Zločin a trest [145]

Tak o rok starší chlapec se celý třásl v koutě a plakal. Nejspíš byl zrovna bit. Nejstarší, asi desítileté děvčátko, vytáhlé a tenoučké jako sirka, jen v nuzné a potrhané košilce a ve vetchém soukenném zimníčku přehozeném přes nahá ramínka, který mu nedosahoval ani po kolena, jak byl ušit jistě už před dvěma lety, stálo v koutě vedle bratříčka a objímalo ho kolem krku dlouhou, na sirku vyschlou rukou. Nejspíš ho konejšila, cosi mu šeptala a všemožně ho chlácholila, aby se snad opět nerozvzlykal, a současně bázlivě pokukovala po matce svýma velikánskýma černýma očima, které se na jejím vyhublém a vylekaném obličejíčku zdály ještě větší.

Když se Raskolnikov pustil do polévky, přisedla Nastasja k němu na divan a dala se do hovoru. Pocházela z vesnice a byla od řeči.

Psaní se mu třáslo v ruce; nechtěl ho otevírat před ní, chtěl s tím psaním zůstat o samotě. Když Nastasja odešla, rychle obálku pozvedl ke rtům a políbil; pak se ještě dlouho vpíjel zrakem do rukopisu na adrese, do toho tak známého, drahého drobného ležatého rukopisu své matky, jež ho kdysi učila číst a psát.

Tys naše všechno, všechna naše naděje a víra.

A teď Tě, můj drahý Roďo, objímám až do našeho příštího setkání a posílám Ti své mateřské požehnání. Měj rád Duňu, měj rád svou sestru, Roďo, měj ji tak rád, jako ona má Tebe, a věz, že Tě má ráda nekonečně, víc než samu sebe. Duňa je anděl a Ty, Roďo, Tys naše všechno, všechna naše naděje a víra. Hlavně abys byl Ty šťasten, a budeme šťastny i my. Zdalipak se pořád ještě modlíš, Roďo, a věříš v milosrdenství Tvůrce a Vykupitele našeho? V hloubi srdce se strachuji, zda i Tebe nenakazilo nynější bezvěrectví. Je-li tomu tak, modlím se za Tebe já. Připomeň si, můj milý, jak jsi jako dítě, ještě za otcova života, žvatlal modlitbičky u mne na klíně a jak jsme tehdy byli všichni šťastni! Sbohem, anebo raději na shledanou!

Srdce mu prudce bušilo a myšlenky mu vířily v hlavě.

Je krušno trmácet se za dvě stě rublů celý život jako guvernantka z gubernie do gubernie, a přesto vím, že má sestra půjde spíš jako negr k plantážníkovi nebo jako Lotyš k východopruskému Němci, než aby si pošpinila duši a mravní cítění svazkem s někým, koho si neváží a po kom jí nic není - doživotně jen pro svůj osobní prospěch!

Podobnými otázkami se trýznil a vybičovával a cítil přitom dokonce jistou rozkoš.

Chápete, chápete, velevážený, co to znamená, když už člověk nemá kam jít? vybavila se mu najednou včerejší Marmeladovova otázka. Každý přece musí mít kam jít…..

V chorobném stavu se sny často vyznačují mimořádnou plastičností, výrazností a nebývalým sepětím se skutečností.

Probudil se celý zpocený, se zvlhlými vlasy, zchvácený a zděšeně se vztyčil. Sláva bohu, že to byl jen sen! oddychl si s úlevou a usedl pod stromem. Co to jen se mnou je? Nepokouší se o mě horečka? Takový hnusný sen! Tělo měl jako rozbité, duši mu svírala těžká chmura.

Ale proč musel vyslechnout takovou debatu a takové myšlenky právě nyní, když v jeho vlastní hlavě právě vzklíčily… přesně tytéž myšlenky?

..když si od stařeny přinesl zárodek své myšlenky,..

“Chudoba cti netratí, kamaráde, ale jaképak copak!

Jeho duše znenadání zřetelně pocítila tíhu trýznivé, nesmírné osamělosti a vyvrženosti.

To všecko je tím, že jsem tak nemocný, usoudil konečně nevesele, sám sebe rozvracím a trápím, sám nevím, co dělám…..

Raskolnikov přihlížel s nesmírným údivem a tupým nechápavým strachem. Rozhodl se pro němé vyčkávání, co bude dál. Zdá se, že neblouzním, přemítal, vypadá to jako skutečnost…..

..a začal mu podávat čajovou lžičkou čaj a znova neustále a přehorlivě foukal na lžíci, jako by právě tento obřad foukání byl nejdůležitějším bodem celé léčby.

Ani vlasy, ostatně jen nepatrně prošedivělé, načesané a naondulované u kadeřníka, nebyly proto směšné, ani mu nedodávaly hloupý vzhled, jak naondulované vlasy často dodávají, protože každý pak vypadá jako Němec před oddavkami.

..ale musíme být také trochu shovívaví, vždyť ukvapenost svědčí o horlivosti k dílu i o těch nepříznivých vnějších podmínkách, v nichž se dílo koná.

..podle ruského přísloví: Kdo dva zajíce honí, žádného nechytí!

Odháněl od sebe myšlenky — myšlení mu působilo trýzeň. Cítil a věděl prostě jen tolik, že se všecko musí změnit, ať už tak či onak. “Jen když se to změní,” opakoval si se zoufalou utkvělou jistotou a rozhodností.

Kde jenom, přemítal vzdalující se Raskolnikov, kde jenom jsem to četl, jak jeden k smrti odsouzený hodinu před smrtí říká nebo uvažuje, že kdyby musel žít někde vysoko na skále a na tak maličké plošce, že by tam nebylo víc místa než pro dvě chodidla, a kolem jen propast, moře, věčná tma, věčná samota a věčná bouře, že i kdyby tak, na té pídi země, měl stát celý život, tisíc let, celou věčnost, raději by tak žil, než teď umíral! Jen žít, žít, žít! Žít jakkoli, ale žít…!

Člověk je podlý! A podlý je ten, kdo ho pro to nazývá podlým, dodal po chvíli.

“Poslyš, Razumichine,” začal tiše a navenek úplně klidně Raskolnikov, “copak nevidíš, že nestojím o tvé dobrodiní? Copak ti dělá dobře prokazovat dobrodiní někomu, kdo… ti na to kašle?

Ožrala jehlu nenavleče, to se ví!…..

Sestupoval pomalu, nepospíchal, horečně se třásl, a aniž si to uvědomoval, byl naplněn novým, nesmírným pocitem náhlého přílivu plného a mohutného života. Ten pocit se možná podobal pocitu odsouzeného k smrti, který náhle a nečekaně dostane milost.

Avdoťja Romanovna se zájmem pohlédla na Razumichina; v černých očích jí blýsklo a Razumichin se pod tím pohledem až zachvěl.

Říkat svou vlastní nepravdu je přece skoro lepší, než hlásat jen cizí pravdu.

Víte, milostivé dámy,” zastavil se náhle, už na schodišti k pokojům, “tamti u mne v bytě jsou sice všichni opilí, ale zato jsou všichni čestní, a aťsi třeba i lžeme, protože i já přece lžu, tak se nakonec prolžeme k pravdě, protože jdeme po ušlechtilé cestě, kdežto Petr Petrovič… nejde po ušlechtilé cestě.

Přestože Pulcheriji Alexandrovně bylo už třiačtyřicet let, uchovala si její tvář stále ještě stopy někdejší krásy, mimoto vypadala na svá léta velmi mladě, jak tomu bývá skoro vždycky u žen, které si udržely až do stáří duševní jas, svěžest dojmů a čistou vřelost srdce.

Mluvil nezvykle procítěně,..

Hned když vcházel, všiml si oslňující krásy Avdoťji Romanovny a od té chvíle se snažil, aby ji vůbec nevnímal po celou návštěvu, a hovořil výhradně k Pulcheriji Alexandrovně. To všecko mu působilo neobyčejné vnitřní zadostiučinění.

“Tak proč jsi ji sváděl?” “Já ji vůbec nesváděl, spíš jsem byl sám sveden, z vlastní hlouposti, ale jí bude určitě docela jedno, jestli to budeš ty nebo já, hlavně když vedle ní někdo bude sedět a vzdychat.

Tady si přijdeš, kamaráde, i s peřinami na své, ale co, nejen s peřinami! Tady je všecko svůdné; tady je konec světa, kotva, tichý přístav, pupek země, pohádková vidina, říše teplých lívanců, mastných pirohů, večerního samovaru, tichých vzdechů a teplých kazajek, vyhřátých postýlek — zkrátka navlas jako bys umřel a zároveň byl živ, obě přednosti najednou!

..a uvědomoval si, že prožil něco nevšedního, že v něm zůstal jakýsi doposud nepoznaný, s ničím dřívějším nesouměřitelný dojem.

A copak je to nějaká omluva, že byl opilý? Hloupá výmluva, která ho ještě víc ponižuje! Ve víně je pravda, a ta pravda zkrátka vyšla na světlo, “totiž celá špinavost mého závistivého, bezcitného srdce”!

Nesměle zašilhal po Avdoťje Romanovně; ale i ta hrdá tvář měla v té chvíli tak vděčný a přátelský výraz, tak výmluvně a nečekaně prozrazovala, jak si ho tu váží (namísto ironických pohledů a bezděčného, špatně skrývaného opovržení!), že by byl měl možná lepší pocit, kdyby ho byly přivítaly nadávkami, protože takhle ho uvedly do příliš velkých rozpaků.

Také ona měla ve zvyku nevyposlechnout do konce, co jí kdo říkal.

“Ach, Dmitriji Prokofjiči, je to kříž být matkou!

..a Zosimov, pozorující a studující svého pacienta s celým mladickým zápalem lékaře, který právě začal provozovat praxi, si s údivem všiml, že příchod příbuzných v něm namísto radosti probudil jakési tíživé tajné odhodlání vydržet hodinu nebo dvě hodiny mučení, kterému se nikterak nemůže vyhnout.

“Chtěl jsem říct, že vás, maminko, prosím za prominutí,” uzavřel ostře a úsečně. “Roďo, já jsem pevně přesvědčená, že všecko, co děláš, je správné!” řekla s potěšením matka. “Nebuďte tak přesvědčená,” zkřivil v odpověď ústa do úsměvu. Po jeho slovech se rozhostilo ticho. V celém tom rozhovoru i v mlčení, v usmíření i odpuštění bylo něco křečovitého a všichni to cítili.

Právě protestoval proti Lužinově pomluvě a zdůraznil, že tu dívku viděl poprvé, a vtom k němu sama přichází. Uvědomil si i to, že ani slůvkem neprotestoval proti výrazu “pochybná existence”. To všecko mu ve vteřince nejasně prolétlo hlavou. Ale když se lépe podíval, najednou zjistil, že to ponížené stvoření je už ponížené tak, že k němu náhle pocítil soucit. A když pak viděl, jak sebou postrašeně trhla a už chce utéct, něco se v něm vzepřelo.

Snad se ani nedalo říct, že je hezká, zato její světle modré oči byly velmi jasné, a jakmile se trochu rozveselily, dostávala její tvář tak mile naivní výraz, že byla až přitažlivá. Mimoto měla ve tváři a vůbec v celém zjevu ten charakteristický rys, že přes svých osmnáct let vypadala jako děvčátko, mnohem mladší než ve skutečnosti, docela dětsky, a to se někdy až směšně projevovalo v jejích gestech.

Dále, pokud se pamatuji, ve svém článku vyvozuji, že všichni… například takoví zákonodárci a organizátoři lidstva, počínaje nejstaršími a pokračuje Lykurgy, Solóny, Mohamedy, Napoleony a tak dále, byli všichni do jednoho zločinci už jen proto, že nastolováním nových zákonů přestupovali staré, posvátné pro společnost a zděděné po otcích, a samozřejmě že se nezastavovali ani před krví, v případě že jim krev (a často naprosto nevinná a vznešeně prolitá za dřívější zákon) mohla pomoci. Dokonce je příznačné, že většina těchto dobrodinců a organizátorů lidstva prolila zvlášť strašné množství krve.

A s odporem náhle pocítil, jak zeslábl, jak fyzicky zeslábl.

Bylo slyšet jen bzukot a zmítání nějaké velké mouchy, prudce narážející do skla.

U nás, v ruské společnosti mají vůbec nejlepší způsoby ti, kdo byli biti — nevšiml jste si?

To, že se vypracoval od píky, naplnilo Petra Petroviče nezdravým obdivem k vlastní osobě; velmi si vážil svého mozku a svých schopností a dokonce se někdy, když byl sám, kochal svou tváří v zrcadle.

“a hlavně jsi hříšnice proto, že jsi zbytečně umrtvila a obětovala sama sebe.

Uplně však chápal, jak nelidsky a už dlouho ji rozdírá vědomí, že vede tak bezectný a hanebný život. Co jenom, co jenom asi doposud oddalovalo její odhodlání skoncovat s tím životem naráz? A tu teprve úplně pochopil, co pro ni znamenají ty malé ubohé siroty a ta nešťastná pološílená Katěrina Ivanovna, souchotinářská a bijící hlavou o zeď.

“To je všecko o vzkříšení Lazara,” zašeptala úsečně a přerývaně a zůstala strnule stát, odvrácená stranou, jako by se neodvažovala a styděla na něho pohlédnout. Pořád ještě se zimničně třásla. Svíčka už dlouho skomírala v křivém svícnu a mdle ozařovala v té žebrácké světnici vraha a nevěstku, kteří se tak podivně sešli u četby věčné knihy. Uběhlo nejméně pět minut.

..přízrak, zveličený jeho vznícenou a chorobnou fantazií.

..pouhý přízrak, zveličený jeho vznícenou a chorobnou fantazií.

Už když vcházel, měl ze své zloby strach. Cítil, že mu okoraly rty, že mu divoce buší srdce a schne pěna na rtech.

Nevěřil však ani jedinému jeho slovu, ačkoliv měl zvláštní chuť mu věřit.

“Všecko má dva konce, všecko má teď dva konce,” vštěpoval si Raskolnikov..

Poraněná ješitnost mu celou noc pila krev jako černá pijavice. Jakmile Lužin ráno vstal, podíval se do zrcadla, takový měl strach, zda se v něm přes noc nerozlila žluč.

Sám, a k tomu ještě na venkově, si nemohl o ničem takovém vytvořit byť i jen přibližně přesný názor. Jako každý jiný, i on slyšel, že existují, zejména v Petrohradě, nějací pokrokáři, nihilisté, pranýřovatelé a tak dále, ale jako mnozí jiní také on si zveličoval a falešně vykládal smysl a význam těchto pojmů až do absurdnosti.

Onen Andrej Semjonovič Lebezjatnikov byl suchý, krtičnatý, maličký človíček,..

Všecko záleží na tom, v jakých podmínkách a v jakém prostředí člověk žije. Prostředí je rozhodující, člověk sám nic neznamená.

“Ale to, prosím, ještě není všecko, zarazil ji Petr Petrovič a usmál se její prostotě a neznalosti společenských způsobů.

Ani jsem se toho od vás, Petře Petroviči, nenadál, zvlášť při vašich názorech. Ach, ty vaše názory, jak ty vám svazují ruce!

A jak tvrdí lékaři, pokročilý stupeň tuberkulózy také často přispívá k poruchám rozumových funkcí.

Soňa při své bázlivé povaze věděla už předtím, že ji lze zničit snáz než kohokoliv jiného, a urážet ji mohl beztrestně kdekdo. Přesto si však až do poslední chvíle myslela, že se nějak přece jen vyvaruje nebezpečí — opatrností, mírností, pokorou před vším a před každým. Její zklamání bylo nesmírně těžké. Jistě byla s to trpělivě a skoro bez reptání snést cokoliv, dokonce i toto. Ale v první chvíli byla přímo zdrcena. Přestože zvítězila a byla ospravedlněna, když se vzpamatovala z prvního leknutí a z prvního ohromení a když všecko jasně pochopila a uvážila, sevřelo se jí srdce mučivou bezmocí a trpkostí. Upadla do hysterického stavu.

“To se ví, jakmile do toho zamícháte boží prozřetelnost, tak už raději nemluvit,” zabručel kysele Raskolnikov.

Vidíš, pláčeš a zas mě objímáš -řekni, za co mě objímáš? Za to, že jsem sám neunesl tu tíhu a přišel jsem ji svalit na druhého? Trp i ty, mně bude snáz!

“Mluvte se mnou radši přímo… bez příkladů,” poprosila ještě nesměleji, že ji bylo sotva slyšet.

A já už teď taky vím, Soňo, že ten, kdo má pevný a silný rozum a pevnou vůli, může lidi ovládat! Kdo se odváží velkých věcí, tomu dají za pravdu. Kdo se dovede vysmát vznešenému, ten se stává jejich zákonodárcem a nejopovážlivější ze všech má podle nich největší pravdu! Takhle to doposud bylo a navěky to takhle bude! Kdo to nevidí, je slepý!”..

Soňa pochopila, že.ten bezútěšný katechismus se stal jeho vírou a zákonem.

“Co máš dělat!” vykřikla, prudce se vztyčila a v očích, doposud zalitých slzami, jí náhle blýsklo: “Vstaň!” Chytila ho za rameno; povstal a užasle na ni hleděl. “Jdi, a hned teď, v tu chvíli se postav na nároží, pokloň se a nejdříve zlíbej půdu, kterou jsi poskvrnil, a pak se pokloň celému světu, do všech čtyř světových stran, a nahlas oznam všem: Já jsem vrah! Pak ti Bůh znovu vrátí život. Půjdeš? Půjdeš?” ptala se, a třesouc se jako osika, chytila ho za obě ruce, pevně mu je tiskla a upírala na něho planoucí pohled. Její nenadálé zanícení ho překvapilo, ba ohromilo.

Budeš mě navštěvovat ve vězení, až tam budu?” “Jistě budu! Budu!” Seděli vedle sebe zkormoucení a zničení, jako osamělí ztroskotanci vyhození bouří na pustý břeh. Díval se na Soňu a cítil, kolik lásky z ní na něho přechází, a náhle se mu kupodivu těžce a bolestně sevřelo srdce při pomyšlení, že je tak milován.

Asi za pět minut zvedl hlavu a podivně se usmál zvláštní myšlence: Možná že na nucených pracích je opravdu líp! napadlo ho.

Prudce se otočila a zamířila ke dveřím. “Duňo!” zastavil ji Raskolnikov, vstal a přistoupil k ní. “Dmitrij Prokofjič Razumichin je moc hodný člověk.” Duňa se sotva znatelně zarděla. “A co?” zeptala se po krátké odmlce. “Je to člověk činorodý a pracovitý, čestný a schopný velké lásky… Sbohem, Duňo.”..

Ale přesto zřetelně cítil důsledky neustálého rozechvění a duševní hrůzy. A jestliže neležel opravdu nemocen, pak asi právě proto, že to neustálé duševní rozechvění ho ještě drželo na nohou a při smyslech, avšak nějak uměle a dočasně.

(mimoto venku, na slunci vypadá každý souchotinář chorobněji a nepříjemněji než doma);..

Uložili ji opět na polštář. “Co? Kněze?… Není třeba… Kde byste na to vzali rubl…? Já nemám žádné hříchy!… Bůh mi musí odpustit i tak… Dobře ví, co jsem zkusila!… A jestli neodpustí, tak ať!”..

Kdyby byl v tu chvíli mohl před vším někam zalézt a zůstat tam úplně sám třeba celý život, byl by to pokládal za štěstí.

Ze sta králíků nikdy nebude kůň, ze sta podezření nikdy nebude důkaz, jak říká jedno anglické přísloví,..

Všecky tyhle stavy dobře znám a i ten váš článek jsem si přečetl jako dobře známou věc. Je to výplod bezesných nocí, psaný s fanatismem, s rozechvěně bušícím srdcem těžce kroceným nadšením.

Ale pana Razumichina jsem přece musel svést na falešnou stopu, protože tam, kde stačí dva, ať třetí nestrká nos!

Nu, utrpení je také prospěšná věc. Vytrpte si svoje. Mikolka má možná pravdu, že touží po utrpení.

Možná že ještě můžete děkovat Bohu, kdo ví, možná že si vás Bůh pro něco chrání.

Ale vy jste jiná kapitola: vám dal Bůh do vínku život (ale kdo ví, možná že i u vás to bude jen trochu dýmu a nic víc).

Soňu!? Proč však by teď chodil k Soně? Aby se znovu prosil o její slzy? Mimoto mu teď Soňa naháněla hrůzu. Soňa ztělesňovala neúprosný ortel a nezvratné rozhodnutí.

Bohudík mu nejde ani tak o podrobnosti jako o podstatu věci;..

Podívejte se: jsem přesvědčen, že v Petrohradě mnoho lidí rádo vede v chůzi samomluvu. Je to město pološílených lidí.

“Nebojte se! Mimoto Avdoťja Romanovna může i v tak odporném a prázdném individuu jako jsem já zanechat jen pocit hluboké úcty.”..

Ostatně, kdo chce nezaujatě posoudit jisté lidi, musí se napřed zříct některých předpojatých názorů a všedního pohledu na lidi a věci, které nás normálně obklopují.

..a konečně jsem sáhl po nejosvědčenějším a nejspolehlivějším prostředku k oblomení ženského srdce, po prostředku, který nikdy a nikoho nezklame a který s určitostí účinkuje u všech bez jediné výjimky. Je to dobře známý prostředek — lichotky. Na světě není nic těžšího než upřímnost a nic lehčího než lichocení. Je-li v upřímnosti jen kapička falešné noty, dochází okamžitě k disonanci a po ní k ostudě. Avšak v lichocení může být falešné všecko až do poslední noty, a přesto zůstane příjemné a působí potěšení, sice hrubé potěšení, ale přesto potěšení. A i kdyby byla lichotka sebehrubší, určitě se bere nejméně z poloviny vážně. A to platí pro všechny společenské stupně a vrstvy. Lichotkami svedete i vestálku! Natož pak normální lidi!

Ale vlastní hloupostí a netrpělivostí jsem všechno pokazil. Avdoťja Romanovna byla už předtím několikrát (a jednou zvlášť) hrozně pobouřena výrazem mých očí, věřil byste tomu? Zkrátka, vyšlehoval z nich stále prudčeji a neopatrněji jistý oheň, který ji děsil a který posléze začala nenávidět. Nebudu zabíhat do podrobností, ale rozešli jsme se.

“Tak vy o tom nepochybujete?” Svidrigajlov přimhouřil oči a ironicky se usmál. “Máte pravdu, nemá mě ráda, ale nikdy se nedušujte za vztahy, které byly mezi mužem a ženou nebo milencem a milenkou. Tady je vždycky koutek, který zůstane navěky skrytý celému světu a o němž vědí jen oni dva.

A víte, že obličejem připomíná Raffaelovu Madonu? Sixtinská madona má přece úžasný obličej, tvář truchlivé pomatené, vás to nezarazilo?

Včera jsem si ji posadil na klín, ale nejspíš až přespříliš bez okolků, protože zrudla jako pivoňka a vytryskly jí slzičky, ale nechce to dát najevo, sama celá hoří. Když všichni na chvíli odešli a my spolu zůstali o samotě, najednou se mi vrhne kolem krku (poprvé sama od sebe), svírá mě oběma ručkama, líbá mě a přísahá, že mi bude poslušnou, věrnou a dobrou ženou, že s ní budu šťastný, že mi věnuje celý život, každý okamžik svého života, že obětuje všecko, docela všecko, a za to vše že ode mne žádá jen mou úctu a víc nic prý nežádám, vůbec nic nežádám, žádné dárky! Uznejte sám, že vyslechnout takové vyznání mezi čtyřma očima od takového šestnáctiletého andílka s ruměncem panenského studu a s nadšenými slzičkami v očích, uznejte sám, že je to hodně svůdné.

“Nechte si, jen si nechte ty své ničemné a podlé anekdoty, vy prostopášný, podlý a chlípný člověče!” “Schiller, učiněný ruský Schiller! Ou va-t-elle la vertu se nicher? (1) Víte co, já vám budu naschvál vyprávět takové věci, abych slyšel vaše výkřiky. To je rozkoš!”..

Jediný zločin — a sto dobrých činů! Není divu, že nadaného a mimořádně ctižádostivého mladého muže bolí trpké vědomí, že by například stačily všehovšudy tak tři tisíce, a celá jeho kariéra, celá budoucnost jeho životního cíle by se utvářela docela jinak. Ale ty tři tisíce prostě nemá! Připojte k tomu podráždění z hladu, těsného bytu a nuzného oblečení, z jasného poznání krásy svého sociálního postavení a zároveň postavení sestry a matky. Ale hlavně ctižádost, pýcha a ctižádost, ostatně, Bůh sám ví, možná že i při dobrých sklonech… Ale já ho neodsuzuji, nemyslete si, prosím, nemám na to ani právo.

Nesmírně ho uchvátil Napoleon, totiž speciálně ho uchvátilo to, že velmi mnozí geniální lidé se neohlíželi na individuální zlo a bez váhání přes ně překračovali.

Rusové mají vůbec širokou duši, Avdoťjo Romanovno, širokou jako jejich země a mimořádně náchylnou k fantastickému a chaotickému.

“To všecko záleží na vás, jedině na vás,” začal s planoucíma očima a skoro šeptem, zajíkaje se a vzrušením dokonce polykaje celá slova. Duňa se od něho poděšeně odtáhla. Celý se třásl.

Pročpak na sebe pořád tak nepromyšleně berete všelijaké závazky a povinnosti, Sofjo Semjonovno? Té Němce přece zůstala dlužna Katěrina Ivanovna, a ne vy, tak bych se na ni neohlížel. Takhle se vám nikdy dobře nepovede.

Rodion Romanovič má na vybranou: buď kulku do hlavy, nebo cestu po Vladimírce..

Svidrigajlov tu dívenku znal; u rakve nebyly ani ikony, ani hořící svíce a nebylo slyšet modlitby. To proto, že si sama sáhla na život — utopila se. Bylo jí teprve čtrnáct, ale bylo to už rozbité srdce, které se zahubilo pro příkoří, jež zděsilo a ohromilo tu mladou dětskou hlavičku, jež zadusilo nezaviněným studem její andělsky čistou duši a jež vynutilo poslední, nikým neslyšený a hrubě zhanobený zoufalý výkřik do temné noci, ve tmě a zimě, za vlhké oblevy, kdy skučel vítr…..

Z tváře mu čišela ta věčná unylá melancholie, která tak zatrpkle zabarvila bez výjimky všechny tváře židovského plemene.

Sám nevím, co jsem tam chtěl. Jsem podlý člověk, Duňo.” “Podlý člověk, ale pykat za svůj čin půjdeš! Půjdeš přece?” “Půjdu. A hned. Ale právě abych se vyhnul té potupě, chtěl jsem se utopit, Duňo, a už jsem stál nad vodou, ale tu jsem si řekl, že když jsem se do té chvíle pokládal za silného člověka, tak necouvnu ani teď před potupou,” řekl předbíhaje. “Je to hrdost, Duňo?” “Ano, hrdost, Roďo.” Raskolnikovovi zablýsklo v pohaslých očích, jako by ho potěšilo, že je ještě hrdý.

“Aha! Vadí ti forma, není ti to dost estetická forma! Ale já skutečně nechápu, oč je vkusnější střílet do lidí granáty, vyhlazovat je při obléhání! Strach z formy je první příznak slabosti!…..

Jsem na ně zlý, to vidím sám, přemítal, neboť se vzápětí za ten svůj podrážděný posunek zastyděl. Ale proč mě tedy mají tak rádi, když si to nezasloužím?

Soně z toho bylo do pláče, protože se naopak nepokládala za hodnu ani se na Duňu podívat. Krásný obraz Duni z jejich prvního setkání u Raskolnikova, kde se s ní Duňa tak účastně a uctivě rozloučila, jí pevně utkvěl v duši jako jeden z nedostižných životních snů.

Dychtivě se rozhlížel kolem sebe a hltal očima každou věc, ale na ničem nemohl utkvět, všecko mu unikalo.

“Myslím ty ostříhané slečinky,” pokračoval řečný Ilja Petrovič. “Já jim říkám porodní báby a domnívám se, že to báječně sedí. Hehe! Derou se do akademie, studují anatomii, jen řekněte, když se rozstůňu, zavolám k sobě slečinku? Hehe!”. Ilja Petrovič se řehtal, náramně spokojený svou duchaplností.

Velmi při tom přišla vhod nejmódnější teorie o střídavém pominutí smyslů, které se dnes obhajoba u některých zločinců tak často dovolává.

Zejména to bylo pro Duňu záhadou a velmi ji to znepokojovalo, říkala si, že matka možná tuší, že se synovi přihodilo něco hrozného, a nevyptává se ze strachu, aby se nedověděla něco ještě horšího. Rozhodně bylo Duně jasné, že duševní stav Pulcherije Alexandrovny není normální.

Duňa slepě věřila, že uskuteční všechny své záměry, a těžko mohla nevěřit — z Razumichina sálala železná vůle.

<2022>