Kateřina Tučková

Moravská spisovatelka (1980).

Žítkovské bohyně [38]

..a pozor na dvojice..pamatuj, že lidé sem častěji jezdí s trápením, se kterým se potýkají sami, a ke kterému nepotřebují žádné svědky.

Surmenová svým negativním postojem k socialistickému zřízení a zároveň nezanedbatelným vlivem na síť klientely podrývá postavení naší socialistické republiky.

Dokud si pořádně nedřepla do hlíny a nevyplela zahradu. Dokud nešla o páté na trávu a nepřitáhla plnou trávnici, s nohama celýma zčervenalýma od chladné ranní rosy. I tváře jí potom zčervenaly a najednou se i smála.

Jak já znám doktory, tak ani ten lepší, ani ten horší nevědí ani to nejzákladnější — že totiž nemoc těla je i nemoc duše. To bylo to první, co mě moje mamka naučila, a oni se k tomu nedopracovali doteď.

..svázané dohromady s bylinou vraťsazasi. Tou, kterou nesmí utrhnout člověk, protože by do roka zemřel. Tou, která se přivazuje na psí ocas, aby, až se pes rozběhne, ji ze země vytrhl on. Pojde pak ten pes? ptala se kdysi Dora, ale Surmena jen pokrčila rameny.

Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne;..

Nicméně ten pocit, že jsou výjimeční, v nich přetrvával. Protože žili ve výjimečném prostředí.

Nebudou ji pohřbívat vůbec. Zpopelnili ji a vzali tak tělo, a to by ona rozhodně nechtěla. Její víra ve zmrtvýchvstání byla silná, ostatně nikdo by Hrozenkovské nikdy nepřesvědčil o tom, že se jednoho dne nevrátí do svých pozemských těl. Ta představa byla tak přirozená jako si na podzim vytáhnout z almary kabát a vklouznout do něj.

..posléze však byla úspěšně odloučena od zdravého kolektivu, a tak bylo zabráněno jejímu dalšímu poškozování čsl. společnosti.

..korespondence, v níž tvrdil, že celibát je nejhorším týráním mužů, kteří touží být dobrými služebníky Božími, ale i činy.

Ležela tam zubožená, rozdrásaná a v poryvech tichého pláče se ode mě odtahovala, vyděšená na smrt. Klesl jsem vedle ní a vzal ji do náruče. Dítě, dítě, co se ti stalo? Odpovědí mi bylo jen usedavé štkaní a její těsné přimknutí ke mně. Snad vycítila, že já jí neublížím, a tak povolila svému zoufalství a plakala přimknutá k mé hrudi. Srdce se mi svíralo. Hladil jsem ji po vlasech, konej-šil a trpělivě čekal, až se uklidní, aby se mi mohla svěřit. Nevím, co se stalo, že mě zrovna v takovém okamžiku přepadla touha. Nezvladatelná, zuřivá, chtivá. Snad to bylo dívčino stehno, které se bělostně zalesklo v roztrhaných hadrech, snad to byla vůně jejího klína, kterou jsem v tom těsném objetí ucítil, snad to bylo to poddajné teplé tělo, s vábivými křivkami, které nebylo lze přehlédnout. A kupodivu, ona se nebránila. Stávala se vláčná v mých pažích a její pláč utichal tím rychleji, čím vášnivěji jsem ji hladil, až ho nakonec vystřídaly roztoužené vzdechy, které jsem nemohl oslyšet. V podbřišku mě tížil urputný tlak a ona to věděla, a když se mě tam dotkla, vydral se jí z hrdla spokojený vzdech, načež se její stehna rozevřela a zvala mě dál s takovou upřímností, jíž jsem nebyl s to odolat. A tak jsme obcovali, divoce a vášnivě, skrytí za zděným sloupkem hřbitovní brány, a já ji držel za ramena, z nichž se svezla tmavá látka roztrhaných šatů a odhalila drobná plná ňadra, k nimž jsem se sklonil a která jsem líbal. Jak se to mohlo stát, že jsme se ocitli na mýtině otevřené jasnému úplňku, nevím. Ve snu se místa proměňují a čas nehraje roli. Ale byli jsme tam, na tom zvláštním místě, jak jsem si uvědomil těsně před tím, než její lůno pohltilo výbuch mého mužství. Mohutný a skoro bolestivý, jejž jsem cítil v tříslech i v břiše, ale zároveň nekonečně úlevný. Vypínala se v té chvíli nade mnou, celé její tělo bylo napjaté a hlavu měla zakloněnou a křičela rozkoší, až do posledního nárazu. Pak se zhroutila nade mě a její obličej se ocitl v těsné blízkosti mého. Probůh, Josefínka! Josefínka Surmenová! To děvče, které ke mně nedůvěřivě vzhlíželo z řad pod kazatelnou, vždyť je to ona! Divoce se smála. Smála se tak, až jsem se vyděsil. Přimělo mě to rozhlédnout se kolem sebe, a tu jsem pochopil, že jsme na vrcholku hory Obětové, kde pohané kdysi konali své krvavé oběti, a že jsme uprostřed ohnivého kruhu, za nímž ruku v ruce stojí další postavy, a že Josefína Surmenová na mně stále sedí a tře se o mě svým ohanbím a směje se, zatímco lidé za ohnivým kruhem divoce křičí a tančí. A takto jsem se zpocený probudil.

Věř mi, že i já jsem tím trpěl, zvlášť ty poslední roky, kdy jsem nestrávil minutu, abych si všecko, co jsem na tobě a Dorle napáchal, nevyčítal. Však mě ty výčitky i ztráta vaší lásky nakonec dohnaly k tomuto činu nehodnému křesťanského člověka, a to, že jsem si na život sáhnul. Lepší je však pro mě smažit se v ohni pekelném než být svědkem vaší němé výčitky. Proto vás ještě jedenkrát prosím: odpusťte mi.

..dávala pozor, aby nebožtík z domu odcházel skutečně nohama napřed a aby chlapi klepli rakví o práh domu přesně třikrát, aby se mrtvý s domem pořádně rozloučil.

..když jí Baglárka o příští sobotě řekla, že zmizel provaz, na kterém se oběsil. Prý ho někdo určitě ukradl proto, že se bude soudit. Kdo má totiž provaz oběšence, na toho si nikdo nepřijde. Vyhraje každý soud.

Jenže ono to v ní pořád někde vězelo, kdesi hluboko, v jakémsi koutě, odkud to čas od času probublávalo na povrch, k Dořinu zděšenému vědomí, ven.

Věda končí tam, kde začíná já, vzpomněla si na tvrzení z nějakých skript, která jí za studií prošla rukama.

Janigena rozpačitě postávala u dveří a v rukou mačkala beranici. Tváře měla zrůžovělé nočním mrazem, ve zlatavém přítmí světnice vynikla její hrubá krása.

Dora mlčela. Jako by se jí v krku třepetal motýl. Lechtal ji svými křídly s jemnými štětinkami obalenými barevným prachem a nedovolil jí ani polknout, natož odpovědět.

<2018; Překvapivě velmi dobré. >