Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
2022
Deníky 1924-1929deniky_1924_1929.png
   Joseph Goebbels 
Rozmarné létorozmarne_leto.png
   Vladislav Vančura 
Jak to vidíjak_to_vidi_vaclav_cilek.png
   Václav Cílek 
Madisonské mostymadisonske_mosty.png
   R.J.Waller 
Solaris (A)solarisA.png
   Stanislaw Lem 
Příběhy pilota Pirxepribehy_pilota_pirxe.png
   Stanislaw Lem 
Rozum v koncíchrozum_v_koncich.png
   H.G.Wells 
3001 - poslední vesmírná odysea3001_posledni_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Den opričníkaden_opricnika.png
   Vladimír Sorokin 
Krvavá lázeňkrvava_lazen.png
   Mika Waltari 
Skleníksklenik.png
   Brian Aldiss 
Robinzoni z Kronborgurobinzoni_z_kronborgu.png
   František Běhounek 
Husitská epopej I.husitska_epopej_1.png
   Vlastimil Vondruška 
Kohout plaší smrtkohout_plasi_smrt.png
   Halas František 
Proměnapromena.png
   Kafka Franz 
2021
Král Šumavykral_sumavy.png
   Kalčík Rudolf 
Tři sestrytri_sestry.png
   A.P.Čechov 
Vzpomínky na budoucnostvzpominky_na_budoucnost.png
   Erich von Däniken 
Zpráva o třetí planetězprava_o_treti_planete.png
   Arthur C. Clark 
Pět neděl v balónupet_nedel_v_balonu.png
   Jules Verne 
Sapienssapiens.png
   Yuval Harari 
Kilometr 19kilometr_19.png
   Eduard Fiker 
Smrt si jde pro slavnésmrt_si_jde_pro_slavne.png
   Jan Bauer 
Temné světelné rokytemne_svetelne_roky.png
   Brian Aldiss 
Zlatá čtyřkazlata_ctyrka.png
   Eduard Fiker 
Série C-Lserie_c-l.png
   Eduard Fiker 
Nonstopnonstop.png
   Brian Aldiss 
Podivná úmrtípodivna_umrti.png
   Jan Bauer 
Další doteky dějindalsi_doteky_dejin.png
   Karel Pacner 
Vládce mořských hlubinvladce_morskych_hlubin.png
   J. M. Troska 
Farářův konecfararuv_konec.png
   Josef Škvorecký 
Ostrov doktora Moreauaostrov_doktora_moreaua.png
   H.G.Wells 
Velké špionážní operacevelke_spionazni_operace.png
   Karel Pacner 
Válka světůvalka_svetu.png
   H.G.Wells 
Velké polární výpravyvelke_polarni_vypravy.png
   Miroslav Martínek 
Říjnový kůňrijnovy_kun.png
   Colleen McCullough 
Hamlethamlet.png
   William Shakespeare 
Pád Cařihradupad_carihradu.png
   Mika Waltari 
Povídky z druhé kapsypovidky_z_druhe_kapsy.png
   Karel Čapek 
U Veliké řekyu_velike_reky.png
   Eduard Štorch 
Povídky z jedné kapsypovidky_z_jedne_kapsy.png
   Karel Čapek 
Stroj časustroj_casu.png
   H.G.Wells 
Osada Havranůosada_havranu.png
   Eduard Štorch 
Lovci mamutůlovci_mamutu.png
   Eduard Štorch 
Mementomemento.png
   Radek John 
2020
Navzdrory básník zpívánavzdory_basnik_zpiva.png
   Jarmila Loukotková 
Dívka, která si hrála s ohněmdivka_ktera_si_hrala_s_ohnem.png
   Stieg Larsson 
Dva proti říšidva_proti_risi.png
   Jiří Šulc 
Anthropoid kontra Heydrichanthropoind_kontra_heydrich.png
   Miloslav Jenšík 
Keltův senkeltuv_sen.png
   Llosa M. Vargas 
62.armáda v bojích o Stalingrad62_armada_v_bojich_o_stalingrad.png
   Kokunov, Stupov 
Výbor z díla I.vybor_z_dila_1.png
   C.G.Jung 
Caesarcaesar.png
   Colleen McCullough 
Problém tří tělesproblem_tri_teles.png
   Liou Cch-sin 
Nesmrtelnostnesmrtelnost.png
   Milan Kundera 
Caesarovy Římankycaesarovy_rimanky.png
   Colleen McCullough 
My děti ze stanice ZOOmy_deti_ze_stanice_zoo.png
   Christiane Felscherinow 
Posledních 100 dnůposlednich_100_dnu.png
   Karel Richter 
2061: Třetí vesmírná odyssea2061_treti_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Dneska už se tomu smějudneska_uz_se_tomu_smeju.png
   Adina Mandlová 
Z Lenigradu do Berlínaz_leningradu_do_berlina.png
   Nikolaj N. Nikulin 
Muži pod ochranoumuzi_pod_ochranou.png
   Robert Merle 
Egypťan Sinuhetegyptan_sinuhet.png
   Mika Waltari 
Smrt je mým řemeslemsmrt_je_mym_remeslem.png
   Robert Merle 
Přízeň fortunyprizen_fortuny.png
   Colleen McCullough 
Hitlerovi bojovnícíhitlerovi_bojovnici.png
   Guido Knopp 
České milenky nacistůceske_milenky_nacistu.png
   Václav Miko 
Exodusexodus.png
   Leon Uris 
Logan`s Runlogans_run.png
   William Nolan 
Pandemiepandemie.png
   Riddle A.G. 
Stalingrad-peklo na Volzestalingrad_peklo_na_volze.png
   Guido Knopp 
Dunaduna.png
   Frank Herbert 
Kronika ohlášené smrtikronika_ohlasene_smrti.png
   Gabriel García Márquez 
Město a hvězdyrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 

Joseph Goebbels

Nadšený pracovník a řečník z počátku NSDAP, později ministr propagandy.

deniky_1924_1929.png

Deníky 1924-1929 [144]

„Nepíši pro své potěšení, ale proto, protože moje myšlení je pro mě trápením a radostí.

Vzpomínám si na vleklou nemoc (zápal plic s hrůznými horečnatými fantaziemi), z níž jsem jako neduživý chlapec jen tak tak vyvázl.

Mými přáteli byli Herbert Beines a Hubert Hompesch. Potom ještě Herbert Lennartz, syn šéfa mého otce. Zemřel následujícího roku po operaci nosu. (1909) Na mé největší dojem. Chtěl jsem odpoledne za nim, abych s ním udělal domácí úkoly, ale on už ležel mrtev.

Temné touhy. Eros se probouzí. Jako hoch obecně poučen.

Báječná blaženost mládí.

Lene. Jedna noc s ní na pohovce v Rheindahlenu. Zůstala nevinná. Cítím se jako muž.

Nevědomky nosím Anku v srdci.

Ach, jak mám dále snášet ten neklid?

Odpoledne na Schloßberské louce. Líbám ji. Dosáhl jsem napinění bez rozměru a cíle.

Četba: poprvé Dostojevský. Vzrušen. „Zločin a trest“. Čtu v noci.

Do mého kalendáře zapisuje: „Sdílená radost je dvojnásobná radost.“

Klid nenalezen. Tápu v chaosu.

Richardův oblek prochlastán.

Zkouška u Pauma, Waldberga, Onckena a Neumanna. Neumann, sviňák. Richard čeká venku. Před oznámením. Jsem úplně mimo. Tohle trýznění zvířat! Vstupte. Obvyklé fráze. Richard gratuluje. Jsem jako praštěný. Telegram domů. Večer v seminárním kroužku. Waldberg mě poprvé oslovuje „pane doktore“..

Následující poledne. Studuji jízdní řád. Prosí mě, abych zůstal. Ano, miluji tě. Kouzelné dny. Blažené porozumění. Krásnější noci na mém pokoji. Pod dekou. G… Velmi se smějeme. Nejsem spokojen s její láskou. Je zdrcena. Pak se mi bezezbytku oddává. A teď náležíme jeden druhému.

Düsseldorfu. V Odeonu v Cölnu se ukázalo, že spolu téměř nemůžeme žít. Sváry. Nesnesitelné.

Dostojevský „Idiot“. (Velký dojem.)..

Moje neudržitelné postavení v bance. Inflace. Šílená doba. Dolar šplhá jako žonglér. U mě skrytá radost. Ano, musí přijít chaos, jestliže má být lépe. Komunismus. Židovství. Jsem německý komunista.

Jsem nemocný a budu nemocnější. Apatie.

Mezi nezaměstnanými. Nedostávám nic. Nemám tu potřebnou drzou vytrvalost.

Četba Maxmiliána Hardena (alias Isidor Witkowski)2 „Procesy“: (Hlavy. 3. část.) Co je tento zatracený Žid za pokryteckého sviňáka. Lumpové, darebáci, zrádcové. Sají nám krev jednomu za druhým. Vampíři! Sedím v nově instalovaném altánu a těším se z krásného letního dne. Sluneční svit! Krásně vlahý vzduch! Vůně květin! Jak krásný je tento svět!!!

Rozpadá se ve mně jedna naděje za druhou. Ženu se rovnou do beznaděje. Na konci je však člověk jen to, co si ze sebe sám dělá. Člověk má jen takovou hodnotu, jakou by, kdyby to nebyl on, dal sám za sebe. Z duše nenávidím malou politiku.

Maxmilián Harden, prolhaný polský židovský hulvát.

Nejsem muž senzace. Jakýsi Maxmilián Harden! Stavem spisovatel. Pak umělecké vybuzení. Soudce stahuje ohon. (Pravděpodobně také židovský neotesanec, zvaný Lehmann, státní zástupce se jmenuje Preuß.) Tento patriotický lov na hýly. „Sedm let jsem zápasil sám se sebou.“ – Potom jsem to však s rozkoší vylil na německou veřejnost. Bože, co [!] za podvod. Pane Maxmiliáne Hardene = Isidore Witkowski, protestantského = židovského vyznání, německé = polské = semitské národnosti, Vy patriote, Vy statečný bojovníku za pravdu a právo, Vy jste hulvát, lump a největší podvodník století. To jste také po válce dokázal svým hanlivým článkem proti Vaší německé „vlasti“. Tam jste strhl masku ze svého židovského ksichtu. – A udělal jste to s rozkoší. Assez! (Dost!; pozn. překladatele). Za tu námahu to nestojí! Kdybych měl v Německu nějaké slovo, pak byste byl ještě dnes společně s panem Wartburgem, panem Louisem Hakenem, panem Nathanem a podobnými žlutými mamlasy odtažen na dobytčáku přes některé hranice. Duch je pro nás nebezpečný. Ducha musíme překonat. Duch nás sužuje a žene nás od katastrofy ke katastrofě. Pouze v čistém srdci nalezne trýzněný člověk vysvobození z bídy. Skrze ducha k čistému člověku! Rosa Luxemburgová „Briefe aus dem Gefängnis an Karl Liebknecht“ (Dopisy z vězení Karlu Libknechtovi). Možná idealistka. Někdy překvapující svojí vroucností, teplým, přátelským tónem. (Ostatně dopisy jsou určené Sonje, Liebknechtově ženě, a ne jemu samotnému.) V každém případě Rosa za své ideje trpěla, seděla dlouhá léta ve vězení a nakonec za ně – zemřela. To přece nelze při všech 60 myšlenkových pochodech zapomenout.

Ale tito židovští ideologové nechávají bez povšimnutí to, co jako věčný zákon stojí psáno v hrudi západního člověka: láska k vlasti. Proto bojujeme proti tomuto fanatickému, prolhanému – protože nepřirozenému – myšlenkovému světu.

V tomto světě se nic na duchu neztrácí, v kterémkoli člověku působí každé slovo, každá myšlenka, každá idea až do konce věků.

V Německu nám chybí silná ruka. Skoncovat s experimenty a frázemi.

Bídně zajdeme na fráze polovzdělanců.

Bebelův socialismus byl zdravým trendem vůči tehdy všemocnému liberalismu. Byl také vlastenecky vnímán.

Spengler, občanský, silný, neopotřebovaný, jí využívá k silné vůli po zániku, tento morbidní hrabě už k tomu nemá odvahu a sílu – a snad už ani chuť. Vypráví netečně – a přesto se skrytou rozechvívající melancholií – o trudnomyslnosti domů, ve kterých se šeří.

Ne všichni zde mohou být upotřebeni. Ale podstatu nového člověka vytyčujeme my, my mladí muži bez tradice a bez rodu. My jsme solí země. Po šlechtě a buržoasii nový rod. My nesmíme zoufat, to není slušné a příliš snadné, žádný úkol pro mládež Evropy, která prožila nejhorší dobu kam až lidská paměť sahá. Keyserling jenom šrafuje.

Má budoucnost leží v neproniknutelné temnotě. Nemám v co doufat a musím se všeho obávat. Nic, na co bych se těšil, když se ráno probudím. Žiji ze dne na den. Všechny cesty jsou mi uzavřeny. Hruď je plná touhy – a zcela zbytečně. Kde naleznu spásu?

Vysoká každodenní politika už mě tak moc nebere. Je to všechno tak bezduché. Fráze a blafy. Jediné, co mě při tom baví, je číst trošičku mezi řádky, hledět do zákulisí.

Státní socialismus má budoucnost. Věřím v Rusko. Kdo ví, k čemu je dobré, že tato svatá země musí projít nejdrsnějším bolševismem.

V těchto dnech myslím hodně na Anku Stalhermovou. Zvláštní. Tomuto člověku neuniknu. Máme si toho oba ještě mnoho co dát. Ona mně lásku, přirozenost, laskavost, já jí sílu, sebevědomí, odvahu domýšlet až do konce. Často o ní sním. Potom ji vidím většinou jako krásnou, hrdou dámu, která život žije, jak už to tak bývá.

Bez ženy bych nebyl nikdy hotov. Bezprostředně mi nedává mnoho. Ale probouzí ve mně síly, které by jinak dřímaly.

Často jsem sklíčený, něčeho lituji, avšak nevím proč. Člověk přišel na svět, aby trpěl. Máme stále bolest a žal – a pocit viny. Snad neseme vinu druhých, kteří byli před námi, nebo vlastní vinu z jiného života. Každopádně existuje tajuplná síla, která nás neustále žene něco dělat, aby byla vina zmírněna. Vina je to, co stojí mezi poslední slastí a poslední bolestí. Za to musíme pykat a obětovat se. Jenom ne zapomenout, že jsme ubozí, ubozí lidé.

Stále čekáme, my lidé. Dokud smrt neukončí naše čekání. Jak rád čerpám odvahu z malých věcí.

Existují věčné zákony. Věčné pravdy neexistují. Ale věčné zákony. To jsou zákony přírody.

Neumí se nikdy z celého srdce odvázat. Na to je příliš rozumná.

Ruská psychologie je tak jasná, protože je průzračná a jednoduchá. Rus nehledá problémy kromě sebe, protože je nosí v prsou. Rusko, kdy procitneš? Starý svět touží po tvém spásném činu! Rusko, ty naděje skomírajícího světa! Kdy se rozední?

Včera večer nádherná cesta autem do Cölnu a zpět. Spatřit ještě jednou Cöln v noci. Nádherné, uhánět večerem. Po osvěžujícím dešti byl vzduch jako balzám. Motýli létali proti reflektorům. Se stromů podél silnice padaly kapky deště jako tlusté zlato.

Jsem tak nesmělý vůči všednímu životu. Všechno, s čím začnu, se pokazí. Už se tady z těch plev nevyhrabu. Jak by mi přistřihli křídla. To tak zbavuje mízy a sil. Dosud jsem nenalezl pravý životní úkol. Někdy mám ráno obavy ze vstávání. Nic mé nečeká, – žádná radost, žádná bolest, žádná povinnost a žádný úkol. Mému životu chybí koncentrace a soustředění. Tápu a toulám se vesmírem sem a tam. Ke správnému životu přece náleží především pevně stanovený úkol a bezpečný základ. To mi chybí. Jak Často se dnes opět ptám sebe sama: Co mám dělat? S čím začít? Věčné pochyby. Věčná otázka. Jak vyprahlý je můj duch. Cosi mě odstavilo. Hořet a nemoci zapalovat! Peníze, které nemám, mě skličují. Ubohý život, který se musí řídit podle zatracených peněz. Prokletí a zmar nade mnou. Povstal jsem proti stávajícímu řádu. Nyní nesu důsledky. Spása! Od pádu k pádu a od dluhu k dluhu se propadám ke dnu. Neblahý osud! Co mi pomůže přežvykování novin! Člověk je z toho jenom hloupější a blbější. Politika mě kazí.

„Život se stává hanbou a umírání povinností“, řekl v souvislosti s bitvou, která byla nevyhnutelně prohraná. Jaké vyzývající slovo v uších nehodných potomků. Ano, monarchie pod starým Fricem, to by byla nejlepší forma státu.

..milovat než Anku Stalhermovou. Člověk ve svém životě, když se daří, miluje jako bohové jenom jednou.

Člověk ve svém životě, když se daří, miluje jako bohové jenom jednou.

Matka a otec jsou v těchto dnech ke mně tak hodní. Nevím, čím si to zasloužím. A Else mě miluje stokrát víc, než bych si to u ní kdy zasloužil. Život mě obdaroval. A já jsem tak ubohý, že to skoro nemohu vracet.

Někdy musím myslet na vymačkaný citron. Život je přece sprostý. Tolik špíny, tolik surovosti, tolik děsného nedostatku dobroty a lásky. Často se stydím sám před sebou.

Měla se stát mojí ženou, potom by byl můj život krásný a oblý. Dnes jsem vůči ženám vždycky jenom poloviční. Chybí mi to nejlepší a nejutěšitelnější: pozornost, odstup, respekt.

Richard Wagner v Paříži: jaká hojnost faustovského idealismu, bídy umělce, tvrdého boje o holou existenci, duševního zoufalství a fyzické nouze. Německý duch spoután mzdovým otroctvím špinavého Žida (Schlesinger), odsouzen k byznysům nejnižšího řádu, skutečný umělec musí přepracovávat,… práce konjunkturních Židů a pro bestii publikum řádně upravit. A sosák to se zálibou čte: „Ba, ten to měl těžké. To je osud umělce. Díky Bohu, že se dnes už nic takového nestane.“

Žiji v permanentním nervózním neklidu.

Svině v džentlmenském obleku. Naše jeunesse dorée (zlatá mládež; pozn. překladatele). Akademická mládež. Budoucí vůdcové národa. Dorost pro buržoasii. Člověk nemůže mít komunistům za zlé, že nenávidí buržoasii jako mor.

Kde bych však nalezl povzbuzení a podnět, když ne u sebe sama? Avšak neustále čerpat z vlastních zásob ochuzuje a zbavuje plodnosti. Toužím po novém člověku.

Negativní myšlení vyvolává únavu, beznaděj a zoufalství. Zpět k pozitivnímu. Richard Wagner „Můj život“ (Mein Leben).

Západní mocnosti jsou již zkažené. Naše vládnoucí kruhy směřují na Západ, protože západní mocnosti jsou klasickými státy liberalismu. A v liberalismu se žije dobře tomu, kdo má buď peníze a styky nebo je obligátně bezohledný a bez výčitek svědomí. Z Východu přichází nová myšlenka individuální vazby na stát a odpovědné kázně vůči němu.

V Rusku leží klíč k evropské otázce. Jak může své naděje vkládat do Anglie a Ameriky? Co je cennější, člověk nebo peníze? Vy páni diplomaté, čtěte Spenglera, Dostojevského, a ne Rathenaua a Francouze.

Nezabývám se žádným uměleckým problémem. Jsem jako vyprahlý. Den a jeho nicotnosti mi kradou příliš mnoho síly. Jsem nespokojen sám se sebou a se vším, co se mě týká. Žádný podnět, žádné nadšení, žádná víra. Čekat! Čekat!

Včera jsem četl, že Richard Wagner jednou nezkomponoval pět let ani notu.

Pravdou je: maličké chyby přetvářejí velké charaktery. Že u umělce nelze člověka od umělce oddělit!

Pro budoucnost nemohu nic podniknout, a proto nemám ani žádné občanské naděje. Na stabilizaci mého bytí, tak jak to vidím já, nemohu ani v nejmenším pomyslet. Musí se stát zázrak. Už pro to nemohu nic udělat.

Je tak zaměstnaná a tak urážlivě spěchající. Jak tato žena umí způsobit bolest na duši, aniž by to sama chtěla nebo si toho všimla. Teď se cítím velmi osamělý. Tyto zářivé, zlaté letní dny se mi v mé pochmurné melancholii zdají ukrutné.

V její lásce leželo cosi mateřského. Působila tak blahodárně, někdy tak klidně a vonně osvěžujícím dojmem. A někdy byla tato láska zase tak velká, tak opojná, tak překypující mocí a silou. „Nadbytek síly“ tomu pak říkala. Její dědeček z matčiny strany byl Rus (Barow). Od něj zdědila mnohé. Milovaná Anka! Někdy myslím na tvé krásné, krásné oči. Když jsi byla podrážděná, byly tvoje oči hluboké jako moře. Nikdy už jsem nespatřil tak tajemné oči. Zelenavě zářivé (dlel v tobě vždy malý čertík), s nádhernou září blažené vlhkosti.

Nikdy ve svém životě nepocítím štěstí bezpodmínečného klidu a vnitřní celistvosti!

Existují lidé, kteří když začnou chválit, tak je to přímo ponižující a urážlivé.

Nejbohatší a nejmocnější lidé nejsou vždy nejušlechtilejšími a nejschopnějšími. Proto musí být systém plutokracie (= demokracie) zlomen.

Otec bloumá domem. Jestliže se nevede dobře, je nespokojen. 3/4 dne prospí, po zbytek čte noviny, pije pivo, politikaří, kouří a nadává matce. Příklad: má teď prázdniny, matka dnes v 06.00 hod. vstala a od té doby nepřetržitě pracovala. On přichází v 11.00 hod. dolů, má špatnou náladu a hned začíná křičet, že není v kuchyni uklizeno. – Přitom matka snad už dneska 3-4 krát uklízela. Matka tento křik snáší, jakoby to už tak muselo být. Ona vůbec nepociťuje tuto šílenou nespravedlnost. Matka pracuje neustále.

Jsem příliš málo houževnatý a vytrvalý. Proto v životě ničeho nedosáhnu. Tohle bezmocné fantazírování o budoucnosti. Strach před vazbou. Můj ideál: umět psát a žít z toho. Nikdo mi však za můj brak nezaplatí.

Odpovědnost? To existuje pouze v románech (z minulého století). Uč se brát život takový, jaký je. To plní peněženku a nakrmí panděro. Ideály se nenasytíš.

Bledé, zažloutlé obličeje – obligátní prostředí v nočním vlaku.

U Ludendorffa nejvíce obdivuji, že se ve svém věku a postavení obrací k mládeži a národu.

Bavoráci chlastají jako bezední.

Jenom duch překoná staletí. Poznejte tohoto ducha čerpejte z něj víru pro posvátnost a velikost Vašeho úkolu. Vy se rozkročte. A my musíme sestoupit do nejhlubší hlubiny, jestliže chceme formovat nového člověka.

Tyto dny byly bohaté na prožitky. A to bude na moji duši působit ještě po mnoho dní.

Nikdo nám nepomůže, jestliže si nepomůžeme sami.

Otec se obává, že přijde o své místo. To by momentálně bylo to nejhorší, co by se nám mohlo stát. Kam bych se pak poděl? Ale možná by to pro mě tak bylo dobré. Byl bych potom donucen postavit se na vlastní nohy. Jinak pro mě existuje nebezpečí, že se ze mě stane maloměšťák.

Potírají židovství jako komunismus kapitál; aby se sami stali Židy resp. kapitalisty.

Nadšení je většinou směs alkoholu, přebytku síly a zoufalství. Pouze zřídka bývá božským plamenem, který vše pohltí. Pak je ovšem darem bohů.

Musíme se stát zuřivci našeho zanícení a naší víry. Jen pak můžeme zvítězit. Nevěříš v to, co činíš? Styď se být člověkem.

Německo se musí probudit ze spánku. Jinak jsme ztraceni. Když člověk na tak malém shromáždění vidí obětavost lidí a zjistí, že všechno závisí na agitaci, otevření očí, pak si přeje, abychom měli v každém městě Adolfa Hitlera, který svým posvátným ohněm spálí vše, co je ještě vlažné a těžkopádné.

S otcem mnohokrát ostře bojuji. Nejraději by byl, aby nastal klid a pořádek, jedno za jakou cenu. My mladí myslíme spíše na budoucnost. Nechceme zvěčnit stav zbabělého otroctví.

Zvykl jsem ji na tak málo dobrého, že ji něco mimořádně dobrého povznese do nebes.

Goethe je umělcem impresionistického pohledu. V jeho očích není nic bezvýznamného, ale i to nejmenší se v zrcadle jeho oka stává významným a velkým.

Vše ve mně křičí po spasení, po pozvednutí se. Musíme trpět láskou, abychom ji tím hlouběji prožívali. Else, sladký živote, velmi po tobě toužím.

Chůze domů k Beyerovi překrásnou, voňavou nocí. Pršelo. Teď příroda vydechuje nový, čerstvý život.

Šosák se raduje ze zachráněné vlasti. Jeho vlastí je pytel peněz.

Židovstvo proti nám klade minu za minou. Člověk musí tuto neobyčejně jemnou taktiku obdivovat. Oproti tomu jsme my Němci hlupáci. Proto nám není pomoženo. Divide et impera! Kouzelné slovo židovského úspěchu!

Skoncovat s řečněním o duši! Do práce!!!

Ano, pane komunisto, v tom máte pravdu. Buržoust je líný, těžkopádný a hloupý. Proti buržoustovi! Je příliš hloupý a líný, aby rozuměl novým myšlenkám.

M. Gladbach je zvláštní náplast. Centristický duch. Nebezpečné.

Chci se teď ponořit do „Německého státu na národním a sociálním základě“ od Gottfrieda Federa. Katechis-mus národního hnutí, jak říká Adolf Hitler.

Musím problémy prožívat ještě hlouběji a ke kořenům. Prožitek je vše. Musíme myšlenku prožít, aby v nás žila dále. My jsme ti zuřivci nového německého myšlení. Mnoho se na nás musí ještě obrousit. Ano, já to vím! Mládež má právo žádat víc, než může dosáhnout. Že nás vlastenci nazývají vlastizrádci, to je naší největší hrdostí a radostí.

V politice jsou obtížní supové. Zvětralý krám. Lhostejnost…..

90% lidí je holota, 10% je alespoň trochu dobrých. Proto musí těchto 10% vládnout oněm 90%, má-li být stát zachován. Tajemství diktatury..

Možná může být v našich řadách mnohé malé, poloviční a nemocné. Ale vůle a nadšení je [!] opravdové. A pouze čistá, absolutní vůle, horoucí nadšení mohou dokončit osvobozovací dílo. Mám radost, že jsem své síly poskytl velkému úkolu.

Začátky jsou vždy malé a někdy zahanbujícím způsobem titěrné. Ale záleží na duchu, který tyto začátky žene vpřed. Duch a vůle jsou ve všem hlavní věcí.

Nechtějí se přihlásit k novému socialismu. Ale mládež už vás naučí moresům. Jen si dejte pozor! Za vašimi starými šedivějícími hlavami vybudujeme nový stát.

Jak často jsem si to přál. A teď to mám, a – přesto nejsem zcela spokojen. Snad nebudu nikdy spokojen. Jsem jedním z těch, kteří neustále hledají, poněvadž jasně poznali, že to poslední nemůže být nikdy nalezeno.

A pak přijde Nietzscheho hoře „Bol tomu, kdo nemá vlast“.

Každý velký Němec je ve svých pocitech katolíkem, protestantem svým jednáním. Definujte krátce a jasně protestantismus: Luther! Zde stojím, nemohu jinak, Bůh mi pomáhej, amen!

Teď sedím a čekám na zázrak. A když nepřijde, potom začnu s prací. Něco už se najde. Pak skoncuji s tímto životním slizem a vyvodím poslední důsledek. A ten znamená: práce za chleba.

Jsou jenom dva druhy lidí. Ti s vnitřním a ti bez vnitřního démona.

Pro koho se vlastně nakonec obětovávám? Pro toto lidstvo? Pro tuto vypasenou, úplatnou, zbabělou kramářskou sebranku?

V těchto dnech na mě tak často padá zoufalství. Pak toužím po zániku.

Nejlepší společností je nakonec vždy člověk sám sobě.

Slečna Heinová je také stále ještě tady a otravuje mě i sebe. Strašná modrá punčocha (bojovnice za emancipaci žen v počátcích ženského hnutí; pozn. překladatele). Celá žena čumák.

Začíná podzim. Šedá beznaděj.

Mám k tomu napsat článek „Novinářská sebranka vlevo a vpravo“.

Else v pondělí, žmoulinka, cink, cink. Ó, tvoje milá dlaň. Ty sladká! Prostopášná láska, uvolnění napětí po dlouhém toužení. Jsem naprosto spokojen.

Už nesmím o těchto věcech vůbec přemýšlet.

Německo se vzdává a zaprodává se kapitalismu Západu. Strašné vyhlídky: němečtí synové vykrvácejí na bitevních polích Evropy ve službách tohoto kapitalismu jako lancknechti.

Budou nám vládnout hlupáci nebo lotři! Brzy ztratím víru v lidstvo! Proč bylo těmto národům dáno křesťanství. Jenom aby jím mohly pohánět zdechliny! Kde zůstává člověk, který tyto kramářské duše vyžene bičem z chrámu národa! Je snad celý svět odsouzen k zániku!

Mezitím jedu na shromáždění. A řečním 2 hodiny. Za velkého aplausu. A pak volání heil a potlesk. On je tady. Tiskne mi ruku. Je svým rozsáhlým projevem zcela vyřízen. Potom hovoří ještě půl hodiny. S vtipem, ironií, humorem, sarkasmem, s vážností, zápalem, vášnivě. Tento muž má vše, aby se stal králem. Rozený tribun lidu. Nastávající diktátor. Pozdě večer na něj ještě čekám před jeho bytem. Stisk rukou.

Hříšný Babylon Berlín.

Zítra večer si sednu na vlak a jedu do Drážďan. Odtud do Lübecku a Schwerinu. Zase celý týden bezdomovec. O , ty děsivý, nelítostný světe! Venku sněží bílé vločky! Běda tomu, kdo nemá vlast!

Člověk vždy vycítí zakuklené maloměšťáky.

Spaní v hotelu! O vánočním dnu! Uštvaný neřád.

31. prosinec 1925 Uzavírám starý rok. Dal mi hodně radosti, hodně útěchy, hodně utrpení a hodně zoufalství. Teď stojím uprostřed všech těchto věcí.

Osud z nás dělá muže.

Člověk pracuje, aby se ukonejšil! Přemýšlet sám o sobě přináší zoufalství.

Dlouho přemýšlím o zahraničně politickém problému. Rusko nelze obejít. Rusko je A a O každé promyšlené zahraniční politiky.

Rusko. Kdo zcela prohlédne. Vidím to tak, že si komunisté a my vzájemně rozbijeme hlavy.

Hovoří Hitler. 2 hodiny. Jsem jako zmlá-cený. Jaký je Hitler? Reakcionář? Úžasně neobratný a nejistý. Ruská otázka: úplně mimo. Itálie a Anglie přirození spojenci. Hrozné! Naším úkolem je rozdrcení bolševismu. Bolševismus je židovský podvod! Musíme Rusko zdědit! 180 milionů!!! Knížecí vyrovnání! Právo musí zůstat právem. I pro knížata. Otázka soukromého vlastnictví nevzrušuje! (sic!)12 Hrozné! Program stačí! S tímto spokojen. Feder přikyvuje. Ley pokyvuje. Streicher přikyvuje. Esser přikyvuje. V duši mě to bolí, když Tě vidím v té společnosti!!! Krátká diskuse. Hovoří Strasser. Zaraženě, chvějíce se, neobratně, dobrý, čestný Strasser, ó Bože, jak málo jsme těm sviním tam dole dorostli! Půl hodiny diskuse po čtyřhodinovém projevu! Blbosti, ty vítězíš! Nemůžu říct ani slovo! Jsem jako praštěný do hlavy. Autem na vlak. Strasser je úplně mimo! Kývnutí a heil. Bolí mě tak srdce! Loučení se Strasserem. Pozítří se opět uvidíme v Berlíně. Chce se mi plakat! Cesta domů. Smutná cesta. S Haakem a Dr. Leyem. Neříkám ani slovo. Hrozná noc! Snad jedno z největších zklamání v mém životě. Už Hitlerovi nevěřím absolutně. To je to nejstrašnější: vzal mi vnitřní oporu. Jsem jen poloviční.

Návrh: Kaufmann, Strasser a já jdeme za Hitlerem, abychom s ním naléhavě hovořili. Nesmí se nechat vázat těmi lumpy dole.

Streicher povrchní. Přímo mě nazval nebezpečným. Takový sviňák.

Politické šílenství! Co jsme to za podělaný národ!

Kantův pokoj. Nemám vnitřní vztah ke Kantovi. Bezkrevný! Pouze jedno! Kategorický imperativ!

Dlouhá porada. Výsledek: jsme silní. Mnichovským přejeme Pyrrhovo vítězství.

Hodná, statečná žena. Skutečná dvorní dáma.

Munder mi tiskne ruku. Zase jednou jsem sám se sebou spokojen.

A nakonec Goethe není všechno. Je lump, kdo dnes básně píše a zapomíná na svůj hynoucí národ.

V sále. Bouřlivé přivítání. Muž vedle muže. Hlava na hlavě. Zahajuje Streicher. A potom řečním já 2 a ½ hodiny. Vydávám ze sebe vše. Lidi burácí a povykují. Na závěr mě objímá Hitler. Ve [!] v očích má slzy.

Heß: nejslušnější, klidný, přátelský, chytrý, rezervovaný: osobní tajemník.

Jeho ideál: směs kolektivismu a individualismu. Půda, vše nad ní a pod ní lidu. Výroba, poněvadž tvůrčí, individualistická. Koncerny, trusty, finální výroba, doprava atd. socializovat. O tom se dá hovořit.

Himmler: dobrý chlap s velkou inteligencí. Mám ho rád.

Večer Národní divadlo. „Madame Butterfly“. Nádherné provedení. Hudba čarovně krásná. Děj sentimentální kýč.

Předevčírem večer u Dachauanů. Mnichovský lidový humor. Snášel jsem to jen půl hodiny.

V prudkém lijáku. Augsburk. Porucha. Hitler jako mladík. Nevázaný, zpívající, smějící se, pískající si. Ulm! Oběd v malé hospodě. Poznávají ho. Jásot mezi lidmi. Jeden z přítomných přichází a drží před ním jeho podobiznu.

S Munderem sedím ještě hluboko do noci a filozofuji. Munder, myslitel, já kazatel.

Adolfe Hitlere, miluji Tě, protože jsi velký a jednoduchý zároveň.

Hulbrink a Schüler dělají v župě nepříjemnosti. Jsou na odstranění. Mnoho špíny a intrik! Holota!

Večer jsem si vyhovořil trýzeň z duše.

Jeho žena se mi líbí. Chtěl bych ji mít za přítelkyni.

Lumpenproletariát, který nechce být napraven. Musí být násilím učiněn šťastným.

Schlumperger mě táhne do zemského sněmu. Chce se mi zvracet. Povrchnost, tlachání, žvanění, převislá břicha.

Nemohu uvěřit, že intrikuje. Ale člověk se už zklamal v tolika lidech. Říkej-te si co chcete: politika kazí charakter. Ještě lépe: politika učí, jak v základu je zkažený charakter lidí.

Ve mně stále přetrvává trvá ten ubohý, na lásku chudý tvor.

Tam dole by bylo mým heslem: pracovat, odstup od lidí. Všichni jsou lotři, včetně mě.

A pak spát, spát! A nemuset se už probudit!

Jeho včerejší nádherná slova: „Bůh nám v našem boji věnoval přízeň v nezměrné míře. Jako nejkrásnější dar nám nadělil nenávist našich nepřátel, které i my z celého srdce nenávidíme.“

Cesta domů s Paulou Lutzeovou. Paní Lutzeovou vidím rád. Myslím, že ji asi trochu miluji.

Taková skopová hlava.

Moje satira „když přichází řečník“ vyvolává nekonečné veselí. Hitler se směje do polomrtvá. Hovoří Hitler. O politice, myšlence a organizaci. Zhluboka a mysticky. Téměř jako evangelium. Děsíce se s ním člověk jde až do hlubin bytí. To poslední je vysloveno. Děkuji osudu, že nám dal tohoto muže!

Proti mně sedí krásná, krásná dáma. Chtěl bych jí přátelsky podat ruku.

Každá žena mě dráždí až do krve. Slídím kolem jako hladový vlk. A jsem přitom plachý jako dítě. Někdy nerozumím sám sobě. Musel bych se oženit a stát se měšťákem! A po osmi dnech se pak oběsit!

Takové blažené zapomnění a být zapomenut.

Takový je život: mnoho květů, mnoho trnů, a – úzký hrob. Je mi blaze a tklivě u srdce.

Jsem jaksi šťasten. Tento život už má smysl, aby byl žit.

Láska k dítěti není nic jiného než forma vůle žít dál.

Dobré rčení: „Nejste nacionálními socialisty, jste nacionálními idealisty!“

Navštívili jsme dům – brloh – v lese. Bydleli tam muž, žena a 10 dětí. Všichni nemocní, skrofulózní, poloslepí, degenerovaní. Brloh špinavý, páchnoucí, plný morové nákazy a výkalů. Město tuto rodinu vypovědělo z lidské společnosti. Pastor se o to nestará. Bída se zde stala němou, trpěnou a bezvýchodnou.

Vykládá mi o Straßerovi. Straßer je vůči mně nesmírně nepřejícný. Z toho plyne jeho nehorázné, nerozvážně jednání vůči mně. Já zůstanu až do konce slušný, i kdybych na to měl zdechnout.

Pondělí odpoledne trávím sám se slečnou v. Behrovou na zahradě a v parku Sanssouci. Nastal podzim. Ve stromoví se prohání vichřice. Buď zticha, mé srdce!

Člověk se může od bolševiků, především v jednoduchosti, v propagandě mnoho naučit.

Vždy se snažím hrozícím konfliktům zabránit. Musíme si také dávat pozor, aby naše hnutí nesklouzlo na úroveň vojenského sdružení. Články k tomu již existují. Primární musí být politika; i vojsko je pouze paží politiky.

Holtz také udělal obrovskou blbost. Nechává lidi vést pomatenou diskusi. Když si člověk neudělá všechno sám!

Schweitzer má novou lásku: je úplně mimo sebe. Láska je motorem veškerého konání. Kdo miluje, je obdařen také tvůrčí silou.

Parlamentarismus je dávno zralý k zániku. Vystavíme mu úmrtní list.

Kaufmann je ke mně přívětivý jako kočka. Je však přece jenom králem pokrytců. Kazí politika charakter? Myslím že takřka.

Naše strana nesmí být degradována na úroveň branného spolku. Spolky se rozpadávají, protože jsou nepolitické, a teď máme udělat i my jejich chybu?

Tón udává radikalismus.

Večer na Neger-revue. Hloupé hudlaření a tance, bez smyslu a stylu. Publikum řádilo. Důkaz nesoudnosti této lůzy.

Se s . Engelem jsme seděli ještě dlouho. Je to správný chlap. Německý dělník. Takových milion a Německo je zachráněno. Dnes upadá tento drahocenný lidský materiál v kapitalismu.

Dnes zase celý den porady. Přitom velká touha po ženě. Bez styku s ženami úplně zblbnu.

Teď opět žiji jako v opojení tvůrčí radostí.

Zachvění: dopis od Anky z Výmaru. 6. října má být rozvedena. Píše mi ze zoufalství. Mám jí po-moct. A já pociťuji, jak jsem tuto ženu velmi miloval a ještě miluji. Budu stát po jejím boku ze všech sil. Jak prazvláštně si s námi život hraje. Často trpím a tolik kvůli ženě. Přesto ledva dojdu naplnění. Štěstí mi většinou utíká před nosem. Asi to tak musí být, abych se stal celistvým charakterem. Štěstí generuje zbabělost a podlost. Jenom neštěstí a utrpení vychovává [!] k velikosti. Co udělám s Ankou? Chce přijet do Berlína, aby zde pracovala. Má dojít k nové tragédii, ve které mám hrát hlavní roli? Na tom nezáleží: učiním to, co mi říká srdce. Přece nemohu jinak. Tenhle zvláštní život! Tenhle zvláštní život!

Většina lidí jsou prasata. Jenom někteří jsou lidé.

Hrabě Reventlow hovoří o otázce Boha. Skepticky a s velkým otazníkem. Naše velká religiózní bída tady nebude vyřešena. Co je dnes pro nás křesťanství? Nacionální socialismus je náboženství. Jenom ještě chybí náboženský génius, který odhodí staré přežité vzorce a vytvoří nové. Chybí nám ritus. Nacionální socialismus se musí jednou stát státním náboženstvím Němců. Moje strana je mojí církví, a já věřím, že budu Pánovi nejlépe sloužit, když naplním jeho vůli a osvobodím svůj utlačovaný národ z okovů otroctví. To je moje evangelium. A kde při tom narazím na odpor, jedno kdy a jak, pokusím se ho zlomit. K tomuto závěru jsem dospěl.

Nešťastná láska: ta pro muže s úkolem nesmí existovat. Žij blaze, Hannah! Ještě jednou mi podává statečnou, mladičkou ruku. A potom pomalu kráčí na nádraží. Malá tragédie, malá skeč končí.

Pozdě večer ještě potkávám Hannah. Sedíme třesouce se zimou v Pruském parku. Navrhuje kamarádství. Vymlouvám jí tuto statečnou teorii. Na moji lásku padl stín. Hannah byla příliš robustní. A přitom mě svým způsobem miluje. Ale to není pro mě. Proto se musíme rozejít. Čím dříve a radikálněji, tím lépe pro nás oba. To by bylo všechno, co jsme si měli říct. Hledí na mě s nekonečným zármutkem. Trpí tím, myslím, více než já. U mě se to ještě nevstřebalo. Mám také mnoho dalšího, než abych se dnes mohl zhroutit pod tíhou lásky. Nešťastná láska: ta pro muže s úkolem nesmí existovat. Žij blaze, Hannah! Ještě jednou mi podává statečnou, mladičkou ruku. A potom pomalu kráčí na nádraží. Malá tragédie, malá skeč končí. Dnes jsem v Hannoveru, zítra v Oldenburgu. Venku je ledová zima, zlý podzim.

Člověk musí zůstat věrný i svým spolupracovníkům, jestliže sám uplatňuje nárok na jejich věrnost.

Odpoledne nákupy. Není mi nic protivnějšího než nakupovat.

Takový je dnes německý lid. Jeho nenávist k vlastní velikosti je přímo perverzní. Člověk to musí se studem přiznat: německý národ nese své neštěstí bez hrdosti a s naprostým nedostatkem důstojnosti a vnitřní velikosti. Jsme otráveni až do morku kostí. Vyloučit jed z těla německého národa, to je mým prvním úkolem.

To je moje přání k narozeninám. Kdyby mi ho mohl osud splnit. Nežádám bohatství, štěstí a žrádlo. Jenom o to, abych mohl slávou pomáhat a jednat, a tím dát příklad potomstvu.

Domů přicházím pozdě v noci. Radostí nemůžu vůbec spát. Dnes je slunná sobota. Jak jen jsem šťastný! Mám hrůzu před závistí bohů! Do práce! Nádherná sobota!

Hnutí roste díky oběti, kterou každý z nás přináší. Stojíme na počátku nové doby.

Někdy mám přímo fyzickou touhu po dobrém slovu, po osobním vztahu, po přátelství, po laskavé ruce. Ostatní milují a žijí, obdivují a zbožňují moji sílu a ryzost, a já sám žiji věčně z vlastního, aniž bych někde nalezl obnovu energie, kterou spotřebovávám. Musím dávat, aniž bych mohl brát. Na to pomalu shořím.

Nebyla vyslovena ani jedna fráze. Jeden předstoupil, v pěsti bojový prapor, dělník, bílý jako křída, jeho ruka se začala chvět, a potom řekl: „Byl jsem ten, kdo s mrtvým kamarádem bok po boku pochodoval ve stejném šiku. Slibuji zde, že ho budu následovat, dokud nebude jeho smrt pomstěna.“ Potom zůstal chvějíce se stát a plakal jako děcko. Jeho kamarádi museli tohoto statečného muže od hrobu odtáhnout. Kamarádská věrnost! Venku provokovala pořádková policie. Naši lidé šli s železnou kázní domů. Nádherný symbol jednotné houževnatosti a zarputilosti. S těmito mládenci si můžeme jednou troufnout na pochod na demokracii. Jsou odvážní, stateční, neurvalí a chtějí všechno. To vše náleží k armádě revolučních vojáků. Policie nás v těchto dnech dráždila až do krve. Chtěla od nás akty násilí, aby měla důvody ke zkonstruování nového zákazu. Tu radost jsme jí neudělali a v budoucnu to také neuděláme. Držíme nervy na uzdě. Zvítězí ten, kdo si zachová nervy.

Co je to za tupý lid!

Mnichovští prominenti jsou ovšem Bavoři. Pro nás Prusy značně nesnesitelní.

Panem et circenses! A my zase jednou stojíme stranou. Všední a zarputilí. A čekat, čekat, čekat! Na den! Který přinese bouři!

Doma jsem ještě poseděl, napsal recitační sbor pro říšskou oslavu založení, přečetl něco o Leninovi a potom jsem zavřel oči.

Potom ještě debata s takzvanými „nacionalisty“. Hrozní balíci. S těmi se nedá nic začít. Jsou příliš opatrní.

Včera v Reichstagu ubohá žvanírna. Do 7 hodin večer. A potom bylo všechno poukázáno na výbor. Tenhle parlament zemře na nedostatek rozhodnosti.

Dnes opět celý den Reichstag. Je to strašně zdrcující. Především proto, protože člověk nemůže vykonávat žádnou praktickou práci. Je to vždy tak, jako by člověk sám uměl dobře hrát na klavír, a musel poslouchat, jak nějaký nedouk tluče na báječné křídlo. Dnes večer řečním ve Steglitz o „parlamentarismu“.

Člověk ho musí mít rád i přes jeho měšťácké zábrany.

Jinak v Reichstagu strašná pustota. Projev za projevem, přitom náramný strach před rozhodnutím. Krize parlamentarismu kráčí nezadržitelně vpřed.

Debata s majorem Buchruckerem o hospodářské organizaci. Zítra bude pokračovat. Tihle důstojníci! Měli by být nabalzamováni, dokud není válka.

V říši otevřená vládní krize. Nezbývá skoro nic jiného než rozpuštění Reichstagu nebo diktatura. Nám to divadlo může přijít vhod. Dědicové budeme tak jako tak my.

Umějí, umějí [!] už něco Rusové, a my se z toho musíme více poučit. Všechno je vyloženo, bez klamu, Pudovkin je velkým umělcem. Dokonce i špatná idea může probudit velké talenty. Ti ji potom udržují při životě.

Nevážím si lidí, kteří mě dnes zbožňují. Ti mě budou chtít zítra upálit.

Všude čilý duševní život. Poté ještě vzrušená debata s panem Hoffmannem o výchově mládeže. Připisuje nám naprosto špatné úkoly. Máme jeho syna poučit o alkoholu. On sám toho není schopen.

Šéf jako vždy nereaguje a nepřijímá rozhodnutí.

Práce, práce! Ona jediná má v tomto zbabělém životě v Německu význam.

Z náznaků Beobachteru usuzuji, že šéf dal podnět k užšímu vztahu se Stahlhelmem. Považuji to za velmi nebezpečné, když Stahlhelm současně neukončí své hloupé politikaření. Kdybychom se jím nechali vtáhnout do jeho Nesmyslného referenda, bylo by to pro nás přímo zničující. Nikdo nám nesmí upírat primát politické opozice. Ale já věřím v dobrý instinkt šéfa, který ještě neselhal. Chtěl bych si s ním ještě jednou promluvit. Je nejvyšší čas.

Dnes mám jmeniny a opět uvidím Anku. Melancholické vzpomínky na dřívějšek. Byl jsem tehdy chudší a méně obklopen slávou a aplausem. Ale možná i šťastnější.

Pozor, abychom nebyli zakázáni. To je teď hlavní věc. Zákaz na 2 měsíce by nás vrhl o půl roku zpět.

Anka stojí na nádraží. Vypadá tak svěže. Mám velkou radost. Procházíme se knížecím parkem a ona vypráví. Tak jak to umí jenom ona. Potom sedíme do večera v hotelu. A pro nás oba je to velká blaženost. Později přišel její muž. To je její muž? Ó, Anko! Dobrý, energický chlap. To je ale také vše. Ona se velmi stydí. Musím odjet. Půl cesty do Erfurtu jede se mnou. Tahle hodná Anka! Erfurt. Velké shromáždění. Zúčtuji ještě s jedním Stresemannem. Dnes ráno k Mummeovým na snídani. Anka má roztomilého chlapce. Úplně jako ona. Blond a s modrýma očima. Skvělý chlapeček. Okamžitě ho mám rád a on mě. Pomalu se loudáme k nádraží, a potom sbohem. Anka mě má velmi ráda. Půjde se mnou na naši velikonoční jízdu? Byl bych šťasten jako princ. Jízda domů. Jsem velice lítosti-vě naladěn. Tento muž a Anka! Berlín. Zase ve zmatku. Je to tak správné.

Včera večer jsem ještě dlouho seděl a četl Trockého „Skutečnou situaci v Rusku“. Velmi zajímavá kniha, která tím spíše působí instruktivněji, když zde usazený Žid říká pravdu květinou. Ješitný a hnidopišský, takový jaký je právě Žid, když je zbaven moci. Problém Lenin – Trocký mi ještě není zcela jasný. Domnívám se, že si Lenin držel tohoto Žida jenom proto, protože neměl jiného. Protiklad Stalin – Trocký lze vysvětlit jenom antisemitsky. Trocký řekl před několika dny tisku: „Stalin je nacionální, já internacionální.“ V tom asi tkví podstata.

Od Hitlera ani slovo, i když jsem se už naléhavě dotazoval na záležitost Stahlhelm. Tady je něco špatně. Musíme přece komunikovat.

Chůze k pomníku. Wilhelmský kýč! Takové to tehdy bylo: mysleli si, že když normální velikost člověka nebo koně ztrojnásobí, pak je to monumentální. Hrozně nedůležitá doba. Klam místo bytí.

Večer sedíme všichni spolu. Já si povídám s Ankou, jsou to hrozná muka: její muž pije pivo a vypráví vtipy bez pointy. Anka je velmi smutná. Zde slaví Eros své žalostné vzkříšení. Ubohá Anka. Jsem naprosto zoufalý a mohu Anku jenom litovat. Ubohá nádherná žena.

Anko, Anko! Z venku do oken kvílí bouře. Je hluboká noc. Anka spí pod stejnou střechou, s tím strašným, nemilovaným mužem. Dvě srdce pukají touhou jednoho po druhém. Absurdita osudu a tvrdé nezbytnosti. A tak je odplata pozdní, ale o to krutější mstou. Ale je tomu tak dobře. Nesměli jsme se jeden k druhému přiblížit.

Sedíme pak večer úplně sami do půlnoci a povídáme si. Anka pláče a sedí naprosto zoufalá. Později přichází její muž. Páchne alkoholem a je velmi veselý. Na zvracení! Anka se velmi stydí. V noci nemůžu spát a několikrát vstávám. Dnes je pondělí. Lije jako z konve. Odjezd. Potom Harzem. Do Wernigerode. Pak dál sněhem a ledem, Bodetal. Sedíme vedle sebe, jako milenci. Pod hřejivou dekou mi Anka navléká prsten, který jí darovala její matka. Díky, Ty hodná! Budu ho opatrovat jako talisman. Aschersleben! Musíme se rozejít. Ještě dlouho za námi mává. Má slzy v očích. Stahujeme střechu. Pusť se do toho, Tonaku! Schweitzer nepřetržitě zpívá. Hrozná muka! Ležím na místě, které ještě voní po teple Anky. Prsten pálí v mé dlani. Anko! Magdeburg, Brandenburg. Postupim, Berlín. Je mi, jako bych postrádal pojem o čase a prostoru. Na mém stole leží pošta a stojí mnoho květin. Anka, Jutta, Anneliese! Ty ženy! Nemyslet na to. Je půlnoc. Chci se ještě vykoupat a potom beze snů spát. Zítra zase postaru. Šedý jako nebe leží přede mnou svět. Jsem velmi smutný. Proč se musím zříkat štěstí? Pravděpodobně proto, aby v Německu mohli být zase jednou všichni šťastní. Někteří musí zasít, aby mnozí mohli sklízet. Je to těžké, ale asi to tak musí být. Bolest je podnět k práci. Práce ale především osvobozuje od utrpení a rezignace. V těchto velikonočních dnech jsem mohl lapat po štěstí. Mohu za to být jenom vděčný a dlouho mě to bude sžírat. Anka mě miluje a nikdy, nikdy na mě nebude moci zapomenout. Tenhle život je těžký. Děláme si ho snesitelným plněním denních povinností. Je už velmi pozdě. Nikdy na tuto cestu do Harzu nezapomenu.

V hodnocení otázky Trockého nemohu s Hitlerem souhlasit. Nevěří v protiklad Trocký – Stalin, myslí, že by to byl židovský podvod, aby se Trocký dostal do Německa a do čela K.P.D. To je pro mě příliš strašení duchy.

Láska se teď u mě dostane jenom ke slupce srdce. Jádro zůstává netknuto. Je to tak dobře. Zejména pro moji práci. Muž se nesmí u ženy proležet [!].

Jsem ochraptělý a k smrti unavený, ale jinak v dobré náladě. Úspěch uzdravuje.

Dnes zase hodně práce. Jednání s Baldurem v. Schirachem, Reichsführerem studentů. Sdílí můj názor na mnichovskou průměrnost. Jenom Hitler a Rosenberg vyčnívají z této pivní úrovně.

Včera: celý den v Reichstagu. Vzrušená scéna s Göringem, který se stále více vyvíjí ve frakčního odpůrce. Přitom je tak hloupý jako balík slámy a líný jako ropucha. Přitom s ostatními jedná gaunersky a včera to zkoušel i na mě. Tady ale narazil na toho pravého.

Zachovat nervy! Umět čekat. Naše plody zrají. Jenom ne příliš brzy sklízet.

Hovoří Streicher. Podle mého pojetí zhoubně. Tenhle nepokrytý antisemitismus je příliš primitivní. Míjí se téměř se všemi problémy. Žid není vinný vším. My neseme také vinu, a jestliže to nechceme uznat, pak také nenalezneme žádnou cestu.

Myslím, že podceňuje intrikánskou pružnost buržoasie.

Kompromis nepřichází v úvahu, ani s marxismem, ani s reakcí. To raději kapituluji než se hrbit pod nedůstojným jhem.

Včera večer s Georgem Mummem v tzv. uměleckém spolku ve Výmaru. Fádní společnost, která produkuje pouze ušlechtilé kecy. Bylo to zkrátka strašné.

Jsou už zase 2 hodiny, když uléhám do postele. Dlouho nemohu usnout. Dojmů je příliš. Už se rozednívá, když usínám.

Večer jsem s Dürrerem viděl první zvukový film. Americký. „Singing fool“. Byl jsem překvapen tak pokročilou technikou zvuko-vého filmu. Tady leží budoucnost, a my chybujeme, když vše odmítáme jako americký kýč. Převzít! Získat! Obsah byl hrozným newyorským kýčem. Ale přesto: musíme zde vystihnout to budoucí a příští možnosti.

Mluvím 2 hodiny a pak je ze mě jenom mrtvola. Shromáždění je bouřlivé a plné revolučního napětí. Z toho je vidět, jak je všechno ve varu. Provolávání jsou někdy úchvatně drastická. Závěr je strhující. S.A. zpívají „Die Fahne hoch!“ Všechno vstává a zpívá. To celé končí masovým vyznáním se k revoluci. Odjezd. Jásajícím davem. Odchod S.A. …, s rozevlátými vlajkami, vzdor v obličejích, vůle a oddanost v pěstích. Hnutí je opět na pochodu. Můžeme klidně vstoupit do podzimu.

Pozdě večer jsem ještě jel do Kaulsdorfu, tam hodinu hovořil před dobře naplněným shromážděním. Cesta domů s příslušníkem S.A. Wesselem. Statečný mladík. Student, řečník, vůdce S.A., bydlí na Fischerkitz [!] a každý večer se musí prodrat rudým terorem.

Venku se s plnou silou dostavil podzim. Celá melancholie této roční doby mě bere. Dvakrát tísnivěji to působí ve velkoměstě. Všechno v šedi. Listí poletuje po asfaltových silnicích. I v politické práci je podzim. Někdy se ptám na hlubší smysl celého dění a vyšší ocenění toho, co dělám a poskytuji. Život je těžký; někdy dokonce nesnesitelný. Ale my musíme kráčet dál a nikdy se neohlížet.

Četl jsem hromadu novin. Člověk při tom vidí, kdo truchlí za Stresemannem, koho ochráncem a přítelem byl: Židů a Francouzů.

Stennes řekl, že jsem Stalin hnutí, který bdí nad čistotou myšlenky. Idea musí zůstat čistá a nekompromisní. Jinak jsme ztraceni.

Být jazýčkem na vahách, jako v Sasku, to není tak jednoduché, jak to vypadá. Člověk pak musí sedět na 2 židlích. To není vždy příjemné. Buď zcela mimo moc nebo u moci. To patří k revolučnímu hnutí. Často teď u nás slyším to zhoubné slovo „Realpolitik“. Nenávidím tohle slovo jako mor.

Hitler mě ujišťuje svojí neomezenou důvěrou. Myslím, že si to také zasloužím. Nepřehlížím jeho chyby: je příliš měkký a pracuje příliš málo. Ale zato: má instinkt, umí zpracovávat lidi, je geniálním taktikem a má vůli vládnout. Ale myslím, příliš historek s ženami. Přesto: mám ho velmi rád.

Krátké přivítání s Rosenbergem, který dlouho čekal v předpokoji. Nemám ho rád. Je příliš chladný a arogantní. Hitler si ho cení jako „myslitele při diskuzích“… Nepochybuji, že v dobrém.

Ještě hodinku s Ankou a Georgem. Z Anky se vedle tohoto muže stává maloměšťačka. Dnes ráno. Anka mě vyzvedává. Je opět milá a laskavá. Loučení s Výmarem, Wagnerem a Ankou. Adieu! Loučím se bez bolesti. Zdá se, že jsem Anku překonal.

Potom jedu s Konradem a Hansem k otci. Tady leží, osamělý a opuštěný, obklopen hořícími svíčkami a květinami. Vážný a přísný, jako ztělesněný smysl pro povinnost, obličej zastíněn bolestí a utrpením. Vousy mu přerostly přes bradu, knír má převislý, dlaně jsou útlé, prsty tenké, studené a bílé. A jak ho tak vidím, přemáhá mě bolest a propukám v nekontrolovaný pláč. Tady stojí synové u rakve svého otce a pláčí, pláčí, pláčí. Jak často na mě byly tyto ruce hodné! Jak často mi tato ústa dodávala odvahu. Všechno němé, chladné, nepohyblivé. Život je tvrdý a neúprosný. Byl vždy při nás, když jsme byli v nebezpečí, kdekoliv, – a když umíral, nebyl u něj nikdo z nás. Je mi, jako by mi mělo puknout srdce. Ještě dlouho u něj stojím, hladím jeho obličej a jeho hruď a jeho ruce. Nadarmo, už mi nedává žádné znamení. Němý. Nashledanou, otče!

Pobalťané jsou všichni stejní, je dokonce i vnějškem podobný s Alfredem Rosenbergem.

Měl jsem zvláštní sen: byl jsem v nějaké škole a byl jsem v dlouhých chodbách pronásledován rabíny. Ustavičně volali to své „Nenávist!“ Byl jsem několik kroků před nimi a odpovídal jsem jim stejným zvoláním. Tak to šlo celé hodiny. Ale oni mě nedohonili. Byl jsem stále několik kroků před nimi. Má to být dobrá předzvěst?

<2022 - ..velmi zajímavé, Goebbelsova osoba je mi na základě tototo deníku sympatická, rozhodně se hodně liší od toho, jak je líčen.>