Herbert George Wells

Válka světů [111]

V krajním případě si pozemšťané dokázali připustit, že dejme tomu ještě tak na Marsu by snad eventuálně mohli žít nějací tvorové podobní člověku, ve srovnání s námi bezpochyby značně zaostalí, zralí pro nějakou misijní akci. Jenomže z hlubin kosmu nás tou dobou už dlouho sledovaly závistivé zraky, mysli stojící o tolik výše nad našimi, jako je náš intelekt nadřazen němé tváři, mozky s obrovskou kapacitou, beze stopy citu, chladně kalkulující a zvolna snovající plány namířené proti nám.

Přes všechno to, co se od té doby událo, si velice jasně tu probdělou noc připamatovávám: potemnělou, ztichlou observatoř, zastíněnou lampu vrhající slabounký svit na podlahu v rohu místnosti, klidné odtikávání hodinového stroje dalekohledu, úzkou štěrbinu v kopuli - protáhlý obdélníček nekonečna poprášený hvězdami.

Jen málo lidí vnímá nesmírnou rozlehlost propastí, v nichž plují smítka kosmického prachu.

Zůstal stát na pokraji jámy, kterou si objekt vyhloubil, prohlížel si jeho prazvláštní podobu, zmaten zejména nezvyklým tvarem a barvou, a rodil se v něm nejasný pocit, že dopad tohoto tělesa je spojen s jakýmsi záměrem, že má svůj cíl.

Řekl bych, že kdokoli sem přiběhl s primitivní představou hromady seškvařených těl, byl zmrtvělým objektem poněkud zklamán.

Prchali slepě, jako stádo ovcí.

Po mayburském viaduktu se k jihu řítil vlak, předlouhá housenka osvětlených vagónů pod načechraným praporem bílého dýmu, zrudlého odleskem plamenů. Pa dam pa dadadada dam, a byl pryč.

Prožívám občas duševní stavy, které asi nejsou příliš obvyklé. Nevím, do jaké míry znají tyto zážitky jiní lidé. Čas od času se mne zmocňuje pocit naprosté odtrženosti, pocit, že přestávám souviset sám se sebou i se svým okolím..

Mimořádné rozrušující zážitky bezpochyby působily i na ostrost mého vnímání. Vybavuji si dodnes s mimořádnou živostí všechny podrobnosti oné večeře. Něžnou, úzkostnou tvář mé ženy, jak na mne hledí zpod růžového stínidla, bělostný ubrus a sklo a stříbro na něm - tehdy si totiž autor filozofických děl mohl dopřát trochu toho drobného přepychu -, karmínově rudé víno v mé sklence, to vše vidím s fotografickou přesností.

Na všech neuvěřitelných a zvláštních událostech onoho pátku mi nejpodivnější připadá způsob, jakým probíhalo skloubení každodenních zvyklostí našeho společenského života s počínajícím řetězem událostí, které nakonec měly všechny ty vžité pořádky rozvrátit do základů.

Už jsem na sebe prozradil, že citové bouře u mne mají tu zvláštní vlastnost, že samy sebe vyčerpají a uhasí.

Sešli jsme až na hlavní silnici, minuli jsme tělo muže v černém plášti, který byl ještě nasáklý nočním lijákem..

Veškeré obyvatelstvo šestimiliónového velkoměsta se dalo do pohybu..

Dokázal celé hodiny nepřetržitě plakat, a já se skutečně domnívám, že tohle zkažené děcko života do samého konce věřilo, že mu ty slzy nějak pomohou. Seděl jsem tam potmě a kvůli jeho neomalenosti jsem ho ani nemohl přestat brát na vědomí.

..kde jsou meze toho, co lze žádat od trýzněného člověka. Ti, kdo podobnými temnými hlubinami museli projít, kdo se museli ponořit až k samým prazákladům existence, ti budou jistě soudit shovívavěji.

Kontrast mezi složitými, a přesto hbitými pohyby těchto mechanismů a dýchavičnou neohrabaností jejich pánů byl tak pronikavý, že jsem si prvé dny musel opakovaně připomínat, kdo z nich je vlastně obdařen životem.

Po všechen ten čas by se byl můj duševní stav dal popsat spíše jako rychlý sled prchavých pocitů nebo snad pouhého otupělého přijímání vnějších podnětů.

Jedna věc je jistá, i kdybychom byli nijak z této války nezmoudřeli, alespoň jedné věci jsme se přiučili - soucitu, soucitu se všemi němými tvářemi, kterým je souzeno trpět naši nadvládu.

Pořád jsme na tom jako brabenci proti člověku. Někde si nějaký mravenečkové stavěj svý mravenčí městečka, prožívaj svý mravenčí životy, svý války, svý revoluce, až pak najednou přijde člověk, ať se mu kliděj z cesty, a tak se tedy mravenci ukliděj z cesty. A zrovna tak je to teď s náma - nejsme nic víc než ti brabenečkové. Až na jednu věc -“ “A to?” zeptal jsem se. “Na rozdíl od mravenců jsme k jídlu.” Seděli jsme a dívali jsme se jeden na druhého.

Pochopte to, ne každej z nás se dokáže vrátit k životu divokýho zvířete; a nic jinýho nás nečeká.

Vytrvalá fyzická práce mi přinášela nezvyklou úlevu od dráždivé cizoty světa kolem.

..dřel jsem se nicméně celé ráno, šťasten, že jsem opět našel nějaký životní cíl.

Čeho jen je lidská mysl schopna!

Padala na mne noc, matka strachu a záhad.

Jenomže na Marsu žádné baktérie nežijí, a již v tom okamžiku, kdy marťanští nájezdníci přitrhli, kdy se poprvé napili a nasytili, naši mikroskopičtí spojenci začali pracovat na jejich zkáze. Již tehdy, když jsem je já pozoroval, byli neodvolatelně odsouzeni k záhubě, chodili sice ještě, pohybovali se dosud, nicméně tou dobou už vlastně umírali, rozkládali se. Jejich konec byl neodvratný. Miliardou smrtí si člověk vykoupil právo na život na Zemi, jemu přednostně náleží přede všemi, kdo by ji chtěli nově osídlit; jeho by zůstala, i kdyby byli Marťané přibyli ještě desetinásobně silnější, než byli. Neboť člověk nežije ani neumírá nadarmo.

Na okamžik se mi zazdálo, že se tu opakovala zkáza Sennacheriba, že se mstil sám bůh, že je za noci pobil anděl smrti.

A pak na mne náhle s drtivou silou dolehlo pomyšlení na mne samého, na mou ženu, na náš někdejší život plný naděje a laskavého porozumění, jemuž byl provždy konec.

Vzpomínám si, že mi ten překrásný den, kdy jsem se na své melancholické pout..

Zato z vesmírného hlediska v širším pojetí nelze vyloučit, že tento marťanský přepad přinesl lidstvu vposledku i cosi prospěšného; zbavil nás onoho poklidného spoléhání v budoucnost, což je osvědčená živná půda všeho úpadku; rovněž jeho přínos lidské vědě byl nezměrný a vykonal mnoho i pro prohloubení lidského smyslu pro obecné blaho.

Musím doznat, že překonané útrapy a nebezpečí zanechaly v mé mysli trvalý pocit pochyb a nejistoty. Sedím třeba v pracovně, lampu rozsvícenou, něco píši, a naráz mi namísto zotavujícího se údolíčka pod mým oknem vytane obraz svíjejících se plamenů, mám pocit, že dům za mými zády je opět prázdný a pustý. Vyjdu si na Byfleet Road, kolem mne projíždějí povozy, řeznický tovaryš s bryčkou, drožka plná hostí, nějaký dělník na bicyklu, děti jdou do školy, a náhle mi to všechno zmizí kamsi do neskutečna a mám namísto toho pocit, že opět s dělostřelcem kamsi spěchám vedrem a tíživým tichem. Za nocí vídám tmavý prach černající se v ztichlých uličkách a v něm zasypaná zhroucená těla; zdvíhají se proti mně, rozdrásaná, ohlodaná psy. Cosi mumlají, jsou stále hrozivější, mrtvolně bledá, stále ohyzdnější, až se konečně mění v šílené a hrůzné karikatury lidství, a já se probouzím zbrocený potem a vyděšeně zírám do noční tmy.

Zajíždím si občas do Londýna, pozoruji rušné hemžení davů ve Fleet Street a na Strandu, a tu mne náhle napadá, že to jsou snad jen stíny z minula, že toliko obcházejí ulicemi, které jsem zažil zmlklé a pusté, že jsou to duchové promenující se mrtvým městem, pouhá nápodoba života, galvanicky oživení nebožtíci.

Učil se znát sám sebe a odhadovat své schopnosti. Nebyl například dobrý řečník a věděl to o sobě, hovořil - jak sám říkal - hlavně ke své vázance. Zjistil zato, že písmem dobře vyjadřuje myšlenky a představy, jaké nikdo před ním zatím v literatuře nezformuloval. Začal se psaním živit, pracoval v novinách, v Pall Mall Budget (ano, v tom časopisu, o němž ve Válce světů hovoří jako o dávno zaniklém periodiku).

“Proháněl jsem se na kole wokingským okrskem a vyhlížel jsem si vhodné objekty a postavy, které bych mohl mé Marťany nechat zlikvidovat,” píše ve své autobiografii v roce 1934.

Když se autora v pozdních letech života tázali, co by považoval za přiměřený nápis na svůj pomník, odpověděl s ponurým humorem: JDĚTE VŠICHNI K ČERTU - JÁ VÁM TO PŘECE ŘÍKA..

Briareus - bájná storuká postava z řecké mytologi..

<2021>