Stanislaw Lem

Vzpomínky Ijona Tichého [163]

Budu dnes hovořit o těch, kteří měli smůlu, nebo ještě raději o těch, jimž se vše dařilo až příliš dobře – dosáhli cíle a poznali jeho zbytečnost. Samozřejmě se k tomu nepřiznávali.

Podle něho byl Corcoran solipsista – věřil jen ve svou vlastní existenci, všechno ostatní považoval za snové přízraky,..

..protože důvěru lze mít pouze v božstvo, které není vzýváno… Když je vzýváme, ukáže svou slabost a bezmocnost…..

Duše mladíka a duše starce, třebaže si uchovává totožné rysy, vezmeme-li jednoho a téhož člověka – a dál – jeho duše z dob, kdy byl dítětem, a z chvíle, kdy se nalézá v posledním tažení – to všechno jsou neobyčejně různé stavy vědomí.

“Smrt není tím nejhorším východiskem ve srovnání s nesmrtelností, kterou nabízíte vy,” zabručel jsem.

“Mohu vám předložit svaté knihy všech náboženských vyznání, díla filosofů, písně básníků, summy teologů, modlitby, legendy, nikde jsem nic nenašel: nenašel jsem ani zmínky o věčnosti těla. Tělo přehlížejí, dokonce víc: opovrhují jím. Duše a její trvání v nekonečnu je tu cílem a nadějí. Duše jako opak těla bude postavena proti němu. Osvobozená od fyzických utrpení nenadálých protivenství, nemocí, stařeckého chřadnutí, zápolení o všechno to, co potřebujeme pro své pomalé chřadnutí, pro ta zvolna se rozpadávající kamna, která nazýváme organismem. Co svět světem stojí, nehlásal nikdy nikdo nesmrtelnost těla. Jen duše může být vysvobozena a spasena. Já, Decantor, jsem ji na věky zachránil pro věčnost.

Jednoho podzimního odpoledne, když se již na ulicích zešeřilo a jednotvárně šuměl šedý a drobný déšť, kdy vzpomínka na slunce je něčím nepředstavitelným a člověk by ani zanic neopustil své místečko u krbu, kde sedí zabořen v starých knihách – nehledá tam dobře známé obsahy, ale spíše sebe sama z dávných let – tu kdosi neočekávaně zaťukal na dveře.

Avšak teď se ho zmocnily nové pochybnosti. Poznal jsem to podle jeho kradmých pohledů. Cítil jsem, že mne nenávidí – pro to, co ode mne chce – pro to, co mi musí povědět.

Vyšel jsem z altánku a pozoroval jsem nějakou dobu labutě. Vedle mne stál jakýsi podivín a házel jim kousky rozsekaného drátu. Řekl jsem, že labutě dráty nejedí. “Nezáleží mi na tom, aby je jedly,” odpověděl a pokračoval ve své činnosti. “Mohou se však udávit a bude jich škoda,” řekl jsem. “Neudáví se, protože drát utone. Je těžší než voda,” vysvětloval věcně. “Proč tam tedy ten drát házíte?” “Protože rád krmím labutě.” Námět byl vyčerpán. Když jsme odešli od nádržky, navázali jsme rozmluvu. Jak se ukázalo, měl jsem tu čest mluvit s proslulým filosofem, tvůrcem ontologie nicoty, jinak zvané neontologie.

Také tam byl jeden robot, který žádal, aby ho předělali na elektrický mandl. Přesytil se už oduševnělé existence.

“Nepřerušuj mě pořád! Radši nic neříkej, protože ničemu nerozumíš.

V našem obalovém věku jsou nejdůležitější nálepky, a ne obsah…..

..sezdávající dvojice na principu sadomasochismu (manželství sadistů s masochistkami a obráceně jsou podle statistiky nejtrvalejší, protože v nich má každý partner to, po čem dychtí)..

Podíval jsem se na cizinku. Byla rozhodně krásná, vábně, démonicky, broskvově krásná.

Tlusté nehty do čtverce nenasvědčovaly o právě vysoké inteligenci.

Kolem prošly dvě krysy s propletenými ocasy To určitě něco znamená, pomyslel jsem si, ale bude lepší se tím nezabývat.

Chtěl jsem si prohlédnout předvčerejší noviny, ale přestože jsem převrátil obývadlo vzhůru nohama, nenašel jsem je. Aileen se mi zase vysmála, ovšem velice roztomile. Noviny se prý do čtyřiadvaceti hodin vypaří, protože substance, na které jsou natištěny, se ve vzduchu rozpouští. Zjednodušuje to odvoz odpadků.

Simkretén je počítač, který simuluje blbce, jen aby měl svatý pokoj.

“Sny vždycky přemohou skutečnost, když jim to dovolíte.

Zazločinit si chce každý, ale tak, aby se za to nemusel stydět.

A hned se mě také zmocnily hrůzné pochybnosti, zda všecko, co prožívám, není jen řetěz vidin a halucinací. V podstatě to možné je.

Nechal jsem čtení a poznamenal jsem, že autoři těch projektů jsou zřejmě šílenci. Profesor Trottelreiner suše odpověděl, že můj úsudek je příliš zbrklý. Co jsme si zavařili, musíme i sníst. Pro dějiny lidstva se nedá použít kritéria zdravého rozumu.

Hrajeme s takovými kartami, jaké nám náš společný osud vtiskl do rukou.

<2024>