Stanislaw Lem

Solaris (A) [140]

Ve sluchátkách se rozléhaly jen neustávající salvy atmosférických výbojů. Pod nimi se ozývalo šumění, tak hluboké a nízké, jako by to byl hlas samé planety.

Nějakou dobu byl velmi populární názor (denní tisk jej velmi horlivě rozšiřoval), že myslící oceán, který oblévá celou Solaris, je gigantický mozek převyšující naši civilizaci o miliony vývojových let, že je to jakýsi “kosmický jogín”, mudřec, ztělesněné absolutní vědění, které už dávno pochopilo marnost veškeré aktivity, a zachovává proto vůči nám kategorické mlčení.

Tyto hypotézy vzkřísily a oživily jeden z nejstarších filozofických problémů - vztah mezi hmotou a duchem, vědomím.

Je hora nesmírně veliký kámen? Je planeta obrovská hora?

Protože jsem ho znal, myslil jsem si až dosud, že jeho rovnováhu by nemohlo nic narušit. Teď jsem si tím nebyl už tak jist.

..cítil jsem, jak pot, který mi vystoupil na čele, stydne.

Čekal jsem, zda ještě něco neřekne, ale už jenom němě pohyboval ústy, jako by z nich chtěl něco vyplivnout.

Zdálo se mi, že ztráta vědomí, můj vlastní zánik by pro mne byl nevýslovnou, nedosažitelnou milostí.

A tu se stalo něco, co bych byl spíš neočekával: pomyšlení na to, že jsem zešílel, mne uklidnilo.

Jsem-li však nemocen, mohu se uzdravit - a to mi dávalo aspoň naději na vysvobození, naději, kterou jsem za nic na světě nebyl s to najít v zamotaných hrůzách těch sotva několikahodinových zážitků na Solaris.

V úsměvu - měla tak tmavé rty, že když jedla višně, nebylo to na nich znát..

Věděl jsem už vlastně naprosto jistě, že to není Harey - a téměř jistě, že ona sama to neví.

Mé tělo se k ní přiznávalo, chtělo ji, táhlo mě k ní navzdory rozumu, všem argumentům a strachu.

Ačkoliv jsem teď už vůbec nevěřil, že je to ona, něco mi sevřelo hrdlo pokaždé, když jsem ji poznával v těch malých známých gestech. Vymykalo se to rozumu a bylo to strašné, ale nejstrašnější bylo to, že já jsem se musel chovat pokrytecky a předstírat, že ji pokládám za Harey, ačkoliv ona sama se přece za Harey pokládala a subjektivně nejednala licoměrně.

Udělal bych nevím co, jen abych nemusel znovu slyšet ten strašný hlas, v němž nebylo už vůbec nic lidského. Všechny iluze - tolik jsem si mohl říci - byly zpřetrhány a skrz zdánlivou Hareyinu tvář začala prosvítat jiná, skutečná, vůči níž byla alternativa šílenství skutečně vysvobozením.

“Co to tedy je?” zeptal jsem se, když jsem ho trpělivě vyslechl. “To, co jsme chtěli: kontakt s jinou civilizací. Tady ho máme, ten kontakt. Naše vlastní monstrózní zrůdnost, naše tajtrlictví, naše nemravnost, to všechno zvětšeno do obrovských rozměrů jako pod mikroskopem!!!”..

Každou vědu provází vždycky nějaká pseudověda, prapodivná pokřivenina, znetvořenina původní vědy vznikající v mozcích určitého typu; astronomie našla svou karikaturu v astrologii, chemie ji měla kdysi v alchymii,..

S rozkoší jsem se poddával vládnoucí tmě, dýchal jsem zhluboka, prázdný, zbaven všech myšlenek.

Sotva jsem to vyslovil, sám nevěda, zda to předstírám nebo ne, znenadání jsem ve tmě objal popaměti její štíhlá záda, a když jsem ucítil jejich chvění, uvěřil jsem v ni. Ostatně nevím. Zdálo se mi najednou, že to já klamu ji, a ne ona mne, protože ona je jen sama sebou.

Bývaly doby, kdy jsme se navzájem až do úmoru mučili nadměrnou upřímností v naivním přesvědčení, že nás to zachrání.

Symetriáda dostala své jméno podle toho, že každému uspořádání klikatých průchodů, cest a nakloněných rovin na jedné polokouli odpovídá v podrobnostech zcela věrné uspořádání na polokouli druhé.

Jak víme, každou rovnici lze vyjádřit figurálním jazykem vyšší geometrie a lze sestrojit těleso, které je jejím ekvivalentem. V tomto smyslu je symetriáda jakousi příbuznou kuželů Lobačevského a Riemannových ploch se zápornou křivostí, ale pro svou nepředstavitelnou komplikovanost příbuznou velmi vzdálenou. Je vyjádřením celého matematického systému v prostoru několika krychlových mil, přičemž toto vyjádření je čtyřrozměrné, neboť podstatné koeficienty rovnic jsou vyjádřeny také v čase - časovým průběhem proměn.

Člověk je schopen obsáhnout tak málo věcí najednou. Vidíme jen to, co se děje před námi, zde a teď.

Osud jednoho člověka může znamenat mnoho, osud několika set lidí lze jen těžko postihnout, ale osudy tisíců, milionů lidí - neznamenají v podstatě nic. A symetriáda je milion, ne, miliarda umocněná na sebe samu, nepředstavitelnost sama. Co z toho, že v některé její lodi, která je zdesateronásobeným Kroneckerovým prostorem, stojíme jako mravenci držící se záhybu dýchající klenby, že vidíme vzlet gigantických ploch šedě opalizujících v záři našich světlic, jejich vzájemné pronikání, měkkost a neomylnou dokonalost řešení, které je přece jen okamžikem - neboť tady všechno plyne, protože obsahem této architektury je soustředěný a účelný pohyb. Vidíme jen zlomek procesu, chvění jediné struny v symfonickém orchestru superobrů, a přitom víme - ale jen víme, nechápeme - že současně nad námi i pod námi, v úzkých propastech, mimo dohled našeho zraku, za hranicemi naší představivosti dochází ke statisícům a milionům jiných přeměn, spjatých navzájem jako noty matematickým kontrapunktem. Někdo nazval symetriádu geometrickou symfonií; je-li tomu tak, pak jsme my jejími hluchými posluchači.

Mělo to být vlastně něco ještě krutějšího než pomsta: zničení něčeho jen proto, že to nedovedeme pochopit.

Počkat… Dilema, které nedovedeme rozřešit. Pronásledujeme sami sebe. Polytheria nedělají nic jiného než to, že selektivně zesilují naše myšlenky. Hledat motivy tohoto jevu je antropomorfismus. Kde neexistují lidé, tam nejsou ani motivy přístupné člověku.

Položil jsem ji na stůl, roztrhl jí plášť na prsou a na vteřinku se zahleděl do jejího ztuhlého, cukajícího obličeje; krev zamrzla na otevřených ústech, pokryla rty černým povlakem, na jazyku se třpytily krystalky ledu… Tekutý kyslík. V pracovně byl tekutý kyslík v Dewarových nádobách. Když jsem ji zvedal, cítil jsem, že drtím chrupající sklo. Kolik toho mohla vypít? Na tom nezáleží. Spálený hrtan, hltan, plíce; tekutý kyslík je silnější žíravina než koncentrované kyseliny. Její dech, skřípavý, suchý, jako zvuk trhaného papíru, slábl. Oči měla zavřeny. Agónie.

Říkám ti naposled: tohle, to všechno tady, je situace vymykající se jakékoli morálce.”..

Bylo mi, jako bych se na celou situaci, na nás dva, na všechno díval z nesmíme dálky obráceným dalekohledem: všechno bylo malilinkaté, trochu směšné, nedůležité.”..

Ale to jen proto, že jsou ve mně možná myšlenky, záměry, naděje kruté, nádherné, vražedné - a já o nich nic nevím.

..vyrůstala ve mně beze slova mrtvá, lhostejná jistota, že tam, kam nemohu sáhnout, jsem se už rozhodl a teď, předstíraje si, že se nic nestalo, nemám ani tolik sil, abych sám sebou pohrdal.

Svíjel jsem se v duchu pod přívalem těch frází vyslovovaných tak vážně a s takovou opravdovostí.

..když jsem hleděl na jeho zažloutlé stránky pokryté drobným mákem tisku.

Solaristika - psal Muntius - je náhražkou náboženství kosmické éry, je to víra v rouše vědy; kontakt, cíl, k němuž směřuje, je stejně mlhavý a nejistý jako obcování svatých anebo příchod Mesiášův. Výzkum Solaris není nic jiného než liturgie zabalená do metodologických formulek, pokorná práce badatelů je očekáváním splnění, zvěstování, neboť neexistují a nemohou existovat mosty mezi Solaris a Zemí. Tuto očividnost a s ní i jiné, jako je absence společných zkušeností, absence pojmů, které by se daly sdělit, solaristé odmítají, stejně jako kdysi věřící odmítali argumenty, které vyvracely základy jejich víry. Ostatně co lidé očekávají, čeho se mohou nadít od “navázání informačního spojení” s myslícími moři?

Předstíral jsem klid a Harey ho předstírala také; ta mlčenlivá dohoda, vědomí, že se navzájem klameme, to bylo naše poslední útočiště.

Jednou v noci jsem ve spánku uslyšel, jak Harey potichu vstává. Chtěl jsem ji obejmout. Už jenom v mlčení, už jenom potmě jsme mohli být ještě aspoň na chvíli svobodni, v zapomenutí, které bylo v tom zoufalství obklopujícím nás ze všech stran jen chvilkovým přerušením muk.

Nějakou dobu se budu muset nutit, abych se usmíval, klaněl, vstával, prováděl tisíce drobných úkonů, z nichž se skládá zemský život, až je nakonec přestanu vnímat. Najdu si nové zájmy, novou práci, ale neoddám se jim celý. Ničemu a nikomu, už nikdy v životě. A je možné, že v noci budu vyhlížet tam, kde na obloze pohlcuje temný prachový mrak záři dvou sluncí, a budu vzpomínat na všechno, dokonce i na to, co si myslím teď, a že si se shovívavým úsměvem, v němž bude drobet smutku, ale i pocitu převahy, vzpomenu na svou bláznivost a na své naděje.

Nevěděl jsem, setrvávaje v neochvějné víře, že ještě neminul čas krutých zázraků.

<2022, znovu, více poznámek>