Brian Aldiss

Nonstop [118]

PUTOVAT S NADĚJÍ JE LEPŠÍ NEŽ DORAZIT K CÍLI… R. L. Stevenson..

Potom zamračeně odvrátil hlavu. Nikdo si nesmí myslet, že on, lovec, není roven komukoli jinému. V Učení přece stojí: “Podřízeným se stává teprve ten, kdo pocítí potřebu prokazovat úctu druhému...

Měl úsporné pohyby člověka, který žije mezi nabroušenými noži.

“Všecko je mi to jasný,” řekl Eff, evidentně plný chuti pokračovat ve svých černých předpovědích. “Měknem. Brzy se nikdo nebude namáhat vylézt z Ubikací nebo kácet poniky. Proč taky, nezbydou žádný stateční chlapi, jen žrouti a hráči. Pak přijdou nemoci a smrt a začnou na nás útočit ostatní kmeny - vidím to tak jasně jako teď tebe. Tam, kde je teď Greenův kmen, brzy zbydou jen houštiny...

“Tvá pouť je daleká a tys už na ni vykročil,” ukončila za něj citát z litanie.

Hojivý hněv zaplavil Complainovu mysl a utopil všechny ostatní pocity. Konečně hněv! Balzám přinášený Učením.

Myra se nejdřív zostra podívala na jeho vzteklý obličej; pak se jí vrásky opět poskládaly do měkkého výrazu.

“Víš přece, co říká litanie: ,Zlovolná touha, která je potlačena, jen sílí a požírá mysl, jež jí je posedlá!..

Události se daly do pohybu a člověka Complaina vystřídal automat Complain s úspornějšími pohyby a jistějšími instikty.

“Smrt je ta nejdelší část lidského života,” říkalo se v jedné staré baladě.

Situace Complaina nějak podmaňovala, i když by nedovedl vysvětlit čím.

“Tak jako tak nás potká dost trablů, aby to uspokojilo i to nejprasečtější gusto,” zaprorokoval Wantag..

Když se konečně rozmístili po podlaze, zavolal Wantage váhavě: “Otče! Otče Marappere!” V hlase mu zazněla prosba. “Nepomodlíš se za bezpečnost našich kůží?” “Jsem moc unavený, abych se ještě modlil za cizí kůže,” odpověděl Marapper. “Jen krátkou modlitbičku, otče.” “Co mám s várna dělat. Dítka, prostor našim egům, modleme se.” Zkroucený na zemi, pronášel slova modlitby, zpočátku lhostejně, ale pak, když ho sled vlastních myšlenek zaujal, nabyl jeho hlas na síle. “Ó Vědomí, jsme jen hrstkou Tebe nehodných nádob, neboť víme, jak nedokonalí jsme, a nesnažíme se své nedokonalosti zbavovat tak, jak bychom měli. Ó Vědomí, jsme jen ubohou, živořící sebrankou a to, že jsi v nás, je naší jedinou nadějí. Ó Vědomí, veď zvlášť nás pět ubohých skořápek, neboť naše naděje je větší než naděje těch, jež jsme opustili, a tudíž je v nás pro Tebe víc místa. Víme, že když nás svými schopnostmi nestřežíš, může nás ovládnout největší nepřítel, Podvědomí, a proto toužíme splynout jen a jen s Tebou. Učiň naše ruce rychlejšími, naše paže silnějšími, naše oči bystřejšími a naše povahy divočejšími, abychom mohli přemoci a pozabíjet všechny, kdo se nám postaví do cesty! Ať pokryjeme celou loď jejich vnitřnostmi! Ať se nakonec dostaneme k moci, ať se staneme součástí Tebe a Ty součástí nás. Ať v nás navždy dýše alespoň malá jiskra Tebe, až do posledního děsuplného okamžiku, kdy si nás protivník povolá a i my se vydáme na Dalekou pouť...

Vzpomněl si na staré přísloví: ďábel, kterého ještě neznáš, může přemoci toho, který tě děsí teď.

Stejný zůstal snad jen Wantage. Jeho povaha byla věčnou samotou a ponižováním nahlodaná jako dřevěný pilíř starého mostu a nic už se na ní změnit nedalo; bylo ho možné jen zcela zlomit nebo zabít.

A znovu se dostavila otázka, proč vlastně by se měl snažit vzdorovat, a s ní i touha poddat se, rozplynout se v prázdnu.

Jako pravý filozof z Ubikací pustil Complain v mžiku celou záležitost z hlavy.

Šerá temnota Complaina objala jako mateřská náruč. Byl doma, obklopen nebezpečím, jemuž uměl čelit. Usnul.

“Nemáte potuchy, jak zajímavý pro mě právě tenhle případ je,” ohradil se kněz. “Znal jsem Wantage už jako kluka a teď tu ve tmě přede mnou umírá. Je to nádherně ponižující věc, vidět lidský život jako celek. Umělecké dílo je dokončené, kompozice je uzavřená. Člověk se vydává na Dalekou pouť a v myslích ostatních po sobě nechává svůj příběh.

“Strach neposkytuje žádný prostor a naše žití je nám jen zapůjčeno,” řekl Marapper. “Neboj se pohlédnout na život našeho ubohého druha. Jak se často stává, jeho konec je ozvěnou začátku; kolo se otočí jednou dokola a pak se zarazí.

Vůbec nepochyboval, že by vrchní vyšetřovatel byl schopen takové krutosti - člověk, který zabíjí ve jménu myšlenky, zabijí téměř bez uvažován..

Zmizela Gwenny, pak Roffery, teď Wantage, Marapper, Fermour. Zůstal jen on sám. Byla to nabídka začít znovu - a ta představa ho vzrušovala.

“Příteli, copak nevidíš, jak málo nám zbylo? Neznáme jasnou odpověď na každou otázku - dokonce někdy neznáme samotné otázky. I ty se vytratily, jestli mi rozumíš.

Kněz se bezpochyby cítil lépe jako velká ryba v malém rybníce než jako malá ryba ve velkém jezeře..

Podvědomě se požehnal gestem zuřivosti. Z nejspodnějších záhybů jeho nitra začaly stoupat páry vzteku a zahřívat ubíjející temnotu.

Complain otočil hlavu, aby se na ni podíval. Snažil se uvolnit stažené hrdlo, chtěl jí něco říct. Ale nedokázal to. Náhle pochopil, co je to, po čem celý život tolik toužil. Nebylo to vlastně nic obrovského, spíš maličkost. Uviděl Lauřin obličej v slunečním světle.

“Kromě lidského osudu není nic beznadějného,” řekl Marapper.

<2021>