Colleen McCullough

Caesarovy Římanky [88]

„Buďte bozi milostiví všem a všemu, co se tobě nehodí do tvých plánů se mnou!“ vykřikl v náhlém návalu vzteku.

Do chřípí je udeřil až k zvracení nutící pach tlících odpadků a hniloby,..

..oprýskané a oslizlé stěny strmících činžáků Subury..

..se stružkami ve Vozovce lenivě táhly sirupovité tmavé potůčky;..

..a byla součástí jeho dětství právě tak jako jeho mužného věku.

„Přátelství je dvoustranný vztah, Caesare,“ řekla Aurelia. „Ty se přece znáš s více lidmi než celý zbytek šlechtického Říma dohromady, jenomže Římana své vlastní třídy ty si prostě nepřipustíš k tělu. Proto také je ta hrstka tvých opravdových přátel složená buď z cizinců, anebo z Římanů nižších vrstev.“..

Nech už toho, mater! Co je důležité pro tebe, nemusí tolik znamenat i pro mne.“..

Svým vzezřením jí pak sice i nadále vyhovoval, avšak ve všech ostatních směrech představoval trpké rozčarování. Nic na něm nebylo pevné – zdraví, intelekt ani páteř.

Brutus sebou trhl, vyburcován ze zamyšlení; jeho matka v chůzi zaskřípěla zuby – byl to ohavný zvuk, při němž vždy každý, kdo ho zaslechl, zbledl a prchal z jejího dosahu. Jenomže Brutus neměl kam utéci. Mohl toliko doufat, že Servilia neskřípe zuby kvůli něčemu, co by jakkoli souviselo s ním samým. V totéž doufali i otroci, kteří poklusávali před ní; vykulenýma očima pokukovali jeden po druhém, srdce se jim rozbušila a rázem je zalil pot.

„Chuděrka Atilia! Dal bys ji zabít, kdybys v jejím dechu ucítil trošku vína? Dvanáct desek ti k tomu dává plné právo, a ty jsi přece takový ctitel starobylých zákonů!“..

..jejich přecitlivé čenichy už dávno zvětřily v Caesarovi nebezpečného radikála.

Zamýšlel se stát primus inter pares, nejpřednějším mezi sobě rovnými, získat tu nejvyšší auctoritas, nejvyšší možnou dignitas; První muž Říma představoval samu vtělenou moc.

Nikoli, byl to prostě Sulla – velký aristokrat, autokrat, nositel neskonale vysokého vyznamenání, koruny z trávy, nikým neporažený vojevůdce.

Jeho vzdálení předkové byli členy senátu už tehdy, kdy ho ještě tvořila pouhá stovka mužů, rádců římského krále. A ještě dříve, než Řím vůbec existoval, byli jeho předkové sami králi v Albě Lonze na Albské hoře. A dávno předtím byla v třicáté deváté generaci jeho prababičkou sama bohyně Venuše; porodila Aenea, krále Dardanie, jenž se připlavil do latinské Itálie a založil tu nové království, které se jednoho dne mělo stát sférou Říma. Na toho, kdo pocházel z tak hvězdných výšin, muži zpravidla už předem pohlíželi jako na povolaného vůdce; Římané milovali osobnosti s rodokmenem, a z čím vznešenějších předků muž pocházel, tím více měl vyhlídek na svou vlastní frakci.

Což neznamenalo naklonit si sobě rovné; vyžadovalo to ovládnout ty, kteří mu rovni nebyli. Jemu rovní se ho budou tak jako tak obávat a nenávidět ho, tak jak sočí na všechny ty, kdo o tento primát usilují. Zuby nehty mu budou všichni jemu rovní bránit, jen aby neuspěl, nezastaví se před ničím, dokud nenabude takové síly a moci, aby je zkrušil.

..avšak větev s cognominem Bibulus (značícím sáknoucí houbu, a to sající zejména víno)..

„Jde mi teď o tohle, mater – čí nápad to asi byl? Mladého Bruta?“ Aurelia nachýlila hlavu k rameni a zamyslela se. Posléze kývla a řekla: „Řekla bych, že Brutův. Dokud je nejmilejší vnučka ještě dítě, tak člověka ani nenapadne, že by nějaká taková náklonnost mohla vůbec vzniknout, ale když o tom teď uvažuji, jisté náznaky tu byly. On se teď na ni opravdu čas od času zakouká takovým přitroublým ovčím pohledem.“ „Ty jsi dnes samá pozoruhodná zvířecí metafora, mater!

..doufala, že její dům bude vybrán pro ryze ženský rituál, při němž budou nejpřednější římské matrony ukládat Dobrou Bohyni, Bonu Deu, k zimnímu spánku.

..on dává za všech okolností přednost té těžší cestě; jeho zásada je neuchylovat se k sporným praktikám, i kdyby mu měly usnadnit jeho politickou dráhu.

Ani po deseti letech od sňatku ji nepřestával milovat, jenomže neschopnost být jí manželem ve všech směrech ho snad sžírala víc než jeho nemoc. Byl si plně vědom své nedostatečnosti,..

Vzhledem k tomu, že každý pokus o milování tak jako tak končil deprimujícím projevem impotence, připadalo mu i jednodušší a milosrdnější vyhnout se vůbec fyzickému styku s ní; třebaže jemu samému by bylo postačilo mazlit se s ní a líbat, Servilii nebylo v milování nic tak vzdálené jako nějaké polovičaté laškování.

„Jak se k tomu dokážeš stavět tak racionálně?“ otázal se jí nechápavě. „Nezdá se mi, že by jakýkoli jiný postoj měl nějaký smysl!

Pro Crassa bylo dosti typické, že si raději vybral místnosti, do kterých musel vyšlapat po schodech pět pater, než aby se usídlil v mnohem pohodlnějších prostorách někde níže; znal perfektně rozdíly v nájemném, které v insule vybíral. Čím vyšší patro, tím nižší činže. K čemu promarnit pár tisíc sesterciů ročně tím, že by sám obsadil výnosná dolní patra, když je mohl výhodně pronajmout?

Držel je zkrátka, s čenichy pěkně u země, a nejenže ho to přišlo levněji, ale bylo to i účinnější.

„Mám imperium maius, což znamená, že mohu dělat naprosto všechno, co chci. Každý z vás dostane písemné rozkazy, natolik podrobné a úplné, že nebudete muset přemýšlet ani o tom, co si dáte pozítří k večeři. Uděláte to, co máte nařízeno. Jestli kdokoli z vás přítomných není ochoten tyto rozkazy plnit, ať to řekne hned tady. Jinak bude zpívat soprán na dvoře krále Ptolemaia, jasné?“..

„Dobrá, ožením se znovu.“ „Máš na mysli nějakou konkrétní ženu, se kterou by ses rád oženil?“ „Vůbec žádnou, mater. Jsem v tomhle směru v tvých rukou, zrovna tak jako hlína v rukou sochaře.“ Nesmírně ji tím potěšil; s uspokojením pokývla. „Dobrá!“..

Pompeia náležela k onomu druhu žen, které jsou přesvědčeny, že vše, co mají udělat, je ulehnout nazad, roznožit a nechat věcem průchod. Och, prsíčka měla nesporně rozkošná a houštinku v klíně kaštanově rudou – jaká to novota! – jen dráždivá nebyla. A nedokázala být ani vděčná,..

..a Catona už nic nevzrušilo, nenadchlo, nepohoršilo, nerozzlobilo. Co bylo nejhorší, pozbyl vší své vášnivosti.

Jen Cato sám věděl, jakou sílu potřeboval k tomu, aby vůbec pokračoval v žití. Jen Cato věděl, k čemu že se to Cato odhodlává: že už se nikdy nepoddá takovýmto mukám, takovéto pustošivé síle. Milovat znamená i provždy ztrácet. Milovat je proto prokletím. Lásce už Cato nepropadne nikdy. Nikdy.

..třebaže sňatek nebyl bývalým vestálkám nijak zapovězen, byl obecně považován za neblahý.

..a lamentovaly nad nešikovností svých otců v zajištění věn.

„Dáváš až příliš jasně najevo zaujatost a předpojatost. Prozrazuješ tím na sebe, že nedokážeš zůstat dostatečně nad věcí, což je pro úspěšného žalobce nezbytnou podmínkou.“..

Překročili Tigris – po Eufratu to byla už jen hračka, neboť to nebyla řeka ani tak široká, ani tak prudká.

Lucullus ve své zprávě odeslané senátu do Říma uvedl: „Padlo víc jak sto tisíc Arménů; Římané měli pět padlých.“..

Chytrý Clodius. Odhalil tajemství demagogie: říkat lidem to, co chtějí nejspíš slyšet, a nikdy ani nehlesnout o tom, co slyšet nechtějí.

První, co učinil, poté, co si dopřál lázně a dobrého jídla, bylo, že doplnil svůj seznam smrtelných nepřátel: Catilina, Cicero, Fabia, Lucullus, Arabové – a k nim teď připojil ještě Ptolemaia Kyperského. Dříve nebo později budou všichni hrýzt hlínu – nezáleží na tom kdy, ani na tom, jak dlouho si on bude muset počkat. Vyhlídka na pomstu byla natolik sladká, že čas jejího naplnění zůstával vedlejší věcí. Jediné důležité pro Clodia bylo, že k ní dojde. Že k ní musí dojít.

Pamětliv průpovídky, že všechny ženy se podobají svým matkám,..

..takže Sempronia stále zůstávala bezdětná. Pak se však ve věku devětatřiceti let zúčastnila Lupercalií a měla to štěstí, že za tance a běhu kněží kolegia Luperků městem byla švihnuta čerstvě staženou kozlí kůží. Tato zaručená léčba neplodnosti neselhala ani u Sempronie. O devět měsíců později se jí narodilo její jediné dítě, Fulvia.

„Nu, nic z toho to nebylo. Ale obřezali mě.“ „Cože ti udělali?“ „Tak vidíš, že všechno ještě neznáš.“ „Tohle slovo ne. Co znamená?“ „Odřízli mi předkožku.“ „Co ti to odřízli?“ Clodius si povzdychl. „Římským pannám by velice pomohlo, kdyby se nástěnné malby neinspirovaly stále jenom Priapem,“ řekl. „Muži přece nemají trvale erekci.“..

„Já tě zbožňuji, Fulvie! Pro mne je posvátná i sama půda, po které kráčíš!“..

Pro konzervativní Řím to byl kult z mnoha důvodů nepatřičný; Římané si totiž ošklivili eunuchy, sebemrskačské obřady a jiné podobné věci, které považovali za náboženské barbarství.

Vytvořit si úzký vztah znamená připravit si nekonečnou bolest.

..přesto však měl Crassus u soudů nemalou reputaci především díky své umíněnosti a také pro ochotu hájit i toho nejposlednějšího ze svých klientů s nasazením všech sil.

„Ne, já zásadně odmítám stát se vůdcem kohokoli a čehokoli!“ vřískl Cato.

Vůdcem se stává ten, kdo je pro to v daném okamžiku nejvhodnější osobou.

Návrh zákona předloženého Gaiem Maniliem byl proto nesmírně závažný. Pokud by se byli římští propuštěnci rozptýlili do všech pětatřiceti tribuí, mohli by zásadně pozměnit výsledky tributních voleb i legislativních aktivit, a to i přesto, že mezi občany sídlícími v Římě většinu neměli. Hrozící nebezpečí spočívalo ve skutečnosti, že tito propuštěnci žili uvnitř Říma; jakmile by přešli do venkovských tribuí, mohli by hlasováním v nich převážit nad dosavadními členy těchto tribuí přítomnými v době hlasování v Římě.

A tak měla každá křižovatka pro Lary svatyňku a jednou za rok, na začátku ledna, se k poctě a usmíření Larů křižovatek konala slavnost zvaná compitalia. V noci před tímto svátkem měl každý svobodný obyvatel čtvrti sousedící s křižovatkou vyvěsit ve svatyňce Larů vlněnou panenku a každý otrok chumáček vlny; v Římě byly tyto kapličky panenkami a míčky tak přeplněny, že jednou z povinností kolegia křižovatky bylo natáhnout šňůry, aby je vůbec bylo kam věšet.

Slyšel jsem, jak se Lucullus chvástá, že do Itálie přivezl to svoje bájné ovoce, třešně, ale já dovezu všechny možné rostliny včetně toho sladkého a šťavnatého druhu citronu, který jsem objevil v Médii – úplně oranžový citron, není to zvláštní?

Aurelia však dobře věděla, že peníze dokáží trčet jako šerý stín i v hlubinách těch nejoptimističtějších myslí.

..a nepovažoval za správné vzbuzovat v ní tělesné touhy, které by jim posléze oběma zkomplikovaly život.

Brutovy peníze by pro jejího otce znamenaly nesmírnou pomoc, o tom nemohlo být pochyb. Avia povídala, že její povinností jako jediného dítěte je přispět co nejvíc k jeho proslulosti na Foru, zvýšit jeho dignitas. A k tomu mělo děvče jedinou cestu: provdat se tak, aby to její rodině přineslo co nejvíce peněz a vlivu.

Proto také Julia svou povinnost splní a provdá se i za toho, jehož milování jí nebude po chuti. Důležitější byl tata.

V Římě se za vrchol mužových schopností, jeho výkonnosti a chrabrosti považoval třiačtyřicátý rok jeho věku, rok, v němž by se měl stát konsulem.

„Ne! Lidé vždycky čekají, že jim někdo napoví, co si vlastně mají o božstvech myslet.

Regia byla nejstarší mezi všemi budovami na Foru, neboť se o ní tradovalo, že v ní kdysi bydlel sám Numa Pompilius, druhý římský král. Vkročit do ní nebyl oprávněn žádný z kněží vyjma pontifika maxima a rega sacrorum, ovšem pontifikovi maximovi přisluhovaly při jeho oběti bohyni Ops vestálky, a rovněž král obětník, rex sacrorum, když o dies agonales obětoval svého berana, užíval při obřadu a při následném úklidu svých obvyklých kněžských pomocníků. Když tedy teď..

„Vestálky, jak jsem si všiml, dávají přednost spíše kočičí ochraně.“ „Ta je velice účinná, ovšem musí to být kočky.“ Poťouchle se po něm podívala. „Není těžké pochopit, proč si nedrží kocoury. Myši ovšem dokáží chytat tak jako tak jenom kočky.

Myši ovšem dokáží chytat tak jako tak jenom kočky.

Potíž je jenom s koťaty, jak mi Licinia vyprávěla, ale v tomhle směru je nesmlouvavá, i vůči dětem, když se za ně přimlouvají. Celý vrh pokaždé utopí.“ „A Junia a Quinctilia se zase topí v slzách.“ „Všichni musíme,“ řekla Aurelia, „přivykat smrti. A tomu, že se nám nedostane všeho, po čem by srdce toužilo.“..

To vše přispívalo po dvacet let k soustřeďování peněz a investic převážně do Říma a Itálie. Podnikatelům z řad římských jezdců se nenabízely žádné lákavé možnosti v zámoří, nic je nepodněcovalo hledat větší finanční zdroje. Nízké byly proto úroky z úvěrů, nízké bylo nájemné, rostla inflace a věřitelé nijak nespěchali s vymáháním dluhů.

Attikova záliba v mladých milencích byla dobře známa, kupodivu však vůči němu v Římě – proti homosexualitě jinak značně zaujatém – nevyvolávala žádnou nechuť. Bylo to proto, že ji praktikoval, pouze když pobýval v Řecku, kde takové vztahy byly považovány za normální, a dokonce přispívaly k mužově dobré pověsti.

Stejně jako Atticus zůstal i Nigidius Figulus svobodný, na rozdíl od Attika si však tento stav zvolil z náboženských důvodů; pevně věřil, že uvést do své domácnosti ženu by znamenalo zničit všechna svá mystická spojení s neviditelnými silami a mocnostmi. Ženy patřily na zemi, zatímco Nigidius Figulus náležel nebesům. A vzduch a země nikdy nesplynou, neprospívají si navzájem, naopak, jeden druhého spíše stravuje. Měl kromě toho přímo hrůzu z krve, s výjimkou oné na posvátných obětních místech, a ženy přece krvácejí. Proto i jeho otroci byli samí muži, a i svou matku přemístil do sestřiny domácnosti, kde žila spolu s ní a s jejím manželem.

Před sebou měl obrovitou Quintovu bystu, ve velikosti do té míry nadživotní, že by se nemohla objevit nikde na veřejnosti, neboť jenom bohové smějí převyšovat svými rozměry lidskou postavu. Její tvůrce ji vymodeloval z hlíny a vypálil ji ještě před nanesením barev, což bylo dobré i špatné. Dobré bylo, že podoba byla věrná a barvy krásně volené. Špatné zato..

„Žena, jejíž manžel je správcem ve Staré sněmovně, tvrdí, že to bude chlapec,“ pokračoval Octavius. „Uvázala Atiin prsten na nit a podržela ho Atii nad břichem. Točil se rychle doprava – což je jisté znamení, jak říkala.“..

„A v mém se zase říkalo, že v životě nepřijdu k žádným penězům,“ podotkl Crassus. „Nikdo ovšem nedokáže ženské tak potěšit jako hadači osudů,“ prohlásil Philippus.

Teprve když se člověka zřeknou muži rovní mu rodem, je konec. Proto odcházím!“..

„Povinnost je povinnost,“ nedal se Cato. „Důkazy právě vyšly najevo, a já jsem se už před řadou měsíců v této síni zapřísáhl, že pokud se dozvím, že by se kdokoli z kandidátů na konsulský úřad dopustil podplácení, postarám se osobně, aby byl obviněn a souzen. Je mi úplně jedno, v jaké situaci o Novém roce Řím bude! Úplatky jsou úplatky. Ty je třeba vymýtit za každou cenu.“ „Cenou může být i pád Říma! Nech to na později!“ „Nikdy!“ vřískl Cato. „Nejsem žádná loutka, ani tvoje, ani kohokoli jiného, abyste mě vodili na nitích! Vím dobře, co je má povinnost, a taky ji splním!“..

..a ona zvláštní ošklivost, jaká z neznámých důvodů nesmírně přitahuje ženy..

A posléze budou – co, popraveni? Ale soudy přece nepopravují! Nejvyšší trest, jaký mohou soudy vynést, je doživotní vyhnanství a zabavení veškerého majetku.

„Což zkrátka znamená,“ prohlásil Catulus, „že náš milý Marcus Crassus je natolik velká ryba, že dokáže vyplivnout háček, aniž si natrhl hubičku.

„Doufám, že pro tohle všechno máš i nějaké důkazy,“ řekl Caesar mírně; dobře věděl, že právě klidem dožene Catona k nepříčetnosti.

Ano, patricijové jsou jiní. Patricijové nedodržují žádné jiné zákony než ty, které sami uznávají. Stačí se podívat na Sullu, prvního skutečného diktátora Říma – a patricije.

Tohoto večera však zela dokořán a vstup zaplnily postavy polonahých mužů, v počtu šesti. Římští státní popravčí. Byli to samozřejmě otroci a žili v ubikacích na Via Recta, mimo pomerium, společně s ostatními římskými státními otroky. V jednom se ovšem jejich život lišil od ostatních obyvatel oněch kasáren: římští kati nepřekračovali pomerium, aby vstoupili na půdu města, jindy, než když měli konat svou povinnost. Povinnost, která spočívala v tom, že se velkýma zhrublýma rukama chápali vězňů – výlučně cizinců – aby jim zlomili vaz. Povinnost, která jim zpravidla nastávala toliko jednou, dvakrát do roka, zpravidla při triumfálních průvodech. Bylo tomu už velice dávno, co šíje, které měli zlomit, náležely Římanům. Sulla dal sice povraždit mnoho Římanů, nikdy se tak ale nestalo oficiálně, uvnitř Tulliana.

Pronikavého, hnilobného, vše přehlušujícího pachu rozkladu,..

Stál uvnitř pomeria, posvátných hranic Říma, což znamenalo, že slova „mrtvý“ nesmí v oficiálním prohlášení použít. Co by tedy měl říci namísto „mrtví“? Po chvíli rozpřáhl ruce a křikl: „Vixerunt!“ „Byli naživu!“ Minulý čas, skončeno, vyřízeno.

„Přát si jiný, nebo dokonce lepší svět nemá žádný smysl,“ byla Aureliina základní poučka. „Ať už je to z jakýchkoli důvodů, tenhle náš svět je jediný, který máme, a my v něm musíme své životy prožít tak šťastně a příjemně, jak jen dokážeme..

„Chudák Silanus!“ „Neplýtvej soucitem na ty, kdo si ho nezasluhují.“..

Kam to spějeme, když si výklad práva osobují potomci otroků a přivandrovalce bez jediného slušného předka?“..

„Zákon to takhle nevidí, Celere. Vražda spáchaná se záměrem přisvojit si právní kroky vyhrazené státu se stává velezradou. Takže tedy vražda římského občana, jenž byl uvězněn, aby mohl být postaven před soud pro velezradu, se sama stává velezradou.“..

On je jako Odysseus, nit jeho života je tak houževnatá, že předře všechny jiné, které se o ni otřou.

„Že se nestydíš vydávat se za šlechtice Caecilia Metella!“ odsekl Cato. „Běž domů vypláchnout si ústa od toho hnoje! Proč se máme v tomhle posvátném shromáždění římských mužů dát otravovat takovou zasmrádlou stokou?“..

Ten nádherný úsměv rozkvetl jen pro ni;..

A sotva zmizela, zabořil Caesar hlavu do polštáře a rozeštkal se takovým pláčem, jakým neplakal od chvíle, kdy mu Cinnilla umřela.

..a nosil ji vpředu tak těsnou, že se mu pod ní penis rýsoval natolik zřetelně, že zjevně nemohlo jít o žádnou vycpávku. Ženy vzdychaly a padaly do mdlob; muži jen závistivě polykali sliny a bylo jim hanba, že se vůbec narodili.

Čím to, že tyhle tak neskutečně staré rody ze sebe stále ještě dokáží vydat Sully a Caesary?

To se lehko řekne, ale těžko udělá, Novie.

Celý vtip je v tom zajít až tak daleko, jak je třeba, ale ani o palec dále. Ať se před tebou celý svět roztřese strachy, ale poté je třeba nastavit mu milosrdnou tvář a projevit vůči němu spravedlivost. Na to žádný protivník nenajde obranu.“..

„Och, jako ten nejzamilovanější kocour,“ řekla Clodia trochu znuděně. Překulila se na záda a zabušila patami do lehátka. „Byl v tu chvíli jako proměněný. Z otce vlasti se stal naráz poutník jako vystřižený z Plauta. Proto to také byla taková zábava. Provokovala jsem ho dál a dál a on ze sebe dělal stále většího a většího pitomu.“..

Proto to také byla taková zábava. Provokovala jsem ho dál a dál a on ze sebe dělal stále většího a většího pitomu.“..

Bona Dea byla Dobrá Bohyně, stará jako Řím sám, a tudíž bez tváře a bez podoby, pouhé numen. Měla sice jméno, to však nikdo vůbec nevyřkl, tak bylo posvátné. Jaký měla vlastně pro Římanky význam, nedokázal nikdo z mužů pochopit, právě tak jako nedokázal vysvětlit, proč vlastně se nazývá Dobrá.

O prvním máji probouzely Římanky svou Dobrou Bohyni z jejího šestiměsíčního zimního spánku.

Žádný muž se nedozvěděl a nechtěl ani vědět, co se vlastně při slavnosti Bony Dey o prvním májovém dnu odehrává.

Silanus chabě popotahoval za přikrývky, jako by se do nich propadal. „Och Brute, můj čas nadešel!“ zasténal. „Tolik jsem ti toho ještě chtěl říct, ale odkládal jsem to příliš dlouho. A není to i obrazem mého života?“..

..aby ses ujistil, že každé vlákénko je vetkáno na své místo a každý smotek že je náležitě rozčesán.

Co je rozhodující, je mos maiorum, naše staleté tradice a zvyklosti. Z jakýchsi důvodů – a ani já sám je neznám – se homosexualita nepřipouští. Veřejné mínění ji nikdy nepovažovalo za přípustnou. Proč myslíš, že tady v Římě před dvěma stoletími vznikl takový odpor vůči Řekům?“ „Ale ona přesto jistě existuje i zde v Římě.“ „Těch případů jsou spousty, Balbe, a nejen mezi těmi, kdo nenáleží k senátu. O Scipionovi Africanovi to tvrdil Cato Censorius, a naprostá pravda to byla o Sullovi.

Muž, který se hlásil za kandidáta na jakýkoli magistrátský úřad, oblékal togu candidu, oděv oslnivé bělosti dosahované mnohadenním bělením na slunci a posléze ještě vtíráním křídy.

Je to pravá Julia, učiní své muže šťastnými.

..chabě stiskl Caesarovi ruku a díval se všude jinde, jen ne Caesarovi do očí – rys, který Caesara odjakživa dráždil, neboť s ním spojoval záludnost.

Rozhostilo se ticho, vlídné a hřejivé.

Cožpak nechápete, že důležitější je setrvat v aréně, než zazářit ve smrti a dát se vynést na štítě?“..

Shledala také, že jí činí potěšení, když jí opovrhují lidé, jimiž ona sama opovrhuje.

My chápeme, podobně jako Židé, naše náboženství jako součást státu a vycházíme z přesvědčení, že stát nemůže prosperovat, pokud by náboženské zákony a zvyky byly znesvěcovány. Naší jedinečnou vlastností ovšem je, že s našimi božstvy uzavíráme právně podložené smlouvy, v nichž si zachováváme možnost dohadování podrobností i kompromisů. Co je důležité – božské síly necháváme působit náležitým směrem, a právě k tomu nejlépe slouží dodržování našich vlastních smluvních povinností, to jest především usilovat o blaho Říma a jeho prospěch..

„Škoda že se takhle neobul do mne,“ řekl Caesar s neochvějným klidem. „Víš, co by na tvém místě bývalo nejsprávnější? Přidat se k tomu potlesku! Pak bys z toho byl vyšel jako vítěz, s pověstí vynikajícího hráče. V politice nesmíš dát nikdy najevo slabost, Magne, ať ti je uvnitř sebehůř. On se ti dostal pod zbroj, a tys tu jeho ránu ještě vystavil všem na odiv.“..

Může-li se láska zrodit, může také umřít.“..

„Věci mají sklon řešit se samy.“..

Překryl si hlavu lemem své purpurem lemované togy. „Ó všemohoucí Jove Nejlepší Největší – pokud si přeješ být oslovován tímto jménem, jinak tě pozdravím jakýmkkoli jiným jménem, jaké si přeješ slyšet – ty, jenž jsi jakéhokoli pohlaví, které si zvolíš – ty, jenž jsi duchem Říma – prosím tě, abys i nadále naplňoval Řím a Římany svou životní silou, prosím tě, abyste se ty i Řím stávali ještě mocnějšími než dosud, prosím tě, abychom my vždy zachovávali naše smlouvy s tebou, a snažně tě prosím, abys i ty provždy tyto smlouvy ctil. Nechť žije Řím!“..

<2020, znovu>