Milan Kundera

Český spisovatel (..píšící francouzsky) žijící ve Francii.

Směšné lásky

V životě jsou dva druhy lidí: autoři života a figury života. Jedni uskutečňují v životě plány a nápady své vlastní fantazie, druzí jsou nástrojem těch prvních.

Toužil jsem nějak pohnout tím trapným prostorem, který ležel mezi mnou a jí.

Srdce je samo pravděpodobně dost hloupé, a proto také straní hloupým.

"Jsem nádoba na odpadky..." Usmála se a řekla: "Z toho si nic nedělejte, to jsme všichni"..

Bylo mi třiatřicet let. Věk, kdy umírají básnici. Kritický věk umělců. Věk, v němž talent daný shůry se vyčerpá. Věk, v němž moudře umřel pán Ježíš. Ano, někde mezi třicítkou a pětatřicítkou je neviditelný bod, který označuje pravděpodobný střed života. Když ten bod překročíte, všechno kolem vás se změní....život, který byl předtím skryt za obzorem, který byl nedohledný a tajemný, od něhož bylo možnéčekat cokoli, zjeví se náhle před vámi v celé své ohromující nevelikosti.

..a máte pocit..absolvovali jste si tedy jakousi svou první smrt, jakousi předsmrt, zkoušku na to, být mrtvý.

..uměti neznamená mnoho, jde-li o umění.

Byl jsem přesvědčen, že ji mám v jejím špatném manželství uschovánu jak maso v ledničce.

..stál jsem u vytržení nad třemi stařenkami, které si říkaly "děvčata", protože, proč by si tak ostatně neříkaly, vždyť jsou pořád děvčata, i když je tělo zaskočilo a obklíčilo teřejícími tkáněmi.

Zdálo se mi, že jsem konečně nahmatal kotvou jakési dno; že jsem konečně sám sebe potkal; že jsem našel jakousi dávno ztracenou prostoru, bez které nelze žít.

..že jsou to sestry, sestry mé touhy, sestry mého nejvnitřnějšího, toho já, které nás předurčuje a hýbe námi a zároveň se před námi jak potápěč skrývá do našich vlastních hlubin.

..ale její pihy mi v té chvíli připadají jak hnědé slzy přibité na tvář.

Ano, říkal jsem si, až přijde den a budu pálit po sobě své noty, tyto ušetřím.

Řekl jsem si v duchu, že naše setkání nebylo zbytečné, protože všemu, co tvořilo opojný obsah posledních měsíců mého života, dalo náhle potupnou definitivu sebeklamu.

..seděla proti mně se svou průsvitnou melancholickou tváří..

Láska je tvorba !

..bylo marné útočit rozumem na pevnou hradbu iracionálních pocitů..

Najednou jsem chápal, že je to jen moje iluze, když jsem si myslel, že si sami osedláme příběhy a řídíme jejich běh; že to možná vůbec nejsou naše příběhy, že jsou nám spíš odkudsi zvnějšku podsunuty..

..nedostává se mi jeho střemhlavé drzosti..

..viděl mně jiného, než jsem..

Ne, přílišná víra nepřináší nikdy nic dobrého..

<2016-2017>