Stieg Larsson

Dívka, která si hrála s ohněm [98]

Navzdory řídkým návštěvám byla léčebna neustále pevným bodem Lisbethiny existence.

Lisbeth najednou pocítila, že v jejím životě došlo nebo právě dochází k nějaké zásadní změně. Možná to byl pocit nejistoty z toho, že disponuje miliardami a nemusí obrátit každou korunu. Možná to byl svět dospělosti, do něhož konečně pronikla. Možná to bylo zjištění, že matčina smrt znamenala definitivní tečku za jejím dětstvím.

Trošku to připomínalo první rande, kdy obě strany vědí, že k něčemu dojde, ale nevědí přesně k čemu.

Na to, co si o tobě kdo myslí, zvysoka sereš.“..

Za tři měsíce jí bude pětačtyřicet a většinu své opěvované budoucnosti už má za sebou.

„Nevím, proč jsem se s tebou nerozloučila.“ „Nerozloučila ses, protože, upřímně řečeno, na ostatní lidi zvysoka kašleš,“ řekl věcně Dragan Armanskij.

„Obvykle to bývá tak, že na mě kašlou ostatní.“ „Houby,“ odpověděl Armanskij. „Neumíš se slušně chovat a s lidmi, kteří tě mají rádi, zacházíš jak s onucí. Tak to prostě je.“..

Intelektuálně přesně věděl, co má dělat. Dát vidličku do správného úhlu, nabrat jídlo, zvednout a donést do úst. Ale problém mu činila samotná koordinace pohybů. Zdálo se, že jeho ruka žije svým vlastním životem. Když jí přikázal, aby se zvedla, ruka se pomalu posunula na stranu. Když měla mířit k ústům, změnila na poslední chvíli směr a zamířila ke tváři nebo k bradě.

Lisbeth se poprvé usmála a Holger Palmgren se uklidnil. Byl to zas její obvyklý křivý úsměv. Pozorně si ji prohlížel a srovnával dívku před sebou s Lisbeth, kterou si pamatoval. Změnila se. Byla upravená a pěkně oblečená. Vyndala si ten kroužek ze rtu a… hmm… vytetovaná vosa na krku taky zmizela. Vypadala dospěle. Palmgren se poprvé po mnoha týdnech zasmál.

..ale věřil jí v dostatečné míře, aby věděl, že její počínání bylo možná právně sporné, ale nebylo prohřeškem proti božím zákonům.

Změnil se na nezřetelný bod kdesi na obzoru, na malý rušivý moment v jejím životě.

„Můžu se zeptat… jaký na ni máte názor?“ Armanskij se na chvíli zamyslel. „Je tvrdohlavá jak mezek a umí člověka vytočit víc, než se kdy podařilo komukoli jinému,“ prohlásil nakonec Armanskij. „Tvrdohlavá?“ „Pokud něco nechce dělat, tak to neudělá za nic na světě. Ani za mák se nestará o to, co si o ní myslí ostatní. Je neuvěřitelně schopná. A je úplně jiná než ostatní.“ „Myslíte nenormální?“ „Jak definujete nenormálnost?“ „Byla by schopná jen tak zamordovat dva lidi?“ Armanskij dlouho mlčel. „Je mi líto,“ řekl nakonec. „Na tuhle otázku nemůžu odpovědět. Jsem cynik. Myslím, že každý člověk je schopen někoho zabít. Ze zoufalství, z nenávisti nebo alespoň proto, aby zachránil sám sebe.“..

Je to na hranici mezi úctou k lidskému jedinci a úctou k případným obětem, které po sobě psychicky nemocný člověk může zanechat.

„Nebo ji Salanderová taky odkráglovala,“ pravil Faste. „Možná dělá čistku mezi známými.“..

Neexistují žádní nevinní. Existují však různé stupně odpovědnosti.

Gunnar Björck strávil velikonoční svátky vyhodnocováním situace. Jeho budoucnost visela na vlásku a nezbývalo mu nic jiného než dobře hrát s mizernými kartami.

Amatér je ganster, který není připraven nést důsledky.

Kdyby ji někdo slyšel, asi by došel k závěru, že skutečně patří rovnou do cvokárny.

Lisbeth dokument zrušila a zírala na prázdnou obrazovku. Ale Mikael si zaslouží trochu víc než její naprosté mlčení. Neochvějně stál na její straně jako věrný cínový vojáček. Lisbeth vytvořila nový dokument a napsala do něj jediný řádek.   Díky, že jsi zůstal mým přítelem.

Rozumné by bylo odsud zmizet a na nic se neohlížet. Pokud mu Zalaščenko něco vtloukl do hlavy, byla to schopnost bez sentimentu odejít ze situace, kterou by nedokázal zvládnout. To je základní pravidlo přežití.   Pokud je něco naprosto ztracené, tak pro to nehni ani malíčkem.

STIEG LARSSON (1954-2004) byl novinářem a šéfredaktorem časopisu Expo, odborníkem na pravicový extremismus, byl také básníkem, dramatikem, filmovým režisérem a kritikem. Krátce po odevzdání poslední části trilogie nakladateli zemřel na infarkt.

<2020>