Josef Škvorecký

Český spisovatel, po roce 1968 zůstal v exilu.

Farářův konec [114]

..doprovázen bombastickým voláním Principála: — Neboť on podlehl svodům Majdy, vesnické rajdy.

S kozlíku slézá muž v černém plášti a černém klobouku. Seskočí, Forman mu podává kufry. Je to Kostelník, jenomže pod bradou mu nyní svítí kolárek.

..žalostně toužebného výraz..

U stolu zatím Hospodář s mírnou výčitkou ke Kantorovi: - Co mu furt nosíte knížky? Kluk je blbej.

Kdo jste, pane? - - Jsem - nový farář. - - Tady nikdy žádnej farář nebyl... — Kostelník se odmlčí, déšť stéká po vyjevené tváři Janově. - Ale jistě jsou tu věřící, - praví tiše Kostelník. - Copak ti snad netouží po duchovním pastýři? - Brýlatého mládence přemůže zbožná bázeň. Klesá na kolena do bláta. Prší, jako by v oblacích plakali andělé.

I řada sousedů, až po Hospodáře, se nakazí zbožností. Mozolnaté palce křižují čela..

Kdybyste radši zapřahal a jel pro lékaře. - Na okamžik se v Hospodáři probudí sedlák: - Teďkon do tohodle nečasu štvát koně?

Už sme jich tu potřebovali jako sůl, mele jedna- Svatby, křtiny, pohřby, šecko bylo takový vodbytý. Jenom to pan učitel dycky zapsal, a dost. — Kovář odkudsi přivlekl roztrhané sametové klekátko: Dyby na nich v noci přišlo se pomodlit, aby nemuseli do kostela.

..důstojnej pane... - polkne dívka uctivě, sklopí oči. A vtom si všimne Kostelníkovy zraněné nohy. — Vy ste si udal bolest! Ukažte! - Bázlivá úcta je ta tam, v dívce zvítězila ženská touha sloužit. Bez rozmýšlení klekne Kostelníkovi k nohám, jemně se chopí bosého lýtka, něžnými prsty viklá střepem v chodidle. Její dlouhé, krásné, ale neučesané vlasy visí Kostelníkovi k nohám.

Vezme Kostelníka opět kolem krku a jako vždy poopraví, co právě řekl: -  Ale vezměte to, řekl bych, filosoficky. Já pracuju s dětmi, které mají před sebou život. Vy spíš se starými lidmi, kteří mají před sebou smrt. Nezdá se vám, že to je v takové nějaké jednotě? - Octli se před oltářem. Kováři se zřejmě podařilo ruku svátého Jana upevnit ve vztyčené poloze. - Ano, - praví Kostelník. - Všichni máme před sebou jedno... - Odmlčí se. Kantor do pauzy vydechne: - Budoucnost! - - Smrt, - řekne současně Kostelník.

Anna drtí Toníka prvním manželským polibkem a dětský sbor spustí škádlivou: — Už máš tumáš, co si chtíla míti, už máš tu máš, co si chtíla mít. Svrběla tě kůže, dostala si muže..

Kantor tiše řekne: - V odstraňování hříšnosti nemáte zrovna velké úspěchy, pane faráři. -. Je ticho. Pak Kostelník odpoví: — Odstranit ze světa hříšnost není v lidských silách. Chci aspoň přinést lidem útěchu. - Oba zmlknou.

Novomanžel a obecní hétera spolu zápolí pod zralými plody hrušně..

Ty děvko! Ty kurvo votahaná! Necháš mýho muže!

Z postele Babička zaúpí: - Velebnej pane! Nenechávaj mě tady samotnou! Prosím ich! - Perly děsu stékají Kostelníkovi do očí. Nerozhodně se vrátí k posteli, skloní se k nemocné. Babička k němu vztáhne slaboučké paže, dotkne se ho na tvářích. — Porát mi někoho připomínali... já už vim koho... krapet toho mýho, a krapet Jezukrista ... voni maj taky takovej židovskej ksicht ... - Klesne zpátky do peřin, o Kostelníka se pokoušejí mdloby, Babiččin hlas sotva slyšitelně zaprosí: - Nenecháváj mě ve štychu, prosím ich... velebnej pane... ..

Bílý biskup mu přísně oznamuje: — Nezapomeňte si zbalit kufry. Zítra pojedete s námi na policii. - — Ano, excelence, — podvoluje se Kostelník. Odkašle si. Vzhlédne k Biskupovi: - Měl bych jenom, prosím, jednu prosbu. Já vím, že toho nejsem hoden, ale... - - O co jde? - — Mohl bych vám zítra ministrovat? — To Biskupa popudí: - Vy jste se zbláznil člověče! Nadělá tady svatokrádeží na sto let dopředu a ještě se odvažuje... - - Já vím, excelence. Ale já bych to chtěl odčinit...

Kostelník svěsí hlavu, obrátí se k odchodu. Ale znovu zaváhá. — Excelence... Já nevím, jestli si ještě mohu troufnout... - Předchozí zmínka o božím smilování Biskupa zřejmě obměkčila. - Troufal jste si už tolik, - odpoví s mírnou ironií, - že opravdu nevím, co byste si ještě mohl troufnout horšího.

Tak si dejte pozor, abyste taky nejel s náma! - - No dovolte! Proč já? - - Když budem chtít, však ono se něco najde! - ujišťuje ho Hejtman a Fízl šéfovo zjištění rozvede: — Na každýho! A žádný vykrucování! Vy jste všichni stejný, vy... inteligenti!

U vysokého psacího pultu si Bílý biskup prohlíží matriku. Nevychází z leknutí. Ještě zděšenější Kostelník stojí vedle něho, málem v pozoru. — Člověče, víte, co vlastně máte na svědomí? - běsní prelát. - Tady křest... jeden, dva, tři... patnáct. Copak to, žádné dítě vám nezemřelo, to se dá napravit. Ale svaté pomazání! A tady! Osm, deset, třináct... oddal jste třináct párů! Víte, co jste z téhle vsi udělal? Sodomu a Gomorrhu!

..jestliže se ve svých prózách tak často a rád vrací k tomu, co bylo, tehdy, kdysi, před hranicí prvních tvrdých deziluzí, takže vzpomínka nejednou přeroste v nostalgickou touhu po neprobuzení, pak zde si už obnovuje své dávné představy o absolutní harmonii, jež se - soudím -nikdy nepotkaly s realitou. Tato vysněná představa má mnoho nejrůznějších inspirací, jsou zde poutě se svou křiklavou nádherou, rytiny ze zažloutlých knížek, horská krajina s mraky padajícími až na zem, kupky měkkého sena, vychytralá stařenka s jasnou hlavou a květnatým slovníkem...

<2021>