Vladimír Körner

Česky spisovatel, dramaturg. Pocházel ze Sudet.

Adelheid [179]

Seděl raději na špinavé podlaze v uličce, obklopený vojenskými bednami a plechovým sudem. Alespoň se ho žádný člověk nemůže dotknout, nevyruší ho dechem nebo slovy.

Ale v zahradách a za okny se nic nepohnulo. Jen prádlo na šňůrách mezi hrušněmi se chvělo. Chladné šaty slezských žen, prostěradla a široké ubrusy vyšívané hady a srdíčky visely nad zemí jako mrtvé věci, ke kterým už nejsou lidé.

Na křižovatce v poli stál kříž. Viktor se u něho zastavil. V kameni byla vrytá písmena:   {ES IST VOLLBRACHT!}   Dokonáno jest! Vnímal cvrkot lučních kobylek, na mezi létal motýl. Takový klid, takový mír, neporuší jej křik ani výstřely. Vše je skončeno. Dotýkal se vrypů po zbloudilých střelách. Koho teď potkám, napadlo ho. Kristova hlava byla roztříštěná, jen rány po střelách tu zůstaly. Po čase je zahladí lijáky a nánosy mechu. O něco níž na desce byl ještě nápis: {OPFER DER LIEBE.} Oběť lásky. Skoro pohladil kámen.

..a její kolena, která tak bez záměru poodhalila, byla hubená a dětská. Určitější ženský rys byl spíš v pohybech.

Toužil po samotě a pološeru, které najde v jediné místnosti, v místě, kde setrvává čas ve vůni starých kůží a starého dřeva a v plísni listů.

A zvláště příhoda, kdy pomáhal o žních, mu s představou ženy spojila surovost. Jedna ze sezónních cikánských dělnic, která vázala snopy, vystoupila nečekaně z řady. Ale nešla daleko. Rozkročila se a oběma rukama si vyhrnula sukni. Co to dělá, pozoroval ji s úděsem, ale odvrátit se tenkrát nedokázal. — Šla se vymočit, co je na tom? — smáli se mu kamarádi. Žena se dívala přitom celou tu dobu zblízka na něj, a dokonce se usmívala. — Proč jsi tak zrudl?

V Anglii jsem se nejvíc těšil, pane vrchní strážmistře, až se vrátím domů, sednu si pod hrušku a budu se celý den dívat na slepice, jak hrabou a jak jsou úžasně pitomé. Nic jiného nedělat. —..

Žena sklánějící se ke kočce ukazovala silná nahá lýtka, na louce za ní ležel neznatelný opar. Celý park se nořil do tklivějších nádechů zářijového dne, stráň pod lesem se zbarvila vřesem a psí víno na omítce bylo krvavější, a kraj byl naplněný přívětivým klidem.

Prsty měla na konečcích nahnědlé od nikotinu.

Wie heissen Sie? — zeptal se, jako by si na něco vzpomněl. Trochu se jí rozzářily oči za cigaretovým kouřem. Položila si ruku na vlasy. — Adelheid.

..a ulehl do prachových peřin. Zbyla v nich vůně jasného dne.

Když rakev odkrývali naposledy, nešel se podívat.

V pokoji se zvířil prach při každém došlápnutí. Nikdo tu už dávno neuklízel.

Adelheid vypila kořalku také naráz a položila sklenici zpátky na stůl. — Správná německá žena, — pochválil ji vrchní strážmistr a doléval nové dávky, — drží krok za každou cenu. Jediná dobrá věc, kterou je naučili.

Adelheid pila a mlčela a usmívala se. — Je ožralá, už jí nelejte, — zahleděl se na ni vrchní strážmistr, — začíná se vyloženě pitomě smát. Měl byste jí dát něco k jídlu.

..otírala prach z kožených vazeb, každý její pohyb mu připadal nesnesitelně zdlouhavý a poklidný.

..každý její pohyb mu připadal nesnesitelně zdlouhavý a poklidný.

V polospánku se mu zdálo, že ji slyší přicházet dolů, ale to jen zapraštělo chladnoucí dřevo na schodech.

Vstoupili do rozlehlého prostoru vymoklých polí.

..v celém jejím výrazu nenacházel nic, co by je sbližovalo.

Pořád se něčím trýzní, a pak vlastně zjistí, jak je duševní utrpení nepatrné proti skutečné bolesti těla, a že je člověk šťastný už proto, že vůbec existuje a nic ho zrovna nebolí.

Podkrovní stěny se však nehýbaly, po zkoseném stropě netečně popolézalo první světlo.

..po zkoseném stropě netečně popolézalo první světlo.

Z koní se kouřilo, houně na jejich hřbetech byly obalené šupinkami ztvrdlého sněhu.

Zatáhl za zvonec, ale kovové srdce obalené námrazou nezazvonilo.

V klenbě létal pták. Byl to vyplašený šedavý kos. Tloukl křídly o barevná okna, pak slétl níž nad kazatelnu, narážel do stěn a pozlacených tváří světců.

Na měděnkových střechách, kam dosud nedopadlo slunce, ležela jinovatka.

<2025>