C.G.Jung

Švýcarský psycholog, jeden z trojice Adler, Freund, Jung. Celkové dílo celkem cca 13 000 stran.

Výbor z díla I. - Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi [93]

Vznikaly různé školy s diametrálně odlišnými názory. Vzpomínám si na francouzskou Liébeaultovu a Bernheimovu metodu sugestivní terapie, nazvanou „rééducation de la volonté“ (reedukace vůle), Babinského „persuasi“, Duboisovu „racionální psychickou ortopedii“, Freudovu „psychoanalýzu“, zdůrazňující sexualitu a nevědomí, Adlerovu „výchovnou metodu“, vyzdvihující mocenskou tendenci a vědomé fikce, Schultzův „autogenní trénink“ – to aby byly zmíněny pouze ty nejznámější. Každá z těchto metod spočívá na zvláštních psychologických..

V psychoterapii jsme tedy konfrontováni se situací srovnatelnou s moderní fyzikou, kde například vedle sebe existují dvě navzájem si odporující teorie světla. Stejně tak jako fyzika nepovažuje tento rozpor za nepřekonatelný, neměla..

Ve srovnání se světlem má psýché nekonečně komplikovanější podstatu, a tak je k dostačujícímu popisu podstaty psychického zapotřebí mnoha antinomií. Jedna ze základních antinomií je tvořena větou: Psýché je závislá na tělu a tělo je závislé na psýché.

V žádném případě nejsem schopen posoudit osobnost člověka jako celek. Mohu o ní platně vypovídat jen do té míry, do jaké je ten druhý obecný nebo přinejmenším relativně obecný člověk.

Poněvadž sto chytrých lidí tvoří dohromady jak známo jednoho velkého blbce, jsou ctnosti a nadání v podstatě individuálními vyznamenáními..

Z psychologického (nikoli z klinického) hlediska můžeme rozdělit psychoneurózy do dvou velkých skupin. Do první patří kolektivní lidé s nerozvinutou individualitou a do druhé individualisté s nedostatečným přizpůsobením se kolektivu. Z toho..

..děkujeme především Freudovi za nedocenitelný poznatek, že i analytik je v zajetí komplexů a má jedno či více slepých míst, jež vedou k právě tolika předsudkům.

Musí buď léčbu odmítnout, nebo se odhodlat k dialektickému postupu. Poslední případ nastává častěji, než bychom předpokládali. Ve své vlastní praxi mám stále větší počet velmi vzdělaných, inteligentních lidí s nepochybnou individualitou; ti by z etických důvodů kladli silný odpor každému vážně míněnému pokusu je změnit.

V nejhorším případě se musí dokonce smířit i se svou neurózou, protože pochopil její smysl.

Mnohý pacient se mi přiznal, že se naučil být svým neurotickým symptomům vděčný, neboť jako by mu jako barometr stále ukazovaly, kdy a kde se asi odchýlil od své individuální cesty nebo kdy a kde nevědomě opominul důležité věci.

Z takových a podobných řad vyplývají výklady motivů. Například moře zpravidla znamená shromaždiště a zdroj veškerého duševního života, tedy takzvané kolektivní nevědomí. Tekoucí voda má pravděpodobně..

..vysvětluje snícímu, že jí patří část duše jeho sestry.

..s paralelními mytologickými představami, kde se setkáváme s elfími bytostmi v různých podobách. Potkáváme je jako nymfy, oreiady, sylfidy, undiny, rusalky, lesní žínky, sukkuby, lamie, vampýry, čarodějnice a kdovíjak se všechny jmenují.

Stejně jako voda znamená všeobecně nevědomí, je postava neznámé ženy personifikací nevědomí, kterou jsem nazval anima.

Mytické představy se svou svéráznou symbolikou zasahují totiž do hlubin lidské duše, do historických prazákladů, kam nikdy nedospěje náš rozum, vůle a dobrý úmysl.

Svastika, „němečtí křesťané“ a německá náboženská hnutí dokazují nejzřetelněji to, že politická přesvědčení také případně sáhnou zpět k mytologii. Nejen křesťanství se svou spásnou symbolikou, nýbrž vůbec všechna náboženství až k magickým náboženským formám primitivů jsou psychoterapiemi. Léčí a uzdravují bolesti duše a duševně způsobená tělesná utrpení.

..umýt pouze pacienta; sám lékař musí mít čisté ruce. Psychoterapeut, který je sám neurotický, nepochybně bude léčit svoji vlastní neurózu na pacientovi.

..spíše podle Freudových nebo Adlerových zásad. Augustin rozlišuje dva hlavní hříchy. Prvním je concupiscentia, žádostivost, druhým superbia, pýcha. První odpovídá Freudovu principu slasti, druhý Adlerově vůli k moci a touze po nadřazenosti. Jedná se o dvě skupiny lidí s různými nároky.

Ohlas, který měl Freud se svou kauzální sexuální teorií neuróz a se svým pojetím, že se psychické dění v podstatě točí kolem infantilní slasti a jejího uspokojení,..

Ve své bezmála třicetileté psychoterapeutické praxi jsem si nashromáždil značnou sbírku neúspěchů, které na mě působily důrazněji než mé úspěchy.

Z úspěchů se psychoterapeut naučí málo nebo nic, neboť ty ho utvrzují hlavně v omylech. Naproti tomu neúspěchy jsou nadmíru drahocenné zkušenosti, neboť v nich se nejen otevírá cesta k lepší pravdě, nýbrž nás i nutí ke změně pojetí a metody.

..případů. Hlavní problémy jsem měl s pacienty pokročilejšího věku, tedy po čtyřicítce.

U starších lidí to podle mé zkušenosti často neplatí. Zdá se mi, že se základní duševní skutečnosti během života mocně mění do té míry, že by se bezmála dalo mluvit o psychologii životního dopoledne a odpoledne. Život mladého člověka stojí zpravidla ve znamení všeobecné expanze, s úsilím o dosažení viditelných cílů, a zdá se, že jeho neuróza spočívá v otálení nebo ustupování od tohoto směru. Stárnoucí člověk žije naopak ve znamení kontrakce, potvrzuje dosažené a upouští od rozšiřování se.

..paradoxně. Jsem totiž přesvědčen, že lékař to nemusí nutně vědět lépe než pacient nebo pacientova duševní výbava, které si on sám vlastně vůbec nemusí být vědom. Tato lékařova skromnost je zcela oprávněná vzhledem ke skutečnosti, že dosud nejen neexistuje žádná obecně platná psychologie, nýbrž že nadto také existuje neznámé množství temperamentů a více či méně individuálních psýché, které nechtějí zapadat do žádných schémat.

..s částečným úspěchem, nebo negativním výsledkem. Asi třetina mých případů netrpí vůbec žádnou klinicky zjistitelnou neurózou, nýbrž ztrátou smyslu a bezpředmětností svého života.

Dobré dvě třetiny mých pacientů se nacházejí v druhé půli života. Tento svérázný materiál se staví racionálním léčebným metodám na odpor; zajisté proto, že jsou to většinou jednotlivci dobře sociálně přizpůsobení, často vynikajícím způsobem výkonní, jimž normalizování nic neříká.

..běžný anglický výraz pro to je: „I am stuck“ (zůstal jsem vězet).

Vím jen jedno, že neuvidí-li mé vědomí žádnou schůdnou cestu, a proto uvízne, bude na tu nesnesitelnou nečinnost moje nevědomá duše reagovat.

..neboť jak známo člověk si dá vsugerovat jen to, k čemu je už stejně ve vší tichosti ochoten.

To nejmenší mající smysl je vždy životně hodnotnější než to největší, je-li beze smyslu.

..usiluji o to, abych se s pacientem pustil do fantazií. Nepodceňuji totiž fantazii. Považuji ji koneckonců za mateřskou tvořivou sílu mužského ducha.

..známo nic nevypovídají proti normálním výkonům. Veškeré lidské dílo vzešlo z tvůrčí fantazie. Jak bychom pak směli podceňovat sílu představivosti?

A člověk je, jak říká Schiller, „jen tehdy cele člověkem, když si hraje“. Účinek, k němuž směřuji, je vyvolání takového duševního stavu, v němž můj pacient začne se svou bytostí experimentovat, kdy už není nic provždy daného a beznadějně zkamenělého, vytvoření stavu plynutí, proměny a vznikání.

..vnímat v důsledku dětinského osvětářského bludu. Dnešní psycholog by si měl konečně uvědomit, že již dávno nejde o dogmata a vyznání víry, nýbrž mnohem spíše o religiózní postoj, který je psychickou funkcí nedozírné důležitosti. A právě pro religiózní funkci je historická kontinuita nepostradatelná.

..jak jen možno účinně, to znamená pěstovat svou vůli. Pokud není zrovna génius, pak vůbec nesmí věřit všemu, co v něm působí a co není identické s jeho vůlí.

Duše se pravděpodobně nestará, jak kategorizujeme skutečnost. Pro duši se zdá být skutečné to, co působí.

Tak není duch pro duši o nic méně duchem, i když se mu říká sexualita.

Už slůvko „měl by“ dokazuje pokaždé bezmocnost terapeuta a zároveň jeho přiznání, že je se svou učeností v koncích.

Má-li terapeut neurózu, popírá to jeho samého. Žádného pacienta totiž nemůžeme dostat dál, než jsme sami. Má-li někdo naproti tomu komplexy, neznamená to samo o sobě žádnou neurózu, neboť komplexy jsou normálně ohniska duševního dění, jejichž bolestivost nedokazuje žádnou chorobnou poruchu. Utrpení není nemoc, ale normální protipól štěstí.

Naši pacienti trpí nesvobodou neurózy, jsou zajatci nevědomí,..

Moudré sebeomezování neznamená ještě filosofickou učebnici a krátká modlitba v nebezpečí života není teologický traktát.

Ultra posse nemo obligatur. (Nikdo není povinen konat více, než může.)..

Pud není ničím izolovaným a prakticky ho ani izolovat nelze. Vždy s sebou přináší archetypické obsahy duchovního aspektu, kterými se jednak zakládá a zdůvodňuje, a jednak omezuje. Jinými slovy, pud se vždy a nevyhnutelně sdružuje s něčím jako je světový názor, ať už by byl tento názor jakkoli archaický, nejasný a temný. Pud vybízí člověka k přemýšlení, a když o něm člověk nepřemýšlí dobrovolně, vzniká nutkavé myšlení, neboť oba póly duše, pól fyziologický a pól duchovní, jsou spolu nerozlučitelně spojeny.

..trpělivě. Celost a naplnění života vyžadují rovnováhu radosti a žalu.

Proto se stále utěšujeme řečmi o zlepšení a kdovíjakém štěstí a nebereme v úvahu, že i štěstí je otráveno, pokud se nenaplnila míra utrpení.

Dovolím si zde použít jedno banální přirovnání: cítím-li se dobře a spokojen, pak mi žádný člověk není s to dokázat, že tomu tak není.

A tak právě nejprospěšnější a pro duši nejpotřebnější zkušenosti znamenají „těžko dosažitelné skvosty“ a dopracovat se k nim vyžaduje od obyčejného člověka něco neobvyklého. Jak víme, toto neobvyklé se v praktické..

..duše je přece místem zrodu všeho jednání, a tím všeho dění, o něž člověk usiluje!

Život a zdar primitivního kmene závisí právě na svědomitém a tradičním provádění obřadů.

Jak náboženství nese a uchovává dětskou duši jednotlivce, tak také konzervuje v četných živoucích stopách dětskou duši lidstva. Tím předchází jednomu z největších duševních zel, totiž vykořenění, které je nebezpečné nejen pouze primitivním kmenům, ale i civilizovanému člověku. Zrušení tradice, jakkoli může být snad někdy nutné, je vždy ztrátou a nebezpečím;..

..duševním nebezpečím proto, že instinktivní život jako to, co je v člověku nejkonzervativnější, se projevuje právě v tradičních obyčejích. Starodávná přesvědčení a zvyky tkví příliš hluboko v instinktech.

..významný, dokonce do té míry, že lze téměř říci, že věci jsou mnohem méně tím, jaké jsou, nežli spíše tím, jak je vidíme.

Nejen příroda, i pacient má „horror vacui“ (hrůzu z prázdnoty). Instinktivně se bojí nechat zapadnout rodičovská imaga a svoji dětskou duši do nicoty beznadějné minulosti bez perspektivy budoucnosti.

..alchymická: „Alterius non sit, qui suus esse potest.“ (Kdo může být sám sebou, nechť není nikým jiným.)..

Nemají-li se základy evropského společenského uspořádání rozkolísat úplně, musí být za každou cenu a v prvé řadě obnovena autorita.

„Společenství“ je pouhý pojem pro symbiózu určité skupiny lidí. Pojem není žádným nositelem života. Přirozeným a jediným nositelem života je individuum – a tak je tomu v celé přírodě*[10]. „Společenství“ nebo „stát“ je nakupení nositelů života a současně, jako jejich organizace, jednou z důležitých životních podmínek.

To by příliš odpovídalo nepřiznanému ideálu extrémního individualismu, který sám o sobě není nic jiného než chorobná reakce proti stejně tak nevyhovujícímu kolektivismu.

..vnucována násilím a předbíhají přirozený vývoj.

Přirozenost se nedá natrvalo znásilňovat.

Vše, co začíná, začíná vždy v malém.

Kdo by si ale usmyslel, aby vše, co chce růst, přiměl k co největšímu rozkvětu, ten brzy zažije, že mu plevel, jemuž se vždy daří nejlépe, přeroste přes hlavu.

Věk přírodovědy, který opravdu vlastně začal sedmnáctým stoletím, vysypal se starým haraburdím také perly Paracelsovy medicíny. Teprve o dvě století později se objevila nová empirie, totiž Mesmerovo učení o životním magnetismu, vycházející na jedné straně z praktických zkušeností,..

Tak se také stalo Freudovi, že jeho žák Alfred Adler vytvořil koncept, který dal neuróze zcela jinou podobu. Nejde už o sexuální pud, případně princip slasti, jenž v obraze převládá, nýbrž mocenský pud (touha po uplatnění, „mužský protest“, „snaha mít převahu“).

..cum grano salis (s jistým omezením)..

..co znamená subjektivní předsudek: je to zpravidla více či méně pečlivě vybudovaný produkt celé životní zkušenosti individua. Vzniká ze střetu individuální psýché s podmínkami okolního světa. Tvoří proto zpravidla subjektivní variantu obecné zkušenosti.

Je přece zcela zřejmé a zkušeností stokrát potvrzeno, že to, co lékař nevidí sám u sebe, u svého pacienta buďto vůbec nevnímá, nebo to naopak vnímá přehnaně, a že lékař podporuje to, k čemu on sám má nekontrolované sklon, zavrhuje to, co u sebe samého odsuzuje.

Zejména bychom měli odhodit názor, že odpory pacienta jsou za všech okolností neoprávněné. Odpor může rovněž dokazovat, že terapeutická procedura spočívá na nesprávných předpokladech.

že každá komplikovanější terapie představuje individuální dialektický proces,..

..sugescí, s dobrou radou, výstižným vysvětlením. Neurózy nebo psychotické hraniční stavy u komplikovaných a inteligentních lidí naproti tomu častěji vyžadují to, co je nazýváno „velkou“ psychoterapií, totiž dialektickou proceduru. Aby mohla být prováděna s určitými vyhlídkami na úspěch, je nutno eliminovat nejen subjektivní, ale i světonázorové předpoklady.

Neměli bychom pokud možno ničit žádné hodnoty, které se neukázaly jako přímo škodlivé. Nahrazovat křesťanský světový názor materialistickým považuji za právě tak pochybné jako snahu o „odargumentování“ materialistického přesvědčení. To jsou úkoly pro misionáře, ale ne pro lékaře.

Jeden člověk, extrovertně zaměřený, si zakládá převážně na sociálních vztazích, druhý, introvertně zaměřený, převážně na subjektivním faktoru. První si není své subjektivní jistoty z větší části vědom a považuje ji za nevýznamnou, ba dokonce se jí bojí. Druhý projevuje nepatrný zájem o sociální vztahy, rád je přehlíží a má pocit, že ho zatěžují, pokud v něm dokonce nevzbuzují strach. Svět vztahů se prvnímu jeví jako něco podstatného, normálního, o co stojí za to usilovat. Druhému však záleží v první řadě na vnitřní konsekvenci, souladu se sebou samým.

..quod licet Iovi, non licet bovi (co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi).

..co Freud nazval „superego“ (über-ich), totiž suma všech vědomě předávaných kolektivních přesvědčení a hodnot, které, jako tóra pro ortodoxního Žida, představují já nadřazený, konsolidovaný psychický systém, z něhož vycházejí vlivy navozující konflikty já.

..léčebné a restituční pokusy příroda podnikne. Zkušenost už přece dávno ukázala, že mezi vědomím a nevědomím existuje kompenzační vztah a že nevědomí se vždy znovu pokouší doplnit vědomou část psýché připojením chybějícího k celku, a tak zabránit nebezpečným ztrátám rovnováhy.

Zkušenost už přece dávno ukázala, že mezi vědomím a nevědomím existuje kompenzační vztah a že nevědomí se vždy znovu pokouší doplnit vědomou část psýché připojením chybějícího k celku, a tak zabránit nebezpečným ztrátám rovnováhy.

..pohádkách, mýtech a náboženstvích. V této celé psychické oblasti existují motivy, to znamená typické postavy, jež můžeme sledovat daleko do historie, a dokonce prehistorie, a proto je můžeme označit za archetypy*..

V této celé psychické oblasti existují motivy, to znamená typické postavy, jež můžeme sledovat daleko do historie, a dokonce prehistorie, a proto je můžeme označit za archetypy*..

Ale nevědomí, tak jak se především a nejvlivněji projevuje, může být považováno za kolektivní fenomén, který je všude identický, a protože se zdá, že se nikde od sebe samého neodchyluje, vytváří zřejmě pozoruhodnou jednotu, jejíž povaha je ovšem zatím ještě zastřena velkým tajemstvím.

Takovýto názor je jednoduchý a logický a souhlasí zřejmě také se skutečností, že abreakce –tj. dramatické zopakování traumatického momentu, emocionální rekapitulace v bdělém stavu nebo v hypnóze – má často léčivý účinek.

..a souhlasí zřejmě také se skutečností, že abreakce –tj. dramatické zopakování traumatického momentu, emocionální rekapitulace v bdělém stavu nebo v hypnóze – má často léčivý účinek. Jak známo, člověk potřebuje vyprávět silný zážitek znovu a znovu, dokud neztratí svou afektivní hodnotu. „Čeho je srdce plné, tím ústa přetékají“, říká německé přísloví.

Když McDougall tvrdí, že nikoli afektem způsobené napětí, nýbrž disociace psýché je hlavním faktorem neurózy, a že v důsledku toho nespočívá terapeutický problém v první řadě v abreakci, ale v odstranění disociace, vystihl zřejmě to podstatné. Tento argument posunuje naši diskusi do té míry, pokud odpovídá zkušenosti, že traumatický komplex vede k disociaci psýché. Komplex nepodléhá kontrole vůle, ale má psychickou autonomii.

Autonomie spočívá v tom, že se komplex manifestuje nezávisle na vůli, a dokonce se může projevit i v přímém protikladu k vědomým tendencím. Komplex se vědomí tyransky vnucuje. Výbuch afektu je takřka totální útok na osobnost; individuum jako by bylo přepadeno nepřítelem nebo divokým zvířetem. Často jsem pozoroval, že typický traumatický afekt se ve snu znázorňuje jako divoké a nebezpečné zvíře – výstižná ilustrace jeho autonomní povahy, když je odštěpen od vědomí.

..může svěřit empatickému a chápajícímu lékaři. Pacientovo vědomí nachází u lékaře morální oporu proti jinak nezvládnutelnému afektu svého traumatického komplexu. Už není sám v boji proti těmto elementárním silám, nýbrž člověk, v nějž vkládá důvěru, mu stojí po boku a dodává mu tím morální sílu, kterou potřebuje v boji s tyranií nekontrolovatelných emocí.

Jednostranný sexuální výklad snů a fantazií je znásilněním psychického materiálu pacienta, neboť v tomto materiálu nejde pouze o infantilní sexuální fantazie. Jsou v něm také tvůrčí elementy, s jejichž pomocí se může utvářet cesta z neurózy.

Předem už se ví, kam ta věc směřuje. „Inter faeces et urinam nascimur“ (Rodíme se mezi výkaly a močí) zůstává věčnou pravdou, ale je to pravda neplodná, monotónní a především nechutná.

Kdyby se pacientovi přece jen podařilo přizpůsobit se životu, dojde k tomu za cenu mnoha morálních, intelektuálních hodnot, jejichž ztráta je velice politováníhodná, protože se tím podstatně omezuje vývoj celé osobnosti. Nehledě na to existuje nebezpečí, že se pacient utápí v hloubání o minulosti a bolestně truchlí pro věci, které už nelze změnit. Je to chorobná, mezi neurotiky velmi rozšířená tendence, hledat příčinu své méněcennosti v šeru minulosti, například ve špatné výchově, v založení rodičů atd.

Co je nakonec podstatné, je morální výkon osobnosti jako celku.

..neboť se tím pacient dostává do nesnesitelné bezvztahovosti.

..přičemž každému je zaručeno jeho individuální stanoviště.

Vždyť přece každý pěšák nese v torbě maršálskou hůl a mnohý syn chudých rodičů dosáhl největších úspěchů.

..domněnce vězí ještě hodný kus staré teorie traumatu. Nepopírám sice vůbec fakt, že mnoho neuróz je traumatogenních, ale popírám, že příčinou všech neuróz jsou traumata, v nichž rozhodují zážitky z dětství.

Nepopírám sice vůbec fakt, že mnoho neuróz je traumatogenních, ale popírám, že příčinou všech neuróz jsou traumata, v nichž rozhodují zážitky z dětství.

Navíc je pro lékaře z terapeutického hlediska velmi důležité, aby včas připustil, že nerozumí, protože pro pacienta není nic tak nesnesitelné, jako když ho pořád chápou.

..bych klidně hovořil o neporozumění, neboť v podstatě málo záleží na tom, zda lékař rozumí či nikoli, ale vše záleží na tom, zda rozumí pacient.

Hledisko, že sny jsou pouhá vytěsněná přání, je dávno překonané. Existují jistě sny, které zjevně zobrazují splněná přání nebo obavy. Ale copak neexistuje vůbec nic jiného? Snymohou být neúprosné pravdy, filosofické sentence, iluze, divoké fantazie, vzpomínky, plány, anticipace, ba i telepatické vize, iracionální zážitky a bůhví co ještě. Nesmíme totiž zapomínat na jednu věc: téměř polovina našeho života se odehrává ve více či méně nevědomém stavu. Snění je specifický vědomý výraz nevědomí. Stejně jako má duše svou denní stránku, vědomí, má i stránku noční, nevědomou psychickou aktivitu, kterou bychom mohli považovat za snové neskutečné fantazírování. Jestliže ve vědomí neexistují jen přání a obavy, ale i bezpočet jiných věcí, pak je rovněž nanejvýš pravděpodobné, že naše snová duše disponuje podobným,..

Jestliže ve vědomí neexistují jen přání a obavy, ale i bezpočet jiných věcí, pak je rovněž nanejvýš pravděpodobné, že naše snová duše disponuje podobným, snad i ještě větším bohatstvím možností obsahu i života než vědomí, které se ve své podstatě vyznačuje koncentrací, omezením a výlučností.

Teoreticky očekáváme, že sen má nějaký smysl. Nelze to totiž dokázat ve všech případech, neboť existují sny, jimž lékař ani pacient vůbec nerozumí.

..že se pohybujeme na zrádné půdě, kde jedinou jistotou je nejistota.

..extáze. Při vší své skepsi a kritičnosti jsem sny nikdy nedovedl pokládat za quantité négligeable (zanedbatelnou veličinu).

Při vší své skepsi a kritičnosti jsem sny nikdy nedovedl pokládat za quantité négligeable (zanedbatelnou veličinu).

Sny nás zpravují o skrytém vnitřním životě a odhalují složky pacientovy osobnosti, které se v jeho denním chování projevují pouze jako neurotické symptomy, z čehož plyne, že jej nemůžeme účinně léčit jen v jeho vědomí a prostřednictvím vědomí, ale že je třeba starat se i o jeho nevědomí.

Nevědomí není žádná démonická nestvůra, ale morálně, esteticky a intelektuálně indiferentní přírodní skutečnost, která nás může skutečně ohrozit jen tehdy, když je náš vědomý postoj k ní beznadějně nesprávný. Čím více nevědomí vytěsňujeme, tím je nebezpečnější.

Všechny děje, které zajdou příliš daleko, vyvolají okamžitě a nevyhnutelně kompenzaci, bez níž by neexistovala ani normální látková výměna, ani normální psýché. V tomto smyslu můžeme považovat nauku o kompenzaci za základní pravidlo psychického chování.

Příliš málo zde způsobí příliš mnoho tam. Proto je také vztah mezi vědomou a nevědomou skutečností kompenzační. Je to jedno z nejlépe potvrzených praktických pravidel výkladu snu.

Sen totiž vůbec není událost, která by byla zcela odříznutá od denního života a jeho rázu. Pokud se tak jeví, pak je to jen naše nepochopení, je to naše subjektivní iluze. Ve skutečnosti existuje mezi vědomím a snem přísný kauzální vztah a v jejich vzájemném chování je nejjemnější souhra.

Musíme tedy velice dbát na to, aby se hodnoty vědomé osobnosti udržely, neboť kompenzace nevědomím je účinná jen tehdy, když spolupracuje s integrálním vědomím. U asimilace se nikdy nejedná o buď-nebo, nýbrž vždy o buď i nebo.

Primitivy ani naše předky, kteří jej užívali velmi často, by však nikdy nenapadlo zaměňovat falus jako rituální symbol s penisem. Falus je pro ně vždy tvůrčí mana – Lehmann užívá výrazu „mimořádně účinné“ – léčivá a plodivá síla, jejíž ekvivalent vyjadřuje i býk, osel, granátové jablko, jóni, kozel, blesk, koňské kopyto, tanec, magická soulož v brázdě, menstruační tekutina a nekonečné množství dalších analogií – stejně jako ve snu. Podkladem všech těchto analogií i samotné sexuality je archetypický obraz těžko určitelné povahy; psychologicky má k němu asi nejblíže primitivní symbol, mana.

Musíme se proto blíže podívat na význam obou hlavních symbolů, „matky“ a „koně“. Jsou to určitě ekvivalenty, protože oba dělají totéž – páchají sebevraždu. „Matka“ je archetyp, který naznačuje původ, přírodu, to, co pasivně tvoří (proto hmota – materia), tudíž i materiální přírodu, břicho (dělohu) a vegetativní funkce, proto i nevědomí, to, co je přírodní a pudové, fyziologické, tělo, v němž člověk přebývá a je obsažen, neboť „matka“ je i nádoba, dutá forma (rovněž břicho), jež nese a živí, a proto vyjadřuje i psychicky základy vědomí.

..mrtvého hrdinu do Walhaly, trojský kůň atd.). Kůň se nachází pod člověkem a jako takový představuje břicho a svět pudů, který odtud vystupuje. Kůň je dynamis..

Kůň se nachází pod člověkem a jako takový představuje břicho a svět pudů, který odtud vystupuje. Kůň je dynamis a vehiculum, unáší člověka jako pud, ale stejně jako pudy podléhá panice, neboť mu chybí vyšší vlastnosti vědomí. Souvisí s magií, tedy s iracionálním, kouzelným účinkem; zejména černí (tj. noční) koně ohlašují smrt. „Kůň“ je tedy ekvivalent „matky“, ale s mírnou významovou nuancí – matka představuje původ života a kůň život čistě animální, tělesný.

Sen tedy od ostatních obsahů vědomí izoluje už způsob jeho vzniku, ale zejména jeho vlastní obsah, jenž je v nápadném protikladu k vědomému myšlení.

Všímavý pozorovatel však brzy přijde na to, že sen přece jen tak úplně z kontinuity vědomí neuniká, neboť téměř u každého snu narazíme na určité jednotlivosti pocházející z dojmů, myšlenek nebo nálad předešlého dne či dnů. Potud tedy kontinuita existuje, a to především směrem zpět. Člověku, který se o problém snu živě zajímá, však nemůže ujít, že sen – mohu-li to tak říci – má kontinuitu i dopředu, protože sny někdy pozoruhodně ovlivní vědomý duševní život, a to i u lidí, jež bychom nemohli považovat za pověrčivé nebo nenormální. Tyto občasné účinky spočívají většinou ve více či méně zřetelných proměnách nálady.

Místo „zaměření na cíl“ říkávám také „smysl pro účel“. Všechny psychologické jevy v sobě takový smysl obsahují..

..zvláštních rozpaků, jako by měl špatné svědomí. K jablku jej napadá výjev z ráje a skutečnost, že vlastně nikdy nepochopil, proč mělo pro naše prarodiče tak zlé následky, když to jablko bez dovolení snědli. Vždy jej ta někdejší boží nespravedlnost zlobila, protože Bůh přece lidi stvořil právě takové, jací jsou, s veškerou jejich zvědavostí a žádostivostí.

K jablku jej napadá výjev z ráje a skutečnost, že vlastně nikdy nepochopil, proč mělo pro naše prarodiče tak zlé následky, když to jablko bez dovolení snědli. Vždy jej ta někdejší boží nespravedlnost zlobila, protože Bůh přece lidi stvořil právě takové, jací jsou, s veškerou jejich zvědavostí a žádostivostí.

Na základě uvedeného příkladu by nás mohlo snadno napadnout, že sny mají přímo „morální“ funkci. V tomto případě to tak skutečně vypadá, ale jakmile si připomeneme formuli, podle níž sny obsahují materiál, který je v dané chvíli podprahový, nemůžeme už vůbec hovořit o nějaké „morální“ funkci. Stojí totiž za zmínku, že ve snech lidí, jejichž jednání je morálně nenapadnutelné, vychází najevo materiál, který bychom museli označit jako v běžném smyslu „nemorální“. A tak je příznačné, že byl sv. Augustin šťasten, že jej Bůh nečinil odpovědným za jeho sny.

..hledisko, jež se od vědomého postoje naprosto liší. Funkcí snů je tedy zřejmě psychologické vyvažování, vyrovnávání,..

Funkcí snů je tedy zřejmě psychologické vyvažování, vyrovnávání,..

..vidíme, že z finálního hlediska má symbol ve snu spíše hodnotu podobenství: neskrývá, ale učí.

Přírodovědeckému duchu naší doby, jenž myslí přísně kauzálně, vyhovuje daleko více kauzální pojetí. Pokud tedy jde o přírodovědecké vysvětlení psychologie snu, má asi Freudovo pojetí hodně co do sebe. Musím však popřít jeho úplnost, neboť psýché se nedá uchopit jen kauzálně, potřebujeme tu i finální hledisko.

Pro sen je příznačné, že se téměř nikdy nevyjadřuje takovým abstraktně logickým způsobem, ale vždy jazykem podobenství nebo přirovnání.

Podle mého mínění sice všechny sny kompenzují obsah vědomí, ale zdaleka ne ve všech snech vystupuje kompenzační funkce tak jasně najevo jako v tomto příkladě.

..když se vědomý postoj ubírá výlučně jedním určitým směrem, který by mohl ohrozit vitální potřeby jedince. Čím je vědomý postoj jednostrannější a čím více se odchyluje od životního optima, tím snáze se objeví živé sny se silně kontrastujícím, ale účelným obsahem, v němž se vyjadřuje psychologická autoregulace jedince.

U člověka s jinou povahou jsou sny „záměrně“ ještě černější než vědomý postoj. Je tedy možné, že se řídí zásadou similia similibus curantur (podobné se léčí podobným).

V takovém případě by aktivní orientace k cíli a účelu nebyla výsadou samotného vědomí, ale platila by i pro nevědomí, jež by bylo stejně schopné převzít finálně zaměřené vedení. Z toho by vyplývalo, že uváděný sen má hodnotu pozitivní vůdčí myšlenky nebo cílové představy, jejíž vitální význam by byl nadřazen momentální konstelaci vědomého obsahu. Tato možnost je v souladu s consensus gentium (obecným míněním), neboť v pověrách všech dob a národů je sen orákulum hlásající pravdu.

Kompenzační funkce snu především znamená, že nevědomí – chápané jako relativní vůči vědomí – připojuje k vědomé situaci všechny prvky, které den předtím zůstaly pod prahem vědomí, protože byly vytěsněny nebo byly prostě příliš slabé na to, aby dosáhly vědomí.

..neboť sen je výsledkem vzájemného splývání podprahových prvků – je to tedy kombinace všech vjemů, myšlenek a pocitů, jež vědomí nezaznamenalo, neboť byly příliš nevýrazné. Navíc se sny opírají o podprahové paměťové stopy, které již nejsou schopny účinně ovlivnit vědomí.

Freudovým výzkumům. Jeho výklad snu se v podstatě omezuje na vytěsněné osobní a infantilně sexuální základy individua. Pozdější bádání našlo cestu k archaickým prvkům, tj. k nadosobním, historickým a fylogenetickým funkčním pozůstatkům v nevědomí. Dnes můžeme s jistotou říci, že reduktivní funkce..

Sexuální teorie, teorie přání i teorie moci jsou hodnotná hlediska, ale naprosto nemohou postihnout hloubku a bohatství lidské duše.

Jediné, co o obsazích nevědomí víme – kromě toho, že jsou podprahové – je, že se vůči vědomí chovají kompenzačně, že jsou svou podstatou relativní.

Hypotéza náhody mi však bohužel vždy připadá jako asylům ignorantiae (útočiště nevědomosti). Nikdo určitě nepopírá, že se takové nanejvýš vzácné náhody stávají, ale skutečnost, že lze počítat s pravděpodobností, že se takové náhody budou opakovat, jejich náhodnost vylučuje.

Na rozdíl od známého Freudova názoru, že podstatou snů je „splnění přání“, zaujal jsem spolu se svým přítelem a spolupracovníkem Alphonsem Maederem stanovisko, že sen je spontánní sebezobrazení aktuálního stavu nevědomí v symbolické formě. V tomto bodě se naše pojetí stýká se způsobem, jak o věci smýšlí Silberer*[27]. Shoda se Silbererem je o to potěšitelnější, že je výsledkem vzájemně nezávislé práce.

Jakmile však hodlá libido nastoupit jinou cestu a vydá se po původních projektivních mostech zpět, působí tyto projekce jako největší myslitelné překážky, které účinně brání jakémukoli skutečnému odpoutání od původního objektu. Objeví se charakteristický jev – člověk se snaží původní objekt co možná znehodnotit a znevážit, aby se od něj libido mohlo odloučit. Jelikož však původní identita spočívá na projekci subjektivních obsahů, může k plnému a naprostému odloučení dojít pouze tehdy, když se imago, jež se projevovalo v objektu, i jeho význam vrátí k subjektu. Tento návrat proběhne při vědomém rozpoznání projikovaného obsahu, to znamená tím, že člověk uzná „symbolickou hodnotu“ původního objektu.

..jakémukoli skutečnému odpoutání od původního objektu. Objeví se charakteristický jev – člověk se snaží původní objekt co možná znehodnotit a znevážit, aby se od něj libido mohlo odloučit. Jelikož však původní identita spočívá na projekci subjektivních obsahů, může k plnému a naprostému odloučení dojít pouze tehdy, když se imago, jež se projevovalo v objektu, i jeho význam vrátí k subjektu. Tento návrat proběhne při vědomém rozpoznání projikovaného obsahu, to znamená tím, že..

Objeví se charakteristický jev – člověk se snaží původní objekt co možná znehodnotit a znevážit, aby se od něj libido mohlo odloučit. Jelikož však původní identita spočívá na projekci subjektivních obsahů, může k plnému a naprostému odloučení dojít pouze tehdy, když se imago, jež se projevovalo v objektu, i jeho význam vrátí k subjektu. Tento návrat proběhne při vědomém rozpoznání projikovaného obsahu, to znamená tím, že člověk uzná „symbolickou hodnotu“ původního objektu.

Všichni víme, že objektivní poznání druhého člověka nám nijak nezaručí ani intimní známost.

Naše imaga jsou součástí našeho ducha, a když náš sen reprodukuje jakékoli představy, jsou to především naše představy, do jejichž podoby je vetkána celá naše bytost; jsou to subjektivní faktory, které se ve snu seskupují tak či onak a vyjadřují ten či onen smysl z nejintimnějších pohnutek naší duše, nikoli z vnějších důvodů. Celé vytváření snuje samou svou podstatou subjektivní a sen je divadlo, v němž je snící scénou, hercem, nápovědou, režisérem, autorem, obecenstvem a kritikem. Tato prostá pravda je základem pojetí smyslu snu, jež jsem označil jako výklad na úrovni subjektu.

..ihned napadne někdo, s kým jej spojuje nějaký afekt. Kdysi by se řeklo, že indiferentní postava byla ve snu podsunuta záměrně, aby zakryla trýzeň spojenou s někým jiným.

Kdysi by se řeklo, že indiferentní postava byla ve snu podsunuta záměrně, aby zakryla trýzeň spojenou s někým jiným.

Když mi sen ukáže, jakou dělám chybu, dává mi tím zároveň možnost, abych zlepšil svůj postoj, což mi může jen prospět.

Je ovšem zcela zřejmé, že co se děje ve velkém, přihází se u jednotlivce v malém. Naše mentalita je dosud natolik primitivní, že se z primární mystické identity s objektem vymanila pouze v určitých funkcích a oblastech.

Takových projekcí je spousta. Některé z nich jsou i příznivé, neboť působí jako odlehčující mosty libida;..

V pozdně středověké němčině byly ještě výrazy „Fremde“ (cizina) a „Elend“ (bída) totožné.

Člověk by si určitě přál lepší vztahy k bližním, přirozeně však pod podmínkou, že budou odpovídat tomu, co od nich čeká, tedy že budou ochotnými nositeli našich projekcí.

Protipřenos je stejně jako přenos cosi nutkavého, je to nesvoboda, protože znamená „mystickou“, tj. nevědomou identitu s objektem. Proti těmto nevědomým vazbám existuje vždy odpor, který je buď vědomý – když je subjekt ochoten vydat své libido pouze dobrovolně, ale nenechá si je ani odlákat, ani vynutit – nebo nevědomý – pokud by se subjekt svého libida nejraději zbavil. Zůstanou-li obsahy přenosu a protipřenosu nevědomé, vytvoří nenormální a neudržitelné vztahy, jež směřují k vlastnímu zničení.

..zásady „medicus medicum non decimat“ (lékař lékaři neublíží)..

..abych se držel zásady „medicus medicum non decimat“ (lékař lékaři neublíží) a zdržel se kritiky lékařů,..

Studium medicíny spočívá na jedné straně v nahromadění obrovského množství faktů, prostě memorovaných bez jakéhokoli skutečného poznání jejich podstaty, a na druhé straně se student učí praktickým dovednostem, jež musí získat podle zásady „dlouho nepřemýšlej a chop se toho“. A tak se stává, že ze studentů všech fakult mají medici nejmenší příležitost rozvíjet funkci myšlení. Proto není divu, že i psychologicky orientovaní lékaři buď nemohou mé úvahy sledovat vůbec, nebo jen s největší námahou. Zvykli si postupovat podle receptů a mechanicky užívat metod, které sami nevymysleli. Stěží si lze představit tendenci, jež by se méně hodila k provozování lékařské psychologie, protože se pevně drží autoritativních teorií a metod a brání tak rozvoji samostatného myšlení.

Pojetí snu jako splněného infantilního přání nebo jako finálně zaměřeného aranžmá, které má sloužit infantilnímu mocenskému záměru, je příliš úzké a neodpovídá podstatě snu.

..protože žádná jednoduchá teorie pudu nebude nikdy schopna pojmout lidskou duši, tu mocnou a tajemnou věc, a tudíž ani sen, který je jejím výrazem.

Když například používám pojem Bůh nebo stejně metafyzický pojem energie, pak se tomu nemohu vyhnout, neboť jsou to obrazy, které jsou v lidské duši od počátku. Musím vždy znovu zdůraznit, že ani mravní zákon, ani pojem Bůh, ani jakékoli náboženství nenapadly člověka zvnějšku, jaksi z nebe, ale že to vše má člověk in nuce v sobě a že si to tedy také vytvořil sám ze sebe.

Ve fyzice se můžeme obejít bez obrazu Boha, v psychologii je to však zcela určitá veličina, s níž se musí počítat stejně jako s „afektem“, „pudem“, „matkou“ atd.

Skutečnost, že všechny duševní choroby jsou chorobami mozku, však nikdy nebyla dokázána, a ani dokázána být nemůže, protože pak by se také dalo dokázat, že člověk tak či onak myslí nebo jedná proto, že se v té či oné buňce vytvořila nebo rozpadla ta či ona bílkovinná částice. Takový názor vede přímo k materialistickému evangeliu: Člověk je to, co jí.

..neboť život pro nás nemůže být funkcí hmoty, nýbrž procesem, který existuje nezávisle, sám o sobě, a energie i hmota jsou mu podřízeny.

Psychický proces je naopak třeba pokládat za psychický proces a nikoli za organický buněčný pochod.

Je sice nutno připustit, že všechny psychologické jevy spolu v nejširším slova smyslu nějak kauzálně souvisí,..

V určitých případech tedy není zcela od věci, když necháme pootevřená vrátka možnosti, že existuje absolutní iracionalita, a to i tehdy, když z heuristických důvodů vždy nejprve pátráme po kauzalitě.

U duševní skutečnosti nemusí být otázka Proč se to děje? nutně plodnější než otázka K čemu to je?

Sny, jež tvoří logicky, morálně a esteticky uspokojivě uspořádané celky, patří k výjimkám. Sen je zpravidla podivný, zvláštní, neobvyklý útvar a vyznačuje se mnoha „špatnými vlastnostmi“, jako je například nedostatek logiky, pochybná či dvojznačná morálka, nehezká forma a zjevné nesmysly či protiřečení. Lidé jej proto rádi pokládají za hloupý, nesmyslný a bezcenný.

..neboť snící projevuje často úžasnou citlivost, a to nejen na nesprávné, ale především na správné poznámky.

Pochopit sny je totiž natolik těžké, že se již dávno držím tohoto pravidla: jakmile mi někdo vypráví sen a pak se mne zeptá na mé mínění, řeknu si především: „Nemám ponětí, co ten sen znamená.“ Teprve po tomto konstatování se mohu pustit do zkoumání snu. Čtenář se tu ovšem zeptá, zda se v jednotlivých případech vůbec vyplatí pátrat po smyslu snu, a to i za předpokladu, že sny vůbec nějaký smysl mají a že jej lze dokázat.

Existují lidé, kterým se čas od času vrací jeden a tentýž sen. Stává se to zejména v mladém věku, někdy však takové opakování trvá i více desetiletí. Nezřídka se jedná o velice působivé sny, u nichž má člověk zcela určitý pocit, že „přece musí něco znamenat“.

Slova, z nichž se skládá zpráva o snu, nemají totiž pouze jeden smysl, ale jsou mnohoznačná. Když se třeba někomu zdá o stole, zdaleka ještě nevíme, co onen „stůl“ znamená pro snícího, přestože slovo stůl nezní nijak mnohoznačně. Nevíme totiž jednu věc: že onen stůl je právě ten stůl, u nějž seděl jeho otec, když našemu snícímu odepřel jakoukoli další finanční pomoc a vyhnal jej z domu jako budižkničemu. Čistý a lesklý povrch onoho stolu na něj zírá jako symbol jeho katastrofální neschopnosti jak za denního vědomí, tak v nočních snech. A to je právě to, co snící rozumí „stolem“. Potřebujeme tedy, aby nám snící pomohl omezit víceznačnost slov na významy, které jsou podstatné a přesvědčivé. Kdo u toho nebyl, může pochybovat, že stůl znamená v životě snícího trýznivý bod.

Další postupy, jimž Freud podrobil obsahy snu, musím ovšem odmítnout, neboť jsou příliš podřízeny předpojatému názoru, že sny jsou splněním „vytěsněných přání“.

Sen nejen neposlouchá naši vůli, ale staví se dokonce velice často do křiklavého protikladu vůči záměrům vědomí.

V tomto ohledu existují tři možnosti. Je-li postoj vědomí k životní situaci ve značné míře jednostranný, staví se sen do protikladu. Blíží-li se stanovisko vědomí relativně „středu“, sen se spokojí s variantami.

Významné sny se naproti tomu často uchovávají v paměti po celý život a nezřídka jsou nejcennějšími klenoty v pokladnici duševních zážitků. Kolik už jsem potkal lidí, kteří se při prvním setkání nemohli zdržet výroku: „Měl jsem kdysi sen!“ Někdy to byl první sen, který si vůbec zapamatovali, a zdál se jim ve věku od tří do pěti let. Zkoumal jsem mnoho takových snů a často jsem v nich narazil na zvláštnost, jež je odlišuje od ostatních snů. Obsahují symbolické výtvory, s nimiž se setkáváme v duchovní historii lidstva. Stojí za zmínku, že snící nemusí mít o existenci takových paralel ani zdání. Tato zvláštnost je pro sny individuačního procesu příznačná. Nacházíme tu mytologické motivy, případně mytologémy, které jsem označil jako archetypy. Je třeba je chápat jako specifické formy obrazných souvislostí, které se ve shodné podobě vyskytují nejen ve všech dobách a na všech místech, ale také v individuálních snech, fantaziích, vizích a bludných ideách. Jejich častý výskyt v individuálních případech i jejich všudypřítomnost v různých etnikách dokazují, že lidská duše je sice částečně jedinečná, subjektivní nebo osobní – ale také kolektivní a objektivní*..

Proto mluvíme jednak o osobním, jednak o kolektivním nevědomí, které je jakoby hlubší vrstvou než nevědomí osobní, jež má blíže k vědomí. Z této hlubší vrstvy pocházejí „velké“, případně významné sny. Jejich významnost se prozrazuje, odhlédneme-li od subjektivního dojmu, už v jejich plastickém ztvárnění, které má nezřídka básnickou moc a krásu. Takové sny se většinou přiházejí v osudových životních úsecích, jako je rané dětství, puberta, polovina života (od šestatřiceti do čtyřiceti let) a in conspectu mortis (v blízkosti smrti). Jejich výklad je často spojen se značnými obtížemi, neboť materiál, jímž je snící schopen přispět, je příliš skrovný. Jde totiž o archetypické výtvory a nikoli o osobní zkušenosti – jsou to jakési obecné ideje, jejichž hlavní význam spočívá v jejich vlastním smyslu, nikoli v nějakých souvislostech osobních zážitků.

Takovým úvahám se nemůžeme vyhnout, chceme-li správně pochopit smysl „velkých“ snů. Používají totiž četných mytologémů, které charakterizují život hrdiny, tj. onoho většího člověka s povahou poloboha. Jsou tu nebezpečná dobrodružství a zkoušky, v nichž se má člověk osvědčit, jako je tomu při iniciacích. Jsou tu draci, zvířata jako pomocníci a démoni. Setkáváme se s moudrým starcem, člověkem-zvířetem, skrytým pokladem, stromem přání, studnou, jeskyní, zahradou obehnanou zdí, s procesem proměny s alchymickými substancemi atd., vesměs s věcmi, jež se nijak netýkají každodenních banalit. Je tomu tak proto, že jde o uskutečnění té části osobnosti, která dosud není, ale teprve hodlá být.

Jak jsem již dříve ukázal, podstatným obsahem snové činnosti je citlivě vyvážená kompenzace určité jednostrannosti, odchylky, chyby nebo jiných defektů vědomého postoje. Jedna má hysterická pacientka, aristokratka, která se zbytečně pokládala za nesmírně vznešenou, se ve svých snech setkávala s celou řadou špinavých prodavaček ryb a opilých prostitutek. V extrémních případech může být kompenzace natolik děsivá, že strach ze snu vyústí v nespavost.

Sen může snícího velice trýznivě desavuovat (ponížit, znehodnotit), nebo jej naopak zdánlivě blahosklonně morálně podpoří. První reakce se ve snu objevuje spíše u lidí, kteří mají o sobě, jako zmíněná pacientka, příliš vysoké mínění, s druhou se setkávají lidé s příliš nízkým sebehodnocením.

Nevědomí však funguje uspokojivě pouze tehdy, když vědomí plní své úkoly na pokraji svých možností. Sen snad může doplnit to, co ještě schází, nebo pomoci dál tam, kde selhala i naše nejlepší snaha. Kdyby totiž bylo nevědomí skutečně nadřazeno vědomí, nebylo by vůbec pochopitelné, k čemu vědomí je,..

Tato otázka patří do oblasti metafyziky, kde neexistuje žádné kritérium pravdy. Tím ovšem nepodceňujeme skutečnost, že metafyzická hlediska jsou pro blaho lidské duše velice důležitá.

Moderní psychologie má s moderní fyzikou společné to, že její metoda má větší poznávací význam než její předmět.

Výraz „člověk je konstelován“ znamená, že zaujal vyčkávací a pohotovostní stanovisko, které určuje zcela vymezený způsob reagování. Konstelace je bezděčně nastávající automatický proces, čemuž nikdo u sebe nemůže zabránit. Konstelované obsahy jsou určité komplexy, které mají svou vlastní specifickou energii. Při asociačním experimentu budou komplexy průběh většinou značně ovlivňovat tím, že způsobí narušení reakcí, nebo ve vzácnějších případech tím, že ke své obraně způsobí určitý druh reakce, která se však pozná podle toho, že už potom neodpovídá smyslu podnětového slova. Vzdělané zkoumané osoby a osoby se silnou vůlí mohou řečově-motorickou obratností význam podnětového slova krátkými reakčními časy do té míry zaclonit, že od nich nic nezískáme.

Neinteligentní lidé, mezi nimi zejména ženy, se chrání prostřednictvím takzvaných hodnotových predikátů, což často poskytuje velmi komický obraz. Hodnotové predikáty jsou totiž atributy citů, například pěkný, dobrý, drahý, sladký, přátelský atd. Ve společnosti můžeme nezřídka pozorovat, jak určití lidé shledávají, že vše je zajímavé, půvabné, dobré nebo pěkné, v angličtině fine, marvellous, grand, splendid a zejména fascinating. Tím buď zakrývají vnitřní nezúčastněnost, nebo předmět drží tři kroky od těla.

Komplex obvykle můžeme určitým volním úsilím potlačit, nemůžeme ho ale dokazováním odstranit. Při vhodné příležitosti opět vystupuje navenek v původní síle. Zdá se, že jisté experimenty naznačují, že jeho křivka intenzity nebo aktivity má vlnový charakter s periodou hodin, dnů nebo týdnů.

Můžeme dnes asi považovat za potvrzenou hypotézu, že komplexy jsou odštěpenými částmi psýché. Etiologie jejich původu je často takzvané trauma, emoční šok nebo něco podobného, čím se odštěpil kus psýché. Jednou z nejčastějších příčin je morální konflikt, který má svou poslední příčinu ve zdánlivé nemožnosti přijmout lidskou povahu v jejím celku.

Na komplexech závisí štěstí i neštěstí osobního života. Jsou to lárové a penáti, kteří nás očekávají u domácího krbu, jehož mír tak nebezpečně hlasitě velebíme.

O nevědomí se přece mluvilo již dlouhou dobu před Freudem. Do filosofie zavedl tento pojem již Leibniz, Kant a Schelling se o něm zmiňovali a Carus ho poprvé propracoval v systém, na nějž Eduard von Hartmann, který jím byl v nezjistitelné míře ovlivněn, navázal se svou závažnou Philosophie des Unbewufiten.

Vzpomínám si ještě, jaké rozbouřené útoky se ze všech stran pozvedly, když se Freudovy práce staly obecně známými. Tyto komplexové reakce nutily badatele k izolaci, která přinesla jemu a jeho škole výčitku dogmatismu. Všichni psychologičtí teoretici v této oblasti se ocitají ve stejném nebezpečí, neboť zacházejí s předmětem, jenž se dotýká toho, co je v člověku nezvládnuto,..

Kde začíná oblast komplexu, končí svoboda já, neboť komplexy jsou duševní síly, jejichž nejhlubší povaha není ještě prozkoumána.

Při této příležitosti bych chtěl upozornit, že užívám pojmu „primitivní“ ve smyslu „prvotní“ a nemíním tím hodnotový soud.

..kdyby šlo o záležitost vědomí, tj. o vědomé a úmyslně volené zaměření.

Takové všeobecné rozšíření by se asi sotva mohlo vyskytovat, kdyby šlo o záležitost vědomí, tj. o vědomé a úmyslně volené zaměření. V takovém případě by byla jistě hlavním nositelem takového zaměření určitá vrstva populace spojená stejnou výchovou a vzděláním a podle toho místně omezená.

Příroda zná dva zásadně odlišné procesy přizpůsobení a další existence živých organismů jimi umožněné. Jeden způsob spočívá ve zvýšené plodnosti při relativně malé síle obrany a krátkém trvání života, druhý způsob spočívá v tom, že individuum je vybaveno rozmanitými prostředky sebezáchovy při relativně malé plodnosti. Tento biologický protiklad se mně zdá být nejen obdobou, nýbrž i obecným základem obou našich psychologických způsobů přizpůsobení. Zde bych se chtěl omezit na obecný poukaz, že zvláštností extroverta je, že se stále vydává a do všeho se šíří, zatímco introvert má tendenci bránit se proti vnějším nárokům, zdržovat se všech výdajů energie, které se vztahují přímo na objekt, zato však má tendenci vytvářet sám sobě pokud možno jistou a silnou pozici.

Fakt, že typické zaměření lze někdy poznat s jistotou již u dětí v prvním roce života, vede nutně k domněnce, že to nemůže být v žádném případě boj o existenci, jak ho všeobecně chápeme, který nutí k určitému zaměření.

..nepochybný fakt, že dvě děti téže matky mohou již záhy vykazovat opačný typ, aniž by bylo lze, byť jen v nejmenším, dokázat nějakou změnu postoje matky.

Jeden člověk obdivuje nového tenoristu, protože ho obdivuje celý svět, jiný jej neobdivuje, a to ne snad proto, že by se mu nelíbil, ale poněvadž je toho názoru, že to, co obdivují všichni, nemusí být ještě zdaleka hodno obdivu.

Jeden člověk se podřizuje daným poměrům, protože – jak zkušenost ukazuje – něco jiného přece není možné, jiný člověk je však toho názoru, že když to tak šlo už tisíckrát, tak po tisící prvé půjde o nový případ atd.

..je extrovertní. Žije tak, že v jeho vědomí hraje objekt jako determinující veličina zřetelně větší roli než jeho subjektivní názor. Jistě má i subjektivní názory, ale jejich determinující síla je menší než determinující síla vnějších podmínek.

Celé jeho vědomí se dívá navenek, poněvadž zvnějška je vždy podstatně a rozhodujícím způsobem determinováno. Tato determinace mu však připadá tak významná proto, že ji odtud očekává. Z tohoto základního zaměření vyplývají tak říkajíc všechny zvláštnosti jeho psychologie, pokud nespočívají buď na primátu určité psychologické funkce, nebo na individuálních zvláštnostech.

Na druhé straně má jeho „normalita“ ten následek, že extrovert příliš málo přihlíží ke svým subjektivním potřebám a nutnostem, jež jsou rovněž skutečností. To je totiž jeho slabé místo, neboť tendence jeho typu směřuje natolik navenek, že snadno není dostatečně brán zřetel ani na ten nejhmatatelnější ze všech subjektivních faktů, jakým je stav těla; považuje ho za příliš málo objektivní, za příliš málo „vnější“, takže už nedochází k uspokojování elementárních potřeb, které je nezbytné pro fyzické zdraví. Následkem toho trpí tělo i duše.

Příliš extrovertní zaměření se může stát vůči subjektu bezohledné i do té míry, že se zcela obětuje takzvaným objektivním požadavkům, například neustálému zvětšování obchodu, poněvadž jsou zde přece objednávky a protože se přece musí využít možnosti, které se objevily.

Zdá se mi, že daleko nejčastější neurózou extrovertního typu je hysterie.

Jak jsem již dostatečně vysvětlil, představuji si vztah nevědomí k vědomí jako kompenzační.

Extrovertní typ je v neustálém pokušení zbavit se (zdánlivě) sám sebe ve prospěch objektu a svůj subjekt asimilovat k objektu.

Nevědomí soustřeďuje energii na subjektivní moment, tedy na všechny ony potřeby a nároky, které jsou extrovertním vědomým zaměřením potlačeny nebo vytěsněny.

Říká-li Freud o nevědomí, že si dovede „jen přát“, pak to platí ve vysoké míře pro nevědomí extrovertního typu.

Čím úplnější je vědomé extrovertní zaměření, tím infantilnější a archaičtější je nevědomé zaměření. Někdy je to až brutální egoismus rozsáhle překračující to, co je dětské, a hraničící s hanebným a ničemným, jenž charakterizuje takové nevědomé zaměření. Nalezneme zde v nejplnějším květu ona incestní přání, která popisuje Freud.

..neurotického zhroucení. Dochází k němu vždy tak, že nevědomé protipůsobení dokáže nakonec ochromit vědomou akci. V tomto případě se nároky nevědomí kategoricky vnutí vědomí a způsobí tím neblahý rozpor, který se projeví většinou v tom, že lidé buď už neví, co vlastně chtějí, a nemají už do ničeho chuť, nebo chtějí příliš mnoho najednou a mají chuti hodně, ale do nemožných věcí.

Tlumení infantilních a primitivních nároků, které je často nutné z kulturních důvodů, vede snadno k neuróze nebo k abúzu narkotik, jako jsou alkohol, morfium, kokain atd. V ještě těžších případech končí tento rozpor sebevraždou.

Normální extrovertní zaměření přirozeně nikdy neznamená, že jedinec se vždy a všude chová podle extrovertního schématu. U téhož jedince bude možno pozorovat za všech okolností mnoho psychologických událostí, kdy přijde v úvahu mechanismus introverze. Jako extrovertní označujeme nějaký habitus tedy jen tehdy, když mechanismus extroverze převažuje. V tom případě je pak vždy..

..poněvadž úsudek se zajímávíce o vědomou motivaci psychického dění, kdežto vnímání registruje více pouhé dění.

Myšlení vůbec je na jedné straně napájeno ze subjektivních, koneckonců nevědomých zdrojů, na druhé straně je zásobováno objektivními údaji, které poskytují smyslové vjemy. Extrovertní myšlení je ve větší míře určováno těmito druhými faktory nežli prvními.

V první řadě jsou zábranou vycházející z vědomí postiženy city, neboť nejspíše odporují strnulé intelektuální formuli, a proto jsou také nejintenzivněji vytěsňovány.

Existují extrovertní idealisté, kteří chtějí dopomoci svému ideálu k uskutečnění pro blaho lidí do té míry, že se sami nezaleknou lží a jiných nepoctivých prostředků. Ve vědě existuje mnoho trapných příkladů, kdy se velmi zasloužilí badatelé dopustili z nejhlubšího přesvědčení o pravdě a všeobecné platnosti své formule padělání dokladů ve prospěch svého ideálu. A to podle formule: Účel světí prostředky.

..neboť fanatismus není nic jiného než překompenzovaná pochybnost.

Myšlení extrovertního typu je pozitivní, tj. tvoří. Vede buď k novým faktům, nebo k obecným pojetím disparátního zkušenostního materiálu. Jeho úsudek je celkově syntetický. I když rozkládá, buduje tím, že přes rozklad vždy dospívá k nějaké nové syntéze, k nějakému jinému pojetí, které jiným způsobem to, co bylo rozloženo, opět spojuje, nebo tím, že k dané látce připojuje něco dalšího. Tento druh úsudku bychom proto mohli označit rovněž obecně jako predikativní. V každém případě je charakteristické, že tento úsudek není nikdy absolutně znehodnocující nebo destruktivní, nýbrž vždy nahrazuje zničenou hodnotu nějakou jinou. Tato vlastnost vyplývá z toho, že myšlení myslivého typuje tak říkajíc kanálem, v němž hlavně proudí jeho životní energie. V jeho myšlení se projevuje stále postupující život, čímž jeho myšlenka dostává progresivní, plodivý charakter. Jeho myšlení není stagnující či dokonce regresivní.

Nebo je nutno uchýlit se dokonce ke lsti a formulovat otázku třeba takto: „Copak myslíte, že si já o té věci myslím?“ Tuto druhou formuje totiž nutno volit tehdy, když je vlastní myšlení nevědomé, a proto projikované. Myšlení, které je takto vylákáno na povrch vědomí, má charakteristické vlastnosti, kvůli nimž ho právě označuji jako negativní. Jeho habitus je nejlépe charakterizován oběma slovy „nic než“. Goethe zosobnil toto myšlení v postavě Mefistofela. Vykazuje především tendenci redukovat předmět svého usuzování na nějakou banalitu a zbavit jej jeho vlastního samostatného významu. Děje se to tím, že předmět je znázorněn v závislosti na nějaké jiné banální věci. Dojde-li mezi dvěma muži ke konfliktu, který má pravděpodobně věcnou povahu, pak negativní myšlení řekne: „Cherchez la femme.“ (V tom je žena. Za tím vězí žena.) Když někdo obhajuje nebo propaguje nějakou věc, negativní myšlení se neptá po významu věci, nýbrž: „Kolik on na tom vydělá?“ Výrok připisovaný Moleschottovi „Člověk je to, co jí.“ („Der Mensch ist, was er iBt“) patří rovněž do této kapitoly, stejně jako mnoho jiných výroků a názorů, které nemusím doslovně uvádět.

Tento druh myšlení je v podstatě právě tak negativní jako materialistické myšlení. Chápe-li materialistické myšlení psychologii jako chemické změny gangliových buněk nebo jako natahování a smršťování buněčných výběžků či jako vnitřní sekreci, je to právě tak pověrčivé jako teosofie. Jediný rozdíl spočívá v tom, že materialismus redukuje na nám běžnou fyziologii, zatímco teosofie vše převádí na pojmy indické metafyziky.

Oba způsoby myšlení jsou sterilní a sterilizující.

Kdokoli zná cit jen jako subjektivní skutečnost, ten vůbec ještě nechápe podstatu extrovertního cítění, neboť extrovertní cítění se pokud možno zbavilo subjektivního faktoru a zato se zcela podrobilo vlivu objektu.

Potud je extrovertní cítění právě tak blahodárnou, rozumně působící silou jako extrovertní myšlení. Toto užitečné a prospěšné působení se však ztrácí, jakmile objekt získá přehnaný vliv. V tom případě totiž příliš extrovertní cítění vtahuje osobnost značně do objektu, tj. objekt asimiluje osobu, čímž se ztrácí osobní charakter cítění, jenž tvoří jeho hlavní půvab. Tím se totiž cit stává chladným, věcným a nevěrohodným. Prozrazuje skrytý úmysl, v každém případě vzbuzuje takové podezření u nezaujatého pozorovatele. Nedělá již onen příjemný a osvěžující dojem, který vždy provází opravdové, ryzí cítění, ale větříme pózu nebo herectví, i když je snad egocentrický úmysl ještě docela nevědomý.

Je milován „vhodný“ muž, nikoli nějaký jiný; je vhodný ne snad proto, že by se třeba naprosto zamlouval subjektivní skryté povaze ženy – tu ona většinou vůbec nezná – ale protože odpovídá všem rozumným požadavkům, pokud jde o postavení, věk, majetek, velikost a váženost své rodiny.

„Správně“ cítit můžeme jen tehdy, když nic jiného cit neruší.

„Nemohu přece myslet, co necítím,“ řekla mně kdysi jedna pacientka rozhořčeně.

Pokud to cit dovoluje, může žena myslet velmi dobře, ale každý sebelogičtější závěr, který by mohl vést k výsledku rušícímu cit, je zásadně odmítán. Jednoduše se o něm nemyslí.

..neboť nic není schopno rušit a falšovat myšlení tak jako citové hodnoty.

Jestliže se však osobnost disociuje a rozpadne se do jednotlivých, navzájem si odporujících citových stavů, pak se identita já ztrácí,..

Čím silnější je vědomý citový vztah a čím více tento vztah proto zbavuje cit jeho jáské složky, tím silnější se stává i nevědomá opozice. Projevuje se to v tom, že právě kolem nejvýše citově hodnocených objektů se hromadí nevědomé myšlenky, které hodnotu těchto objektů nemilosrdně „shazuji“. Myšlení ve stylu „nic než“ je zde naprosto na místě, neboť ničí přílišnou moc citu připoutaného na objekty. Nevědomé myšlení se dostává na povrch v podobě nápadů často obsedantního rázu, jejichž obecný charakter je vždy negativní a znehodnocující. Proto u žen tohoto typu existují okamžiky, kdy se ty nejhorší myšlenky upínají právě na ty objekty, které cit hodnotí nejvíce. Negativní myšlení používá všech infantilních předsudků či srovnání, které jsou vhodné k tomu, aby zpochybnily citovou hodnotu, a zapojuje všechny primitivní instinkty, aby bylo možno city prohlásit za „nic než“.

Vždyť život tohoto typu není ve svém celku nikdy závislý jen na rozumovém úsudku, nýbrž rovněž skoro v právě tak velké míře na nevědomé nerozumnosti.

Diskuse, které z těchto nedorozumění vznikají, jsou zpravidla beznadějné, neboť lidé míří vedle a každý mluví o svém.

..neboť o všem jiném ví více nežli o vlastním nevědomí.

Tato okolnost dodává nevědomí obou našich typů zvláštní ráz: co tito lidé dělají vědomě a záměrně, je rozumné (podle jejich rozumu!), co se jim však stává, odpovídá povaze infantilně primitivních percepcí na jedné straně a právě takovým intuicím na straně druhé. Co je třeba pod těmito pojmy rozumět, to se pokusím vylíčit v následujících odstavcích. V každém případě je to, co se těmto typům přihází, iracionální (viděno přirozeně z jejich stanoviska!). Poněvadž existuje velmi mnoho lidí, kteří žijí více z toho, co se jim přihází, než z toho, co dělají z rozumného záměru, může snadno nastat případ, že by takový člověk označil po pečlivé analýze oba naše typy jako iracionální. Je nutno mu přiznat, že nevědomí člověka dělá nezřídka daleko silnější dojem než jeho vědomí a že jeho činy mají často značně větší váhu nežli jeho rozumné motivace.

Jejich rozumnost odpovídá tomu, co se kolektivně pokládá za rozumné. Subjektivně nepovažují jedinci těchto dvou typů za rozumné nic jiného, než co se obecně za rozumné pokládá.

..a ty objekty, které vyvolávají nejsilnější vjem, jsou pro psychologii jedince rozhodující. Tím vzniká vyslovená smyslová vazba na objekty.

..nevědomé vnímání – intuice.

Neexistuje žádný jiný lidský typ, který by se mohl rovnat – co se týče realismu – extrovertnímu percepčnímu typu. Jeho objektivní smysl pro realitu je mimořádně rozvinutý. Tento typ hromadí ve svém životě reálné zkušenosti na konkrétním objektu a čím je vyjádřenější, tím méně své zkušenosti využívá.

..nýbrž může svou percepci diferencovat až k největší estetické čistotě, aniž by se kdy zpronevěřil i v tom nejabstraktnějším vjemu svému principu objektivního vnímání. Wulfenův*[55] průvodce bezohledného životního požitku je upřímným vyznáním takového typu člověka.

Když vnímá, je pro něj vše podstatné řečeno a splněno. Nic nemůže být víc než konkrétní a skutečné; domněnky, které jsou vedle toho nebo navíc, jsou připouštěny jen potud, pokud vjem posilují. Není vůbec třeba, aby ho posilovaly v příjemném smyslu, neboť tento typ není obyčejným prostopášníkem, nýbrž chce jen nejsilnější vjem, který musí podle svého založení přijímat vždy zvnějška. Co přichází zevnitř, to se mu jeví jako chorobné a zavrženíhodné.

Především se zde uplatňují vytěsněné intuice v podobě projekcí na objekt. Vznikají ty nejdobrodružnější domněnky; jde-li o sexuální objekt, hrají velkou roli fantazie žárlivosti a rovněž stavy úzkosti. V těžších případech se rozvíjí nejrůznější fobie a obzvláště nutkavé symptomy. Patologické obsahy mají podivuhodný charakter ireálnosti, často zabarvený morálně a nábožensky. Často se rozvíjí důvtipné a zchytralé překrucování práva, směšně skrupulózní morálka a primitivní, pověrčivá a „magická“ religiozita, která se uchyluje k temným a nepochopitelným ritům. Všechny tyto věci pocházejí z vytěsněných, méně diferencovaných funkcí, které v takových případech stojí v příkrém protikladu vůči vědomí a projevují se o to nápadněji, že se zdá, jako by spočívaly na nejabsurdnějších předpokladech, a to v naprostém protikladu vůči vědomému smyslu pro realitu. V této druhé, nevědomé osobnosti se jeví celá kultura cítění a myšlení zkomolena do chorobné primitivnosti; rozum je zde mudrování a hnidopišství, morálka je jalové moralizování a očividné farizejství, náboženství je absurdní pověra, schopnost intuice – toto ušlechtilé nadání člověka – je zde osobní pedantství, očmuchávání každého rohu a místo do dálky zachází do největší omezenosti té nejvšednější lidské malichernosti. Zvláštní nutkavý charakter neurotických symptomů je nevědomým protějškem vědomé morální bezzábranové nenucenosti a volnosti výlučně percepčního zaměření, které z hlediska racionálního úsudku přijímá bez výběru to, co se tomuto typu přihází. I když bezpředsudkovost percepčního typu vůbec neznamená absolutní bezzákonnost a neomezenost, přesto u něj odpadá docela podstatné omezení úsudkem.

Ve vědomí je intuitivní funkce zastoupena jistým postojem očekávání, nazíráním a vhledem,..

Protože vždy hledá nové možnosti, hrozí mu, že se ve stabilních poměrech zadusí. Chápe se sice s velkou intenzitou a někdy s mimořádným nadšením nových objektů a postupů, aby se jich bez piety a zdánlivě bez vzpomínky chladnokrevně vzdal, jakmile je zjištěn jejich rozsah a nedávají už dále tušit žádný valný rozvoj. Dokud nějaká možnost existuje, je na ni intuitiv vázán osudovou silou.

I kdyby to bylo seberozumnější a sebeúčelnější, i kdyby všechny myslitelné argumenty hovořily ve prospěch stability, nic mu nezabrání v tom, aby jednoho dne tutéž situaci, která se mu jevila jako vysvobození a spása, nepovažoval za vězení a podle toho také jednal. Ani rozum ani cit ho nedokáží zadržet nebo odstrašit od nové možnosti, i když se tato možnost eventuálně nesrovnává s jeho dosavadními přesvědčeními. Myšlení a cítění, tyto nezbytné komponenty přesvědčení, jsou u něho méněcennými funkcemi, jež nemají žádný rozhodující význam, a proto nedokáží klást síle intuice žádný účinný odpor.

Morálka intuitiva není ani rozumová ani citová, nýbrž on má svou vlastní morálku, totiž věrnost svému nazírání, své intuici a ochotné podrobení se její moci.

Není to žádné herectví, nýbrž je to osud.

Myšlení a cítění jsou relativně vytěsněny a vytváří v nevědomí infantilně archaické myšlenky a city,..

že intuitiv náhle přilne ke zcela nevhodné ženě nebo v opačném případě nevhodnému muži, a to v důsledku okolnosti, že tyto osoby se dotkly archaické vjemové sféry. Z toho vyplývá nevědomá nutkavá vazba na objekt, který je většinou zřejmě beznadějný.

Označuji oba předcházející typy jako iracionální z již zmíněného důvodu, že neopírají své jednání a chování o rozumové úsudky, nýbrž o absolutní sílu vjemu.

Iracionální člověk vyrovnává tento nepříznivý úsudek dojmem, který na něj dělá racionální člověk: považuje ho za cosi, co žije jen napůl, za někoho, jehož jediným smyslem života je spoutávat všechno živé pouty rozumu a zardousit ho úsudky. To jsou přirozeně křiklavé extrémy, ale vyskytují se.

Psychický vztah se v moderní psychiatrii označuje, na základě prací francouzské školy zabývající se hypnózou, jako „raport“. Raport spočívá v první řadě v pocitu případně citu existující shody přes uznanou rozdílnost.

Racionální jedinec by řekl, že raport s iracionálním jedincem spočívá na čisté náhodě. Jestliže se objektivní situace náhodně právě shodují, pak se uskuteční něco jako lidský vztah, ale nikdo neví, jakou má tento vztah platnost nebo trvání. Pro racionálního jedince je to často přímo trýznivé pomyšlení, že vztah bude trvat jen tak dlouho, jak se budou náhodně shodovat vnější okolnosti. To mu nepřipadá jako zvláště lidské, zatímco iracionální jedinec právě v tom spatřuje obzvláště krásnou lidskost. Výsledkem je, že jeden druhého považuje za bezvztahového, za člověka, na něhož není žádné spolehnutí a s nímž se nikdy nedá dobře shodnout a vyjít.

Takový raport je nejčastější; spočívá na projekci, která se později stane zdrojem nedorozumění. Psychický vztah u extrovertního zaměření se vždy řídí podle objektivních faktorů, podle vnějších podmínek. To, čím je někdo po vnitřní stránce, nemá nikdy rozhodující význam. Pro naši současnou kulturu je k problému lidského vztahu v zásadě směrodatné extrovertní zaměření;..

že u introverta se mezi vjem objektu a jeho vlastní jednání vkládá subjektivní názor, který zabraňuje tomu, aby jednání dostalo charakter odpovídající objektivně danému.

Introvertní vědomí sice vidí vnější podmínky, jako rozhodující však volí subjektivní determinantu.

Zatímco extrovertní typ se tedy stále odvolává převážně na to, co k němu přichází od objektu, introvert se opírá převážně o to, co vnější dojem konsteluje v subjektu.

..a to ve formě rezervátu já, tj. výhradního postavení já při určování charakteru apercepce. Rovnou zde předesílám, že názor, který by chtěl spolu s Weiningerem označovat toto zaměření jako sebelásku nebo jako zaměření autoerotické či egocentrické anebo subjektivistické či egoistické, pokládám za zásadně zavádějící a znehodnocující. Tento názor odpovídá předsudku extrovertního zaměření vůči povaze introverta. Nesmíme nikdy zapomínat – a extrovertní názor na to až příliš často zapomíná – že veškeré vnímání a poznání je podmíněno nejen objektivně, ale i subjektivně. Svět existuje nejen o sobě a pro sebe, ale i tak, jak se mně jeví.

Avšak tak jako objekt a objektivně dané nezůstávají stále tytéž, poněvadž podléhají pomíjejícnosti a nahodilosti, tak i subjektivní faktor podléhá proměnlivosti a individuální nahodilosti. A tím je i jeho hodnota jen relativní.

Jako se introvertovi zdá nepochopitelné, proč má být rozhodující vždy objekt, tak zůstává extrovertovi záhadou, proč má být subjektivní hledisko nadřazeno objektivní situaci. Dospívá nevyhnutelně k domněnce, že introvert je buď domýšlivý egoista, nebo doktrinářský fanatik. V poslední době by došel k hypotéze, že introvert je pod vlivem nevědomého mocenského komplexu. Introvert vychází tomuto extrovertnímu předsudku nepochybně vstříc tím, že svým rozhodným a silně zobecňujícím způsobem vyjadřování budí dojem, jako by předem vylučoval každý jiný názor. Navíc již sama rozhodnost, nepružnost a strnulost subjektivního úsudku, který je a priori nadřazen všemu objektivně danému, by mohly stačit k navození dojmu silné egocentričnosti.

Tím se však introvert úplně odděluje od objektu a zcela se vyčerpává v obranných opatřeních na jedné straně a v bezvýsledných pokusech imponovat objektu a prosadit se na straně druhé. Tyto snahy jsou však neustále mařeny vlivy a dojmy, jež na něj působí z objektu a jsou neodolatelné. Objekt mu proti jeho vůli vytrvale imponuje, vyvolává v něm ty nejnepříjemnější a nejtrvalejší afekty a pronásleduje ho na každém kroku. Musí neustále vynakládat obrovskou vnitřní práci, aby byl s to „udržet se“ a nepodlehl. Proto je typickou formou neurózy psychastenie, nemoc, která se vyznačuje jednak velkou senzitivitou, jednak velkou unavitelností a chronickou únavou.

..spousta mocenských fantazií spojených se strachem před silně oživenými objekty, jimž introvert také vskutku snadno podléhá.

..neboť introvert se bojí zesíleného vlivu objektu. Bojí se působivých afektů jiných lidí a stěží se dokáže ubránit strachu, že se ocitne v cizím vlivu. Objekty mají totiž pro něj kvality, které vzbuzují strach a jsou mocné; introvert sice není s to tyto kvality na objektech vědomě pozorovat, ale domnívá se, že je vnímá svým nevědomím. Poněvadž jeho vědomý vztah k objektu je relativně vytěsněn, vede tento vztah nevědomím, kde je zatížen jeho kvalitami. Tyto kvality jsou především infantilně archaické. V důsledku toho se jeho objektový vztah stává primitivním a získává všechny zvláštnosti, jež charakterizují primitivní objektový vztah. Je tomu potom tak, jako by objekt měl magickou moc. Nezvyklé, nové objekty vzbuzují strach a nedůvěru, jako by skrývaly neznámá nebezpečí. Tradiční, známé objekty jsou připoutány k jeho duši jako neviditelnými vlákny, každá změna se projevuje rušivě, ne-li přímo nebezpečně, neboť se zdá, že znamená magické oživení objektu. Ideálem se stává osamělý ostrov, kde se hýbe jen to, čemu člověk dovoluje se hýbat. Román F. Th. Vischera Auch Einer*[58]poskytuje znamenitý pohled na tuto stránku duševního stavu introverta i s pohledem na symboliku kolektivního nevědomí, která tvoří pozadí tohoto stavu a kterou v tomto popisu typů ponechávám stranou, poněvadž nepatří jen tomuto typu, nýbrž má obecný ráz.

Introvertní myšlení se orientuje v první řadě podle subjektivního faktoru, který je představován přinejmenším subjektivním směrovým citem, který koneckonců určuje úsudky.

..tak introvertní myšlení vykazuje nebezpečný sklon násilně vtlačovat skutečnosti do formy svého obrazu nebo je vůbec ignorovat, aby mohlo rozvinout svůj fantazijní obraz. V tomto případě nebude moci znázorňovaná idea zapřít, že pochází z nejasného archaického obrazu.

První říká: Est, ergo est. (Je, tedy je.) Naproti tomu druhé říká: Cogito, ergo cogito. (Myslím, tedy myslím.)..

Jeho zpočátku tvůrčí a plodné myšlenky se stávají destruktivními, poněvadž jsou otráveny kondenzátem zatrpklosti. S izolací navenek vzrůstá boj s nevědomými vlivy, které ho začínají pozvolna ochromovat. Zesílený sklon k osamělosti ho má ochránit před nevědomými vlivy, ale samota ho zavádí zpravidla hlouběji do konfliktu, který ho vnitřně vyčerpává.

To vše slouží k obraně proti „magickým“ vlivům; patří k nim i strach před ženským pohlavím.

Ale skutečnost, že myšlenky mohou být zpravidla vyjádřeny srozumitelněji než city, podmiňuje, že u tohoto cítění je již zapotřebí zvláštních jazykových nebo uměleckých výrazových schopností, aby se jeho bohatství byť jen přibližně vylíčilo nebo sdělilo navenek.

S vůdčím postavením introvertního cítění jsem se setkal hlavně u žen. O těchto ženách platí přísloví „Tiché vody sahají hluboko“. Bývají většinou tiché, obtížně přístupné, nepochopitelné, často skryté za dětskou nebo banální maskou, mnohdy mají i melancholický temperament. Neupozorňují na sebe a nepředvádějí se. Poněvadž se nechávají vést převážně svým subjektivně orientovaným citem, zůstávají jejich pravé motivy většinou skryty.

Prudce dotírající emoce však může být stroze odražena s vražedným chladem, pokud náhodou neuchvacuje jedince z nevědomí, tedy pokud nějak neoživuje prapůvodní citový obraz a nezmocňuje se tím cítění tohoto typu. Dojde-li k tomu, pociťuje taková žena jednoduše momentální ochromení, proti němuž se později zcela určitě zvedne o to silnější odpor, který zasáhne objekt na nejzranitelnějším místě.

Hlavním omylem, k němuž přitom zpravidla dochází, je, že se lidé snaží dokázat omyl v závěru, místo aby uznali rozdílnost psychologické premisy.

..ne snad proto, že extrovert je pro něj nešetrnějším nebo kritičtějším protivníkem, než by dokázal být on sám, ale protože je proti němu styl epochy, který sám spoluprožívá a spoluvytváří. Ocitá se v menšině nikoli vůči extrovertovi, nýbrž vůči našemu všeobecnému západnímu světovému názoru, a to ne snad početně, ale svým pocitem. Poněvadž přesvědčeně spoluprožívá a spoluvytváří obecný styl, podkopává sám sebe, jelikož současný styl s jeho téměř výlučným uznáváním toho, co je viditelné a hmatatelné, je proti jeho principu. Introvert musí podceňovat, respektive znehodnocovat subjektivní faktor pro jeho neviditelnost a nutit se k tomu, aby se spolupodílel na extrovertním přeceňování objektů. On sám oceňuje subjektivní faktor příliš nízko a je za to stíhán pocity méněcennosti. Není proto divu, že právě v naší době a obzvláště v oněch hnutích, která poněkud předbíhají přítomnost, se subjektivní faktor projevuje v přepjaté, a proto nevkusné a zkarikované podobě. Mám tím na mysli současné umění. Podcenění vlastního principu činí introverta egoistickým a vnucuje mu psychologii utlačovaného. Čím egoističtějším se stává, tím více se mu také zdá, jako by druzí, kteří se mohou zdánlivě beze zbytku spoluúčastmi na současném stylu, byli utlačovatelé, proti nimž se musí chránit a bránit. Většinou nevidí, že se dopouští hlavní chyby v tom, že není subjektivnímu faktoru oddán s takovou věrností a oddaností, s jakou se extrovert řídí podle objektu. Podceněním vlastního principu se stává nevyhnutelným jeho sklon k egoismu, a tím si také zasluhuje předsudek extroverta. Kdyby však zůstal svému principu věrný, byl by jako egoista posuzován veskrze neprávem a oprávnění jeho zaměření by se potvrdilo jeho všeobecnými účinky a rozptýlilo by všechna nedorozumění.

Introvertní percepce zachycuje tedy více různá pozadí fyzického světa než jeho povrchy.

Pokud se u tohoto typu nevyskytují umělecké výrazové schopnosti, směřují všechny dojmy do nitra a do hloubky a upoutávají vědomí, aniž by dokázalo prostřednictvím vědomého výrazu ovládnout fascinující dojem. Pro své dojmy má tento typ k relativní dispozici jen archaické výrazové možnosti, jelikož myšlení a cítění jsou poměrně nevědomé, a pokud jsou vědomé, disponují jen nezbytně potřebnými, banálními a všedními výrazy. Proto jsou jako vědomé funkce zcela nezpůsobilé adekvátně reprodukovat subjektivní vjemy. Tento typ je proto krajně obtížně přístupný objektivnímu porozumění, stejně jako není většinou schopen porozumět ani sám sobě.

Jako jsou vnější objekty jen zcela relativně takové, jak je vnímáme,..

Introvertnímu intuitivovi se takto ztrácí vědomí jeho tělesné existence i jejího působení na druhé lidi. Extrovertní hledisko by o něm řeklo, že „skutečnost pro něj neexistuje, oddává se neplodnému snění“. Nazírání obrazů nevědomí, které produkuje v nevyčerpatelném množství tvůrčí sílu, je ovšem z hlediska bezprostřední užitečnosti neplodné. Pokud ale jsou tyto obrazy možnostmi nových názorů či pojetí, jež případně dokáží dát energii nový spád, pak je i tato funkce, která je vnějšímu světu ze všech nejcizejší, v celkové psychické ekonomii bezpodmínečně nutná, a stejně tak ani příslušný typ nesmí v žádném případě chybět v psychickém životě národa. Kdyby tento typ neexistoval, neměl by Izrael své proroky.

Introvertní intuice zachycuje obrazy, které pocházejí z a priori daných, tj. v důsledku dědičnosti existujících základů nevědomého ducha. Tyto archetypy, jejichž nejvnitrnější podstata je zkušenosti nepřístupná, představují kondenzát psychického fungování řady předků, tj. nesčíslným opakováním nahromaděných a do typů zhuštěných zkušeností organického života vůbec. V těchto archetypech jsou proto zastoupeny všechny zkušenosti, které se na této planetě od pradávna odehrály.

Zvláštnosti introvertní intuice – pokud získají vedoucí postavení – vytvářejí rovněž zvláštní typ, totiž jednak mystického snílka a věštce, jednak fantastu a umělce. Druhý případ by byl patrně normální, poněvadž u tohoto typu obecně existuje sklon omezovat se na vjemový charakter intuice. Intuitiv setrvává zpravidla u vnímání, jeho největším problémem je vnímání, a pokud je produktivním umělcem, pak je to ztvárnění vjemu. Fantasta se ale spokojuje s nazíráním, jímž se nechává utvářet, tj. determinovat. Prohloubení intuice přirozeně často způsobuje mimořádné vzdálení jednotlivce od konkrétně zřejmé skutečnosti, takže se takový člověk stává naprostou záhadou dokonce i pro své nejbližší okolí. Pokud je umělcem, pak jeho umění ohlašuje neobyčejné, světu vzdálené věci, které hrají všemi barvami, jsou zároveň významné i banální, krásné i groteskní, vznešené i rozmarné. Není-li umělcem, je často zneuznaným géniem, promarněnou zchátralou veličinou, jakýmsi moudrým polovičním bláznem, postavou pro „psychologické“ romány.

..který tento úsudek vytěsní nebo ho má spoután vnímáním,..

Považuje proto morální problém za nepochopitelný, nebo dokonce absurdní, a proto co nejvíce zapuzuje přemýšlení nad tím, co vidí.

Jeho argumentům chybí přesvědčivý rozum. Dovede jen vyznávat nebo zvěstovat. Je hlasem kazatele na poušti.

V důsledku toho jsou tito jednotlivci většinou podceňováni nebo přinejmenším nejsou chápáni. V té míře, jak jednotlivci těchto typů nechápou sami sebe, nedokáží ani pochopit, proč jsou neustále podceňováni veřejným míněním. Nechápou totiž, že jejich výkon směřující navenek má také vskutku méněcenný charakter. Jejich pohled je poután bohatstvím subjektivních událostí. Co se děje v nitru, je natolik zajímavé a má také nevyčerpatelné kouzlo, že si vůbec nevšimnou, že to, co z toho sdělují svému okolí, obsahuje zpravidla jen velice málo z toho, co sami v sobě jako s tím spojené prožívají.

Jejich pohled je poután bohatstvím subjektivních událostí. Co se děje v nitru, je natolik zajímavé a má také nevyčerpatelné kouzlo, že si vůbec nevšimnou, že to, co z toho sdělují svému okolí, obsahuje zpravidla jen velice málo z toho, co sami v sobě jako s tím spojené prožívají.

Pro všechny prakticky se vyskytující typy platí tedy zásada, že vedle vědomé hlavní funkce disponují ještě relativně vědomou, pomocnou funkcí, jež se v každém ohledu liší od charakteru hlavní funkce.

Zatímco neurotická disociace nikdy nepostrádá systematický charakter, vytváří schizofrenie obraz tak říkajíc nesystematické náhodnosti, která často až k nepoznání mrzačí smysluplnou souvislost, jež je pro neurózy tak charakteristická.

Schizofrenie má tuto zvláštnost společnou s jistým normálním jevem, totiž se snem. Na něm pozorujeme zdánlivě identický náhodný, absurdní a fragmentární charakter, který vyžaduje stejná amplifikační opatření, aby mu bylo možno porozumět.

(Tehdy jsem ročně analyzoval nejméně čtyři tisíce snů!)..

Vědomí pacienta lze dostat tak říkajíc do jisté a bezpečné vzdálenosti od nevědomí i obvyklými terapeutickými prostředky,..

Častý regres k archaickým asociačním formám a útvarům, který u schizofrenie pozorujeme, mne dokonce poprvé přivedl na myšlenku, že nevědomí se neskládá jen ze ztracených (zapomenutých), původně vědomých obsahů, nýbrž do jisté míry z hlubší vrstvy, jež má podobně univerzální ráz jako mytické motivy, které jsou pro lidskou fantazii charakteristické. Tyto motivy nejsou v žádném případě vymyšlené, ale spíše předem dané jako typické formy, vystupující nezávisle na tradici spontánně a víceméně univerzálně v mýtech, pohádkách, fantaziích, snech, vizích a bludných útvarech. Jejich bližší zkoumání dokazuje, že jde o typické postoje, způsoby jednání, druhy představ a impulsů, které je třeba považovat za typicky lidské instinktivní chování. K tomu účelu mnou zvolený termín archetyp se tedy shoduje s pojmem známým v biologii jako „pattern of behaviour“ (vzorec chování). Vůbec se zde nejedná o zděděné představy, ale o zděděné instinktivní popudy a formy, jaké lze pozorovat u všech živých tvorů.

že v životně důležitých situacích se mobilizuje instinktivní základ psýché, přestože vědomí nemá o takové situaci ani ponětí.

Velmi často přitom vstupují do pole vědomí varianty asociací, které jsou normální apercepcí vyloučeny, totiž ony četné jemné odchylky formy, smyslu a hodnoty, které jsou například typické pro účinek meskalinu. Tato droga a drogy jí příbuzné způsobují jak známo ono abaissement, které umožní snížením prahu vědomí vnímat normálně nevědomé percepční varianty*[64], čímž na jedné straně apercepci úžasně obohacují, na druhé straně ale také znemožňují integraci vnímaného do obecně vědomé orientace: děje se to tím, že nahromadění uvědomovaných variant dopomáhá jednotlivému aktu apercepce k rozsahu, který vyplňuje celé vědomí. To odpovídá fascinaci tak charakteristické pro meskalinové jevy. Nelze popřít, že schizofrenní apercepce s tím má velmi mnoho společného.

..a dal mi „carte blanche“ (volnou ruku)..

Psychoterapii obtížných případů jsou ovšem vymezeny úzké hranice. Bylo by omylem předpokládat, že existují více či méně vhodné metody léčby. Teoretické předpoklady zde neznamenají skoro nic. Mělo by se přestat vůbec o nějaké „metodě“ hovořit. To, na čem při léčbě záleží především, je osobní nasazení, vážné odhodlání a obětavost, ba i obětování se terapeuta. Viděl jsem několik opravdových zázraků ve výsledcích, kde chápající ošetřovatelé a laici dokázali, že se osobní odvahou a trpělivou oddaností obnovil raport s nemocným, a tím se dosáhlo pozoruhodných léčebných účinků.

Lidskou duši, zejména když trpí, nelze léčit s nevědomostí laika, který z duše zná pouze své osobní komplexy.

..v bludných útvarech a ve snech, které se přivlastňující silou zmocňují vědomí.

Záměr vydat celé Jungovo dílo, jež ve dvaceti svazcích jeho Sebraných spisů dosahuje rozsahu kolem 13.000 stran,..

Před více než stoletím, za okolností, které se dnešní době podobají, řekl Pestalozzi (1. o, str. 186): „Lidský rod nemůže zůstat bez pořádající síly společensky sjednocen. Síla kultury sjednocuje lidi jako jednotlivce v samostatnosti a svobodě prostřednictvím práva a umění. Síla civilizace bez kultury sjednocuje lidi jako masu mocí a násilím bez ohledu na samostatnost, svobodu, právo a umění.“..

Jelen je allegoria Christi, protože mu legenda připisuje schopnost sebe-obnovení. Proto píše Honorius z Autunu ve svém díle Speculum Eccksiae (Migne, P. L. CLXXII, col. 847): „Říká se, že když jelen spolkne hada, spěchá k prameni, aby po doušku vody mohl vyvrhnout jed, a potom shazuje paroží a srst, aby se obnovil.“ (Lat. text viz GW). V díle Saint-Graal (Hucher, Hg., III, str. 219 a 224) se praví, že Kristus se někdy učedníkům zjevuje jako jelen se čtyřmi lvy (= evangelisty). V alchymii je jelen alegorií Merkuria (Manget, Bibliotheca chemica curiosa, Geneve 1702, II, tab. IX, fig. XIII a na jiných místech), protože se jelen sám obnovuje: „Les os du cuer du serf vault moult pour conforter le cuer humain.“..

Zvolil jsem právě Schopenhauera, protože tento filosof ovlivněný buddhismem kladl důraz na osvobozující vliv vědomí.

Malování je účinnější proto, že prostřednictvím barev umožňuje začlenit do představy též pocit.

<2020>