla víc než lámat chleba jako svatou hostii..

..ač každý ví, že taková kráva raději pojde žízní, než by se napila mléka.

..špinavé lidské ruce s prstama prací odřenýma jako kmínky vinné révy, díval jsem se na ně..

..ale já jsem viděl, že to není vada oka, ale že je to pouze posunuté oko, které opravdu zahlédlo a teď se trvale dívá přes práh nekonečna do samého středu rovnostranného trojúhelníku, do srdce samého bytí, že to její šilhavé oko je poselství věčného kazu v diamantu, jak to krásně napsal jeden katolický existencialista.

..že Mančinka mu všechno vypravovala o mně a o ní, že Mančinka je jeho Múza, že Mančinka ho zúrodnila tak, že je schopen tesat v zastoupení vyšších mocností sochu Mančinky jako gigantického něžného anděla…..

..že Mančinka je jeho Múza, že Mančinka ho zúrodnila tak, že je schopen tesat v zastoupení vyšších mocností sochu Mančinky jako gigantického něžného anděla…..

..tvůj mozek není víc než hydraulickým lisem spresované, myšlenky.

..písek parku křupal a vrzal jako zmrzlý sníh..

..dívám se na ty stříkající a pohybující se nahé děti a vidím, jak ty děti nic nevědí o pohlavním životě, a přece už jejich pohlaví je v tiché dokonalosti, jak mne o tom poučil Lao-c’, dívám se na ty pruhy kněží a řádových sester a pásy chasidů a myslím si, že lidské tělo jsou přesýpací hodiny, co je dole, to je i nahoře, a co je nahoře, to je i dole, dva do sebe zapasované trojúhelníky, pečetní znak krále Šalamouna, úměra mezi knihou jeho mladosti, Písní písní, a výsledkem jeho pohledu starého pána, marnost nad marnost, knihou Kazatel.

..proč Lao-c’ říká, naroditi se je vystoupiti, umříti je vejíti?

Přátelství muže a ženy je trápení pro dva,..

..když vidíš, jak nabírám do dlaní plné hrsti tvořivé hlíny, a voně k zemi voním i k tobě.

Ale život je odstraňování nečistoty, milost a náhoda i nutnost..

..všechny vůně lužního lesa jsou pohlednice od tebe,..

..stojím před zbořeništěm slunného dne a vidím, jak opakování přináší veselou zkázu..

Jednou za prudkého deště jsme viděli na velkém kameni dva milující se hlemýždě, splývali spolu celým svým mokrým tělem jako dva krajíce mazané máslem.

Sestoupil jsem k lesnímu potůčku a znova a znovu si chrstám vodu strouhy do tváře a tiše chutnám destilované šťávy vesnických krasavic dávno pohřbených na okolních hřbitovech, které cezeny vřesem, pískem a kapradím, spádem se zčistily do aromatických zrcadel nehlučných studánek a bystrých struh, smáčím obličej v té svěcené vodě a žehnám se znamením kříže, vertikálou tvého pohlaví, horizontálou tvých úst.

<2019, ..těžce překvapilo..v kladném smyslu.>