Jiří Šulc

Český právník (1969), autor historické betlerie.

Dva proti říši [97]

Sundal klobouk a usedl na přední sedačku. Nevšímal si dvou dalších gestapáků na zadním sedadle. „Víš, jak Reichsprotektor Heydrich říká těmhle Čechům, Fritzi? Smějící se bestie. To jsou přesně oni. Chechtají se nám do tváře, zatímco brousí nože, aby nám je vrazili do zad.“..

Beneš pečlivě složil dopis, který zrovna dopsal. Byla to právě Heydrichova bezohledná efektivita, která mu dělala nejvíc starostí.

Jako Čechoslováci se nemohli vzdát. Němci připojili Čechy k Říši, zatímco Slovensko dostalo loutkovou fašistickou vládu a Říši přísahalo věrnost. Češi a Slováci nebyli obyčejní vojáci – v očích Němců to byli zrádci, kteří přeběhli k nepřátelské armádě. Nemohli se stát zajatci – jen zrádci, a zrádci byli popravováni.

Všiml si, že několik mužů v auditoriu přikývlo. Zapamatoval si jejich tváře. Jen ti, kteří se plně ztotožní s jeho idejemi, mu mohou být v budoucnu užiteční.

Nesnášel průměrné lidi, i když se musel smířit s tím, že je jimi obklopen.

Pannwitz pokrčil rameny. Ti, co váhají, často prohrají, a SS nikdy neváhá. Něco se udělat musí, a ať už to něco přinese nebo ne, bude to pořád lepší, než neudělat nic.

„Oni ani netušili, do čeho nás posílají. Z dokladů, které potřebujeme, jsme dostali sotva třetinu, a o tom, jak to tu doopravdy vypadá, jsme nevěděli nic!“..

„Bartoš? Co je s ním?“ „Nic,“ pokrčil Valčík rameny. „Je to bystrý, chytrý, efektivní…“ „Ale no tak,“ zarazil ho Gabčík. „Zatímco na druhé straně…?“ „No vlastně nic, vážně – flirtuje se ženou našeho ubytovatele, radistu Jirku Potůčka pustil na návštěvu k rodičům, pak si sám zajel za svou matkou… Jinak je všechno v naprostém pořádku.“ „Ježíši Kriste!“ zasténal Gabčík. „Co se to tu děje? Copak se vážně všichni zbláznili?“..

Krasopisně napsaný vzkaz sděloval jednoduše „Polibte mi prdel“ a v souladu se striktními pravidly, která zavedla nadřazená rasa v protektorátu, byl napsán nejdřív německy a poté česky. Fleischer se zničeně podíval na Abendschöna. „Zase nás dostal,“ zasténal.

„Stýská se mi po světlech,“ vzdychla Marie a ukázala přes ulici na tmavou siluetu Národního divadla.

„Tohle jsou špatné časy.“ Nevnímala jeho protesty. „A ve špatných časech je vždycky dost špatných lidí. Ani by mě nenapadlo, že by tady gestapo mělo v každé druhé chalupě placeného informátora. Ale je dost lidí, kteří to dělají z vlastní vůle.“ „Chceš říct, že Češi donášejí na Čechy?“ Takovou představu si odmítal připustit. „Ale jistě,“ vzdychla.

Osamělý noční chodec se ohlédl po autu, které zarachotilo na kočičích hlavách. Světlomety byly kvůli přísným zatemňovacím předpisům zakryty tmavomodrým celofánem, což autu dodávalo přízračný zjev.

„Stejná trasa, stejný čas,“ konstatoval Gabčík spokojeně. „Díky bohu za německou preciznost.“..

„A co váš pokus sejít se s Vůdcem, pane?“ Heydrichova obvykle ponurá tvář se stáhla vztekem. „Jakmile Bormann zjistil, že jsem ve Francii,“ vysvětloval, „dělal co mohl, aby to znemožnil. Myslím, že se prostě nedokáže smířit s faktem, že bych mohl být protektorem okupované Francie.“ „Proč by to dělal?“ „Berlín, Franku, je místo, které žije intrikami, a vliv se tam získává jen správnými známostmi. Zdá se, že Bormann se stal Hitlerovou pravou rukou, což ho asi vede k přesvědčení, že je číslo dvě. Nemůže snést představu, že by se tak blízko k Vůdci mohl dostat ještě někdo jiný.“ „Nepochybuji, pane, že vůdce si je vědom vašich schopností. A že brzy dostanete příležitost přesvědčit ho, že by vám měl dát i Francii.“ Heydrich se nezřetelně usmál a pohlédl na státního tajemníka. „Gruppenführere, nechtěl bych vás zklamat,“ prohodil, „ale nedělejte si marné naděje. Ano, jste cenný a schopný pracovník tohoto státu. I sám vůdce ví o vaší nepostradatelnosti pro tuto zemi.“ Frankův vrásčitý obličej ztuhl v němé grimase. „Jste nejlepší v té práci, kterou už děláte,“ pokračoval Heydrich. „Vy zůstanete v administrativě. Vlastní vedení je o něčem jiném. I kdybych já jednou skutečně dostal na starost Francii a nebo, jak doufám, správu celé západní Evropy, Hitler nikdy neudělá protektorem vás.“ Frank hlasitě polkl. „Mohu se zeptat proč, pane?“ „Tak především, říšský protektor musí být čistý Němec,“ vysvětlil Heydrich. „Nic ve zlém, ale Češi musí pochopit, že jim nebude nikdy vládnout někdo s kořeny v bývalém Československu. Musí to být říšský Němec.“ „Rozumím, pane.“ Frank zíral nepřítomně z okna. „Doufám, že budete mít úspěch, pane.“ „Během příštích let budou protektoři přicházet a odcházet, ale vy s vašimi zkušenostmi tu budete vždy nepostradatelný,“ ujistil jej Heydrich. „Hodlám sloužit zájmům národního socialismu všemi prostředky.“ „Já vím, Gruppenführere, já vím. A děkuji vám,“ poznamenal Heydrich a obrátil se k oknu. Ulice byly po krátké přeháňce mokré a dlažební kostky se leskly v ostrém jarním slunci.

„Je válka,“ řekl Kubiš, „a my jsme obyčejní vojáci.“ Chvíli se na ně upřeně díval. „Vy si opravdu myslíte, že my, obyčejní řaďáci, bychom měli polemizovat s našimi rozkazy?“..

„Do prdele!“ zařval vztekle. „Proč se tady všichni tak bojí rozhoupat loďku?“ Vyrazil dolů po schodech a ignoroval skutečnost, že ho může někdo slyšet. „My jsme tady, abychom zasadili nepříteli zásadní ránu, a co se stane? Dozvíme se, že je nemáme provokovat!“ mumlal naštvaně.

Pannwitz si ještě jednou prošel své poznámky. „Myslím, že jsem řekl v podstatě všechno,“ konstatoval. „Je tam ještě pár drobností, které bude třeba udělat, ale s těmi už si poradí můj referát.“ „Co je to za drobnosti?“ zajímal se Willi Leimer podezřívavě. „Musíme kontaktovat velení wehrmachtu v Praze a půjčit si od nich někde ve městě malou střelnici. Bude zapotřebí pro popravy, věznice nám na to stačit nebudou. Také si musíme ověřit, že si místní krematorium poradí s velkým počtem mrtvol… Logistické věci, nic zásadního.“ „Chápu.“..

I ve tmě Gabčík viděl, jak důstojník kouká na hodinky a pak mává rukou. Vůbec nic nechápal, když viděl, jak úderná skupina míjí jejich vchod, pak ještě jeden a míří po chodníku někam dál. Bušit začali až na třetí vchod v pořadí. „Co to dělají?“ obrátila se paní Fafková ke Gabčíkovi. „Co se to děje?“ Gabčík teprve pomalu začínal chápat podstatu změněné situace. „Časový faktor,“ řekl pomalu. „Oni nemají dost času! Určitě musí do nějakého termínu nahlásit, že prošli celou ulici – a to by nikdy nestihli, kdyby pár domů nevynechali.“ Liběna afektovaně stiskla jeho paži. Cítil, jak se mu její nehty zaryly do kůže. „Takže jsme v bezpečí?“ ujišťovala se. Netroufal si odpovědět. Mlčky hleděl za vojáky, kteří zmizeli v jednom z vedlejších vchodů.

Pannwitz se po střežené chodbě rozhlédl. Kdyby ho byl Heydrich býval poslechl, nic z toho by teď nebylo nutné. Kdyby byla opěradla jeho mercedesu vybavena předepsanou neprůstřelnou deskou, žádná střepina by jím nepronikla.

Snažil se tvářit znuděně, ale věděl, že se mu to vůbec nedaří. Napětí bylo nesnesitelné. Musel se nutit, aby stále necivěl na kontrolní stanoviště a Němce, kteří kontroly prováděli.

„Pořád nechápu, jak mohl Frank odmítnout Vůdcův rozkaz popravit deset tisíc těch sviní. Milion by jich měl umřít za to utrpení, co ti způsobili. Měli bychom je vyhladit všechny, bez lítosti.“ „Jednou to uděláme. Slibuju,“ usmál se slabě. „Proč ne teď?“ „Bylo by to předčasné. Dokud válka neskončí, potřebujeme je, aby pracovali v našich továrnách. Jakmile ji vyhrajeme, zbavíme se jich.“..

..a ani ten zadržený agent, Pechal, zatím nepromluvil.“ Geschke se k němu překvapeně obrátil. „Ještě ne? Proboha, Hauptsturmführere, vždyť dnes už je neděle. Sebrali jsme ho… ve středu?“ „V úterý, pane.“ „Přece mi nechcete povídat, že někdo vydrží šest dní výslechů, aniž by promluvil.“ Pannwitz nejistě poposedl. „Musím přiznat, že jsem zatím na nikoho takového ještě nenarazil,“ řekl. „Vyslýchají ho naši nejlepší muži, ale on je tvrdý. Neuvěřitelně tvrdý.“..

„Pane, vy znáte Čechy lépe než já. Víte, že když je tlak na ně příliš velký, postaví se mu.

Když Pannwitz vstoupil do výslechové místnosti, visel na vodorovně uchycené železné tyči tváří dolů nahý muž. Byl připoután ocelovými pouty za zápěstí a kotníky, dohola ostříhaná hlava na několika místech krvácela. Ruce měl nepřirozeně zkroucené, jak mu je zlámali a vykloubili. Na řadě prstů na rukou i nohou mu chyběly nehty. Jeho kůže byla špinavá, zakrvácená a plná podlitin. Skláněl se nad ním Fleischer a náhodně mu přikládal rozžhavenou žárovku na dlouhém kabelu střídavě na břicho, hýždě a genitálie. Muž už nekřičel. Nekonečné dny mučení ho připravily o hlasivky. Z rozmlácených zbytků jeho úst se řinuly už jen nesouvislé, sípavé zvuky. Ještě ráno mu přes bradu stékaly sliny a kapaly na podlahu, kde se mísily s jeho vlastní krví a močí, ale teď už mu dávno v ústech vyschlo. Už z něj čas od času tekla jen krev. A krev také byla to jediné, co jim poručík Oldřich Pechal dovolil ze svého těla dostat.

Referát II-B (církve, sekty, židé, svobodní zednáři) měl napilno.

Po hrdinném boji v kostele pokračovaly těžké represe. Rodiny parašutistů a většina těch, kteří parašutistům pomáhali, včetně jejich rodin, byla poslána do koncentračních táborů. Velká část z nich byla popravena 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen (zastřeleno bylo 264 lidí, z nichž nejmladší – Jindřišce Novákové, která odvedla Kubišovo zakrvácené kolo – bylo teprve čtrnáct).

Hlavy sedmi mrtvých z kostela byly odděleny od těla a poté ukázány jejich rodinám, spolupracovníkům a přátelům kvůli identifikaci. Hlavy Gabčíka s Kubišem byly zakonzervovány ve zvláštním roztoku, hlavy ostatních byly zachovány jako lebky. Nacisté z nich hodlali vytvořit významné exponáty muzea zločinu. Všech sedm hlav zmizelo v dubnu 1945, kdy je gestapo odvezlo na neznámé místo.

Osoby ČESKOSLOVENŠTÍ PARAŠUTISTÉ: Skupina Anthropoid: Gabčík, Josef, nar. 8. dubna 1912; padl 18. června 1942 při bitvě v kostele, Kubiš, Jan, nar. 24. června 1913; padl 18. června 1942 při bitvě v kostele; Skupina Silver A: Bartoš, Alfréd, nar. 23. září 1916: po vysazení velitel všech parašutistů v Čechách; zastřelil se 21. června 1942 v bezvýchodné situaci (postřelený a obklíčený gestapem); zemřel 22. června 1942, Potůček Jiří, nar. 12. července 1919: radista skupiny; zastřelen českým četníkem ve spánku 2. července 1942, Valčík, Josef, nar. 2. listopadu 1914; padl 18. června 1942 při bitvě v kostele; Skupina Out Distance: Opálka Adolf, nar. 4. listopadu 1915; padl 18. června 1942 při bitvě v kostele, Čurda Karel, nar. 10. října 1911; popraven československými úřady 29. dubna 1947 za zločin vlastizrady, Kolařík Ivan, nar. 22. března 1920; spáchal sebevraždu jedem; Skupina Zinc: Pechal Oldřich, nar. 12. května 1913; popraven oběšením 22. září 1942 v koncentračním táboře Mauthausen, Gerik Viliam, nar. 28. prosince 1920; popraven československými úřady 29. dubna 1947 za zločin vlastizrady, Mikš Arnošt, nar. 27. července 1913; zemřel 29. dubna 1942, kdy se postřelený sám zastřelil po přestřelce s četníky na Křivoklátsku; Bublík Josef, nar. 12. února 1920; skupina Bioscop; padl 18. června 1942 při bitvě v kostele, Hrubý Jan, nar. 4. března 1915; skupina Bioscop; padl 18. června 1942 při bitvě v kostele, Pavelka, František, nar. 29. listopadu 1920; radista, operace Percentage; zatčen 25. října 1941; popraven gilotinou 1. listopadu 1943 v Berlíně-Plötzensee, Švarc Jaroslav, nar. 11. května 1914; skupina Tin; padl 18. června 1942 při bitvě v kostele, Svoboda Karel, nar. 18. října 1912: původní člen skupiny Anthropoid, nakonec vysazen roku 1944 jako člen skupiny Wolfram; zatčen, ale dožil se konce války v koncentračním táboře Flossenburg. PŘÍSLUŠNÍCI ČESKÉHO ODBOJE A DALŠÍ OSOBY: Beneš, Edvard (1884-1948): československý prezident v londýnském exilu, Bautz Jindřich, nar. 30. ledna 1891, a Bautzová Josefa, nar. 6. ledna 1891: v jejich bytě se Čurda skrýval před (a den po) atentátu; oba byli zastřeleni v koncentračním táboře Mauthausen 24. října 1942, Bílá Miluška, nar. 20. prosince 1912: snoubenka nadporučíka Opálky; válku přežila, Bondy Karel, nar. 21. prosince 1906: člen odbojové skupiny „Petiční výbor Věrni zůstaneme“; popraven 22. ledna 1945, Fafek Petr, nar. 30. června 1893: po určitou dobu ubytovatel Gabčíka s Kubišem; zastřelen 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen s celou rodinou (manželkou a dvěma dcerami), Fafková Liboslava, nar. 12. prosince 1921: dcera Petra Fafka, přítelkyně a údajně snoubenka Josefa Gabčíka; zastřelena 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen, rodina Khodlových (Václav, Emanuela a syn Václav): po určitou dobu ubytovatelé Gabčíka s Kubišem; všichni tři zastřeleni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen, Hácha Emil, nar. 12. července 1872: český prezident v období protektorátu; zemřel 27. června 1945 v důsledku vážné nemoci ve věznici na Pankráci, Hrušáková Milada, přítelkyně Ivana Kolaříka (skupina Out Distance); zastřelena spolu s rodiči 30. května 1942, Jiráková Karolína, přítelkyně Karla Čurdy, matka jeho dítěte; v době své kolaborace ji Čurda zavrhl; válku přežila, Kolařík Jiří, nar. 1. prosince 1909: bratr Ivana Kolaříka, zastřelen spolu s rodiči 30. května 1942 v Brně, Kovarníková Marie, nar. 16. února 1914: přítelkyně Jana Kubiše; zastřelena spolu se sestrou 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen, Král Václav, nar. 2. května 1891: policejní inspektor; zastřelen spolu s manželkou a dcerou 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen, Krupková Hana, nar. 31. srpna 1921: manželka Václava Krupky; často pracovala jako kurýr mezi Pardubicemi a Prahou; byla uvězněna, ale válku přežila; uvězněna byla i po válce, posléze donucena ke spolupráci s komunistickou StB; nakonec odešla do SRN, kde zemřela, Krupka Václav, nar. 6. června 1914: ubytovatel Alfréda Bartoše (Silver A) v Pardubicích; také pracoval jako Bartošův bodyguard během konspiračních schůzek; byl uvězněn, ale válku přežil; zemřel 26. ledna 1994, Malinová Anna, nar. 20. května 1914: přítelkyně Josefa Gabčíka; zastřelena 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen, Moravec, František (1895-1966): velitel české vojenské zpravodajské služby v exilu, Moravec Vlastimil, řečený „Aťa“, nar. 17. března 1921: syn „tety“ Moravcové; zatčen 17. června 1942; stejně jako jeho otec zastřelen 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen, Moravcová Marie, řečená „teta“, nar. 24. srpna 1898: byt její rodiny se stal neoficiálním „velitelstvím“ parašutistů v Praze; spáchala sebevraždu jedem 17. června 1942, aby se vyhnula zatčení (s osobou plk. Moravce v Anglii nejsou nijak spřízněni), Morávek Václav, nar. 8. srpna 1904: poslední z tříčlenné skupiny bývalých armádních důstojníků, zvané „Tři králové“; padl v boji s gestapem na Prašném mostě dne 21. 3. 1942, Nováková Anna, nar. 23. května 1909: v jejím bytě našel Kubiš první úkryt po atentátu, Nováková Jindřiška, nar. 6. května 1928: dcera Anny Novákové, postarala se o Kubišovo zakrvácené kolo po atentátu, zastřelena 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen spolu se svými rodiči, bratrem a sestrou, Petřek Vladimír, nar. 19. června 1908: kaplan v kostele sv. Cyrila a Metoděje (tehdy Karla Boromejského) v Resslově ulici; zatčen 18. června 1942, popraven 5. září 1942 v Praze, Piskáček Jaroslav, nar. 3. května 1897: pomáhal ukrývat výsadkáře (před i po atentátu); zastřelen 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen se svou ženou a patnáctiletým synem, Šafařík František, truhlář na Pražském hradě; informační zdroj Gabčíka s Kubišem; Němci nebyl nikdy odhalen, válku přežil, Smrž Jaroslav, nar. 24. září 1904: pomohl Gabčíkovi s Kubišem ukrýt jejich padáky; zastřelen 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen, Šustr, Jaroslav (1908-88): vedoucí tzv. Zvláštní skupiny D (parašutisté) československé zpravodajské služby v exilu, Vaněk Ladislav zvaný „Jindra“, nar. 19. června 1906: vedoucí pražské odbojové skupiny Sokola; zatčen 4. října 1942; po zatčení začal kolaborovat s gestapem (je podezříván i z poválečné spolupráce s StB); válku přežil, zemřel 5. října 1993, Zelenka Jan, zvaný „Hajský“, nar. 4. března 1895: člen odbojové skupiny Sokola; aktivně pomáhal parašutistům v Praze; 17. června 1942 spáchal sebevraždu jedem, aby se vyhnul zatčení; téhož dne spáchal sebevraždu i jeho syn; manželka byla popravena.

<2020, ..asi nejlepší betlerie na dané téma.>