Úpadek anglického zločinu - George Orwell [35]

Životopis je věrohodný jen tehdy, jestliže odhaluje něco skandálního. Ten, kdo sám sebe líčí v příznivém světle, nejspíš lže, neboť jakýkoli život, nahlížíme-li jej zevnitř, nebývá víc než pouhým sledem nezdarů.

..když fráze sama už vyšla z módy) „umění pro umění“. Obscenita je ošidným tématem pro otevřenou diskusi. Lidé se bojí, že by se mohli jevit buďto příliš šokováni a nebo naopak málo, a nejsou tím pádem schopni dospět k jakékoli definici vztahu mezi uměním a morálkou.

..privilegium kněze být souzen jen církevním soudem. Umělec by měl být osvobozen od morálních zásad, které svazují obyčejné lidi.

..opravdové náklonosti vůči parodovaným skutečnostem. Je téměř nepsaným pravidlem, nebo alespoň velice obvyklým jevem, že intelektuální sklony jsou doprovázeny iracionálním, až dětinským jednáním ve stejné oblasti.

Fóbie z lučních kobylek - která by před pár desítkami let vzbudila leda smích - byla najednou zajímavým „komplexem“, kterého se výhodně zneužívalo.

Marxistická kritika se s fenoménem surrealismu vypořádá raz dva. Je to projev „buržoazní dekadence“ (hodně si pohrává s pojmy jako „mrtvolný jed“ a „zkažená rentiérská třída“) a hotovo.

A myslím si teď, tak jako kdysi, že je lepší zemřít násilnou smrtí, než umírat sešlostí a stářím. Lidé mluví o hrůzách války, ale která ze zbraní, jaké člověk vynalezl, se svou krutostí může měřit s některými běžnými chorobami?

Přirozená smrt už jen svým názvem symbolizuje cosi pomalého, páchnoucího a bolestného.

Obzvlášť na začátku minulého století, kdy medicína získala na odvaze, nikoli však na úspěšnosti, shlíželo se na celé lékařské povolání s netajenou hrůzou. Chirurgové zvlášť získali reputaci coby odporní sadisti a patologie, která existovala jen díky zlodějům mrtvol, byla dokonce zaměňována s černou magií.

..podřídíte disciplíně, anebo můžete jít domů. Je báječné zemřít ve vlastní posteli, i když ještě lepší by bylo umírat za pochodu.

..nutné. Kipling je šovinistický imperialista, morálně necitlivý a esteticky nechutný.

..plánu. Po největším vítězství, jaké kdy Británie poznala, ztratila mnohé ze svých mocenských pozic a Kipling byl dost bystrý na to, aby si to uvědomil. Ctnost se z tříd, které idealizoval, dočista vytratila, mládež byla hedonistická a neloajální, touha po rozšiřování Britského impéria vyprchala.

Stojí za povšimnutí, že Kipling nedokázal pochopit o nic lépe než obyčejný voják nebo koloniální úředník, že impérium je především továrna na peníze. Jeho očima je imperialismus něco jako násilné obracení na víru.

..neslučitelná. Všichni žijeme z okrádání Asiatů a ti „osvícenější“ z nás naléhají, aby jim byla dána svoboda. Jenže náš životní styl, a tím i naše osvícenost vyžaduje, aby toto okrádání trvalo věčně. Humanisté rovná se pokrytci.

Ženský odhad je mnohem přesnější než mužská jistota.

..rozhodnutí. Tam, kde je opozice stálá a má zaručenou penzi jako v Anglii, upadá její kvalita odpovídajícím způsobem.

Vyjadřoval se většinou jen v otřepaných frázích, a protože žijeme v době otřepaných frází, většina toho, co řekl, platí.

Ani Raffles ani Bunny nejsou tak docela přesvědčeni, že krádež sama o sobě je špatná, i když se Raffles jednou snaží jakoby mimochodem ospravedlnit své jednání poznámkou, že „majetek stejně není rozdělen spravedlivě“.

Nepovažují se za hříšníky, spíš za odpadlíky nebo prostě vyděděnce. Morální zásady většiny z nás jsou přesto tak..

Rafflesovy kousky zanechávají dojem uličnictví. Patří do doby, kdy lidé měli zásady, třebas pošetilé. Klíčové pravidlo znělo „to se nedělá“.

Pro slečnu Blandishovou orchideje nekvetou od Jamese Hadleyho Chase..

..striptýz, neuvěřitelně kruté výslechy a podobně. Počítá se sexuální náročností čtenářů (je tu například scéna, v níž jakýsi gangster, očividně masochista, dosahuje orgasmu v okamžiku, kdy mu někdo vráží dýku do zad).

Jediné téma spočívá v boji o moc a vítězství silnějšího nad slabším. Velký gang vyhladí menší stejně bezcitně jako žralok zhltne malou rybu.

Policie zabíjí zločince tak krutě, jako rybáři zabíjejí žraloky. Jestliže se nakonec čtenář rozhodne stranit policii, pak je to jen proto, že je lépe organizovaná a silnější. Nakonec, s pomocí zákona vyděláte větší balík než zločinností. Kde je síla, tam je právo: vae victis.

Takový způsob myšlení se v poslední době nápadně rozmohl. Voják se plazí blátivými zákopy, nad hlavou mu sviští kulky z kulometu a krátí si dlouhou chvíli čtením amerických gangsterek.

Nejjednodušší vysvětlení je, že ve skutečném životě je člověk většinou pasívní obětí, ale v dobrodružném příběhu si může sám sebe představit v centru událostí.

„Johnny byl ožungr, jen dva kroky od cvokhausu.“..

To je pro anglickou prózu, v níž byla až donedávna hranice mezi dobrem a zlem velice ostrá, věc úplně nová. Existovala nepsaná dohoda, že ctnost a dobro v poslední kapitole zvítězí.

Americe, jak v životě tak v literatuře, existuje mnohem silnější tendence tolerovat zločinnost, a dokonce obdivovat zločince, pokud je úspěšný.

Některé příběhy svědčí o otřesném intelektuálním sadismu (Wallace rád aranžuje příběhy tak, aby byl záporný hrdina oběšen právě v den, kdy se hlavní..

„Účel světí prostředky“ se nejednou obrátí v heslo „prostředky se světí samy, jsou-li dosti špinavé“. Tato myšlenka ovlivňuje názory všech přisluhovačů..

Základním mýtem západního světa je pohádka o princi, který se vypořádá s obrem.

Obyčejní lidé, jakoby stále ještě žili ve světě absolutního dobra a zla, odkud se intelektuálové už dávno vystěhovali.

Emancipace je dovršena, Freud a Machiavelli dospěli až na předměstí.

..vize. Dickens si v žádném případě nepředstavuje, že se vředy vyléčí tím, když se odřežou. Z každé stránky jeho díla vysvítá přesvědčení, že společnost zahívá už od kořenů.

Pravda je taková, že Dickensova kritika společnosti je téměř výlučně mravní. Odtud pramení naprostá absence konstruktivních návrhů řešení v celém jeho díle.

..pokud ovšem záměrně nehledá skryté významy. Celé jeho poselství, které na první pohled vypadá jako úžasná banalita, zní: kdyby lidé byli spravedliví, byl by i svět spravedlivý.

Závěr, který se nabízí po přečtení poněkud sklíčených Dickensových románů z padesátých let, odráží skutečnost, že se mu podařilo pochopit bezmocnost spravedlivých jedinců uprostřed zkorumpované společnosti.

..a když jsem cítil, jak mi v hloubi prsou skomírá naděje, že ze mne jednou bude vzdělaný a významný člověk.

..po přečtení Pověsti dvou měst..

„revolučního“ hlediska je třídní boj hlavním zdrojem pokroku, a proto šlechtic, který okrádá své poddané a pohání je tím ke vzpouře, plní historickou úlohu právě tak, jako jakobín, když mu za to setne hlavu.

Dickens se dokázal vžít do duše dítěte a zároveň se na ně podívat i zvenčí, a tím docílil toho, že tatáž scéna může vypadat neskonale komicky i smrtelně vážně podle věku čtenáře.

Pip vypráví, jak si v dětství vytvořil představy o rodičích na základě vzhledu jejich náhrobků: Tvar písmen na otcově náhrobku mi vnukl podivnou doměnku, že otec byl hranatý, statný a snědý muž s kudrnatými černými vlasy.

Z celkového vzhledu a rázu nápisu „ROVNĚŽ GEORGIANA, MANŽELKA VÝŠE JMENOVANÉHO“ jsem došel k dětinskému závěru, že matka byla pihovatá a neduživá.

Devatenácté století dětem nepřálo.

Dickensovi se nedostalo žádného, nebo jen nepatrného vzdělání, ale o nic tím nepřišel a sám to jistě tušil.

Všechna lidská společenství, která dospěla určitého stupně a vytvořila samostatnou národnost, mají sklon nesnášet cizince. Anglicky mluvící národy patří dozajista k těm nejhorším nactiutrhačům, protože jen co si uvědomí existenci nějaké cizí národnosti, hned začnou vymýšlet urážlivé přezdívky. Cigoš, Talián, Žabožrout, Skopčák, Icik, Negr, Černá huba, Šikmovokej, Rákosník, Umaštěnej Mexikán - to jenom na ukázku.

Druhým důležitým momentem pro Dickensovu tvorbu je hluboko zakořeněná hrůza z hrubosti proletariátu, kterou v něm vyvolaly jeho rané zážitky.

Dickensovými autobiografickými črtami (jsou částečně citovány ve Forsterově Životě), ve kterých Dickens líčí své pocity z Warrenovy továrny na černidlo s daleko větší naléhavostí než v románu. Po více než dvaceti letech zůstává tato bolestná vzpomínka stále natolik živá, že kdykoliv kráčí po Strandu, obloukem se vyhne části, kde továrna stojí. Říká, že projít kolem „mě rozplakalo, ještě potom, co se nejstarší syn naučil mluvit“.

Z textu jasně vyplývá, že mu nejvíc ublížila spodina, uprostřed níž byl nucen žít:..

..sklouzává Dickens neustále k měšťáckým postojům. Má slabost pro viktoriánské pojetí ženy (ženy s velkým „Ž“), která muže převyšuje.

(zatímco jsem se na něho díval, jak sedí celý zkroucený, jako by mu ta jeho mrzká duše křivila i tělo) a působil mi závrať.“ Později David říká: „Podle mého Agnes Wickfieldová stojí nad vámi tak vysoko a je vašim tužbám tak daleko jako ten měsíc tam.“..

Je zvláštní, že pokud se Dickens coby radikál minulého století snaží načrtnout kladný portrét sluhy, vždycky vytvoří jednoznačně feudální postavu. Sam Weller, Mark Tapley, Klára Peggottyová - ti všichni působí feudálním dojmem.

Je to město konzumentů, lidí nanejvýš civilizovaných, ale ne právě užitečných.

Avšak typické dickensovské romány, Mikuláš Nickleby, Oliver Twist, Martin Chuzzlewit, Náš společný přítel, mají stejnou stavbu jako melodramata. Ústřední téma je až to poslední, co si z těchto románů člověk zapamatuje.

Bylo by samozřejmě absurdní tvrdit, že Dickens je nevýrazný nebo pouze melodramatický spisovatel. Mnohé z toho, co napsal, je úžasně věrné a pravdivé, a co se týče jeho síly evokovat představy - té se asi doposud nic nevyrovná.

Koneckonců každý běžný pozorovatel si všímá vnějšího vzhledu, toho, co není podstatné, nefunkčního povrchu věcí.

V poněkud odlišném smyslu je i jeho přístup k životu ryze netělesný. Žije prostřednictvím svého zraku a sluchu spíš než pomocí rukou a svalů.

Angličtí socialisté přijímají s velikými rozpaky skutečnost, že Lenin byl vášnivý střelec. Z jejich pohledu patří střelba, hony atd. k snobským povyražením pozemkové šlechty a zapomínají přitom, že tyto věci mohou nabýt úplně jiného rozměru v rozlehlé panenské zemi, jakou je Rusko.

Měl neomylný smysl pro čest, ale jen pramalou intelektuální zvídavost. A tady se dostáváme k opravdovému nedostatku jeho díla, k tomu, co činí devatenácté století tak neskutečně vzdálené - Dickens neměl ani ponětí o práci.

Jeho hrdinové pracují, aby si vydělali na živobytí a oženili se se svou vyvolenou, ale zajisté ne proto, že by se vášnivě zajímali o svou profesi. Například Martin Chuzzlewit rozhodně není zapálený architekt, vyšlo by úplně nastejno, kdyby byl doktor nebo advokát. V každém případě v poslední kapitole typických Dickensových románů do děje neomylně vstupuje deus ex machina s pytlem peněz a zprostí tak hrdinu všech budoucích starostí.

..obhospodařovali malou farmu, víc pro potěšení než pro zisk“. V takovém duchu končí většina Dickensových románů - jakési nádherné nicnedělání.

Není nad domácí život. Taková byla i všeobecná dobová tendence. „Vznešená soběstačnost“, „zajištěnost“, „gentleman s neomezenými prostředky“ (nebo „v dobrém postavení“) - tyto fráze vypovídají o zvláštních, prázdných snech střední buržoazie osmnáctého a devatenáctého století. Byl to sen o naprosté zahálce.

To je pravý viktoriánský happy end - vidina velké milující rodiny, tří až čtyř generací pod jednou střechou, neustále se rozrůstající jako houby po dešti.

Ideál, o který by měl hrdina usilovat, vypadá asi následovně: sto tisíc liber, malebný starobylý dům porostlý břečťanem, milá půvabná žena, kupa dětí a žádná práce. Všechno je spolehlivé, útulné, klidné a hlavně domácké. Za mechem obrostlou hřbitovní zdí na konci cesty jsou hroby milovaných předků, jejichž čas se naplnil dříve, než přišel happy end. Služebnictvo je trochu nemotorné a má středověké způsoby, děti se vám pletou pod nohy, staří přátelé sedí u krbu a vypráví o zašlých časech, donekonečna se servírují bohatá jídla, studený punč a sherry negus, spíte v měkkých vyhřátých poduškách, pořádají se vánoční večírky s šarádami a hrou na slepou bábu, pořád se nic neděje (kromě každoročního přírůstku do rodiny). Kupodivu to je doopravdy šťastná scenérie, alespoň v Dickensově podání zanechává takový dojem. Myšlenka na podobný život ho uspokojuje. To samo o sobě by stačilo, abychom pochopili, že od napsání Dickensova prvního románu uplynulo více jak sto let. Žádný moderní spisovatel by nedokázal skloubit tolik bezúčelnosti a životní energie.

Veškeré umění je propaganda.

Dickens je autor, kterého si kdekdo rád přivlastňuje. Činí tak marxisté, katolíci a především konzervativci.

..a přece sotva jeden z dvaceti přítomných přečetl jedinou Dickensovu knihu od začátku do konce.

Jako vždy zvítězila nad Dickensem jeho vlastní bujná představivost. Všechny ty pitoreskní detaily byly příliš dobré na to, aby je dokázal vynechat.

Pochopitelně, není příliš obvyklé vinit Dickense, že jeho postavy jednají rozporuplně. Všeobecně bývá nařčen z pravého opaku. Tvrdí se, že jeho hrdinové jsou pouhé „typy“, každý z nich reprezentuje jeden jediný rys lidské povahy, zřetelně označený příslušnou nálepkou, podle které ho rozeznáte. Dickens je „jen karikaturista“ - zní obvykle rozsudek.

Je to jako s lidmi, které si pamatujeme z dětství: stále je máme před očima v určité situaci, při určité činnosti.

Dickensovi hrdinové nemají žádný duševní život. S naprostou přesností vyjadřují, co vyjádřit mají, ale stěží něco navíc. Nikdy se nepoučí, nikdy nepochybují.

řekl bych, že Tolstoj bude dlouhodobě působit na širší vrstvy čtenářů, protože Dickens je stěží srozumitelný za hranicemi anglicky mluvících zemí.

Protože tvořit můžete jen tehdy, pokud vám o něco jde.

Zatímco obyčejní lidé stále ještě žijí v duchovním světě Dickensových románů, téměř každý intelektuál se dávno přiklonil k té nebo oné formě totality. Z marxistického a fašistického hlediska může být všechno, co Dickens reprezentuje, šmahem odsouzeno jako „buržoazní morálka“. Jenže co se týče mravních postojů, nikdo nemůže být „buržoaznější“ než anglická dělnická třída.

Dokonce i milionáři trpí nejasným pocitem viny jako pes, který sežral ukradenou skopovou kýtu. Téměř každý je, nehledě na své skutečné chování, citlivý vůči myšlence lidské sounáležitosti. Dickens vyslovil zásady, které byly a vcelku..

Charakteristickým rysem posledních několika let je, že se úplně vytratily vtipy o Židech. Židovské anekdoty byly vždycky o něco zlomyslnější než vtipy o Skotech, po nástupu Hitlera okamžitě zmizely.

Pravděpodobnější je, že dělníci dosahují středního věku dříve, protože se s ním dříve smiřují. Vypadám-li i po třicítce stále mladě, vděčím za to zejména své vůli vypadat mladě.

Spojení Sancho Panza - Don Quijote, které v próze symbolizuje odvěký dualismus duše a těla, se v literatuře posledních čtyř století objevuje příliš často na to, aby se dalo vysvětlit jen jako pouhé napodobování. Je to téma, které se znovu a znovu vrací v nekonečných variacích - Bouvard a Pécuchet, Jeeves a Wooster, Bloom a Dedalus, Holmes a Watson (varianta Holmes - Watson je neobyčejně rafinovaná, neboť obvyklé fyzické rysy byly vzájemně zaměněny). Poukazuje to na cosi trvalého v naší civilizaci. Ne v tom smyslu, že bychom ve skutečném životě nacházeli tyto charaktery v „čisté“ podobě. Míním tím spíš to, že oba principy - vznešené bláznovství i zdravý selský rozum - existují téměř v každé lidské bytosti bok po boku.

Když se podíváte sami na sebe, kdo jste? Sancho Panza nebo Don Quijote? Nejspíš kousek obojího. Část vašeho já chce vyrůst v hrdinu nebo světce, ale ta druhá vás nutí do role spokojeného tlouštíka, který přemýšlí, jak co nejlépe vyváznout se zdravou kůží. To je vaše neoficiální já, hlas břicha protestující proti hlasu duše.

Společnost musí vždy od lidí vyžadovat o trochu víc, než může očekávat.

Předpokládá, že muži považují za čest padnout v boji a ženy netouží po ničem jiném, než rodit děti. Celá tzv. oficiální literatura je založena na těchto předpokladech. Kdykoli jsem četl proklamace generálů před zahájením bitvy, proslovy führerů a ministrů vlád, písně solidarity soukromých škol a levicových stran, národní hymny, traktáty proti alkoholismu, papežské encykliky a kázání proti hazardním hrám a antikoncepci, slyšel jsem v duchu mručení miliónů obyčejných lidí, kterým tyto vznešené ideály nic neříkají. Nicméně právě tyto vznešené ideály vždycky vítězí. Vůdci, kteří nabízí krev, slzy a pot, mohou od svých stoupenců očekávat mnohem víc než ti, kteří slibují bezpečí a dobré časy.

Reprezentují svět z krtčí perspektivy, svět varietních podniků, kde svatba není víc než oplzlý vtip, tragikomické nedorozumění, kde jste vždycky pozadu s placením nájemného a šaty máte samý cár, právníci jsou křiváci a Skoti držgrešle, novomanželé ze sebe dělají šašky na rozvrzaných postelích laciných přímořských penziónů, opilí manželé se plazí domů o čtvrté ráno a manželky je v županu čekají za dveřmi s válečkem v ruce. Existence takových vtipů, to, že je lidé potřebují, je příznačná. Tak jako varietní programy jsou i ony určitým druhem saturnálií, neškodnou rebelií vůči ctnosti. Vyjadřují jen jednu tendenci lidského myšlení, ale je to tendence, která se nikdy neztratí a vždycky si prorazí cestu jako pramen vody. Lidé chtějí být v podstatě dobří, ale ne moc dobří, a už vůbec ne pořád.

„Patriotismus“ je pro mě synonymem oddanosti určitému místu a způsobu života, o kterém si jeho zastánce myslí, že je nejlepší na světě, ale za žádnou cenu ho nechce vnucovat druhým. Patriotismus je svou povahou defenzívní, jak kulturně, tak vojensky. Nacionalismus naopak neodmyslitelně souvisí s touhou po moci. Trvalým cílem každého nacionalisty je získat větší moc a prestiž, nikoli pro sebe, ale pro národ či skupinu, ve které se rozhodl utopit svou individualitu.

Nacionalismus v širším slova smyslu, jak jej užívám já, zahrnuje taková hnutí a tendence jako komunismus, politický katolicismus, sionismus, antisemitismus, trockismus a pacifismus. Nemusí nevyhnutelně znamenat loajalitu vůči vládě a zemi, tím méně vůči vlasti, a není dokonce nutné, aby skupiny, v jejichž zájmu jejich zastánci vystupují, vůbec existovaly.

Antisemitismus je však častější u lidí konzervativního smýšlení, kteří podezřívají Židy z oslabování národní hrdosti a mísení národní kultury.

Nejsem schopen a nechci docela opustit svůj pohled na svět, ke kterému jsem dospěl v dětství.

Řeknu jen, že v poslední době jsem se snažil nepsat tak květnatým slohem, ale zato s větší přesností. Každopádně jsem ale zjistil, že dříve, než se dopracujete k určitému stylu, dávno jste z něho vyrostli.

Každopádně jsem ale zjistil, že dříve, než se dopracujete k určitému stylu, dávno jste z něho vyrostli. Farma zvířat byla první kniha, ve které jsem se uvědoměle pokoušel smísit politické a umělecké snahy v jeden celek. Už sedm let jsem nenapsal žádný román, ale už se na jeden chystám. Bude to zaručeně propadák, každá kniha je tak trochu propadák, ale mám už svou představu o tom, jak by měla vypadat. Když se dívám na předchozí dvě, tři strany mám pocit, že se může zdát, že mé psaní bylo motivováno jenom veřejným zájmem. Nechci zanechat takový dojem. Všichni spisovatelé jsou leniví, sobečtí a marniví a na samém dně jejich motivace spočívá nevysvětlitelná záhada. Psaní knihy se podobá strašnému, dlouhodobému zápasu. Přichází jako strašný a vyčerpávající záchvat bolestivé choroby.

<2018>