Vladimír Sorokin

Ruský spisovatel.

Den opričníka [136]

..zemi navracející se k temným dobám Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy – opričniny.

..jako zemi navracející se k temným dobám Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy – opričniny.

Noví orpičnici se v Moskvě roku 2027 projíždějí v červených mercedesech, vyrobených v Číně a vyzdobených psí hlavou na chladiči a koštětem na kufru. Tyto symboly stejně jako v době Ivana Hrozného připomínají každému, kdo se protiví Gosudarovi, že bude nemilosrdně smeten z ruské půdy.

Zdá se mi stále týž sen: Jdu polem nekonečným, ruským, za obzor ubíhajícím, vidím koně bílého před sebou, jdu k němu, čuju, že kůň je to zvláštní, kůň nad koně nade všechny, krasavec a bystronohý vůdce; chvátám, ale dohnat ho nemohu, do kroku přidávám, křičím a volám a pojednou vím, že v tom koni tkví všecek život můj, všecka má sudba, všecek zdar, že potřebný mi je jako vzduch, ale on se mi beze spěchu neustále vzdaluje, nikoho a ničeho nedbá, odchází navždy, odchází ode mě, odchází navěky, odchází nenávratně, odchází, odchází, odchází…..

Mé mobilo mě budí: Rána důtkami – a křik. Znovu rána – a sten. Třetí rána – a chropot. To mi nahrál Jehňátko na Tajné správě, když tam zrovna mučili jednoho dálněvýchodního vojvodu. Taková hudba i mrtvého vzbudí.

Ruce má jako všichni holiči nepříjemné. S cynikem Mandelštamem a s tím jeho „moc je hnusná jako ruce holičovy“ však zásadně nesouhlasím. Moc je úchvatná a přitažlivá jako lůno vyšívačky, která ještě nerodila.

Na dvůr vycházím. Pěkný den se vydařil, s mrazíkem štiplavým. Sníh přes noc vůkolí lehce poprášil – i smrky, i plot, i věžičku strážní. Mám rád, když je sníh! Ten všechno svinstvo zemské přizahalí. A duši očišťuje.

Zpitá duše píseň laskavou si žádá.

Když je hlava dole, pro vlasy už neplač. Na vojnu ses dal – musíš bojovat! Když ses napřáh, taky tni!

Za mřížemi panuje teplo domova, teplo na rozloučenou, schoulené a rozechvělé předsmrtným děsem. Ó, jak sladké je pronikat do útulnosti této, jak sladké je vydloubávat odtud onu poslední rozechvělost!

„Slovo a Dílo!“ Ještě okamžik – a už se Ivan Ivanovič houpe na oprátce, naposledy sebou zaškubal, zachroptěl, zasupěl a táhlým pšoukem na rozloučenou se rozprděl. Čapky smekáme a křižujem se.

Beránek se Sivolajem znají moje slabůstky – už se to jemné ženské chodidlo chvěje přímo před mými ústy, já beru roztřesené prstíky do rtů a do jejího lůna vpouštím lysého tchoříka svého. Jak sladko! A vdovička se zmítá jako živé růžové prasátečko na rožni rozpáleném, vdovička se celá třese a kvičí. Zatínám zuby do chodidla jejího. A ona vřeští a hází sebou po stole. A já poctivě a nezadržitelně konám svou šťavnatou věc. „Hojda! Hojda!“ huhlají opričníci a odvracejí se. Je to důležitá věc. Potřebná věc. Dobrá věc.

„Stejně je to nádhera, drtit nepřátele Ruska!“ brouká a vytahuje z kapsy krabičku otčin bez filtru. „Čingischán říkal, že největším potěšením na světě je vítězit nad nepřáteli, drancovat jejich majetek, jezdit na jejich koních a milovat jejich ženy. To byl moudrý člověk!“

Konec díla je korunou. Pracoval jsi skvěle, pomodli se směle…..

Jak to říká náš Gosudar: „Zákon a pořádek, to jsou věci, na nichž vždy spočívala a spočívati bude svatá Rus, z Šedého popela znovuzrozená.“ Svatá pravda!

Křižujem se a klaníme. Já se modlím ke své milované ikoně, Spasovi Zběsilému Oku, zachvívám se před neúprosnými zraky Spasitele našeho. Strašný je Spasitel, neochvějný v soudu svém. Z jeho zraků přísných novou sílu k boji vstřebávám, ducha svého upevňuji, charakter vzdělávám a vychovávám. Nenávist k nepřátelům hromadím. Rozum bystřím.

Velká myšlenka zajisté vždy velký odpor plodí. Vždy měla nepřátele země naše, vnitřní i vnější, ale ještě nikdy se zápas tento nevystupňoval do takové míry jako v době Obrození svaté Rusi. Nejedna hlava za těch šestnáct let padla na popravišti vedle zdi kremelské, nejeden vlak odvážel za Ural krkavce a jejich rodiny, nejeden červený kohout kokrhal za úsvitu v dědičných usedlostech, nejeden vojvoda prděl na kůlu v Tajné kanceláři, nejeden varovný dopis padl do schránky Slova a Díla na Ljubjance, nejednomu penězoměnci nacpávali jsme hubu zločinně nahrabanými bankovkami, nejeden adjunkt se vykoupal ve vroucí vodě, nejednoho vyslance cizokrajného jsme vyprovázeli ve třech žlutých medácích ostudných, nejednoho zpravodaje lhavého spouštěli z Ostankinské věže s křídly kachními v řiti, nejednoho buřiče a klidu rušitele topili jsme v řece Moskvě, nejedna vdovička dědičná dopravena byla rodičům nahá a bezvědomá v kožichu ovčím…..

„Hnidu vyšťáráme, ta nám neuteče,“ pokyvuje hlavou Táta.

..když jsem se díval na záhadné baleríny v sukénkách sněhobílých…..

Podržuje si ještě paměť má dávná a dětská onu dobu hnisavou. Dobu Bílého Hnisu, kterýžto otrávil našeho Medvěda ruského…..

„Přiznám se, že jsem byla velmi rozrušena před tímto setkáním.“ „Proč?“ „Nikdy by mě bývalo nenapadlo, jaký svízel je orodovat za jiné.“ „O tom není pochyb.“

..přichcíplý brýlatý vycmrndlý Jidáš,..

Jidáš! Jediným prstu hnutím od sebe bledou tlamu liberálskou zapuzuji. Hnusní jsou jako červi mrchožraví. Táž bředlivá měkkost v nich, táž odporná svíjivost, nenasytnost a slepota – to vše je s červy opovrženíhodnými spřízňuje. Od červů těch odlišují se toliko žvanivou velkohubostí, již jako jed a hnis páchnoucí kol sebe prskají, a otravují tak nejenom lidi, ale všecek samotný svět náš Boží, a sviní a třísní čistotu a prostotu jeho posvátnou, až po samu nebebáň blankytnou, zmijí slinou svého prznitelství, posměvačství, opovržení, dvojtvářnosti, pochyb, nedůvěry, závistivosti, zloby a nestydatosti.

A Západ zahnívající našim ilegálním sprostopravcům nahrává a podkuřuje.

..nehodlá. A Západ zahnívající našim ilegálním sprostopravcům nahrává a podkuřuje.

..cigarety s trávou dušehojnou.

A z boků těla toho přízemního dvě křídla rostou, trčí blanitá, blanitá a hustě žilná, hustě žilná a překotivě mávající, vzduch přemocným vzmachem shrabující.

Jenže to zkrátka není věc pro naši hlavu, nýbrž pro Gosudarovu. Gosudar z Kremlu vidí na lid lépe, jasněji. To my se tady kopošíme jako vešky a cest nejsprávnějších nevidíme. Kdežto Gosudar vše vidí a vše slyší. A ví, kdo co potřebuje.

..jak jsi svobodě se učil od božích ptáků,..

V hlavě nemají nic, zato peněz jako šlupek, že by je prdelí žrát mohli.

Člověk ani nemusí být Praskovja jasnovidná, aby si dokázal představit, o čem a o kom se tam rozpráví…..

Ačkoli – hledět do ohně velká je potěcha. Jak říká náš Táta: Jsou tři věci, na které se člověk dívá rád – oheň, moře a cizí práce.

Jedno ale říct mohu – vedle hranic knih planoucích vždy velmi teplo je. Teplý je oheň onen.

Aby ta naše zkurvená gerontská kolona pátá slzy prolévala.

Své básně, povětšině z pokašlávání, pohekávání a citoslovcí se skládající, ponuře odevzdaným hlasem recituje Vsevolod Někros:   Bich bach buch – to je Bůh. Bich buch bach – to je Bach. Pif paf prach – tu je Strach. A dosti již.                          Mno ano… Co na to říct? Tímhle hnojem, těmihle zvratky, touhle zvonivou prázdnotou se zkrátka živí naši ilegální intelektuálové. Jsou to zrůdné jen polypy na těle našeho zdravého umění, bytostně ruského.

Jak se říká, výš už padnout nemohl.

Ani otec můj zesnulý nebyl žádný židožrout. Pravda, čas od času říkával, že každý, kdo hraje déle než deset let na housle, automaticky Židem se stává.

„Dílo vaše znám. Za službu věrnou povděčen jsem. Jste má naděje.“ „Hojda!“ volá Táta. „Hojda hojda!“ přidáváme se hned k němu. Strop až hučí z hlasů našich. Shlíží z něj dolů Gosudar: „Poradit bych se chtěl.“ Všichni naráz umlkáme. Takový je Gosudar – na naši radu dá. V tom spočívá velikost jeho, veliká prostota jeho. Proto také pod jeho vedením vzkvétá země naše. Sedíme se zatajeným dechem.

Je příjemné dívat se do zahrady rajské, když vás myjí. V duši probouzí se cosi dávno zapomenutého, pod tukem času ukrytého…..

Trpět – to je ta věc, které by se od nás zakládajících mladí učit měli.

Všichni jsou doma, za ohradami pevnými, všichni s ochrankou, zrůdy kacířské, hnidy svévolné, ve hříchu zplozené a k popravišti spějící. Škvíří se cos v kotlích státních. Tuk, tuk, tuk v Pánu zesnulých kane a lije se do mrazu. Tuk lidský, vyškvařený, z kotle litinového přeplněného přes kraj přelévá se, přelévá, přelévá a přelévá. Lije se tuku proud nepřetržitý. Stydne v mrazu krutém. V perleť. Stydne, stydne, stydne a stydne v dílo sochařské krásné. Nádherné. Neopakovatelné. Požehnané. Kouzelné.

..maso mé, maso tklivé pomíjivé, nebohé maso mé – nebo zachce se-li ti oběti, dal bych, leč ne maso své potrhané, sláva tobě ve výšinách nebeských, sláva na věky věků, máti naše Žíru Bílého!

„Kde všude jsem vlastně dneska byl, Nasťo?“ „Jak já to můžu vědět. Nejspíš jste do nějaké milostnice moskevské semeno své ronil, proto už nechcete mě víc.

Je třeba žít – svoloči na potvoru a Rusi ku prospěchu… Koni můj bílý, proboha…, neutíkej…, kam se ženeš, milý můj…, kam, ty bělohřívý…, cukrový koni můj… Ach, živi jsou, živi…, živi jsou koně i lidé…, všichni jsou živi…, dokud… dokud všecka opričnina je živa. Protože dokud opričnina žije, žije i Rusko. A zaplať Pán Bůh.

<2022 - až na lehce ujetý závěr, překvapivě dobré>