Llosa Mario Vargas

Peruánský autor, Nobelova cena za literaturu.

Keltův sen [95]

Každý z nás je postupně ne jedním člověkem, nýbrž mnoha.

„Až do popravy se koupat nesmíte," prohlásil dozorce, vychutnávaje si každé slovo. „A toho dne jen pokud to bude vaše poslední přání. Jiní raději zvolí dobré jídlo. Špatná zpráva pro mistra Ellise, protože jakmile jim nasadí oprátku, poserou se. A všecko zasviní. Mistr Ellis je kat, pokud to nevíte.”..

..kdykoliv je matka ve společnosti skotských sestřenic a bratranců, chová se, jako by něco tajila. Přišel na to v dospívání: aby se Anne Jephsonová mohla vdát za jeho otce, konvertovala navenek k protestantismu, ale před manželem skrývala, že zůstala katoličkou („papeženkyní", řekl by kapitán Casement), chodila ke zpovědi, na mši, ke svátému přijímání a jako nejpečlivěji střežené tajemství nechala ve čtyřech letech pokřtít i jeho, když byli o prázdninách všichni s matkou v Rhylu, na severu Walesu, kde žili strýcové a tety z matčiny strany.

V té době ho opravdu zajímaly pouze příběhy, které jemu a sourozencům vyprávěl kapitán Casement, když měl dobrou náladu. Historky z Indie a z Afghánistánu, především o bojích s Afghánci a Sikhy, jichž se zúčastnil. Všechna ta exotická jména a krajiny - cesty pralesy a pohořími, v nichž se ukrývaly poklady, divoká zvěř, nejrůznější havěť, starobylé národy podivných zvyků, barbarští bohové - sloužily jako rozbuška jeho představivosti.

Roger otce obdivoval, ale miloval matku, štíhlou ženu, která vypadala, že nechodí po zemi, nýbrž se vznáší, světlých očí i vlasů, jejíž ruce, tak jemné, vískající ho v kučerách nebo hladící ho při koupání, ho naplňovaly pocitem štěstí.

Od té doby a po zbytek života se mu postava Anne Jephsonové občas zjevovala ve snu s povzbuzujícím úsměvem, rozevírala před ním náruč a on se do ní utíkal, a s jejími jemnými prsty ve vlasech, na zádech, na tvářích se cítil chráněný a šťastný, v bezpečí před vší zlobou světa.

Kdo však nenalézal útěchu a již nikdy nebyl stejný, byl kapitán Roger Casement. Nikdy se neprojevoval jako vřelý člověk, Roger a jeho sourozenci neviděli, že by matku zahrnoval něžností, takže všechny čtyři děti překvapilo, jakou pohromu představoval pro otce manželčin odchod. On, vždy tak upravený, teď chodil, jak ho napadlo, neoholený, se svraštěným obočím a zlobnýma očima,..

..a on se cítil součástí toho všeho, neohrožený a vzrušený. Jeho oblíbenou zábavou byly výlety po onom drsném kraji, kde žili rolníci tak staří jako sama krajina,..

Vzpomínal na nepříjemné pocity, které měl, kdykoliv vešel někam, kde měli klec s ptáky.

Tvé mínění je jedním z mála, na nichž mi záleží.

I její hlas zestárl; dříve byl pevný a usměvavý, zatímco teď váhavý a přerývaný.

Neboť ve všech osadách, kam výprava z roku 1884 dorazila, nejprve rozdali korálky a jiné cetky a po obvyklých vysvětleních s pomocí tlumočníků (mnohým z nich domorodci vůbec nerozuměli), předkládal Stanley náčelníkům a šamanům k podpisu smlouvy ve francouzštině, v nichž se zavazovali, že poskytnou pracovní sílu, ubytování, vůdce a zaopatření úředníkům, představitelům a zaměstnancům AIC při pracech, jež společnost zahájí pro dosažení stanovených cílů. Na místo podpisu dělali křížky, čáry, skvrny, kresbičky, to vše bez námitek a aniž věděli, co podepisují a co to vlastně je podpis, rozradostněni korálky, náramky a ozdobami z barevného skla, které dostávali, a hlty kořalky, kterými je Stanley častoval, aby si připili na dohodu. Nevědí, co činí, ale my víme,..

Když v únoru 1885 na Berlínské konferenci, které se nezúčastnil jediný Konžan, čtrnáct mocností, v čele s Velkou Británií, Spojenými státy, Francií a Německem, darovalo zdarma Leopoldovi II. - po jehož boku byl neustále i Henry Morton Stanley - dva a půl milionů čtverečních kilometrů Konga s dvaceti miliony obyvatel, aby „území zpřístupnil obchodu, zrušil otroctví a civilizoval a pokřesťanštil pohany",..

Herbert Ward mu jednoho dne řekl: „Když jsem tě poznal, myslel jsem, že jsi dobrodruh. Teď vím, že jsi mystik."

Ne, nebyl ateistou ani agnostikem, nýbrž jakýmsi neurčitým, ve víře vlažným tvorem, nepopíral existenci Boha, onoho „prvotního principu", ale v lůně církve se necítil dobře, necítil solidaritu a bratrství s ostatními věřícími, nebyl jednou z částí společného jmenovatele.

Můžeš být velký spisovatel a současně politický zbabělec.

Kapitán Massard litoval mladé poručíky a poddůstojníky z belgické armády, kteří přijížděli plni iluzí, že z těch nešťastníků tady vychovají vojáky. A co jejich sexuální život? Zanechali v Evropě snoubenky, manželky a milenky. A co tady? V této samotě opuštěné i Bohem nebyly ani prostitutky hodné toho jména. Jenom hnusné černošky plné hmyzu, s nimiž jste mohli být jen ve stavu úplné opilosti a krom toho s rizikem, že od nich chytnete filcky, výtok nebo vředy. Jemu samotnému to bylo zatěžko. Ať se snažil sebevíc, nešlo to. Nom de Dieu! Nikdy předtím se mu to v Evropě nestalo.

Po ránu bylo zataženo, hrozila bouřka, ale déšť se nespustil a vzduch byl po celé dopoledne nabitý elektřinou.

Byl vysoký a hubený jako postavy z Grekových obrazů, s dlouhými prošedivělými vousy a s očima, v nichž probleskávala zlost, ohromení nebo úžas, či všechny tři věci najednou.

Mnichovi se třásl nejen hlas, ale i oči, ruce a nitro. Neustále pomrkával.

Vesnice Bonginda nesplnila dvakrát za sebou povinné dodávky kaučuku - stromy v oblasti již zcela vytěžila společnost Lulonga, vlastnící povolení v dané oblasti. Afričtí vojáci, které do obce vyslala armáda, je zbičovali a uřízli jim ruce i nohy.

Jak to mohlo dojít tak daleko, přemýšlel před nimi nahlas. A vyprávěl jim, jak před devatenácti lety přijel do Afriky plný nadšení, přesvědčený, že kolonialismus zaručí Afričanům důstojný život. Jak je možné, že se celý podnik změnil v příšernou loupež, závratnou krutost, při níž lidé, zvoucí se křesťany, mučí, zmrzačují, vraždí bezbranné bytosti, včetně starců a dětí, a páchají na nich hrůzné krutosti?

„Důležité je nepropadnout zoufalství. Neztratit víru. To, že jsou lidé jako vy, nás posiluje, vrací nám to naději.

že jeho zpráva ničemu neposlouží, neboť byrokraté z ministerstva a politici sloužící Jeho Výsosti tam v Londýně usoudí, že by nebylo moudré znepřátelit si spojence, jakým je Leopold II. Publikování zprávy s tak vážnými obviněními by totiž uškodilo Velké Británii a uvrhlo Belgii do náruče Německa. Nejsou zájmy impéria důležitější než plačtivé stížnosti polonahých divochů, milujících šelmy a hady, navíc lidožroutů?

Vyvíjel nadlidské úsilí, aby překonal záchvaty skleslosti, bolesti a závratí, celkový rozklad těla..

Začal být přesvědčený, že všudypřítomným utrpením Konžanů nasákl vzduch, řeka i krajina kolem zvláštním morovým pachem, nejen fyzickým, nýbrž i duševním, metafyzickým.

Některé noci, když nemůžu spát, cítím, že právě to se mi děje. Něco v mé mysli se rozpadá.

Nechtěl vidět lidi, odmítal společenský život, především nechtěl, aby se ho vyptávali na cestu, protože by musel lhát.

Povídali si, společně povečeřeli v Comedy a odešli do Rogerova bytu v Philbeach Gardens, kde prožili zbytek noci popíjením koňaku, rozmluvou, kouřením a diskusemi, dokud okenicemi nezahlédli, že svítá.

Až do morku kostí ho však dojala krajina kolem Magherintemplu, velký dům ze šedivých kamenů, obklopený smokvoněmi, odolávajícími soli a větrům, mnohými utopenými v břečťanu, topoly, jilmy a broskvoněmi, pokrývajícími louky, na nichž se pomalu pásly ovce,..

..a snili o samostatném Irsku, izolovaném od ničivého moderního industrialismu, o bukolickém venkovském životě,..

Tak se Roger Casement připojil ke Gaelské lize, podporující irštinu a irskou kulturu. Jejím mottem bylo Sinn Féin, „My sami“.

Pod pseudonymem Shan van Vocht, Ubohá stařena, psal do jejich publikací politické články..

Cítil, že se mu láme hlas, a raději zmlkl.

„Trápí mě jedna pochybnost," zašeptal Roger, jako by ho mohli slyšet. „Nebude si Kristus myslet, že jsem konvertoval ze strachu? Po pravdě, otče, mám strach. Velký strach." „On je moudřejší než vy a já," ujistil ho kněz. „Nevěřím, že by Kristus shledával něco špatného na lidském strachu. I on jej cítil cestou na Kalvárii, tím jsem si jist. Strach je to nejlidštější na nás, je to tak? Všichni se bojíme, je to součást naší podstaty.

„Dlouho mě náboženství nezajímalo," pronesl velmi pomalu, jako by mluvil sám se sebou. „Nikdy jsem však nepřestal věřit v Boha. V onen všeobecný životní princip. To ano, mnohokrát jsem se, otče Careyi, ptal s úděsem, jak může Bůh dovolit některé věci... Co je to za Boha, který svolí, aby tisíce mužů, žen a dětí trpěly tak strašně? Je to těžké pochopit, souhlasíte?

Toho tématu se raději nedotýkal, snažil se jej vypudit z mysli,..

„Tvrdí se, že my konvertité jsme ti nejhorší," dodal.

Kdykoliv se modlil, vždy vzpomínal na matku kráčející mezi stromy, na štíhlou postavu v bílém, se slaměným kloboukem se širokou střechou, s modrou stuhou poletující ve větru.

Nikdy mu nezáleželo na penězích, není však absurdní, že po tolika rocích práce v zahraničí je teď naprosto chudý?

Teď, když ztroskotal, všichni na jeho dary, příspěvky, pomoc zapomenou. Vzpomínat budou jen na konečnou porážku. To však není..

Dělala z něho bytost stejně nemohoucí, jako byli po štípnutí mouchou tse-tse Konžané, jímž spavá nemoc znehybnila paže, nohy, rty a nedokázali ani udržet otevřené oči.

Měl ten upřený pohled věřících nebo fanatiků, což mě, přiznávám, vždycky vyvádí z míry. Já jsem jiný. Příliš mučedníky neobdivuji, pane Casemente. Ani hrdiny. Lidé, co se upálí pro pravdu nebo pro spravedlnost, často napáchají větší škody než jsou ti, proti nimž bojují."

Přes velkou vzdálenost, jež je dělí, musejí být Kongo a Amazonie propojeny pupeční šňůrou, pomyslel si Roger Casement. Hrůzy se opakují s jen nepatrným rozdílem a jejich základem je tady i tam zisk, nejstarší hřích doprovázející lidskou bytost od narození, utajený původce nekonečné špatnosti.

Je to izolovaný, daleký svět, obývaný pohany, kteří svá dvojčata nebo děti s jakoukoliv tělesnou deformací topí v řece. Julio C. Arana je skutečný průkopník,..

V jeho očích viděl klidné svědomí a naprostou spokojenost se sebou samým.

Rozum nedokáže přesvědčit mystiky ani mučedníky, pomyslel si.

Herbert již tehdy snil, že se jednou bude moci věnovat pouze umění, a každou chvilku, již mohl ukrást své práci, vyřezával ze dřeva a modeloval z hlíny africké typy.

..a připomínal mu větu doktora Johnsona o tom, že „vlastenectví je posledním útočištěm lůzy.“..

Herbert vždy energicky odmítal Rogerův přikrášlující pohled na kancléře Bismarcka, sjednotitele německých států, a na „pruského ducha", jenž mu připadal strnulý, autoritářský a hrubý, zavrhující představivost a citlivost, a spřízněný spíše s vězením a vojenskou hierarchií než s demokracií a uměním.

Po celé ty měsíce byly věrnost a laskavost kapitána Roberta Monteitha balzámem, bez něhož by pravděpodobně nepřežil.

Morel tvrdil: „Je-li hlavním důvodem zla prvotní hřích, pak nic nenaděláme. Jsou-li lidé stvořeni pro zlo a neseme-li si ho s sebou v duši, proč bychom měli bojovat za nápravu něčeho, co je nenapravitelné?"

„Je to zvláštní," poznamenal v den příjezdu k Juanu Tizónovi. „V Kongu jsem byl mnohokrát na kaučukovníkových plantážích i ve skladištích. Nevzpomínám si však, že by konžský latex vydával tak silný, nepříjemný pach." „Jde o různé druhy," objasnil mu Tizón. „Náš páchne víc a je také odolnější než africký. V balících vyvážených do Evropy zasypáváme kaučuk mastkem, abychom puch snížili."

Peruánská amazonská společnost je přece britská! Ve vedení jsou vážené osobnosti obchodního světa a City jako Sir John Lister-Kaye, baron de Souza-Deiro, John Russell Gubbins a Henry M. Read. Co řeknou společníci Julia C. Arany, až si ve zprávě, kterou předloží vládě, přečtou, že společnost, jejíž zákonnost stvrdili svým jménem a penězi, praktikuje otroctví, sběrače kaučuku a sluhy získává prostřednictvím „nájezdů" ozbrojených ničemů, kteří brutálním způsobem zajímají indiánské muže, ženy i děti, zavěšují je do klády, značkují ohněm i nožem a pokud každé tři měsíce nepřinesou nejméně třicet kilo kaučuku, bičují je až k smrti? Roger navštívil kanceláře Peruánské amazonské společnosti v Salisbury House, E. C., v londýnském finančním centru. Skutečně vznosné sídlo s Gainsboroughovými krajinami na zdech, uniformovanými sekretářkami, koberci v kancelářích, koženými pohovkami pro návštěvy a mnoha úředníky v proužkovaných kalhotách, šosatých kabátech, bělostných košilích se ztuženým límcem a s nabíranými šátky kolem krku, účetními, úředníky odesílajícími a přijímajícími telegramy, prodávajícími vonný kaučuk posypaný mastkem ve všech průmyslových městech Evropy a vybírajícími platby za něj. A na druhém konci světa, v Putumayu, Huitotové, Ocainové, Muinanové, Nonuyové, Andokové, Rezígarové a Borové pomalu vymírají, aniž by kdokoliv hnul prstem, aby tomu zabránil.

V této společnosti je stát neoddělitelnou součástí mašinérie vykořisťování a ničení.

Znamená to, že systém zavedený kaučukovníkovými společnostmi již vyhubil tři čtvrtiny původního indiánského obyvatelstva.

Zdálo se mu, že odjezd zbavuje jeho tělo a ducha tísnivé úzkosti, již nikdy předtím necítil, dokonce ani v nejtěžších chvílích v Kongu.

..ale poznal radost vyzařující z obyvatel, zahálčivé ženy a lelkující chlapce, předvádějící se na březích řeky. Opakoval si, že Brazilci mají ke svému tělu zdravý a šťastný vztah, zcela jiný než například Peruánci, kteří, stejně jako Angličané, nevědí, co si s fyzickými potřebami počít. Tady se tělem naopak troufale chlubili, především ti, co si připadali mladí a přitažliví.

„Měl ploché nohy a nemusel narukovat," pronášel dozorce přerývaně, přemožený emocemi. „V prvním náborovém středisku v Hastingsu ho po prohlídce odmítli, ale nevzdal to a šel jinam. Chtěl do války. Už jste někdy viděl většího blázna?" „Miloval svou zemi, byl to vlastenec," odpověděl Roger Casement tiše. „Měl byste být na syna hrdý, pane." „K čemu je mi hrdina, když je mrtvý," řekl dozorce truchlivě. „Byl to jediné, co jsem na světě měl.

„Přišly mi od něj dva dopisy," dozorce neustával ve vyprávění. „První ještě z doby výcviku. Psal v něm, že život v táboře se mu líbí a že po válce možná zůstane v armádě. Druhý dopis byl jiný. Mnoho řádků začernil cenzor.

„Jen náboženství mi zabránilo v sebevraždě. Víra to zakazuje. I tak není vyloučeno, že to jednoho dne udělám. Pokud se mi nepodaří překonat smutek, pocit prázdnoty, pocit že teď už na ničem nezáleží, nebudu váhat. Člověk má žít, dokud věří, že to stojí za to. Jinak ne.“ Nemluvil dramaticky, nýbrž s poklidnou jistotou.

..vdechne život i do poslední skulinky duše.

..a vdechne život i do poslední skulinky duše.

Mladík energicky zkracoval vzdálenost mezi nimi. Byl už tak blízko, že se skoro dotýkali. A v tom Roger ucítil cizí ruce hledající jeho podbřišek, dotýkající se a hladící jeho přirození, již nějakou dobu vztyčené. V temnotě cely vzdychal touhou a trýzní. Zavřel oči a snažil se oživit dávnou scénu: překvapení, nepopsatelné vzrušení, jež nicméně nepotlačilo strach, jenž zakoušel, jeho tělo objímající hochovo, jehož tuhý úd se třel o jeho stehna a břicho. Bylo to poprvé, co se s někým miloval, jestli je vůbec možné zvát milováním ono vzrušení a ejakulaci do vody, přitisknutý k tělu mládence, který masturboval a jistě také vystříknul přímo na něho, ačkoli toho si Roger nevšiml. Když vylezl z vody a oblékl se, Bakongové ho pozvali na rybu vyuzenou na malém ohni na břehu říční laguny. Jak jen se potom styděl! Po celý zbytek dne byl vyvedený z míry, zavalený výčitkami, mísícími se se záblesky štěstí, vědomím, že překročil hranice beztrestnosti a současně dosáhl oné svobody, po níž vždy tajně toužil, i když dosud v sobě nenašel dost odvahy, aby ji vyhledal. Cítil výčitky, chtěl se napravit? Ale, ano. Chtěl. Slíbil sám sobě na svou čest, na matčinu památku, na svou víru, že už se to nebude nikdy opakovat, i když dobře věděl, že si lže, že teď, když ochutnal zakázané ovoce, když zakusil, jak se celé jeho tělo stává závratí a pochodní, nedokáže zabránit dalším pokusům.

Pozoroval řadu mravenců nesoucích list - vypadali trochu jako lidé nesoucí Panenku Marii při procesí v Brazílii..

Mnozí muži a ženy jeho věku se nacházeli v rozkvětu fyzických i psychických sil, plni energie, tužeb a plánů. On se však cítil starý a měl nepříjemný pocit, že vstoupil do poslední životní etapy. S Herbertem Wardem občas v Africe fantazírovali o tom, jaké budou jejich poslední roky. Sochař si představoval stáří někde ve Středozemí, na provensálském nebo toskánském venkově. Bude mít velký ateliér, spoustu koček, psů, kachen a slepic, a sám bude o nedělích vařit početné rodině hustá, kořeněná jídla, jako je bouillabaisse. Naopak Roger tvrdil: Já se stáří nedožiju. Byla to předtucha. Živě si na své tušení vzpomínal a ani teď o něm nepochyboval: Zemře dřív, než zestárne.

Bylo to příjemné pozorovat stmívání na palubě s cigaretou a láhví whisky ve společnosti inteligentního vypravěče.

Zlo, jímž jsme otráveni, je všude tam, kde pobývají lidé, a jeho kořeny jsou pevně zapuštěny v našich srdcích."

..onu mlčenlivou vzájemnost a porozumění, které u nich ihned poznal, něhu, s níž se drželi za ruce nebo si vyměňovali úsměvy při pohledu..

On, člověk dobře vychovaný a s uhlazeným slovníkem, cítil vždy při důvěrných zápiscích do deníku neovladatelnou potřebu psát obscénnosti. Z nepochopitelných důvodů mu chorobné nutkání vyjadřovat se vulgárně dělalo dobře.

Svěřil se otci Smithovi a ten mu s úsměvem připomněl, že není katolík, nýbrž anglikán. Chce-li konvertovat, pomůže mu v prvních krocích. Roger byl v pokušení to udělat, pak však pomyslel na své slabosti a hříchy, z nichž by se dobrému příteli otci Smithovi musel vyzpovídat.

..a jako dříve pocítil potřebu jít k přijímání. Svěřil se otci Smithovi a ten mu s úsměvem připomněl, že není katolík, nýbrž anglikán. Chce-li konvertovat, pomůže mu v prvních krocích. Roger byl v pokušení to udělat, pak však pomyslel na své slabosti a hříchy, z nichž by se dobrému příteli otci Smithovi musel vyzpovídat.

..shledal jednoho dne, že si myslí, že tato příroda, nesoucí v sobě století práce ve službách lidí, krajina obydlená a civilizovaná, ztratila to, co je vlastní přirozenému světu - svou duši, řekli by panteisté. Srovnával ji s divokým, bujícím, nezkroceným, neklidným územím Amazonie, kde vše jako by stále vznikalo a zanikalo, světem nestálým, nebezpečným, pohyblivým, v němž se člověk cítí jako vržený z přítomnosti zpět do nejvzdálenější minulosti, kde neztrácí spojení s předky, kde se vrací k úsvitu dějin lidstva.

Tak poznal Roger Casement činnost dělnických františkánských kněží v nejchudších čtvrtích Dublinu. Pracovali v továrnách a v dílnách a žili ve stejném nedostatku a nouzi jako ostatní dělníci. Když viděl, s jakou oddaností vykonávají své poslání a současně sdílejí osudy vyděděnců,..

„Je to symbol a dějiny jsou spředeny právě ze symbolů," přikývla Alice Stopfordová Greenová.

„Nic není černobílé, příteli," poznamenala Alice. „Ani ve spravedlivé věci.

Povzdechl si a Alice ho láskyplně poplácala po paži: „Mluvit o tom je smutné i vzrušující, viď, milý Rogere?"

„Mluvit o tom je smutné i vzrušující, viď, milý Rogere?"

Ukázal jim nejnovější odlitek sochy, na niž byl velmi pyšný: afrického čaroděje. Byla skutečně nádherná a přes realistické ztvárnění z ní vyzařovalo tajemství a záhady obklopující postavu se zjizvenou tváří, svazkem rituálních travin a lebkou, plně si vědomého moci, jež mu byla svěřena bohy lesů, potoků a šelem,..

Vždycky věřil, že mučednictví je ve spravedlivém boji hlavní zbraní.

..a Roger hleděl jen na ni a nic a nikdo nedokázal narušit tiché porozumění.

..neuvěřitelného pokoje v Něm. Asi jako se mi to občas stávalo v Africe, za úplňku, pod nebem plným hvězd, v naprostém bezvětří, kdy se nepohne ani lístek na stromě, jen kolem bzučí hmyz. Bývalo to nádherné a tak pokojné, že jsem míval v hlavě jedinou myšlenku: Bůh je. Vždyť, když vidím to, co vidím, jak bych si mohl myslet, že neexistuje? Ovšem zase jindy, otče Careyi, mnohem častěji, ho nevidím, neodpovídá, nenaslouchá mi. A připadám si strašně sám.

Často o tom mluvil s Herbertem Wardem. „Ve všem, co se týká Boha, musíme věřit, ne rozumovat," tvrdíval Herbert. „Začneš-li to rozebírat, Bůh se vypaří jako oblak dýmu."

Jak šťastni byli všichni, pro něž existence nejvyšší bytosti nepředstavovala nikdy těžkosti, jen jistotu, díky níž vládne ve světě řád a vše má své vysvětlení a důvod k bytí.

..a proniklo jimi světlo, mocné slunce, zažíhající rána londýnského podzimu.

Rozsudek soudu, který vás odsoudil za vlastizradu, bude proto vykonán zítra 3. srpna 1916 v devět hodin ráno, na dvoře pentonvillského vězení. Podle zvyklostí si odsouzený nemusí obléct vězeňskou uniformu, může mít šaty, které mu byly odebrány při vstupu do věznice, a budou mu tedy navráceny.

..byla jeho duchovní dvojče..

Na vstupní štít školy obklopené zarostlými vršky Rathfarnhamu nechal Pearse vytesat větu, připisovanou podle irských ság mytickému hrdinovi Cú Chulainnovi: „Nevadí mi žít pouze den a noc, pokud se bude navždy vzpomínat na mé hrdinské skutky."

Jeho naprostá sebejistota posílila Rogerovy antipatie vůči němu.

Avšak právě v těch hodinách, minutách, kdy byl přesvědčený, že konečně drží v hrsti bludičku štěstí, začínala nejtrpčí část jeho života, nezdar, který - jak byl později přesvědčen - pošpinil vše dobré a šlechetné v jeho minulosti.

„Zdá se, že jste tomu zcela neporozuměl. Nejde o to vyhrát. Tu bitvu samozřejmě prohrajeme. Jde o to vydržet. Odolat. Dny, týdny. A zemřít takovým způsobem, že naše smrt a naše krev znásobí irské vlastenectví a jeho síla bude nezničitelná. Jde o to, aby se za každého mrtvého zrodilo sto revolucionářů. Nebylo to tak i s křesťanstvím?" Nevěděl, co odpovědět.

Byl proti této a proti všem válkám a snil, že jednoho dne bude konečně nastoleno celosvětové bratrství -„kantovská zahrada míru", opakoval..

Myslím, že smrti se bojíme všichni. Ale není smrt jako smrt, sire Rogere. Zemřít v boji za vlast je smrt tak důstojná jako zemřít za svou rodinu nebo víru. Nemyslíte?"

Kat John Ellis, vždy v tmavém, přišel s nervózním, ulekaným pomocníkem, který se představil jako Robert Baxter. Rogerovi změřili výšku, velikost krku a zvážili ho, aby, jak mu kat vysvětlil klidným hlasem, mohl stanovit výšku šibenice a pevnost provazu. Když ho měřil pomocí hole a zapisoval si výsledky, vyprávěl mu, že jinak pracuje jako holič v Rochdale a že se ho zákazníci vyptávají na práci, on však mlčí jako sfinga.

Plakal tolikrát, jako nikdy předtím. Slzy již nezadržoval, neboť s nimi odplývalo všechno napětí a hořkost, a zdálo se mu, že nejen jeho duše, ale i tělo se stávají lehčími.

Najednou si vzpomněl na jednu z prvních afrických výprav, na první rok pobytu na černém kontinentě, kdy přespával několik dní v malé vesnici, u kmene, jehož jméno zapomněl. Byli to Bangiové? Přes tlumočníka si s nimi povídal. Dozvěděl se od nich, že když jejich starci cítí, že se blíží smrt, svážou si do uzlíčku to málo, co mají, a nenápadně, bez rozloučení, odejdou hlouběji do pralesa. Vyhledají klidné místo na břehu jezera nebo řeky, ve stínu stromu, či na kamenitém pahorku. Tam ulehnou a čekají na smrt, aniž někoho obtěžují. Moudrý, vkusný způsob odchodu.

Učinil tak a cítil, že mu navlékl smyčku na krk. Ještě naposled zaslechl katův hlas: „Když zadržíte dech, bude to rychlejší, sire Rogere." Poslechl ho.

Než lékař povolil pohřbít tělo, tak si na příkaz britských úřadů, které chtěly mít jistotu, pokud jde o „zvrácené sklony" popraveného, navlékl rukavice a prohlédl řitní otvor zesnulého až ke střevu. Potvrdil, že „na první pohled" byly otvor i začátek střeva rozšířené, „až kam jsem dosáhl rukou". Lékař došel k závěru, že prohlídka ukazuje na „praktiky, kterým, jak se zdá, popravený holdoval".

Dlouho o něm nikdo nemluvil, s výjimkou úzkého kruhu osob, mezi nimiž byl i kat John Ellis, který v knize vzpomínek, již napsal krátce před sebevraždou, prohlásil, že „ze všech lidí, které jsem musel popravit, se choval nejstatečněji Roger Casement".

..neboť, jak napsal José Enrique Rodó, člověka „tvoří mnoho lidí“, což znamená, že andělé a démoni se v něm prolínají a nelze je od sebe oddělit.

<2020>