František Běhounek

Robinzoni z Kronborgu [133]

Přísloví tvrdí, že malé příčiny mohou mít velké následky.

„Je to podivné,“ přiznal Juel. „Ale jistě to bude jen souhra různých náhod.“ „Náhoda, nu ovšem, náhoda,“ mrzel se Thrige. „Tak se vymlouvají lidé vždycky, když něco nedovedou vysvětlit.

„Protože ten kornout plave vlastně pod vodou, má jen takovou rychlost jako vlny. Člun má ale rychlost větší než vlny, poněvadž se vítr opírá o jeho trup. Tlačí ho zpátky a člun zůstává proti kotvě, které se říká vlnová nebo také hnací, případně i tažná, pozadu. Proto je lano, které poutá kotvu ke člunu, napjato.“ „Dobrá, ale proč člun obrací proti větru nos? Mohl by mu přece také nastavit bok?“ nechápal plavčík. „Poněvadž každé těleso, na které působí vítr, hledí se postavit tak, aby mu čelilo nejmenší svou plochou. Proto se člun srovná a nastaví větru příď s klounem, kde je nejméně široký, a ne bok,“ vmísil se do výkladu kadet.

Na Thrigeho se Petr díval jako na starocha, neboť pětačtyřicetiletý muž je starcem v očích patnáctiletého hocha.

Náš velitel, první důstojník Thieres, měl nohy rozežrané od mořské vody a na nich takové boláky od sněti, že mu je musili potom ve špitále v Halifaxu, kam nás „Seneca“ dopravil, uříznout obě dvě. Ale zdá se mi, že začíná právě pršet, a to je to nejlepší, co nás mohlo potkat, než narazíme na nějakou loď.“

Poznal v něm podle obrázku, který si zapamatoval z rostlinopisu, bobulák?, jednu z nejdelších rostlin naší zeměkoule. Natáhl rozvětvený konec lodyhy, který Thrige nedbale odhodil stranou, a shledal, že jejich bobulák byl skoro dvě stě metrů dlouhý.

„Pravda,“ přikývl Juel. „Bílé světlo daleko vodou nepronikne. Nejdříve z něho voda pohltí červené a oranžové paprsky, potom žluté a zelené a nejhlouběji pronikne jeho modrá a fialová složka. Podle toho pohlcování jednotlivých složek světla si řasy vybírají hloubku, ve které rostou. Zelené se drží nejblíže k hladině, protože potřebují k životu červené paprsky, a většinu těch řas najdeme mezi čárou přílivu a odlivu. Na našem jezeře úplně chybí a to jen potvrzuje můj názor, že celá pevnina, na které stojíme, byla ještě donedávna součástí mořského dna. Pod zelenými řasami rostou hnědé a nejníže červené, které tu mají ještě zelené paprsky, potřebné k zpracování jejich nerostné potravy. Zpravidla však i ty vyrůstají z mořského dna, které není hlubší než čtyřicet metrů.“

Juel připojil, že by to byl asi nevalný oheň, poněvadž řasy zanechávají po sobě mnoho popela, až třetinu své váhy.

Nato se pustil do kuchání ryby, kterou přivlekl Thrige na břeh, hledaje kůstky vhodné k pořízení udice.

Pamatoval se docela dobře, co o sopkách vykládala učebnice geologie, kterou studovali na akademii. Stálo tam, že řídké lávy jsou s to urazit až kilometr za minutu, takže jim neunikne ani nejrychlejší kůň.

„Půl druhého metru?!“ žasl Juel. „Tak jest, půldruhého metru! Ale to ještě není všechno,“ řekl důrazně Thrige. „Byl jsem se podívat na loď, když vězela v suchém doku, a viděl jsem to na vlastní oči. Tím svým proklatým zubem prorazil mečoun nejdříve měděný plech, šestnáctinu palce silný, kterým byla loď pobita pod čárou ponoru, potom vnější dřevěnou stěnu, palec silnou, nato projel třípalcovou plaňkou jako máslem a provrtal navíc ještě výztužní žebro, které mělo plných dvanáct palců.“

Rozhovořil se nadšeně o kráse i užitečnosti veslování a udivil své posluchače tvrzením, že veslař má největší plíce ze všech sportovců a že do nich nabere dokonce dvakrát tolik vzduchu než obyčejný, nesportovní smrtelník.

Vzduch byl vyčištěn bouřkou a tak průzračný, že bylo vidět daleko,..

Thrige si vzpomněl na salámy z jejich lodní zásobárny, vyschly tak, že je kuchař musil štípat sekerkou.

Pětačtyřicátá rovnoběžka jižní polokoule, na které ležel jejich ostrov, má mnohem drsnější podnebí než stejná zeměpisná šířka severní polokoule.

O palivo by nyní nebyla nouze, měli mnoho set kilogramů keporákova tuku, nakrájeného na kostky a složeného v ústřední síni Jeskyně. Žlukl tam bez užitku, ale hořel by jistě stejně dobře jako tulení tuk, vyhřívající eskymácké chýše za krutých mrazů polární noci.

V ovzduší je vždy elektrický náboj a napětí v něm stoupá průměrně o sto voltů na každý metr výšky, i když je počasí zcela jasné. Blíží-li se bouře, stoupá ovšem napětí mnohem prudčeji. Podaří-li se mu poslat draka do výše tisíce metrů, dostane mezi ním a zemí rozdíl napětí sto tisíc voltů, který se vybije v jiskře několik centimetrů dlouhé.

..prostrčil otvorem kousek stonku jednoho druhu čepelatky. Tato rostlina se vyznačuje velikou bobtnavostí a rychlým zvětšením objemu stélky ve vlhkém prostředí – vlastnost, kterou znali již chirurgové středověku, používající stonků této řasy k rozšiřování ran.

..a otec k tomu vždy dodával, že mrtvých se nikdo nepotřebuje bát, zato však na živé že si musí dávat pozor.

Zvířata mají instinkt, který je v člověku už dávno otupen.

„Léčivé pro nemocného, ale zhoubné pro zdravého, jako každý lék, milý Thrige,“ vysvětloval kadet. „Rádiové paprsky dovedou dokonce u zdravého člověka vyvolat nemoc, kterou u chorého léčí.

Víte, že tuňák má devatero mas jako krocan? Najdete v něm kusy, které chutnají jako kuře, jiné se vyrovnají nejlepšímu vepřovému, část hřbetu je k nerozeznání od výborné svíčkové z vola, ale ze všeho nejznamenitější je maso z břicha, za které se platí dvakrát tolik než za maso z jiných částí. To je vám jídlo!“ Mlaskl s takovou rozkoší, že se Juel i Petr dali do smíchu.

„Co je to hoření? Okysličování, rychlé slučování kyslíku s hořící látkou. Je-li v ní vodík, a ten je téměř všudypřítomný, sloučí se s ním kyslík a je z toho voda.“

Pálil několik lastur tak dlouho, až se rozpadly na kousky, které nasypal do jejich největší lastury, když je potom zavlažil vodou, vypálený vápenec se prudce zahřál a rozpadl na bílý prášek, hašené vápno.

Věděl, že metan je daleko těžší než vodík, a má proto menší nosnost, zatímco litr vodíku je s to zvednout do vzduchu váhu jednoho kilogramu, případně i o něco více, unese stejný objem bahenního plynu jen asi polovinu této váhy.

<2022>