Anton Pavlovič Čechov

Ruský spisovatel a dramatik.

Tři sestry [128]

Olga v modré uniformě, jakou nosily profesorky dívčího gymnázia, neustále opravuje školní sešity, vestoje i v chůzi – Máša v černých šatech sedí s kloboukem na klíně a čte knížku. Irina má bílé šaty, zamyšleně stojí..

..a všude říká, že má ženu a dvě holčičky. Tady to taky řekne. Žena je trochu bláznivá, nosí dlouhý cop jako dívka, mluví jenom o vznešených věcech, o filozofii, a často páchá sebevraždu, zřejmě proto, aby muži znepříjemnila život. Já bych od takové dávno útek, ale on jí to trpí a jenom si všem stěžuje.

Jednou rukou zvednu čtvrt metráku, ale oběma rukama zvednu skoro metrák, ano, skoro metrák. Z toho pro mě vyplývá, že dva lidi nejsou dvakrát silnější než jeden člověk, ale třikrát, a možná i víckrát..

IRINA: Doktore! Milý pane doktore! ČEBUTYKIN: Copak, holčičko, co chcete, miláčku? IRINA: Řekněte mi, proč jsem dneska tak šťastná?

ČEBUTYKIN: Milé dobré dámy, vy jste to jediné, co mám, jste mi ze všeho na světě nejdražší. Mně bude brzy šedesát, jsem dědek, jsem sám, bezvýznamný dědek… není ve mně nic dobrého, jenom to, že vás mám rád, a kdyby vás nebylo, dávno už bych na tomhle světě nežil..

Vašeho otce si pamatuju dobře, zavřu oči a vidím ho jako živého.

MÁŠA: Tenkrát jste měl jenom knírek… Zestárnul jste! (Se slzami v očích) Hodně jste zestárnul! VERŠININ: Ano, když mi říkali zamilovaný major, to jsem byl ještě mladý, byl jsem zamilovaný. Teď už je to všecko pryč.

Les, řeka… a jsou tady taky břízy. Milé skromné břízy, mám je ze všech stromů nejraději. Tady se žije dobře.

Za dvě stě, tři sta let bude život na zemi nepředstavitelně krásný, úžasný. Člověk takový život potřebuje, a jestli ho zatím nežije, tak by ho měl tušit, očekávat, snít o něm, připravovat se na něj, a proto musí vidět a umět víc než viděl a uměl jeho děd a jeho otec.

VERŠININ: (chodí po jevišti) Já si často myslím, co by se stalo, kdyby měl člověk dva životy a ten druhý by začal žít znovu, od začátku? Kdyby jeden život, který už prožil, byl, jak se říká nanečisto a druhý načisto!

Koberce se budou muset na léto odnést a uložit, než zase přijde zima… a hezky s naftalínem..

Náš ředitel říká: Co ztrácí svou formu, umírá… a v našem všedním životě platí totéž.

Mě provdali, když mi bylo osmnáct, a já se svého muže bála, protože to byl profesor a já byla tehdy čerstvá maturantka. Připadal mi tenkrát strašně vzdělaný, chytrý a důstojný. Ale teď už je to nějak jinak, bohužel..

VERŠININ: Miluju, miluju, miluju… Miluju vaše oči, vaše gesta, o kterých se mi v noci zdá… Jste skvělá nádherná žena! MÁŠA: (se tiše směje) Když se mnou takhle mluvíte, tak se bůhvíproč směju, ačkoli je mi úzko. Už to neopakujte, prosím vás..

VERŠININ: Nedávno jsem četl deník jednoho francouzského ministra, který si ho psal ve vězení. Byl odsouzen kvůli Panamskému průplavu. Ohromně zaníceně a nadšeně píše o ptácích, které vidí vězeňským oknem a kterých si dřív, dokud byl ministrem, vůbec nevšímal. Teď ovšem, když ho pustili na svobodu, si už zase ptáků nevšímá. Vy si taky Moskvy nebudete všímat, až tam budete žít. Štěstí pro nás neexistuje a nemůže existovat, my po něm jenom toužíme.

Vy vždycky vyvoláváte takový pocit, jako kdyby se mezi námi něco stalo. Máte divnou povahu, to se musí přiznat.

Když se s někým bavím a jsme sami, tak to jde, jsem jako každý druhý, ale ve společnosti jsem stísněný, nesmělý… a mluvím samé hlouposti. Ale přesto jsem čestnější a šlechetnější než velmi mnoho jiných, velmi mnoho. A můžu to dokázat.

OLGA: Za tuhle noc jsem zestárla o deset let.

ČEBUTYKIN: (zasmušile) Čert aby je vzal… všecky… Myslí si, že jsem doktor, že umím léčit všelijaké choroby, ale já neumím naprosto nic, všecko jsem zapomněl, nic si nepamatuju, naprosto nic. (Olga s Natašou odejdou, Čebutykin si toho nevšimne) Čert aby to vzal. Minulou středu mi umřela pacientka. A je to moje vina, že umřela. Ano… Něco jsem věděl tak před dvaceti lety, ale teď si nic nepamatuju. Nic, třeba ani nejsem člověk, ale jenom se tak dělám, že mám ruce a nohy a hlavu, třeba ani neexistuju, ale jenom se mi zdá, že chodím, jím, spím… (Pláče) Kdybych radši neexistoval! (Přestane plakat, zasmušile) Čert ví… Mluvilo se v klubu, je to tři dny, říkali Shakespeare, Voltaire… Já je nečet, nikdy jsem je nečet, ale tvářil jsem se, jako že jsem je čet. A ostatní taky, jako já. Sprosťárna! Ubohost! A na tu pacientku, co jsem ve středu sprovodil ze světa, jsem si vzpomněl… na všecko jsem si vzpomněl a všecko se ve mně vzpříčilo, bylo mi hnusně, odporně… začal jsem chlastat..

KULYGIN: (ji políbí) Jsi unavená, polež si půlhodinku, já posedím vedle, počkám. Spi… (Jde) Jsem spokojený, jsem spokojený, jsem spokojený.

..co můžu uvést na svou obhajobu, je to, že vy jste slečny a dostáváte tudíž penzi po otci, kdežto já neměl žádný… příjem, abych tak řekl..

Stará zahrada Prozorovových. Dlouhá jedlová alej, na jejímž konci je vidět řeku. Na druhém břehu je les. Vpravo je vidět terasu se stoly, na nichž stojí láhve a sklenice – je patrné, že se tu právě pilo šampaňské. Je poledne.

Odešla jste daleko, už vás nedohoním. Zůstal jsem pozadu jako ten tažný pták, který zestárnul a nemůže už letět.

MÁŠA: Když člověk krade štěstí po kousíčkách a pak ho ztratí, jako já, postupně zhrubne a dostane vztek..

ANDREJ: Ach, kdepak je, kam zmizela moje minulost, když jsem byl mladý, veselý, chytrý, když jsem snil a vytříbeně myslel, když mou přítomnost a budoucnost ozařovala naděje? Proč je to tak, že sotva začneme žít, že jsou z nás nudní, šediví, nezajímaví, líní, lhostejní, zbyteční a nešťastní lidé..

..a drtivá sprostota působí zhoubně na děti, jiskra boží v nich uhasíná a stávají se z nich stejně ubohé tuctové mrtvoly, jako jsou jejich otcové a matky..

Bože můj! Uplyne čas a my odejdeme na věky, zapomenou na nás, zapomenou na naše tváře, naše hlasy, zapomenou, kolik nás bylo, ale naše utrpení se změní v radost lidí, kteří budou žít po nás, na zemi nastane mír a štěstí a lidi dobrým slovem uctí památku těch, kdo žijí teď, a poděkujou jim. Milé sestry, život ještě neskončil. Tak tedy budeme žít! Hudba hraje tak vesele, tak radostně, a člověku připadá, že zbývá už jen maličko a dovíme se, proč žijeme, proč trpíme… Kdyby to člověk věděl, kdyby to věděl!

<2021>