Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
2022
Gatewaygateway.png
   Frederik Pohl 
Kopretiny pro zámeckou paníkopretiny_pro_zameckou_pani.png
   Stanislav Rudolf 
Robinson Crusoerobinson_crusoe.png
   Jaromír Pleva 
Zločin a trestzlocin_a_trest.png
   Dostojevskij F.M. 
Deníky 1924-1929deniky_1924_1929.png
   Joseph Goebbels 
Rozmarné létorozmarne_leto.png
   Vladislav Vančura 
Jak to vidíjak_to_vidi_vaclav_cilek.png
   Václav Cílek 
Madisonské mostymadisonske_mosty.png
   R.J.Waller 
Solaris (A)solarisA.png
   Stanislaw Lem 
Příběhy pilota Pirxepribehy_pilota_pirxe.png
   Stanislaw Lem 
Rozum v koncíchrozum_v_koncich.png
   H.G.Wells 
3001 - poslední vesmírná odysea3001_posledni_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Den opričníkaden_opricnika.png
   Vladimír Sorokin 
Krvavá lázeňkrvava_lazen.png
   Mika Waltari 
Skleníksklenik.png
   Brian Aldiss 
Robinzoni z Kronborgurobinzoni_z_kronborgu.png
   František Běhounek 
Husitská epopej I.husitska_epopej_1.png
   Vlastimil Vondruška 
Kohout plaší smrtkohout_plasi_smrt.png
   Halas František 
Proměnapromena.png
   Kafka Franz 
2021
Král Šumavykral_sumavy.png
   Kalčík Rudolf 
Tři sestrytri_sestry.png
   A.P.Čechov 
Vzpomínky na budoucnostvzpominky_na_budoucnost.png
   Erich von Däniken 
Zpráva o třetí planetězprava_o_treti_planete.png
   Arthur C. Clark 
Pět neděl v balónupet_nedel_v_balonu.png
   Jules Verne 
Sapienssapiens.png
   Yuval Harari 
Kilometr 19kilometr_19.png
   Eduard Fiker 
Smrt si jde pro slavnésmrt_si_jde_pro_slavne.png
   Jan Bauer 
Temné světelné rokytemne_svetelne_roky.png
   Brian Aldiss 
Zlatá čtyřkazlata_ctyrka.png
   Eduard Fiker 
Série C-Lserie_c-l.png
   Eduard Fiker 
Nonstopnonstop.png
   Brian Aldiss 
Podivná úmrtípodivna_umrti.png
   Jan Bauer 
Další doteky dějindalsi_doteky_dejin.png
   Karel Pacner 
Vládce mořských hlubinvladce_morskych_hlubin.png
   J. M. Troska 
Farářův konecfararuv_konec.png
   Josef Škvorecký 
Ostrov doktora Moreauaostrov_doktora_moreaua.png
   H.G.Wells 
Velké špionážní operacevelke_spionazni_operace.png
   Karel Pacner 
Válka světůvalka_svetu.png
   H.G.Wells 
Velké polární výpravyvelke_polarni_vypravy.png
   Miroslav Martínek 
Říjnový kůňrijnovy_kun.png
   Colleen McCullough 
Hamlethamlet.png
   William Shakespeare 
Pád Cařihradupad_carihradu.png
   Mika Waltari 
Povídky z druhé kapsypovidky_z_druhe_kapsy.png
   Karel Čapek 
U Veliké řekyu_velike_reky.png
   Eduard Štorch 
Povídky z jedné kapsypovidky_z_jedne_kapsy.png
   Karel Čapek 
Stroj časustroj_casu.png
   H.G.Wells 
Osada Havranůosada_havranu.png
   Eduard Štorch 
Lovci mamutůlovci_mamutu.png
   Eduard Štorch 
Mementomemento.png
   Radek John 
2020
Navzdrory básník zpívánavzdory_basnik_zpiva.png
   Jarmila Loukotková 
Dívka, která si hrála s ohněmdivka_ktera_si_hrala_s_ohnem.png
   Stieg Larsson 
Dva proti říšidva_proti_risi.png
   Jiří Šulc 
Anthropoid kontra Heydrichanthropoind_kontra_heydrich.png
   Miloslav Jenšík 
Keltův senkeltuv_sen.png
   Llosa M. Vargas 
62.armáda v bojích o Stalingrad62_armada_v_bojich_o_stalingrad.png
   Kokunov, Stupov 
Výbor z díla I.vybor_z_dila_1.png
   C.G.Jung 
Caesarcaesar.png
   Colleen McCullough 
Problém tří tělesproblem_tri_teles.png
   Liou Cch-sin 
Nesmrtelnostnesmrtelnost.png
   Milan Kundera 
Caesarovy Římankycaesarovy_rimanky.png
   Colleen McCullough 
My děti ze stanice ZOOmy_deti_ze_stanice_zoo.png
   Christiane Felscherinow 
Posledních 100 dnůposlednich_100_dnu.png
   Karel Richter 
2061: Třetí vesmírná odyssea2061_treti_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Dneska už se tomu smějudneska_uz_se_tomu_smeju.png
   Adina Mandlová 
Z Lenigradu do Berlínaz_leningradu_do_berlina.png
   Nikolaj N. Nikulin 
Muži pod ochranoumuzi_pod_ochranou.png
   Robert Merle 
Egypťan Sinuhetegyptan_sinuhet.png
   Mika Waltari 
Smrt je mým řemeslemsmrt_je_mym_remeslem.png
   Robert Merle 
Přízeň fortunyprizen_fortuny.png
   Colleen McCullough 
Hitlerovi bojovnícíhitlerovi_bojovnici.png
   Guido Knopp 
České milenky nacistůceske_milenky_nacistu.png
   Václav Miko 
Exodusexodus.png
   Leon Uris 
Logan`s Runlogans_run.png
   William Nolan 
Pandemiepandemie.png
   Riddle A.G. 
Stalingrad-peklo na Volzestalingrad_peklo_na_volze.png
   Guido Knopp 
Dunaduna.png
   Frank Herbert 
Kronika ohlášené smrtikronika_ohlasene_smrti.png
   Gabriel García Márquez 
Město a hvězdyrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 
zlocin_a_trest.png

Zločin a trest [145]

Tak o rok starší chlapec se celý třásl v koutě a plakal. Nejspíš byl zrovna bit. Nejstarší, asi desítileté děvčátko, vytáhlé a tenoučké jako sirka, jen v nuzné a potrhané košilce a ve vetchém soukenném zimníčku přehozeném přes nahá ramínka, který mu nedosahoval ani po kolena, jak byl ušit jistě už před dvěma lety, stálo v koutě vedle bratříčka a objímalo ho kolem krku dlouhou, na sirku vyschlou rukou. Nejspíš ho konejšila, cosi mu šeptala a všemožně ho chlácholila, aby se snad opět nerozvzlykal, a současně bázlivě pokukovala po matce svýma velikánskýma černýma očima, které se na jejím vyhublém a vylekaném obličejíčku zdály ještě větší.

Když se Raskolnikov pustil do polévky, přisedla Nastasja k němu na divan a dala se do hovoru. Pocházela z vesnice a byla od řeči.

Psaní se mu třáslo v ruce; nechtěl ho otevírat před ní, chtěl s tím psaním zůstat o samotě. Když Nastasja odešla, rychle obálku pozvedl ke rtům a políbil; pak se ještě dlouho vpíjel zrakem do rukopisu na adrese, do toho tak známého, drahého drobného ležatého rukopisu své matky, jež ho kdysi učila číst a psát.

Tys naše všechno, všechna naše naděje a víra.

A teď Tě, můj drahý Roďo, objímám až do našeho příštího setkání a posílám Ti své mateřské požehnání. Měj rád Duňu, měj rád svou sestru, Roďo, měj ji tak rád, jako ona má Tebe, a věz, že Tě má ráda nekonečně, víc než samu sebe. Duňa je anděl a Ty, Roďo, Tys naše všechno, všechna naše naděje a víra. Hlavně abys byl Ty šťasten, a budeme šťastny i my. Zdalipak se pořád ještě modlíš, Roďo, a věříš v milosrdenství Tvůrce a Vykupitele našeho? V hloubi srdce se strachuji, zda i Tebe nenakazilo nynější bezvěrectví. Je-li tomu tak, modlím se za Tebe já. Připomeň si, můj milý, jak jsi jako dítě, ještě za otcova života, žvatlal modlitbičky u mne na klíně a jak jsme tehdy byli všichni šťastni! Sbohem, anebo raději na shledanou!

Srdce mu prudce bušilo a myšlenky mu vířily v hlavě.

Je krušno trmácet se za dvě stě rublů celý život jako guvernantka z gubernie do gubernie, a přesto vím, že má sestra půjde spíš jako negr k plantážníkovi nebo jako Lotyš k východopruskému Němci, než aby si pošpinila duši a mravní cítění svazkem s někým, koho si neváží a po kom jí nic není - doživotně jen pro svůj osobní prospěch!

Podobnými otázkami se trýznil a vybičovával a cítil přitom dokonce jistou rozkoš.

Chápete, chápete, velevážený, co to znamená, když už člověk nemá kam jít? vybavila se mu najednou včerejší Marmeladovova otázka. Každý přece musí mít kam jít…..

V chorobném stavu se sny často vyznačují mimořádnou plastičností, výrazností a nebývalým sepětím se skutečností.

Probudil se celý zpocený, se zvlhlými vlasy, zchvácený a zděšeně se vztyčil. Sláva bohu, že to byl jen sen! oddychl si s úlevou a usedl pod stromem. Co to jen se mnou je? Nepokouší se o mě horečka? Takový hnusný sen! Tělo měl jako rozbité, duši mu svírala těžká chmura.

Ale proč musel vyslechnout takovou debatu a takové myšlenky právě nyní, když v jeho vlastní hlavě právě vzklíčily… přesně tytéž myšlenky?

..když si od stařeny přinesl zárodek své myšlenky,..

“Chudoba cti netratí, kamaráde, ale jaképak copak!

Jeho duše znenadání zřetelně pocítila tíhu trýznivé, nesmírné osamělosti a vyvrženosti.

To všecko je tím, že jsem tak nemocný, usoudil konečně nevesele, sám sebe rozvracím a trápím, sám nevím, co dělám…..

Raskolnikov přihlížel s nesmírným údivem a tupým nechápavým strachem. Rozhodl se pro němé vyčkávání, co bude dál. Zdá se, že neblouzním, přemítal, vypadá to jako skutečnost…..

..a začal mu podávat čajovou lžičkou čaj a znova neustále a přehorlivě foukal na lžíci, jako by právě tento obřad foukání byl nejdůležitějším bodem celé léčby.

Ani vlasy, ostatně jen nepatrně prošedivělé, načesané a naondulované u kadeřníka, nebyly proto směšné, ani mu nedodávaly hloupý vzhled, jak naondulované vlasy často dodávají, protože každý pak vypadá jako Němec před oddavkami.

..ale musíme být také trochu shovívaví, vždyť ukvapenost svědčí o horlivosti k dílu i o těch nepříznivých vnějších podmínkách, v nichž se dílo koná.

..podle ruského přísloví: Kdo dva zajíce honí, žádného nechytí!

Odháněl od sebe myšlenky — myšlení mu působilo trýzeň. Cítil a věděl prostě jen tolik, že se všecko musí změnit, ať už tak či onak. “Jen když se to změní,” opakoval si se zoufalou utkvělou jistotou a rozhodností.

Kde jenom, přemítal vzdalující se Raskolnikov, kde jenom jsem to četl, jak jeden k smrti odsouzený hodinu před smrtí říká nebo uvažuje, že kdyby musel žít někde vysoko na skále a na tak maličké plošce, že by tam nebylo víc místa než pro dvě chodidla, a kolem jen propast, moře, věčná tma, věčná samota a věčná bouře, že i kdyby tak, na té pídi země, měl stát celý život, tisíc let, celou věčnost, raději by tak žil, než teď umíral! Jen žít, žít, žít! Žít jakkoli, ale žít…!

Člověk je podlý! A podlý je ten, kdo ho pro to nazývá podlým, dodal po chvíli.

“Poslyš, Razumichine,” začal tiše a navenek úplně klidně Raskolnikov, “copak nevidíš, že nestojím o tvé dobrodiní? Copak ti dělá dobře prokazovat dobrodiní někomu, kdo… ti na to kašle?

Ožrala jehlu nenavleče, to se ví!…..

Sestupoval pomalu, nepospíchal, horečně se třásl, a aniž si to uvědomoval, byl naplněn novým, nesmírným pocitem náhlého přílivu plného a mohutného života. Ten pocit se možná podobal pocitu odsouzeného k smrti, který náhle a nečekaně dostane milost.

Avdoťja Romanovna se zájmem pohlédla na Razumichina; v černých očích jí blýsklo a Razumichin se pod tím pohledem až zachvěl.

Říkat svou vlastní nepravdu je přece skoro lepší, než hlásat jen cizí pravdu.

Víte, milostivé dámy,” zastavil se náhle, už na schodišti k pokojům, “tamti u mne v bytě jsou sice všichni opilí, ale zato jsou všichni čestní, a aťsi třeba i lžeme, protože i já přece lžu, tak se nakonec prolžeme k pravdě, protože jdeme po ušlechtilé cestě, kdežto Petr Petrovič… nejde po ušlechtilé cestě.

Přestože Pulcheriji Alexandrovně bylo už třiačtyřicet let, uchovala si její tvář stále ještě stopy někdejší krásy, mimoto vypadala na svá léta velmi mladě, jak tomu bývá skoro vždycky u žen, které si udržely až do stáří duševní jas, svěžest dojmů a čistou vřelost srdce.

Mluvil nezvykle procítěně,..

Hned když vcházel, všiml si oslňující krásy Avdoťji Romanovny a od té chvíle se snažil, aby ji vůbec nevnímal po celou návštěvu, a hovořil výhradně k Pulcheriji Alexandrovně. To všecko mu působilo neobyčejné vnitřní zadostiučinění.

“Tak proč jsi ji sváděl?” “Já ji vůbec nesváděl, spíš jsem byl sám sveden, z vlastní hlouposti, ale jí bude určitě docela jedno, jestli to budeš ty nebo já, hlavně když vedle ní někdo bude sedět a vzdychat.

Tady si přijdeš, kamaráde, i s peřinami na své, ale co, nejen s peřinami! Tady je všecko svůdné; tady je konec světa, kotva, tichý přístav, pupek země, pohádková vidina, říše teplých lívanců, mastných pirohů, večerního samovaru, tichých vzdechů a teplých kazajek, vyhřátých postýlek — zkrátka navlas jako bys umřel a zároveň byl živ, obě přednosti najednou!

..a uvědomoval si, že prožil něco nevšedního, že v něm zůstal jakýsi doposud nepoznaný, s ničím dřívějším nesouměřitelný dojem.

A copak je to nějaká omluva, že byl opilý? Hloupá výmluva, která ho ještě víc ponižuje! Ve víně je pravda, a ta pravda zkrátka vyšla na světlo, “totiž celá špinavost mého závistivého, bezcitného srdce”!

Nesměle zašilhal po Avdoťje Romanovně; ale i ta hrdá tvář měla v té chvíli tak vděčný a přátelský výraz, tak výmluvně a nečekaně prozrazovala, jak si ho tu váží (namísto ironických pohledů a bezděčného, špatně skrývaného opovržení!), že by byl měl možná lepší pocit, kdyby ho byly přivítaly nadávkami, protože takhle ho uvedly do příliš velkých rozpaků.

Také ona měla ve zvyku nevyposlechnout do konce, co jí kdo říkal.

“Ach, Dmitriji Prokofjiči, je to kříž být matkou!

..a Zosimov, pozorující a studující svého pacienta s celým mladickým zápalem lékaře, který právě začal provozovat praxi, si s údivem všiml, že příchod příbuzných v něm namísto radosti probudil jakési tíživé tajné odhodlání vydržet hodinu nebo dvě hodiny mučení, kterému se nikterak nemůže vyhnout.

“Chtěl jsem říct, že vás, maminko, prosím za prominutí,” uzavřel ostře a úsečně. “Roďo, já jsem pevně přesvědčená, že všecko, co děláš, je správné!” řekla s potěšením matka. “Nebuďte tak přesvědčená,” zkřivil v odpověď ústa do úsměvu. Po jeho slovech se rozhostilo ticho. V celém tom rozhovoru i v mlčení, v usmíření i odpuštění bylo něco křečovitého a všichni to cítili.

Právě protestoval proti Lužinově pomluvě a zdůraznil, že tu dívku viděl poprvé, a vtom k němu sama přichází. Uvědomil si i to, že ani slůvkem neprotestoval proti výrazu “pochybná existence”. To všecko mu ve vteřince nejasně prolétlo hlavou. Ale když se lépe podíval, najednou zjistil, že to ponížené stvoření je už ponížené tak, že k němu náhle pocítil soucit. A když pak viděl, jak sebou postrašeně trhla a už chce utéct, něco se v něm vzepřelo.

Snad se ani nedalo říct, že je hezká, zato její světle modré oči byly velmi jasné, a jakmile se trochu rozveselily, dostávala její tvář tak mile naivní výraz, že byla až přitažlivá. Mimoto měla ve tváři a vůbec v celém zjevu ten charakteristický rys, že přes svých osmnáct let vypadala jako děvčátko, mnohem mladší než ve skutečnosti, docela dětsky, a to se někdy až směšně projevovalo v jejích gestech.

Dále, pokud se pamatuji, ve svém článku vyvozuji, že všichni… například takoví zákonodárci a organizátoři lidstva, počínaje nejstaršími a pokračuje Lykurgy, Solóny, Mohamedy, Napoleony a tak dále, byli všichni do jednoho zločinci už jen proto, že nastolováním nových zákonů přestupovali staré, posvátné pro společnost a zděděné po otcích, a samozřejmě že se nezastavovali ani před krví, v případě že jim krev (a často naprosto nevinná a vznešeně prolitá za dřívější zákon) mohla pomoci. Dokonce je příznačné, že většina těchto dobrodinců a organizátorů lidstva prolila zvlášť strašné množství krve.

A s odporem náhle pocítil, jak zeslábl, jak fyzicky zeslábl.

Bylo slyšet jen bzukot a zmítání nějaké velké mouchy, prudce narážející do skla.

U nás, v ruské společnosti mají vůbec nejlepší způsoby ti, kdo byli biti — nevšiml jste si?

To, že se vypracoval od píky, naplnilo Petra Petroviče nezdravým obdivem k vlastní osobě; velmi si vážil svého mozku a svých schopností a dokonce se někdy, když byl sám, kochal svou tváří v zrcadle.

“a hlavně jsi hříšnice proto, že jsi zbytečně umrtvila a obětovala sama sebe.

Uplně však chápal, jak nelidsky a už dlouho ji rozdírá vědomí, že vede tak bezectný a hanebný život. Co jenom, co jenom asi doposud oddalovalo její odhodlání skoncovat s tím životem naráz? A tu teprve úplně pochopil, co pro ni znamenají ty malé ubohé siroty a ta nešťastná pološílená Katěrina Ivanovna, souchotinářská a bijící hlavou o zeď.

“To je všecko o vzkříšení Lazara,” zašeptala úsečně a přerývaně a zůstala strnule stát, odvrácená stranou, jako by se neodvažovala a styděla na něho pohlédnout. Pořád ještě se zimničně třásla. Svíčka už dlouho skomírala v křivém svícnu a mdle ozařovala v té žebrácké světnici vraha a nevěstku, kteří se tak podivně sešli u četby věčné knihy. Uběhlo nejméně pět minut.

..přízrak, zveličený jeho vznícenou a chorobnou fantazií.

..pouhý přízrak, zveličený jeho vznícenou a chorobnou fantazií.

Už když vcházel, měl ze své zloby strach. Cítil, že mu okoraly rty, že mu divoce buší srdce a schne pěna na rtech.

Nevěřil však ani jedinému jeho slovu, ačkoliv měl zvláštní chuť mu věřit.

“Všecko má dva konce, všecko má teď dva konce,” vštěpoval si Raskolnikov..

Poraněná ješitnost mu celou noc pila krev jako černá pijavice. Jakmile Lužin ráno vstal, podíval se do zrcadla, takový měl strach, zda se v něm přes noc nerozlila žluč.

Sám, a k tomu ještě na venkově, si nemohl o ničem takovém vytvořit byť i jen přibližně přesný názor. Jako každý jiný, i on slyšel, že existují, zejména v Petrohradě, nějací pokrokáři, nihilisté, pranýřovatelé a tak dále, ale jako mnozí jiní také on si zveličoval a falešně vykládal smysl a význam těchto pojmů až do absurdnosti.

Onen Andrej Semjonovič Lebezjatnikov byl suchý, krtičnatý, maličký človíček,..

Všecko záleží na tom, v jakých podmínkách a v jakém prostředí člověk žije. Prostředí je rozhodující, člověk sám nic neznamená.

“Ale to, prosím, ještě není všecko, zarazil ji Petr Petrovič a usmál se její prostotě a neznalosti společenských způsobů.

Ani jsem se toho od vás, Petře Petroviči, nenadál, zvlášť při vašich názorech. Ach, ty vaše názory, jak ty vám svazují ruce!

A jak tvrdí lékaři, pokročilý stupeň tuberkulózy také často přispívá k poruchám rozumových funkcí.

Soňa při své bázlivé povaze věděla už předtím, že ji lze zničit snáz než kohokoliv jiného, a urážet ji mohl beztrestně kdekdo. Přesto si však až do poslední chvíle myslela, že se nějak přece jen vyvaruje nebezpečí — opatrností, mírností, pokorou před vším a před každým. Její zklamání bylo nesmírně těžké. Jistě byla s to trpělivě a skoro bez reptání snést cokoliv, dokonce i toto. Ale v první chvíli byla přímo zdrcena. Přestože zvítězila a byla ospravedlněna, když se vzpamatovala z prvního leknutí a z prvního ohromení a když všecko jasně pochopila a uvážila, sevřelo se jí srdce mučivou bezmocí a trpkostí. Upadla do hysterického stavu.

“To se ví, jakmile do toho zamícháte boží prozřetelnost, tak už raději nemluvit,” zabručel kysele Raskolnikov.

Vidíš, pláčeš a zas mě objímáš -řekni, za co mě objímáš? Za to, že jsem sám neunesl tu tíhu a přišel jsem ji svalit na druhého? Trp i ty, mně bude snáz!

“Mluvte se mnou radši přímo… bez příkladů,” poprosila ještě nesměleji, že ji bylo sotva slyšet.

A já už teď taky vím, Soňo, že ten, kdo má pevný a silný rozum a pevnou vůli, může lidi ovládat! Kdo se odváží velkých věcí, tomu dají za pravdu. Kdo se dovede vysmát vznešenému, ten se stává jejich zákonodárcem a nejopovážlivější ze všech má podle nich největší pravdu! Takhle to doposud bylo a navěky to takhle bude! Kdo to nevidí, je slepý!”..

Soňa pochopila, že.ten bezútěšný katechismus se stal jeho vírou a zákonem.

“Co máš dělat!” vykřikla, prudce se vztyčila a v očích, doposud zalitých slzami, jí náhle blýsklo: “Vstaň!” Chytila ho za rameno; povstal a užasle na ni hleděl. “Jdi, a hned teď, v tu chvíli se postav na nároží, pokloň se a nejdříve zlíbej půdu, kterou jsi poskvrnil, a pak se pokloň celému světu, do všech čtyř světových stran, a nahlas oznam všem: Já jsem vrah! Pak ti Bůh znovu vrátí život. Půjdeš? Půjdeš?” ptala se, a třesouc se jako osika, chytila ho za obě ruce, pevně mu je tiskla a upírala na něho planoucí pohled. Její nenadálé zanícení ho překvapilo, ba ohromilo.

Budeš mě navštěvovat ve vězení, až tam budu?” “Jistě budu! Budu!” Seděli vedle sebe zkormoucení a zničení, jako osamělí ztroskotanci vyhození bouří na pustý břeh. Díval se na Soňu a cítil, kolik lásky z ní na něho přechází, a náhle se mu kupodivu těžce a bolestně sevřelo srdce při pomyšlení, že je tak milován.

Asi za pět minut zvedl hlavu a podivně se usmál zvláštní myšlence: Možná že na nucených pracích je opravdu líp! napadlo ho.

Prudce se otočila a zamířila ke dveřím. “Duňo!” zastavil ji Raskolnikov, vstal a přistoupil k ní. “Dmitrij Prokofjič Razumichin je moc hodný člověk.” Duňa se sotva znatelně zarděla. “A co?” zeptala se po krátké odmlce. “Je to člověk činorodý a pracovitý, čestný a schopný velké lásky… Sbohem, Duňo.”..

Ale přesto zřetelně cítil důsledky neustálého rozechvění a duševní hrůzy. A jestliže neležel opravdu nemocen, pak asi právě proto, že to neustálé duševní rozechvění ho ještě drželo na nohou a při smyslech, avšak nějak uměle a dočasně.

(mimoto venku, na slunci vypadá každý souchotinář chorobněji a nepříjemněji než doma);..

Uložili ji opět na polštář. “Co? Kněze?… Není třeba… Kde byste na to vzali rubl…? Já nemám žádné hříchy!… Bůh mi musí odpustit i tak… Dobře ví, co jsem zkusila!… A jestli neodpustí, tak ať!”..

Kdyby byl v tu chvíli mohl před vším někam zalézt a zůstat tam úplně sám třeba celý život, byl by to pokládal za štěstí.

Ze sta králíků nikdy nebude kůň, ze sta podezření nikdy nebude důkaz, jak říká jedno anglické přísloví,..

Všecky tyhle stavy dobře znám a i ten váš článek jsem si přečetl jako dobře známou věc. Je to výplod bezesných nocí, psaný s fanatismem, s rozechvěně bušícím srdcem těžce kroceným nadšením.

Ale pana Razumichina jsem přece musel svést na falešnou stopu, protože tam, kde stačí dva, ať třetí nestrká nos!

Nu, utrpení je také prospěšná věc. Vytrpte si svoje. Mikolka má možná pravdu, že touží po utrpení.

Možná že ještě můžete děkovat Bohu, kdo ví, možná že si vás Bůh pro něco chrání.

Ale vy jste jiná kapitola: vám dal Bůh do vínku život (ale kdo ví, možná že i u vás to bude jen trochu dýmu a nic víc).

Soňu!? Proč však by teď chodil k Soně? Aby se znovu prosil o její slzy? Mimoto mu teď Soňa naháněla hrůzu. Soňa ztělesňovala neúprosný ortel a nezvratné rozhodnutí.

Bohudík mu nejde ani tak o podrobnosti jako o podstatu věci;..

Podívejte se: jsem přesvědčen, že v Petrohradě mnoho lidí rádo vede v chůzi samomluvu. Je to město pološílených lidí.

“Nebojte se! Mimoto Avdoťja Romanovna může i v tak odporném a prázdném individuu jako jsem já zanechat jen pocit hluboké úcty.”..

Ostatně, kdo chce nezaujatě posoudit jisté lidi, musí se napřed zříct některých předpojatých názorů a všedního pohledu na lidi a věci, které nás normálně obklopují.

..a konečně jsem sáhl po nejosvědčenějším a nejspolehlivějším prostředku k oblomení ženského srdce, po prostředku, který nikdy a nikoho nezklame a který s určitostí účinkuje u všech bez jediné výjimky. Je to dobře známý prostředek — lichotky. Na světě není nic těžšího než upřímnost a nic lehčího než lichocení. Je-li v upřímnosti jen kapička falešné noty, dochází okamžitě k disonanci a po ní k ostudě. Avšak v lichocení může být falešné všecko až do poslední noty, a přesto zůstane příjemné a působí potěšení, sice hrubé potěšení, ale přesto potěšení. A i kdyby byla lichotka sebehrubší, určitě se bere nejméně z poloviny vážně. A to platí pro všechny společenské stupně a vrstvy. Lichotkami svedete i vestálku! Natož pak normální lidi!

Ale vlastní hloupostí a netrpělivostí jsem všechno pokazil. Avdoťja Romanovna byla už předtím několikrát (a jednou zvlášť) hrozně pobouřena výrazem mých očí, věřil byste tomu? Zkrátka, vyšlehoval z nich stále prudčeji a neopatrněji jistý oheň, který ji děsil a který posléze začala nenávidět. Nebudu zabíhat do podrobností, ale rozešli jsme se.

“Tak vy o tom nepochybujete?” Svidrigajlov přimhouřil oči a ironicky se usmál. “Máte pravdu, nemá mě ráda, ale nikdy se nedušujte za vztahy, které byly mezi mužem a ženou nebo milencem a milenkou. Tady je vždycky koutek, který zůstane navěky skrytý celému světu a o němž vědí jen oni dva.

A víte, že obličejem připomíná Raffaelovu Madonu? Sixtinská madona má přece úžasný obličej, tvář truchlivé pomatené, vás to nezarazilo?

Včera jsem si ji posadil na klín, ale nejspíš až přespříliš bez okolků, protože zrudla jako pivoňka a vytryskly jí slzičky, ale nechce to dát najevo, sama celá hoří. Když všichni na chvíli odešli a my spolu zůstali o samotě, najednou se mi vrhne kolem krku (poprvé sama od sebe), svírá mě oběma ručkama, líbá mě a přísahá, že mi bude poslušnou, věrnou a dobrou ženou, že s ní budu šťastný, že mi věnuje celý život, každý okamžik svého života, že obětuje všecko, docela všecko, a za to vše že ode mne žádá jen mou úctu a víc nic prý nežádám, vůbec nic nežádám, žádné dárky! Uznejte sám, že vyslechnout takové vyznání mezi čtyřma očima od takového šestnáctiletého andílka s ruměncem panenského studu a s nadšenými slzičkami v očích, uznejte sám, že je to hodně svůdné.

“Nechte si, jen si nechte ty své ničemné a podlé anekdoty, vy prostopášný, podlý a chlípný člověče!” “Schiller, učiněný ruský Schiller! Ou va-t-elle la vertu se nicher? (1) Víte co, já vám budu naschvál vyprávět takové věci, abych slyšel vaše výkřiky. To je rozkoš!”..

Jediný zločin — a sto dobrých činů! Není divu, že nadaného a mimořádně ctižádostivého mladého muže bolí trpké vědomí, že by například stačily všehovšudy tak tři tisíce, a celá jeho kariéra, celá budoucnost jeho životního cíle by se utvářela docela jinak. Ale ty tři tisíce prostě nemá! Připojte k tomu podráždění z hladu, těsného bytu a nuzného oblečení, z jasného poznání krásy svého sociálního postavení a zároveň postavení sestry a matky. Ale hlavně ctižádost, pýcha a ctižádost, ostatně, Bůh sám ví, možná že i při dobrých sklonech… Ale já ho neodsuzuji, nemyslete si, prosím, nemám na to ani právo.

Nesmírně ho uchvátil Napoleon, totiž speciálně ho uchvátilo to, že velmi mnozí geniální lidé se neohlíželi na individuální zlo a bez váhání přes ně překračovali.

Rusové mají vůbec širokou duši, Avdoťjo Romanovno, širokou jako jejich země a mimořádně náchylnou k fantastickému a chaotickému.

“To všecko záleží na vás, jedině na vás,” začal s planoucíma očima a skoro šeptem, zajíkaje se a vzrušením dokonce polykaje celá slova. Duňa se od něho poděšeně odtáhla. Celý se třásl.

Pročpak na sebe pořád tak nepromyšleně berete všelijaké závazky a povinnosti, Sofjo Semjonovno? Té Němce přece zůstala dlužna Katěrina Ivanovna, a ne vy, tak bych se na ni neohlížel. Takhle se vám nikdy dobře nepovede.

Rodion Romanovič má na vybranou: buď kulku do hlavy, nebo cestu po Vladimírce..

Svidrigajlov tu dívenku znal; u rakve nebyly ani ikony, ani hořící svíce a nebylo slyšet modlitby. To proto, že si sama sáhla na život — utopila se. Bylo jí teprve čtrnáct, ale bylo to už rozbité srdce, které se zahubilo pro příkoří, jež zděsilo a ohromilo tu mladou dětskou hlavičku, jež zadusilo nezaviněným studem její andělsky čistou duši a jež vynutilo poslední, nikým neslyšený a hrubě zhanobený zoufalý výkřik do temné noci, ve tmě a zimě, za vlhké oblevy, kdy skučel vítr…..

Z tváře mu čišela ta věčná unylá melancholie, která tak zatrpkle zabarvila bez výjimky všechny tváře židovského plemene.

Sám nevím, co jsem tam chtěl. Jsem podlý člověk, Duňo.” “Podlý člověk, ale pykat za svůj čin půjdeš! Půjdeš přece?” “Půjdu. A hned. Ale právě abych se vyhnul té potupě, chtěl jsem se utopit, Duňo, a už jsem stál nad vodou, ale tu jsem si řekl, že když jsem se do té chvíle pokládal za silného člověka, tak necouvnu ani teď před potupou,” řekl předbíhaje. “Je to hrdost, Duňo?” “Ano, hrdost, Roďo.” Raskolnikovovi zablýsklo v pohaslých očích, jako by ho potěšilo, že je ještě hrdý.

“Aha! Vadí ti forma, není ti to dost estetická forma! Ale já skutečně nechápu, oč je vkusnější střílet do lidí granáty, vyhlazovat je při obléhání! Strach z formy je první příznak slabosti!…..

Jsem na ně zlý, to vidím sám, přemítal, neboť se vzápětí za ten svůj podrážděný posunek zastyděl. Ale proč mě tedy mají tak rádi, když si to nezasloužím?

Soně z toho bylo do pláče, protože se naopak nepokládala za hodnu ani se na Duňu podívat. Krásný obraz Duni z jejich prvního setkání u Raskolnikova, kde se s ní Duňa tak účastně a uctivě rozloučila, jí pevně utkvěl v duši jako jeden z nedostižných životních snů.

Dychtivě se rozhlížel kolem sebe a hltal očima každou věc, ale na ničem nemohl utkvět, všecko mu unikalo.

“Myslím ty ostříhané slečinky,” pokračoval řečný Ilja Petrovič. “Já jim říkám porodní báby a domnívám se, že to báječně sedí. Hehe! Derou se do akademie, studují anatomii, jen řekněte, když se rozstůňu, zavolám k sobě slečinku? Hehe!”. Ilja Petrovič se řehtal, náramně spokojený svou duchaplností.

Velmi při tom přišla vhod nejmódnější teorie o střídavém pominutí smyslů, které se dnes obhajoba u některých zločinců tak často dovolává.

Zejména to bylo pro Duňu záhadou a velmi ji to znepokojovalo, říkala si, že matka možná tuší, že se synovi přihodilo něco hrozného, a nevyptává se ze strachu, aby se nedověděla něco ještě horšího. Rozhodně bylo Duně jasné, že duševní stav Pulcherije Alexandrovny není normální.

Duňa slepě věřila, že uskuteční všechny své záměry, a těžko mohla nevěřit — z Razumichina sálala železná vůle.

<2022>