Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
2022
Deníky 1924-1929deniky_1924_1929.png
   Joseph Goebbels 
Rozmarné létorozmarne_leto.png
   Vladislav Vančura 
Jak to vidíjak_to_vidi_vaclav_cilek.png
   Václav Cílek 
Madisonské mostymadisonske_mosty.png
   R.J.Waller 
Solaris (A)solarisA.png
   Stanislaw Lem 
Příběhy pilota Pirxepribehy_pilota_pirxe.png
   Stanislaw Lem 
Rozum v koncíchrozum_v_koncich.png
   H.G.Wells 
3001 - poslední vesmírná odysea3001_posledni_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Den opričníkaden_opricnika.png
   Vladimír Sorokin 
Krvavá lázeňkrvava_lazen.png
   Mika Waltari 
Skleníksklenik.png
   Brian Aldiss 
Robinzoni z Kronborgurobinzoni_z_kronborgu.png
   František Běhounek 
Husitská epopej I.husitska_epopej_1.png
   Vlastimil Vondruška 
Kohout plaší smrtkohout_plasi_smrt.png
   Halas František 
Proměnapromena.png
   Kafka Franz 
2021
Král Šumavykral_sumavy.png
   Kalčík Rudolf 
Tři sestrytri_sestry.png
   A.P.Čechov 
Vzpomínky na budoucnostvzpominky_na_budoucnost.png
   Erich von Däniken 
Zpráva o třetí planetězprava_o_treti_planete.png
   Arthur C. Clark 
Pět neděl v balónupet_nedel_v_balonu.png
   Jules Verne 
Sapienssapiens.png
   Yuval Harari 
Kilometr 19kilometr_19.png
   Eduard Fiker 
Smrt si jde pro slavnésmrt_si_jde_pro_slavne.png
   Jan Bauer 
Temné světelné rokytemne_svetelne_roky.png
   Brian Aldiss 
Zlatá čtyřkazlata_ctyrka.png
   Eduard Fiker 
Série C-Lserie_c-l.png
   Eduard Fiker 
Nonstopnonstop.png
   Brian Aldiss 
Podivná úmrtípodivna_umrti.png
   Jan Bauer 
Další doteky dějindalsi_doteky_dejin.png
   Karel Pacner 
Vládce mořských hlubinvladce_morskych_hlubin.png
   J. M. Troska 
Farářův konecfararuv_konec.png
   Josef Škvorecký 
Ostrov doktora Moreauaostrov_doktora_moreaua.png
   H.G.Wells 
Velké špionážní operacevelke_spionazni_operace.png
   Karel Pacner 
Válka světůvalka_svetu.png
   H.G.Wells 
Velké polární výpravyvelke_polarni_vypravy.png
   Miroslav Martínek 
Říjnový kůňrijnovy_kun.png
   Colleen McCullough 
Hamlethamlet.png
   William Shakespeare 
Pád Cařihradupad_carihradu.png
   Mika Waltari 
Povídky z druhé kapsypovidky_z_druhe_kapsy.png
   Karel Čapek 
U Veliké řekyu_velike_reky.png
   Eduard Štorch 
Povídky z jedné kapsypovidky_z_jedne_kapsy.png
   Karel Čapek 
Stroj časustroj_casu.png
   H.G.Wells 
Osada Havranůosada_havranu.png
   Eduard Štorch 
Lovci mamutůlovci_mamutu.png
   Eduard Štorch 
Mementomemento.png
   Radek John 
2020
Navzdrory básník zpívánavzdory_basnik_zpiva.png
   Jarmila Loukotková 
Dívka, která si hrála s ohněmdivka_ktera_si_hrala_s_ohnem.png
   Stieg Larsson 
Dva proti říšidva_proti_risi.png
   Jiří Šulc 
Anthropoid kontra Heydrichanthropoind_kontra_heydrich.png
   Miloslav Jenšík 
Keltův senkeltuv_sen.png
   Llosa M. Vargas 
62.armáda v bojích o Stalingrad62_armada_v_bojich_o_stalingrad.png
   Kokunov, Stupov 
Výbor z díla I.vybor_z_dila_1.png
   C.G.Jung 
Caesarcaesar.png
   Colleen McCullough 
Problém tří tělesproblem_tri_teles.png
   Liou Cch-sin 
Nesmrtelnostnesmrtelnost.png
   Milan Kundera 
Caesarovy Římankycaesarovy_rimanky.png
   Colleen McCullough 
My děti ze stanice ZOOmy_deti_ze_stanice_zoo.png
   Christiane Felscherinow 
Posledních 100 dnůposlednich_100_dnu.png
   Karel Richter 
2061: Třetí vesmírná odyssea2061_treti_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Dneska už se tomu smějudneska_uz_se_tomu_smeju.png
   Adina Mandlová 
Z Lenigradu do Berlínaz_leningradu_do_berlina.png
   Nikolaj N. Nikulin 
Muži pod ochranoumuzi_pod_ochranou.png
   Robert Merle 
Egypťan Sinuhetegyptan_sinuhet.png
   Mika Waltari 
Smrt je mým řemeslemsmrt_je_mym_remeslem.png
   Robert Merle 
Přízeň fortunyprizen_fortuny.png
   Colleen McCullough 
Hitlerovi bojovnícíhitlerovi_bojovnici.png
   Guido Knopp 
České milenky nacistůceske_milenky_nacistu.png
   Václav Miko 
Exodusexodus.png
   Leon Uris 
Logan`s Runlogans_run.png
   William Nolan 
Pandemiepandemie.png
   Riddle A.G. 
Stalingrad-peklo na Volzestalingrad_peklo_na_volze.png
   Guido Knopp 
Dunaduna.png
   Frank Herbert 
Kronika ohlášené smrtikronika_ohlasene_smrti.png
   Gabriel García Márquez 
Město a hvězdyrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 

Karel Richter

Český spisoval, historik, publicista.

poslednich_100_dnu.png

Posledních 100 dnů [86]

Sovětský svaz sice zůstával stranou válečného konfliktu, ale ve snaze zvětšit svou územní rozlohu a počet obyvatel se nejprve snažil získat na území sousedních států vojenské, letecké a námořní základny, rozpoutal válku proti Finsku pod inscenovanou záminkou, že je odpovědí na údajné finské provokativní dělostřelecké ostřelování sovětského území, při němž došlo ke ztrátám na životech v řadách sovětských pohraničních jednotek. (Až dlouho po válce se potvrdí pravdivost finského tvrzení, že šlo o uměle vytvořenou záminku. Vražedná palba do sovětských řad byla vedena na rozkaz člena sovětského vedení Andreje A. Ždanova ze sovětského území speciálním dělostřeleckým oddílem NKVD jako tajná operace pro zdůvodnění útoku na Finsko odmítající sovětské územní požadavky.)..

Nepodařilo se sice Finsko porazit a okupovat, jak měl Stalin v plánu,..

Dne 17. května vstoupily jednotky generálplukovníka Waltra von Reichenau do Bruselu. Osmadvacátého května belgický král podepsal kapitulaci a emigroval.

V říjnu 1940 dal Mussolini pokyn k útoku proti Řecku. Jeho vojska však utrpěla nečekanou porážku, když je domněle slabá řecká armáda zatlačila hluboko do nitra Albánie.

..odporu bylo, stejně jako polské, svým kominternovským..

V roce 1939 jeho člen Václav Kopecký v intencích německo-sovětského Paktu o hranicích a přátelství z 28. září 1939 nabádal z moskevského rozhlasu český národ, aby pochopil, že „… NSDAP je socialistickou stranou svým programem příbuznou tendencím a cílům sovětské komunistické strany“. Doporučoval Čechům „… loajální postoj k nacionálně socialistickému Německu…“ a snažil se dokázat, že „… Hitler nevede imperialistickou válku jako Anglie a Francie, nýbrž spravedlivý boj o rozšíření životního prostoru velkého kulturního národa, aby mu tak zabezpečil nerušený vývoj a důstojné postavení ve světě. Imperialistickou válku proti Němcům naproti tomu vedou západní mocnosti s Anglií v čele, aby na úkor německého národa opanovaly samy světové trhy a odbytiště německého zboží.

Půl roku před německým vpádem se V. Kopecký, agent NKVD, v českém vysílání moskevského rozhlasu chlubil svým spoluautorstvím na zveřejněné rezoluci vedení strany: „Sovětsko-německé přátelské smlouvy představují úhelný kámen mezinárodní situace, o nějž se již roztříštily imperialistické a protisovětské plány anglo-francouzského bloku a o nějž se nyní rozbíjejí záměry Spojených států Ameriky.

Lidový komisař obrany maršál Semjon K. Timošenko a náčelník generálního štábu Georgij K. Žukov odevzdali v květnu 1941 Stalinovi v rukopisné verzi operační plán, koncipovaný generálem Alexandrem Vasilevským a jimi schválený. Jeho obsahem byl preventivní útok na Německo. Plán, nalezený teprve po Gorbačevově nástupu do čela KSSS v tajném sejfu maršála Vasilevského, začíná slovy: „Vezme-li se v úvahu, že Německo zmobilizuje své vojsko s vybavenými jednotkami pomocných služeb, pak nás může při nástupu předejít a zasadit nám nečekaný úder. Abychom tomu zabránili a německou armádu zničili, považuji za nezbytné nepřenechat německému velení za žádných okolností iniciativu, ale protivníka při nástupu předejít a pak zaútočit na německé vojsko, když bude ve stadiu pochodu na hranice a ještě nemůže vybudovat frontu a organizovat boj soustředěných zbraní.“ Prvním strategickým cílem Rudé armády podle daného plánu bylo zničit hlavní síly německého vojska, postupující jižně od Deblinu a k třicátému dni operace dosáhnout všeobecné frontové linie Ostrolenka – řeka Narew – Lodž – Kluczbork (Kreuzburg) – Opole a Olomouc. V plánu se dále uvádělo: „Vycházejíce ze záměru strategického plánu pochodu počítáme s tímto uskupením ozbrojených sil SSSR: Pozemní ozbrojené síly Rudé armády o síle 198 střeleckých divizí, 61 tankových divizí, 31 motorizovaných divizí, 13 jezdeckých divizí a 74 pěších pluků jako záloha vrchního velení.“ Tyto svazky měly být soustředěny do čtyř frontů, Severního, Severozápadního, Západního a Jihozápadního. Navíc se počítalo se 47 pozemními oddíly, 6 námořními oddíly, 11 pluky NKVD. Celkem mělo být nasazeno 2,9 milionu mužů, více než 1500 letounů nových typů a četné stroje starší konstrukce, 35 000 děl a minometů, 1800 těžkých a středních tanků nejmodernější konstrukce a značný počet lehkých tanků. Soustřeďování vojsk, zmobilizovaných pod záminkou cvičení, začalo v květnu 1941.

Rommel však nemohl využít tohoto pronikavého úspěchu. Hitler znovu odmítl doplnit a posílit Afrikakorps, neboť všechny bojeschopné divize a válečný materiál nutně potřeboval na sovětsko-německé frontě.

Šestého června 1944 vyloděním amerických a britských vojsk v Normandii byla po dlouhých odkladech konečně otevřena druhá fronta v západní Evropě. Událo se to v době, kdy sovětská armáda už pevně držela strategickou iniciativu ve svých rukou a projevila schopnost vypořádat se s fašistickými vetřelci vlastními silami. Avšak i za těchto okolností mělo otevření fronty v západní Evropě velký význam, neboť prohloubilo krizi, v níž se zmítalo válečné úsilí nacistického Německa.

Nedělal jsem si žádné iluze. Konec se blížil a naděje na moje přežití byla pranepatrná. Potom se vlak dal do pohybu a odloučení se už nedalo oddalovat. Poslední stisk ruky, několik tichých slz a pak už jsem stál sám ve zmítajícím se davu civilistů na nástupišti. Vrátil jsem se do prázdného bytu ve škole generálního štábu, kde už leželo jenom vojenské zavazadlo, které s sebou vezmu na frontu. Dolehl na mě pocit největšího osamění, jaký jsem v životě zažil.“..

Wilhelm Gustloff byl obrovitý, přepychově vybavený parník, jenž nesl jméno předáka švýcarských nacistů.

Osmadvacátého ledna už byly všechny kajuty i volné prostory na lodi zaplněny uprchlíky. Dokonce i na dno vypuštěného bazénu na spodní palubě se natlačily, jedna vedle druhé, tři sta třiasedmdesát telegrafistek z pomocných spojovacích oddílů. Mladá děvčata kolem dvaceti let. Následující den odpoledne už byl parník zaplněn k prasknutí.“..

Dodatečně se zjistí, že na palubu se před vyplutím vedralo ještě několik tisíc dalších uprchlíků, takže celkem parník Gustloff odvážel z gdaňského přístavu deset a půl tisíce lidí včetně pěti set těžce raněných vojáků a 173 příslušníků lodní osádky.

Petersena chtěl dát Hitler v návalu vzteku popravit, ale nakonec se dal přesvědčit o jeho nevině. V Německu vyhlásili třídenní smutek za více než 9000 mrtvých obětí největší katastrofy námořních dějin, jež svým rozsahem šestkrát překonala zkázu Titanicu.

Stalin, který se bál létání, přicestoval se svým vojenským i politickým poradním štábem až následující den vlakem.

Nejsvízelnější bylo jednání o Polsku. Vyžádalo si celkem sedm z osmi plenárních zasedání. Stalin neústupně trval na požadavku, aby Polsko odstoupilo Sovětskému svazu své někdejší východní oblasti až po takzvanou Curzonovu linii, za něž náhradou obdrží rozsáhlé německé území bývalého Pruska až po linii Odra – Nisa. Přes nesouhlas polské exilové vlády se představitelé západních velmocí podřídili Stalinově vůli. Na dodatečné výtky, že se mu nedokázali vzepřít, zastat se Polska a zabránit Sovětům, aby ovládli východní Evropu, Roosevelt rozčileně reagoval otázkou: „A co vlastně chcete, abych udělal? Vyhlásil jim válku, když Japonsko ještě nebylo poraženo? To je k smíchu!“..

Roosevelt se snažil využít dosažené dohody k tomu, aby přiměl Stalina k podpisu Deklarace o osvobozené Evropě, která měla být pojistkou proti sovětizaci zemí osvobozených Rudou armádou. Molotov podle svých vzpomínek zašel s textem deklarace za Stalinem: „Tohle už zachází až příliš daleko,“ řekl mu popuzeně. Stalin prý odpověděl: „Klidně tu deklaraci ber na vědomí. My s ní můžeme později zacházet tak, jak sami uznáme za vhodné.“..

Přiznával, že na jednání Velké trojky seděl vždy jako „… ubohý malý anglický osel mezi velkým ruským medvědem a velkým americkým buvolem.“..

Diplomatická roztržka: Generál de Gaulle se odmítl setkat s americkým prezidentem Rooseveltem na znamení protestu proti tomu, že Francie nebyla přizvána na jaltskou konferenci.

..a Guderianův první zástupce generál Walther Wenck, kterého Guderian přidělil k Himmlerovi, aby vzhledem k jeho operační neschopnosti operaci řídil.

„Nemůžeme čekat, až bude dodán poslední sud benzínu,“ namítal zvýšeným hlasem, „a poslední granát pro děla. Rusové zatím budou v plné síle.“ „Vyprošuji si,“ začal se vztekat Hitler, „abyste mi vytýkal, že chci čekat s operací!“ „Já vám nic nevytýkám, tvrdím jen, že nemá smysl čekat na dodání zbývajícího materiálu, a tím promeškat příhodný moment pro útok.“ „Právě jsem vám řekl,“ začal vykřikovat Hitler, „že si vyprošuji vaše výtky, jako bych já chtěl vyčkávat.“ „A já jsem vám právě sdělil,“ přidal na síle hlasu Guderian, „že nemám v úmyslu vám nic vytýkat, ale ani já nemám chuť čekat.“ „Já vám zakazuji,“ rozeřval se Hitler, „abyste mi ještě jednou vytkl, že já vyčkávám.“..

Plukovník Heinz Danko Herre, který dostal ze štábu skupiny armád rozkaz k odeslání 1. divize Ruské osvobozenecké armády (ROA) na frontu, jej předal ve Vlasovově nepřítomnosti jejímu veliteli generálu Sergeji Buňačenkovi. Ten však splnění rozkazu rezolutně odmítl. Nemá dost nákladních automobilů, aby se mohl s divizí vydat na pochod, některé pluky ještě nejsou dostatečně zorganizovány a vyzbrojeny. Ostatně jeho divize je součástí armády generála Vlasova a může být zasazena jedině v sestavě této armády. Nikdo jiný než generál Vlasov mu také nemá co poroučet. Od nikoho jiného rozkazy nepřijímá. Herre se rozzlobil: „Odmítáte splnit rozkaz? To bych vám neradil. To je vzpoura!“ „Nesmysl!“ křičel Buňačenko. „Jaká vzpoura? Nejsem vám podřízen!“ „To se ještě ukáže! Mohu vás donutit!“ „To byste mohl zkusit! Viděl byste, co by se stalo. Nejsme ovce, abychom se dali kdekým honit a podřezávat!“ Rozvzteklený Buňačenko vyběhl z místnosti. Nařídil všem jednotkám divize bojovou pohotovost. Ať ho Němci zkusí přinutit! Ukáže jim, zač je toho loket!

Německo: Do vojenské služby jsou povoláváni muži ročníku 1929 (šestnáctiletí, a dokonce patnáctiletí chlapci).

Tankový předvoj 3. sboru 9. tankové divize 1. armády dorazil k Ludendorffovu mostu přes Rýn u Remagenu, zmocnil se ho v použitelném stavu. Vojska divize poté začala budovat široké předmostí mezi Bonnem a Koblenzem. Hitlera tato zpráva uvedla do stavu zuřivosti a sesadil maršála Gerda von Rundstedta, kterému přičítal vinu za tento neúspěch.

Volal generál Omar Bradley. Ohlásil mu dobytí remagenského mostu a chtěl se poradit, jak velké síly má poslat na druhý břeh k obraně předmostí. Nepřítel jistě přeskupí své síly a slabý odpor protiútokem zlomí, zasazení velkých sil zase naruší probíhající operace. Eisenhower nechtěl věřit svým uším. Remagenský most je v našich rukou! To je bomba! „Kolik máš, Brade, po ruce vojsk, která můžeš vrhnout na druhý břeh?“ řval rozjařeně do telefonu. „Víc než čtyři divize,“ odpověděl Bradley, „ale chtěl jsem vědět, jestli nebude kolidovat s vašimi plány, když je zasadím na předmostí.“ „Ničeho se neobávej, Brade! Jen směle do toho! To je skvělé! Gratuluju! Okamžitě přejdi přes Rýn aspoň s pěti divizemi, se vším, co tam můžeš poslat. Ať se tam udržíme!“ Bradleyho zachvátila bezmezná radost! Doufal v Ikův souhlas, ale chtěl mít jistotu, že nešlápne vedle. „Byl to jeden z mých nejšťastnějších zážitků v době války“, vyznává se generál Eisenhower ve svých pamětech.

Telegram státního prezidenta Vůdci: „… Vědomí osudového společenství národa německého a českého vedlo mne k tomu, že jsem před šesti roky nalezl cestu k Vám. Hledíc k dosavadnímu vývoji, nemůže nikdo, kdo má rozum a dobrou vůli, pochybovat, že tato cesta byla jedině správná též z hlediska mého národa.“..

Ještě v Londýně na prezidentovo sdělení, že pojede domů přes Moskvu, při soukromé audienci okamžitě a prudce reagoval ministr Ladislav Feierabend. Rozhovor zaznamenal ve svých pamětech následovně: Řekl jsem, že jsem rozhodně proti tomu, pokládal bych to za neštěstí a doufám, že své rozhodnutí změní. V Moskvě nebude mít při sestavování vlády volnou ruku, a to by se mohlo stát osudným pro budoucnost. Nepokládám za vhodné, aby se prezident vracel domů z východu a do chaotických poměrů. Zůstane-li v Londýně, bude moci lépe hodnotit jednání stran a vykonávat na ně větší vliv než v Moskvě, kde bude více méně v pasti. V Londýně bude nezávislejší a bude se moci vrátit přímo do Prahy, až celá země bude osvobozena.

Vrchní velitelství branné moci dále oznamuje: „Stanný soud odsoudil k smrti majora Strobela ze štábu zákopnického pluku, majora Chellera, pobočníka v armádním sboru, majora Krafta z pozemního zákopnického praporu, nadporučíka Peterse, velitele protiletadlových sil nasazených k ochraně rýnského mostu v Remagenu a v nepřítomnosti hejtmana Brathkeho, bojového velitele v Remagenu, jednak pro zbabělost, jednak pro těžké porušení povinností v poli, protože z nedbalosti opomněli včas vyhodit do povětří most přes Rýn u Remagenu nebo jej energicky hájit. Rozsudky byly okamžitě vykonány.

V Simonovově deníku čteme: „Velitel dělostřelectva povolává do místnosti ještě dva plukovníky – velitele dělostřeleckých brigád. Vcházejí, opírajíce se o hole. Všiml jsem si, že kupodivu mnoho našich důstojníků, zvlášť tankistů a dělostřelců, chodí o holích. Stalo se to jaksi zvykem a snad trochu i módou.

Následkem pumového útoku, provedeného v neděli 25. března americkými svazy na severovýchodní prostor Prahy zahynulo podle dosavadních zjištění 253 lidí. Jejich ztotožňování není ještě zakončeno. Těžce a lehce zraněno bylo 417 osob.

Němci odpálili poslední raketu V2 na území Velké Británie. Dopadla jihovýchodně od Londýna. Celkem bylo na britské cíle odpáleno 1112 raket. Jejich výbuchy bylo více než 2700 civilistů zabito a 6500 zraněno.

Cestou k parkovišti aut mě Keitel pochválil, že jsem už Hitlerovi neodporoval. Co bych mu v té situaci mohl ještě říct? Cokoli bych řekl, všecko bylo úplně zbytečné. Večer jsem se vrátil do Zossenu. Moje žena mě přivítala slovy: ‚Dneska se vracíš strašně pozdě.‘ Odpověděl jsem: ‚Ale zato jsem tam byl naposledy. Jsem odvolán.‘ Padli jsme si do náruče. Pro nás oba toto odvolání bylo vysvobozením.

Ladislav Feierabend, který již předtím rezignoval na své členství v předchozí londýnské exilové vládě, se ve svých pamětech svěřuje, co v něm vyvolala zpráva o výsledcích moskevského jednání: „Zpráva působila na mne zdrcujícím dojmem. Ministerským předsedou byl člověk, kterého prezident Beneš a vláda pokládali za nespolehlivého představitele Československé republiky a za zrádce československé demokratické věci. Beneš mi několikrát dal najevo svou nelibost vůči Fierlingerovi a nejednou mi řekl, že pro něho v nové republice nebude místo, a najednou ho jmenoval předsedou první domácí vlády. Nebral-li jsem v úvahu takzvané odborníky, Masaryka, Hasala a Svobodu, byli kromě tří lidovců (Šrámka, Hály a dr. Procházky) českými členy vlády jen socialisté. Důležitá ministerstva vnitra a zemědělství byla v komunistických rukou spolu s dalším klíčovým ministerstvem informací. Osobou Clementisovou pronikl komunistický vliv do ministerstva zahraničních věcí a generálem Svobodou do ministerstva národní obrany. Ministerský předseda byl více komunista než sociální demokrat. Překvapilo mě, že mezi českými členy vlády nebyl ani jeden zástupce domácího odboje, ačkoli Beneš na to v Londýně kladl důraz. Nová vláda nemohla být dílem svobodné vůle prezidentovy; věřil jsem, že při jmenování podlehl nátlaku, jak jsem správně prorokoval.“..

OPERACE ELBE Pod silným nátlakem ze všech stran se odhodlal vrchní velitel Luftwaffe maršál Hermann Göring povolit operaci Elbe, první a zároveň poslední sebevražedné nasazení pilotů stíhacích letounů do obrany proti spojeneckým bombardérům. Přihlásilo se k němu několik set zfanatizovaných dobrovolníků. Byli soustředěni ve Stendalu (Sasko-Anhaltsko). Někteří z nich byli zoufalci, kteří kromě života už neměli co ztratit. Válka jim vzala rodiče, manželky, děti i všechen majetek, takže ztratili chuť žít. Úkolem sebevražedných stíhačů bylo po vzoru japonských kamikadze hromadně napadnout formaci nepřátelských čtyřmotorových bombardérů tak, že každý z pilotů narazí se svým strojem na některý z nich a za cenu svého stroje i života ho zničí i s celou jeho osádkou. Jedním z pilotů, kteří se k sebevražedné akci přihlásili, byl jedenadvacetiletý Werner Zell, který shodou okolností sebeobětavý útok přežil. Vzpomíná: „V místě soustředění jsem se cítil jako v zemi hojnosti. Najednou tu bylo k mání všechno, na co si člověk může pomyslet: víno, lihoviny, uzeniny, káva, čokoláda, cigarety v nevyčerpatelném množství. V den nasazení nás svolali do větší místnosti. Za stoly seděla řada důstojníků v slavnostních uniformách. My jsme naopak měli na sobě plátěné overaly, takzvané pytle na kosti, nedostali jsme ani teplé prádlo, nic zbytečného, čeho by bylo škoda. Lidé, kteří útok nařídili, se snažili, aby vyšel co nejlaciněji. Nás už odepsali, my jsme už pro ně byli mrtvoly. Šíleně smělým, úplně bezhlavým náletem se mi podařilo velkou rychlostí proniknout obrannou palbou nepřátelských palubních kulometů a kanonů k formaci nepřátelských těžkých bombardérů. Do jednoho z nich jsem narazil na plný plyn. Viděl jsem ještě, jak střelec za plexisklem pustil řídítka kulometu a zděšeně si rukama zakryl obličej. Všechno proběhlo strašně rychle. Okamžik srážky nemohu popsat, mám dojem, že jsem si buď rukou zakryl oči, anebo je instinktivně zamhouřil. Nic jsem chvíli neviděl. Když jsem se vzpamatoval z otřesu po nárazu, zjistil jsem, že padám. Trhl jsem prudce pákou odklápějící kryt kabiny, ale kabina se ani nehnula. Zatáhl jsem ihned za nouzovou páku. Když se průhledný kryt nad mou hlavou stále nezvedal, odpoutal jsem se od sedadla, opřel se do něj rameny, ale kryt kabiny se mi nedařilo zvednout, i když jsem na něj tlačil vší silou oběma rukama. Byly to nejhorší okamžiky mého života. Uvědomil jsem si, že teď se se svým poničeným messerschmittem stodevítkou zapíchnu do země, a najednou se mi nechtělo umřít.“ Historik a spisovatel Quido Knopp zná konec tohoto příběhu: „Pro mladého pilota přišla záchrana doslova v posledním okamžiku a právě od nepřítele. Jeden americký stíhač začal jeho stroj ostřelovat kulometem a dopady střel kryt kabiny konečně urazily. Proud vzduchu z ní Zella doslova vyrval. Utrpěl při tom vykloubení paže a frakturu klíční kosti. Navzdory nesnesitelné bolesti se Werneru Zellovi podařilo otevřít padák. V bezvědomí dopadl na pole, kde ho našel místní sedlák, který se postaral o jeho ošetření. Při tomto prvním a posledním zvláštním úkolu Göringova letectva zahynulo 77 pilotů. Vrátilo se jich jen patnáct. Ti měli podobně jako Werner Zell nějakého osobního anděla strážného, který jim pomohl, aby se zachránili padákem.“..

DEPEŠE DWIGHTU EISENHOWEROVI Britský premiér Winston Churchill odesílá vrchnímu veliteli amerických a spojeneckých vojsk na evropském válčišti generálu Dwightu Eisenhowerovi naléhavou depeši: „Považuji za krajně důležité, abychom podali Rusku ruku co nejdále na východě. Vídeň je pro nás již ztracena. Praha však ztracena není a Váš postup na Drážďany podél jižního údolí Labe včetně Prahy by byl pro nás určitě uskutečnitelný během příštích tří týdnů.“..

Věříme-li v záchranu Evropy před kapitalisticko-bolševickým otroctvím,..

Prezidentova tajemníka dr. Prokopa Drtinu pobouřilo při prezidentově projevu chování Gottwalda a Fierlingra, kteří seděli přímo před ním: „Stále si cosi polohlasně povídali, smáli se a chovali se vůbec nedůstojně. Nezaslechl jsem sice z jejich poznámek nic, nemohu tedy říci bezpečně, čeho se jejich výměna podotknutí týkala, ale bylo nasnadě soudit, že to byly jejich reakce na myšlenky a tvrzení prezidentova projevu. Měl jsem dojem, že se tak nevážně chovají, aby dali přítomnému slovenskému politickému publiku najevo, že není třeba přikládat projevu dr. Beneše příliš důležitosti, ba spíše naopak.“..

Americké letectvo bombardovalo nacistický koncentrační tábor Sachsenhausen, při náletu zahynulo přes tisíc vězňů.

Generál Eisenhower zastavil postup 1. americké armády operující severně od Lipska. (Teprve za třináct dnů se na druhém břehu Labe objeví čelní jednotky Rudé armády.)..

Všechny národy vzdaly tím či oním způsobem čest Rooseveltově památce. V Moskvě byly vyvěšeny smutečně lemované prapory a Nejvyšší sovět mu vzdal při svém zasedání čest dvěma minutami ticha vstoje. I japonský premiér vyjádřil Američanům ‚hlubokou soustrast‘ nad ztrátou jejich vedoucího představitele, který se podle něho ‚zasloužil o výhodné postavení, jež Američané dnes zaujímají‘.“..

Opakuje se historický zázrak braniborského domu, když náhlá smrt ruské carevny Jelizavety Petrovny (1762) zachránila v bezvýchodné válečné situaci Friedricha Velikého.

Ve všeobecném zmatku přišel šofér Göringovy choti Emmy k její komorné a požadoval vydání kufru se šperky, které má dovézt do bezpečí. Důvěřivá komorná jeho požadavku vyhověla. Řidič zmizel navždy i se šperky. Ještě více muselo maršála zranit, že jeho nesnází zneužili k vlastnímu obohacení nacističtí kamarádi, které považoval za věrné. Především Bruno Loerzer a Paul Körner, kteří ho opustili i se 78 bednami nakradených věcí z jeho majetku.

K jednání s tříčlennou delegací Výboru národního osvobození spolu s ním přicestovali maršál Rodolfo Graziani a další čelní fašisté, Fernando Mezzasoma, Francesco Maria Barracu, Luigi Gatti, Paolo Zerbino, Angelo Tarchi, Augosto Liverani. K výpravě se přidružila i rodina Clary Petacciové, poslední diktátorovy milenky,..

Oblečen do vojenské uniformy se samopalem přes rameno usedl do jednoho z čekajících aut. Ještě předtím stačil napsat dopis své manželce doně Rachele, která od předešlého dne našla i s dětmi útočiště v osadě Cemobia nedaleko Coma: „Drahá Rachele, dospěl jsem k poslední fázi svého života. Posílám Ti tento dopis proto, že se asi už nikdy neuvidíme. Prosím Tě, abys mi odpustila vše, čím jsem Ti bezděky ublížil. Ty však víš, že jsi jedinou ženou, kterou jsem skutečně miloval … Vezmi děti s sebou a pokus se překročit švýcarské hranice. Tam můžete začít nový život.“..

Ještě v Dongu partyzáni Mussolinimu dovolili vystoupit z auta a promluvit s Clarou. Dojatě ji objal. „Proč ses rozhodla jít se mnou?“ Odpověděla prostě: „Bylo to mé přání.“..

„Když jsem obrátil hlavu znovu do vozu, svěřil se plukovník svým později vydaným pamětem, výraz Mussoliniho se náhle změnil a byly na něm patrné známky strachu. Poslal jsem své společníky hlídat silnici do vzdálenosti zhruba dvě stě metrů od vozu v obou směrech a vyzval Mussoliniho, aby vystoupil a postavil se mezi zeď a vrata. Uposlechl zcela rezignovaně. Počal jsem mu předčítat rozsudek smrti.“ Předčítání plukovník zakončil sdělením: „Rozkazem Sboru dobrovolníků svobody jsem byl pověřen, abych jménem italského lidu vykonal spravedlnost.“ Mussolini jako by nechápal smysl toho, co bylo vyřčeno. Široce otevřenýma očima zíral na samopal v plukovníkových rukou. Petacciová hystericky vykřikla: Mussolini nesmí zemřít! Plukovník Valerio ji okřikl: „Kuš! A kliď se z cesty, jestli nechceš zhebnout s ním!“ Ulekla se a odskočila. Mussolini se třásl strachem a koktal: „Ale, pane plukovníku, pane plukovníku!“ „Stiskl jsem spoušť, ale výstřel se neozval. Samopal se zasekl. Podal jsem jej Guidovi a vytáhl pistoli, ale i ta selhala,“ píše Valerio. Mussolini vypadal už jako napůl mrtvý. Opíral se o zeď, oči upřené do dálky. Plukovník přivolal komisaře dvaapadesáté brigády. Ten přiběhl a podal mu svůj samopal. Plukovník se obrátil tváří k Mussolinimu a vpálil mu do těla dávku nábojů. Mussolini padl na kolena, opřel se o zeď a hlava mu poklesla na hruď. „Ještě žil, a tak jsem do něj vypálil další dávku. Petacciová ztratila sebeovládání, vběhla mi do střelby a zasažena padla k zemi.“..

Po několika hodinách byly všechny mrtvoly i s mrtvými těly Mussoliniho a Clary Petacciové odvezeny nákladním autem do garáže na milánském náměstí Piazale Loreto. „Výběr místa nebyl náhodný, píše plukovník Valerio ve svých vzpomínkách. Dobře jsem si zapamatoval toto náměstí večer 14. srpna 1944, kdy na něm leželo patnáct umučených partyzánů a kolem nich stáli fašisté v černých košilích. Toto náměstí bylo symbolem pro všechen lid, památkou na 76 000 vlastenců, kteří padli v boji za osvobození.“ Těla Mussoliniho a jeho poslední milenky Clary Petacciové, Barracua, Mezzasomy, Pavoliniho a Zerbina byla pověšena za nohy na háky. Přímo na náměstí byl ještě zatčen a na místě zastřelen v davu odhalený místní šéf fašistické policie.

Německý historik Joachim Fest zasvěceně píše: „Göringa považoval vždycky za úplatného a Speera, kterého v rozhovoru s Arturem Axmannem nazval svým druhým zklamáním poslední doby, měl za světu odcizeného umělce. Jejich selhání se tedy dalo předvídat. Ale zrada Heinricha Himmlera, který měl vždycky plná ústa věrnosti a který věrnost prohlašoval za nejvyšší ctnost svého árijsko-germánského mužského řádu SS, způsobila, že se Hitlerovi zhroutil svět.“..

Hitlerova svatba podnítila několik dalších párů v bunkru, aby se ještě v tu noc rovněž dali sekretářem Neumannem oddat, v rozhodnutí očekávaný konec přijmout ve dvou.

Hitler ležel na pohovce zbrocené krví. Střelil se do úst. Eva Braunová rovněž ležela na pohovce mrtvá. Měla sice u sebe pistoli, ale nepoužila ji. Otrávila se.

Někdy na začátku března 1945 se svěřila své někdejší švagrové, k níž lnula jako k důvěrné přítelkyni: „Vyprávěla jsem ti o zázračných zbraních, které brzy přivodí obrat. Je to všechno lež. Nesmysl, nic než švindl z Josefovy propagandistické kuchyně. Úplná porážka je už neodvratnou otázkou několika týdnů. Život, který vás čeká, už nebude stát za to, aby ho člověk žil. My jako elita třetí říše musíme nést následky. Požadovali jsme po německém národu nemožné a vůči jiným národům jsme se dopustili bezcitné krutosti. Za to nás stihne tvrdá pomsta vítězů. Ztratili jsme právo na život. Selhali jsme. Všichni zemřeme. Musíme zemřít, ne cizí rukou, ale svou vlastní.“ Švagrová, otřesená hrůzou z jejího sdělení, se zmohla na otázku: „A co bude s dětmi?“ Magda odvětila s mrazivou rozhodností: „Vezmeme je s sebou, protože jsou příliš krásné a dobré pro svět, který přijde. Bude tolik pomstychtivosti. Jen můj Harald přežije. Není Goebbelsův syn a naštěstí je právě v anglickém zajetí.“..

MUDr. Helmut Kunze se podle své pozdější výpovědi chystal dát každému z dětí injekci rychle působícího jedu, ale nenašel v sobě dost vnitřní síly, aby to udělal. Magda Goebbelsová jej naléhavě požádala, aby v bunkru vyhledal a poslal k ní Hitlerova osobního lékaře Ludwiga Stumpfeggera. Toho pak, jakmile děti usnuly, zavedla k nim do ložnice a společně vložili každému z nich ve spánku do úst ampuli cyankali.

Západní fronta: Americká 3. armáda překročila u Braunau řeku Inn a upevnila své postavení podél řek Labe a Muldy stejně jako 9. armáda. Obě dostaly příkaz nepostupovat dále do zóny, která má být okupována sovětskou armádou.

Nacistické Německo: Kolem 22:30 říšskoněmecký rozhlas přinesl zprávu o Hitlerově smrti, text, který přečetl hlasatel Elmar Banz, se vůbec nezmiňoval o vůdcově sebevraždě. Oznamoval, že Adolf Hitler padl na svém velitelském stanovišti v říšském kancléřství, kde do posledního dechu bojoval za Německo. Byla to poslední lež režimu.

..a 5. střelecká rota kapitána Alexeje Chramova postoupily těsně ke zdem říšského kancléřství. Rozbíjejí stěny, do otvorů oken a dveří házejí protitankové granáty. První se do dveří kancléřství probíjejí vojáci čety poručíka Fjodorova […] Jedovatý dým oslepuje oči, ale seržant průzkumník Ivan Kušnir, poručík Fjodorov a majorka Nikulinová se po rozbitých schodištích dostávají na půdu a pak na střechu. Majorka tu vztyčuje rudý prapor.“..

Hovoří o tom historik Andrew Roberts v monumentálním díle Ve vichru války: „Plenění, opilství, vraždění a loupení, jichž se Rudá armáda běžně dopouštěla ve Východním Prusku, ve Slezsku a na jiných místech v Říši -obzvláště v Berlíně, byly v tomto případě nevyhnutelnou reakcí vojáků, kteří během předcházejících dvaceti měsíců postupovali zničenými ruskými městy a vesnicemi Vojáci Rudé armády, rozběsnění zkázou způsobenou nacisty v jejich domovině, pociťovali v Německu odpor k porcelánu vyrovnanému v příbornících, čistým domácnostem bez jediné skvrny, dobře ohrazeným a obdělávaným polím a hovězímu dobytku kypícímu zdravím. Německé ženy měly rovněž zaplatit vysokou cenu za čtyřleté řádění wehrmachtu v Sovětském svazu.“ Historik Anthony Beevor, v knize Russian Front uvádí, že „… celkem byly znásilněny nejméně dva miliony Němek a značná část, ne-li rovnou většina z nich zřejmě mnohonásobně. Jen v samotném Berlíně došlo v posledních několika dnech před kapitulací města k znásilnění 90 000 žen.“ Znásilňování ovšem na německém území, kde se válčilo, postihlo nejenom německé ženy, ale i Polky a Židovky osvobozené z koncentračních táborů, a zejména sovětské válečné zajatkyně, znásilňované pod pohrůžkou zastřelení celými skupinami vojáků, neboť Stalinův rozkaz číslo 227 prohlašoval sovětské zajatce za zrádce. Znásilňování těchto nešťastných žen se tudíž nejenom trpělo, ale často pro potěchu bojujících vojáků přímo organizovalo. Jsou k dispozici údaje, že v berlínské čtvrti Dahlemu byly bez milosti znásilňovány i řádové sestry, a hlavně ovšem mladé dívky, ale také stařeny i těhotné ženy a šestinedělky. To vše se dělo s tichým souhlasem velitelů. Ani samotný Stalin v tom neviděl nic odsouzeníhodného. „Co je tak hrozného na tom,“ tázal se v dubnu 1945 v rozhovoru s maršálem Titem, „když si voják po všech těch hrůzách zašpásuje s nějakou ženou?“ Historik Andrew Roberts konstatuje: „Cílem hromadného znásilňování bylo poskytnutí pohlavního ukojení vojáků, ponížení Německa a pomsta na něm. Vojáci Wehrmachtu zaseli v průběhu operace Barbarossa vítr a jejich matky, sestry a dcery poté byly nuceny sklidit bouři.“..

Síla znamená bezpečnost a mír …“..

Jeho hubená, do přísných záhybů naskládaná tvář nemohla utajit radost,..

„Proč všichni v té vaší třetí armádě tak nedočkavě toužíte osvobodit Čechy?“ „Ale Brade,“ usmál se Patton, „copak to nechápeš? Češi jsou naši spojenci a s jejich děvčaty se můžeme sbližovat. Hurá do Československa za sbližováním!“ Narážel na okolnost, že sbližování amerických vojáků s Němkami se nevidělo rádo. Dokonce se za takové vztahy platily pokuty. Patton dodal: „Jak můžeš zastavit armádu, která se už nemůže dočkat českých děvčat?“..

Podporučík Sommr se okamžitě obrátil na amerického operačního důstojníka z velitelství divize. Co se dozvěděl, ho zmrazilo. Americká vojska nesmějí překročit demarkační čáru. Nevěděl ovšem, že sám Patton kvůli tomu volal Bradleymu: „Praha je jako hrozen zralý ke sklizni. Musím se opravdu zastavit v Plzni? Pustíš mě do Prahy? Proboha, Brade, ti vlastenci ve městě potřebují naši pomoc! Musíme si pospíšit!“ „Já sympatizuji s tebou i s vlastenci v Praze, Georgi,“ řekl Bradley, „ale mám své instrukce.“ Slíbil, že ihned zavolá Eisenhowerovi a počká si na odpověď. Vtom Pattonovi bleskl hlavou nápad: „Co říkáš tomu, že bych se prostě dneska ztratil? A zatímco budu nezvěstný, moje jednotky vstoupí do Prahy? Já se přestanu skrývat a zavolám ti z telefonní budky v Praze.“ Zdálo se, že se nápad Bradleymu docela líbí, ale chtěl si věc přece jenom předem vyjasnit s Eisenhowerem. Ráno 6. května v pracovně generála Pattona vyzváněl telefon. Ve sluchátku zvučel energický hlas generála Bradleyho: „Georgi, linie zastavení postupu pro pátý a dvanáctý sbor za Plzní platí. Navíc, nesmíš, opakuji, nesmíš vysílat průzkum severovýchodně od Plzně dál než pět mil. Ike si v té době nepřeje žádné mezinárodní komplikace.“ „Proboha, Brade,“ protestoval Patton, „mně se zdá, že tak velký stát jako Amerika by měl přenechat mezinárodní komplikace někomu jinému!“ Bradley však nemínil diskutovat a zavěsil.

Už už se schylovalo k boji. Československý důstojník přemlouval velitele vlasovců, aby od útoku upustil, a zabránil tak zbytečnému krveprolití. Přece nechceme udělat Němcům tu radost, že se my Slované budeme vzájemně pobíjet. Argument zapůsobil. Vlasovci odtáhli. Buňačenko přijal v místnostech svého štábu v jinonické Waltrovce delegáty České národní rady Josefa Knapa a Václava Davida, kteří přijeli projednat vyvstalé rozpory. Byl rozezlen. Antonov ho informoval o stanoviscích České národní rady. Co si ti Češi myslí? Že za ně budeme cedit krev pro nic za nic? Jeho žádost, aby směl přečíst do rozhlasu prohlášení, že bojuje za svobodu Ruska a zároveň proti tyranu Stalinovi, odmítli. Čert s nimi! Přelétl očima děkovný dopis psaný ruštinou plnou chyb. Češi děkují za pomoc, ale nemohou zůstat lhostejní k nepřátelskému vztahu vlasovců k nejlepšímu příteli Československa Stalinovi a jeho armádě, a z toho důvodu prosí generála, aby své jednotky stáhl z Prahy. Buňačenkovu tvář zkřivila zlost: „V tomhle nevděčném městě už nezůstanu ani hodinu! Nestojíte nám ani za jedinou kapku krve! K čertu s vámi! Jděte k bolševikům! Však oni vám ukážou, co jsou zač!“..

Celkem bylo mimochodem během války z 820 nasazených německých ponorek 781 zničeno. Z 39 000 příslušníků ponorkových osádek 32 000 mužů v bojových akcích zahynulo.

Po silnici z Prahy na Plzeň táhly v obnovené svornosti ustupující proudy wehrmachtu, jednotek SS i vlasovské 1. divize.

Jednotky 4. ukrajinského frontu obsadily Šumperk, Zábřeh, Ústí nad Orlicí. Moravskou Třebovou, Litovel, Prostějov.

Devátého května ve 2 hodiny 30 minut hlásil Leljušenkovi velitel předsunutého odřadu plukovník Fomičev, že pronikl do Prahy. Jeho hlášení vzápětí potvrdil spojovací důstojník 10. gardového tankového sboru. Ve tři hodiny v noci vedly předsunuté jednotky 63. gardové tankové armády boj ve středu Prahy a u budovy generálního štábu. Jeden její prapor, který dosáhl západního břehu Vltavy, zabránil podle Leljušenkova svědectví esesákům vyhodit do povětří Karlův most.

Osádka prvního tanku poručíka Ivana G. Gončarenka z 10. tankového sboru vyprávěla zážitky z postupu jejich tankové čety Prahou: „Po druhé hodině v noci vjíždíme do města. Všechny tři tanky jedou po neznámých ulicích. Napříč jedné z nich stojí barikáda. Jásající povstalci vyskakují na tank, objímají nás a líbají. Dojetím se nám svírá hrdlo. Na nepřítele jsme zatím nenarazili. Pouštíme se dál. Na náš tank si přesedl Čech – průvodce, který až dosud jel na tanku velitele čety – František Souček. Po prudkém svahu jsme sjížděli k Vltavě, abychom se zmocnili mostů a fašistům znemožnili je zničit. Náš tank se během jízdy k řece dostal do čela. Kousek od Mánesova mostu začal náš poslední boj. Zamaskovaná nepřátelská samohybná děla zahájila palbu. Ostatní naše tanky zůstaly někde pozadu. Střelec z tankového kanonu odpověděl také palbou. Pomáhal mu nabíječ Nikolaj Kovrygin. Rozpoutal se dělostřelecký souboj. Dvě nepřátelské samohybky hoří, ale i náš tank byl zasažen do věže. Tento výstřel se stal osudným pro našeho velitele Ivana Grigorjeviče Gončarenka – zabil ho […] Batyrev pokračoval v palbě a zničil ještě jedno samohybné dělo. Dalším nepřátelským zásahem byli těžce zraněni řidič Šklovskij a František Souček. Při třetím zásahu utrpěl těžké zranění Alexandr Filippov. Po dalším zásahu se zasekl kanon a jeho hlaveň zůstala bezmocně zamířena do jednoho místa; přitom byl lehce raněn Kovrygin.“..

V živelně vznikajícím ležení o rozloze více než dvaceti kilometrů se postupně nahromadilo na šest tisíc nacistických vojáků propadajících panice, neboť směrem od Orlíku se rychle přibližovaly čelní jednotky sovětských divizí. Esesáci si v bezvýchodnosti situace vybíjeli zuřivost nenávistným vražděním místního obyvatelstva. Dokladem je tragický osud sedmičlenné skupiny bezbranných vesničanů ze Živohoště, kteří cestou do svých domovů narazili na hlouček esesáků. Ti je bezdůvodně postříleli a jejich těla naházeli do Vltavy. Z Milína nacističtí zběsilci odvlekli někdejšího italského legionáře Štěpána Richarda a jeho dva syny a v lese za obcí je výstřely ze samopalu povraždili. Zabili i sedmdesátiletého obyvatele Milína Zelenku a obětí jejich zabijácké zběsilosti byl i Václav Šplíchal z Buků, který podle svědectví svého příbuzného Václava Tucháčka vyšel ze dveří svého domku. Jeden z esesmanů, kteří táhli vesnicí, na něj řval, aby se klidil. Další přiskočil, srazil jej úderem pažby k zemi a přispěchavší důstojník jej usmrtil několika výstřely z pistole.

<2020>