Eduard Fiker

Český spisovatel, asi nejlepších českých detektivek. Lze si všimnout i jeho technického vzdělání.

Série C-L [119]

Osud jeho otce v něm na prášek rozdrtil víru v kosmickou spravedlnost. Jeho intelekt, vysoce vyvinutý, způsobil, že se od myšlení ostatních lidí odtrhl a stanovil si vlastní zákony. Pravdu, že žádný zločin není větší než válka, uznával. Ale chladně ji analyzoval a dospěl k příšerně logickému výkladu, že každý zločin, spáchaný na lidské společnosti jednotlivcem, je alespoň bilionkrát menší než válka, a tudíž tak droboučkou maličkostí, že ani za řeč nestojí. Srovnávací měřítko stojí pevněji než pyramidy, řekl si.

Tak vzniklo ono neútěšné drama nadaného člověka, který příliš samostatně a v temnotách své izolace tvořil svůj názor, pomíjeje koneckonců zcela pochopitelně zkušenost, že za takových okolností může genialita zčernat v šílenství.

Vojtíř a Šrámek zůstali nepřístupní a nemluvní. Milióny, které po mnoho let procházely jejich rukama, učinily z nich jakési nadřazené bytosti, pohlížející spatra na svět, jímž peníze pořád ještě vládnou. Nazval jsem je v duchu profesionálními poctivci.“

Probudil jsem se k vědomí až zde v nemocnici, avšak jenom na minutu či dvě. Pak jsem upadl do bezvědomí ještě hlubšího a dlouho trvajícího. Jak jsem se později dověděl, považovali ošetřující lékaři můj přechodný návrat k vědomí za zlověstné zjasnění mysli krátce před smrtí.

Pro výpočet tlaku na stěny vozu můžeme použít vzorec, který sestavil prof. dr. Pokrovskij. Podle toho měla tlaková vlna ve vzdálenosti 2 m od nálože přetlak už jen 7 atm. Lze však odhadnout, že při brizantnějším tritolhexogenu a za daných podmínek činil tlak v prostoru vlakového oddílu 10 až 20 atm. Tlakový přetlak je totálně ničivý. Doc. Děmidov uvádí, že tlaková vlna působí na člověka většinou smrtelně již při přetlaku tří atmosfér. Bez újmy na zdraví je možné snést náraz výbuchové vlny jen asi do dvou desetin atm.

..jednak se do toho přičinlivě pletla jeho manželka. Ta vůbec nesouhlasí s názorem, že umělec musí prohánět ženské, aby si udržel uměleckou potenci.

Loubal se nikdy ničemu nedivil, ničeho se nelekal a plnil svěřené úkoly se svědomitostí džina z láhve. Jeho „Provedu“ bylo vždycky imponující. Často už jsem byl v pokušení dát mu příkaz, aby předvedl dejme tomu vraha Hamletova otce, ale bál jsem se, že řekne „Provedu“. A co víc – že to také skutečně provede a já že budu se svým žertem v koncích. Loubal byl strašidelně spolehlivý.

Podplukovník kouřil tak strašlivé doutníky, že v jejich dýmu padaly mouchy. Nikdy jsme nezjistili, odkud ty hrozné smotky má nebo čím je napouští.

Ale karlíčkovským, přímočaře lehkonohým způsobem jsem to zatím v myšlenkách řešit nechtěl.

„Máme se s Helenou rádi,“ svěřil se mi s chlapeckou důvěřivostí, „jenže z její strany by to pak byla oběť. Soucit a šlechetnost ‚nemohou nahradit zdravé soužití. Brzy by se to poznalo. Z mé ženitby třeba nic nebude.“

„Když je nouze nejvyšší, pomoc boží nejbližší,“ povídám.

Inzulín je vlastně protéza. Spaluje cukr, když to tělo samo nedokáže.

Moje krátké, skoro úsečné slůvko zapůsobilo na něho tak, jako bych mu do toho rozjiskřeného popela dusivě plácl lopatou.

Jako dvě rezonanční struny. Dotknete se jedné, a zazvučí i druhá.

Není už nejmladší, ještě však – jak se říká – nezačíná odkvětat.

Ohmatávám tmu, do níž vnikám.

Pracuje se tam bez hluku, v lehkém pachu starého papíru a dřeva.

Winertová má ruce položeny na stole před sebou a svírá je pomalu v pěsti. Ale mluví klidně, až studeně. „Podívejte se… to je osud. Na mne nic nesvádějte. Můj první muž byl slaboch. Neduživec. A proto se tvářil, že hledá smysl života jinde. Slaboši to dělávají. Je to výmluva, podvod, sobectví.

„Doktore,“ oslovuji ho, „dnešní noc musím být v nejlepší kondici. Předepište mi něco, co by mě důkladně vzpružilo – samozřejmě na úkor mé fyzické i duševní podstaty.

To je asi základ všeho. Ve čtrnáctém roce zachvátilo Falfarovu dětsky vnímavou duši otřesné šílenství bezmocnosti. To, co nazývá naprostým nedostatkem idiotismu, je ve skutečnosti nemožnost otupět, záměrná vůle nikdy se s ničím nesmířit. Hugo Falfar dospívá a stále uměle živí svou nenávist, k níž je koneckonců oprávněn, ale která znamená totální ztrátu víry v lepší život, vyřazuje ho z lidské společnosti a stává se jeho vnitřním zákonem. Věří v božství zla.

Můj exaktní mozek nikdy nedovolil, abych pocítil nad něčím lítost.

<2021>